Oponn komentáře u knih

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Pyramidy začínají velice slibně... Starý dobrý špinavý Ankh-Morpork a cech vrahů. Plížení se nocí, úkladné vraždy, vychytávky, to mám rád. Bohužel se v Morporku moc nezdržíme a přesuneme se spolu s Těpicem, vyučeným vrahem/faraonem, do jeho dědičné země. Leč jsem se snažil, prostředí mi k srdci nepřirostlo a Těpic se v područí nejvyššího kněze Dia chová jako pitomec a silně mi v některých chvílích připomínal kafkovské postavy, které z duše nenávidím.

Nejsilnější stránkou Pyramid jsou nekonečné aluze na starověké Řecko, Spartu, Řím, Tróju. S typicky naoko hloupým Pratchettovým humorem to byl aspekt knihy, který mě neskutečně bavil. Perličkou potom byli nejlepší a nejvzdělanější matematici Zeměplochy - velbloudi.

Horší než Mort, lepší než většina dosavadně přečtených Zeměploch. Jednoduše mi nesedl příběh, protože mě namlsaly dusné noční střechy Ankhu, načež mi kniha zhořkla písečnými dunami.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

U tohoto Moliérova díla asi není třeba dlouze představovat děj, který ne že by byl až tak notoricky známý, jen je bohužel na můj vkus příliš jednoduchý. Zároveň se nemohu ubránit dojmu šablonovitosti, kterou dokáži odpustit u žánrovek fantasy nebo červené knihovny, ale zde mi nepřijde na kompozici vůbec nic inovativního, zajímavého (intermezza působí doslova jen rušivě), zrovna tak postavy jsou jako přes kopírák. Nemusíte mi oponovat, že každý lit. styl podléhal v minulosti určité módě a předpokladům, jenže čeho je moc, toho je příliš. Zrovna taková hlavní postava hypochondra je zcela jalová a nevyužitá. Situční humor zde nefunguje na správné úrovni a oproti Lakomci, se kterým se srovnání nevyhnete, se jedná o dosti slabší dílo.

Při čtení Zdravý nemocný jsem si uvědomil jednu zásadní věc a to, že dramatický žánr komedií nebude v tištěné formě to pravé pro mě, proto příště zkusím nějakou tragédii. Bohužel se obávám, že můj obecný problém s porozuměním divadlu se přenese i sem a drama pro mě zůstane těžko stravitelnou částí literatury ať už v psané nebo hrané podobě...

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Ani pátý díl Kronik Amberu nevybočuje ze své unylosti. Jedinou větší změnou je to, že od začátku jsou odkryty všechny karty, víme, o co jde Corwinovi i ostatním a přesně k tomuto závěru celá pentalogie i dojde. Přibyde pár stránek o jsoucnu, egu a jiných filosofických tématech, která ovšem do konceptu absolutně nezapadnou a působí rušivě.

Amber jako komplet rozhodně není převratnou ságou, není ani nijak kanonicky hodnotnou sérií pro fantasy, prostě tak nějak je a celkovému nadšení okolo něj absolutně nerozumím. Se Zelaznym končím, Amber je pro mě dostatečnou výstrahou.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Sourozenci na amberském pískovišti si dál z plezíru rozbíjejí svoje bábovičky, občas to svedou na jiné, někdy jen ze srandy, jindy to zase myslí krvavě vážně, aby si o deset stránek dál podali ruku a řekli, že tu rozbitou bábovičku svedou na toho dalšího v pořadí, načež se opět bezelstně udeří lopatičkou mezi oči.

Občas si dáme už obligátní LSD jízdu stíny, abychom se přes několik stran dostali jen do dalšího místa sáhodlouhých, nikam nevedoucích konverzací, které ke konci vyplynou v hlavní zvrat. Přitom Zelazny má opravdu vypravěčský dar, jen jej podle mého využil špatně. Amber je spíše konverzační situační drama s rádoby epickou kulisou.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Amber bohužel nebude mým šálkem kávy. Zelazny by dokázal rozjet zajímavé dějové linky, které by mě udržely při čtení, místo toho si ale libuje v podivně nastavených rodinných kruzích, ve kterých si všichni dloubají do starých ran, otevírají rány nové, navzájem si škodí, škodí si naoko, škodí si nepokrytě a proč to všechno? Protože můžou... Nikdy nikdo nemá žádný vyšší cíl, touhu nebo potřebu realizace čehokoliv.

Skrovná knížečka, která se absolutně ztratí v ostatních dílech a která už vůbec nemá šanci předčit produkci jiných fantasy knih. Pár zásadních zlomů pro děj se vždy stane ke konci knihy, přičmž ostatní náplní "příběhu" je plytké babrání se v nesmysluplnostech.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Díky tomu, že jsem první a druhý díl Amberu přečetl jen s několikadenním rozestupem, mohu jednoznačně říct, že vidím velký posun od Princů Amberu a to k lepšímu. Ale nepředbíhejme.

V prvním díle jsem Zelaznymu vyčetl přílišnou rozplizlost děje na příliš malém prostoru. Bohužel v tomhle bodě došlo ke zlepšení jen částečně. Příběh celé knihy by se dal rozdělit na tři příběhové část - boj s Kruhem (úplně zbytečná část, kterou bych vyřadil), Avalon, tažení na Amber. Nejzdařilejší částí vyhlašuji Avalon, kde se mi moc líbila chemie mezi Corwinem, Ganelonem, Benediktem a Darou. Jde o "nejukecanější" část bez jakékoliv akce, ale já jsem díky tomu měl pocit, že se konečně něco dozvídám o postavách. Poslední část, kde by jeden čekal velkou bitvu s katarzí (Erik), se autor spokojí s pár výstřely a kniha končí po pár stránkách velkým cliffhangerem (což by nevadilo), aniž bychom se k pořádné bitvě vůbec dostali. Když bych chtěl být nejapně vtipný, přirovnal bych finále k předčasné ejakulaci, ale budeme slušní. :)

Naštěstí se v Puškách dozvídáme více o fungování amberského světa. Zároveň je zde další propojení s "naší" stínovou Zemí, což přidává světu na zajímavosti. Nejsem fanda Warhammeru a jiných fantasy, kde se trpaslíci ohání puškami, ovšem koncept propojení útočných pušek s fantasy světem magie mě na stránkách Amberu zaujal hned. Popravdě už u prvního dílu jsem přemýšlel - když znáte sakra elektřinu ze stínů, proč svítíte pochodněmi?

Nicméně jak již bylo zmíněno, dozvídáme se něco o fungování Amberu, dostal jsem odpovědi a jsem spokojený. Corwin je stále tuctový hrdina, kterému nemám potřebu fandit, a příběh je pořád stále moc obsáhlý na malém počtu stran. Oproti jedničce ale velké zlepšení a těším se na třetí díl.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Náš svět je lež. Lépe řečeno je stínem toho pravého světa, světa Amberu (zdravíme Platóna). Svět Amber leží "někde uprostřed" (asi všeho?), dostat se tam můžete pokud si to budete dostatečně silně představovat... Já vám nevím, nějak se mi ten Zelaznyho svět nedokázal dostat pod kůži. Líbí se mi propletení našeho světa se světem fantaskním, ale mám s tím stejný problém jako u předešlé přečtené Nikdykde. Ten svět je nedotažený, v Zelaznyho hlavě asi funguje perfektně, ale nám chybí potřebné znalosti loru, abychom docenili odkazy.

Hlavní postavou je ztrátou paměti trpící Corey, který se probudí na klinice kdesi v Americe. Zajímavý úvod, který vás vtáhne do děje a chcete se dovědět víc o tom, proč Corey o paměť přišel, kdo je... Ale to bych opakoval komentář k Nikdykde. Corey je nemastný neslaný, ale alespoň je vtipný a nebere si servítky (v první polovině, následně spadne do hrdinské šablonovitosti); přeci jen šermíř, co si zapálí cigáro má trochu šmrnc. Trochu mu v přiblížení se čtenáři pomáhá i ichformový vypravěč, který chvílemi mluví přímo se čtenářem, jenže mi tam chybí souvislost, proč to vlastně dělá. A u toho to končí. Corwin se ani jednou neobjeví v situaci, kde by musel ukázat nějaký výrazný charakterový rys, díky kterému byste si ho opravdu oblíbili. Snad jen jeho pobyt v kobce, kde mi nesedlo zrychlení času formou skoků, jehož obecně nejsem fanda u knížek ani filmů.

Knize celkově nesluší velká rozmáchlost děje na malém počtu stran. Nahonem jsou nám představeny všechny hlavní postavy amberského království, nicméně si zapamatujete tak dvě tři osoby a to včetně Corwina.

Musím však brát v potaz, že se jedná o první díl pentalogie, která na mě v knihovně celá čeká, tak uvidíme, kam se Amber bude ubírat a držím Zelaznymu palce, aby dílko ukočíroval a ukázal mi pěkně vykreslený svět, jenž je v jedničce jen načrtnut v hrubých, hodně hrubých obrysech. Zatím na knize nespatřuji nic extra převratného i s přihlédnutím k tomu, že se jedná o padesát let staré dílo.