s-reader komentáře u knih

Plně chápu Kingovu snahu podrobit čtenáře stejnému utrpení, jakému byla podrobena Jessie, nekonečnou dobu připoutána k posteli, dobu tak nekonečnou, že ji přestane vnímat. A musím ocenit, že se mu to povedlo. Trpěl jsem jako zvíře, když jsem se tou nekonečnou pasáží prokousával, kdy jsem doufal, že už to MUSÍ skončit, kdy jsem i já stěží rozeznával co je halucinace a co je kniha. Byly chvíle, kdy jsem nenáviděl Kingův způsob psaní - zvyk ponořit se jediné krátké chvíli do tíživé minulosti své postavy - oběti - rozpitvat ji a složit dohromady, pak chvilku v ději pokračovat dále a pak jej opět stejným způsobem přerušit, jako když reklama přerušuje film. Byl jsem v těch okamžicích rozhodnut, že o jeho knize napíšu něco moc ošklivého. Ale nanapíšu. Koncem mě vcelku uspokojil a tak, i když výhrady zůstaly uznal jsem, že konec má jakousi logiku a je dobře vyvážený.

1 21.02.2011

Po dlouhé době jsem dal zase Kingovi šanci. Pořád jsem ho měl v hlavě zafixovaného jako drásala, který plodí neuvěřitelné množství stran které nemají s literaturou nic společného. No nečekejte, že jsem najednou prozřel a vzývám Kinga jako literárního velikána, ale musím přiznat, že jsem si úsudek - možná předsudek - trochu poopravil. To je děsivý horor především svým rosahem, člověk po té knize sahá s respektem. Je to pro mě bohužel jediný zdroj děsu, ztratil jsem schopnost bát se při sledování filmů a četbě knih. Bohužel. Místy mě drtil Kingova metoda, kdy se zdlouhavě pitvá v minulosti každé postavy, do detailu jí porcuje na drobné kousíčky a krmí jimi čtenáře. Ala jak jinak by vyplodil ty tuny textu? Postupně jsem mu začal odpouštět, ale v určitém stádiu jsem začal mít pocit, že děj směřuje k něčemu, o čem nemám zapotřebí číst a že je hodně průhledné, že tam děj směřuje. Chystal jsem se knihu odložit, ale nudělal jsem to. Udělal jsem dobře, protože King se s lehkostí vyhnul dějí, který by vedl do pekel kýčovitosti a stvořil knihu, o které se dá říct, že je promyšlená a že má ke kýči hodně daleko.

1 18.02.2011

Siromacha - temné téma jakéhosi démona vtěleného do člověka zpracoval Alex i Josef Koenigsmarkovi. Josef - otec v povídce, Alex - syn téma rozvinul do románu. Příběh se rozvíjí v pohraničí, začíná na konci války a táhne se spornou dobou vzestupu komunistů k moci. Názory na zpracování se moho lišit, ale mě připadá mimořádně vyvážené, zpíše jako nezaujatý popis doby, bez emocí lidí, kteří byli režimem postiženi. Komarovský - vtělení siromachy v Alexově románu - mohutný rus je postava, která svou širokou ruskou duší místy dojímá, ale jak autor správně naznačuje, bylo by velmi nebezpečné tomuto dojetí podlehnout.

1 17.02.2011

Nejsem typickým skalním stoupencem tohoto druhu literatury, občas si ji přečtu jako oddechovku, ale Koralina je velmi dobrá oddechovka a snad i trochu více.

1 31.01.2011

Vypalování cédeček v mikrovlnce, zmatené cesty na autorská čtení, probuzení na neznámých místech s bolavou hlavou, rok, ve kterém se vlastně nic neděje, snad jen ty vypité litry červeného vína... Někoho by to mohlo pohoršit, ale zkuste si představit, že píšete den po dni svůj vlastní deník.

1 30.11.-0001

Poštulkova kniha je příkladem toho, jak se dá psát s profesionálním přehledem o tak ožehavém tématu, jakým pornografie nesporně je. Autorovi s podařilo zmapovat dějiny pornografie, které jsou zároveň i dějinami cenzury, bez náznaku obscénnosti a vulgarity, navíc v celé knize zachoval nezaujatý, nestranný postoj. Je to zároveň průřez dějinami což oceňuji přesto, že dějiny světa se do jedné knihy vměstnat nedají. V knize se opět projevil autorův zájem o film, který lze vysledovat i v jeho románech (Blues pro Stalina), v to čítaje i zájem o film tohoto speciálního druhu, zmíněný v románu Půdorys harému.

1 30.11.-0001

Nejprve se zdají být vtipné, pak stejné, stejné, stejné.... nakonec obtěžují. Doporučuji číst po částech, v delších časových intervalech.

1 30.11.-0001

Samozřejmě, těch 100% je jenom proto, že jsem jako dítě se zatajeným dechem prožíval dobrodružství společně s hlavními hrdiny, jinak literární hodnota tohoto díla je nevalná.

1 30.11.-0001

Určitě se vám už někdy stalo, že přečtete knihu a vůbec nevíte, proč jste to vlastně udělali. Něco jako zbytečná kniha. Snad jen to, že jsem si u ní odpočinul ospravedlňuje její bytí. Nestojí za to, abych ztrácel čas komentářem, ale přesto mi to nedá. Disturbia je velmi průměrný thriller. Podklad pro zápletku je někde v konfliktu tříd – šlechta vs. dělníci a autor se snaží čtenáři předestřít izolovanost šlechty a vzájemnou solidaritu dětí ulice. Plnění úkolů je jako počítačová hra, vždy se najde nějaká nápověda třeba v podobě lidí, známých i neznámých, kteří se neočekávaně zjevují, aby svým zásahem posunuli děj dále. Scéna v ZOO, kdy se hlavní hrdina ubrání vzteklým tučňákem mě dost vzala, to se jen tak nevidí (abyste rozuměli, on se nebrání vzteklému tučňákovi, on používá tučňáka jako zbraň). Motivace osob je velmi chabá a nelogická. Závěr, který má být překvapivý, je jen negace obvyklého závěru podobných knih, takže nepůsobí překvapivě, jen křečovitě.
Chápu, že na toto dílko je škoda plýtvat překladatelským umem, ale ne-um, který předvedla překladatelka Jana Kolářová, je zarážející. Některé věty nedávají vůbec smysl. A o dva překladatelské skvosty se musím podělit:

První: Jméno Prométheus je řecké zkomolení sanskrtského slova Pramatha, což znamená protipožární cvičení.

Druhý: … cítil se jako Brutt za jeho dlouhé noci muk před Caesarovou smrtí.

A takových perel je tam více. Prostě dokonalost sama…

Román, na který jsem se tak těšil, byl pro mě trochu zklamáním. Chybí mi tam Topolova mnohovrstevnatost děje a nespoutaná fantazie, která se v jeho knihách vždy líbila. Přesto je to v současné české literatuře jednoznačný nadprůměr.

1 30.11.-0001

Excelentní román, působivé vykreslení prostředí, tísnivá atmosféra starého města, úzké uličky a špína. Tajemno a šero. Prostě skvělá historická detektivka částečně založená na pověsti o záhadném vrahovi.

1 30.11.-0001

Po první, nadějné půlce se román nejednou rozplizl do neschpnosti, nerozhodnosti, nesmyslnosti. Mám pocit, že Miloš Urban musí uniknout z reality, aby napsal dobrou knihu. Současnost a realita mu naprosto nesedí, vede až do trapnosti.

1 30.11.-0001

Souvislost Kratochvilova a Dürenmatova románu je velmi vzdálená, snad jen názvem a faktickým významem slova slib. Skutečnou inspirací byla Kratochvilovi povídka Vladimíra Nabokova Zde hovoříme rusky (název povídky je odvislý od překladu a existují různé varianty). Přiznám se, že jsem předtím o této povídce nevěděl a delší dobu jsem se ji pokoušel sehnat. Díky různým variantám názvu se mi to nějakou dobu nedařilo, až jsem byl přesvědčen, že existence povídky je Kratochvilovou mystifikací. Konečně, nebylo by to poprvé v autorově díle.

1 30.11.-0001

Zoufale rozvleklé, snaha včlenit Marininu smrt do filozofického nebo mystického kontextu je prvoplánová a naivní. Posledních padesát stran je k nepřežití a to se pokládám za velmi zdatného čtenáře, který vydrží leccos. Přesto tři hvězdičky za literární přehled, který autorka musela prokázat a za připomenutí jména Mariny Cvetajevy.

23.02.2013

Slibné téma, zajímavé prostředí, ale několik výhrad by se přece jen našlo. Především nejsou některá témata dotažená, za druhé, pokus o jakýsi předčasný happyend je násilný a nepravděpodobný. Skutečný konec, který je reálnější, ale nedobrý dojem nedokáže vymazat.

18.02.2012

Otevřeně psaná kniha, která balancuje na hraně pornografie, přesto má nesporné literární kvality.

31.01.2012

Kniha, která se stala problematickou díky mediální mikrobouři, otázkám a odpovědím. Literární kvalita díla je sporná, velmi těžce se v něm hledá jiná výpověď, něž: spala jsem s Největším Čechem. Kritický čtenář má navíc pocit, že by za Největšího Čecha označil i jiné osobnosti.

20.10.2011

Je mi trochu líto, že knize Nanečisto dávám poněkud horší hodnocení, ale zklamala mě. Čekal jsem od Lukjaněnka, kterého mám velmi rád, něco více. Abych byl upřímný, kdyby takovou knihu napsal autor s menším potenciálem, dal bych mu o hvězdičku více s pocitem, že jsem narazil na nadějného spisovatele.
Nanečisto považuji za knihu nedotaženou, knihu, ve které ani zdaleka nebylo rozvinuto témata jak by si zasluhovalo. Nedá se říct, že téma různých světů je u Lukjaněnka nové, neotřelé, ale myšlenka (pozor SPOILER), že v různých světech žijeme jako pokusní králíci nebo myši, je ve spojení s paralelními zeměmi docela originální.

22.07.2011

Co vše dokázal Eduard Bass do svého poměrně rozsáhlého románu vložit! To, čeho si všimneme na první pohled a co se snažil do svých knih vždy vpravit, je obdiv k Čechům. K jejich pracovitosti, poctivosti a schopnosti přizpůsobit se různým životním podmínkám. Vyvolává to u vás úsměv? Možná i úsměšek. Dobrá, já vím, že pokud se rozhlédneme a vidíme tu lidskou bídu, kterou jsme obklopeni, musíme se divit, z čeho Bass svůj obdiv čerpal. Ale on tak Čechy viděl anebo je tak vidět chtěl.
Román dal Bassovi prostor pro vyjádření svých názorů na povahu českých lidí, na měšťáckou společnost, na profesionalitu umělců i na smysl a směr životní dráhy umělce. Zdůrazňuje smysl pro povinnost, který by měla řídit naše kroky. Jsou to názory zajímavé, názory, které minimálně stojí za zamyšlení.
V knize se velmi málo dovíme o době, ve které protagonisté příběhu žijí. Dramatické události, které v té době hýbou světem i naší vlastí, jakoby zůstávaly na okraji zájmu. Hospodářská krize se projeví na cirkuse menší měrou něž Petrův nezájem o manéž, první světová válka se odbude jednou větou, vznik České republiky se ani nekomentuje. To je velmi zarážející vzhledem k popisnému Bassově stylu, který víceméně připomíná spíše rozsáhlý, přebujelý novinový článek. Ale je to zřejmě záměr, soustředit se na hlavního hrdinu a nerozptylovat čtenáře podružnými ději.
Kniha kolísá mezi idealizovaným pohledem na dokonalého Vaška Karase a velmi reálným pocitem marnosti, který v určitých okamžicích cítí při pohledu zpět, a který nám ho přibližuje zpět z nadoblačných výšin, kam jsme k němu museli vzhlížet.
Kombinace průzračného Bassova vypravěčského stylu, exotického prostředí cirkusů a varieté, hluboká znalost prostředí, příběh bezvýznamného chlapce, který se profesně vypracoval (což nebezpečně balancuje na hraně kýče), dělá z Cirkusu Humberto čtivou a poutavou knihu, která v české literatuře určitě vystupuje z šedi průměrnosti.

07.07.2011

Kniha povídek Grahama Greena je dílo dobrého pozorovatele života. To je fráze, kterou se, samozřejmě v zastoupení jiného, smyšleného autora, sám charakterizuje. A aby zdůraznil, že je to fráze, dodávává: až na dřeň. Je to určitě výstižná charakteristika a já s ní musím souhlasit, ale vede mě spíše k úvaze, jestli povídky, ve kterých se odráží „obyčejný“ život, byť zdůrazněný detailním pohledem, jsou pro mě jako pro čtenáře dostatečně zajímavé. A nebo co mi v nich chybí aby mě zaujaly, chytily a nepustily. Chybí mi v nich kus autorovy duše. Jeho fantazie (kde se toulají tvé myšlenky, autore), jeho vnitřní prožitek (opravdu jsi tak nad věcí, nic tě nevzruší, nic tě nevyděsí, jsi tam vůbec?). Greenovy povídky jsou neemotivním popisem událostí, jež mě nedokázal nadchnout přes svou nespornou kvalitu.

20.06.2011