Okoslav
komentáře u knih
Světlo a stíny
Leigh Bardugo
Prvních zhruba 20 stránek bylo fakt skvělých – dokonce tak, že jsem sama sebe přesvědčila, že by to přece jen mohla být po čase young adult fantasy, která mi vytře zrak.
No jak bych to... nevytřela.
Následuje kompletní seznam YA klišé, na které v Griše narazíte:
1. YA hrdinka je odmítaná, zakomplexovaná a plná pochyb (odkud se vzal ten YA stereotyp, že „mít hnědé vlasy“ a „být trochu moc hubená“ je známka ošklivosti?). Tedy jen do chvíle, než objeví svou skutečnou sílu, protože...
2. ... samozřejmě ovládá supr dupr unikátní triky, které z ní rázem udělají nejdůležitější osobu široko daleko, no explanation needed.
3. Tahle YA hrdinka je možná ošklivá (teda není, ale ty sebepochyby tam být musí, žejo), ale zas je děsně vtipná, pohotová a má správně prořízlou pusu, rošťanda jedna, mrk, mrk (a ne, vůbec taková není ÚPLNĚ KAŽDÁ YA FANTASY HRDINKA, což je sarkasmus, kdyby to nebylo jasné).
4. Základem dějové linky je milostný trojúhelník, ve kterém se hrdinka rozhoduje mezi arogantním a fakt cool drsňákem na straně jedné a kamarádem z dětství, který ji, chudinku, přehlíží, na straně druhé (ale v tomto případě oceňuju, že měla autorka odvahu postavit tenhle klasický YA love triangle na hlavu, takže za toto spíš palec nahoru).
5. Ostatní holčičí charaktery jsou prostě „protivný zlý holky“ (což mi připomíná mé dlouhodobé podezření, že YA autorky ve skutečnosti nenáviděj ženy, bo samy sebe řadí kategorie „já jsem vlastně skoro jako kluk“).
6. Worldbuilding nestojí za řeč a slouží pouze jako kulisa k hrdinčinu neustálému sebelitování.
Co se naopak povedlo?
Dobře se to četlo, chabému ději navzdory. A snaha o ruský setting byla milá, i když výsledek vyzněl minimálně rozpačitě – z čehož plyne poučení, že metoda „ruské slovo sem, ruské slovo tam“ vám funkční svět nevyrobí (nebylo by třeba cool, kdyby se celý děj odehrával ve fantasy alternativě Sibiře a vojáci se zpíjeli vodkou destilovanou ze starých bot? áááha?).
Nicméně sama moc nevím, o co se tu snažím, pokračování si stejně přečtu – už jen proto, abych se konečně dostala k Šesti vranám.
Terminus
Tom Sweterlitsch
„Veškeré lidské snažení nemá ve srovnání s hvězdami žádný význam.“
Terminus chvílemi připomíná 12 opic, chvílemi knihy Philipa K. Dicka. Zaujal mě hlavně koncept cestování časem, kdy budoucnost existuje pouze jako jedna z mnoha možností – k níž nakonec vůbec nemusí dojít.
Krvavé ostří
Sarah J. Maas
Fajn „intro” k hlavní dějové linii Skleněného trůnu, které ocení hlavně fandové celé série. Jednotlivé povídky neskrývají, že mají za úkol především představit postavy důležité pro další osudy Aelin i Terrasenu, dohromady ale fungují jako ucelený příběh, který vypráví především historii vztahu Celaeny a Sama. Navzdory tomu, že všichni od začátku moc dobře víme, jak to dopadne, autorce se daří udržet napětí i spád. Obzvlášť oceňuju vykreslení Celaeny jako sobeckého spratka, její pozdější „přerod” je tak rázem ještě sympatičtější.
Kaidan / Japonské příběhy
Lafcadio Hearn
Hodně japonský. Hodně divný. Hodně japonsky divný.
Výjimečně doporučuju nečíst, ale poslechnout jako audioknihu.
Andělé a démoni
Dan Brown
Trvalo mi dva roky, než jsem se rozečtené Anděle a démony dokopala přečíst, nakonec jsem to sfoukla za necelý den. Protože napsané je to dobře. To je jasný. Ilumináti jsou fajn vždycky, jsou tam nějaké ty nečekané (chacha :-D) twisty a dohromady to celé funguje. Pokud o tom teda moc nepřemýšlíte.
(Jo jinak, hlavní záporák je jasnej zhruba od půly knížky. Ale to oni jsou vždycky.)
Rubínový kruh
Richelle Mead
Poslední díl by měl být velký. To tenhle není. Zato se v něm sbíhají snad všechny dějové linky z předchozích pěti dílů, včetně těch, na které už jste nejspíš dávno zapomněli. Obzvlášť velkou radost budou mít fandové Dimitrije a Rose a Vampýrské akademie všeobecně.
Indigové kouzlo
Richelle Mead
Já vím, já vím. Od knížky, co má takovouhle obálku, prostě nemůžete mít žádný velký očekávání. Jenže já jsem děsnej optimista, a když se to tváří jako fantasy akční jízda, očekávám fantasy akční jízdu. Blbý je, že ve skutečnosti jde - zase - mnohem víc o román pro patnáctiletý holky. Což je fajn. Teda v případě, že jste patnáctiletá holka.
Pokud ne, asi vás bude trápit nelogický děj, nepochopitelné chování postav a taky to, že příběh slouží jen jako kulisa k milostným patáliím hlavní hrdinky. Takže zavírám oči, představuju si, že mi je patnáct, a dávám tři hvězdičky. Hlavně za snahu. A taky protože jsem ráda, že dneska mají mladé holky co číst.
Stříbrné stíny
Richelle Mead
Zřejmě nejlepší díl z celé série. Jakmile autorka oba hlavní hrdiny rozdělila, mohli jsme se všichni (a autorka především) začít konečně soustředit na příběh, což je v kontextu Pokrevních linií docela novinka. Konečně se ale díky tomu ukazuje, co víme z jiných jejích sérií, a totiž že Mead psát umí (pokud zrovna neřeší romantické patálie svých teenage hrdinek).
Příběh jako takový připomíná mix Přeletu nad kukaččím hnízdem, Prison breaku a Bonnie a Clydea. Postava Sydney konečně jako hlavní hrdinka začíná dávat smysl a zajímavou dějovou linii má i Adrian. Ve shrnutí: ale jo, fajn to bylo :-)
Ohnivé srdce
Richelle Mead
Nebýt předchozích dílů a posledních cca 50 stran, myslela bych, že čtu psychologické drama o jedné dysfunkční rodině a jednom maniodepresivním alkoholikovi. A taky drama, ve kterém se hodně mluví o “telefonech lásky”, “světlu mého života” a strhávání oblečení. Proč ne, chápu, že cílovka to ocení.
Stíny
Richelle Mead
Pátý díl sukubí série, v němž se nic zvláštního nestane - tedy až na pár stránek na konci, kde se potvrdí to, co všichni (kromě Georginy, která to neodhalila ani po 1700 letech) už stejně dávno vědí.
Sny
Richelle Mead
Vztahový román pokračuje, do města přichází nová sukuba a objeví se i první skutečná krize mezi Georginou a Sethem (ne že bychom to nečekali a ne že by to nakonec nedopadlo přesně tak, jak jsme mysleli už na začátku knihy - uvidíte sami).
Tentokrát konečně dojde i na nějaké ty nadpřirozené záležitosti, všechno má ale pořád výrazně epizodní charakter. Škoda. Konec trojky nicméně naznačuje, že už na čtenáře Mead chystá větší a zásadnější příběh, ve kterém půjde doslova o Georgininu duši. Hurá! Sem s tím a padlými nešetřete :-)
Na vrcholu
Richelle Mead
Oproti jedničce dvojka postrádá drajv a vlastně tak trochu i děj. Což je blbý. Výsledek působí jako výplňkový díl mezi klasickou představovačkou v prvním díle a mezi tím, co má přijít v dílech následujících. A Richelle Mead opět ukazuje, že "šokující" dějové zvraty nejsou její nejsilnější stránkou (a vzpomeňte si na mě, až na to "velké" odhalení, které vám bude jasné hned po prvních několika stránkách, přijde).
(Mimochodem, pokud vás v jedničce bavila postava Setha, připravte se na to, že ve dvojce se z kategorie "roztomile pomatený spisovatel" přesouvá do kategorie "wtf, proč si ten chlap tohle všechno nechává líbit", ale ok, možná takový typy fakt existujou.)
Postavy jsou fajn, i když ty vedlejší ve dvojce trochu ustupují do pozadí (s výjimkou Douga, okolo kterého se točí jedna z hlavních zápletek), sexu je tu hoooodně moc (nedávejte radši číst nikomu pod 18). Celkově dvě a půl hvězdičky, další díly snad budou lepší.
Násilí bez předsudků
Jan Těsnohlídek ml.
Těsnohlídek je nejsilnější ve chvíli, kdy se obrací do svého nitra. Jeho pozorování života druhých a pozorování společnosti jako takové je naopak místy trochu úsměvné a ploché. Ale jsme stejná generace, takže chápu, dívala jsem se na to před těmi pár lety stejně :-)
Rakovina
Jan Těsnohlídek ml.
Co bylo ploché a naivní na Násilí bez předsudků, zůstává ploché a naivní i tady, jen ve větším množství. Těsnohlídek se tentokrát ještě víc dívá kolem sebe, ale jeho paneláky, válka v Jugoslávii ani unesené desetileté Aničky nefungují ani zdaleka tak dobře jako básně, ve kterých se obrací sám k sobě.
Ještě je co ztratit
Jan Těsnohlídek ml.
Ještě nikdy jsem si nepřipadala tak stará a unavená jako nad básněmi stejně starého Těsnohlídka. V jeho promarněných přiležitostech a zmařených šancích se musí vidět celá naše generace.