Pralinka1910 komentáře u knih

Malý princ se mi hluboko zapsal do paměti. Ještě dnes si vybavim ten pocit, když jsme to ve třídě docetli. Hořkost. Jako když ve společnosti někdo řekne vtip, všichni se smějí, jen vám unikne pointa. Měla jsem se tenkrát obrátit na svého sečtelého tatínka - určitě by mi to vysvětlil. Ovšem mé desetileté, značně vzdorovite já, si to vysvětlilo po svém: autor se těsně před napsáním zbláznil a v tiskárně si toho nevšimli a tak to otiskli špatně./to jsem si opravdu myslela/.
Mé dnešní já by mohlo zavolat domu a zeptat se..., ale rodiče by dnes taková otázka jistě vyděsila a mohli by pojmout obavu, ze se o mne pokouší, ne úplně typicky, akutní covid.
Vedle těch, kteří jsou z knížky nadšeni, si připadám jako ojetý Trabant vedle nablyskaneho BMW. Možná jednou pomine ten hořký pocit z dětství a dám knížce druhou šanci.

Příběh mne zasáhl a oslnil. Lze jej vnímat různě. Nepřipadá mi smutný. Pro mne je nejsilnější poselství o úctě ke člověku.

Fenomén Zibura mě hodně zajímal. Uz jen ta krásná kresba na obalu. V každé kapitole obrázek, to má málokterá kniha pro dospělé.
Tak jsem se do toho s nadšením pustila … a nedočetla.
V cestopisu bych ocenila víc popisu přírody, okolí, památek. Když jsem knížku odkládala, tak jsem si říkala: Proč vlastně tento člověk cestuje? Podle všeho, aby poznával lidi. Aha, nový druh sociálního cestovatele!
Z popisu domorodců, toho co kde snědl a vypil, ale ukapává místo vděčnosti, kterou bych očekávala, když jsem hostem, spíše jízlivost.
Možná, ze to není pohrdání v pravém slova smyslu, ale snaha autora o všudypřítomný humor.
V úterý jsem byla na přednášce cestovatele Jiřího Kolbaby. Mluvil o Islandu, ne o území bývalého Sovětského svazu, a byly to dvě hodiny plné respektu, nadšení, uznání a nezmerneho obdivu. Ať už mluvil o ovcích, jídle nebo lidech.
Pan Zibura je jedinečný. Nemá v našich podmínkách konkurenci. Mezi originalitou a úspěchem je jakési pokřivené rovnítko. Takže jeho úspěch chápu.
Počkám několik let a pak po něm sáhnu znova. Třeba dozraje…

Budu si pamatovat, co tvrdí samurajové: Ze všechna důležitá rozhodnutí by měl člověk udělat do pěti úderů srdce, pak už zapojuje mozek.

Něžná melancholie s mnohonásobně dobrým koncem, uvedomělým, výjimečně pouze kladným hrdinou, jehož partnerka se minimálně dvakrát denně dojímá tak, ze ji hrknou slzy do očí a v každé kapitole je něco “dechberouciho”…
Ale s autorkou bych si určitě rozuměla. Sdílím názor o výjimečnosti nejlepšího čísla ze všech - devatenáctky:)
Ke svým narozeninám, které slavím 19., jsem kdysi dostala šortky na fotbal ( i když ho nehraji), jen proto, že je na nich toto číslo.
A pak ty dopisy…
Jednou z věcí, proč lituji, ze nežijeme v minulém století, je právě ten dopisni styk. Dámy měly speciální dopisni papír, který před vložením do obálky rafinovaně nastrikaly osobní vůní a pánové mohli lehce přiložit prstýnek, přívěsek nebo vylisovany čtyřlístek pro štěstí, kamínek nebo mušličku…aaaaach
Škoda. Teď přiložíme tak maximálně emotikon, pokud to program podporuje.
Tím ale vůbec nechci zatracovat elektronickou poštu.
Milý osobní dopis je věc, která mi zaručeně vykouzlí úsměv na tváři. Často čtu i opakovaně, pak se trvale usmívám a okolí nechápe :)

15 03.07.2021

Nepamatuji se, kdy mi při čtení knihy nebo u filmu hrkly slzy do očí. Tato kniha to dokázala. Příběh je velmi dojemny. Každý z hlavních hrdinu má svou pravdu, nepokriveny názor na svět a svůj život, a přesto to dohromady nejde. Hluboké a krásné.

15 28.01.2020

Poslední knížku, od mé oblíbené autorky, jsem si sbalila (stáhla do mobilu) na dovolenou, jako úplně první věc. Ještě dřív než kartáček na zuby a plavky.
Přečetla jsem ji za dva dny, takže čtivé to je.
Mne se líbilo prostředí venkova, dva psi, koza Trampota a šití oblečení. Šicí stroj evidentně nepatří minulosti, tak ho zkusim po letech vytáhnout a taky něco stvořit.
Hlavní hrdinové si mne nijak zvlast nezískali.
V knížce jsou nastíněny různé společenské problémy z pohledu psychologa, což oceňuji. Nenáročné čtení na prázdniny.

14 08.07.2021

Přesně tak si představuji moderní psychothriller. Slovo “moderní” teď neuzivam v žádném hanlivém kontextu. Příběh rozhodne originální, tak na hranici uvěřitelnosti, dobře zpracován. Pachatele jsem neodhadla.
Ke konci už mi děj přišel trosku překombinovaný a tím nereálný.
Rozhodně stojí za přečtení.

14 07.04.2021

Knihu jsem poprve cetla ve 14-ti letech, kdy jsem se v rámci půlroční rekonvalescence rozhodla pokořit knihovnu rodičů. Brala jsem to svazek po svazku ( jen Jiráska jsem vynechala). Z celé řady knih mi utkvěl Egypťan Sinuhet a Quo vadis. V té době mne oslnil Petronius a poprve mne napadlo, ze tak jak člověk rozhoduje o svém životě by měl rozhodovat i o své smrti. Teď mne spis omracila bezuzda společnost, bez morálky, pod vedením diktátora stojící na okraji záhuby a vidím v tom ( možná pod hrůzou covidu) paralelu se současnosti. Za mne je Quo vadis složité čtení, s nadcasovymi rysy, multigeneracni, napsané skvělým spisovatelem. Historická fakta si hodnotit nedovolím, tomu nerozumím.Rozhodně děkuji pane Sienkiewiczi! Možná za dalších 30 let si to přečtu potřetí...

14 18.09.2020

Jsem “konzumní” čtenář - někam se uchýlim, obalim se neproniknutelnou bublinou a čtu: hltám jednu stránku po druhé a když se zadaří za dva dny mám přečteno a vezmu další.... S 451 stupni to neslo. Kniha je napsána tak hutně, ve spoustě rovin, ze v kuse lze přečíst tak dvě stránky a pak o tom přemýšlet. Co mne šokovalo - jak člověk narozený před sto lety ( oslavil by letos kulatiny, což se hodí do letošní čtenářské výzvy) přesně odhadl, kam se civilizace posune. Některé poznatky opravdu sedí. Za mne složité až šokující čtení.

14 08.01.2020

V rámci žánru takový střed. Lehké, nekomplikované, místy docela vtipné, ale
méně uvěřitelné. Dialogy s gumovou kachničkou považuji už trosku “ za čarou”.

13 23.09.2021

Knihu jsem vyhrála minuly týden, když se losovaly dotazníky spokojenosti na odborném kongresu. “ se losovaly” není úplně přesné. Losováním byli pověřeni autoři knihy. Muj výtisk obsahuje i jejich věnování s podpisem:).
Poslední sdělení na sjezdu bylo na téma: Nikdy nedostanete druhou šanci udělat první dojem.
Organizátoři vzdělávací akce si zařazením atraktivni přednášky, v podání autorů knihy, zajistili, že většina účastníků vydržela až do konce.
Není to pochopitelně žádné literární veledílo.
A asi by mne nenapadlo si knihu koupit.
Přes to jsem ji poctivě přečetla. Včetně části určené mužům. Teď vím např. jaké ponožky se nosí k obleku apod.
Autorskym záměrem je přispět k proměně mužů v šarmantní gentlemany a nás v okouzlující dámy.

Takových knih není nikdy dost.

“ Nevím, kdo vymyslel vysoké podpadky, ale všichni muži jsou mu velice zavázáni.” Marylin Monroe

13 04.09.2021

Čekala jsem oslavnou odu na sport ( podle věnování ) a zatím je to sonda do života lidí z jednoho malého městečka na severu. Občas mi nevyhovoval autorův styl vyprávění. Rychle změny mezi postavami příběhu, opakování myšlenek a někdy jsem měla pocit “ mlácení prázdné slámy “.
Příběh je zajímavý a s dobrým koncem.

13 22.08.2021

Seznámení se Stephenem Kingem jsem pečlivě a dlouho plánovala. Nakonec jsem zvolila TOP - Zelenou míli. Je to prostředí, kde bych se opravdu nechtěla ocitnout. Syrové emoce vysílané Mr. Kingem, jsou pro mne velmi těžko stravitelné, i když jsem si je dávkovala pomalu - kapitolu denně.
Příběh mi přišel velmi reálný, jen Coffeyho medicínské zázraky nemohu nějak skousnout. Za ten “neurochirurgický” mi moje stavovská čest nařizuje strhnout jednu hvězdičku. ( jinak by mi mohl spadnout diplom ze zdi:)
Takže pane Kingu, ráda jsem Vás poznala, bylo to určitě obohacujicí, ale na opakované setkání to z mé strany momentálně nevypadá.
Ke knihám si chodím pomalu nabíjet baterky. Zelená míle byla pro mne nezapomenutelný totální zkrat.

13 18.03.2021

Kouzelná obálka a bezrozměrný, absolutně nezařaditelný, obsah. Hlavním tématem je hluboká láska, ale není to klasický milostný román, žádní kladní ani záporní hrdinové.
Příběh je vyprávěn retrospektivně hlavní hrdinkou. Své osudové lásce líčí důležité životní okamžiky. Nad poměrně reálným příběhem se vznáší spousta filozofických témat, která nutí hlavní hrdinku i čtenáře k zamyšlení. ( co má v životě přednost - soukromý život nebo profesní úspěch? Když se rozhodneme spojit s někým svůj život, mělo by o tom rozhodovat výhradně naše srdce a ne mozek. Je lepší být milována PROTO jaká jsem a ne PŘESTO jaká jsem....)
Občas jsem měla pocit, že to, o čem čtu musí pocházet z mé hlavy.
Nebrečím u knih ani u filmů, nejsem ten typ. V tomto případě jsem po dlouhé době dobrovolně sedla ke klavíru a hrála tklivé melodie. Ano, mám krásně tklivou náladu a hodně o čem přemýšlet :)

13 12.03.2021

Zaujal mne pěkný obal knihy.
Obsah není špatný, forma se mi zda trosku horší. Některé myšlenky se zbytečně opakovaly. Rada jsem se dozvěděla více o výrobě parfémů. Čtení s vůní;)

12 21.07.2021

Tohle mne opravdu mrzí! Dlouho jsem se na knížku chystala, vybojovala ji v knihovně, (už na ni čeká další dychtivý zájemce), odvezla jsem takovou bichli na dovolenou a nejsem schopna to přečíst.
Není to úplně hloupé, ale autorka moc tlačí na pilu a tím snižuje čtivost. Škoda.

Na knížku jsem se moc těšila. Je to přesně čtení pro mě, možná i o mně. Prožívam teď úžasné kozí období:). Ke kozam mě přivedly mnohem přízemnejší důvody - na rozdíl od autorky, kterou k nim přivedla láska. U mě to bylo břicho - moje vlastní. Po jídle, jsem se totiž cítila jako velký pes, ten, co sežral kocicce a pejskovi dort. Takže nastoupily expozične-eliminační diety, což není nic jiného, než metoda pokus-omyl. Nejdřív jsem zkoušela eliminovat lepek. Dietu jsem dovedla k dokonalosti a napekla i vánoční cukroví bez lepku (mimochodem moc dobre), naučila jsem se péct kvaskovy žitny chleba, který čerstvý, křupavy, voňavý a s máslem považuji za úplně nejlepší jídlo na světě. Jen to břicho nebylo úplně spokojene. Pak jsem zkoušela dat pryč laktosu, jenže taky nic. K mé hrůze pomohlo vysadit vše, co pochází z kravského mléka. Protože bez mléka, na rozdíl od alkoholu, si život nedovedu představit, bylo rozhodnuto.
Pořídit si kozu, je v dnešní době složitější, než koupit auto. Sice nezřizujete povinné pojištění, ale byrokracie je to velkolepá a garážovat ji musíte za určitých podmínek, na rozdíl od auta, nemůže stát na ulici.
Když jsem konečně zvíře sehnala a jela si ho vyzvednout, v doprovodu všech dětí z našeho konce vesnice, které si nemohly takovou atrakci nechat ujít, začaly první komplikace.
Majitelce odřekli zájemci druhé kuzlatko, a tak mne přesvědčila, ze když budu mít jen jednu kozu, určitě bude moc smutná a sníží se tím i dojivost... No, kdo by chtěl kozu s depresí? Tak jsem koupila obě. Následně jsme je začali strkat do kufru mého krásně udržovaného VW. Paní opět rázně zakročila, ze kozy jsou zvyklé na určitý cestovní standart a tudíž musí jet s námi uvnitř v autě. Po závěrečných chovatelskych radách, ze se každý večer češou kartáčem a mělo by se jim pravidelně zpívat, jsme vyjeli. Honzik, kterému jedna seděla na klíně, se celou dobu třásl strachem, aby na kozu nepřišla vyprazdňovaci potřeba. Naštěstí nepřišla, ale po několika minutách kuzlata naznala, ze prozkoumaji vozidlo. Já jsem křečovitě svirala volant a snažila se něco vymyslet, děti ječely. Tak jsem se rozhodla zkusit závěrečnou chovatelskou radu a kozam zazpívat. Vzali jsme to od lidovek, přes osvobozené divadlo, písničky z muzikálů, ale když největší dojem na obě kozy udělala národní hymna, bylo jasné, ze jsem koupila dobre.
Podobných historek v mém životě přibývá. Ono “jen” sehnat kozla, naučit se dojit podle YouTube, protože ve škole nás učili kde co, ale takovou důležitou věc ne. Zatimco ostatní mé kamarádky sjíždějí na internetu poslední módní trendy nebo sleduji celebrity, já se zabývám technikou dojení event. péčí o paznehty. A když přijde konečně na věc, stejně za to nalite vemeno tahám, podle výrazu kozy, asi špatně. Svou výzvu pro rok 2020 - naučit se dojit kozu, jsem naštěstí pokořila a teď zkouším, co vše se dá z koziho mléka vyrobit. Skoro všechno, pokud to umíte :)
K mému překvapení, jsou kozy zdrojem četných sociálních interakci, obzvlášť, pokud jako my, bydlíte u cyklostezky, kde je pasete. Opakovaně u nás zvoní lidé s různými podněty. Zda koza na pastve nemá hlad? Nebo žízeň? Ze jim musí byt horko! Zda nechce jinak uvazat, protože smutně kouká apod. Bezkonkurenční jsou situace typu - u bránky stojí neznámý muž řkouc, poté, co mne spatří: “ Dobrý den, vy mate tak krásné kozy, můžeme si je pohladit?” Prvotním reflexem mi vyletí ruce k hrudníku k mým 80B, ale pak se zdvořile usmeju a prikyvnu směrem ke svým rohatym ctyřnohym kamarádkám...
Jejich foto si tímto přidávám do profilu.

12 26.01.2021

Důstojně zakončený příběh Luisy, které každý čtenář musí držet palce a fandit její životní proměně.

12 28.01.2020

Těžko uvěřitelný, ale optimistický příběh o tom, ze věk je jen číslo v kalendáři.

11 26.06.2021

Musím jít proti všem nadšeným čtenářům této knihy. Mne to opravdu připadá nezajímavé a pořad jsem čekala kdy přijde to Wow! .... a ono nepřišlo. S pomalými příběhy já mám problém. To bude asi tím, ze jsem jeden z mála lidí, kteří v dospívání nevyrostli z ADHD. Naštěstí jsem se v prologu dočetla, ze asi budu zástupce tzv. západního čtenáře.
To mne uklidnilo. Tak, jak neumím číst poezii, ani tady nezachytim kouzlo příběhu, jeho skryté poslání, jemnost a krásu melancholie.

Jediné co mne zaujalo je:

Co je vůbec zač, ta potřeba navštěvovat místo, kde spočívá něčí mrtvé tělo? Snad se jen toužíme utvrzovat o nenahraditelnosti milované bytosti, jež navždy odešla, a přejeme si najít k ní znovu cestu skrze jinou dimenzi.

11 08.04.2021