Pamatuješ, Joši?

13.02.2021

Fabricius se musel v Japonsku do jisté Joši určitě zamilovat až po uši :). Asi budu působit jako cynik, ale tak dlouhatánské vyznání lásky mě trochu nudilo, naštěstí bylo okořeněné poválečným Japonskem, jeho pozoruhodnou kulturou a výchovou. Asi nejvíc mě překvapilo, že tam po válce frčely hračky jako tanky a zbraně vůbec. Jinak Fabricius vynikající vypravěč, jako vždy, tady překvapivě v 2.osobě č. jednotného.

06.12.2018

Nic tak krásného jsem dlouho nečetla.
Opravdu pouze prvních pár stran je takovým úvodem, nazvala bych jej opravdu administrativním seznámením. Nicméně po přečtení těchto stránek se začíná ukazovat opravdu jednoduchý ale krásný příběh.
Johan Fabricius popisuje zalíbení k Joši a později i jeho lásku k ní s takovou nádhernou něhou a citlivostí, že se opravdu odvážím říci, že jsem zatím krásnější milostné dílo nikdy nečetla. Pokud bych uměla originální jazyk, kterým byla kniha napsána, bylo by skvělé si ji přečíst ale věřím, že český překlad ničemu neubírá a ani moc nepřidává, že je příběh přeložen tak, jak je mu i v originále.
V knize je krásně vylíčeno japonské prostředí a zvyky- zejména přírodní motivy a co se mi opravdu moc líbilo, bylo znázorněné až "přehnaně" zdvořilé japonské chování. Japonské postavy si v komunikaci vedly opravdu tak, jak je nám japonská zdvořilost předkládána a jak tomu asi tak ve skutečnosti opravdu je.
Okamžitě se ztratíte v příběhu a než se nadějete, už máte knihu přečtenou.
Vymyšlení závěru knihy se mi sice tolik nelíbilo, na druhou stranu to nebylo nic "přehroceného", bylo to realistické a zanechalo to po dočtení určité pocity..což, myslím si, je u knihy velmi důležité.
Knihu určitě doporučuji.
Pro mě se stala asi vůbec tou nejoblíbenější knihou, kterou jsem zatím kdy přečetla.
Johan Fabricius byl opravdu Spisovatelem.

31.07.2016

Oproti anotaci čas poskočil o padesát let, takže dnešní čtenářka (vážně bych chtěla vidět kluka, který by se do ní pustil), ji může číst NAOPAK, jako zprávu ze světa, nejen Japonska, který už není. Světa, kde poslední válka sice na papíře skončila, ale její devastující účinky jsou dosud patrné nejen v přímo zasažených geografických lokalitách, ale především v myslích současníků. Světa těsně před nástupem globalizace, digitalizace a virtualizace.
Příběh je lineární, vystačí si s hrstkou postav, je psaný až publicistickým stylem (ovšem v kontextu 60. let 20. století, nikoliv dnešní žurnalistiky). Přesto dosahuje mimořádné účinnosti ve vykreslení věčných otázek, vztahu nového a starého, úcty k tradici a potřeby nového, konfliktu mezi pokrevností a nabídnutou snovou perspektivou. Nadčasovost získává vylíčením osudové lásky, která bývá mj. charakteristická tím, že nás PŘINUTÍ uznat právo toho druhého nás obětovat svému, třebaže možná jen domnělému, štěstí.
V novelce není ani jediná "velká věta", taková, jakou si my holky všeho věku tak rády vypisujeme do svých "památníčků", přesto svou velikost nechala stvrdit časem.
Za ocenění kromě obsahu stojí i skvostná lettristická obálka.