Oponn komentáře u knih

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Opět klasický Kotleta, tentokrát s překvapivě malým množstvím sexu. Bohužel pocit příjemné změny, který byl od ostatní Leošovy tvorby osvěžující v prvním díle, jaksi vyšuměl do nikam, protože svět už v Kotletově podání vlastně nemá co více nabídnout. Novým prvkem v druhém díle je nezajímavý antagonista, kterých je vlastně několik – mesiáš, sériový vrah a opět směs splývajících korporací, u nichž ani nemáte snahu je rozeznávat. Jedinou větší novinkou jsou kanálníci, nicméně s rodiči Leely jsme se už setkali jinde.

Přestože od Kotlety neočekávám sofistikované čtení s vrstevnatým příběhem, tenhle díl Undergroundu byl už nadbytečný. Buď jak buď, stále se jedná o klasicky dobře odsýpající Kotletovku, kterou zhltnete jako jednohubku během pár hodin čtení; po týdnu už ale nevíte, o čem knížka byla, mrzet to však nebude.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Jaký relativně nový fantasy počin rozčeřil hladinu fantaskního literárního rybníčku a v kuloárech o něm jde hlasitá šeptanda, že za to opravdu stojí? Nikdykde. Tudíž mi tato kniha nesměla chybět v sekci přečtených a sám sebe jsem odkládáním četby navnadil na ten "super originální počin". Nu, Gaimanovi nelze upřít pořádnou dávku imaginace. Svět mu funguje dobře. Žádné velké čarování, magie, nadpřirozeno, kterým by bylo třeba věnovat práci s vykreslením uvěřitelného pozadí. Nejpalčivější otázkou funkčnosti světa Nikdykde tedy zůstává, jak je možné, že o Podlondýně běžný svět neví? Je to jednoduché - vidět ho nechce, poselství knihy je zde naprosto jasné, neb ten "druhý" svět je na "naší straně" prezentován bezdomovci, otrhanci, spodinou... Budiž.

Přestože má kniha přes tři sta stran, je příběh překvapivě jednoduchý, přímočarý a k mému zklámání jsem zápletku s Islingtonem prohlédl relativně záhy. Konečné rozhodnutí hlavního hrdiny bylo smutně jasné už od začátku a působilo klišovitě. Tady by mi někteří mohli namítat, co čekám od fantasy, které je brakovou literaturou. Měli byste pravdu a zároveň neměli. Existují fantasy jako Drenaj nebo Kotleta, u kterých nic více než dobrou akci neočekávám. Poté existují fantasy jako Malaz nebo Zaklínač, od kterých čekám i větší/hlubší čtenářský zážitek. A tím, jak je Nikdykde prezentováno, mám pocit, že by se rádo řadilo, anebo bylo řazeno, ke druhé skupince. Podle mne tomu ale to "něco víc", aby nešlo o prostou zábavu, chybí.

Postavy nejsou nudné, ale na zadek si z nich nesednete. Že bych byl z Croupa s Vandermarem tak nadšen jako někteří zde... Nebylo na nich nic objevného (snad) kromě jejich tajemného pozadí, kým vlastně jsou. A to se samozřejmě nedozvíme. Navíc jejich touha po násilí vyzněla tak nějak do prázdna, chtělo by to pro ně nějaký vyšší cíl, popřípadě zmíněné pozadí, o kterém ale více níže. Markýz mi hrozivým způsobem připomínal Willyho Wonku, takže jsem si u něj nedokázal odmyslet pitvořícího se Deppa. Hunter byla nezajímavým poskokem, jejíž motivací je, ehm, lovit. Originální. Dvířka by mohla být zajímavou postavou, kdyby její schopnosti byly plně využity. Jediným náznakem je první naháněčka s dvojicí vrahů. Richard je... Richard je Richard. Ňouma, podpantoflák, naivka, navíc posera. Velice sympatická postava hlavní postava. Přitom si myslím, že v postavách dřímal velký potenciál - především Starý Bailey nebo Serpentina by si zasloužili rozpracovat. I ten de Carabas by stál za pár kapitol navíc.
Pozorného (občas i toho nepozorného) čtenáře potěší odkazy na slavná díla. Setkáme se tak se Shakespearem, Biblí, nebo dokonce Sarterem. Osobně se mi nejvíce líbil vtípek s Wildeovou pohádkou o slavíkovi.

Celý můj problém s Nikdykde tkví v jakési povrchnosti. Kniha na mě ke své smůle i ke smůle čtenářů působí jako vlastní spin-off. Vnitřní fungování Podlondýna je rozhodně atraktivní. Jenomže Gaiman lehce poškrábe povrch a jde dál. Nejspíš nebudu sám, koho by zajímaly klany Podlondýna, proč Islington udělal to, co udělal, že si zasloužil to, co si vysloužil, zajímalo by mě pozadí Dvířčiny rodiny, chtěl bych vědět, zda existují další rodiny s jinými schopnostmi, rád bych věděl víc o Trhu a proč zrovna Trh oplývá svou „nedotknutelností“. Jak funguje uchování životů? Kdo jsou Croup a Vandermar? Proč má každé podměsto svou vlastní specifickou příšeru? Co znamenají průpovídky "U Klenby a Chrámu!, kdo je Slon a co je Hrad? Všechny tyto a další otázky, kterých je nepočítaně, plynou jen ze zmíněné autorovy povrchnosti k vlastnímu stvořenému světu.

Přestože to vypadá, že pro mě bylo Nikdykde pomalu utrpením, rozhodně to tak není! Gaimanovo přímočaré vedení příběhu a jednoduchý jazyk vás nutí číst stále dál a kniha uteče mrknutím oka. Možná až příliš rychle. Gaiman vytvořil zajímavý svět, jehož potenciál zůstal nevyužitý. Proto ve mně po přečtení přetrvává pocit - to bylo jako všechno?

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Miláček je dokonalou ukázkou šosácké společnosti v Paříži 19. století. Příběh sleduje na první pohled sebejistého Georgese Duroye, bývalého vojáka, nyní zaměstnance dráhy, který do Paříže přichází s vidinou snadného a rychlého úspěchu. Pod maskou budoucího miláčka se však skrývá muž nejistý si sám sebou při jednání s ženami i muži vyšší společnosti, přesto že se snažící tvářit sebejistě. S každým dalším úspěchem, kterého dosahuje především s pomocí ženských aktérek a díky svému šarmu, postupně přebíjí tuto svou vlastnost vlastnostmi pochybnějšího charakteru.

Duroy se postupně mění v pokryteckého, cynického a sebejistého floutka, který zneužívá pařížskou smetánkou bez mrknutí oka, když z toho kápne svedení ženy nebo alespoň pár franků, nejlépe obojí najednou a hlavně se Miláček snaží o posun výše na společenském žebříčku. Všemi okolo opovrhuje, i když se snaží jim zalíbit a stát se jedním z nich. I přes přehnaný Doroyův chtíč a pokrytectví mi byl svým způsobem sympatický cílevědomostí, nabytým sebevědomím a bezskrupulózním jednáním.

Z hlediska literárního stojí za povšimnutí zvláštní Maupassantova práce s vypravěčem. Po většinu knihy jde o klasického erformového homodiegetického vypravěče. Zvláštní však je občasný skok heterodeiktické formě, která užívaný plurál, kdy nás jako čtenáře zahrnuje do textu stylem "...jak jsme zvyklí... / ...děláme všichni..." apod. Zajímal by mě pohled nějakého naratologa, zda to udělal autor záměrně, aby si čtenáři uvědomili, že Miláček je i o nich...

Jediná malá výtka - milostné scény jsou z dnešního pohledu něco mezi úsměvnými a směšnými...

Předem komentáře bych rád předeslal vzkaz zdejším despotům, že hvězdičky neuděluji a přijde mi naprosto stupidní po čtenářích vyžadovat hodnocení hvězdami, aby mohli komentovat. Kdo chce se znát mé hodnocení knih, ať si přečte komentář. Hodnocení hvězdami má nulovou výpovědní hodnotu, a to zdejší tuplem.

Jak začít... Přelomová scifi? Asi; scifi nečtu, nejsem tedy cílovou skupinou, nicméně paběrkování v už tak hodně přebraném a ničím neinovativním fantasy háječku mě nebaví, tak jsem zkusil něco, o čem čtenáři science fiction freneticky pějí ódy. Ze své pozice tedy nemohu srovnávat s jinými žánrovými díly, hodnotím čistě dojem bez přesahu do vod žánrové tvorby.

Se sérií, mám několik zásadních problémů. Prvním je političnost , která mi neskutečně pila krev. Pokud jste zarytým komunistou, myslíte si, že společnost (rozuměj vláda lidu, protože strana to za vás samozřejmě ví lépe) vám může bezostyšně rozkazovat, konfiskovat věci, kázat o morálce ve prospěch lidstva, i kdyby to mělo znamenat zánik všech jen proto, že to je správné, protože to platí pro všechny stejně, případně rovnou popravovat za jiný přístup k problému, jste na správné adrese. Pokud vás lákají průpovídky o výhodách kolektivismu a obětování se pro společnou myšlenku, s chutí do četby.

Druhou výtkou k autorovi je to, že mi byly postavy neskutečně nesympatické. Bylo to hlavně tím, že se chovaly zcela iracionálně a za celou sérii jsem si neoblíbil jedinou postavu kromě moderátora „dosaď si libovolné čínské jméno, stejně se to nedá zapamatovat". Celý třetí díl je potom fokalizován na fyzičku „dosaď si libovolné čínské jméno, stejně se to nedá zapamatovat", která na sedmi stech stránkách třídavě spí (hibernuje), nebo není schopná udělat jediné důležité rozhodnutí, a tak se vláčí od problému k problému až na konec všeho. Doslova. Když už se pro něco rozhodne, jedná ve jménu lásky, dobroty, spravedlnosti a blá blá blá. Jediná logicky se chovající postava je výše zmíněný moderátor a Wade (hele, světe, div se, normálně znějící jméno; ale k tomu později), kterého autor za jeho rozhodnutí nechá popravit a ještě se u toho samolibě směje, jak to tomu zlému Wadovi spravedlivě spočítal. Všechny postavy jsou nesmírně ploché, nevyzařovaly ke mně žádné emoce, se kterými bych se mohl ztotožnit. Vyjímku tvořili právě zmíněný moderátor a Wade, který ale nedostal žádný prostor, kromě toho, kdy na něj vypravěč ukazoval prstem, abychom nezapomněli, že za vše může on.

Je na čase se přestat vztekat, ale neodpustím si ještě jedno dloubnutí. Ze svého drzého europocentrického hlediska mi autorova čínská sebestřednost způsobovala až ekzém. Američani (Evropa + Amerika) = zlí, Rusové a Číňani (Asie) = dobří. Afričani nebo latino se v knize raději nevystupují, asi se nehodili autorovi do jeho geopolitického černobílého vidění světa.

Přese všechno výše vyblité má kniha co nabídnout. Množství předestředných filozoficko-astronomických problémů je naprosto fascinujích. Celý koncept temného lesa mě uchvátil a o mnoha etických a jiných otázkách představených v knize se s kamarády u piva velmi rád pobavím znovu a zase. Stejně tak je velmi zajímé si rozšiřovat vědomosti na poli fyziky, astronomie a inženýrství. Díky knize jsem konečně pochopil věci jako přechody mezi dimenzemi, Dopplerův jev, funkci kvantových počítačů a spoustu dalších vědomostí, které jsou mi sice k ničemu, ale teď se můžu tvářit chytře. Schválně, víte, co je to fraktál? :D

Z jazykového hlediska mi kniha nepřišla ničím zajímavá, stejně tak mě nezaujala svým vypravěčem, jednoduše mi v hlavě z profesionálního hlediska utkvěla jen jediná věc - Válka s mloky. Proč to sem tahám? Protože horizontální členění díla mi připomnělo právě Čapka. Kniha je dělena do kapitol, které jsou pravidelně prokládány texty publicistického formátu, přepisy rozhovorů, komentáři vypravěče. Což je i poslední věc, kterou sérii hodlám vyčíst. Je to její neskutečná rozplizlost, ve které se ztrácí jakákoliv gradace, budování příběhu a vztahů mezi postavami. Autor se snažil předestřít v globálním měřítku problematiku střetu civilizací a jeho megalomanská mysl se odmítla uskromnit, takže nakonec doskáčeme až na úplný konec vesmíru a nějaká kontinuita mezi postavami, kterou jsem si stejně nezapamatoval, se naprosto ztrácí. Korunu tomu dodávají finální kapitoly, kde je hlavní „milostný" motiv třetího dílu postaven na hlavu úžasnou ukázkou pragmatismu autora. "Už se s ním nikdy neuvidím? Nevadí, zůstal tu se mnou další borec, kterého ani neznám, ale udělá mi dítě a lidstvo bude pokračovat." Na čtenářském patře zbývá pocit jakési jalovosti. Jako když si uvaříte vynikající, dlouze tažený hovězí vývar a ve finále hrnec dopustíte horkou vodou z kohoutku. Eh.

Takže ve zkratce. Sérii má smysl číst kvůli milostné lince moderátora ve druhém díle a podnětným myšlenkám ohledně vesmíru, navíc pokud jste dostateční političtí flegmatici nebo komouši a flagelanti, bažící po rozvleklých a ke konci repetetivních popisných pasážích stále stejného, knihu si i naplno užijete. Takhle si série zaslouží jen dva Leniny z pěti.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Příliš hlučná samota byla kniha, která mi ukázala, že kánon může být zábavný. Přičemž neznám jedno slovo s dostatečnou konotací, kterým bych Samotu označil, abych vystihl ten pocit, který jsem měl při jejím čtení. Hrabalova transcendetně lyrická souvětí umazaná od zaschlé krve a tiskařské černi, zabalená do mých milovaných impresionistických mistrů jsou něco, co mě bude hladit po očích, uších, duši a srdci kdoliv tenhle skvost otevřu. Hrabal se se slovy mazlí, skládá je k sobě jako dokonalé japonské origami, které je načichlé pivem a lehkým odérem zatuchlého sklepa. A jsou to ale slova, která vychutnáváte jako v michelinském menu. Nic není navíc, nic nechybí, vše tvoří dokonalou jednotu, kterou si budu vychutnávat opakovaně a nikdy se jí nepřejím.

"Jsa proti své vůli vzdělán, jsem nešťastně šťasten."

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Nesmrtelné klasiky antiky mi vždy unikaly, tak si je doplňuji až se zpožděním. Možná právě to trochu ubírá na efektu, který na mě díla mají. Když předem znáte jeden z nejkultovnějších zvratů literatury, přičemž celé dílo stojí právě na něm, tak to potom ztrácí punc. Oidipús se čte dobře, verš byl jednoduchý, děj přímočarý, stále si však myslím, že číst dramata nebude pro mě. Bez emocí od herců to není ono. O to více mě mrzí, že klasicky nastudovaných her je tak poskrovnu...

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Asi rozumím tomu, proč je Whitman modlou moderního amerického básnictví. Ale je to jen asi. Je to jako když k vám zavane vůně oblíbeného jídla, jenže okamžitě zmizí a vy si ani nejste jisti, co jste to vlastně cítili. Podobný pocit ve mně vzbudily některé autorovy verše. Už jsem si říkal, jo to je ono, chápu ten transcendentní prožitek, který se mi Whitman snaží zprostředkovat, jenže v tu ránu je to pryč...

Nemám moc rád volný verš. Špatně se mi čte, vadí mi jeho nerytmičnost, absence rýmů, v mysšlenkách jsem se velice rychle ztrácel a většinu pasáží jsem musel číst opakovaně. Zároveň mě trochu prudila všeobjímající vyrovnanost lyrického subjektu, kterého kdybych nakopl do kulí, ve stylu Ježíše mi odpoví něco strašně pateticky sysluplného, jako že jsem vlastně ublížil sám sobě.

Jak jsem podotkl výše, několik veršů mě zaujalo, líbilo se mi i celkové pojetí sbírky a její tematický oblouk od zrození po smrt. Možná se ke Stéblům trávy ještě někdy vrátím, až budu o něco starší (a určitě moudřejší), abych verše více docenil.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Můj osmý Hrabal a tentokrát šla má milovaná hrabalovská poetika mimo mě. Hrabala čtu, protože miluji jeho obrazy, nostalgii, nálady a radosti z drobných obyčejností života, které prýští z každého odstavce. U Nežněho barbara jsem podobný pocit měl všehovšudy dvakrát, jenže tenhle plamínek byl vždy záhy udušen návalem nudné vaty.

Útlá knížečka obsahující epizodický, nesouvislý report ze soužití dvou lidí, ve které Hrabal shrnul své zážitky s Vladimírem Boudníkem - grafikem a velice excentrickou postavou pražské výtvarné scény šedesátých let. Přátelství mezi nimi bylo pravděpodobně velmi silné a zvláštní pouto, které spolu sdíleli, se pokusil autor vylíčit na pozadí drobných příhod, jež spolu prožili. Do toho jim "kurvuje" a vzteká se karikatura a parodie člověka jménem Egon Bondy.

Mám pocit, že jako čest Boudníkovu explosionalismu pojal Hrabal text tohoto díla jako jakýsi explosionlistický literární experiment - sedl si a začal psát první, na co si vzpomněl ze společných chvil, když nevěděl jak pokračovat, plácnul tam apoziopezi a jelo se na další epizodku.

Nemohu se ubránit srovnání hlavního námětu s Příliš hlučnou samotou. Obě knihy popisují zvláštní pražskou postavičku, která si žije svým vlastním světem, okolí ji spíše toleruje, než aby jí rozumělo a tyto postavičky nemají potřebu s okolním komunikovat jinak než skrze své zvláštní umění, a je jedno, jestli jsou to Budníkovy spermatem zmatlané grafiky nebo Haňťovy lisované zbytky špinavých papírů s obrazy impresionistických velikánů. Jenže tam, kde mě Hrabal v Samotě uchvátil a hltal jsem každé slovo, mě nechal Barbar zcela v klidu a knihu jsem dočetl skoro se sebezapřením.

Boudník zemřel tak, jak žil. Bizarně a úsměvně. Teď jsem navíc zjistil, že zemřel po invazi v osmašedesátém. Velice by mě zajímalo, co pasírované skrze Boudníkovu hlavu vylezlo z jeho satinýrky.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

K Neffovu dílu a k Neffovi vůbec jsem přišel zcela náhodou, když mě zaujal přebal knihy v babiččině knihovně. Samozřejmě znám Neffa mladšího, ale o starším jsem slyšel možná kdysi na fakultě a šlo to jedním uchem tam, druhým ven. O knize, autorovi, kontextu díla ani o samotném díle jsem tedy na začátku čtení nevěděl zhola nic.

Atmosféra pražské Kampy z první poloviny 20. století mě ihned nadchla. Tajemný kousek města žijící si podle vlastních pravidel ve mně vzbudil ducha Foglarovského puberťáka ze Stínadel z let klukovských bažícího po tajemnu úzkých uliček, stinných průchodech pavlačových domů a zanedbaných, opuštěných zahradách.

Na "ostrůvku" sledujeme dům U Slepých hodin, kam se nastěhuje rodina lékaře Kalisty. Příběh je nám předkládán primárně pohledem mladé, ostýchavé, nesebevědomé dcery Blanky, která je zmítána mezi chladnou matkou a bujarým otcem. V rozlehlé zahradě přilehlé k jejich domu se u podivné sochy setkává se s chlapcem Kosťou, se kterým vyřknou podivnou věštbu, jež následně dojde naplnění. Skoro...

V nazírání narativu z pohledu čtenáře hrajě důležitou roli i velká část osazenstva Hrnčířského plácku - náměstíčka na Kampě. V repetetivních kapitolách nazývaných Chór sledujeme dění na Kampě z pohledu štamgastů v hospodě u Peška. Neffovy postavy jsou živé, uvěřitelné, vyvíjejí se, dokážete jim porozumět, i když jim zrovna nefandíte. Jako velmi zdařilé hodnotím vykreslení vztahů v Kalistově rodině, kterou nám vypravěč předkládá postupně z úhlu všech rodinných příslušníků. (Samotný vypravěč je také zvláštní, především tím, že komentuje dění ve stylu "nevěděla, že jej vidí naposledy naživu".) Zvláštní postavou celého ansámblu představuje především Kalistovic zestárlý zahradník Mudrus - jakýsi moudrý stařec, který je ve spojení s vyšší bytostí Jonatánem.(?) Je jakýmsi pojítkem mezi hlavními aktéry, jeho pravý význam mi však bohužel pravděpodobně unikl...

Samotný aspekt tajemna, magična, předurčenosti a nevyhnutelnosti osudu, byť jde o kostru příběhu, je vlastně upozaděn. Není třeba vysvětlovat, proč se Kosťova a Blanky věštba plní, jak ví Mudrus o událostech dávno minulých... Právě pod tento kabátek mystiky, který nechává autor naschvál přehozený přes celý příběh, netoužíme nahlédnout. Víme, že všechny události mají pravděpodobně racionální vysvětlení. Ale ona dětská imaginace a genius loci pražské Kampy dává příběhu přesně to, proč je knížka tak zajímavá, jinak by se jednalo o běžný psychologický román z prostředí dysfunkční rodiny.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Nezval dokázal odbourat hlavní nedostatek Abbého předlohy a tou je rozvleklost. I přes formát novely byl původní příběh trochu utahaný. Nezval příběh citlivě osekal, čímž mu dodal dynamičnost, zároveň ukazuje, proč patří mezi nejlepší české básníky. Při čtení mi pomohla znalost originálu a rychlý sled, ve kterém jsem knihy četl, protože vypravěče, v dramatu absentujícího, mi nahradila má jindy nespolehlivá paměť.

Co bych Nezvalově verzi vytkl, je změněný konec, u kterého mi chyběla romantická přehnanost Manoniny smrti, kterou zmiňuji v komentáři k originálu. Postava Tiberge je zde ještě protivnější, protože Nezval nechal vyniknout až přehnané Tibergeově snaze o dosažení jeho domnělé spravedlnosti. Jestli tohle byla ta Prévostova představa o ctnostném životě, tak se nedivím, že ctnostný život nikdo nevede, společnost by ho ušlapala.

Hvězdičky neuděluji, Kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

U této knížky je krásně vidět tendenčnost zdejšího hodnocení, které je zcela nevypovídající. Romantický příběh nekonečné lásky naivního rytíře de Grieux a přelétavé proradné Manon Lescaut má téměř totožnou dějovou linku jako většina harlekýnek. Nicméně kvalita tohoto kousku tkví v práci s jazykem a ve skvělé naraci z první půle osmáctého! století. Knížka která dala celému světu proslulou Manon. A přesto je to kniha, která má jen o deset procent více než 50 odstínů...

Přes to, že se jedná o novelu, mi příběh přišel trochu repetetivní a rozvleklý. Celý konstrukt příběhu v příběhu, který sám je ještě rámcován Abbého předmluvou, je vskutku zajímavý. Postava samotného rytíře mi přišla jako vystřižená z antických komedií a jeho láska přechází z vášně až k posedlosti. Jelikož se netajím tím, že mám rád patos, nejvíce na mě zapůsobila závěrečná scéna z Ameriky.

Za nejzajímavější myšlenku knížky považuji větu z předmluvy, kdy Abbé píše, že lidé si váží ctností, rádi o nich mluví a čtou a adorují je, žít ctnostný život však nedokáží.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Soubor velice nesourodých „povídek", které si povídá skupina poutníků cestujících středověkou Anglií - máme tedy rámcový příběh, propojující jednotlivé segmenty, které na sebe více či méně reagují. Setkat se můžeme s fraškou (mlynář - nevěra tesařovy ženy), komedií (šafář - ošálený mlynář), legendou (abatyše - smrt dítěte rukou židů), bajkou (kněz - kouhout s liškou), pověstí (odpustkář - poklad tří kamarádů) atd. v podání všech stavů tehdejší společnosti (rytíž, páže, tkadlena, mnich, jeptiška...), což je asi ten nejzajímavější aspekt celých Canterburských povídek. Netuším, do jaké míry Chaucer zachoval realističnost své doby a vztahů mezi jednotlivými stavy a jak hodně přesný je český překlad od Vrby, nicméně já si z knížky vyvodil jediné - lidé jsou stále stejní a nikdy se nezmění. Okolo sedmi set let stará kniha a člověk pořád řeší ty stejné nesmysly a zaobírá se zbytečnými triviálnostmi, které vede až do extrému.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Když v hlavě přehrabuji svou čtenářskou historii, asi se kromě Čtyři z tanku a pes jedná o jediný válečný román, se kterým jsem měl tu čest. Největší problém je, že se u Normanova románu Nazí a mrtví ani tak nejedná o román válečný jako spíše psychologický. Předložena je vám skupina asi deseti amerických pěšáků, u kterých sledujete pocity, tužby, myšlenky a motivace, po vylodění na pacifickém ostrově Anopopei během bojů druhé světové války, kde je čeká boj proti japonským obráncům.

Akčních nebo alespoň bojových scén je poskrovnu. Více se dozvíte o kopání děr, spaní v dírách, spaní v dírách v horku, spaní v dírách v dešti, spaní na zemi bez děr v horku, spaní na zemi bez děr v dešti, zároveň se zdokonalíte ve válečné logistice, plánování ofenzivy a šovinismu. Ve všem z výše popsaného je autor mistrem. Jeho vykreslení protivné džungle, nepřátelského počasí a nudné šedi na frontě bylo až dechberoucí. Jenže tohle nechcete číst šest set stran...

V otravném prostředí Anopopei se navíc potácí asi deset postav různých šarží a různého původu. Většina chlapů jsou rasisté, antisemité, šovinisté, protiirského smýšlení, jednoduše řečeno každý z posádky má pořád s někým a s něčím problém. Mailer dokázal (i díky narativním obloukům do minulosti postav) vykreslit každou z nich do nejmenšího detailu, bohužel mi všichni byli nebetyčně protivní. I proto, když někteří konečně umírali, mi to bylo zcela jedno; vinu má i autorovo odemočnění, kdy všechno popisuje jako recept na knedlíky.

Autor je sice dobrý spisovatel a umí pracovat jak s postavami, tak s prostředím, ale příběhově mě kniha nechala úplně chladným. V kombinaci s pro mě nepochopitelnými vsuvkami dramatické formy se pro mě jedná o první a zároveň poslední Mailerovo dílo. Mohou si s Kerouacem podat ruku a vyplakat se jeden druhému na rameni.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Uf. Mann mi dal zabrat natolik, že jsem na tři měsíce nebyl schopný napsat jediný komentář a musel jsem se k tomuto násilým opět dokopat. [...] K Doktoru Faustusovi (Faustovi? Já fakt nevím) jsem přistupoval s nadšením z látky Goethova Fausta a jen s velmi povšechnou představou o obsahu knihy na mě čekající. Kdo chce vědět více nežli já, prosím...

Připravte se už na prvních stránkách seznat, že je Mann šílený "vedlejšovětný grafoman", snažící se váš mozek uvařit na prostých větných vazbách. Z profesního hlediska jsem si zkusil udělat syntaktický rozbor jednoho z jeho souvětí a musím říct, že nic šílenějšího jsem v knize ještě neviděl. Hrabal má možná nekonečná souvětí, jenže se v nich naprosto jednoduše orientuje, což se o Mannových souvětných origiích říct nedá. Hlavní věty sekané na tři a více kusů protkané nekonečným množstvím odbočujících vedlejších vět, které samotné jsou opět prokládány dalšími vedlejšími větami s mnoha vsuvkami a vytčenými větnými členy, krásně ilustrují knihu samotnou.

Připravte se na kronikový opus, mapující relativně krátký život Sheldona Coopera z přelomu 19. a 20. století, jímž vás provede vypravěč v postavě Adrianova přítele, jehož vystupování v textu bylo zajímavé sledovat. Z (polo)homodiegetického vypravěče se v některých chvílích stává regulérní heterodiegetický vypravěč. Navíc k jeho nespolehlivosti máme vcelku silný argument; sám se čtenářem komunikuje a říká nám, že mnoho prezentovaného jsou pouze reprodukované vzpomínky či informace z dopisů. Zajímavá je i vypravěčova metatextovost, když vám explicitně předkládá, jak některé pasáže číst. Kronikový formát s sebou nese i upozadění dialogů. Nechápejte mě špatně, dialogy v textu jsou, ale působily na mě nepřirozeně a v nánosu věcí zmíněných dále se utápěly. První upřímný a přirozený dialog se objevil na straně 340 a bylo to tak náhle nezvyklé pro zbytek textu, až mě to překvapilo a stránku jsem si poznamenal.

Připravte se na teologicko-filosofickou procházku s Kantem, Nietzchem a dalšími. Kniha je hlavně elaborát o... No asi skoro o všem. A jako správný filosofický elaborát nám na žádnou otázku neodpoví, jen nastíní možnosti.

Připravte se na exkurzi do teorie hudby a pokud vám slova jako "fuga, tutti, kontrapunkt, pianissimová fermata nebo osmina se třemi tečkami" nic neříkají, vezměte si k ruce rovnou slovník, protože některé pasáže delší desíti stran se věnují pouze hudebním problematikám, které se Mann neobtěžoval nijak vysvětlovat. Jeho vypravěč se vždy za podobné odbočky omluví, přičemž je vám jasné, že o pár stran dále vás opět čeká nudná exkurze do notových osnov. Ale možná ze mě mluví jen hudební analfabet. Těžko říct, co je na tom pravdy, a už jsem neměl sílu hledat pravdivost těchto slov, ale Bach údajně řekl, že hudba musí vždy klesnout ke dnu, aby mohla povstat jako fénix. Když se podívám na soudobou českou i světovou produkci mainstreamu, tak si říkám, že má fénix celkem zpoždění a není v popelu, ale ve slušných sračk... Ehm, to jsem odbočil.

Připravte se na příběh o přátelství, které nikdy přátelstvím v pravém slova smyslu nebylo. Adrian se k Serenovi (vypravěči a ano, musel jsem si jeho jméno opětovně vygooglit) chová zcela chladně, s odstupem, bez emocí a čistě pragmaticky. Obecně pro mě byla postava Adriana nepřístupná v tom, jak se chová, nerozuměl jsem mu, byl mi nesympatický, jeho osud jsem mu přál.

Připravte se na fascikl, který chce velké odhodlání a nějakou tu čtenářskou zkušenost. Jak by řekl klasik, s tímhle bys zabil velrybu. A já souhlasím, jen si dovolím podotknout, že není třeba použít váhový aspekt knihy, stačilo by začít číst.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Jedna z TĚCH knih, které měnily svět. Máme zde Odysseu, Aeneidu, Božskou komedii, Ztracený ráj a potom Fausta, doudílný opus, který Goethe tvořil šedesát let. Už před lety, když jsem Fausta musel rychle projet kvůli studiu němčiny, ve mně drama zanechalo silnou stopu. Získalo si mě především krásným veršem a tajemnou postavou Mefistofela, ďábla našeptávače, toho, který stojí v pozadí a ponouká vás u propasti, abyste skočili. Zároveň se jedná o nejsymypatičtější postavu, protože Goethe mu stejně jako Milton vtiskl lidskost. Ta se projeví hned v počátečním nebeském prologu, kde Mefisto říká, že se vlastně nudí, protože lidé se mají na nic i bez něj, a je tedy bez práce a lidí je mu líto. Andělé v tomto výstupu Bohu pochlebují, snaží se zavděčit a jediný čert si dovolí s ním polemizovat, dokonce ho přesvědčí k sázce o lidskou duši. Aneb když se dokonalý našeptávač opravdu snaží, dokáže i Boha svést na zcestí, nicméně vzápětí řekne, že má starouše vlastně i rád.

Proč se jedná o tak velké dílo se nebudu rozepisovat, to musí uznat každý s alespoň malým literárním vkusem. Neodpustím si ale několik rýpnutí do velikána německého kánonu. Zaprvé mi druhý díl přijde nadbytečný. Zde se Goethe už okatě odkazuje k Shakespearovi nebo Homérovi, zároveň si více užijeme Mefistofela, ale jak říkám, druhý díl pro mě byl už zbytečným natahováním příběhu až za únosnou mez. Celý díl je mnohem ornamentálnější, vytržený z času i reality. Nesedlo mi to. Druhé jádro pudla je v tkví v samotném závěru. Goethe si prostřednictvím Fausta kupuje vykoupení do nebe, které je naprosto nezasloužené. Nepochybuji o tom, že u Danta by se Faust hrabal v některém z kruhů Pekla, a jakékoliv morální poselství zde autor závěrem pohřbil.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Ke trojce Metra se mi ani nechce moc vyjadřovat, stačilo, kolik času jsem investoval do čtení. Glukhovksy zkazil konec dvojky, oživil postavy a dosadil do hlavní role opět Arťoma. Jediný klad spatřuji ve finálním zvratu knihy, neustávající akce knihy mě nepřesvědčí o tom, že se má jednat o důstojné zakončení trilogie. Opět jsem se po letech přesvědčil, že když na sobě má něco nálepku bestseller, mám to obejít obloukem.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Dvatisícetřicetčtyřka staví na základu z prvního dílu, takže si neodpustíme úmorné prodírání se ze stanice na stanici s nulovým vlivem na děj, nicméně události na stanicích a hovory mezi postavami konečně za něco stojí, otevírají se nám možnosti hlubších otázek a nastiňují se morální dilemata.

Zároveň se nám mění fokalizace na vnější a nejsme vázáni na nudného Arťoma. Nejvíce sledujeme děj společně za přítomnosti moderního "kronikáře a umělce" z metra, postaršího chlápka s přízviskem Homér.

Literárně mi přijde, že jde o mnohem lepší díl než je díl první, a to především díky aspektům shrnutým v prvním odstavci, které knize dají hlubší vrstvu čtení. Homér totiž zná hodnotu knih a historie a snaží se za ně bojovat i v prohnilých tunelech. Sympatické je i to, že za tuto myšlenku nebojuje kalachem, ale ideou vytvořit nesmrtelný příběh hodný jeho jména, který obsáhne vědění dosavadních věků a uchová ho pro další generace.

Glukhovsky pro mě jako autor vyzrál a hraje si s metatextovostí svého díla, takže je nám jako čtenářům naznačováno, že autorem celého textu je sám Homér, který tedy splnil svůj předurčený úděl. Celkově mnohem lepší než díl první, ale rozumím zdejším čtenářům oddychovek a "kvalitní literatury", proč zde má dvojka o hodně nižší hodnocení.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Těsnohlídek mě před lety přesvědčil, že i současná poezie mě může oslovit, bavit, nadchnout a s chutí bych tu na ni házel superlativy, leč bavíme se nyní o jiné sbírce. Namlsán Násilím bez předsudků jsem se vrhl i na tuto sbírku a... A nic. Verše mě minuly. V předchozím díle mě zasáhla Honzova bezprostřednost, syrovost, přímost. I tato sbírka má jeho jasný autorský otisk jako zmíněné Násilí - básně jsou opět až triviální, jednoduché a přímočaré, jenže tentokrát mě nechaly až na několik z nich zcela chladným.

Po několika prvních básních jsem si dal pauzu, protože jsem si říkal, že se mi verše netrefily do celkového mentální rozpoložení, zdá se mi to nebo prostě jen nemám vhodnou náladu na podání Těsnohlídkových myšlenek. Napotřetí jsem čtení ještě podpořil nějakým tím alkoholem... Nic. Znovu jsem otevřel výše zmíněnou sbírku Násilí bez předsudků, jestli jsem před lety nebyl v jakémsi zvláštním unikátním a neopakovatelném rozpoložení mysli, když jsem ji četl, že mi tak uhranula. Ne, ta ponurá melancholická atmosféra tam byla stále.

Je mi to líto, protože až na skvělou obálku a báseň Kousek betonu ve mně mi přijde zbytek sbírky tristně triviální, vyprázdněný a plochý. U Těsnohlídka nechci dechberoucí slovní obraty a metafory; rád bych jen surově vykřičené emoce s chutí zvětralého piva a vůní nedokouřené cigarety, které mě zasáhnou. A ty jsem k mému zklamání nedostal.

„ten večer jsme
si ukazovali jizvy
dva
pomačkaný lidi co
se sotva znali"

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

O Otu Pavlovi i jeho knihách slýchám od útlého dětství. Už ze žákovských lavic mi v hlavě utkvěl příběh se štikou, ze kterého sálal klukovský zápal pro věc, horké letní slunce a vonělo z něj seno a břeh potoka. Zpátky jsem se k Pavlovu dílu dostal až díky opětovnému návratu do škamen, tentokrát však z opačné strany.

Stejnou atmosféru popsanou výše přináší (alespoň pro mě) i celí Zlatí úhoři. Knížka je souborem povídek, které se různě časově překrývají, příběhově doplňují nebo na sebe volně navazují. Dovídáme se tedy střípky z úplného Pavlova dětství před válkou, zážitky z Protektorátu a v několika cenzurovaných povídkách uvidíme i políček československému socialismu, který se pro Pavla jako přesvědčeného straníka nestal tím, čím očekával. Vypravěčem je v ich formě samotný Ota, ale hlavní postavou je v mnoha povídkách autorův otec Leo, což je nezvyklý koncept, pravděpodobně vyplynuvší z toho, že autor čerpal z otcova vyprávění (sám trpěl nějakou duševní chorobou a psaní pro něj byla forma terapie). Zároveň vypravěč přeskakuje z dětsky naivního popisu situací do silně emotivních, dospěle podaných pasáží.

Za zmínku stojí i jazyk. Ten je sice jednoduchý až triviální, koncipovaný v jednoduchých větách nebo kratičkých souvětích a prostoupený vulgarismy. Jenže je to jeho dětská "jednoduchost", která mě svou rafinovaností velmi bavila! Ze všech povídek bych asi vyzdvihl notoricky známou Smrt krásných srnců, v jejíž scéně Holana s Otovým otcem vidím vrchol celé sbírky, a potom cenzurou vynechanou povídku Běh Prahou, díky které vidíme autorovu pěkně zvládnutou satiru. Oproti ostatním povídkám, ve kterých se se satirou nesetkáme (nebo nebyla hlavním tématem) pravděpodobně proto, že se jednalo už o poválečné zážitky, které sám autor nahlížel dospělejšíma očima.

Hvězdičky neuděluji, kdo chcce hodnocení, nechť čte dál.

Soudným sestrám ohromně pomohla pauza, kterou jsem si od Zeměplochy udělal. Mort mě svým námětem Smrťova učně nadchnul a naopak Čaroprávnost mě znechutila, na čas odradila od Pratchettovy tvorby. Zlopočasná se nikdy nestane mou oblíbenou zeměplošskou postavou, ale s tím už jsem se smířil. Tady jí naštěstí asistovalo celkem solidní množství ansáblu různorodého. Nejen hromada aluzí na Shakespeara, ale i klasický nevtíravý a nenucený Pratchettův humor mě tentokrát zcela pohltily a Soudné sestry jsem zhltl během chvilky.

Už dávno jsem si všiml, že šašci, klauni a jiná individua, která vše obrací v žert, hrají si se slovy, formulacemi, situacemi a tím i s lidmi okolo sebe, jsou to, co mám v literatuře nejraději. Proto i zde mi nejmilejším byl králův "blázen", který svou "hloupostí" nastavuje zrcadlo širému okolí.