Pebra komentáře u knih
Dobrý den, Slunce, kde to jsem? Neznabohu, jsi v Telči! ...příběh Petra a Markéty z doby dávno minulé je tak živý, jako by se stal dnes. Prolnutí minulosti se současností vzbuzuje mrazení, které tam cítím při každém kroku. I já jsem díky Kožíkovi objevila tohle kouzelné Město, kterého se nemůžu nabažit.
Dobrý nápad, že se uprostřed Prahy nachází místo, které uvízlo v 19. století. Mnoho momentů připomíná skutečně Rychlé šípy (zápas ve věži, pád do tmavé kalné vody... honičky v křivolakých uličkách, hon za něčím obrovsky důležitým...), ale vzhledem k tomu, že dnešní děti Foglara nečtou, to nijak nevadí. Na můj vkus je tam přespříliš situací, v kterých by děti dávno pomřely, přesto vyváznou prakticky bez úhony. Tyhle nadpřirozené vlastnosti hlavních hrdinů nemám v příbězích ráda, bavilo by mě mnohem víc, kdyby si skutečně něco zlámaly, nebo aspoň vyrazily zuby :).
Psané tak dobře, že je člověk až udivený tím, že rukopis vznikl už v roce 1980. Nechybělo mi nic, setkání s Ježíšem úsměvné, idea, že se hlupáci a děti rozplynou ve Vesmíru záhy po smrti je dobrá. Konec sice bez překvapení, ale právě proto mě uspokojil.
Jo. Sympaťák Miloš Urban bezpochyby umí psát, ale v tomhle případě nejspíš nemyslel vůbec na čtenáře. :) Vary jsou podivné město, jeho popis bravurní, figury v příběhu mi přišly taky dobře absurdní, ale příběh tak zašmodrchaný a zdlouhavý! Navíc mě scény s kousáním a trháním masa z obětí nepřišly strašidelné, ale tragikomické a vůbec mě nebavily, dokonce nudily a přeskakovala jsem je. Nejvíc mi pil krev hlavní hrdina, který se bez ostychu tituluje jako "úspěšný oblíbený autor Julián". Jako parodie dobré.
Josef Čapek, odmalička se pasoval do role outsidera, i díky podivínské matce, jako by klopýtal vedle svého slavnějšího bratra, kterého ctil a miloval natolik, že se z role nechtěl ani vymanit. Osm let usiloval o milovanou ženu, trpěl ponižování budoucí tchýně... Přesto víme, že Josef byl umělec v pravém slova smyslu, noblesní, melancholický, laskavý a utrápený, což umocnila i jeho smrt v německém lágru. Po přečtení knihy mám chuť ho obejmout. Obdivuju autorku, kde všude asi vyhledávala informace, aby vytvořila tak plastický popis slavné éry dvou bratří, o které se nám může jen zdát.
U nás v obchodě prodavačka taky okrádá a má k tomu zajímavou metodu: markuje občas věci dvakrát. S chutí to dělá cizím. Málokdo si toho všimne, zejména ti, co u obchodu jenom přibrzdí a pak jedou dál. A když se ozvete, prodavačka se dušuje, že to je omyl a okamžitě částku vrací :). S mnoha kamarády vyzkoušeno.
Moudrost indiánů jednoduše popisovaná ústy malého kluka. Nadčasové dílo.
Vždy mě fascinuje, jak se bohaté manželky hroutí, přičemž mají služku. :)
Ach, přiznávám, že jsem to četla kvůli zvědavosti, kdyže tam zazní hymna! Panenko skákavá, já si to spletla s Fidlovačkou! :)
Možná je dobré některé knihy poslouchat. Tahle je skvěle namluvená mladým Slovákem, který na youtube vystupuje jako Ondro. Toho pubertální mladíka vytvořil skvěle.
Přišlo mi to příliš žánrově zamotané. Jako když mícháte žlutou a černou a vyjde nějaká blátivá. Rušily mě taky ty proměny vypravěče, od malého dítěte, který se ale nechová vůbec dětsky až po nějakého divného dospělého. A to zasazení do ciziny (vzhledem ke jménům a názvům) mi tam nesedělo vůbec.
Ono je to vlastně hrozně smutné čtení, obzvlášť to vyjmenovávání všeho, co po osmačtyřicátém zaniklo.
Buď je to dokonalé jen já to nepochopila, anebo je to úplná konina bez pointy. Každopádně zájem o Santiniho to probudí. --- Abych autorovi nekřivdila, podívala jsem se i na film. Ach...! Vsadím se, že Preiss nečetl celý scénář, jinak by tam nemohl účinkovat.
Ačkoli Murakami bezesporu umí psát a na knihu asi nezapomenu, to míchání žánrů mi trochu pilo krev, o nejasném konci nemluvě. Nerada bych někoho z fanoušků naštvala, ale to neustálé jakoby něčím důležité popisování stravování hlavního hrdiny, mě rušilo v dumání nad originalitou zápletky. Přiznávám, že jsem si často představovala, že hlavním hrdinou není Japonec, ale nějaký český Pepa, který napjatému čtenáři náhle oznámí, že si otevřel láhev pivka, namazal chleba sádlem a pak dorazil gulášek ze včerejška. Uf :) Ale je hezké, jak je čtenář v knize často poučen o nějaké historické osobnosti, ať je to Napoleon či Beethoven.
Zajímala by mě skutečnost. O Němcové už toho bylo tolik napsáno a čím je doba pokročilejší, názory na ni se liší. Jisté je, že zanechala odkaz doby, ať už byla jakákoli, milovala svou vlast, a to je obdivuhodné.
Vtipně a s nadhledem popsané rozdíly mezi skutečným životem a představou filmových tvůrců. Zejména ti na počátku kinematografie se snažili předkládat divákům líbivé nepřirozené situace. Viz Poláček: Umírání je malebná věc a zvláštní požitek pro uměnímilovné obecenstvo. Vojín, zasažený kulí, učiní ještě několik kroků dopředu.
Pak klesá k zemi, mroucí pohled upřený k zapadajícímu slunci.
Mnohdy sklání nad ním hlavu věrný kůň. Někdy líbá umírající
medailonek, jejž mu na krk zavěsila matička.
Byly učiněny pokusy filmovati skutečnou válku. Ukázalo se, že
snímky se k ničemu nehodí. Zejména umírání není dosti malebné.
Skutečný voják umírá nepřirozeně.
Sedm set stran čtení, které vás udržuje v napětí, na hlavního hrdinu hledíte téměř mikroskopem, sledujete každý krok a hnutí mysli. Přechody ze skutečnosti do snu a naopak jsou překvapivé. Já osobně jsem ovšem nedokázala číst bravurně popisované mučení a po přeskákání těch stránek jsem dospěla ke konci se zjištěním, že vlastně nevím oč přesně šlo... Každopádně mě to neodradilo od dalšího Murakamiho.
Díky téhle knize jsem dvěma pubertálním děvčatům (hluboce zasaženými pandemií a online výukou :) osvětlila husitství. Nejvíc je ovšem zaujal Želivský.