mirka6565 komentáře u knih
Kniha je krásná, audio verze báječná. Bylo by zajímavé slyšet všech 35 hodin, které spolu natočili :) Nedělňátko se sice narodilo ve středu, ale je důležitější, že se jím pan Čepelka cítí být a snad mu to opravdu tak vychází. Krásná čeština, hravost, moudrost, příjemný hlas, obratnost ve slovech, působí jako hodný, slušný, neustále hledající, ale vyrovnaný Člověk se zajímavým životem a širokým záběrem umů. Svěží duch. Moc příjemné pro uši i pro duši.
Malý výběr velkého množství autorů haiku. Samozřejmě poezii čte každý po svém, různá kvalita, říkala jsem si při prvním čtení, ale i haiku, která se zdála být obyčejná, mají jistou atmosféru, "něco pro každého, nic pro všechny". Za sebe mám ráda vtip, důvtip, překvapení, nápaditost, náladu...např.:
mlha při zemi
chodci ráno v parku
venčí vodítka
(Petr Zákravský)
Už vím, láska je
riskantnější než úprk
po mokrém listí.
(Miloň Čepelka)
rezavé váhy
-na obou miskách
stejně prachu
(Petr Druhý)
Láskyplná abeceda něhy, básníkovi se daří obhájit lásku v každém slově od A do Z. Útlé formou, křehké obsahem, hluboké citem.
Úzkost české historie (nátury) v kulisách úžasných, neobyčejně obyčejných lidí. Při všem smutku duchem velmi svobodné čtení.
Verše se obecně těžko komentují, musejí se spíše proznít a vepsat do duše. A tady takových je! Nedávají se lacino, ale objevené perly stojí zato, stejně jako neobjevené čekající na zrání čtenářovo. Obohacování češtiny je přítomno v každém autorově textu, tedy i tady.
Asi bych se ke knize nedostala, nebýt audio verze, kterou skvěle načetl Miloň Čepelka, ale nelituji, naopak, příjemné, nadsázkové, sebeshazující vyprávění mladého muže s bonusem poznání a obohacení.
Asi jsem blázen do páně Čepelkových knih :), těší, lákají, zajímají, působí na mě jeho výlety po duši na bázi zdánlivě obyčejných událostí. I tady se mnohé dozvídáme o člověku jako takovém. Napsané opět velmi čtivě s velkým vypravěčským talentem.
Není to už takové šokující jako první díl před dvaceni lety, protože Vlastu Chramostovou už známe, ale je to jako kdyby si člověk při víně povídal se starší kamarádkou, babičkou, matkou..., která prožila neobyčejný obyčejný život, život plný omylů, výher, proher, pochybností, neochvějných postojů a nepřehlédnutelných emocí. Velmi čtivé, příjemné a zajímavé vyprávění přes generace, můžeme souhlasit, nesouhlasit, ale musíme přemýšlet.
"Pro svatého Lenina..." krásná čeština, svižná, zapomenutá i nová. Ve chvílích, kdy si myslíme, že máme život pevně ve svých rukách, bývá tomu právě naopak. Napínavé, moudré, originální jako v každé páně Čepelkově novele, ovšem pokaždé jinými cestami.
Osobnost pana Huby je výjimečná ve schopnosti formulovat myšlenku, analyzovat, "cítit", profesní i osobní poctivosti a v neposlední řadě ve vyzrálém herectví i režii. Je lahůdkou se s ním prostřednictvím knihy blíže seznamovat. Dílo je přímo vyšperkované, řekla bych. Autorka dokázala čtivě skloubit odborná fakta s lidským přístupem k člověku a dějinnými událostmi. Knih o osobnostech je hodně, ale málokterá dosáhne této úrovně.
Nádherné verše tehdy mladého muže, nestačí přečíst jednou nebo dvakrát, možná ani stokrát, aby byly všechny obrazy domalovány a hloubky duše a lásky donořeny.
"...Báječný vítr vál
Až zbořil abecedu
A jestliže jsem chtěl vyslovit splav
Musel jsem k tobě přeplout rukama
Přes mezioční nevěřivou dálku
Leč hned začalo nebe podmračené
Jak by mu někdo tajně půjčil nůž
Kalíšky zrádné hloubit před tvou nohou Na všechny strany déšť se lil jak ze sprch
Kde marně točíš zpátky kohoutkem
A zuby jektají klapotem starých mlýnů
Ty však mi věř
Neboť už kolikrát
Byl jsem až v bludné zemi za slzou
Píšu ti verše stéblem rákosí
Jež miluji pro jeho ptačí hnízda
Píšu ti verše ze všech nových slov
Která jsem nalezl když otevřel jsem skromně
Tobolku pastuší
Tak hříšně pomíjenou"
Od začátku do konce šikovně udržované napětí nutící číst a číst. Zajímavé, jak se autor-muž vžil do pocitů mladé dívky (i když matka Žílová má jistě pro ženskou duši pochopení :) ) na cestě k Bohu=nalezení sama sebe. Pokud kniha nemohla vyjít před rokem 1989, tak spíše z důvodů politických než erotických.
Zalíbila se mi poezie pana Čepelky, takže jsem možná trochu nekritická...přijde mi to hodně upřímné, čisté, obrazné a mám pocit, že rozumím a spolucítím. Ozdravné a vzrušující pro duši.
Báseň? Povídka? ve stylu Vladislava Vančury, jak sám autor uvádí a přiznává. Vydáno sice v roce 2008, ale text pochází už z roku 1968. Motivy se prolínají a opakují i v pozdějších dílech, zejména v románu Poklesky rozverné snoubenky. Příběh lásek nešťastných, vášnivých, bolavých v zajímavě složitém pojetí.
"Vlak dohrkal a z bědných vagónů vyronilo se něco cestujících. V pustotě nádraží teď sami nechápou, proč rozhodli se k této pozdní jízdě, jakkoli v pěti z pěti osudů nešlo zde vůbec o rozhodnutí, nýbrž jen o zlou, smutnou nezbytnost. S jedinou výjimkou. A tou se chlubí Petr. Ten ví. Ten volil. Nevadí mu nic a listopad je pro něj měsíc lásky, po němž se máj nestačí ohlížet."
Příběh z bolesti, krásy, okouzlení, bolesti tkaný a hlubin, kam se dá nahlédnout jen při vzácné konstelaci duše.
Opravdu deník na různá, okamžitá témata, nápady, nálady..., čímž je upřímný, blízký. Nápady vtipné, postřehy trefné, úvahy filozofické v kostce, kam se ovšem autorovi vejde myšlenkově i citově mnoho. Velmi příjemné. Zatím čteno jako e-kniha, už se k dovršení zážitku těším na pevnou.
Jistou nesourodost vysvětluje podnázev Verše pětadvaceti let, verše řekněme třicátníka až padesátníka, tedy od milostných, rozervaných po mírně skeptické. Hluboké myšlenkami i citem. Holanovské, seifertovské a nakonec už i čepelkovské :).
Opravdu trefný název, kniha plná glos, postřehů, radostí i povzdechnutí z nejrůznějších oblastí života bez ladu a skladu, ale pohledem skvělého bohatého vypravěče s hořce sladkým pohledem na svět.