OdvaznyMladyMuz komentáře u knih

"Lolita, světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše..."

Humbert Humbert. Snaživej prznitel neviňátka.

Humbert Humbert. Manipulativní úchyl vytříbeným jazykem vpletnej do děje velkýho románu.

Humbert Humbert. Zavrženíhodnej sociopat důmyslně vykreslenej výtečným spisovatelem. 

Humbert Humbert. No, přece ten elegantní chlápek, jehož jméno všichni komolí, ačkoliv na něm prakticky není, co posrat.

Ten chlívák před zraky čtenáře hanobí dívku pod zákonem a já napjatě čtu, bavím se každou další stranou. Ne, že bych byl taky takovej pedofil a násilník jako ten mizera Humbert Humbert, jen je to zatraceně dobře napsaná kniha. Nabokov byl génius.

Takže si pamatujte, milé děti, Humbert Humbert je nechutná, sympatická postava. A já bych si moc přál, aby takový lidi zůstali jen v románech a filmech. 

8 12.09.2022

Nebe se barví do ruda, vyprahlou pustinou tečou potoky krve. Tvůj kůň se sotva belhá, nemůže dál. Nezbývá ti nic jiného, než z něj slézt a střelit ho do hlavy. V dáli už slyšíš dusot kopyt koní tvých pronásledovatelů. Díváš se do dálky, jestli je nezahlédneš, pak se otočíš a jdeš dál po svých. Klobouk na hlavě, náhrdelník z lidských uší kolem krku a v ruce skalp mrtvého indiána. Nebo Mexičana? A není to jedno? Mexická vláda si tě najala na ochranu obyvatel před indiány. Za každej skalp ti vysází prachy na dřevo. Ale jak rozeznají vlasy Mexičana od vlasů válečníka kmene Apačů? Nijak, a tak masakruješ obyvatelstvo, které tě najalo, abys jej chránil. Easy money.

"Kdo má moc, nemusí mít pravdu."

Cormac McCarthy ostrým nožem vyřezává malebné věty do kusů syrového masa, vyřezává do něj všechno zlo lidstva. Všechna zvěrstva, která může spáchat jeden člověk druhému. Každou stránku naplňuje krví. V každé kapitole schystá hrůzný masakr. A to všechno na pozadí americké historie. Galtonův gang byl její součástí, sám ji psal krví a smyčkami oprátek.

"Na pódiu je místo jen pro jednu jedinou šelmu. Všem ostatním jest souzena věčná a bezejmenná noc. Jeden po druhém sestoupí do temného hlediště pod lampami. Medvědi, kteří tančí, i medvědi, kteří netančí."

Krutost krajiny se vepsala do krutosti činů jednotlivých postav, do jejich kůže, do jejich masa hnijícího uprostřed pouště. Tenhle román je sám syrovým masem, pěkně krvavým kusem flákoty s téměř biblickými momenty. Dotýká se klasických děl, aby se sám klasickým dílem stal.

8 20.07.2022

Wolfgang Jeschke napsal v osmdesátkách špičkové sci-fi, které neztrácí své kouzlo a originalitu ani čtyřicet let od vydání. Nápad přesunout se pomocí stroje času milion let zpět, těžit ropu dřív, než člověk objeví oheň, a posílat ji do současnosti se zdá být geniálním tahem, který definitivně rozhodne studenou válku ve prospěch Spojených států amerických. Má to však háček a členové expedice do pravěku zjistí, že nejeden. Kniha Poslední den stvoření je možná malým krokem pro obyčejného čtenáře, ale parádní jízdou pro fanouška sci-fi.

8 18.01.2021

Připomnělo mi to jedno maďarské sci-fi z osmdesátých let. Lidé v něm také kontaktovali mimozemšťany, také se schylovalo k válce (vyhlazení) a také bylo spoustu let na přípravu. Tady se ovšem příběh opírá nejen o zajímavou zápletku, ale i o silné postavy a kulisy v nichž se děj odehrává. Vážně zábavné!

8 12.02.2019

Knižní trilogie Metro má jednu přednost. A tou předností je metro. To prostředí a okolnosti, které lidi vystavuje hrůzostrašným situacím. To je přesně důvod, kvůli kterému má cenu se k těmto knihám vracet. Okolnosti tomu chtěli, že jsem se po roce do toho prostředí opět ponořil. A tentokrát to bylo slabší. Až na počáteční putování Huntera s Homérem a tím třetím týpkem, mi ty další cesty skrz stanice a tunely připadaly nějak moc snadné. Hunter všude prošel nebo se prostřílel, Leonid to všude ukecal nebo podplatil. Chybělo mi tajuplné putování tunely, objevování děsivých zákoutí metra a nové stanice. I takové pasáže se v knize objevily, ale bylo jich až příliš málo. Na Metro jako celek jsem však nezanevřel a budu věřit, že třetí díl mi těch napínavých chvil dá víc.

8 26.01.2019

"Německo není poraženo. Německo zvítězí. Válka neskončila..."

Přečteno jedním dechem.

8 01.09.2018

Josef se vrací do svýho rodnýho města, který zde nemá reálnej název. Ono s těmi reálnými názvy se to má všelijak i v realitě. Nic tu není na furt. Ani názvy, ani města. A tohle Josefovo Znojmo jakbysmet. Josef se v tomhle svým bezejmenným Znojmě pokouší začít novej život tím, že naváže na ten starej. Naváže tam, kde jsou jeho kořeny, který se mu dařilo ignorovat lítáním po světě. Jenže kořeny nezapřeš, nezpřetrháš, ony si tě jednou přitáhnou zpět.

Josef prochází starými místy. Spousta z nich se časem změnila. I Josef se změnil. Z každýho toho místa na něj však promlouvají ozvěny minulosti. Taková už holt minulost je. Je vlezlá, prosakuje všude. Do přítomnosti zejména. Josef postupně zjišťuje, že ačkoliv se toho navenek spoustu změnilo, je to jen zdání, podivnej klam času. Některý věci se prostě nezmění nikdy.

V samotným románu se toho moc neděje, za to se v něm hodně myslí. To je panečku myšlenek. Myslí se snad na všechno. Aby se většinu zase raději zapomnělo. Kniha je napsaná zvláštně, originálně. Nemusí sednout každýmu, já se v ní však usadil vcelku pohodlně. I když není bůhvíjak pozitivní, Petr Šesták ji protkal nostalgií a humorem. Nostalgie je všudypřítomná, je to taková sušenka namáčená do hořkýho kafe reality. A na patře pak zůstane pachuť. Ne každý ji snese.

7 06.10.2022

Lukáš Palán byl palivo Literárních klobouků. A nikdo z vás teď nemá ponětí, co tím chci říct. Tak klidně jděte a zadejte si to do vyhledávače. Já si tady zatím budu chytračit o knize, jak mám ve zvyku.

Zatímco autorova první próza zaváněla všudypřítomným všeználkovstvím, tady autor prozřel a naznačuje, že všichni víme úplný hovno, jeho nevyjímaje. I když to není úplně tak jistý. Autor si může naznačovat, co chce. Když se snažím číst mezi řádky, nejsou tam žádná skrytá slova, která bych dokázal za tou bílou barvou vyčíst. Možná mám vadnej výtisk. Možná jsou vadný všechny výtisky knih, který mám doma. Nikde žádný poselství mezi řádky. Možná jsem vadnej já. Možná za těmi řádky nikdy nic nebylo, ani nebude.

Ale těžko mám čas na nějaký hledání, když mě autor skrz ty řádky nutí brodit se bezútěšností života v tom nejzapadlejším zapadákově, kde slunce nezapadá a nevychází, protože kdyby se vůbec pokusilo vyjít, tak by zapadlo v hlubokým bahně. Jedinou jistotou je tady smrt, jedinou radostí je Postelova schopnost vytáhnout lahváče odevšad. Nebo je to s tou jistotou a radostí naopak. Což nic nemění na další radostné jistotě, že se Desetikoruna nechá ojet na fotbalovým hřišti za desetikorunu. S radostí i jistotou. Možná se nechá přesvědčit a dá oběma zaráz. Radosti i jistotě.

Jediným světlem na konci tunelu mířícím přímo do chlupaté prdele je Egon. Sečtělej a zcestovalej týpek, co každý léto přijede a povídá historky ze světa. Jenže jak jistě všichni víme, pokud na konci tunelu vidíme světlo, s největší pravděpodobností je to vlak, co nás za chvíli přejede. Příběh dlouho nikam nevede, Palán mě vláčel po vesnici přes všechen ten hnus kolem, představoval jednu bizarní postavičku za druhou. Se všema si tykám. Nazítří tam koupím pozemek, přejedu psa, zastřelím ho kulovnicí a pak z pod mechu vytáhnu lahváč a s beznadějí v srdci, pokrytej bahnem, pokojně umřu.

7 22.12.2021

Irvine Welsh se rád opakuje, rád vykrádá sám sebe, rád háže svý pochybný moudra do pléna, rád si mastí svoje ego. Je to celkově spisovatel na hovno. Vydal sotva tři dobrý věci a žije z úspěchu Trainspottingu. Někdy mám pocit, že se prostě jen ráno vzbudí a napíše si random kapitolu o fočusu, chlastání piva a šňupání kokeše ze záchodové mísy. K tomu nějakej frajer ubodá dementa v baru, pak vojede šlapku a máme zaděláno na pětisetstránkovej román pro idioty. Irvine si to po sobě přečte, pohoní péro, shrábne balík prachů a pak si až do večera hladí plešku před zrcadlem. Už jsem zmínil, že je to můj nejoblíbenější spisovatel?

Porno je příběhovým následníkem Trainspottingu. Ždímačka na prachy. Ale víš co, kámo píčo vole, já to miluju, fakt jo. Máš tam všechny svině z Trainspottingu. Kocoura Rentu, kočičáka Spuda, pantera Begbieho, kočkodana Sickboye. Mihne se i Druhá cena, June, Allison, Mike Forrester, Seeker a další. Jen Labuťák si plní sny v Thajsku, takže se nestaví ani na otočku za starýma kámošema v posraným Leithu. Nikdo už nejede na héru, ale jede se ve všem ostatním. Všechny ty lidi mám v hlavě zapsaný, jako by to byli moji dávní kámoši. Banda kreténů, který bych v životě mít nechtěl, jenže jak si to tak čtu, občas narazím na pasáž, ve které vidím sebe i lidi ze svýho okolí. Irvine Welsh to má zmáklý, rád si zapřehání, ale sakra, on ten život prostě vidí. Díky němu čtu knížky, díky němu jsem na nich závislej jako ten nejprovařenější feťák v odporným squatu. Perte mi to rovnou do žil!

7 15.11.2021

Objevil jsem Ameriku. Byla na Slovensku! Rudolf Sloboda je můj novej superhrdina! Vypravěč knihy se vrací z nemocnice do domu na vsi za svou ženou a dospívající dcerou. Do nemocnice jej dohnaly žaludeční vředy. Po návratu z nemocnice si často jako takovej lidskej vřed připadá. Nebo vlastně ne, on není ten vřed. Vředy jsou všichni ti lidi okolo.

Sloboda je něco jako slovenskej beatník. A je mi hned bližší než jeho američtí kolegové. U nich mi kolikrát připadá, že překonávám strašnou bariéru. Nejen časovou, ale celý to jejich žvanění na mě letí až přes obrovskej oceán. Kolikrát mám dokonce spíš dojem, že po něm to žvanění jen pluje na zaoceánské lodi a po celou cestu má mořskou nemoc. U Rudolfa Slobody mi stačí nahodit pantofle na nohy a s igelitkou v ruce přejít Tatry. A tak se u něj cítím mnohem víc doma. A je jedno, že "doma" znamená stará, zahulená barabizna, ve které si pro vodu musím chodit do studny na vsi. To mi vůbec nevadí, když mi Rudolf hulí ty svoje cigára před obličejem a vypráví u toho storky ze života zkrachovalýho otce a spisovatele. Čirá krása života. Instantní kocovina pro vaši duši.

7 29.07.2021

Kultovní feťáckej román amerického gonzo novináře Huntera S. Thompsona, zpopularizovaný filmem Terryho Gilliama z devadesátých let. Znám dost lidí, kteří knihu četli, ale ani jednoho, kterej by knihu četl před zhlédnutím filmu. Já nejsem výjimkou. A tak mi při čtení před očima jeli v červeném kabrioletu a havajských košilích Johnny Depp jako Raoul Duke a Benicio Del Toro jako doktor Gonzo. A světe div se, ono to ničemu nevadilo, ba právě naopak.

Strach a hnus v Las Vegas je o LSD, meskalinu, éteru, nadledvinách, trávě, alkoholu a limetách, který v poušti nerostou. A to je pravděpodobně nejdůležitější poselství celé knihy. Thompson nám samozřejmě představí i svůj návod, jak vyřešit problém s psaním článku o závodu, kterej neviděl. Jak vystoupit z rozjetýho kolotoče, když vaší hlavou cloumá zčerstva šlapající meskalin. A jak bez úhony zdemolovat dva hotelové pokoje ve Vegas.

Při prvním čtení jsem poněkud žehral nad tím, že příběh zhruba v polovině začne ztrácet dech. Částečně je to způsobeno tím, že Thompson od samého úvodu nasadil zběsilé tempo. A to prostě nejde udržet věčně. Druhá polovina ovšem není slabší, je jen trochu jiná. Autor v ní dost přemýšlí nad Amerikou, slovně močí na celebritky, policajty, politiku a burany. Koho nezvládne pomočit, na toho si aspoň uplivne. A americkej sen se ztrácí kdesi v Death Valley společně s Mansonovou rodinou. Knihu hodnotím jedním archem prvotřídního LSD snězenýho ve vaně a s touhou umřít zásahem elektrického proudu přesně ve chvíli, kdy bílej králík vrcholí. Ideálně s nožem na krájení grapefruitů v ruce.

7 15.02.2021

Kniha je plná politiky, intrik a úskoků. Krve, rýže a konkubín. Všechny čestné sebevraždy bych za těch dvanáct set stran ani nespočítal. A nemá smysl popisovat vše, co se v knize děje. Je toho opravdu hodně a stojí to za přečtení. Šógun mě nadchl, zcela pohltil a Clavell si mě jako autor definitivně získal. Po dočtení jsem hned začal studovat skutečný běh japonských dějin. Zejména bitvu u Sekigahary, jež byla výsledkem děje románu Šógun. Měl jsem ke knize spoustu poznámek, chtěl bych toho k ní hodně říct, ale sám cítím, že je to zbytečné. Knihu si sežeňte, přečtěte a nebudete litovat těch kvant hodin, jež s ní strávíte. Já ten čas rozhodně nepovažuji za ztracený. Knize dávám bodnutí nožem do levé části hrudi, pak další bodnutí do slabin, z kterého pevným řezem směrem vzhůru otevřeme břicho bez vydání jediné hlásky. Vše následováno pevným seknutím mečem pohotového sekundanta. Wakarimasu? Hai? Sayonara.

7 12.12.2020

Vaše životy za nic nestojí, tlučte hlavou do stěn vašich stereotypů a třeba se objeví prasklina, kterou se z té životní nicoty budete moci dostat ven. Možná to autorka myslela trochu jinak. Ale to mi můj bezprostřední dojem už těžko může vzít. Na knihu budu vzpomínat jako na negativní zážitek, který jsem přežil a který mě vlastně i bavil. Něco jako když s vymknutým kotníkem procházíte krásnou přírodou.

7 15.08.2020

Nutno přiznat, že dospění na konec knihy si čtenář musí zasloužit. Cesta to je totiž nesnadná. Alespoň pro mě, jakožto neintelektuála bez klasického hudebního vzdělání. Mnohé pasáže jsou tuze náročné, komplikované. V celkovém vyznění samotného díla však vynechat nejdou. Román je to natolik náročný, jak je geniální.

7 28.05.2020

Taková lehká fantasmagorie na téma dobývání planety Mars. Z dnešního pohledu působí Bradburyho povídky z padesátých let docela naivně. Ale byl jsem ochoten přejít určité technické nesrovnalosti (lidstvo mi nepřipadalo příliš vyspělé, na to, že bylo schopno vysílat rakety na Mars), když mi autor předloží pár zajímavých myšlenek a nápadů. Což se mu podařilo. Určitě to není to nejlepší, co si v žánru sci-fi můžete přečíst - na to tu máme jiné velikány - ale i tak kniha za přečtení stojí. Některé povídky jsou slabší, jiné lepší. Nicméně jejich kvalita nijak výrazně nekolísá a jako celek na mě Marťanská kronika působí dobře.

7 30.06.2019

V hlavních rolích válka, řeka a most. Most, který svedl dvě skupiny členů britské armády proti sobě. Jedna v japonském zajetí se snaží s plným nasazením, svědomitě most postavit. Druhá jej hodlá zničit. Příběh vyhnaný až do zcela uvěřitelného absurdna, nesoucí v sobě klasické poselství o nesmyslnosti válčení.

7 13.11.2018

Můžeš si dát několik pilulek pervitinu a projet tankem kus Evropy až do Francie.

Můžeš si nechat do žíly vpustit zázračnej koktejl, díky kterýmu seš schopnej seřvat Mussoliniho na dvě doby, aby jako spráskanej pes stáhl ocas a vrátil se do Itálie skřípnutý v kleštích Spojenců.

Nebo se můžeš vměstnat do miniaturní ponorky plný výbušnin, vyplout na širý moře, sežrat všechny drogy, co ti dali, abys neusnul, celej týden dezorientovaně plout, srát si do kalhot a zvracet si do klína. To všechno bez jediný vteřiny spánku, aniž bys tušil, že válka je už čtyři dny u konce.

Možností je bezpočet, spousta zážitků. Tady se můžeš sjíždět až do konce války, až k definitivní kapitulaci vlastního těla i říše.

Requiem za sen alá Adolf Hitler.
Docela zajímavej bulvár tenhle Totální rauš, rozhodně ne návod k použití.

6 21.07.2023

Někde Na cestě jsem hledal krále beatníků. Bylo mi sedmnáct, otáčel jsem stránky a nechápal nic. Našel jsem jen nějaký chvástání, stopování a jazz. Možná bych se tam měl vrátit. Teď o více než dekádu později. Teď, když jsem našel krále beatníků rozloženýho na malý kousky.

Jack obnažil svou duši a představil ji čtenáři. Dřív, než se utopí v chlastu.
Jack otevřel bránu svýho soukromýho pekla a provedl jím čtenáře. Dřív, než v něm nadobro shoří.

Mám pocit, že právě tady mu konečně rozumím. A to mě neskonale děsí.

6 26.04.2022

Kniha o jednom z nejvýznamnějších malířů dějin umění. Paul Gauguin byl panečku umělec! Přitom takový patlanice maloval. Na první pohled mi jeho obrazy přijdou dost průměrný. Nechápu, proč patří k nejslavnějším na světě. Jenže stačí chvíle a mé oči jsou beznadějně namočeny v té záplavě barev, které na svá plátna Gauguin nanesl, až mám téměř pocit, že už se od nich nikdy neodtrhnu, mé oči se vpijí do barev, definitivně se stanou součástí obrazu, zabalím je do bublinkové fólie, dám do obálky a pošlu do Louvru. Tenhle text tak diktuji svému slepeckému papouškovi, jenž jej svým zobákem trpělivě vyťukává do klávesnice. A snad nepíše úplný kraviny, to si můžu dovolit jen já.

Maugham napsal pěknou knihu, tím jsem si jist. Ale velmi záhy jsem se oprostil od představy, že píše Gauguinovy memoáry. To nejspíš ani nebylo jeho záměrem. Gauguinův život byl inspirací pro tento román. Autor ovšem změnil jména i malířův původ. Jak moc se řídil životními kroky malíře, to fakt netuším a v principu je mi to jedno. Paul Gauguin je v knize Charlesem Stricklandem a ten si klidně může žít vlastním životem. Opustí svou manželku a dospívající děti, opustí rodný Londýn a vydá se do Paříže, aby zde načal kariéru malíře stiženého bídou a nepochopením.

Příběh sledujeme z pohledu vypravěče, mladého spisovatele, kterého osud Charlese Stricklanda takřka pronásleduje. Dvě třetiny knihy nevypráví o slavném malíři, ale spíš o lidech, kterým za svůj život ublížil. Vykresluje je barvitě, s plnou dávkou emocí, které však nemají šanci pohnout se čtenářem, a už vůbec ne se samotným malířem, jenž je po celou dobu chladný jako led. Kniha je to zajímavá, jen mi připadá, že jsem si Gauguina a jeho obrazů moc neužil. Naštěstí není na světě jediná, která o tomto svérázovi postimpresionismu vypráví.

6 30.11.2021

Já vidím pouze dvě možnosti milostného románu. Skončí to dobře nebo to skončí blbě. Jenže tak jednoduchý to asi nebude, co? Láska je totiž nevyzpytatelná čarodějka, umí člověka omámit svou sladkou chutí, ale po čase umí i nepříjemně zhořknout. To je život. Láska je hořká. Bohudík. Láska je vlastně takovej Radegast. Ale dost stupidních přirovnání, takhle tady budem do večera. Nebo do rána. Nevím, kdy tohle zrovna čteš, kámo.

Jan Němec píše fakt dobře a já mu to většinu času žral i přesto, že se jeho kniha vymyká typičtějším kouskům v mojí knihovně. Naštěstí nejsem žádná konzerva a jestli jo, tak jen taková ta se snadným otvíráním, takže zvládnu přečíst kdeco. Zvládl jsem i tohle, ani to moc nebolelo. Ačkoliv na můj vkus víkendového alkoholika se tam nějak málo pilo. Především tam bylo málo piva. Potřeboval bych asi román, kde se pije pivo furt. Ano, pane Hrabal, myslím na vás.

Ale nakonec asi jo, bylo to dobrý. I když bych ocenil, kdyby to bylo trochu kratší. Vypravěč mi totiž postupem času připadal jako čím dál větší kretén, ačkoliv to byl pořád stejnej kretén. I tak jsem se v knize našel. Bývám totiž taky slušnej kretén. Často jsem se viděl v různých situacích všedního dne nebo myšlenkách autora. V parku na Špilberku s lahví vína v jedné ruce a něžným bokem spanilé dívky v druhé. Ztotožňoval jsem se s těmi častými povzdechy překvapeného třicátníka. Utvrzoval se v názoru, že Brno je prostě super. Možnosti milostného románu opravdu není kniha pro mě, ale občas umí pěkně zahrát na strunu romantika v duši, a ony tyhle chvíle vyhrávající milostnou píseň, jsou taky v životě potřeba.

6 17.09.2021