OdvaznyMladyMuz komentáře u knih

Brno a jeho tehdejší osobnosti. Brno a jeho tehdejší budovy a místa. Člověk během procházení tímto, zcela jistě, kulturním městem spatřuje ulice, náměstí, parky a budovy, které mnohdy považuje za samozřejmé, všední. Kniha Dušana Jeřábka, jenž nás tady provede svým mládím, je pomůže dát do historických souvislostí. Brno je kult, byl před sto lety a je jím i dnes. Nežít zde, asi bych na tuto knihu nahlížel s menším zájmem, ale takhle je to úžasný průvodce minulostí míst, které sám mám tak rád. Závěrečná autorova slova mě zasáhla do srdce a mám je zaryta hluboko ve své paměti.

5 23.06.2020

Nakonec k němu přišel nervózní Sauckel a zeptal se ho, zda věří, že je skutečně pravda, že v Osvětimi bylo vyhubeno dva a půl miliónu židů.
"Ne, ne - ovšem že ne," řekl Göring bez váhání. "Přemýšlel jsem o tom - je to technicky nemožné."
"Slyšel jste Hössovu výpověď," řekl jsem mu. "Höss mi popsal celý postup do všech podrobností. Byl to skutečně systém ničení na běžícím pásu."
"Byl jste při tom?" zeptal se mne Göring.

Je potřeba něco dodávat k takovému projevu chladnokrevného pokrytectví?

5 29.04.2020

Prvních několik desítek stran jsem bojoval s tím, že to na mě působí jako kdyby Irvine Welsh se zajel podívat do Varšavy okupované nacisty. Ačkoliv jsem s tím tak trochu počítal. Doslova jsem nesnášel hlavní postavu. V jednu chvíli se to však zlomilo a já se nechal bavit tím schizofrenním vyprávěním. Tohle je jiná válečná Varšava než třeba v Pianistovi. Zatímco Wladyslaw Szpilman se v děsivých kulisách skrývá před "lovci židů", Konstantin Willemann si nechává vpálit do žíly svou dávku morfia od ruské kurvy. A ačkoliv to zpočátku je slušná drogová jízda, postupně morfium přestává být tou klíčovou substancí, mění se charakter hlavního hrdiny, mění se svět kolem. Nakonec i ta ruská kurva dostane lidštější tvář. Na konci jsem byl rád, že je po všem.

5 09.01.2020

Obrovská koncentrace hnusu a špíny. Nahromaděná frustrace a hněv. Musím říct, že s mou velkou představivostí jsem se s některými texty hodně pral. Občas jsem ji chtěl prostě vypnout. Nečetlo se mi to snadno a když jsem přečetl pár stran, tak jsem naznal, že jestli tohle přečtu v kuse, tak pak půjdu, sednu do auta a plnou rychlostí to napálím do autobusové zastávky plné lidí. Takže jsem si ty krátké slohové útvary plné bezútěšnosti dávkoval pomálu. Z knihy se stalo záchodové čtení, kdy jsem dal dvě strany denně a pak se věnoval jiným knihám. Na delší dobu jsem ji dokonce odložil. Ale když jsem se k ní vrátil, už jsem se v tom depresivním světě, který nám Henry Rollins vystavěl, cítil o něco lépe. A když došlo na Rollinsovi zápisky z koncertní šňůry, hltal jsem každé slovo.

Mám rád Black Flag.

5 05.09.2019

Viděl jsem seriál Narcos, jenž mě bez výhrad nadchnul. Tuto knihu jsem však neotevřel protože Escobar, ale zejména protože Márquez. Nejde o magický realismus typický pro autora, jde o čistokrevnou novinařinu. A já byl napnutý až k prasknutí. Jsou to reálné události, tudíž jsem věděl, jak to celé dopadne, což mnohé podobné knihy odsoudí ke strohému popisu bez větších emocí. V nich je však autorova velká zbraň a tak člověk osudy protagonistů prožívá po celou dobu čtení.

5 20.04.2019

Byl jsem hodně zvědavý, protože číst sci-fi z konce 19. století vnímám téměř jako raritu. Navíc je to opravdová klasika žánru, čili pro mě osobně povinnost. Ale v dnešní době to nějak nefunguje. Nebo spíš na mě to moc nefunguje. Připadalo mi v nadsázce, jako bych četl průvodce okolí Londýna z konce viktoriánského období, během válečného konfliktu s mimozemskou civilizací. Konfliktu, jenž směřoval k porážce a podrobení lidstva. Nakonec jsem přistoupil na autorovu hru a překonal jsem zjevnou nechuť k dalšímu čtení. A jsem rád, že jsem vytrval poněvadž můj náhled na knihu se s blížícím se koncem měnil. Klidně i přiznám, že mě konec překvapil.

Ke knize mě přivedlo i to, co se kolem ní událo. Příhoda s panikou způsobenou ve Spojených státech převedením příběhu do podoby rozhlasové hry v podání legendárního Orsona Wellese mě dokonce fascinuje o něco víc, než samotná kniha. I z toho důvodu příliš nechápu zvažovaný soudní spor Wells kontra Welles, ke kterému nakonec nedošlo.

5 20.02.2019

Kaplického Táborská republika se z boje za svobodu proměnila na boj o moc. Prostor v ní dostal fanatismus, chamtivost, nenávist a chaos. Pod záminkou náboženství vraždí křesťan křesťana, Čech Čecha. To co začalo jako město svobodné, kde každý člověk je roven druhému, kde víra v Boha je zákonem, se postupně začalo křivit, podřizovat touze po moci, lakotě a chamtivosti. Ve městě, kde nebylo chudých ani bohatých, se pomyslné nůžky mezi lidmi rozevřely natolik, že bohatí měšťané s kamennými domy mohli bez studu žít vedle špinavých žebráků pobývajících v nuzných chatrčích. Prvotní myšlenka se stala utopií, protože mnozí pomřeli a další se od ní postupně sami odvrátili, až se stala pouhou historií.

Číst Kaplického, je téměř jako poslouchat člověka, který tam byl.

5 18.12.2018

Tohle je fiktivní příběh o fiktivním malíři s inspirací malbami a životem skutečného malíře, kterým není nikdo jiný, než legendární Hieronymus Bosch. Nesledujeme tedy život Bosche, ale život Melchiora Hinthama. Sledujeme jeho slávu, utrpení, pokání i žal. Spisovatel nás krásným jazykem seznamuje se skromnými poměry, ve kterých se malíř rozhodl žít. S jeho pohnutkami, neskonalou vírou a zejména nadáním vidět v lidech peklo a štětci jej zobrazovat na plátnech. Působivé, dojemné a leckdy znepokojivé.

Když si představuji podlého církevního představitele z dob inkvizice, tak vidím Kalskena. Skvěle napsaná postava.

5 29.08.2018

Nemůže se mi líbit všechno, co čtu. Možná by mohlo, ale nelíbí. Už ani nevím, o čem zrovna tohle bylo. Vykouřilo se mi to z hlavy. Tak nějak. Potichu.

Asi to bylo o lidech, co spolu píchají a pak o tom píchání mluví. Spolu. Sami se sebou. Sami v sobě. Úplně bez sebe.

Můj první Rudiš. Le petite mort se nekonalo. Ale večer si pustím New Order a tramvají se svezu až na konečnou. Asi se nic moc zásadního nestane, když tam tu knihu nechám.

4 26.07.2022

Je to krátká cesta na Korsiku. Ani vám raději nebudu psát, jestli tam s Karlem dojedete a jestli je to vhodný společník na cesty. Dost možná totiž není Korsika pravým cílem cesty, dost možná je cílem cesty zbavení se běsů, jež zmítají životem Karla Klenotníka. Jenže těžko se útěkem zbavíte něčeho, co vězí uvnitř vaší hlavy. Zkuste to. Všechno se má zkusit. Třeba budete mít štěstí.

Uzlíček nervů, Karel Klenotník, se vydal z prašiviny postkomunismu, objevovat svět. S hlavou plnou strachů a démonů, z nichž nejobludnější je Plíživá. Královna marnosti. Tuhle Plíživou nechcete nachytat ve své mysli, jak napadá vaše myšlenky, požírá je, trýzní. Z toho všeho, i jiného soudím, že Karel Klenotník byl tak trochu magor. A není divu, stvořil jej přece Filip Topol.

Během čtení jsem narazil na dvě možnosti, jak se ke knize postavit. První možností je, nechat Karla Klenotníka vstoupit do vaší hlavy, aby vám do ní nalil trochu svých úzkostí. Druhou možností je, zůstat na Florenci s Karlovým bratrem a mávat na rozloučenou autobusu, který roztáčí svá kola, aby nabral směr prosluněná Itálie. V tu chvíli vás přestane zajímat Itálie, přestane vás zajímat Karel Klenotník, přestane vás zajímat sebranka démonů, jež si veze s sebou. Je to jen na vás. Filip Topol už to přepíše těžko.

4 05.11.2021

Dva roky po své smrti napsal Siegfried Lenz román Přeběhlík.

To nedává smysl. Zkusím to jinak.

Dva roky po své smrti našel Siegfried Lenz svůj rukopis románu Přeběhlík.

To je taky blbost.

Nebudu raději zabředávat do přílišných detailů. S jistotou si však můžeme říct, že německý spisovatel Lenz napsal román Přeběhlík. A taky zhruba víme, že jej napsal někdy mezi svým narozením a smrtí. A ten mu pak vyšel knižně, jinak bych ho asi těžko přečetl. Kniha Přeběhlík není o přebíhání silnice na červenou, jak by se na první pohled mohlo zdát. Je o jednom nacistovi, kterej tak úplně není nacista, ale zcela jistě je to Němec.

Asi si všímáte, jak tady neúspěšně vařím z vody, jen abych oddálil svůj komentář k samotné knize. Což o to, kniha mě bavila dost, jen nemůžu přijít na to, co psát o válečném románu, abych se neopakoval. Je to vlastně pořád dokola. Obyčejný člověk semletý armádou, nesmyslnost válčení, kdy původním povoláním krejčí nemilosrdně vraždí obchodníka s koloniálním zbožím jen proto, že stojí na opačné straně barikády. Smrt blízkých, morální rozpolcenost, krev, šrapnely svištící vzduchem, střely kropící zem, střepiny pronikající do těla, kola válečné mašinérie drtící kosti, naděje a sny lidí. A nezapomínejme na lásku. S ní má náš hrdina, co ztratit. S ní je zranitelnější, s ní má čtenář důvod se o něj obávat.

Autor však přece jen otevřel otázku, která se neřeší tak často. Mohu zradit vlast, abych ji tím pomohl zachránit? A jak moc se do samotného rozhodování projeví pouhá snaha zachránit svůj vlastní život? Lenz nám nenabízí jednoznačnou odpověď, tahle otázky totiž vyvolají jen další otazníky, další podotázky a pravdu si možná nalezne ve svém srdci a mozku každý sám. Samotný román je napsán skvěle, jak jsem již vypsal před chvílí, má naprosto vše, co by dobrý válečný román měl mít. A takové romány je dobré číst i dnes v dobách míru.

4 06.10.2021

Malej kluk utíká pustinou, co nejdál od své rodné vesnice, co nejdál od své rodiny, co nejdál od všeho zla světa. To zlo je mu však v patách a my sledujeme dechberoucí boj o přežití v postapokalyptické krajině. I když vlastně, co já vím, jestli je to postapokalyptická krajina. Klidně to může být někde v prérii nebo někde, kde toho moc neroste a je tam vedro. Trochu se to totiž tváří jako western, akorát ta největší svině jezdí na čtyřkolce. Nebo to byla motorka? Už nevím, zbytečný detaily vypouštím z hlavy. Někdy z ní vypouštím i důležitý detaily, protože potřebuju uchovat vzpomínky na své životní propadáky a faily. A místa mám jen omezeně. Abych to shrnul, nemám páru, kde se ten příběh odehrává, ale žít bych tam určitě nechtěl. Krajina jde ruku v ruce s atmosférou příběhu. Slunce drásá kůži žhavými paprsky a do vyschlýho hrdla lijete zkaženou vodu k posrání. Všude samej šutr, suchá tráva a v jediným stínu široko daleko si voliči SPD vyprávějí děsivé historky o uprchlících. No žádnej med to není, co vám budu vyprávět.

Bezejmenný kluk se spřáhne s bezejmenným staříkem, co v krajině, kde toho moc neroste, pase kozy. Společně se opalují, dojí kozy, baští fazole, opékají krysu na ohni, plácají osla přes zadek. Je to skoro idyla (ale fakt jenom skoro), dokud nedojde na střet s úchylným rychtářem, kterej jde klukovi celou dobu po krku. Vlastně ani ne tak po krku, jako spíš po něčem jiným, ale to už je spoiler jako prase, kterej by vás v průběhu čtení určitě nenapadl, tak jsem vám chtěl ulehčit práci se zbytečným přemýšlením, o co tomu chlapovi asi tak jde. Kniha je to krátká a působí spíš jako nějakej prequel k něčemu děsně epickýmu. Takovej úsvit Zorro mstitele nebo tak něco. Takhle to bylo sice dobrý, ale na konci jsem si říkal "Ok, super. Ale tady ta cesta snad ještě nekončí, ne? Kdy se z toho kluka stane Batman? Nebo aspoň John Wayne, když už ne Bruce Wayne." Takže nakonec je to jen taková malá jednohubka, jež vám zhořkne v ústech svou bezútěšností. Ale i tak je to dobrý, fakt jo.

4 03.09.2021

Kdo je to ten Nedory? Mám to nějak vysvětlovat? Má to vůbec cenu? Kilián Nedory to je žhavá láva vyvěrající z útrob duše Filipa Topola. A ne, není to zase nějaká moje blbá metafora. Filip Topol měl tu lávu v sobě a právě skrze své alter ego ji vypouštěl do světa. Tahle láva má tendenci, ostatně jako jakákoliv jiná láva, sežehnout vše kolem. A nešetří ani čtenáře. Čtení knihy je bolestné a zároveň je to nevšední, fascinující zážitek. Autor čtenáře provede všedností dnů, ale ty vole, kam se na tohle hrabou všední dny normálních lidí. Kilián Nedory rozhodně normální není. Přesněji nebyl.

"Hej, Nedory, Kiliáne Nedory, ty stvůro, kterou miluju,
otvírám ti cestu"

Kniha je rozdělena na dvě části. Obě jsou Kilián Nedory. V první čtenáře čeká novela Jámy a vítr. V té druhé nalezneme básně či krátké texty a poznámky. Já si to dal všechno takřka na posezení jedno opravdu dlouhé deštivé ráno. Nemám moc, co bych dodal. Každý další slovo tu bude navíc. Knihu stojí za to přečíst, i když vůbec netušíte, kdo to byl Filip Topol nebo snad Psí vojáci, natožpak Kilián Nedory. Pro svůj nevšední styl a téměř magickou atmosféru je schopna uhranout nejednoho čtenáře. Doporučuji číst nahlas. Ostatně podobně jako poslouchat celou desku Leitmotiv od Psích vojáků.

"Kill him!"

4 08.08.2021

Neexistuje začátek. Každá historie začíná slovy "co předcházelo." Vyhnání z pekla je kniha s plamenným názvem. Kniha o útlaku, bezmoci, srovnání se s minulostí svou, svých předků a potažmo celou historií. Robert Menasse si pro své dílo zvolil neobvyklé prostředky. Takřka do jedné linie zasadil příběh židovského chlapce Maného a příběh rakouského historika Viktora. Mané je malý kluk, naivní dítě žijící v 17. století v Portugalsku, jeho rodina své židovství skrývá, ovšem jen do doby, než do malého městečka Começos vtrhne španělská inkvizice. To naopak Viktor je dospělý muž současnosti a svůj příběh v knize odšpuntuje velice svérázně. Naruší středoškolský sraz pořádaný na počest pětadvaceti let od maturity tím, že nařkne své bývalé kantory z kolaborace s nacisty. Následně stráví zbytek večera popíjením se svou školní láskou a vyprávěním o svém životě. Takže z toho rázem máme tři dějové linie, jež nejsou odděleny kapitolami, mnohdy zcela splývají dohromady a společně tak tvoří jeden velký barvitý příběh. A 17. století se jeho prostřednictvím potkává s 20. stoletím v často děsivých skutečnostech.

Vyhnání z pekla je o židech, o jejich perzekuci, ve které není příliš rozdílů ani v případě, že události dělí stovky let. Místo svaté inkvizice si dosaďte gestapo, místo hořících hranic si představte plynové komory. Mění se prostředky, ne však smysl. Kniha vyžaduje soustředění, člověk musí dávat pozor, aby mu něco neuniklo, protože pokud se něco stane v příběhu židovského chlapce, je velmi pravděpodobné, že se to nějak promítne ve Viktorově životě.

Tuhle knihu nejde snadno popsat, a vlastně ani nevím, o co se tu pokouším, popsat ji ve třech krátkých odstavcích prostě nedokážu. Nelze vyjádřit vše, co jsem z ní byl schopen vyčíst. Vzal jsem si z ní však dost, ačkoliv uznávám, že velice pravděpodobně jsem ne všechno pochopil správně. Ale je snad mým úkolem zcela pochopit všechny knihy světa? Asi těžko.

4 31.05.2021

Udělal jsem si výlet do Bratislavy. Do Bratislavy špinavé, utržené ze řetězu, tvářící se jako středoevropská metropole s nenaplněným potenciálem. Do Bratislavy sjeté nově nabytou svobodou. Ovšem výlet to byl pouze literární. A na rovinu říkám, že to byla dost ujetá jízda. Ve městě rostou fast foody i vliv mafiánských gangů. Volnější trh znamená více příležitostí pro šlapky, dealery a také pro mladé lidi, jak si zkurvit život. V téhle bezútěšné atmosféře devadesátkové Bratislavy se odehrává kniha Analfabet. A to jsem ještě nezmínil sektářství, okultismus a více či méně nešťastná úmrtí v okolí hlavních hrdinů románu.

Vlastně vám nepovím o moc víc, než co se dozvíte v anotaci. To však ani není můj záměr, já si tady totiž plácám, co se mi zlíbí. Čtení je to pěkně svižný, zábavný a proloženo spoustou sexuálních scén, vpravdě dost nepříjemných. Taková felace v útrobách hrobky je zde asi nejblíže vkusné erotice. Snad se to příliš neprojevilo na mém duševním zdraví, protože jsem dlouhé dny nemohl dostat z hlavy jednu koupelnovou scénu. Vlastně dvě koupelnové scény. Jsem však čtenář otrlý a než se rozhodnu svěřit se do péče odborníků, zvládám knihu v klidu dočíst. Po tomhle zážitku sháním knihy ruského básníka Chlebnikova a ženu ochotnou masturbovat při čtení magických formulí za účelem vyvolávání duchů. Že to splní svůj účel nepředpokládám, ale aspoň to může být zábava. I když v knize to jako zábava nevypadalo.

4 26.04.2021

Knize by slušelo rozmáchlejší vyprávění a delší formát, jinak je to prakticky jen strojový opis filmu, který je sám o sobě skvěle natočený. Zde musím vyjevit pro mě netypický názor, že bohatě stačí zhlédnout film. Kniha tomu nepřidá nic navíc a tak jsem totožný příběh viděl dvakrát, nejdřív ve své hlavě během čtení a pak na obrazovce očima režiséra filmu. A musím říct, že v tomhle případě bych upřednostnil film před vlastní fantazií. Vladimíra Körnera obdivuji za napsání temného a opravdu silného příběhu ze středověku, ale samotný film by bohatě stačil. Uniká mi smysl vydat po deseti letech knihu, která příběh filmu nijak nedoplní, nerozšíří, pouze odříká v próze. Díky, ale já očekávám trochu víc. Knihu bych tak poslal na převýchovu do kláštera a film nechal užívat si ňadra mladé Věry Galatíkové. Na věčné časy, amen.

4 12.12.2020

Mám jisté tušení, že by se uvnitř knihy mohl nacházet poklad, ale musím si poníženě přiznat, že tentokrát se mi jej nepodařilo nalézt. Naštěstí je to natolik krátká kniha, že tomu v budoucnu dám šanci, za lepší konstelace hvězd. Asi se mé setkání s autorem uskutečnilo za nějaké čtenářské krize. Marně jsem zapaloval závity ve svém unaveném mozku, abych přišel na to, kde je Calvinem zakopaný pes. Jenže mám takový pocit, že i kdyby na mě ten pes štěkal, tak ho nenajdu. Knihu bych hodnotil jako jízdu ve zbrusu novém Volkswagenu Polo v plné výbavě, ale se slepým řidičem. Tak snad příště, pane Calvino, pro tentokrát jsme tuhle jízdu ukončili v příkopu.

4 12.12.2020

U autorova románu Strach a hnus v Las Vegas jsem si všiml, že zhruba v polovině začíná ztrácet tah na bránu. Tady je ten tah na bránu utopenej v chlastu ještě o něco dřív. Počáteční alkoholické opojení opadlo a já velmi záhy začal čtenářsky střízlivět. Takže je nasnadě položit si zde zásadní otázku. Má smysl takovou knihu vůbec číst? Není lepší si jít vylít hlavu do nejbližšího baru a pak nadrátovanej hledat svou vlastní identitu skrze levnej burger u pultíku oblíbeného fast foodu?

Jelikož v opilosti nejsem schopen spočítat, kolik jsem do sebe hodil piv, takže možnost, že bych se opil a u toho četl Rumový deník je velice naivní a nepravděpodobná. Nabízí se možnost podívat se na film s Johnnym Deppem v hlavní roli a u toho se opít. Opilost by snad aspoň zmírnila trapnost toho filmu. Protože za střízliva je to navoněná bída.

Kdybych měl udělat malý žebříček kvality, tak u mě vítězí vlastní opilost, následovaná knihou o opilosti Huntera S. Thompsona a na třetí místo - v tomhle případě je to však místo poslední a poslednímu medaile nenáleží - bych zařadil film o přehrávajícím opilství Johnnyho Deppa.

Knize samotné dávám dva týdny v odmašťovně, z nichž posledních jedenáct dní se člověk těší na pivo.

4 12.12.2020

Pamatujete film Pearl Harbor? Ten hollywoodskej cajdák, kterej si člověk pustil s holkou, když ji chtěl romanticky naladit a sebe pobavit monstrózními výbuchy, aby to stejné společně po zhlédnutí filmu předvedli v posteli. Jestli jo a ta holka vás dostala pod chomout, takže ji už nemusíte oblbovat romantickým trojúhelníkem Affleck - Harnett - Beckinsale, přičemž vás stále zajímají ty výbuchy a vlastně celé jádro toho válečného konfliktu, tak bych vám doporučil přečíst si knihu Poslední kamikaze. Je to sice poněkud zvláštní číst knihu napsanou ruským autorem v SSSR, kde románovou formou mapuje nejvíce za japonskou, ale taky americkou stranu, válku v tichomoří za druhé světové. Ale je to opravdu dobré. Některé faktické chyby pomíjím, protože nejsem odborník a v příběhu mi stejně nevadily, také pominu pár epizodek příběhu, kdy se na sílu přidával hyenismus amerických vojáků. Ale ruka cenzorova by se zjevně neobešla bez očernění západního nepřítele number one a tím bychom nejspíš přišli o tento skvost válečné literatury, což by byla škoda.

4 05.12.2019

Když jsem před lety po boku kapitána Achaba brázdil širé oceány a sváděl nerovný souboj s bájným vorvaněm, to kouzlo plavby na lodi zmítané nespoutaným živlem mi učarovalo. Do rukou mi teď vpadla Loď mrtvých a já se těšil. Jenže ono trvalo, než jsem vůbec mohl vyplout, protože nejdřív bylo třeba přežít martyrium s Američanem, jenž se octnul bez dokladů v meziválečné Evropě a nikde ho nechtěli. Snad z každé západní země ho s úlevou vykopli, až nakonec zjistil, že je pro něj výhodnější vydávat se za Němčoura, posléze dokonce za Egypťana. Neptej se mě, jak je vůbec možný, že jej nikdo neprokouknul po prvním kváknutí, to vážně nevím a je mi to vlastně fuk, velectěný pane. Protože já byl dík tomu konečně na lodi, čelil jsem bídě, nesnesitelnému žáru kotle, slané vodě, popel mi lezl z uší a smrti jsem hleděl hrdě do očí. Co víc dodat? Jo, byla to pěkně špinavá plavba, ale tuze hezká.

"Stanislav měl pravdu. Ale ono s tou pravdou už je to tak, že se mění podle okolností. Ono neexistuje nic, co by jednou nebyla pravda. Jenom si tu pravdu nesmíte chtít naložit do zavařovaček a čekat, že to za sto let ještě pořád bude pravda, a ještě k tomu dokonce táž pravda."

4 29.11.2019