msjadepaton komentáře u knih

První čtvrtina knihy byla trochu pomalejší a těžko jsem se do ní dostávala, což mi u tak útlé knížky přijde poměrně dost. Na druhou stranu, jakmile se to jednou rozjelo, dočetla jsem ji téměř jedním dechem.
Nebylo to nijak zvlášť napínavé, ale opravdu mě zajímalo, jakým způsobem Chris sežene informace, a postupné odhalování souvislostí skrze svědecké výpovědi se mi velmi líbilo. Bohužel mě dost zklamalo rozuzlení. Autorka totiž porušila jednu z mála zásad pátera Knoxe, kterou u klasických detektivech vyžaduji (alespoň v mírnější formě) a totiž hned tu první. Rozhodně zkusím ještě jednu knihu od autorky, ale jestli se dopustí něčeho podobného znovu, asi už to neskousnu.
Styl autorky mi ale vyhovuje, takže doufám, že další díl bude trochu vypilovanější.

3 17.12.2017

Ubíhalo to rychle, o tom žádná, ale moje gusto to nebylo. Dost mi to připomínalo Suicide Squad, jen s hackery, a asi se není čemu divit vzhledem k tomu, že Chuck Wendig má na kontě několik Star Wars knížek a v nerdovské kultuře se asi pohybuje často. Oceňuji rozmanitost postav i to, jak se děj pohyboval vpřed bez nějakých výraznějších záseků. V tomhle případě je problém asi spíš v tom, že se kniha netrefila do mého vkusu. Souhlasím s tím, že fanouškům Anderse de la Motte se kniha bude nejspíš líbit mnohem víc.

2 01.12.2017

To "nejkrásnější" bych brala s rezervou. Kniha je silně ameriko-centrická, jak je vidět už je ze Santy na obálce. Příběhy, kromě možná dvou, které se mi líbily (o koťátku a o čarodějnici), nic moc. A pak tam byly dvě pohádky, které byly vyloženě úchylné a dětem bych je raději nečetla. Pohádka o tom, jak Santa dostal k Vánocům paní Santovou se do 21. století moc nehodí. A pohádka, ve které chce klaun spát s malou holčičkou v postýlce, je už vážně příliš.

2 22.11.2017

Čte se to samo a není to napsané podle klasické New Adult šablony, i když klišé se autorky také nevyhýbají. Dost často mi to připadalo příliš dramatické, jako nějaká telenovela, ale uznávám, že když je hlavní hrdince šestnáct nebo kolik, tak to asi všechno bude o dost víc prožívat. Navíc má to drama určitou zábavní hodnotu, takže pokud to zrovna neprožíváte s Ellou, tak se alespoň zasmějete.
Nicméně, když jsem zjistila, že Erin Watt je částečně pseudonym autorky, která napsala Návrh, počítala jsem s tím, že se mi to bude líbit, protože vím, že ona tyhle oddechovky psát umí a v tomhle žánru docela přijatelným způsobem. Například se tam něco děje, místo toho, aby na sebe obě hlavní postavy skočili už na páté stránce a celou knihu nevylezli z postele s výjimkou dramatického zvratu na konci, kdy se tam objeví ex toho kluka a dojde k nedorozumění, které by se vysvětlilo hned, kdyby spolu ti dva dokázali komunikovat. To najdete v každé druhé knize podobného ražení. Je pravda, že tady, se určité elementy také objevily, ale trochu jinak a poměrně nečekaně.
Takže, nic převratného ani šokujícího nečekejte, ale jako oddechovka je to jedna z těch lepších, po které můžete sáhnout.

2 16.10.2017

Už z úvodu se dozvíte, že většina povídek stejně do žánru noir nespadá, takže se sbírka měla nejspíš jmenovat úplně jinak, ale budiž. Jak už psalo mnoho jiných, kvalita povídek je velmi nevyrovnaná, ale celkově je to u mě tak nějak v průměru.
Takže to vezmeme postupně.
Goffa - nijaké, snaha byla, především co se týkalo atmosféry, ale nějak to nevyšlo. Příběh sám byl naprosto neoriginální a nezajímavý.
Kopřiva - asi to nebylo jeho top, ale já ho mám prostě ráda, takže jsem musela hodnotit kladně. Bavilo mě to. Mělo to spád, zvrat a odsýpalo to, třebaže to byl vlastně akčňák jako kterýkoliv jiný.
Urban - vždycky jsem si od něj chtěla něco přečíst, ale nikdy jsem se k tomu nedostala. Tak teď jsem měla do začátku tuhle povídku a i když jsem si z toho na zadek nesedla a chvílemi mi přišlo, že ty brutálnosti přidal vyloženě, aby ta povídka nebyla nudná, tak si od něj určitě v budoucnu zkusím něco přečíst.
Procházka - ale jo, byla dobrá. Bylo to svižné a dobře se to četlo, ale zápletka mohla být trochu neprůhlednější. Takhle to nebylo víc než předvídatelná detektivka. Na druhou stranu uznávám, že v povídce není na nějaké velké zvraty příliš prostoru.
Cigan - řekla bych, že tomuhle spisovateli asi člověk musí přijít na chuť skrz jeho ostatní tvorbu, aby tuhle povídku ocenil. Židé mě zajímají, takže reálie a pozadí povídky se mi líbilo, ale zápletka nic moc.
Neff - ne, tohle byla nuda. Závěrečná zmínka autora o tom, že je to založené na skutečnosti už se spíš zdála jako zoufalý pokus to nějak ospravedlnit.
Stančík - velmi dobré. Mlýn na mumie jsem nečetla, ale tahle povídka mě zaujala jak svou atmosférou, tak zápletkou.
Tučková - jedna z nejlepších povídek. Autorka umí skvěle vyvolat emoce.
Pilátová - nic zvláštního. Pár věcí mě na tom zaujalo, ale zas tolik se tam toho nedělo a ani to nemělo tu atmosféru jako Tučková.
Sýkora - hned jsem sáhla po jedné z jeho knih a co nevidět si ji přečtu. V podstatě klasická detektivka po vzoru staré školy, ale fungovalo to.
Klevisová - nebylo to špatné, ale nezaujalo mě to zas tolik.
Soukupová - skvělé. Spolu s Tučkovou a Sýkorou bych řekla, že úplné top sbírky. Nemohla jsem přestat číst.
Hejdová - nevím proč, ale přišlo mi to takové roztomilé. Rozhodně to byla jedna z těch lepších povídek, ale to rádoby drsňáctví hlavní hrdinky mi přišlo úsměvné.
Šabach - nad touhle povídkou jsem spíš nevěřícně kroutila hlavou. Nebyla špatná, ale co v téhle sbírce dělala jsem moc nepobrala.

4 27.08.2017

Upřímně jsem od toho čekala víc, i když možná jsem to jen četla ve špatném období. Srovnání s Harrym Potterem mi přijde naprosto zcestné. Je to samozřejmě reklama, ale nutí mě to přemýšlet, jestli Diana Gabaldon tuhle knihu vážně četla nebo jí jen dali anotaci a požádali jí, aby napsala nějaký reklamní text. Popřípadě, jestli četla Harryho Pottera.
Líbil se mi svět, který Aaronovitch na pozadí Londýna vytvořil a jak občas zacházel do detailů (i když bohužel natolik, že to zpomalovalo děj - chtělo by to najít rovnováhu). Všechny linie příběhu byly sami o sobě velice zajímavé jenže většinu knihy zabíral popis světa. Jistě, u prvního dílu tu něco takového být musí a já mám v tomhle ohledu poněkud vyšší toleranci, ale tohle bylo trochu moc. Děj se v tom trochu topil. Asi bych to podala tak, že Peter Grant byl opravdu hodně ukecanej a ne vždy to bylo k dobru. Na to, kolik tam bylo mrtvol se toho vážně moc nestalo.
Dalším minusem byly vedlejší postavy (tedy všechny kromě Petera), ke kterým jsem si nedokázala vytvořit žádný (ani negativní) vztah. Prostě mě nijak zvlášť nezajímalo, co se s nimi stane. Bonus bych dala za to, že Peter není běloch a i když to na příběh nijak velký vliv nemá, není to zamluvené. Klišé se tam v tomhle směru sice našla, ale nepřišlo mi to nijak hrozné.
Po druhém dílu minimálně ještě sáhnu, ale pokud se nezlepší poměr mezi "telling" a "showing", zvlášť co se týče odhalování nadpřirozeného světa, nechám třetí už být.
Na závěr, abych jen nekritizovala, ještě vyzdvihnu Peterovu snahu o propojení magie a vědy. To byly opravdu skvělé části a pokud v tom bude pokračovat, těším se na výsledky. Oceňuji i to, že hlavní hrdina nebyl v pozici blbého, aby se mohlo vysvětlovat čtenáři. Naopak byl evidentně opravdu inteligentní a dokázat přispět do debaty i o tématech, o kterých toho moc nevěděl.
Překlad se také celkem povedl. Jediné, na co jsem narazila byl překlad fráze "Keep Calm and Carry On", kterou bych přeložila maximálně v závorce, protože v překladu se naprosto ztrácí veškeré historické a kulturní pozadí, které ta fráze má. A neřekla bych, že ji Češi neznají. Jinak ale kulturní narážky v knize na jedničku.
Takže prostě půl na půl. Nebylo to špatné, ale mělo to až moc much na to, abych to hodnotila víc než třemi hvězdami.

6 04.08.2017

Podle toho, jak byla tahle kniha v zahraničí vyzdvihovaná, jsem od toho čekala mnohem víc. Bohužel jsem dostala méně než průměrnou fantasy, ale vzhledem k tomu, že je to YA, přimhouřím oko.
Přes co jsem se nemohla přenést bylo, že víc než politika a rozpolcenost hlavní hrdinky mezi povinností a touhou po svobodě se tu řeší její milostný život. Vybere si toho či onoho, kdo vlastně ten její vyvolený je? Je to princ nebo nájemný vrah? To, že čtenář tohle dlouho neví byla ze strany autorky snad jediná snaha o originalitu, kterou jsem v tomhle tématu zaznamenala. Jinak je milostný trojúhelník i v tomhle případě klišé za klišé a ne v dobrém slova smyslu.
Nehledě k tomu, že "insta-love", která se tu odehrávala činila celou tu zápletku poněkud slabou a nakonec to vypadalo, že jediný důvod, proč vrah Liu nezabil bylo, aby mohla autorka mátnout čtenáře ohledně jeho totožnosti. Jakkoliv se autorka později snažila o důvěryhodné vysvětlení, vůbec se jí nedařilo mě přesvědčit, že by se to vůbec mohlo stát. A to je prostě špatně.
Na druhou stranu má tahle kniha několik věcí, za které si zaslouží tři hvězdičky. Hlavní postava, pokud zrovna nešlo o kluka, byla překvapivě sympatická, zajímavá a inteligentní. Měla slabé i silné stránky a její jazyková schopnost byla popsána celkem uvěřitelně. V průběhu celé knihy měla momenty, kdy mě skutečně zajímalo co udělá a jak bude reagovat. Některé emocionální scény byly vylíčené tak brilantně, že mě rozbrečely. Částečně kvůli tomu co se odehrávalo a částečně proto, že mi bylo líto, že autorka místo podobných scén tak často plýtvá svým umem na plytké scény o milostném trojúhelníku.
Posledních několik stránek mělo takový spád a sílu, že rozhodně musím sáhnout po dalším dílu. Asi si počkám až vyjde, protože tak nadšená, abych ho sháněla v angličtině nejsem. Přece jen, to bylo tak posledních 10 stran v knize, která jich měla přes 350. Ale dalo mi to důvod věřit, že možná nebude druhý díl tak příšerně natahovaný a bude obsahovat víc scén, kde budu schopná ocenit autorčin krásný styl psaní (i přes pathos, ke kterému občas sklouzávala).
Kromě toho se mi líbilo, jak je společnost převrácená vzhledem k tomu, na co jsme zvyklí a právo prvorozeného mají ženy. Ačkoliv je to bohužel dotažené jen napůl cesty, čímž vznikají určité nesrovnalosti.
To se týká i náboženství. Zpočátku jsem si kvůli určitým výrazům myslela, že jde o křesťanství, ale později se ukázalo, že autorka pravděpodobně převzala jen pár slov. Nevím, jestli neznala jejich etymologii a nedošlo jí, že v tomhle prostředí neměla z čeho se vyvinout nebo je to schválně. Pokud je to schválně, tak by to poukazovalo k jedné teorii, kterou jsem si díky určitým náznakům o tom světě vybudovala. Totiž to, že možná nejde úplně o fantasy, ale spíš o sci-fi. Je to ale trochu chabá teorie, vzhledem k tomu, že bylo téměř nemožné se v tom prostředí zorientovat. Zvířata a rostliny z několika podnebných pásů se vyskytují na stejném místě. Při putování jsou napřed v poušti, pak ve stepi a pak v lese, aniž by měl čtenář čas se nějak rozkoukat.
Dopadlo to tak, že téměř ke všemu, co se mi na knize líbilo jsem měla zároveň i vážné výhrady. Nakonec se to vyvážilo tak, že jsou to tři hvězdy. Pozitivní na tom je, že mám zájem o další díl, což by se nestalo, kdyby kniha byla vyloženě špatná. Spíš se je autorka nakazila několika nešťastnými trendy, které v žánru YA kolují a přes všechnu snahu o originalitu se prostě nedokázala odpoutat od klišé tohoto žánru. Takže ne, originální to nebylo, ale bylo to čtivé a překvapivě dobře napsané.

5 03.07.2017

Tentokrát tu hvězdičku odebírám trochu nespravedlivě. Nebylo tu totiž nic, co by mi vyloženě vadilo. Lupič nebyl z nebezpečných zločinců, náhody se držely v mezích a bylo tam několik opravdu vtipných scén (Špekounovo dobrodružství coby otrhaného vandráka bylo skvělé). Jenomže jsem zjistila, že si i po těch letech docela dobře pamatuji určité okolnosti případu a neustále mě otravovalo, že to v knize ještě nikoho nenapadlo. Přitom to nebyl nejjednodušší případ, který děti řešily, a nebyl první, kde jsem si pamatovala kdo nebo jak to udělal. Ale tady poprvé mě vyloženě rušilo od čtení, že někoho něco nenapadlo. I když v předchozím díle jsem měla podobné pocity ohledně té kocouří kůže, ale tak nějak jsem se s tím srovnala. Tady ne.
Jinak jsem ale spokojená.

1 17.06.2017

No, bylo to...hezké. Pro mě ale možná trochu moc násilně podané. Líbilo by se mi, kdyby třeba David zůstal v každém tom období déle, jenže to už by asi byla zase jiná kniha. Tohle bylo prostě něco jako Čtyři dohody, jen maskované jako vyprávění. Moc příběhu tam ale nebylo.
Připadalo mi to takové nijaké. Když už čtu esoteriku, tak mám ráda, když je to zabalené v pořádném příběhu, tak, jako to dělá třeba Gounelle. Bohužel takových je málo a často jsem zklamaná, protože se ukáže, že příběh je jen uměle vykonstruovaný tak, aby se na něj dala nasadit přednáška. To se mi stalo u Sharmy a přesně tenhle problém jsem měla i u téhle knihy.
Takže bylo to milé počtení, alespoň to minimum příběhu, co tam bylo, ale očekávala jsem od toho trochu něco jiného.

17.06.2017

Tak tohle se nedalo. Nedávám odpad jenom z toho důvodu, že jsem knihu dočetla jen cca do 70%, takže netuším, jestli je zbytek tak otřesný jako to, co jsem přečetla.
Mám docela ráda sérii Klíče, která je pro mě trochu nostalgická, protože jsem ji poprvé četla asi ve třinácti. Vzhledem k tomu, že námět téhle knihy je podobný, doufala jsem, že se mi bude líbit i tahle trilogie.
V Klíčích jsem měla alespoň něco, čeho jsem se mohla chytnou. Postavy, i když dost hrubě načrtnuté, měly alespoň nějakou osobnost a něco, díky čemuž jsem si je oblíbila. Záhada měla rámec a jasný směr, což normálně nevyžaduju, ale tady se mi to líbilo. A kromě toho tam byla vedlejší linie založení Požitků, která mě hrozně zajímala.
V Sedmém znamení jsem nic z toho nenašla. Schválně jsem si počkala, až se tam objeví Sybil v naději, že bude o něco zajímavější než ostatní postavy. Nebyla. Všichni byli naprosto mdlí bez čehokoliv, co by je vzájemně odlišovalo.
Vztahy mezi nimi jsou veškeré žádné a jakýkoliv pokus autorky o nějakou romantiku působit tak strašně uměle, že jsem měla nutkání zaklapnout knihu už o dost dřív. Neříkám, že v Klíčích to trochu nucené nebylo, ale tam mi to z nějakého důvodu nevadilo tolik jako tady.
Všechny postavy jsou nevysvětlitelně posedlé představou, že jsou nějak "propojeni", což se tam diskutuje bez pádného důvodu (minimálně v tom prvním případě to opravdu nebylo nijak zvlášť jasné) s obrovskou vážností několikrát. Celé to působí jako parta dětí, které si hrají na to, že je pronásleduje nějaká příšera a tak pořádají důležité porady o tom, co by se mělo dělat. Tyhle části byly tak trapné, až jsem se musela smát.
Nadpřirozená zápletka se zdála docela zajímavá, dokud to nezačalo být na jedno brdo. Pořád to samé dokola. Asi to mělo být strašidelné, ale po třetím opakování stejného scénáře mě to začalo nudit.
Překlad tu hrůzu jenom dodělal. I když často se vlastně nedalo říct jestli byla na vině překladatelka nebo styl autorky. Například tohle: "Ovšem ani tréma není vysloveně hrozná věc. Je to taková kombinace ouha a ach ach, což je přece docela zajímavé, nebo ne?" Tahle část mě bude ještě několik let pronásledovat v nočních můrách.
Tento typ knih pro mě bývá docela příjemná oddychovka, ale tady jsem vyloženě trpěla. Dočetla jsem to do těch 70% jen proto, že jsem pořád doufala, že to bude lepší, že to dostane nějakou formu. Když to autorka nedokázala ani po víc než polovině knihy, zlomila jsem nad touhle sérií hůl a lituju, že jsem na první knihu vyplýtvala tolik času.

2 07.06.2017

Navzdory tomu, že většina otázek je skutečně absurdních, je kniha docela poučná. Bavilo mě to a bylo to většinu času vážně vtipné. Bohužel jsem měla občas problém porozumět autorovým myšlenkovým skokům nebo argumentům postavených na matematických výpočtech, protože to prostě není moje silná stránka. Neříkám, že se to stávalo pořád, ale občas ano. Kromě toho mi občas přišlo, že autor neodpovídal na otázku, která byla položena.
Jinak ale můžu doporučit jako skvělé "záchodové čtení". Dokonce je asi nejlepší číst tuhle knihu jen občas, třeba na přeskáčku a po jedné kapitole. Pak vás to pravděpodobně bude bavit nejvíc. Kromě toho je to vhodný dárek, protože si opravdu nedokážu představit člověka, kterého by alespoň trochu nepobavila.

4 12.04.2017

V podstatě jde víceméně o klišé. Knihy s LGBTQ tematikou, ze kterých by se člověku nechtělo umřít jsou u nás ještě pořád dost v začátcích. I v zahraničí donedávna vládla představa, že správný příběh o gayích by měl končit tragicky, nejlépe smrtí jednoho nebo obou hlavních hrdinů. Od toho se teď naštěstí upouští. Tahle kniha ale není první a s originalitou si moc netyká.
ALE!
Abych byla upřímná, nejsem z lidí, co by lpěli na originalitě. Pokud je klišé zpracováno dobře, tak aby mě to bavilo a nebylo to příliš předvídatelné, není to pro mě problém. A tahle kniha byla naprosto skvělá.
Je to jedna z těch, kterou jsem teď zavřela, ale mám nutkání si ji přečíst znovu, už jenom proto, že při prvním čtení jsem potřebovala tak nutně vědět, kdo je Blue, že jsem si ji pořádně neužila. Snažila jsem se číst co nejrychleji, hledat vodítka a moc jsem se nesoustředila na zbytek příběhu. Musím říct, že jsem si většinu knihy myslela, že Blue je úplně někdo jiný, ale tenhle člověk mě také párkrát napadl. Takže předvídatelná ta kniha není, dokonce i když s odhodláním hodným Dr. House podezříváte každého, kdo se v příběhu byť jen mihne.
Simon je skvělá postava, o které je radost číst. A navíc musím ocenit, že navzdory oblíbenému trendu, se v knize hojně vyskytovali Simonovi rodiče (kteří se dokonce chovali jako rodiče, i když trochu výstřední), sestry (které nesloužily jen k tomu, aby si měl hrdina na co stěžovat) a přátelé (více, než jeden nejlepší kamarád, který dělá křoví a trousí vtipné hlášky + přátelé různého pohlaví a barvy pleti, kteří mají vlastní osobnost). To už nemluvím o tom, že ještě před pár lety by byl tenhle příběh vyprávěný z pohledu Abby, Nicka nebo Ley a Simon by byl tím nejlepším kamarádem, který dělá křoví a trousí vtipné hlášky.
A způsob, jakým kniha citlivě komentovala diverzitu v dnešní společnosti (proč je heterosexualita a bílá barva pleti považována za normální a všechno ostatní je odchylka) byl na jedničku.
Možná, na prvních pár stránkách jsem měla trochu potíže se do knihy vžít, ale to opravdu netrvalo dlouho. Pak už jsem ji doslova hltala. Prostě nemůžu hodnotit jinak než plným počtem hvězdiček.

6 08.04.2017

Anotace je možná trochu zavádějící, protože o pátrání po vrahovi tady vlastně moc nejde. Kniha je především o Harrietě a její rodině a na druhé straně o Dannym a jeho rodině a záhada Robinovy smrti je spíš jen jakýmsi pojítkem mezi nimi.
Harrieta ani moc nepátrá. Upne se na první vysvětlení, které se jí zdá alespoň trochu pravděpodobné a pak už se jen snaží pomstít. Tím se příběh dostává do poněkud děsivé roviny.
Harrieta i Danny jsou oba paranoidní a my vidíme příběh v podstatě jejich očima (i když je psaný ve třetí osobě). To dodává příběhu na dramatičnosti, ačkoliv se tam často vůbec nic neděje. I malé, nepříliš závažné epizody jsou najednou neskutečně napínavé a u těch závažných už člověk ani nedýchá. Charakteristika vedlejších postav je silně ovlivněna tím, jak je vidí Harrieta nebo Danny. Díky tomu působí všichni nějakým způsobem vyhraněně a výrazně jako by se člověk díval na některé jejich vlastnosti přes zvětšovací sklo a přehlížel jiné. Rozhodně ale nepůsobí ploše.
Atmosféra byla skvělá. Byla jsem v tom městečku spolu s postavami a všechno s nimi prožívala. To, jakým způsobem Donna Tarttová popisuje například stesk nebo truchlení, se mi vrylo pod kůži a já jsem naprosto přesně věděla, jak se ta která postava cítí.
Na druhou stranu, pořád nemůžu hodnotit plným počtem hvězd. Byly tam pasáže, u kterých jsem se trochu nudila. Občas jsem soupeřila s tím, že kniha, přestože je psána ve třetí osobě působí jako by byla psána nespolehlivým vypravěčem. Už jen charakteristika postav tomu nasvědčuje. A některé Harrietiny kousky mi přišly tak nepravděpodobné, že jsem opravdu přemýšlela jak to tedy s tím vypravěčem je a jak moc můžu textu věřit.
Moc nepomáhá ani to, že mám problém s otevřenými konci. Kniha ve mně zanechala pocit, že jsem něco nedokončila, že jsem ji nedočetla. A to je u něčeho, co mi přišlo tak hrozně dlouhé velice neuspokojivý pocit.
Takže proto jen 4 hvězdy. Jinak to ale byla opravdu skvělá kniha.

1 05.04.2017

Vzhledem k tomu, že až na pár vzácných výjimek jsem od své první zkušenosti s povinnou četbou (Babička v deseti letech) až do svých dvaceti bojkotovala klasiku, dostala jsem se k přečtení této knihy až teď. Od Nerudy jsem předtím četla pár básnických sbírek, které jsem si zamilovala, a tak jsem počítala s tím, že se mi tahle kniha bude asi celkem líbit.
Svým způsobem mě nepřekvapila a svým způsobem ano. Nikdy jsme se ve škole moc nebavili o tom, jak málo je tahle kniha postavená na ději. Vlastně se vždycky shrnoval děj jednotlivých povídek, jako kdyby to bylo to důležité. Ale tyhle povídky jsou postaveny na postavách, na prostředí Malé strany a na experimentování s úhly pohledu. V podstatě na všem možném, jen ne na ději. To pro mě tedy bylo překvapení.
Byly tam jen dvě povídky, které mě nebavily (Figurky a Svatováclavská mše), jinak se mi většina moc líbila. Ze začátku jsem měla trochu problém i s Týdnem v tichém domě, ale v tom jsem si brzy našla zábavné části.
A osobně na tom nejsem dobře se smutnými příběhy. Proto jsem dala povídce Přivedla žebráka na mizinu jen čtyři hvězdy, i když by asi zasloužila pět. Ale tohle prostě bolelo.
Kromě toho jsem měla trochu problém s tím antisemitismem, který tam byl dost zřetelný. Za to ale nic nestrhávám, protože to je bohužel jen odraz doby a dalo se to čekat.
Celkově hodnotím velmi kladně. Kromě těch Figurek, kterými jsem se opravdu prokousávala dlouho a těžce, se to četlo skoro samo. A ta čeština byla vážně krásná. Upřímně jsem trochu překvapená, že tolika lidem dělala problém. Zas takový rozdíl to není.
Pokud potřebujete vyloženě dějové příběhy, pak tahle kniha asi pro vás nebude, ale pro ostatní mohu jen doporučit.

3 03.04.2017

O téhle knize jsem slyšela opravdu hodně a kdyby kolem toho nebylo tolik nadšení, asi bych po ní nesáhla. Mám sice retellingy ráda, ale když tahle kniha vyšla, byla jsem zklamaná, protože jsem si říkala, že když je to taková ta technologická scifi (androidi, kyborgové a vesmírné lodě), nebude to nic pro mě. Ale když z toho bylo tolik lidí nadšených, musela jsem tomu dát alespoň šanci. A nelituju.
Chytlo mě to v podstatě od první stránky těmi poněkud poťouchlými odkazy na Popelku (noha místo střevíčku a tak podobně), ale i samotným příběhem. Paralela s Popelkou tam byla, ale ne prvoplánová a ani ten vztah úplně nezabředl do "instantní lásky", ke které zrovna tahle pohádka hodně svádí. Bylo to sice na hraně, ale nepřekročilo to mez.
Bylo tam pár hodně průhledných záležitostí, které se tvářily hrozně tajemně, ale autorka se prozradila tím, že kladla příliš velký důraz na zdánlivě nedůležité věci nebo pověsti, z čehož se dalo okamžitě vyvodit, o co půjde. Ale to mi až tolik nevadilo.
Knihu jsem přečetla jedním dechem a jsem zvědavá, jakým způsobem se bude příběh rozvíjet dál, když další díly jsou zaměřené na jiné postavy. Jednu z nich už jsme myslím v Cinder letmo zahlédli a o dalších tam byly krátké zmínky.
Kromě toho musím vyzdvihnout netradiční zasazení příběhu do Asie. Diverzita díky tomu o dost vzrostla, protože většina postav (nejspíš s výjimkou Cinder) jsou barevné pleti. A sama Cinder má velké procento těla, včetně některých orgánů nahrazeno protézami, což jí způsobuje potíže a pro příběh je to poměrně zásadní.
Také mě hodně zaujala politická a jazyková stránka světa Měsíčních kronik. Je tam něco nakousnuté, ale spíš to vzbuzuje otázky. Kolik národů a jakým způsobem se spojilo? Jak začalo spojenectví asijských států? Byla jedním z národů, které prakticky vymizely, Čína? Nasvědčuje tomu fakt, že státní zřízení asijských národů je císařství a jména mi zněla spíš japonsky, ale hlavním městem této říše je Nový Peking. Ale to je prostě proto, že jsem na takové záležitosti vysazená a zajímají mě často víc, než samotný příběh (i když tady je to celkem vyrovnané).
Rozhodně doporučuji. Těším se, až se dostanu k dalším dílům.

1 03.04.2017

Zase jeden z těch dílů, které u mě prostě nejsou na takové špici jako Tajemství ztracené kočky nebo Tajemství anonymních dopisů. Možná je to prostě tím, že tu není tolik hlášek (i když nechybí), ale spíš je to prostě tím, že mi připadá až příliš přitažené za vlasy, když děti vyšetřují nějaký organizovaný zločin. Ve většině předchozích knih (kromě Tajného pokoje, který řadím, co do oblíbenosti k této knize) jsou to jednotlivci, páchající nějaké méně závažné zločiny. Nebo jsou prostě celkově méně nebezpeční. Tady děti stály proti zločinecké bandě zlodějů šperků (i když to byla pozoruhodně hloupá zločinecká banda).
Navíc způsob, jakým přišly na to, co se děje byl až příliš příhodný.
Jistě, je to dětská kniha a jako dítě jsem to žrala i s navijákem, a proto to také hodnotím tak vysoko, i přes výtku, která by v jiném žánru rozhodně znamenala vážnější problém. Tady to prostě byl jen můj osobní pocit, který mi znemožnil hodnotit plným počtem hvězdiček.
Jinak Bětka opět ukázala, že je mnohem chytřejší než většina pátračů (možná s výjimkou Špekouna, který ale v tomto díle několikrát zaváhal). Mám Bětku i Špekouna moc ráda, ale po tomhle díle Bětka asi trochu vede :).

2 14.03.2017

Na to, že je to opravdu krátká kniha složená spíš z menších úvah a všelijakých seznamů, mi chvílemi dělalo trochu problém se jí prokousat. Občas na mě docela výrazně dýchal fakt, že autor psal knihu z velké části pro sebe. Tím neříkám, že je to špatně. Když přijde na podobné téma, je pravděpodobně naopak lepší psát spíš pro sebe. Kniha pak působí upřímněji.
Na téhle knize je velmi sympatické, že autor se nesnaží moralizovat nebo radit. Nabízí pohled na depresi a úzkost ze své vlastní zkušenosti a zároveň zdůrazňuje, že se u každého projevuje jinak a každému také něco jiného pomáhá.
Důvod, proč dávám téhle knize jen průměrné hodnocení je opravdu jen o mých osobních problémech se čtením této knihy. Časté odbočování a úvahy, které úplně nesouvisely s ústředním tématem mě rozptylovaly a občas mě nebavily. Nakonec jsem si docela oddechla, že jsem konečně dočetla (navzdory autorově radě, abych při čtení nemyslela na konec knihy :)).
Ona nakonec tahle kniha asi není na souvislé čtení. Pokud po ní chcete sáhnout, možná si ji užijete mnohem víc, když ji občas zvednete, prolistujete a přečtete si nějakou úvahu nebo seznam, který vás zrovna zaujme. Není totiž úplně nutné, číst ji popořadě. A vyhnete se tím podobným problémům, které jsem měla při četbě já.
Každopádně je to zajímavé čtení a dává člověku docela podrobný vhled do mysli člověka, který se potýká s depresí a úzkostí. Rozhodně nelituji, že jsem si jich přečetla.

1 11.03.2017

Jedna z mých oblíbených ze série, alespoň po novém přečtení. Bylo sice dost jasné, kdo je padouch, ale bavilo mě sledovat, jak k tomu děti dojdou, třebaže jim nakonec dopomohla naprostá náhoda, což byla asi jediná věc, která mě na tom moc nenadchla. Na druhou stranu je to dětská kniha, tak se asi víc čekat nedá.
Špekounovy převleky se zasloužily o některé z nejvtipnějších momentů knížky. On a Bětka jsou už od začátku mozky celé party a já je mám moc ráda.
Moc se tady hodnotit nedá. Prostě je to perfektní oddychovka, která se dá číst v jakémkoliv věku. Pro mě v sobě má notnou dávku nostalgie a ani po těch letech mě nezklamala.

4 01.03.2017

Tuhle knihu jsem v dětství četla ze série jako první a pravděpodobně několikrát, protože jsem si prvních pár stránek pamatovala téměř nazpaměť. Tentokrát ale nebyla moje nejoblíbenější. Je to možná tím, že samotná záhada už je až příliš závažná. Navíc se vyklube zdánlivě z ničeho a způsob, jakým na ni děti přijdou mi prostě přišel až příliš nepravděpodobný.
Stejně mě ale knížka bavila a smála jsem se u ní nahlas, i když těch vtipných situacích tam bylo asi trochu méně než u předchozího dílu.
Bětka opět ukázala, že spolu se Špekounem nechá ostatní Pátrače daleko za sebou, co se bystrosti týče. Pip, Larry a Daisy jsou spíš takoví asistenti, vykonávající podřadnější úkoly. O Brokovi ani nemluvím. Není divu, že tady je, na rozdíl od Správné pětky, do party započítaný až jako dodatek, protože jim spíš neustále způsobuje problémy, než že by jim pomáhal.
V tomhle díle se také pomalu začínají objevovat různé užitečné triky, jako neviditelné písmo, Špekounovy převleky nebo jak se (za příznivých okolností) dostat ze zamčeného pokoje, což knihu dělalo zajímavější. Takže navzdory tomu, že tahle záhada byla trochu přitažená za vlasy, musím hodnotit velmi vysoko.

2 23.02.2017

Tak pořád nevím, jak to ohodnotit. Na ty 4 hvězdy to asi úplně nebylo. Spíš to bude tak 3,5.
Na jednu stranu děj po trochu rozpačitém rozjezdu docela ubíhal a byly tam momenty, kdy jsem vysloveně nedýchala. Akční scény a nechutnosti autor popisuje výborně, ale tohoto svého potenciálu moc nevyužíval. Spíš se zdržoval u popisů Paříže, což jsem jako člověk, co byl v Paříži dvakrát, neocenila, protože jsem většinou nevěděla o čem mluví.
Ten svět sám o sobě byl zajímavý, ale nepříliš propracovaný. Byly vymyšlené detaily, které byly důležité pro děj, ale jinak mi tam pořád něco chybělo a nedokázala jsem se do té říše vůbec ponořit a představit si ji. To samé, co se týče postav, i když ke Griffontovi a nakonec i k Cécile jsem si našla jisté sympatie (i když ne tak velké, abych se o ně bála, když byli v nebezpečí, což je dost zásadní nedostatek).
Styl psaní byl nemastný neslaný, kromě už zmíněných akčních scén a popisů nechutností. Autor měl navíc zvyk neuvěřitelně protivným způsobem promlouvat ke čtenáři. Normálně mi to nevadí, ale tady jsem měla chuť ho něčím praštit přes hlavu, kdykoliv ke mně "promluvil".
Co se týče toho konce, naprosto jsem nechápala, co tam ta kapitola navíc dělala. Napřed jsem myslela, že je to ukázka z dalšího dílu, protože se autor pustil do shrnutí charakterů hlavních postav, jako kdyby o nich teď člověk nepřečetl celou knihu. Pak ale začal mluvit o tom, že je to epilog a to mě úplně dorazilo. Nápad byl asi dobrý, ale na pár stránek až příliš obsáhlý, takže to nakonec celé působilo dost přitažené za vlasy. Co kdyby to třeba končilo jen tím prvním epilogem, milý autore?
Celkově mě kniha docela bavila. Nebylo to úplně originální, ale místy celkem napínavé, jindy takové milé a občas i vtipné. Kdyby byly hlavními postavami ty kočky, tak by byl román asi úplně jinde. Takhle se dá přejít pokrčením ramen. Navíc mě nezajímá, co bude dál, takže další díl asi číst nebudu (pokud vyjde).
Jak snadno se to ale četlo a bavilo mě to ilustruje fakt, že jsem dala knize pořád 3,5 hvězdy. A některé ty nápady byly vážně dobré.

2 21.02.2017