s-reader komentáře u knih

Když jsem se poprvé dověděl, že film Bély Tarra Satanské tango trvá 450 minut, nedokázal jsem si představit, o čem takový film může být. Pak se mi dostala do ruky předloha – kniha Lázla Krasznahorkaie. Přečetl jsem ji. Pořád mi nebylo jasné, jak je možné natočit podle této poměrně málo rozsáhlé knihy tak dlouhý film. Tak jsem si Satanské tango přečetl podruhé. Pomalu mi začalo svítat a ve chvíli, kdy jsem se pokusil o knize napsat poznámku, jsem to pochopil v plném rozsahu. Satanské tango je, přes svůj poměrně jednoduchý děj, kniha, ve které se skrývá mnoho vrstev. S malou nadsázkou bych mohl napsat, že popisem „o čem je“ a rozborem „co je pod povrchem“ by bylo možno popsat více stránek, než kolik jich popsal Lázlo Krasznahorkai. Upustil jsem tedy od pokusu vyhrábnou podstatu Satanského tanga tak jak na mě působí a jen jako malé přiblížení – opravdu velmi malé – se pokusím vyjádřit to co je na něm nápadné.
V krátkých popisech této knihy se většinou dovíme, že je to obraz zkázy, někdy „univerzální obraz zkázy“, někdy „obraz univerzální zkázy“. Oba výrazy jsou víceméně platné a neuděláme chyby, pokud tuto charakteristiku použijeme. Ale pokud si uvědomíme celý rozsah této zkázy a necháme na sebe působit její popis, začne před námi ožívat v každém detailu: špína, plíseň, připálený paprikáš, bláto, které se věčně lepí na boty, rozpadající se domy.
Ve obyvatelích osady, v těch ztracených existencích, se autor nepokouší najít ani náznak něčeho povznášejícího, nejsou to Hrabalovi hrdinové, ve kterých prosakuje lidskost i přes jejich ubohost a opilost. Naopak, je to agrese, pak otupělost a neklidný spánek s otevřenými ústy a odkapávající slinou.
A nejkrásnější a nejžádoucnější žena v celé osadě je vzápětí charakterizovaná jako „hloupá, tlustá, smrdutá, politá lacinou kolínskou“.
V té záplavě špíny a ubohosti zákonitě nemůže ani naděje na vysvobození přinést nic než zklamání a člověk si uvědomuje, jaké štěstí měli Vladimír a Estragon, že se Godota nedočkali.
Nemá smysl, abych dále zabředával do rozborů dalších aspektů Krasznahorkaiho díla. Jen si ještě neodpustím jednu poznámku nebo lépe řečeno drobnou otázku: je návrat Irimiáše a Petriny reálný, nebo to jen fantazie věčně opilého doktora?

7 09.06.2011

Dvojromán Kobold není na první pohled souvislý text. Teprve po přečtení se jednotlivé náznaky děje začnou v hlavě spojovat a vytvářet kompaktní celek. Příběh lidí, kteří jsou ve sféře vlivu násilnického a bezohledného Michaela Kobolda. Jméno Kobold není vybráno náhodou. Je to jméno ošklivého skřeta, který člověka straší v tísnivých snech. Pokud se ho pokusíte najít na internetu, zaplaví vás spousta odkazů na vysavač jisté firmy známé podomním prodejem, což zajisté může být také zdrojem zmíněných tísnivých snů, ale. mnohem výstižnější zmínka o tomto skřetovi je v románu Theun de Vries Skřeti z podsvětí.
Ale zpět. Radka Denemarková si opět vybrala nelehká témata pro svůj (dvoj)román, týraní a život ubohých lidí na pokraji společnosti. Témata, ke kterým nemusí čtenář, stejně jako ke knize Hitlerovy peníze, zaujmou jednoznačný postoj. Navíc své vyprávění podává v náznacích a útržcích, které si musí čtenář napřed nějakým způsobem poskládat, aby se před ním náhle celý naléhavý a tíživý příběh vynořil.
Nedělám si iluze o tom, že bych románu porozuměl dokonale, že bych pochopil a vstřebal všechny autorčinu myšlenky, je to text velmi složitý a komplikovaný, který se v některých částech porozumění vzpírá, ale uvědomil jsem si, že Radka Denemarková na svém románu pracoval dva roky a bylo by ode mne naivní chtít, abych ho pochopil za dva dny.

7 09.06.2011

Robert Merle dokáže napsat čtivou a poutavou knihu. Dokáže zaujmou od první stránky tak silně, že je problém odtrhnout se. Přitom není jeho kniha žádné pohlazení po duši. Naopak, je v ní despotický otec, válka, vraždy, beznaděj, hospodářská krize, hlad, fanatizmus, hromadné vraždy… To vše dokázal Merle vpravit do pár stránek své knihy. Odtažitý a chladný popis vojáka, který je zvyklý jen poslouchat a nepřemýšlet o smyslu rozkazů, dopad vyprávění umocňuje. Přesto mě znepokojuje, že Merle text, který by měl být odrazem vnitřních myšlenkových pochodů Rudolfa Hoesse, koncipuje spíše jako vnější popis jeho osoby. Na místech, kde Hoesse mlčí a neodpovídá na otázky, a takových míst je hodně, nevkládá Merle vnitřní monolog, ale pouze větičku „Mlčel jsem“. To nám brání hlouběji se ponořit do jeho světa. Předpokládám, že kniha Velitelem v Osvětimi by Merleho knihu osvětlila více.
I přes tuto výhradu považuji knihu Smrt je mým řemeslem za pozoruhodnou a jsem si jistý, že byla inspirací pro mnohé jiné autory, kteří se zabývali podobnou tématikou.

7 03.06.2011

Pokud by tématem Rudišovy knihy byl jen příběh stárnoucího punkera, jeho vzpomínek a mapování doby, ve které prožil své mládí, byla by to pro mě vrcholně nezajímavá kniha, protože punk, ačkoliv proti němu nic nemám, nebyl nikdy můj životní styl.
Pokud by to bylo jediné téma. Ale… naštěstí je vždy nějaké ale. Stárnutí, změna hodnotového žebříčku v nás a hlavně našich vrstevníků, přátel i lidí se kterými se jen stýkáme, prorůstání úzké skupiny kamarádů partnery, spolupracovníky, jinými přáteli, model vývoje, který je univerzální pro každého jedince a zajímavé je, jak na to konkrétní člověk reaguje. Zajímavý je i popis takového tématu a hlavně postoj autora, který hodně vypovídá o autorovi samém. Právě tento bod je pro mě důležitý, pro mé hodnocení kvality knihy i kvality autora. Rudiš ke změnám v Oleho životě přistupuje bez jakékoliv hysterie, nesnaží se vnutit čtenáři názor, že je to prohra, že jedině správné a čestné by bylo zůstat věčně revoltujícím, věčně mladým.
Jediné, co se mi špatně četlo byla životní filozofie Oleho dcery. To není ale výtka autorovi, je to jen konstatování. Pocit tíhy uvědomění si, kam až psychika člověka občas zažene.
Proložení románu druhou linkou, kterou nás vedou zápisky v deníku punkerky z Jeseníku, linkou, která se dramaticky kříží s linií Oleho příběhu, vede ke zvýšení poutavosti a čtivosti knihy jako celku. Podtrženo sečteno: velmi zdařilá kniha.

7 02.05.2011

Kniha Olgy Tokarczukové Běguni je čistou koláží. Několik delších příběhů je pospojováno pojivem, drtí drobných útržků, krátkých záblesků, chaotických vzpomínek. Chvíli se vezeme hladkým, uceleným dějem , chvíli se kodrcáme po kamíncích nerovné cesty kdesi v území nikoho.
Olga Tokarczuková má bezesporu dar – dar vyprávět s takovým zaujetím, že čtenáře svým nadšením strhne, čtenář jí podlehne. Přesto v její knize přijdou chvíle, kdy se ve zmíněných krátkých mezipříbězích beznadějně topíme, kdy kouzlo autorčina vyprávění slábne a nechá nás na holičkách. Přiznám se, že v jedné takové chvíli jsem měl chuť její knihu prohlásit za nepodařenou a musel jsem se nutit k tomu, abych pokračoval v četbě dále. Vzápětí ale přišlo další fascinující vyprávění a bylo fascinující, přestože bylo o obyčejných věcech. Nebo snad právě proto?
Nelze napsat o čem vlastně Běguni jsou, lze jen říct, že jejím tématem je cestování, psaní cestovního deníku a anatomická muzea. Při pohledu na konzervovaná těla se autorce vybavuje konzervování slov a zážitků do deníku, který si na cestách píše a tím spojuje tyto motivy. A ještě myšlenka, která tvoří závěr knihy:

V jejich úsměvu, tak se nám to alespoň zdá, se ukrývá jakýsi příslib, že se možná znovu narodíme a že to tentokrát bude ve správnou dobu a na správném místě.

7 21.04.2011

Nechci z komentářů dělat diskuzi, ale opravdu s tebou nemohu souhlasit. Zejména s tím, že jsou v digitální pevnosti informace. Pokud se týká informací o šifrování, jej jich minimum, nejsou pro průměrně inteligentního čtenáře ani objevné ani zajímavé.
A jaký mistr napětí Brown je, když téměř od počátku je jasné, kdo "je vrah" a státní tajemství je zachráněno v poslední vteřině jako ve stupidním akčním filmu? Šokující dějové zvraty jsem věru nezaznamenal.
Brown se pokouší navázat na styl třeba Michaela Crichtona, ale pokud srovnáš jeho knihy, informace, které si Crichton používá (pokud jsme na informace už narazili), je tak vidět řádový rozdíl.
To, že je kniha hodně půjčovaná neříká nic o její kvalitě. Já chápu, že občas člověk potřebuje vypnou mozek a přečíst si něco hloupého, ale říkat o knize že je dobrá proto, že ji čte hodně lidí, je jako považovat Ordinaci v Růžové zahradě za kulturní počin.

7 24.03.2011

Velmi působivý román, který je ovšem (podle mého názoru) o něčem jiném, než říká anotace. Klíčem k románu je zodpovědnost, kterou máme k sobě i kjiným. Tajemství, která se okolo Emerence kupí, jsou jen prvoplánový motiv, za kterým se skrývá další.
Podle románu Dveře v současné době dokončuje film Istvan Szabó, který do hlavní role obsadil skvělou herečku Helen Mirren. Bohužel, pod dojmem, že film bude v této době již hotov, doplnil výtvarník Robin Brichta nové vydání této výborné knihy (LEDA 2011) obálku fotografií Helen Miren, samozřejmě takovou, která s filmem nemá nic společeného.

6 29.01.2012

SPOILER - asi něco prozradím:
Téma knihy Mravenci svým způsobem nezvyklé a zajímavé. Proč píšu "svým způsobem"? Předoklad, že hmyz je inteligentní, není rozhodně nový, s inteligentním hmyzem se můžeme setkat v literární a filmové tvorbě na každém kroku - Ferda Mravenec, Mravenec Z, včelka Mája, to je jen několik málo inteligentních kamarádů z hmyzí říše.
Rozdíl mezi jmenovanými hmyzáky a mravenci z Werberovy knihy je jen v tom, že to autor nepojímá jako pohádku, ale snaží se téma inteligentního hmyzu logicky a vědecky včlenit do našeho světa. Samozřejmě, že logika občas pokulhává, musíme to autorovi odpustit, protože pokud by se držel zuby-nehty faktů, nevznikla by poutavá kniha, která stojí za přečtení a za zamyšlení. Mám jen drobnou výhradu: tvar, který vzikne, když vytvoříme čtyři trojúhelníky z šesti zápalek není pyramida, ale tetraedr. Pyramida, tak jak ji známe z Egypta má osm hran (čtvercová podstava a čtyři trojúhelníkové stěny).

6 16.07.2011

Číst Součka je skvělý návrat v čase do doby, kdy ve sci-fi literatuře vládl optimizmus, kdy lidé vítězili nad kosmickým prostorem i sami nad sebou, návrat do světa světlé budoucnosti spojeného a spolupracujícího světa.
Znovu se můžeme setkat se Součkovou představou tibetských mystérií a pobavit se představou setkání s mimozemskou civilizací.

6 04.07.2011

SPOILER – přátelé, pokud vám opravdu vadí sebemenší prozrazení děje a domníváte se, že jste ještě Lolitou nepolíbeni, nečtěte dále.

„Je pravda, že v celém díle se nevyskytuje jediný obscénní výraz; a nejen to, obrněného šosáka, jehož novodobé konvence zvalchovaly tak, že bez záchvatu nevolnosti přijímá marnotratné šiky oplzlostí v banálních románech, bude nepochybně velmi šokovat, že zde je nenajde.“

Tato věta, kterou Nabokov použije v úvodu knihy, román charakterizuje a vymezuje ho, jako kdyby autor tušil, že výraz Lolita za několik let převezme do svého slovníku pornografický průmysl.
Lolita je úžasný román zejména z hlediska způsobu, jakým Nabokov analyzuje Humbertovo myšlení, obecně své myšlení, ještě obecněji mužské myšlení. Ne, neobjevuje nic nového, jen to nahlas vysloví.
Silných momentů bylo v knize dost, ale mne zaujala scéna, která jako silná koncipována nebyla. Scénu, ve které Humbert napadne Quiltyho. Nabokov ji paradoxně nedramatizuje, právě naopak z ní postupně dělá frašku. Tím zdůrazní absurditu toho šťastného/nešťastného úseku života páně Humberta. Drama se mění na frašku, pohled na příběh se stává jiným, autor v jedné scéně předestře jiné pojetí celého textu.

6 08.06.2011

Pokud si myslíte, že přečtením Ekonomie dobra a zla se byť jen o krůček přiblížíte porozumění této vědě, budete zřejmě zklamáni. Asi jediné, co si zapamatujete je to, že v době krize, v době, kdy se od ní očekává pomoc, je ekonomie naprosto bezmocná. Přesto má tato kniha svůj význam. Provede vás historií nejen ekonomie, ale i náboženství a filozofie a rozšíří tak vaše obecné vzdělání zvláště, pokud budete sledovat odkazy. Potud je kniha čtivá a zajímavá. Ke konci, na posledních stránkách se ovšem zvrhává v úvahy o zodpovědnosti a skromnosti, plné příměrů a klišé. To bych Tomáši Sedláčkovi vyčetl. Degraduje tak svou jinak chytrou knihu.

6 30.11.-0001

Po záplavě moderní literatury psané rozervanými autory, kteří se pokušejí vyjádřit své subjektivní pocity, jimž nikdo nerozumí, bylo čtení románu Gepard doslova osvěžující. Tomasi di Lampedusa dokázal s nadhledem popsat ústup slávy a vlivu šlechtického rodu, jeho vyprávění má švih a šarm.Precizně vyjádřené myšlenky a motivace osob dělá tento román čitelný a zábavný. Není to ale lehké kratochvilné čtení, i když by se asi tak dal použít, osvětluje politické pozadí změn ale i tužby a lásky postav bez poříkras. V rozporu s informací na přebalu knihy, která označuje lásku Tancrediho a Angeliky za poetickou, neváhá spisovatel načrtnout neslavné pokračování jejich vztahu.

6 30.11.-0001

Další kniha na velmi kontroverzní téma – osudy Němců po druhé světové válce. Ožehavost tématu vychází z toho, že je velmi těžké porovnávat odsuny a odvlékání Němců po válce s hromadnou likvidací lidí v koncentračních táborech. Herta Mülerová to nedělá a nezpochybňuje hrůzy, které se za války děly. Soustřeďuje se pouze na jednotlivce, kteří byli odvlečeni do Sovětského Svazu, aby vykonávali otrockou práci. V knize nepolemizuje o spravedlnosti nebo nespravedlnosti, je to prosté vyprávění člověka, na kterém nechal hlad, zima, bití a dřina nesmazatelnou stopu.
Stavbou a celkovým vyzněním připomíná knihu Imre Kertésze Člověk bez osudu, která byla poctěna Nobelovou cenou o sedm let dříve. Děj je nejprve monotónní, místy až nudný. Monotónnost vyprávění je podobná jednotvárnému plynutí dní v koncentračním nebo pracovním táboře. Teprve poté, co se hrdinové románů vrátí domů, začne být děj nesmírně emotivní a čtenář pochopí celou tíhu osudu, který na postavy dolehl a jako prokletí na nich bude ležet po celý zbytek života.

5 21.10.2011

První dojem, který jsem z knihy Zlodějka měl, byla stylová nejednotnost. Začátek sliboval temnou a tísnivou atmosféru Dickensova Londýna, pak se vynoří záhadami opředený děj jakoby z pera Emily Bontëové a chvílemi má čtenář pocit, že drží v ruce nějakou knihu z edice červené knihovny. Asi by to nevadilo a bylo by to zajímavé, kdyby autorka se změnami stylu pracovala pečlivěji a použila je k dotváření příběhu, ale podle mého to působí spíše chaoticky. Kupodivu, i když je z hlediska stylového kniha tak různorodá, z hlediska postav je více než jednotvárná. Autorka příliš nerozlišuje jednotlivé postavy myšlením, motivací, ale hlavně ani způsobem vyjadřování. Bylo by to možné považovat za záměr, ale aby dvě postavy Sua a Maud, které byly vychovány v úplně odlišném prostředí nebylo možné v dialozích rozlišit, to nemá logiku a vyvolává to spíše pocit neobratnosti než literárního záměru.
Pozor SPOILER! Nechte se raději překvapit!
Nechci prozrazovat nic z děje, v případě této knihy by to byla škoda, ale přece jen se v této části hodnocení neubráním alespoň lehkému dotknutí se.
První třetina knihy si zaslouží pochvalu. Po, jak jsem se už zmínil, zdařilém Dickensovském začátku, přechází kniha do stylu, který nenechá čtenáře na pochybách, že má před sebou jednu z mnoha knih s typickým dějem, ve kterém bude hrát hlavní úlohu záhada a láska. Ale pak přichází první překvapení, na které není čtenář překvapen a to potěší. Dále se ale autorčina snaha o originalitu stává kontraproduktivní. Vyprávění stejného děje z pohledu druhé postavy by bylo zajisté zajímavé, kdyby ale nestálo převážně na přímých větách, které se samozřejmě slovo od slova opakují věty z první části. Druhá třetina tak působí nudně, dějové zvraty jsou předvídatelné, protože autorka postupuje podle stejného scénáře jako v třetině první. Poslední třetina knihy už je chaotická a přesto, že je čtenáři vše jasné, místy se ve spleti zámlk a vysvětlování ztratí.
Celkové hodnocení knihy je nejednoznačné jako kniha sama. Nelze ji upřít určitou míru originality jak děje tak prostředí a postav. Ale není zvládnuta úplně dokonale. Mám výhrady ke stylu, k logice i motivaci jednotlivých postav.
Na závěr dva drobné nevýznamné postřehy: na začátku se objeví zmínka o pár mililitrech. To je nesmysl a nevím, zda ho tam zavedla autorka nebo se tam dostaly překladem. Dále mě zmátla jedna drobná větička: „Tak jmenujete se Smithová nebo Watersová?“ Nevím, co tím chtěla autorka říct. Nebo že by překlep?

5 05.09.2011

Povídky Džuničira Tanizakiho jsou odrazem tradičního života v Japonsku a hodnot, které byly Japonci vyznávány a udržovány. Pro člověka, který v jejich duchu nebyl vychován, jsou, mírně řečeno, nepochopitelné. Tanizaki své povídky nepsal pro západní svět a tak se v nich nesnaží něco vysvětlovat nebo snad přibližovat, proto se při čtení můžeme dotknout jen malé části vnitřního světa Japonců a hodně nám zůstane skryto.
Nejčitelnější a nejpochopitelnější je první povídka, Tetování (Šisei). Tanizakiho prvotina. Vztahy mužů a žen na úrovni sexu jsou přece jen v různých kulturách podobnější, než otázky cti .
Tři další povídky - Požaté rákosí (Ašikari), O touze po matce (Haha no kouru) a Most snů (Jume no ukihaši) spojuje jedno téma. Vztah k matce a marnou touhu po ni. Do hry náhle vstupují další prvky, symboly, odkazy a pravidla, která nám nejsou zcela známá. Text se stává obtížněji čitelný a méně pochopitelný, pokud se snažíme dobrat jiné vrstvy, než té, která představuje děj a která je poměrně jednoduchá.
Slepcův příběh (Mómoku monogatari), který tvoří závěr Tanizakiho sbírky, je rozsáhlý a spletitý příběh situovaný do 16. století. Zavádí nás do dění v tzv. Éře válčících států. Je to stejná doba, na kterou se soustředil James Clavell ve své knize Šógun. Rozdíl přístupu obou autorů je samozřejmě naprosto odlišný. Zatímco Clavell se soustředí na osobnost budoucího Šóguna Ieasu Tokugawy, Tanizaki popisuje boje mezi zbývajícími dvěma významnými muži této éry - Hidejošiho Tojotomiho a Nobunagy Odu. Překvapivé není ani to, že se Clavell snaží přiblížit společenské a politické dění západnímu čtenáři a udělat z historie dobrodružství, zatímco Tanizaki především požívá suchý popis a děj se stává základem pro ukázku postoje k otázkám cti a morálních závazků, jejich dodržování a důsledků jejich porušení.
V Tanizakiho povídkách se také odráží jeho fascinace Příběhem prince Gendžiho (Gendži Monogatari), který převáděl do moderní japonštiny a kterého si, jak je vidět, velmi vážil.
Tanizaki je velmi ceněný autor, bohužel pro Evropana mohou jeho povídky působit nudně, nezvykle spletitě a nepochopitelně. Výjimkou je povídka Tetování, která však pravděpodobně pouze na západního čtenáře působí jako sonda do japonského myšlení, ve skutečnosti je však poněkud povrchní.

Když se začtete do knihy Vrač, máte po chvíli pocit, že vás odchytila žvanivá sousedka a za nic na světě vás nechce pustit ze svých spárů, povídá a povídá, stejnou věc slyšíte podvacáté, už přestáváte vnímat, co vám vlastně povídá a pomalu vás opouští vědomí.
Stylem vyprávění by se dal Vrač přirovnat k Hrabalovi, ale je tu jeden podstatný rozdíl – když čtu Hrabala, tak přestože se stejně topím v přívalu slov, je v tom vodopádu cosi poetického, cosi důvěrně známého, je tam laskavost a všeobjímající láska, kterou člověk cítí v útulné hospodě po pátém pivu. V knize Vrač je cítit jen cizí ruská agrese vodky, nadutost, hloupost a vyražené zuby.
Opravdu nevím, proč by měla čtenáře zajímat osoba Jurky Bgaševa, jeho chlast, ženy a rvačky. Těch pár zajímavých vět, které se týkají Bulgakova, Vysockého a jiných, ty se ztrácejí v balastu žvástů o Rusku a Rusech, které jsou ovšem, jak mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, pravdivé, ale nezajímavé.
Pár hvězdiček ovšem dávám - za několik zajímavých momentů, které jsem si z textu vylovil a za několik trefných anekdot.

5 16.05.2011

!!! Hledá se kladný hrdina !!!
Lze vůbec někoho takového v knize Jizva najít? Je to těžké, stejně těžké, jako byste se pokoušeli najít hrdiny okolo sebe. V obyčejném životě sice nejsme obklopeni kouzly, Xeňany, přetvory, nevydáváme se na dobrodružné výpravy, nelovíme avanky, ale jsme stavěni každý den před rozhodnutí, která musíme učinit, jsme manipulováni a manipulujeme lidmi ve svém okolí. A nechováme se také vždy správně, ať už z vypočítavosti nebo z nevědomosti, děláme chyby a platíme za ně.
Možná namítnete, že Jizva svého kladného hrdinu má a že je to Bellis, ale když se na ni podíváme z blízka, musíte mi dát zapravdu, že není zrovna to, co si pod tím pojmem představujeme. Bellis je ubohá, žalostná, její rozhodnutí nejsou motivována ctí a statečností, nejsou to ani její rozhodnutí, je jen malou šachovou figurkou ve hře, která ani není mistrná.
Mièville vytváří složitý vzorec vztahů čtenář/postavy, málokterá z jeho postav je vyloženě negativní nebo pozitivní. Dokonce i Armada, která se zdá být útočištěm pro zubožené a zotročení tvory, kteří jen zde mohou žít svobodným životem, je pro jiné vězením, město, které může být symbolem svobody může být i symbolem tvrdé diktatury.
Jizva je v porovnání s Nádražím Perdido vyprávěna méně brutálním jazykem. Snad proto, že postava, které je věnováno nejvíce pozornosti a příležitostná vypravěčka, je žena a je uzavřenější a klidnější než Izák. Příběh je propracovanější a je pečlivěji zpracován. Jako člověk, pro kterého není čtení fantasy na prvním místě, cítím, že by kniha nijak neutrpěla, kdyby se odehrávala i v jiném prostředí, než je Bal-Lag, protože podstata příběhu není snaha získat moc pomocí možností vyvěrajících z Jizvy, ale možnosti jednání, které máme a otázka, nakolik jsme schopni jednat sami bez cizího nátlaku uvědomělého nebo neuvědomělého.
Stejně jako v Nádraží Perdido ani v Jizvě Mièville své „hrdiny“ nešetří. Odnáší si s sebou z románu těžké břímě. Ale příběh ještě nekoncí…

5 07.03.2011

Nádraží Perdido je dobře vystavěný fantasy román.Je založen na malém počtu relativně jednoduchých a přehledných dějových linek, které se stýkají v bodech, jež jsou většinou logické, a pokud se tak mohu vyjádřit o ději fantasy románu, i uvěřitelné. Jen málokdy si autor v posunu děje pomůže zásahem náhodného faktoru.
Mièville zaplnil Nový Krobuzon nesmírným množstvím roztodivných tvorů. Někomu to vyhovuje, někomu ne, ale čteme fantasy a musíme jeho pravidla přijmout. Na scéně se objevují tvorové, kteří jsou použiti jen jako kulisa, někteří autorovi slouží jako hybatelé děje, některým leží na bedrech celý příběh. A pak jsou tady přetvoři – na nich Mièville demonstruje svůj vztah k novokrobuzonské justici a vládě, možná i k justici a vládě obecně. Obratně manipuluje čtenářem aby zaujal stejný postoj, naladil se na stejnou vlnu a přijal tak jednání hrdinů jako logické a jediné možné.
Zvláštní kapitolou Mièvillovy knihy, která se zřejmě táhne všemi romány věnovanými Novému Krobuzonu, jsou přírodní zákony, věda a technika. Mièville nemá ani náznak technického myšlení, to je konstatování, ne kritika. Další rys, na který musí čtenář přistoupit, jinak je lepší knihu odložit. Mièville na sebe vrší jeden technický nesmysl na druhý. Ale asi bude lepší, budeme-li těmto nesmyslům říkat nonsens a budeme se tvářit, že to vlastně k fantasy patří.
A teď otázka nejzásadnější: je Nádraží Perdido dobrá kniha, kterou stojí zato číst? Hýří fantazií, má dynamický děj, milovníky příběhů určitě nezklame. Taková charakteristika by Nádraží Perdido beznadějně zařadila do hromady tuctových, zábavných, ale bezvýznamných knih. A to bych udělal nerad, protože do ní Mièville vložil i něco jiného, něco nehmatatelného, nepostižitelného, co odlišuje dobré knihy od těch tuctových. Je v ní směs poetiky, která kontrastuje s divokostí a drsností děje, je v ní dost podnětů o kterých lze přemýšlet.
Na závěr upozornění pro milovníky dobrých konců: Mièville své hrdiny nešetří, nešetří tím ani své čtenáře. Postava, která zdánlivě zahyne, by se měla podle pravidel pokleslých románů vybavených happy-endem objevit na konci živá, zdravá, v nejlepší kondici. Takovým koncem Mièville evidentně pohrdá. Co vypadá jako špatný konec postavy může být ještě horší a takové znovuobjevení může znamenat pro ostatní pěkné trauma, které Mièville, a budiž mu to ke cti, jen naznačuje a čtenář si je může podle své vyspělosti nebo zkušenosti domyslet až do nejhorších konců.
Asi by se o Nádraží Perdido dalo napsat ještě hodně, tím zároveň odpovídám na otázku je-li to dobrá nebo špatná kniha, ale nechám si ještě něco pro další pokračování…

5 07.03.2011

„Čti si někdy kvůli příběhu, Bobby. Nebuď jako ti knižní snobi, kteří to nedělají. Jindy si čti kvůli slovům – jazyku. Nebuď jako ti lenoši, kteří tohle nedělají. Ale až najdeš knížku, která má dobrý příběh a zároveň dobrý jazyk, tak si té knížky važ.“

Zlatá slova Tede. V Kingově díle je málo vět pod které bych se mohl s čistým svědomím podepsat, ale v první části knihy Srdce v Atlantidě Ničemní muži ve žlutých pláštích jich je hodně a převážně se týkají literatury. Dokonce mě to přinutilo znovu si připomenout Pána much, knihu, která na mě kdysi hodně zapůsobila.
Další části knihy mě už tolik neoslovily, jsou daleko od mé zkušenosti, od mého vnímání reality a jejich spojení mi připadá opravdu hodně nucené a opět nesou rysy Kingova stylu: jak jednou nosnou myšlenkou zaplnit co nejvíce stran. Přesto hodnotím velmi kladně jako jednu z nejlepších zatím přečtených Kingových knih.

5 23.02.2011

Zajímavé zpracování mýtu nás může vést k úvahám: co jsou to vlastně mýty, kde se v člověku berou a k čemu mu jsou. Mýtus o Inanně, umístěný do moderní doby, přesněji řečeno umístěný mimo čas, k takovým úvahám provokuje. Příběh naznačuje, že Olga Tokarczuk je pozoruhodná autorka, ale zároveň jeho potenciál vede k otázce, jestli by si nezasloužil pečlivější zpracování. Začátek velmi slibně umísťuje děj, jak jsem se už zmínil, mimo čas, ale ke konci už není tento atribut tak jasný. Kontinuita se ztrácí. V závěru autorka uvažuje o motivacích postav, dobře si uvědomuje, že jsou v mýtu nejasné, ale nepokouší se je (motivace) ve své verzi příběhu rozvinout. Fikce je pole, kde je možno beztrestně spekulovat.

5 15.02.2011