Pebra komentáře u knih

Ach! Moje statečná sedmiletá Jarmilka, která dokázala přimět dospělé, aby postavili drůbežárnu! Přenocovala docela sama v prázdné kašně na náměstí! Zachránila kuře jménem Klovanýsek a s ním mnoho dalších... Absolutně mě v tom nenapadlo hledat propagandu, když jsem to tehdy četla, taky jsem byla sedmiletá, taky toužící něco podobného vykonat. První stránku jsem se docela dobrovolně naučila nazpaměť a citovala ji každému, kdo mi nevěřil. Pamatuju si, že mi ale dlouho vrtalo hlavou, proč nebyly k dostání "závěsy" do dveří. Představovala jsem si tehdy kytičkované, látkové, ty, co jsme měli doma my v oknech. Až dneska, pomalu v pětapadesáti, při rekonstrukci chalupy, jsem pochopila, co to vlastně dveřní závěs je.

02.04.2021

Kniha se mi dostala do ruky záhy po vydání. Popis tragédie jedné rodiny, naštěstí s dobrým koncem. To jediné mě uklidňuje. Jinak mi to přijde brutální, nechutné, stejně jako celý špinavý bulvár.

18.03.2021

Znám horší pomsty, holky byly mírumilovné. Závěr s nahým ministrem mě nepřekvapil, nějak jsem to bohužel čekala, škoda.

17.03.2021

Takové lehce zmatené, každou kapitolku vypráví někdo jiný, nijak to nenavazuje, ale dětem by se to líbit mohlo. O lhaní, o vlasech, které padají do očí, o mracích na nebi... Ilustrace bezvadné, žádná hypermoderní stylizace, kočka vypadá jako kočka, sluníčko jako sluníčko.

16.03.2021

Úsměvný letní příběh, s pekelnými prvky, které jsou místy děsivé - vláčení mrtvé Emy do lesa - místy úsměvné - závěrečný pekelný trojboj, který Lucifer komentuje spíš jako vesnický strejda než vládce Pekla.

06.03.2021

Fabricius se musel v Japonsku do jisté Joši určitě zamilovat až po uši :). Asi budu působit jako cynik, ale tak dlouhatánské vyznání lásky mě trochu nudilo, naštěstí bylo okořeněné poválečným Japonskem, jeho pozoruhodnou kulturou a výchovou. Asi nejvíc mě překvapilo, že tam po válce frčely hračky jako tanky a zbraně vůbec. Jinak Fabricius vynikající vypravěč, jako vždy, tady překvapivě v 2.osobě č. jednotného.

13.02.2021

Můj koníček vracet se k dětským knihám mi přináší příjemné vzpomínky. Podivíny jsem četla v deseti letech a pamatuju si, že ve mně zanechaly podivný, ale dobrý dojem :) Teď jsem knihu přelouskla přes noc a ten pocit se vrátil... Překvapení na konci, kdo že je zábavný Daniel, a proč se nemáme divit bláznům.

06.02.2021

Ačkoli je kniha skutečně jen o tom, že po krachu jistého cirkusu, ke kterému přispěla světová krize ve třicátých letech minulého století, nepřízeň počasí a touha Neapolitánů po nové zábavě: biografu, lvi hladovějí na předměstí Neapole, je napsaná tak barvitě a napínavě, že člověk slyší ty lvy řvát. Fabricius zkrátka uměl psát. Bůhví, kde tenhle autor čerpal tak detailní informace o cirkusové branži, ale svůj um proniknout do duše kohokoli, mi prokázal v jiných svých knihách. V knihách miluju detaily a nečekané momenty, v knihách Fabricia si je užívám.

08.12.2020

Kéž by bylo tak jednoduché cestovat časem! :) Bavit se s vlastními praprarodiči a v případě potřeby vklouznout zpátky domů... úsměvný příběh, škoda, že se taková kniha najde v knihovně mezi vyřazenými. Smutná pravda je, že příběhy bez mobilů a techniky dnešním dětem přijdou staré a nudné.

23.11.2020

Život dětí za první republiky. Není to nezábavné, ale co naplat, chybí tomu určité kouzlo, které mají třeba nesmrtelné Děti z Bullerbynu. Každopádně mě bavily dobové reálie a detaily, věřím, že tehdy se tak skutečně žilo, ačkoli dnešním dětem by to přišlo jako sci-fi - například případ malé Anči, které se maminka chtěla vzdát v její lepší budoucnost, a nechat ji vychovávat u bohaté paničky, které umřela dcerka... Ale jako vzpomínka na dobu, kdy k sobě byli lidé uctiví a doma si rodiče říkali "maminko" a "tatínku", děti byly vychovávané k pokoře a skromnosti - to je krásné a je mi líto, že se doba tak proměnila.

02.07.2020

Život v Praze před více jak sto lety. Lidi, s kterými jsme se minuli v čase, ale obýváme stejný prostor. Bída, jakou popisuje autor, je bezesporu pryč, ale pokleslá morálka v mnoha směrech nezmizela, to mě fascinuje. Příběh vlastně velmi jednoduchý, ale popis pochodu myšlenek hlavního hrdiny, je obdivuhodně rozpracovaný na stopadesáti stránkách a mě osobně nenudil. Prodírání se složitým vyjadřováním autora chce ale trpělivost.

22.12.2019

Miluju tyhle staré knihy, kde život plyne tak nějak pomalu, i když lidé brzy vstávají a pracují od slunka do slunka. Baví mě, jak tu Rais barvitě popisuje, jak jsou lidé živočišní... pracovití až běda, poctiví.. ale i falešní, jak se pomlouvají, jak třískají děti, které lezou po stromech, na kohouty házejí kameny, kradou křížaly a chleba... a rozcuchaní hladoví kluci a holky schytávají výprasky, pranic nežalují, jelikož to je normální a patří to ke koloritu života. Vývoj se nezastaví, jak vím... každá generace je horší a horší... až ta poslední bude spálená žárem od slunce a požárů, hladové a rozcuchané děti budou krást chleba a vodu. Nebo ne...?

27.08.2019

Jsem stará konzerva a miluju devatenácté století. Světlá na docela nereálném příběhu malé chudé Bohdanky okatě ukazuje, jak dojít ke štěstí, když se bude držet jasných zásad, která současná generace ignoruje. Například Kdo nepracuje, ať nejí. :)

24.08.2019

Skoro nemůžu pochopit, že tohle napsal chlap. Napsané stručně a jasně, tak nějak smutně po česku... Stěžování si od začátku do konce, kdekdo kolem je kráva nebo vůl, kvůli kterému se pan autor nedočkal kýženého vzletu. Hm... Ale ilustrace dobré.

Jsem sentimentalni a miluju prazske nabrezi. Branald ho popisuje kouzelne, barvite, sentimentalne jen co je pravda, a to se mi libi. Nejsem asi jedina, kdo by se rad octl v onech casech, kdy se po nabrezi promenadovaly zeny v kloboucich a muzi s virzinky...

16.02.2019