mira.l komentáře u knih

Památné stromy, toť moje slabost. Možná i proto bude mé hodnocení až trochu neobjektivní, ale zkrátka tam těch pět lipových kvítků dám:). Mám vždycky velkou radost z každé další knihy z pera paní Hruškové.
Obrazová část knihy je za mě bez chyby, fotky staletých velikánů jsou povedené, tady nemám výhrad. I když u některých stromů není fotka, že které by byl vidět celý habitus stromu a u jiných je naopak pět, šest fotek. Ale dobrá, můžu se na ty velikány koukat pořád, to mi tak nevadí.
Co je trochu svérázné, je textová část a grafická úprava. Mnohá prázdná místa, která by si asi zasloužila nějaký text. Nebo nebyla inspirace? Texty u jednotlivých stromů jsou taky dalo by se říct až telegraficky stručné, seznam stromů s lokalizacemi a obvody stromů na konci knihy bez záložky také není zrovna praktickým detailem.
Ke konci knihy je pak několik příloh, pojednání o lipových květech, dřevu a o u nás se vyskytujících druzích líp a jejich charakteristických znacích a dvě stránky o nebezpečí zvaném jmelí. Mezi tyto přílohy je vklíněna fotka zámecké aleje v Žinkovech, již zmíněný seznam stromů a snímek Rabštejnské aleje, k těmto dvěma alejím není žádný text. Závěr knihy z grafického pohledu tak působí poněkud chaoticky.
Knihu jsem vlastně trochu netradičně zhodnotil už v úvodu, tak snad jen dodám, že i v této knize se objevilo několik tipů, kam se za památnými lipami vypravit. A to se taky cení.

2 23.07.2021

Další z knížek, od které jsem tak nějak čekal něco jiného než mi poskytla. Nedá se říct, že by se to nedalo číst, místy je to i docela vtipné, ale v žádném případě to není cestopis v tom smyslu, že by souvisle popisoval nějakou cestu od počátku ke konci. Jsou to takové střípky z cest, situace, které přináší to, že autor si nevybírá zrovna ty nejprofláklejší cíle a nejsnazší cesty, jak se k nim dostat.
Kapitola nikdy nepředstaví cestu jako celek, vždycky je to jen její útržek. Poměrně krátké kapitoly z jednotlivých zemí jsou tu a tam proložené kapitolou obecného ražení, např. o plánování cesty, o zdravotních problémech, o dopadech cestování na přírodu a obyvatele příslušných zemí, o setkáních s lidmi a jejich pohostinnosti, o nejrůznějších mýtech o cestování a jejich potvrzení či vyvrácení, atd. V textu je řada odkazů na články (nejen) na webu zahorami.cz, které se mi ale opravdu nechtělo dohledávat a číst. Že autor knihy má zároveň cosi společného s tímto webem, jsem nevěděl, před koupí knihy jsem o něm nevěděl vůbec nic. A čím dál jsem v knížce byl, tím víc jsem se tak trochu nemohl ubránit dojmu, že ta kniha je do nějaké míry nástrojem pro zvýšení návštěvnosti webu. Fotky v knize jsou poměrně zdařilé, tam výhrady nemám.
Celkově hodnotím jako čitatelný průměr, přečíst se to dá, někoho to možná i k něčemu inspiruje, není to úplná ztráta času, ale že by to byl nějaký klenot knihovny, který prostě musím mít, to zase ne.

5 21.07.2021

Pokud mám knihu o téměř 500 stranách a když jsem na straně 67, dávám do bazaru inzerát na prodej s tím, že když se někdo ozve, tak jsem odhodlán ji odeslat, aniž bych ji dočetl, tak je asi něco špatně. "Vysvobození" přišlo, když jsem byl na straně 128.

Já vlastně nevím, co jsem od toho čekal. Neznám předchozí autorčiny knihy ani nejsem nějaký milovník Itálie, nikdy jsem tam nebyl. Vlastně jednou ano, na zájezdu do Slovinska jsme asi na dvě hodiny přejeli do Itálie k nějakému jezeru a zase zpátky.
Zaujal mě trochu název, trochu obálka, trochu anotace, ale už po nějakých padesáti stranách mi to připadalo, jako bych četl telefonní seznam. Neskutečná nálož vlastně zbytečných informací, tu a tam proložená něčím zajímavějším. Autorka putuje po Itálii a předkládá čtenáři měrou aspoň pro mě až moc vrchovatou, v které kavárně měla jaké kafe, ve které cukrárně jakou zmrzlinu a ve které restauraci jaké jídlo. A pro pořádek, osoby jsou většinou celkem tři, takže vše pro tři. Pochopitelně při tom hojně užívá italské názvy, takže neznaje italsky ani zbla, se dost často docela ztrácím. A tady mě ani nějak nenapadlo a nelákalo to, co vcelku běžně při čtení cestopisů dělám, vzít si k ruce atlas a jet si prstem po mapě.
Poměrně velký knižní přešlap se mi moc často nepovede, nicméně tady se to povedlo dokonale.
Zcela výjimečně knihu nehodnotím hvězdičkami, protože jsem ji nedočetl ani do poloviny. A nechci kazit dojem někomu, kdo z ní bude nadšen. Vyndávám záložku, zabalím a mile rád posílám dál.

Já jsem tak trochu doufal, že z cest "Žlutého cirkusu" vznikne nějaká knížka, minimálně od jejich cesty Jižní Amerikou. Přišlo mi trochu škoda, že se žádná neobjevuje už jen pro to množství fotografického materiálu, který mají. Na druhou stranu mi bylo jasné, že převést na papír to, co znám z filmů a seriálů, nebude lehké. Hodně, ale opravdu docela hodně dlouho se nic nedělo.
A pak se objeví TOHLE. Já nevím, jestli to byl dlouho plánovaný záměr nebo nedostatek jiné činnosti v roce 2020 v době koronavirové, co Dana Přibáně přimělo dát tohle dílo dohromady... Je jasné, že to množství materiálu, několik stovek dnů, tisíce najetých kilometrů, desítky různých oprav menších i zásadních a zřejmě desítky tisíc fotek se prostě nedá zpracovat do jedné knihy den po dni. Ano, asi by to chtělo ještě jednu jazykovou korekturu, tu a tam chybí nějaké to písmenko či přebývá nějaké to slovíčko, a není to jev zrovna ojedinělý, ale...
Ale všechno podstatné z trabantích cest tam řečeno, tedy napsáno je, a ty fotky ... i kdyby tam nebyl žádný souvislý text, jen krátké popisky u fotek, i tak by to byla paráda. Ty fotky jsou prostě úžasné!!! Už u první cesty byly pěkné a s každou další se jejich kvalita dá se říct jen zvyšovala!!
A i poté, co jsem viděl s D. Přibáněm nějaký rozhovor, ze kterého mi vyplynulo, že (asi nejen) já bych s ním v jedné partě zřejmě dlouho nevydržel, on je člověk poněkud svérázný, tak rád objektivně uznávám, že on když se do něčeho zakousne, dotáhne to dá se říct k dokonalosti, protože tohle se povedlo jakože hodně!! Pokud k tomu člověk má ve své sbírce filmy a (nebo) trabantí seriály, tak se to všechno krásně doplňuje.
Na závěr zmíním drobný, ale vtipný detail: stránka 601...:).

3 09.07.2021

Dalo by se s trochou nadsázky říct, že čím je pro Ostraváky a Karviňáky Šikmý kostel, tím je pro mě do určité míry tahle kniha. Coby rodilý Třeboňák mám území Vitorazska vlastně za humny a konkrétně v místech někdejšího Najdorfu už jsem párkrát byl, takže vím, jak to tam vypadá. Bývalá Nová Ves je už sama o sobě zajímavé místo, dneska je to kus krásné klidné přírody, kam pokud na kole zavítám, jsem jen já, louka, les a poněkud tajemná, až magická minulost místa, kde si lze už jen stěží představit, co vše tu bylo a jaké události přes toto území za dobu existence vesnice přešly.
Autor v první části knihy vytvořil příběh, který je asi do jisté míry v detailech smyšlený, minimálně jsou v něm pozměněna jména a pár detailů mi tam ne zcela sedí, nicméně už po několika kapitolách mi svitlo, že se zabývá událostí, která je známa jako "masakr v Tušti" či "Tušťská poprava", která se odehrála zhruba dva týdny po konci druhé světové války. Ve víru tehdejších událostí a pod rouškou tehdejší dosti nepřehledné politicko-společenské situace tam parta "zarytých Čechů" s nenávistí ke všemu německému po "lidovém soudu", což nebylo nic jiného než divadlo sehrané s nedobrovolnými "herci", postřílela 14 lidí, rodáků většinou ze stejné vesnice či nejbližšího okolí, kteří se "provinili" jen tím, že se za války přihlásili k německé národnosti.

Druhá část knihy se zabývá historií jak samotného Najdorfu, tak celé české části Vitorazska jako celku. Dozvíme se, jak se tu žilo, čím se převážně živili zdejší obyvatelé, co pro celou oblast znamenaly události převážně první poloviny 20. století, proč třeba na Rapšachu došlo v relativně krátké době k několika výrazným změnám v poměru příslušnosti obyvatel k české a německé národnosti, aniž by došlo k jejich výraznějšímu pohybu a tak dále.
Poslední část je věnována vzpomínkám několika bývalých pohraničníků o tom, jak to chodilo "na čáře", a také výsledkům autorova pátrání po osudech třech hlavních strůjců a viníků výše zmíněné popravy v Tušti, tehdejším Švarcbachu.
A na úplný závěr se autor zabývá opět otázkou situace v Československu těsně po konci války, v souvislosti s tím, že viníky vitorazských činů nebyli vlastně jen ti, kdo je nařídili a vykonali, ale de facto i nejvyšší státní představitelé v čele s prezidentem Benešem, kteří se podepsali z dnešního pohledu pod poněkud kontroverzní zákony, které řešily "německou otázku". Nejsem politolog ani válečný historik, tak tuto část ponechám bez komentáře.

Pro mě osobně byla tohle velice zajímavá kniha o koutu jižních Čech, který mám nedaleko, kam se občas zatoulám a pohybuju se tam se skoro až posvátnou úctou a trochu zatajeným dechem. Vzhledem k poněkud dokumentárně pojaté druhé polovině knihy mi přijde trochu netradiční, že autor v úvodním příběhu použil pozměněná jména hlavních aktérů, když se pak na konci věnuje vykreslení osudů několika z nich takovým čistě dokumentárním stylem. Ta skutečná jména není dnes zase takový problém dohledat, tak by možná nebylo na škodu je použít i v tom příběhu. Ale to je jen nepatrný stín nad knihou, kterou jsem si jinak maximálně užil a rád jí hodnotím plným počtem. Jakmile mi to stav po současném úrazu dovolí, rád se na to místo zase vypravím.

4 24.06.2021

Taková dvouvečerová jednohubka. Textu tam moc není, navíc to nemnoho je česky a anglicky. Už je to poněkud dějepis, ale je to celkem zajímavé doplnění vědomostí z tohoto ročníku Dakaru, třeba k těm, které mám z Kalinovy Dlouhé křivolaké cesty.
Je třeba si uvědomit, kolik let uplynulo od tohoto Dakaru. Z tohoto pohledu lze celkem kladně hodnotit i kvalitu fotek. Tehdy se jelo ještě na film... Protože tohle je knížka hlavně na prohlížení.

2 05.06.2021

Musím konstatovat, že tenhle duševně poněkud nevyrovnaný vašnosta s minulostí, která zrovna není k chlubení, mě nějak moc nezaujal prakticky od samého začátku. Nějak mi nesedl jak způsob jeho vyjadřování, tak i  způsob jeho cestování, ne tak tím, že šel pěšky, jako tím, jak se při tom prakticky celou dobu choval, porušování zákazů, v tom si dost libuje, prakticky celou dobu se chová jako totální pitomec, opakuje pořád ty stejné chyby, pravidelně prochází městy skrze slumy a podobné pochybné čtvrti a čeká, jde jakou chytí, vypadá jak bezdomovec, kde může, tam se ožere, několikrát se dozvíme i kde a jak "odložil" svoje exkrementy....
Ne, tohle byl trochu krok vedle.
Případným dalším literárním počinům tohoto autora se raději obloukem vyhnu. A to bez ohledu na to, že ač je jeho cesta původně avizovaná skrz celou Jižní Ameriku, tak končí vzhledem ke čtenáři dost neurvalým způsobem při úprku v městě Desaquadero na hranici Peru a Bolívie, kde tehdy panovaly nějaké nepokoje, vystoupením z loďky po přejezdu řeky, která město rozděluje mezi uvedené státy. Ne, fakt nějak nechci vědět, do jakého dalšího průseru se tenhle trotl řítil.
Za mě poměrně vachrlaté tři hvězdičky, po předchozích dvou cestopisných knížkách od D. Gawliczkové a V. Lavického docela zklamání. A radši nad tím přestanu uvažovat, nebo půjdu ještě o jednu níž. I ten název je vlastně docela zavádějící, kniha určitě nepopisuje 10000 ušlých kilometrů, když krátce před koncem autor popisuje nadšení z toho, že zdolal 5000.

7 04.06.2021

Zajímavá, svižně napsaná knížka, u které jsem se nenudil od začátku až do konce. Vše podstatné už je asi vyjádřeno v komentáři přede mnou.
Kniha je hezky zpracována, na kvalitním papíru se spoustou krásných fotek. Není asi důvod nějak snižovat plné hodnocení.

4 28.05.2021

Klidně bych mohl mít více Dominiky!!! Proti knížce z Jižní Ameriky, kde se řešila většinou nemocná motorka či Dominika:), je tady značná část prostoru věnována zážitkům s Japonci, popisu rozdílů mezi naším a jejich pojetím života. Některé skutečnosti jsou poměrně zajímavé a nečekané a člověk by je v tom technologickém zázraku země vycházejícího slunce snad až nečekal. Mohl bych mít víc samotného popisu cesty, čili toho pravého "cestopisu", ale i tohle pojetí knihy v podobě spíš takových střípků z cest je zajímavé. Vzhledem k tomu, že v knize je vlastně popsána jen první zhruba polovina trasy, si to skoro říká o pokračování:).
Bylo by to za poctivé čtyři, ale za krásné fotky a grafickou úpravu knížky prostě půjdu do plných. Jen tak dál, Dominiko!!

10 19.05.2021

Celkem zajímavá kniha o automobilech Tatra, a to minimálně ze dvou důvodů. Za prvé proto, že je zde historie výroby Tater podána s důrazem na osobnost geniálního a dnes neprávem poněkud pozapomenutého konstruktéra a duchovního otce tatrovácké koncepce Hanse Ledwinky, a za druhé proto, že je první knihou, kterou jsem na toto téma četl ( a že už jich pár bylo), která nepochází z pera českého autora. Autor se sice narodil v Praze, ale dlouhá léta žije v Anglii.
Originál tedy vyšel v angličtině, a to poprvé v roce 1990. Což je asi trochu znát hlavně tam, kde se mapují události po tomto datu, které jsou zpracovány kulantně řečeno velmi stručně a někdy poněkud kostrbatě.
Zpracování knihy je velmi pěkné, možná trochu netradičně není na křídovém papíru, ale na tuhém nelesklém papíru, což nepovažuji za nedostatek, nicméně je pravda, že i vzhledem k absenci "křídy" se její cena jeví až poněkud přemrštěná, za Kč 1000,-- bych čekal něco, nad čím mi fakt spadne brada. A to se zase upřímně řečeno nestalo. Ano, už jsem uvedl, že kniha je zajímavá, pěkně zpracovaná, ale i vzhledem k tomu, že jsem už pár publikací o různých modelech Tater četl, jsem se zase tak moc nových informací nedozvěděl.
A proto zkrátka do plného hodnocení jít nemůžu.

3 14.05.2021

Jednohubka na deštivé odpoledne nebo na dva večery. Velmi zajímavá knížka o vzniku Orlické přehrady. Ale nejen o něm, zabývá se i současností, údržbou a modernizacemi přehrady. Kdyby měla dvojnásobný rozsah, vůbec bych se nezlobil!! Ale i tohle je ode mě na plný počet.

3 02.05.2021

Asi před půl rokem jsem viděl film, který byl v r. 2015 podle této knihy natočen. A ten se mi dost líbil, a tak jsem zapátral po knize. Po nějaké době se mi ji povedlo sehnat, byl jsem na ni docela zvědavý.
A musím říct, že počáteční radost a nadšení nejpozději někde kolem poloviny docela vyprchalo. Ona ta samotná cesta dvou už ne úplně nejmladších docela slušných samorostů Billa Brysona a Stephena Katze zabírá v knize ... no já to přesně nepočítal, ale kdoví, jestli polovinu z těch 330 stran. Ten zbytek je taková mixovaná miniencyklopedie všeho možného. Čtenář se sice dozví docela hodně (tak, jak kniha pokračuje, jakože fakt hodně) informací o historii jak Appalačské stezky samotné, tak o území, jímž prochází, a to až od pravěku, čili o geologii, biologii, zoologii, historii osídlení, také o systému správy těchto stezek v USA a financování jejich údržby, dále řadu informací o národních parcích, kterými prochází - a tak, jak to autor podává, to vypadá, že vláda USA si hledí nebo aspoň v době napsání knihy hleděla těchto přírodních pokladů snad ještě hůř než ta naše silnic III. třídy, nechybí náhledy do ekonomiky, politiky a ... a připadá vám to, co jsem napsal, poněkud chaotické? Tak přesně takhle na mě ta knížka s tou náloží pro samotný příběh vlastně úplně zbytečných informací působila.
Navíc někde za půlkou knihy hlavní protagonisté ze stezky odešli, což si nevybavuju, že by ve filmu bylo, respektive film tímto končí, jestli se nepletu, a B. Bryson potom po splnění nějakých pracovních povinností objížděl její fragmenty autem v rámci krátkých jednodenních, maximálně víkendových výletů. Vždycky někam přijel, kousek popošel, následovala další miniencyklopedie, aby prostě zase došel k autu a jel pryč. Smysl téhle části jsem nějak nepochopil vůbec.
Na stezku se opět se Stephenem vrací až v samém závěru knihy za účelem ujití posledních 100 mil, ale poté, co se nejdřív pohádají a pak navzájem ztratí jeden druhého, stezku poměrně kvapně opouští.
Musím konstatovat, že pro mě tohle rozhodně není konkurenceschopný předchůdce Divočiny. Asi se úplně neshoduju se zdejší většinou, ale mně se teda o dost víc zamlouval ten film. Od té knihy jsem čekal něco poněkud jiného, dva neustále hláškující týpky na cestě divočinou a ne encyklopedii všeho možného, která je tu a tam přerušena nějakou tou příhodou z cesty.

3 01.05.2021

Ona je to docela zajímavá knížka, ale asi pro jinou cílovou skupinu než jsem já, já jsem od ní čekal asi něco trochu jiného. Čekal jsem nějaký ucelený příběh o tom, jak vznikala CHKO Šumava, dejme tomu s výčtem nejzajímavějších lokalit. Maloplošné chráněné lokality zde jsou skutečně uvedeny, v závěrečné části knihy.
Převážnou část knihy pak tvoří taková směsice informací, které mi připomínaly spíš schvalovací dokumentaci k vyhlášení CHKO, je zde zmíněn vývoj krajiny od pravěku po současnost, velká pozornost je věnována typologii lesů, jejich vývoji a ovlivňování člověkem, je uvedeno i několik příkladů dendrochronologických analýz stromů. Dále je kapitola věnovaná ostatním typům porostů, a sice loukám, pastvinám a bezlesím, stejně jako zmínka o biomonitoringu v krajině.
Dále jsou uvedeny zvláště chráněné druhy rostlin a živočichů. A pak už následuje již zmíněný výčet chráněných území.
Jak už jsem napsal, ona to není úplně špatná či nezáživná kniha, ale musím upřímně konstatovat, že tady se žádné velké "Wau" nekonalo.
Nicméně budu-li CH považovat za jedno písmeno, mám takhle ke konci dubna první knihu do letošní čtenářské výzvy...

2 24.04.2021

Zajímavá publikace z dílny Správy NP Šumava o jednom z tamních fenoménů, o rašeliništích.
Je zde přehledně podáno vše podstatné ze světa těchto poněkud tajemných lokalit, od základního rozdělení jejich typů, představení toho, co vše na kterém typu rašeliniště roste či běhá přes nástin vazeb života v těchto ekosystémech, to vše v první části.
Druhá je pak věnována podrobnějšímu popisu toho, čím se vyznačují a co lze nalézt na jednotlivých typech rašelinišť, autoři představí detailněji nejtypičtější rostliny. Dále následuje výčet a popis těch nejvýznamnějších lokalit.
Závěr knihy je pak věnován kapitole o tom, jak člověk zdejší rašeliniště využíval v minulosti a zmíněna je i otázka ochrany do budoucna a také problematika obnovy v minulosti těžbou narušených místech.

Příjemná knížka, do které jistě občas rád nahlédnu i po jejím přečtení, i když se tam najdou i pasáže, které pro mě jako neodborníka v tématu zase tak záživné nejsou.

3 20.04.2021

Krásná knížka!! Velký formát, velice kvalitní papír, nádherné fotky z povětšinou velmi málo navštěvovaných oblastí, a k tomu velice zajímavě pojaté texty, ve kterých autor čtenáře provádí po vybraných lokalitách vždy s nějakým zasvěceným odborníkem. Při čtení jsem měl pocit, jako bych v těch magických místech byl s autorem také a tu se prodíral neprostupnými porosty, tu se zase kochal dalekými výhledy do kraje, a při tom všem pozoroval staleté pamětníky, kteří ne vždy musí dorůstat monumentálních rozměrů a ne vždy jsou takové pralesy na místech, kde by je člověk čekal a ne vždy vypadají tak, jak je všeobecně chápána definice slova "prales".
Celou knihou neustále prostupuje jedna základní skutečnost, a sice ta, že nejlépe se obnova lesa daří tam, kde se to ponechá přírodě.

Bravo!!

3 17.04.2021

Tahle kniha je opravdu monumentální. Jak svou hmotností, tak svým záběrem. A tím možná místy až moc. Já se na ni docela těšil, mám stromy rád. Ale během čtení jsem poněkud vystřízlivěl.
Úvod je věnován listnatým dřevinám trochu obecně, jsou tam pojednání o jednotlivých částech stromů. Dále takový trochu návod k tomu, jak knihu používat.

Obrazová část tvoří naprostou část knihy. A tady jsem trochu očekával, že to bude ve stylu představení dřeviny, obrázku řekněme typického zástupce druhu jako celku, fotka či kresba listu, květu, plodu, případně detailu kůry či jiného markantního znaku. Což není tak docela pravda. Třeba vyobrazení plodu se najde opravdu málokde. Docela markantní je to třeba u javorů, kde podle úhlu, který svírají nažky, se dají od sebe rozeznat některé druhy celkem bezpečně. Na 40 stranách, věnovaných javorům, je jeden obrázek plodů, a to z úhlu, ze kterého toho moc vidět není. Z těch 40 stran tvoří 10 jen výčet několika desítek kultivarů javoru dlanitolistého. Listy, listy a zase listy, na které když se jako laik podívám, absolutně nemám šanci je od sebe rozeznat. Řada jich je prakticky stejná, některé jsou zase natolik odlišné, že by mě vůbec nenapadlo je přiřadit ke konkrétnímu druhu - to neplatí jen u javorů, ale obecně. Toto se opakuje u mnoha rodů dřevin. Naproti tomu u mnoha dřevin chybí vyobrazení listů základního druhu, jsou tam vyobrazeny jeho některé kultivary, které se ale od základního druhu můžou i dost výrazně lišit. Myslím, že by možná nebylo od věci přece jenom trochu zredukovat výčet nejrůznějších kultivarů, které se od sebe liší mnohdy minimálně a o kterých si myslím, že je někdy stěží rozezná i odborník.
Co mě docela překvapilo, je absence takové dřeviny jako je třeba jinan. Prostě tam není. Ani jinan, ani ginkgo. Zato třeba vřesů je tam, až oči přecházejí. Některých dalších druhů, především keřů, zrovna tak.

Já netvrdím, že je to špatná kniha, to vůbec ne. Je to svým způsobem fascinující publikace s ohromným záběrem a spoustou krásných fotografií. Právě to je možná trochu problém, těch údajů je tolik, že neodborník je asi nemá šanci vstřebat, už jen proto, že neumí rozeznat a neví, jakých detailů si má všímat. Tady jsem tak trochu očekával, že tam najdu cosi jako nějaký klíč, který by mi jako laikovi mohl pomoct s určením nějaké dřeviny, čeho si všímat v jednotlivých ročních obdobích, třeba podle listů, květů či plodů, když si domů přinesu neznámý list nebo jenom fotky dřeviny. Nic takového tam ovšem není. Kniha je tedy úchvatným výletem do světa listnatých dřevin, se kterým si autor musel dát spoustu práce, nicméně jako reálná pomůcka k určování neznámých dřevin se mi příliš použitelná nejeví.

4 12.04.2021

O něco níže mám obsáhlý komentář k prvnímu vydání této knihy, tak snad jen doplním, že když jsem zjistil, že vyšla po dvou letech znovu v aktualizovaném vydání, to první jsem prodal a pořídil si druhé. Nějakou - docela dlouhou - dobu jsem ho nechal "uležet" a vrátil se k němu v těchto dnech.
A pokud tedy pominu to, že ta pravopisná hrůza, co se týká především čárek ve větách, je stále stejná, musím konstatovat, že ta kniha je vlastně na každé stránce tak nabitá informacemi, že vůbec neuškodí si ji čas od času zopakovat, protože vyprávění J. Kaliny prostě chytne a nepustí!!
Na plném hodnocení z prvního komentáře se samozřejmě nic nemění.

Ani třetí díl této knihy nezklamal, opět dvacítka povětšinou velmi zajímavých zastavení z míst, z nichž některá neznám, ale na většině míst nebo aspoň v jejich blízkosti jsem někdy při svých toulkách Šumavou byl a rád se na ně zase někdy vrátím.
Zvlášť potěšila kapitola o Modrém sloupu, protože ... protože ... když jsem loni v září stál zády k hájence na Březníku a koukal tím nádherným údolím k Luznému, bylo mi jasné, že já na ten zatracenej kopec prostě jednou někudy vylezu:)!! A ejhle, jistá inspirace je tady. Sice se tam momentálně přes Modrý sloup nesmí, přístup je tam pořád jen z německé strany, ale snad se to jednou zlepší. Aspoň vím, že je teoretická šance se tam někdy v budoucnu dostat i z naší strany hranice.
Vůbec bych se nezlobil, kdyby se pan Kintzl "hecnul" a dal dohromady ještě alespoň jednu knížku:)!

9 09.02.2021

Útlá knížka z bavorské strany Šumavy se věnuje přírodě NP Bavorský les. Všímá si především lesa jako takového, jako živého organismu, ale i biologické rozmanitosti v říši rostlinné i živočišné, věnuje se také některým typickým šumavským biotopům, třeba rašeliništím či tzv. "šachtám" - horským lukám, v minulosti využívaným jako pastviny a všímá si též turistického potenciálu NP Bavorský les a ochrany tamní přírody.
Je to knížka, která se dá přelouskat možná za dvě, tři hodiny, textu tam zase tolik není. Ale to by byla asi škoda, protože tohle je typ knížky, u které se čtenář kochá především obrázky. Fotografie, některé v podobě panoramatických snímků přes obě strany knihy, jsou opravdu nádherné a stojí za to se nad nimi pozastavit, chvíli si každou z nich prohlížet, kochat se jimi, hledat na nich nějaké zajímavé detaily, a přitom si třeba plánovat, kam se v létě podívat. Mě osobně naprosto fascinují pohledy do horských smrčin v různých stádiích jejich vývoje, tohle kochání obrázky mi vydrželo tři večery a rád si to někdy zopakuju.

4 06.02.2021

Tahle kniha mě zaujala už na první pohled v nějakém přehledu vycházejících novinek, který mi chodí. Rallye Dakar tak nějak sleduju odmala, tak to byla celkem jasná volba. Už na první prolistování se to jeví jako velmi zajímavě udělaná kniha, navíc vzhledem k velikosti, kvalitě papíru i fotek za docela přijatelnou cenu. Je to její druhé, doplněné vydání z roku 2020, poslední zmapovaný ročník rallye je tedy ten první v Saudské Arábii v r. 2020. První verze knihy se věnovala 11 "zlatým ročníkům", tu nemám, ale dle názvu předpokládám, že tedy převážně těm, v nichž K. Loprais získal 6 a J. Macháček 5 vítězství ve svých kategoriích.

Když jsem knihu začal číst, tak mě trochu zarazilo, že na jejím začátku ani konci není obsah, já tohle nemám moc rád, už jen proto, že tady je dost pravděpodobné, že čtenář bude někdy chtít nahlédnout na nějaký konkrétní ročník, což by při nahlédnutí do obsahu byla otázka okamžiku. Navíc by to na první pohled ukázalo, jak je kniha členěna, systém jejího členění mi zpočátku trochu unikal a moc jsem se v něm neorientoval. Budu se mu věnovat trochu obšírněji, aby vynikla jistá chaotičnost a přeskakování od jednoho k druhému. Nebo mně to aspoň tak přišlo.

Úvod se krátce věnuje prvnímu většímu úspěchu našich závodníků v roce 1986, který ovšem zhatilo africké bahno, aby v dalším ročníku poprvé výrazně vysvitla budoucí hvězda K. Lopraise, který dojel na 2. místě v kategorii kamionů a vše pečetil třetím místem J. Moskal s Liazem.
Následuje představení největší tuzemské hvězdy této soutěže, Karla Lopraise a poměrně obsáhlý rozhovor s ním.
Další kapitola nese název "Historii kamionů na Rallye Dakar psali Češi", ta podrobněji popisuje to, co bylo nastíněno už v úvodu, od prvních pokusů Liazů k bohaté a úspěšné historii účasti značky Tatra, od prvních vlastně sériových valníků modelu T 815 přes "hasičáky", legendární Pumu až po jisté tápání a řadu neúspěchů po změně pravidel, která vedla ke zhoršení jízdních vlastností vozů, které jim náhle musely vyhovovat. Tato kapitola končí v r. 2007 (poslední odjetý Dakar na území Afriky) a zmiňuje i návrat Liazu s Martinem Macíkem.
Další stránky knihy patří několika tabulkám se statistikami československé a české účasti po dobu trvání rallye na území Afriky - jména, značky strojů, počty účastí, úspěchy.
Dále je zařazen další poměrně obsáhlý rozhovor, tentokrát s Josefem Macháčkem.

Poté již následuje to nej-, jak z celkového pohledu, tak co se týká naší účasti na rallye, zkrátka to nejzajímavější z každého ročníku africké historie Dakaru, od prvního ročníku 1979 po ten poslední zrušený v r. 2008, shodou okolností to měl být jubilejní třicátý. U každého ročníku je text s údaji o počtu účastníků, délce soutěže a státech, kterými vedla a krátký popis, co se v příslušném roce událo, dále tabulka s celkovým pořadím v kategoriích, tabulka s rozpisem a délkou etap a jejich vítězi. Ty informace o vítězích etap mi přišly skoro až zbytečné, to si myslím, že ocení jen opravdoví fajnšmekři. Dále každý ročník obsahuje mapku trasy. Tady bylo zajímavé porovnat čáry v mapce s délkami etap v tabulce, mnohdy ty vzdálenosti neodpovídaly ani jen velmi přibližně. Např. etapa (zároveň RZ) mající 412 km je zde znázorněna čarou dlouhou 12 mm a etapa (RZ) mající 570 km je čárka dlouhá asi 4 mm. Toto jsem pozoroval mnohokrát. Zajímavé, myslím, že by ty vzdálenosti mohly aspoň přibližně odpovídat... Také se stávalo, že ve výčtu států v textu někdy vůči mapě evidentně některé pro příslušný ročník přebývaly či chyběly. Toto vše spolu s pravopisnými chybami (shoda podmětu s přísudkem, napsat značku italských speciálů ve tvaru "Perliny", či popisek u fotky "Šplhání Tatry Aleše Loprajze" to je taky docela síla), mě docela utvrdilo v tom, že této knize rozhodně nedám plné hodnocení, docela mě to zklamalo. V souvislosti s pravopisem ještě jedna věc. Co vedlo autora k tomu, že název knihy je ve tvaru "Češi na Rally Dakar", když všude v textu je uváděn tvar "rallye"?? Africkou historii rallye opět uzavírají poměrně obsáhlé statistiky.

Poslední částí knihy je zmapování posledních 11 ročníků (2009 - 2020). Ty jsou pojaty tak, že na začátku každého ročníku je výčet českých účastníků, na celou stranu A4 mapa trasy, rozpis etap a něco obecnějšího textu o příslušném ročníku, který obsahuje to nejzajímavější. Následuje vždy několik rozhovorů autora s účastníky, ať už těmi úspěšnými nebo těmi, kteří neměli to štěstí postavit se na cílovou rampu. Tady se mi celkem živě vybavily některé situace, které jsou v rozhovorech či úvodních textech zmíněny, namátkou třeba na Youtube dohledatelný defekt Aleše Lopraise, který vedl k jeho odstoupení v roce 2010, porucha turba v r. 2011, těžká havárie v r. 2012, několik havárií Tomáše Tomečka či dojezd jedné etapy Martina Kolomého po třech kolech v ročníku 2014. Jen mě tady trochu mrzelo opakování se v textu. V té úvodní pasáži jsou vždy použity v textu citace některých účastníků, které se pak víceméně doslovně opakují i v těch rozhovorech. Asi by bylo dobré citace použít v rozhovorech a v úvodním textu totéž vyjádřit trochu jinak, ve většině případů by to asi šlo. Závěr každého ročníku tvoří tabulka s vítězi kategorií a umístěním těch našich závodníků, kteří dojeli do cíle.

A celkové hodnocení? Aspoň pro mě neříkám, že nezajímavý, ale trochu neuspořádaný úvod knihy, poněkud stereotypní střední část s nejednou pravopisnou chybou a docela zajímavá závěrečná třetina. Je ale fakt, že v té závěrečné části jsem knihu vzal docela na milost, ta je poměrně zajímavá a čtivá. Co je třeba jednoznačně pochválit, je grafická úprava, kvalitní papír už jsem zmínil v úvodu, stejně jak fotografickou část. Fotky Petra Luska jsou prostě skvělé!! Nevím, nevím, jsou tam jisté nedostatky, které mi brání plnému hodnocení, ale poctivé čtyři * dám rád. Určitě v budoucnu do knihy občas nahlédnu něco si připomenout.

3 02.02.2021