Peyka komentáře u knih

Palahniuk je moje láska i prokletí, jak už jsem někde psala. Klub rváčů jsem objevila, když mi bylo cca 18 let a naprosto mě fascinoval. Autora ani film jsem tenkrát neznala, ale tímto si mě naprosto získal. Pamatuju si ale do dneška, že jsem na knihu narazila u Dobrovského. Byla poslední s natrženým obalem.

Nic podobného jsem předtím neznala. Velmi kontroverzní, pobuřující, šokující, fascinující, ohavné, ale zároveň něžné a milostné - Klub rváčů má hodně přívlastků. Od té doby se o Palahniuka zajímám.

Knihu jsem četla asi pětkrát, na vysoké škole jsem dokonce napsala diplomku a nazvala ji Deviantní postavy v díle Chucka Palahniuka. Psala jsem ji dva roky. Tímto mi autor zůstal v srdci...i na papíře. Znám všechny jeho knihy i biografie, v zahraničí jsem navštívila pár setkání s autorem.

12 30.12.2020

Bohužel u mě kniha neuspěla. Dlouho jsem autorku přehlížela, protože je až moc "profláklá" (označení "bestseller" na mě neplatí), a ani její tématika mi není nijak blízká. Až mi přišla do ruky "To nejlepší v nás," která mě naprosto emocionálně dostala.


Z počátku mě tato kniha taky zaujala. Anotace slibovala napětí, super jízdu až do konce. No, jízda to sice byla, ale tak možná v deliriu. Postavy tajemné Lowen, ještě tajemnějšího Jeremyho a největší záhady pod sluncem Verity byly nesympatické, až na pěst. Hoover to vehementně chtěla zkusit v jiném žánru, nicméně psychothriller to není, je to typická ženská literatura s velkou dávkou bezduché erotiky, s rozpolcenými postavami s tragickými osudy, které jsou pro autorku typické.

Celkově je kniha překombinovaná, takže ve výsledku je to tuctová slátanina. Autorka chtěla šokovat až moc. V ději je nespočet skulinek (Lowenina náměsíčnost, smrt Chestin, role April v celé té inscenaci,...). Lowen je naivní postava, ani se nedivím, že byla jako autorka neúspěšná.

Navíc, opravdu nemám v oblibě otevřené konce tohoto rázu. Působí, jakoby se do toho autor sám zamotal a nevěděl, jak dál. :(

12 04.07.2020

Netradiční příběh o stalkingu s typickou japonskou nadsázkou, jemným humorem a přímým morálním vzkazem. Tahle kniha z vás udělá paranoiky. V metru se poslední dobou pořád otáčím, jestli mě někdo nesleduje! :))))

Jde vlastně o souboj dvou žen, každá je jiná, ale chtějí dosáhnout stejného cíle - respektu. Vše umocňuje střídmá a "kastující" japonská společnost. Na jedné straně máme ženu ve fialové sukni, která působí jak loutka, které řídí život osud, nikoliv síla vůle. Na druhé straně žena ve žlutém svetru, která je prostě magor, nemá vlastní život, závidí a vehementně se snaží dostat na "Fialčino" místo. To, jak se to vyvine, je jedním slovem nespravedlivé. Je to transcendentální příběh, mohlo by se to stát i v Evropě.

Význam barev hraje dost důležitou roli. Autorka úmyslně přidělila fialovou barvu k sukni jako symbol pokory a skromnosti, a žlutý svetr jako symbol vykoupení či osvobození.

Jediné, co mi asi vadilo, bylo umístění slovníku na konci. Jako editor bych vložila klasické poznámky pod čarou a čtenář by se tak vyhnul zmatečnému obracení stránek při hledání vysvětlivek.

Je to rozhodně kvalitní novela, která stojí za přečtení.

11 15.05.2021

Tak to ne. Kniha neměla hlavu ani patu. Románem bych to rozhodně nenazvala, pouze plytkým náhledem do baletního zákulisí formou deníkových zápisků. Pasáže označené jako deník se nijak nelišily od ostatního textu.

K obsahu bych řekla asi to, že autorka působí velmi zhrzeně, postavila čtenáře před hotovou věc. Tím, že vypráví du-formou, ztrácí příběh určitou důvěryhodnost, upřímnost a gradaci. Skáče tam páté přes deváté, některé kapitoly naprosto směšné až nevhodné. Vůbec mě autorka nešokovala tak, jak měla asi v úmyslu. Je všeobecně známé, že prostředí baletek je jak ďábel v beránčině rouše. Sama jsem balet přes deset let dělala, dokážu se ztotožnit s určitými pasážemi, co autorka popisuje, viz váha, délka nártů, dokonce i na intru jsem bydlela..."šokující" zpověď zhrzené baletky, takhle to na mě působilo. Čtenář se nedozví žádné pocity, žádné realistické jednání postav, proč chtěla dělat balet, jak se se vším vyrovnávala. Ne, jen blábol o zesměšňovaných, zkrocených rádoby baletkách. Tohle mě velice zklamalo.

11 16.03.2021

Kam se hrabou novodobé přeslazené příběhy o upírech?! Pro mě zůstane tato kniha napořád tou syrovou, naturalistickou, ale také zvláštně romantickou pravdou o nemrtvých.

11 20.02.2021

Příběh autistického chlapce, který si hraje na detektiva a snaží se vypátrat, kdo zabil vidlemi sousedčina psa. Vcelku absurdní příběh, ale kniha nabízí mnohem víc. Kniha se čte velmi snadno (čteno v originále), autor používá krátké věty a píše z pohledu hlavního hrdiny, autisty. Autor výborně vystihl znaky této poruchy a jednání hlavního hrdiny. Tady se perfektně uplatňuje pravidlo čtení mezi řádky. Christopher zmíní úplně obyčejnou věc, ale pro čtenáře je to něco k zamyšlení, v textu je spousta metafor a dvojsmyslů. Fascinovaly mě pasáže matematických rovnic, kdy normální smrtelník nemá šanci se chytat :D přeci jen se ukazuje, že autisté jsou nadměrně chytří lidé.

Postupem děje s dozvídáme více o hlavním hrdinovi a jeho životě a konec je nejoptimističtější , který jsem za poslední dobu v knihách viděla. Hlavní hrdina je spokojený a šťastný a z jeho optimismu a odhodlání by se měl člověk poučit. Každý by měl vidět svět aspoň trošku pozitivně, občas vám to usnadní rozhodování a život je hned veselejší. ;)

11 25.05.2019

Tohle je kniha, kterou by si měl každý přečíst! Dystopický příběh, který vlastně není až zas tak nereálný v dnešní době chaosu, shonu a náhradních matek. Všichni povinně přečíst - lidi by se aspoň probrali! Doporučuji i seriál, který je perfektně udělaný a na nic si nehraje :-)

11 05.05.2018

Jsem ráda, že jsem aspoň skrz autorčinu dokumentární knihu mohla poznat život a myšlení afgánských rodin, resp. jedné rodiny. Nicméně, jedná se o rodinu z vyšší vrstvy, takže si ani nechci představit, jak to vypadá u těch na okraji společnosti.

Autorka píše svěžím, dokumentaristickým stylem (aspoň tak se mi zdá český zdařený překlad), některé kapitoly jsou méně zajímavé, některé více. Mě samozřejmě víc zaujaly kapitoly o afgánských ženách, Lejle jsem moc fandila. Bohužel život není fér a o Afgánistánu to platí dvojnásob. Je to země s ponurou historií, kde nikdy nenastane pořádný mír a kde ženy jsou (ve většině případů stále) jen loutky a služky. S tímhle já se prostě nedokážu ztotožnit, asi jako nikdo ze západního světa, nicméně respektuji to a říkám si, že musím být častěji vděčná za to, jaký mám život!

Je to silná kniha o silných mužích a ještě silnějších ženách. Kdo se chce aspoň trochu přiblížit a porozumět životu burky, přečtěte si to! Za mě 90%

10 13.06.2023

První kniha, kterou jsem dočetla v 2022. Musím říct, skvělý marketingový tah, před Vánocemi vydat něco tak kontroverzního, lidi jsou blázni a kupují to, včetně mě.

Kniha mě ale v mnohém zklamala. První část celkem solidní. Příběh začal velmi slibně, Dominik úchyl, Jessica naivka, snadná to kořist. Líbila se mi symbolika dárků, každý prohluboval psychologii hlavní postavy, tak jsem si říkala, že to bude asi fakt dobrý psychologický thriller.

Jakmile jsem ale přešla k druhé části, moje pozornost upadla. Detektivní zápletka byla totálně zbytečná, Kim mi byla šíleně nesympatická, na všechno přišla nějak moc snadno. Čím víc se příběh chýlil ke konci, tím víc se mi to zdálo jako pěkná kravina. Bylo to takové překombinované, nedotažené, nesmyslné. Autorka se měla držet první části a víc do hloubky ji rozpracovat.

Ne nadarmo se anglicky říká: Don't judge the book by its cover! Mnozí to děláme, ale málokdy to vyjde. :( škoda, potenciál tam byl

10 01.01.2022

Jo Nesbo je velký fenomén u nás i ve světě. Je to mistr brutálních příběhů s psychoušskými postavami žijícími v chladném skandinávském prostředí. Sněhulák je jedna z nejlepších krimi, kterou jsem četla. Nicméně, u této knihy jsem byla zklamaná.

Kompozici bych nic nevytkla, možná až na ty anglická slovíčka a fráze v textu. I mě, jako angličtináře, to hodně rušilo - nechápu tento trend objevující se ve scandi noir knížkách v českých překladech.

Dále k samotnénu příběhu, za mě se příběh docela dobře rozjel už v začatku, rychle jsem se začetla, námět zajímavý, postavy jakbysmet. Prostředí typické žánru scandi noir. Ale zastavila jsem se tak v půlce a horko těžko se mi dočítalo. Příběh ztrácí tempo a tak nějak chodí okolo horké kaše, aniž by k něčemu vedl, kromě přičítání více a více mrtvol. Druhá půlka je překombinovaná, nezáživná, brutální a obscénní zároveň. Výsledek nenadchne a spíš urazí. Jako po 600. stránkách jsem dospěla k tomuhle?! Ach jo...

*opět postřehy z překladu - Shannon referuje o "hillbillies" jako o spodině v Appalačských horách, nicméně oblast Appalachia, odkud "hillbillies" nebo "rednecks" pochází, je něco úplně jiného. Bohužel za mě 60%

10 01.08.2021

Jelikož mám hrozně ráda Láďu Ziburu, jeho cesty a hlavně jeho sarkasmus, sáhla jsem po této knize - prý je Lucka podobného charakteru. Pacifická hřebenovka se stala celosvětovým fenoménem hlavně zásluhou knihy a vzápětí filmu Divočina, předtím to byla hlavně americká záležitost.

Hned jsem se začetla, text je psaný stylem blogu, rozdělený na jednotlivé dny. Docela jsem se i zasmála. Lucka si ze sebe umí udělat rozhodně srandu a s ničím se moc nemaže. Styl psaní je hodně lidový a sympatický.

Nicméně, postupem času mi vadilo to její "všudybylství" (všichni mě mají rádi, jsem všude, mám ke všemu co říct,...) a to "drama queen" jednání bylo pro mě trochu uměle vykreslené. Já jsem taky velký extrovert, ale existuje určitá sebereflexe. Ty historky mi přišly tak napůl pravdivé, ona se zázrakem někam vždycky dostala, ale člověk se nedozví vlastně podrobnosti toho určitého úseku toho trailu. Bohužel jsem nezachytila ani Lucčin osobní růst, nějak se nekonal, ona působila stejně na začátku i na konci.

Dále mi vadilo šílené formátování a kompozice knihy. Ten křídový papír sice fajn, ale i ta vazba je hrozně těžká a nepraktická. Stránky jsou narvané textem, skoro žádné odstavce. Ten slovníček na začátku mi přišel zbytečný, protože Lucka daná slova stejně v textu znovu vysvětlovala. No a největší fail je umístění fotografií. Musíte pořád otáčet stránky, když se chcete podívat, a to mě nebavilo. Působí to velmi chaoticky.

Na konci je teda seznam veškerého vybavení, ale myslím, že by čtenáře zajímaly i orientační ceny, viz útrata za jídlo, poštu, hostely,...protože to není rozhodně levná sranda ani zdaleka, a málokdo se může tady na to všechno vykašlat a dovolit si odjet na duchovní cestu na pět měsíců. Musíte seknout s prací a mít hodně našetřeno! Dobrou myšlenkou je vložený bucket list, určitě ho využiju.

Za mě byla Divočina lepší, tady mi přišlo, že Lucka jede spíš na komerci než na vyloženě spirituální očistu, kterou PCT přináší. Chci se ještě mrknout na Moji Pacifickou hřebenovku od Moniky Benešové.

10 18.04.2021

(SPOILER) Tahle kniha je horkým kandidátem na podrobný literární rozbor. Ocitáme se v Itálii na konci 70. let, kdy doba il miracolo economico pominula a náš antihrdina Leo se ocitá na pomyslném konci svého života. Bude mu totiž třicet! No, kdyby reagoval každý stejně, tak by společnost nikam nedospěla. Za chvíli mi taky bude třicet, ale jeho příběhem se rozhodně inspirovat nehodlám.

Leo je "inetto", neviditelný nikdo, cizinec ve společnosti, tak jako například Mersault v Camusově existenciálním románu Cizinec. "Jak jde život?" - "Já nevím, starám se jen o ten svůj." Žije a nežije, utápí se v alkoholu, protože život není podle jeho představ, tak se vlastně ani nebude snažit, proč taky. Víno, teda spíš "vyprošťovák", ženy a dolce farniente! Ale mezi řádky panuje svěží, melancholický italský humor. Nesmím opomenout nejpodivnější love story v dějinách literatury. Krásná, mladá, bezstarostná, ale pěkně vyšinutá Arianna má znuděnému Leovi ukázat tu zlatou cestu, ale spíš ho vede trnitým roštím. Oproti tomu s přítelem Grazianem řeší sentimentální pomíjivost života s vybranou lehkostí a vyzdvihují Cooperova rozervaného romantického hrdinu v Posledním Mohykánovi.

Nechápu, že na český překlad se čekalo takovou dobu, skoro čtyřicet let, když mezitím vyšla kvanta nekvalitních titulů - to jest přemrštěnost českého knižního trhu, kvantita vítězí nad kvalitou.

Co se týče kompozice, obvykle nejsem fanoušek dlouhých odstavců a složitých souvětí. Když jsem viděla ojedinělý výskyt přímé řeči a sáhodlouhé odstavce, trošku jsem se zděsila. Nicméně obsah převyšuje formu na celé čáře.

Leo zůstává existenciální troskou, hrál s kartami, které mu rozdali, ale bohužel nikoho nepřečůral. Jeho láska k Arianně hory nepřenese, a pomíjivá láska k Římu ho nevysvobodí. Kniha mě hodně oslovila, jeden z nejlepších intelektuálních kousků, který jsem za poslední dobu přečetla.

10 05.04.2021

Autorka je pro mě svatý zlatý střed mainstreamové literární scény. Přečetla jsem její předešlé knihy, ale tahle je za mě tou nejlepší. Žánrově nám příběh sice spadá do rodinného dramatu, ale tematicky autorka využívá osvědčené prostředky, jako ve svých předešlých knihách. V tomto příběhu chybí akorát ta mrtvola(?!)

Příběh se rozjíždí celkem pomalu, ale slibně již od prvních řádků. To je kouzlo B. A. Paris, její kompozice a jazykové prostředky jsou nezaměnitelné. Znám její knihy i v originále a vsadím se, že se velmi dobře překládá.

Sledujeme "dokonalou" rodinku, která se chystá na oslavu čtyřicátých narozenin, která velmi působivě kontrastuje s hrůzou, která rodinu čeká. Nenechte se zmást. Nic není perfektní. Každá rodina řeší určitá dilemata, životní překážky a strasti, to je břímě lidské rasy. Mně osobně vadila postava Livie, její myšlenkové pochody mi přišly iracionální, chvílemi i dětinské. Naopak postava Adama jí skvěle doplňovala, a když dojde k šokujícímu zvratu, knihu nepustíte. Musela jsem číst do noci, jinak bych neusnula, a to se mi moc často nestává. Upřímně, nechtěla bych být v Adamově kůži, vlastně v kůži žádné z postav.

Možná mi chyběl pohled třetí postavy, která by dodala trošku větší rozhled, vnesla by nestrannost do příběhu.

To rozuzlení jsem nečekala, a konec byl více americký s trochou britské ironie.

Kniha ve vás vzbudí všechny možné emoce, od pohody, štěstí až po úzkost, strach, vztek a úlevu. Za mě je to autorčina nejlepší kniha, jsem oficiálně fanoušek. Další kniha The Therapist vyjde ve Velké Británii letos na jaře, ale vsadím se, že díky oblíbenosti autorky český překlad na sebe nenechá dlouho čekat. :-)

10 22.01.2021

Moje nejoblíbenější klasická literatura. Vrcholné dílo F. S. Fitzgeralda. Vlastním pět vydání v pěti různých jazycích. Jsem blázen, já vím. :-) Pan Fitzgerald, to byl pán pařmenů, spolu se svojí manželkou Zeldou si dokázali užít Jazz Age a Roaring 20s. Jeho knihy jsou odrazem života večírků a společnosti smetánky, o velkých úspěších i hrůzných pádech. Jsou chvíle, kdy vám peníze nekoupí ani štěstí ani lásku. A minulost také nelze opakovat, jak v to věří věčný snílek Gatsby. Doporučuji i jeho další knihy jako Něžná je noc, Krásní a prokletí, i povídku o Benjaminovi Buttonovi :-)

(SPOILER) Zlatý průměr s malým wow efektem. Toto je příběh o slepé lásce a falešných nadějích. Kniha na mě ale nezanechala takovou těžkou stopu jako Za zavřenými dveřmi, ale zase nebyla tak frustrující jako V pasti lží.

B. A. Paris je pro mě autorkou, která neztrácí nápady a každá její kniha je něčím zajímavá. V tomto případě to byly Matryoshky jako symbol rozpolcenosti. I když už mi lezlo na nervy, jak se pořád objevovaly. A zase ta ruská panenka!

Bohužel jako bych příběh už někde slyšela. Souhlasím s názory, že ze začátku kniha připomíná Zmizelou či Dokonalou, ale je kompozičně čtivější a plyne svižnějším tempem.

Ačkoliv se kniha čte sama, střídání ich- a du- formy, posléze střídání kapitol z pohledu dvou postav je příliš chaotické a druhá část s Leylou na scéně je tuctová. Chyběla mi interakce mezi hlavními protagonisty, Leyla je malinko (opravdu) zastrčená do pozadí. Ostatní postavy vlastně jen slouží jako výplně hluchých míst, jako nástroje vedoucí Finna k odhalení syrové pravdy.

Naopak třetí část a závěr čtenář hltá jak nenažraný. Příběh nabere maximální spád, i když jsem tušila, jakým směrem se kniha ubírá, ale frustrace nabírá na obrátkách u Finnovi naivity, zbrklosti a nevědomosti. Závěrečná slova se mi vryla do paměti. Láska je přeci jen iluze?!

Autorčino Dilema si nenechám ujít, stejně tak i její další knihy.

10 30.12.2020

Ne, ne a ne. Když dva dělají totéž, není to nikdy totéž. V tomto případě nebyli dva před paní Lapenou, nýbrž nespočet autorů knih i filmových scénářů s naprosto totožným tématem. Agatha a jejích nepřekonatelných Deset malých černoušků, ale i Hadí doupě; divadelní hra Volání detektiva od J. B. Priesleyho, young adultovky Jeden z nás lže a Jeden z nás je na řadě od Karen McManusové, modernějších Sedm smrtí Evelyn Hardcastlové od Stuarta Turtona, nebo film Na nože (Knives Out, 2019)...můžu pokračovat dále...

Po knize jsem sáhla, protože jsem byla zvědavá, jak se autorka "inspirovala" klasickou detektivkou a v čem novém dokáže čtenáře překvapit. Ukázalo se, že bohužel v ničem. A to je to její nejlépe hodnocené dílo!

Kniha se sice četla jak po másle, ale nic nového nepřináší, v ničem není inovativní, což je bohužel velká škoda. Kdo už přečetl pár detektivek, nenadchne ho to. Postavy byly nudné, bez náboje, pro mě žádné zvraty nepřišly, k žádnému vyvrcholení nedošlo.

Paní Lapena mě nedokázala vtáhnout do děje, nevyvolala ve mně žádné emoce.

10 02.10.2020

Jako u jedné z mála knih jsem ke konci uronila slzy! Silný příběh - o přátelství, důvěře, vztazích, lásce a o překovávání těžkých až téměř nemožných překážek, které nám život vnáší do cesty. V tomto příběhu hrálo velkou roli prostředí zasněžených zpustlých hor a co vlastně znamená milovat a bojovat za to. Chvílemi si člověk říká, jestli je to vůbec možné, co ti hrdinové musí podstoupit (chůze nespočet kilometrů v rekordních časech, hon na losí mládě a útok vlčí smečky,...) nebo jak autor popisuje různé akce a prostředí, občas trošku nereálně, že se čtenář trochu ztrácí a horko těžko se to dá představit ('obydlí' vraku letadla, sestup ze 'stráně'...)..nečekejte slaďárnu pro holky :D...každopádně doporučuji a jsem zvědavá na film :))

10 13.04.2018

Kdybych neznala Poslední paní Parishovou, tak bych nejspíš byla nadšená, nebo aspoň čtenářsky spokojená. Tahle kniha usnula na vavřínech. Děj je sice svižný, ich forma napomáhá čtivosti, ale ani jedna postava mi nebyla sympatická. Navíc, jakmile dojde ke kýženému zvratu, tak jsem měla pocit, že autorka plácá páté přes deváté a matlá dohromady několik knih a ve výsledku je z toho pěkný maglajz. Na 280 stranách prostě nejde vytvořit propracovaný thriller. Za mě průměr. Kdo četl Poslední paní Parishovou, Manželku mezi námi, Manželky, Za zavřenými dveřmi (B.A.Paris) a spoustu jiných podobných titulů, asi by se měl Pomocnici vyhnout obloukem. 65%

9 28.04.2024

Příběh dvou černošských sester, které osud odvane každou do jiného světa, aby se pak opět mohly setkat. Střídání dějové linie jedné sestry, která se začlenila do bělošského světa, a sestry druhé, která prchá před násilnickým mužem. Podle mě ale kniha nenaplnila potenciál, který měla.

Vyprávění je celkem klidné, čtenář je tichý pozorovatel, takové oko velkého bratra. Sleduje příběh ze světa tak vzdáleného našemu myšlení. Mínusem je, že autorka rozjela několik důležitých témat transcendujících i do dnešní doby (domácí násilí, hledání vlastní identity, rasové otázky), nicméně se zasekla na jednom z nich.

Jak už bylo napsáno v komentářích pode mnou, téma rasové segregace se opakovalo dokola, autorka jakoby podvědomě vnucovala svůj názor. Nejspíš nám to, jakožto lidem vyrůstajícím v Evropě přijde neustálé omílané, hnutí Black Lives Matter atd...je toho už prostě moc, ale asi si neumíme představit, jak to funguje v Americe, tam je to opravdu "big deal," nicméně dle mého názoru je to podobné s Indiány, ale o tom nikdo nemluví a tolik se o tom neví. Tolik asi k tématu.

Kniha mi připomínala nespočet filmů, které jsem viděla i před deseti patnácti lety a nic se nezměnilo. Myslím, že toto je téma nesmrtelné, svým způsobem nevyčerpatelné, ale vlastně obrovské klišé. Hodnotím 65%

9 11.02.2022

Po Kristině Ohlsson přichází další švédský ženský talent. Stina Jackson, Švédka žijící v USA, jejíž první román Stříbrná cesta vzbudil velmi pozitivní ohlasy! Bohužel jsem Cestu nečetla, takže jsem s Pustinou střílela od boku.

Při čtení jsem si připadala, jako bych se ocitla na konci světa v předminulém století. Atmosféru bych přirovnala k husté mlze, která padá na město. Nejdřív vidíte zdálky bílá oblaka a pak najednou město zaleje mléko a člověk si nevidí ani na špičku nosu. K tomu si představte syrovou, ponurou atmosféru severského venkova s nejpodivínštějšími obyvateli na světě.

Vesnice Pustina je sama o sobě postavou, takovým městem duchů. I když tam žijí lidé, jsou v podstatě oddaní svému osudu a životem jen proplouvají - jako duchové. To se týká i naší hlavní hrdinky Liv. Je těžké si ji oblíbit, natož ostatní postavy.

Zarazil mě i autorčin postoj vůči mužům. Nevím, čím to je, ale poslední dobou jsou vyzdvihováný ženské autorky, což je naprosto senzační, nicméně jejich postoj k opačnému pohlaví mě dost zaráží. Neříkám, že každý den je posvícení, ale nazývat chlapi netvory a zvířaty?!

Pustina není úplně typickým scandi noir románem. Chybí moralizace postav, hrdinský čin, přemíra severských jmen nebo dokonce kontrastující postavy. Vidar se skrývá v každé z nich a chamtivost je ovládá na plné čáře.

Celkově na mě Pustina působila velmi zvláštně. Konec nic převratného nepřináší. Ani se mi moc nelíbilo rozuzlení. Za mě 55%

9 07.03.2021