Pedro72 komentáře u knih

Skvělá, přesná, ale zároveň invenční časová a místní lokalizace a příběh, který v ní dokonale sedí. Magie, která je tak uvěřitelná, až z toho mrazí. Brutalita a proti ní čest a mravnost. To z téhle knížky dělá top české historické fantazy. I když jsem tu knížku četl z papíru jako úplnou novinku, vrátil jsem se k ní v podobě audioknihy. A mohu to doporučit, Pobudovo podání je naprosto originální.
A pozor: Medek a Vrbenská napsali pokračování. Pod názvem Kalné víry Rhenu vyšlo ve sborníku Legendy české fantasy.

7 03.01.2022

Já bych tento ezo blábol vůbec nekomentoval, pokud by si nenacházel další čtenáře. Takže o čem to je? O Horákových supersofistikovaných halucinacích. Pokud vám není divné, že jediné "důkazy" prezentovaných "pravd" jsou jednoduché "interpretace" složitých problémů, pak lze říct jen jedno: komu není rady, tomu není pomoci!

(SPOILER) Když Český rozhlas zpřístupnil tuhle 150 let starou knihu, trochu jsem zapochyboval o smyslu tohoto počínání. Posléze jsem tomu ovšem přišel na chuť.
Dovedu si představit, proč se kniha německy mluvícího Jihočecha z Horní Plané nestala hitem. A nejspíš to nebylo proto, že Vítek je dokonalý až běda, dialogy jsou formální a že vyprávění kulhá na obě nohy co do historické patřičnosti. On je celý rámec příběhu, tedy pokus vykreslit krále Vladislava I. jako lidového a čestného vládce, ochránce české země, dost odvážný. I když dívat se na to očima dnešního poznání není tak úplně fair.
Spíš by řekl, že důvodem neúspěchu knihy bylo, že pro Čechy je tu příliš německých prvků (autor původ Vítka z Prčice umístil do jakési bavorské nobility s tisíciletou tradicí), pro Němce je tu zase celý ten první plán dění kolem přemyslovské dynastie, kterou máme víceméně právem za českou. A nám Moravanům kniha asi neměla vůbec co nabídnout.
Ale vlastně je to škoda, bylo by krásné mít narativ ke 12. století, který by alespoň jednoho z aktérů pranic o české knížecí trůny přeznačkoval pozitivně.

3 05.01.2022

Svébytné kouzlo Noční hlídky spočívá v tom, že její autor je sice nepochybně totální magor, ale ještě si dokáže udržet jistý odstup od děje a postav. Bohužel je kniha začátkem série. V dalších dílech Lukjaněnko i Vasiljev cizelují chytré nápady, ale zároveň stále vyhroceněji projektují osobnostní patologii do textu. Posléze se neúcta k životu, lidem, celým národům, jakýmkoliv hodnotám, a nakonec i k magii obou stran sporu (či falešného dilematu) promítá do každé kapitoly knihy. Zůstává poklonkování brutální moci (v Noční hlídce je reprezentovaná snad nejhorším masovým vrahem v historii, Emírem Timurem, rusky Tamerlánem), vychcanost a chlast. Co chcete jako lepší důkaz toho, jak bizarní je svět hlídek, než to, že postavy, které tu permanentně chlastají, jsou vůči alkoholu resistentní.

1 05.02.2023

Příběh je zcela ahistorický. Ne v tom, že si domýšlí Sámovu kariéru, to je v pořádku, protože se o Sámovi neví prakticky nic. Problém je v tom, že společnost Slovanů je tu líčená tak, jak by vypadala spíše o tři až pět století později. Hemží se to tu vladyky a knížaty, slovanská hradiště autor označuje jako města (?!). Slované oblékají cokoliv mezi roztrhanými kožešinami (asi nějaké reminiscence na Štorcha a lovce mamutů) a skvělou tógou. V domě, ve kterém se topí jen na jednom místě, je kdesi ukrytá vytopená lázeň a hrdina si natáhne nohy ke "krbu". Zkrátka, autor si zapomněl udělat domácí úkoly, nemá jasno v terminologii ani ve faktografii, nerozumí ekonomice (platí se zlatem a luxusní importované víno teče proudem), politice (viz vztah k Avarům) ani válečnictví. Není jasné, čím vlastně Sámo (byl to nejspíš správně Samo, ale vem to čert) Slovanům přispěl. Válečné a bitevní scény postrádají náznak strategie či taktiky, tyto scény jsou nelogické a zmatené (padneme do pasti, vběhneme do křoví, pak zase vyběhneme a zvítězíme). I krajina je popisovaná tak, jak mohla vypadat nejdříve ve vrcholném středověku (les je řídký a plný planin, ale zato útěšné zemědělství jakoby přinesl až Samo). Nejpodivnějším dokladem o tom, že si autor při psaní spletl milénium a možná i planety, je Vinidy zdůrazňované "češství" a a priorní nepřátelství s Franky. Mohli bychom nad tím mávnout rukou a říct, že Waltari se taky s historickými fakty nepáral. Jenže autor není Waltari, postavy mají ploché charaktery a příběh je fádní parafrází několika kronikářských vět.

1 03.01.2022

Tento díl série už má charakter dalších apendixů. Lukjaněnko tu spíš exhibuje, všude jsem byl a všechno viděl, nového tu moc nenajdeme, spíš tance kolem dřívějších motivů.

05.02.2023

Přiznávám, že nebýt náhodného setkání s Václavem Brunou, asi bych tuto knihu do ruky nevzal. Díky tomu jsem si propojil náhodné momentky z médií ukazující vlastníka prvního nestátního zdravotnického zařízení, muže objímajícího Peruána po vítězné Velké pardubické a Václava Brunu v dalších rolích, které nějak patří k posledním dějinám téhle země.
A přiznávám, že memoáry obvykle nečtu a asi je ani moc číst neumím. A hlavně nevím, jak mají vypadat. Takže nevím, jestli je správné mé očekávání, že novinář sehraje aktivnější roli v tázání a jeho otázky podnítí osobnost k něčemu víc, než "jen" k vyřčení připravené odpovědi. A taky nevím, jestli do memoárů patří ona "intermezza", ve kterých Václav Bruna komentuje svět kolem nás.
A nakonec přiznávám, že s Václavem Brunou v mnohém nesouhlasím, jeho názory jsou liberálně konzervativní a to není můj šálek čaje. Na druhou stranu respektuji, že je ve svých názorech konzistentní, není to takový ten pravičák, co by chtěl snížit daně, ale zároveň mít plný státní servis, kdykoliv mu střechou zatéká.
Suma sumárum, čtení jsem si užil.

03.01.2022