NGC6715
komentáře u knih
Algoritmy pro život
Brian Christian
Ty algoritmy, které se týkají bezprostředně našeho života, mě příliš nepřesvědčili. Autor například tvrdí, že pokud jsme zatím vystřídali jen málo partnerů, máme několik prvních opustit, bez ohledu na to, zda jsme zamilovaní nebo jak dobří tito partneři pro nás byli. Jen proto, abychom měli podle čeho srovnávat ty další. Možná by to byla pravda, kdyby veškeré informace o vztazích pocházeli jen z naších předchozích vztahů. Ale můžeme pozorovat i jiné vztahy a srovnávat i lidi, se kterými nemáme vztah. Kdybych někoho měl, neopustil bych ho jen proto, že podle této knihy a jejích statistik bych ho opustit měl. Pokud jde například o vyhodnocení toho, za jakou cenu prodat dům, autor nejprve chce stanovit rozmezí, v jakém se cena má pohybovat (jak to máme stanovit už neuvádí) a dále vyžaduje znalosti statistik, které většinou nemáme - podobné rady jsou téměř nepoužitelné, i když jde opět o zajímavou matematickou hříčkou. Hodně statistik se však soukromého života téměř netýká. Nejzajímavější a nejpoužitelnější jsou ty části, které lze aplikovat na ekonomiku. Kniha na základě Nashovy rovnováhy ukazuje, že neplatí, že pokud všichni jednají ve svůj prospěch, je to ideální řešení ve prospěch všech. Dále vysvětluje chování davu při vzniku bublin, kdy se ostatní rozhodují na základě rozhodnutí ostatních.
Zlo: Věda o temných stránkách lidství
Julia Shaw
Kniha vysvětluje, že potenciál pro zlo je v každém člověku a ukazuje to na příkladech. Snaží se, abyste ho našli sami v sobě, nikoliv proto, abyste byli sami zlí, ale proto, abyste se lépe poznali a dokázali lépe odpouštět. Protože pokud poznáte vlastní chyby, nebo alespoň to, že tyto chyby jsou běžné, nebudete je odsuzovat tak příkře.
Odkaz na ukázku z knihy:
https://obalky.kosmas.cz/ArticleFiles/254729/254729_uk%c3%a1zka.pdf/FILE/Zlo_254729_ukazka.pdf
Dimenze myšlení: teorie rozmanitých inteligencí
Howard Gardner
Autor zastává názor mnoha různých inteligencí (na druhé straně existují teorie „obecné inteligence“, ukazované nejčastěji jako tzv. G-faktor). Jeho snaha definovat inteligenci se tedy zaměřuje na hledání rozdílů mezi inteligencí a nadáním, i když sám přiznává že tato hranice je často nejasná. Definuje inteligenci jazykovou, hudební, matematicko-logickou, prostorovou, tělesně-pohybovou a personální. Zabývá se jak teorií, tak i konkrétními nadanými lidmi. Na konci knihy se snaží ukázat, jak je možné jeho teorie využít v pedagogice. I když toto dělení inteligencí považuji za příliš zjednodušené, kniha byla poměrně zajímavá.
Aha faktor
Mark Beeman
Základní myšlenka je velmi zajímavá. Nejdůležitější a nejkreativnější myšlenky nebyly vytvořeny na základě logického uvažování, ale náhlým nápadem, který podvědomí najednou uvolnilo do vědomí. Podobný zážitek popisuje mnoho vědců a umělců. Kniha se dala napsat daleko čtivěji, ale i tak je díky neobvyklému pohledu velmi zajímavá.
Krásný zelený svět: O mýtech zelené ekonomiky
Ulrich Brand
Kniha se snaží ukázat, že krásný zelený svět je pouhou iluzí. K většině ekologických přístupů je pesimistická. Často se uchyluje k přílišným zjednodušením a s většinou názorů lze polemizovat. Některé věci jsou ale k zamyšlení zajímvé.
Názory v knize: zelená ekonomika nemusí být a většinou není sociálně spravedlivá. Zelená ekonomika může vytvořit pracovní místa, ale ty, které zatím vytvořila většinou za nic nestojí. Zelená ekonomika podporuje korporace. Zvyšování efektivity nemůže zachránit klima. Lidé nemohou u všech věcí ověřovat, zda byly vyrobeny ekologicky, proto nemohou svou poptávkou dostatečně efektivně ovlivnit zelený rozvoj – tato odpovědnost je na firmách, které však k tomu nemají motivaci. Zelená ekonomika nepomůže chudým zemím.
Kdo nám chce zatrhnout TTIPec?
kolektiv autorů
O smlouvě TTIP se už naštěstí příliš nemluví. Je ale ukázkou toho, jak trh může omezit demokracii a jak jsou někteří lidé schopní tato omezení nadále zvětšovat. Něco podobného se ještě vrátí. Kniha však mohla být napsána mnohem tvrději i logičtěji.
Nepodmíněný základní příjem
Marek Hrubec
Odpůrce nepodmíněného příjmu to nepřesvědčí. Nicméně i kdyby nepodmíněný příjem z určitých důvodů nefungoval, jeho řešení mnoha dalších problémů může být inspirací. Minimálně si při čtení uvědomíte, kde také jsou v kapitalismu další problémy.
Tři sociální světy. Sociální struktura postindustriální společnosti.
Jan Keller
Jan Keller je (spolu s Ilonou Švihlíkovou) jedním z nejznámějších českých kritiků současných přemrštěně kapitalistických poměrů. Kniha je zaměřená na neustále a rychle rostoucí rozdíly mezi bohatými a chudými. Co jde knize vytknout je občasné přílišné zjednodušování problémů a některá přehnaná přirovnání. Tyto věci dávají zbytečné příležitosti kritikům. Nicméně nejsou zas až tak důležité a dělají knihu čtivější a pochopitelnější, což je důležité. Ve většině zásadních věcí má kniha pravdu, což pro nás bohužel není moc dobré.
Říkejte mi Greta
Valentina Giannella
Kniha primárně cílí na děti. Nečekejte nic, co by člověk, kterému záleží na ekologii a už se o ni nějakou dobu zajímá, nevěděl. Je to spíše kniha, kterou dají rodiče dětem, aby je s ekologií seznámili. Je to ale napsáno celkem pěkně.
Náš dům je v plamenech
Greta Thunberg
Pokud budete očekávat knihu primárně o ekologii, která nabídne technická řešení, budete zklamáni. Nicméně kniha nabízející uspokojivá technická ekologická řešení neexistuje vůbec. Pro mě to nebyla kniha primárně o ekologii. Je to příběh dítěte s Aspergerovým syndromem, které se o ekologii začalo zajímat, a jeho rodiny. Možná bych knihu doporučil spíše zájemcům o psychologii nebo lidem, kteří mají ve své blízkosti někoho s lehčí formou autismu nebo Aspergerovým syndromem, než zájemcům o ekologii. Pár zajímavých úvah o ekologii zde jistě je, ale pro mě by se kniha příliš nezměnila, kdyby si Greta zvolila jakýkoliv jiný obor. Z hlediska ekologie můžete očekávat spíše porovnání toho, jak se lidé na ekologii dívají a snahu změnit jejich pohled. A také to, jak je pohled člověka s Aspergerovým syndromem odlišný od těch ostatních. Na obou stranách jsou lidé stejně pevně přesvědčeni o své pravdě. Projevy Grety jsou spíše emocionální, technická část se omezuje víceméně na konstatování problému a jeho uznání jako faktu. I tak je to ale mnohem více, než dělá většina ostatních lidí. V prvé řadě je nutné, aby lidé problém začali brát vážně.
Kniha Náš dům je v plamenech obsahuje český překlad knihy Scény od srdce - Nemohli nechat název Scény od srdce? Nebo vymyslet něco podobného? To by vystihovalo knihu daleko lépe.
Odumírání lidskosti
Konrad Lorenz
Před touto knihou jsem četl od stejného autora známější knihu Takzvané zlo. Takzvané zlo mě příliš nezaujalo, a proto jsem od této knihy příliš nečekal. Možná i pro to pro mě byla tato kniha celkem příjemným překvapením. Některé věci jsou sice sporné, ale i ty jsou zajímavé k zamyšlení. Kniha je rozdělena na čtyř části. První se snaží ukázat, že náš osud není jasně dán. Přestože existují proroci, kteří ukazují nutnost skvělé budoucnosti nebo její nevyhnutelné (sebe)zničení, náš ostud je v našich rukou a není předem dán. Jak optimističtí, tak pesimističtí proroci se podle autora snaží vzdát se odpovědnosti za budoucnost světa která na nich leží tím, že jeho osud považují za nezvratný. Nemožnost předvídat budoucí evoluci je ilustrována na mnoha příkladech, hlavně z biologické evoluce. Druhá část se zabývá subjektivními prožitky a ukatuje, že jsou stejně nutné jako věci materiální. Odkazuje se na Kantovu etiku. Třetí část ukazuje, že bychom materiální věci neměli upřednostňovat, i když nás k tomu současná civilizace bude motivovat a že nejsme geneticky naprogramováni k tomu, abychom obstáli ve světě, který tvoříme. Čtvrtá část se zabývá tím, že přebujelá technokratická organizace zbavuje lidstvo svéprávnosti, čemuž musíme čelit tím, že budeme uznávat nemateriální hodnoty. Celkově je však autor spíš optimistický. Tvrdí že jen před několika desítkami let si problém neuvědomoval vůbec nikdo, dnes už o problému veřejně diskutuje čím dál více, což může předznamenávat řešení.
„Spolu s Erichem Frommem zastávám názor, že těžkým psychickým poruchám může v situaci životních tlaků dnešní civilizace uniknout jen ne zcela normální člověk.“
Marné iluze: Falešné představy globálního kapitalismu
John Gray
Ano, kniha má pravdu. Shrnuje a popisuje to, co se dnes děje díky liberalizaci a globalizaci. Nicméně nejde příliš do hloubky, málo nebo vůbec vysvětluje proč a co s tím. V předchozím příspěvku je uvedena jako protiváha anarchokapitalismu, nicméně anarchokapitalismus je natolik nesmyslný a absurdní, že mi ani za nějakou obšírnější kritiku nebo studium této kritiky nestojí. Nicméně anarchokapitalisté se snaží navrhnout a prosadit novou společnost (sice naprosto chybnou, spějící k totalitě a nesmyslnou, ale o to zde nejde), zatímco zde je kritika té současné – jako protiváhu bych spíše bral návrh jiného fungování společnosti. V knize je kapitola Anarchokapitalismus v postkomunistickém Rusku a upozornění na nápadnou podobnost mezi anarchokapitalismem a tím, co bylo v Rusku po rozpadu SSSR určitě má svoji logiku. Nebylo to špatné, ale čekal jsem od toho více. Trochu podobně zaměřená ale lepší je podle mě například kniha Globalizace a krize od Ilony Švihlíkové.
Triumf průměrného člověka
Ryszard Legutko
Filozofické zamyšlení nad dnešní i minulou dobou. Nad průměrností a schopností vybočovat z řady. Zajímavé myšlenky, někdy je filozofování příliš abstraktní, ale tomu se v moderní době dokáže vyhnout jen málokdo.
„Frekvence slov socialismus a socialistický v minulém režimu se rovná frekvenci slov demokracie a demokratický dnes,“ postřehl Legutko. A čím to? „Pro průměrného je přece splynutí se systémem tou nejjednodušší cestou k získání dojmu, že průměrný není.“
Ekonomie v jedné lekci
Henry Hazlitt
Jak je napsáno v předchozím příspěvku, je to jednoduché a pro naprosté laiky. Kdo chápe ekonomii, pozná, že autor ekonomii nerozumí. Zdánlivě logické argumenty opomíjí mnoho důležitých věcí, a tak kniha splňuje základní faktor pro úspěch v dnešní době – říct chytře a jednoduše nějakou volovinu. Kniha obsahuje sbírku pravicových klišé, dávno vyvrácených. Přesto možná má cenu ji přečíst – levičáci se dozví, proti čemu stojí, pravičáci si poplácají svoje ego – a to vše v „v jedné lekci“. Pokud někdo výrokům knihy věří, lze doporučit jediné – přestaňte se opíjet teoretickými úvahami o věcech, na které nestačíte a místo toho se podívejte na dějiny. Podobné dějiny najdete například v knize Behemot: Dějiny továrny a utváření moderního světa, pokud trváte na teorii, lze doporučit knihy Přelom, Globalizace a krize, 23 věcí, které vám neřeknou o kapitalismu, Jak selhávají trhy, V pavučině sítí nebo Komu patří budoucnost.
Budoucnost organizací
Frederic Laloux
Budoucnost organizací tkví podle knihy v tom, že se lidé ve firmách rozdělí na malé týmy o asi deseti až třiceti lidech, kteří si sami budou rozhodovat, co budou dělat, kolik budou brát (v některých firmách musíte mít na to, aby vám přidali, podporu kolegů, ale stejně vám přidává nadřízený), co nakoupí, koho přijmou, koho propustí, kdo bude uklízet… Místo toho, aby se ptali, zda něco mohou udělat, se budou ptát pouze na rady (v některých případech se na ně musejí ptát povinně). Ne že by to nemohlo fungovat nikde, ale jedná se přinejlepším o budoucnost velmi malé skupiny organizací. Čekal jsem daleko širší záběr. Informací v knize je spíše na článek než na knihu. Autor se snaží psát i o evoluci, ale udělal by lépe, kdyby se do tohoto tématu nepletl. Jeho členění organizací je tak barevné, až oči přecházejí i na černobílém textu. Vrcholná organice neměla být tyrkysová, ale fialová se žlutými proužky – to je doufám každému jasné. Také mi vrtá hlavou, k čemu jsou vlastně v takové organizaci kapitalisté? Jsou to takoví vrchní radiči, kteří berou prachy, ale odpovědnost víceméně žádná? Aha, tak už to vlasně v mnoha firmách je - hlavně v těch nadnárodních (nechci se dotknout malých a středních firem, tam je té odpovědnosti často potřeba skutečně hodně).
Anarchie funguje: Příklady anarchistických myšlenek v praxi
Peter Gelderloos
Knihu budu spíše kritizovat, ačkoliv jsou zde i věci, se kterým souhlasím. Obhajobu knihy však nechám na jiných. Autor popisuje tři druhy „anarchie“ z nich pouze jedna si toto označení doopravdy zaslouží. Všechny typy autor chybně idealizuje. První typ je ona anarchie bez nucené autority, která opravdu funguje jen v malých a tím pádem neefektivních komunitách. Druhý typ bych nazval „lepší demokracie“. Jsou to komunity, kde probíhají volby a snaha dohodnout se, ale ti, kdo nesouhlasí, prostě musí ustoupit – tak jako ve státu. I to funguje efektivněji v malých komunitách, ale je možné to rozšířit i na větší. Tyto demokracie fungují lépe zpravidla proto, že se najdou skupinky idealistů, kteří je udržují v chodu, a dokud se tito idealisté dokáží obnovovat, tak může tento systém vydržet. Kniha však nedává návod na to, jak takové idealisty najít a udržet. Tato forma v podstatě tvoří státy a blíží se té formě vlády, kterou máme dnes. Třetí druh „anarchie“ je vládou zvyků. Společnost je držená pohromadě tím, že dav sankcionuje každého, kdo nedodržuje zvyková pravidla. Na tomto principu společnost může fungovat, ale prosadit jakoukoliv změnu je problém. V této společnosti prosperují nejlépe ti, kteří jsou s davem a podle očekávání davu, což neumožňuje vývoj společnosti. Nechtěl bych žít ve společnosti, kde je soudcem i vykonavatelem trestu dav. O zákonu můžete diskutovat – ale diskutovat logicky s davem často nejde. Tato společnost může potlačit snahy o změnu a pokusy o změnu natolik, že se může zdát mírumilovná. Pokud však dojde k problému, buď ukáže sovu násilnickou stránku, nebo zanikne. Autor popisuje, jak jedna podobná společnost řeší vraždu – poprvé je vražda odpuštěna a rodina „dobrovolně“ smířena s vrahem. Podruhé vraha „dobrovolně“ zabije vlastní rodina, protože se bojí krevní msty. O schopnosti davu tuto vraždu vyšetřit také pochybuji. Pokud jsou vybráni jedinci k vyšetřování, nebudou mít tolik zkušeností jako profesionální policie, nehledě na to, že také mohou být vybrány účelově, což je pravděpodobné, má-li dav souhlasit – to vyrovnává riziko zneužití a korupce u klasické policie. Tolik ke svobodě a spravedlnosti této společnosti. Kromě těchto společností ještě autor zastává principy dobrovolného daru a dobrovolné pomoci. K ekonomice daru bych poznamenal, že (pokud nejde o malé komunity, kde se lidé mezi sebou znají), je tvořena jen přebytky, nikdy není hlavním zdrojem obživy mas. Kdyby byla, systém by dlouho nevydržel. Pokud jde o vzájemnou pomoc a solidaritu, je také důležitá, ale nelze se spoléhat jen na ni. Některé případy nouze vyvolají vlnu solidarity, jiné nikoliv – je to dáno medializací, tím, jak lidé vypráví o své situaci nebo tím, kolik mají lidé přátel. Rozhodně takovou formu nepovažuji za úplně spravedlivou a efektivní. Státní zřízení tedy ani zde není zbytečné. Autor dále popisuje to, že za násilí a války může stát. Citát: „Při nedostatku jídla a ve snaze ovládnout území se vojáci a horníci uchylují k ukrutnostem, jako je kanibalismus.“ Při vší úctě si myslím, že primitivní národy bez státní vlády byly kanibalové daleko častěji, než horníci a vojáci zemí, ovládaných státem. Dále bych upozornil na to, že k válkám není stát za potřebí. Jako příklad můžeme uvést opice, které lze z vytvoření státu podezírat jen těžko ( https://www.osel.cz/7781-impanzi-jsou-takovi-normalni-zabijaci.html ). Autor dále doporučuje zrušení hranic, aby neexistovali žádní my a oni. Myslím, že by si měl lépe prostudovat současnou přistěhovaleckou krizi Evropy, nebo dávné přistěhování jistého etnika, které se dodnes nedokázalo plně začlenit do naší společnosti a na němž se přiživuje mnoho neziskovek a podnikatelů s chudobou. To jsou však jen migrace mezi kontinenty, které jsou velmi výrazné. Podobné problémy však mohou vznikat i v migraci v rámci státu. Autor sice uvádí příklady, kdy se komunity migraci ubránili, ale několik úspěšných příkladů zdaleka neznamená, že systém je efektivní. Pokud se ubráníte pěti pokusům a jeden vyjde, stejně společnost zanikne. Ještě bych poznamenal, že samosprávou komunit se zabývala Elinor Claire Ostromová (nositelka Nobelovy ceny za ekonomii). Pokud vás tato kniha zaujala, zkuste si najít její práce. To, co popisuje je trochu podobné tomu v této knize, ale má to vědečtější základ.
Teorie mravních citů
Adam Smith
Dílo obsahuje vesměs věci, které jsou dnes většině lidí jasné, s výjimkou těch, kteří jsou příliš ovlivněni kapitalistickou ideologií racionální volby (pokud tomu tak v minulosti nebylo, což nevím, pak se však muselo jednat o převratné dílo). Svým způsobem je tato kniha předchůdcem behaviorální ekonomie, která se po přečtení této knihy nejeví jako nový objev, ale spíše jako návrat starého učení, byť už dál rozvíjeného moderními metodami (behaviorální ekonomií se zabývají například knihy: Jak drahé je zdarma, Neočekávané chování, Myšlení rychlé a pomalé, Morálka lidské mysli…). Na rozdíl od behaviorální ekonomie se však kniha zabývá nejen tím, jací lidé jsou, ale i tím, jací by být měli (pro součastnou ekonomii něco nemyslitelného). Mnoho věcí je však už vysvětleno lépe. Autor například přesně popisuje chování vysvětlované dnes působením zrcadlových neuronů, i když v jeho době o nich nemohl nic vědět – moderní popis je však mnohem zajímavější. Kniha se nedívá na lidi jako na racionální stroje, podobně jako neoklasická a neoliberalistická ekonomika – autor pozoruje skutečné chování lidí. V několik případech je sice mimo, ale většina popisů je správná.
„Každá vloha jednoho člověka je mírou, kterou posuzuje podobnou vlohu jiného člověka. Tvé názory posuzuji svými názory, tvé pochopeni svým pochopením, tvůj důvod svým důvodem, tvůj vztek svým vztekem, tvoji lásku svou láskou. Nemám, a ani nemohu mít, jiny způsob, jak je posuzovat.“
Víc než nic
Robert Wright
Hlavním tématem knihy jsou hry s nenulovým součtem (kladným). Kniha ukazuje na příkladech, že takové hry jsou v životě jednotlivce i v evoluci důležitější než hry s nulovým součtem a nakonec vyhrávají.
Signál a šum
Nate Silver
Poněkud technický název knihy je trochu matoucí. Kniha o signálu a šumu (tak jak je vnímáme z technického pohledu) moc není. Je hlavně o odhadování výsledků v různých konkrétních případech – a většina z nich mě zde moc nezaujala. Z obecnějších soudů kniha například tvrdí, že experti se mýlí často, ale běžní lidí více. Častěji se mýlí experti, kteří jsou nejvíce zastoupeni v médiích a ti, kteří se snaží o nějakou převratnou předpověď. Radu nevěřit převratným předpovědím považuji za dvousečnou – převratné předpovědi se sice často mýlí, ale pokud vyjdou, jsou natolik důležité, že stejně stojí za to se jimi zabývat (navíc často nevyjdou jen díky tomu, že byly zveřejněny a lidé díky nim včas reagovali na riziko), nakonec si stejně musí člověk udělá názor sám – podobnými radami se při utváření názoru moc řídit nejde.
„Kapitalismus a internet, oba neuvěřitelně efektivní v šíření informací, přenášejí informace dobré stejně účinně, jako ty špatné.“
„Na straně poražených byli většinou ti experti, jejichž předpovědi byly nejčastěji citovány v médiích.“
Korupce - Ekonomie vs. mýty
Jan Průša
Kniha mi nepřinesla nic nového. Je z institutu Václava Klause, a v podstatě propaguje názory tohoto politika, nebo se jedná o věci obecně známé. Pokud je zkorumpovaný manažer soukromé firmy, je to lump, který okrádá vlastníka firmy a brání mu budovat lepší kapitalistické zítřky. Pokud je zkorumpovaný člověk zaměstnancem státu, je stát neschopný a v podstatě je dobře, že byl oškubán a kormě toho i bez korupce stát všechny peníze utratí zbytečně. Kniha je spíše než návodem proti korupci propagací volného trhu. Vysoké tresty za korupci jsou podle knihy nebezpečné, protože některá korupce státu je vlastně užitečná. Protože je stíhání korupce obtížné, je to jen plýtvání prostředky. Lepší je vše zprivatizovat.