milary komentáře u knih

O Mašínech jsem moc nečetla a nevěděla. Ale bylo to pořád otevřené téma a teď na ně došlo. Na mě.
Otec Mašín… ten ve mně žádné otázky nevyvolává. A nemyslím, že se na tom nějak podepisuje sugestivní podání jeho části příběhu. Jednoznačně jeden z lidí, o jejichž morálním kreditu a odvaze nepochybuju.
Synové… Tady ty otazníky mám. Čtu si komentáře a vidím, že nejsem sama. Chce se mi souhlasit ve všem s mi-380. Argumentům dobře rozumím a zdají se mi blízké objektivitě, pokud je to s ohledem na válečné šrámy a raketový nástup totality vůbec možné. Na druhou stranu naprosto chápu i - nikterak útočný – odstup (vyjma komentářů odpad!), celkem srozumitelně pojmenovávající odboj bří. Mašínů se vším všudy (třeba jak píše druzickaster nebo mirektrubak). A ano, rozdíl mezi jejich „válkou“, sebevražedným odhodláním a měřítky nevyhnutelnosti na straně jedné, a zřetelným postojem osobní statečnosti otce Mašína na straně druhé přehlédnout nelze.
Tak jo. Tak jak to teda je? Hrdinové? Vrazi?
Lze si plánovat vystřílet autobus LIDÍ jako zatroubení k odboji? A kdy potom ty odvěké nároky svrchovaně určovat lidi a (ne)lidi vezmou konec? Posune člověka někam msta, jakkoliv tisíckrát pochopitelná? Sabotáž? Jo, to beru. Ale i tady je to „padni komu padni“.
Tak jak to teda je??? Nevím… Jak bych mohla? Asi bych tu krkolomnou rozteč
hrdinové x vrazi vůbec vynechala.
Ráda bych se k tomu postavila zásadově. Což by mělo ovšem smysl jen tehdy, kdybych ty zásady dokázala obhájit, být na jejich místě. A dobře si uvědomuju, že nebýt nejrůznějších lidí, překračujících (za běžných okolností nemyslitelně) meze, doteď jsme možná mohli sedět u televize s „Majorem Zemanem“. A to taky nechceš…

Kniha? Za mě špičková věc. A JI tu hodnotím. Thrillery a dobrodružky? Pfff… přečtěte si tohle a spadne vám brada. (Anebo si to rovnou pusťte s panem Ornestem, pro jehož způsob načtení marně hledám superlativy). Jestli vám teda nevadí, že se vám v hlavě budou rojit neodbytné otázky, hledající své odpovědi. Což vás u „Majora“ rozhodně nepotká...

32 09.06.2020

„Chirurga“ jsem dočetla (ušima) jen kvůli velkému respektu, který ve mně autorka vzbudila "Dědinou" a "Sítěmi". Ale do třicáté kapitoly jsem měla pocit, že točím stále jednu a tu samou. K tomu pocitu přispívala četná opakování: koukal(a) jak puk.., stál jsem pod sprchou nejmíň půl hodiny.., naklopil jsem do sebe.., cítil jsem se jako (následují výrazy sebezpytu po selháních), a další a další popisy a formulace. Asi to mělo zdůraznit pocity hlavního aktéra z prožívaného stereotypu, ale na to bylo 350 stránek docela dost.
Nijak nenapomáhalo trochu ploché načtení audioknihy a zcela monotónní ztvárnění zejména dívčích postav.
Nebaví mě klišé špitálních avantýr, ani nakukování pod pasivní pokličky zbabraných vztahů.
A hlavní "hrdina" byl pro mě dlouhou dobu hlavně - omlouvám se za ten výraz - sráč. Jistě otvírám pole pro nadurděnou kritiku typu - patrně holka neví, o čem mluví, kdyby se s alkoholovou závislostí setkala zblízka... No, to zůstane ovšem otázkou.
Bavilo mě nepřikrášleně vylíčené prostředí a rutinní dění ve špitále; tlak ambicí, odpovědnosti, administrativy, prachů, únavy, nekázně pacientů, nedostatku či nekompetence personálu, kariérních lezců (vzhůru i do nitra).
Bavila mě kauza s náhradami. Bavilo mě, že doktora nakopla v těch pár zbývajících - asi třech - akčních kapitolách k nějaké reakci. A bavilo mě, že to nebylo "ozlomkrk" s happy koncem, ale že to skončilo jen na půli cesty, a že to tak asi většinou bývá. I když u toho "svítí slunce", jak řečeno v závěru. Uuuf :).
Neodpustím si ale, že četné rádoby zásadní, zlomové a potenciálně dojemné momenty a poselství na mě působily strojeně; neuvěřila jsem jim a nedotkly se mě tak, jak asi měly.
Tak třeba příště; s autorkou rozhodně nekončím.

32 15.01.2020

Pro mě zcela neznámý příběh a Agatha Christie ve špičkové formě.
Atraktivní prostředí, ve kterém si libuju, skvělé a přesné vykreslení charakterů, do poloviny napínavý děj psychologické detektivky s příměsí thrilleru.
Teprve ve druhé části nastupuje monsieur Poirot a jeho nesmírně podrobné, ale přesto dramatické odhalování pravdy, založené na detailním zkoumání skutečnosti díky zevrubné revizi časových intervalů, neustálému zohledňování psychologie postav, pohnutek, reálných možností, slabých míst ve výpovědích...
A nakonec jeho už proslulé shrnutí (tentokrát opravdu trochu rovno natahování na skřipec :)), překvapivé, jak jinak, pro někoho znamenající svobodu, pro druhého...

Mně zaujala na téhle detektivce také šíře nenásilně podaných informací o době, postavení žen, politické situaci, téma rasové diskriminace, úvahy o ceně života, právu na odplatu, sebeobětování jedince...

A musím vyslovit nejvyšší míru obdivu interpretce, paní Růženě Merunkové. Díky ní jsem se neztrácela v textu ani postavách, což (zejména při neustálých Poirotových časových rekapitulacích s minimálními odchylkami, ponejvíce v závěru) nebylo právě lehké. Díky za pojetí Poirota bez jakékoliv násilné stylizace, přirozenou interpretaci mužských figur a zejména MISTROVSKÉ pojetí figur ženských, vč. "pekelných bab", viz Vesmich níže. :)))

31 21.09.2021

Četla jsem zrovna o velikonocích. A myslím, že lepší svědectví o službě, pokoře, odvaze, toleranci a nesobeckém nasazení ve věci dobra a lásky k bližnímu jsem si vybrat nemohla.
A byl tam i další kus velikonočního příběhu; že i když mají některé dobré "mise" zdánlivě špatné konce, to podstatné nekončí. Pokračuje dál.

A já pokračuju též. S Africkou zimou: do Jižního Súdánu s Lékaři bez hranic.
P. S. Lukáš Hlavica čte nádherně, co Tomáš Šebek tak úžasně žije a píše. Díky!

31 08.04.2021

Překrásná knížka. Jazyková pastva, nádherný, neuvěřitelně citlivý překlad
(Viktorie Hanišové, mimochodem). Zprvu jakoby jen črty, střípky a náznaky, vazby lidí k lidem, lidí k přírodě, lehkovážně mýcená historie míst. Čas v kruhu. Neomylně zapadající souvislosti, člověk čte stále rychleji a nenasytněji, to jak rozpoznává v ději vlastní život; a dočítá dojatý, obdarovaný, snad i trochu zmoudřelý a - naplněný pokojem. Klidem z řádu věcí. Ta knížka je úchvatně poetická, avšak nikoliv melancholická, pro zvláštní způsob humoru, někdy lehýnce a nečekaně dočerna. Výjimečné.

Moc se mi líbil i Starý kraj, před časem. Polední hodina ale víc.

Skvělé P. S. od broskev28 níže. Přesné a užitečné.

31 24.03.2021

Vlastně je docela pozoruhodné, že jsem odolávala tak dlouho. Přece jen – 93% a 2577 hodnocení (aktuálně), to člověk nepřejde jen tak (i když vedle sci-fi ani fantasy nepatří k mým úplně preferovaným žánrům). Ale to téma...
Byl to skvělý zážitek. Příběh byl úžasný, strašně se mi v něm líbilo. Všechny podrobnosti o sklenařích jsem doslova hltala; bohužel vzhledem k mému poměrně dlouhodobému už pobytu na světě byla také intenzita paralel to, co vybuzovalo mou představivost extrémě. Ale bylo to tak jedinečně napsané, že děj hrál prim bez námahy a nedovoloval průběžně příliš rozmáchlá podvědomá srovnávání. Nemohla jsem se od čtení odtrhnout; bylo to napínavé v tom (pro mě) ideálním smyslu slova. A byly tam bezvadné dialogy. A vůbec. Trochu "rychlošípácký" konec ? :) Nevadil...
Těším se na „Faju“ (a snad i na chystaný třetí díl). A moc bych si přála, aby mě ta pokračování zaskočila stejně nečekaným nadšením jako "Naslouchač".

31 14.09.2020

Mně se to líbilo a hodně. Kouzlo divadelního prostředí a retro-napětí příběhu, skvělé postižení atmosféry i excelentní informované vyprávění by ke spokojenosti určitě stačilo. A ono to uspokojení ještě graduje autorem připojenými Historickými perličkami; nebo - li celou řadou báječných upřesnění, zajímavých podrobností, odkazů a citací, zlomků divadelního slangu a hrstkou anekdot, souvisejících s předchozím. A nakonec udičkou Pozvánky do světa první republiky s návnadou tématu příští knížky, a sice zločinu na stříbrném plátně... Těším se!!!

31 14.01.2020

S "hluchavkami" - i mně příjde to pojmenování spíš půvabné než cokoliv jiného - jsem se potkala vlastně prvně kolem roku 2005 prostřednictvím divadelních představení. Působily na mne jako bytosti veskrze veselé a společenské, rozhodně ne jako lidé strádající nadměrně svým hendikepem. Vcelku by mě sotva napadlo o nich tak uvažovat. Je spousta omezení, která mě hypoteticky děsila víc.
Knížka mě ohromila. Trochu zahanbila. Každopádně jsem moc vděčná, že se mi dostala do ruky a já nebudu dál setrvávat v bludu a nevědomosti. Co já... Vůbec by mě nenapadlo, jak dlouho se táhla nevědomost v odborných kruzích. Z nepobratelných "výukových metod" ve školách na mě šly mrákoty. Ještě skoro na prahu jednadvacátého století? Když můj výklad neslyšíte, nejste schopna ho pochopit! (tlumočník ven) - a jiné perly "velkých mozků"?? No těpic.
Četla jsem jako e-knihu. Přála bych si, aby se v záplavě současně vydávaných knížek s proměnlivou kvalitou našel vydavatel (kromě autora) i pro tuhle skvělou věc. Klobouk dolů, pane Pando!

31 04.06.2019

Výstižný komentář? Tak to musíte o kousek dál napravo (ne! pardon, to je Fred Vargas) - o kousek níže, viz pánové marlowe, trudoš a další... Ctrl Cé. Napsala bych to i líp, ale nechce se mi (a vůbec, beztak budou ty hrozny kyselý :)).
Ale aspoň doušku. Douchu - já na ty krátké útvary moc nejsem...
Nadšené výkřiky a metály na přebalu ve mně vzbuzují hlubokou a nanejvýš obezřetnou rezervovanost. Ale když píše Stephen King "nejlepší krimi roku" a překládá ji Pavel Dominik, není moc důvod ofrňovat se předem.
První třetinu jsem četla věky a posunovala se stylem jedna věta vpřed, dvě zpátky. Čisté čtenářské obžerství. Vůbec se nechcete posouvat. Je vám úplně šumafuk, kdy TO vypukne. Brodíte se textem jako hustým medem, omráčení přívalem jazykové vynalézavosti, která nezůstává (na to vsadím krk) nic dlužná originálu. Nejraději byste se těmi hutnými větami plnými neobyčejných slov, v neběžných propojeních překotně ústících v nečekané pointy, cpali po hrstech; hrdlo stažené rozčilující příměsí poněkud bizarní srandy. Než si trochu zvyknete. Ale vy si zvykat nechcete, propadlí vášni k objevování jazyka.
Michael Connelly přirovnává Sráče k metru, řítícímu se tunelem. Není to žádný příštipkář; lze mu věřit, uvidíte.
Ale ten jazyk, přátelé.., ten jazyk!!!

31 23.04.2019

Dočítám. ( Jasných pět...). Jako vždycky trochu nevrlá, že knížky mají konec, což je nefér. A jakkoliv jsem od Františka Niedla četla zatím všecho kromě Inspektora Prevíta, a v mých "přečtených" září u autorových titulů hvězdné nebe, komentář jsem zatím k ničemu nenapsala. Asi ani není třeba pět další ódy, vysoká hodnocení knih mluví sama za sebe. Ale dlužím to za ty mraky skvělých stránek jako poděkování...
Nejradši mám historické (série). Právě Rytíře z Vřesova, Hynka Tase z Boru, Platnéře, Pavla Vencla, taky samostatný Poslední batalion - každou pro něco jiného. Každá přináší - kromě průběžného napětí - informace, jedinečné prostředí, jedinečné aktéry. To vůbec není samozřejmé. Kdyby se z knížky oloupal virtuozní způsob vyprávění, nikdy nezůstane pouze rutina, ochozené hlášky a situace, triviální zápletky a hrstka chyb: místopisných, dějových, jmenných a jiných. Což se někdy plodným autorům stává.
U Niedla ten pocit částečného ošizení čtenáře nemám. Jistěže čtu třeba míň ráda sérii s Dabertem, ne úplně ráda knihy ze současnosti (vyjma Skleněného vrchu), ale to mám tak třeba i s Naďou Horákovou a vypovídá to spíš o mém čtenářském gustu než o kvalitě. A ta určitě u vícedílných sérií a při vzrůstajícím množství napsaných knih kdekomu z našich i cizích bardů drobně kolísá, jen... Jen je prima, když si člověk může spíš říct, pro tohle asi nejsem cílová skupina, než - no potěš, to je ale sešup, taková škoda...
Takže já se moc těším na další "niedlovky"; mimořádně čtivé a řemeslně poctivé, jak je už dlouho znám.

31 16.03.2019

Jeden z nejúžasnějších příběhů. Když nepodlehne člověk netrpělivosti. Když zaujatě poslouchá znovu a znovu totéž. A znovu. A zas.
Totéž? Kdepak! Drobné nuance, nepostřehnutelné odlesky tehdy a teď, malé lži, které se tak dobře schovají za ochabující paměť, proměna zúčastněných v průběhu dlouhých šestnacti let "poté", - nebo že by zase až tak velká nebyla?

Šestnáct let starý případ. Ukončený. Žena zavraždila svého muže malíře a po roce ve vězení zemřela.
Teď je tu ovšem její dcera, tehdy ještě úplně malá, se svými pochybnostmi a dopisem od matky, která v něm píše o své nevině. Jinak se není čeho chytit. Leda rozplétat s úmornou pomalostí zteřelé nitky dávných svědectví až (snad) k pevnější osnově současných výpovědí. Pokud k nim bude vůbec někdo ochoten.
Ale Poirota případ zajímá a výzvu přijímá...

Mám ráda interpreta Pavla Soukupa a dobře se mi poslouchalo i tentokrát.

30 01.03.2023

Jé, málem bych zapomněla, Vánoční koleda! Taková krása! A ještě když ji čte pan Somr.
Taky něco, co člověk zná z mnoha zpracování... Páni, rok vzniku 1843, to se ani nechce věřit. Trochu - archaické, že? A přece, v čase vánoc, v magickém čase, kdy jsme jaksi podivně přístupnější věřit na zázraky, z nichž jedním je přítomnost milosrdenství a lásky mezi lidmi, byť těkavá a krátkodechá, mají slova Dickensovy Vánoční koledy stále to proměňující kouzlo, díky kterému člověk zatouží i po vlastní nápravě a obnově.
Možná je to tím světlem svíček. Nebo slov. Nebo ticha. Nebo...

30 07.01.2023

Zvláštní, moc pěkná knížka. O dětech, ale...

Tak málo stačí, aby byl člověk označen za "divného". Třeba - že v jednom kuse čte. Jí. Nedokáže se soustředit. Je prcek. Kulhá.
Což znamená, že je jiný. Jiný než my! Chchudááák... (v rádoby empatické verzi).
V té neempatické to znamená vyhýbavost a nezájem, přinejlepším. Nebo rovnou šikanu rozličného druhu.

Líp se holt srovnáváme s fazónou "přes kopírák". Protože tak se cítíme jaksi na domácím hřišti. A víme, co čekat. Nebo si to aspoň naivně myslíme, dokud se v té naší jistotě párkrát nevykoupeme.
Kdybychom se totiž míň báli jinakosti, mohli bychom zjistit nečekané. A Petra Soukupová dokazuje, že bychom netratili.

Poslouchala jsem audioknihu. Vřele ji doporučuju.
(A knížku si dávám do své imaginární knihovny hned vedle Soběstačného).

30 14.11.2022

Jeden z majstrštyků Agathy Christie, tentokrát jako audiokniha načtená Lukášem Hlavicou. Báječná kombinace.
Mnohokrát jsem viděla film; jak s Davidem Suchetem, tak s Peterem Ustinovem. Knihu jsem četla taky víc než jednou, ale už před lety. Moc ráda jsem si tedy znovu dopřála plné znění příběhu se všemi detaily a finesami, které jsou v adaptacích umenšeny, nebo pominuty.

Nelze se neopakovat. Ta atmosféra... Nebyli jste letos u moře? Tak budete. Během pár stránek se ocitnete na ostrově v hotýlku, člověk sedí na terase a blahořečí si. Ještěže mi tohle skvělé místo neuniklo! Určitě se musím co nejdřív podívat na... Jo vlastně, vždyť já si jen čtu. Achjo.
Jenže nemáte čas, být rozmrzelí, neviděni, pohybujete se mezi hosty, nasloucháte hovoru, bavíte se. Cítíte vůni opalovacích olejů, hodnotíte plážové kreace, máte chuť nechat si namíchat si drink, zvednout spadlé klubíčko vlny...
A jako vlna se odvíjí děj. Předehra, vedoucí k šokující smrti v letovisku, vy vraždu čekáte, samozřejmě, ale - čert to vem, že jen čtete! - i tak bez skrupulí fušujete "ruce zákona" do řemesla a Poirotovi v patách (sváděni nesčetnými odbočkami) spěcháte za vyřešením záhady. A že k němu dojde, to se samosebou rozumí, ať je spleť otázek sebeneprostupnější.

Drobounkou pihou na kráse pro mě bylo pár vět, ženskými ústy vyslovených v úplném závěru, jinak zcela uspokojivém :) Trochu mi zatrnulo, a nějak mi to s Agathou nešlo dohromady. Ale možná je na vině knížka Feminismus je pro každého, kterou jsem právě přečetla :) A doba. Tehdejší, samozřejmě. :)))

30 05.10.2022

Slyšela jsem jako audioknihu. Příběh prochází střídavě třemi časovými rovinami, každou čte jeden interpret. Skvěle.
Vyprávění o osudech tří generací, česko-německé vztahy (a mezilidské vztahy vůbec), tři kluci kamarádi, z nichž jeden je duch.
Dětské oči vidí věci jinak, jejich vidění ale – přes nepopiratelné záblesky humoru, které jsou spíš kouzlem nechtěného, a dosud dětsky bezelstné přímočarosti – nikterak neubírá na obrazotvorné syrovosti líčeného, spíš naopak.

Četla jsem Café Groll, Sběratel sněhu mě ale upoutal nesrovnatelně víc. Určitě bude stát za to přečíst si (s ohledem na předchozí) Kathy. Časem. Čtení je to neveselé, jakkoliv pětihvězdičkové.

30 31.10.2020

Za předposlední knihu („Zmizení princezny“) jsem nadrobila „pouhé“ 4 hvězdy. Chtěla jsem napsat: všestranně slabší (machrymachry...). Ale šla jsem do sebe, jelikož bylo nutno si přiznat, že jsem rozmrzelá převážně aktuálním výběrem ženského teamu. Teda Oto… Nostalgie po „útlých zádíčkách s kšandičkama“ té čím dál oprudentnější „Marusji“? Zapálení pro duševně nestabilní (byť čerstvě mobilní) křehuli? Mařenka – to byla ovšem jiná liga. Ale.., až zas trochu dost jiná :). Zkrátka, skoro jako bych nepatrně ohrnula nos, zpovykaná…
Ovšem… Přátelé...
„Dáma se zeleným slonem“ mě beze zbytku navrátila do tvůrčí extraligy jménem Velinský. Nenechalo mne to vydechnout, bránice se radostně otřásala, smála jsem se nahlas, přerývaně předčítala svému muži (an mi souběžně pinkal hlášky z jiného dílu), vracela se, pažravě „gurmánila“ i vytříbeně „gurmetila“, žasla…
Ta nenapodobitelná lehkost formulací, ta neohraničená schopnost naprosto přirozeně uplatnit a vřadit desítky solitérních fórů (špičkových a jinde nevídaných), ten krásně retro poctivě detektivní příběh s neošizenou logikou – prostě velká paráda. Citovat nebudu. Čtěte.

30 08.07.2020

Nechystám se (výjímečně :)) nevybíravě tupit předřečníky (či spíše "předpisatele")
s odlišným pohledem na věc. Úroveň téhož je ostatně v knize vícečetně popsána dostatečně srozumitelně; užitečné vědět, což?
Jsem dost opatrná na sdílení, či dokonce šíření informací. A pro jistou lenost ověřovat skrumáž, co se lavinovitě na člověka hrne z nejrůznějších informačních zdrojů, sebezáchovně selektuju. To neznamená, že se uzavírám do krunýře vlastního názoru, ani že ho musím na všechno nutně mít. (A vědět, nejlépe s "křížkem po funuse", jak se dalo veslovat jinak, jinam a líp...). Znamená to, že se snažím vybírat co nejspolehlivější prameny a z více pohledů ověřitelné zdroje, lidi s dobrou pověstí, vzdělané a natolik při věci, že nepotřebují útočné a úskočné vycpávky argumentů, šmelení s důkazy, ani vtíravost podsouvání.
Ke čtení nepotřebujete slovník cizích slov, argumentace je opřena o sled věcí v širším dějinném kontextu a s užitečným využitím dohledatelných citací. Pojmenovávání jevů je zcela nadčasové. A přesto text nebrání nesouhlasit. Jen chce vyzvat ke zdůvodnění, proč a s čím nesouhlasíte. K dialogu.
Hodně jsem se dozvěděla. O sobě, o jiném. Je dobré si to přečíst. Občas...
(Audio skvěle načetli Jiří Dvořák a Ivan Trojan).

30 22.05.2020

Jsem tak stará, že pamatuju dobu, kdy roztrhnout si džíny na koleni znamenalo tragédii. Pamatuju si i verze ledasčeho z doby "předdžínové"; míra závažnosti situací se mi pak proměňovala s přibývajícím věkem a zkušenostmi. Žádné novum. Takhle člověk občas dospěje k mylnému dojmu, že je o určité době, kterou navíc sám zažil, víc než povšechně informován. Pak sáhne v knihovně po "Hluchavkách", "Životopisu černobílého jehněte" třeba - a zírá. Jako když skládá důvěrně známé kostky s výjevem z Červené Karkulky a výjde mu z toho - nevím - Drákula.

"Jehně " se tváří zpočátku neškodně. Živě líčí drobné peripetie mulatských dvojčat - kluka a holky, vyrůstajících v péči babičky a svérázného strejdy. Děj málokdy zakopne o soc. realitu tehdejšího Československa jinak, než víceméně úsměvně. Autor Zmeškal klame tělem; je to laskavé, milé, vtipné, krásně se to čte.
Ovšem - čas běží a dvojčata dospívají. I přes neběžnou propojenost každé po svém. Zakopnutí o systém se množí; to jak se jejich dosavadní verze vnímaného proměňují vlastními zkušenostmi a nabývají občas dost dramatické podoby. Čtení už není tak milé a laskavé. Nastupuje realita. Sourozenci, rodilí to občané a obyvatelé socialistické vlasti, zjišťují, že občanská práva ani zdaleka nepojímají do své zaštiťující náruče všechny bez rozdílu, a už vůbec ne ty s rozdílnou barvou pleti (není - li člověk čirou náhodou Angela Davisová), čemuž straní nemalá část "normální" populace.

Tomáš Zmeškal čtenáře nešetří. Přitvrzení ve střední části knihy pouze předznamenává atmosféru finále, kdy příběh vrcholí ve vlnách a láme se jako světlo na hranách invence a neuvěřitelné imaginace. Nevyčerpatelná škála výraziva skvěle vymezující jednotlivé části děje a množství metafor (obzvlášť v závěrečné části), které jsou ale skoro vždy logickým předobrazem dějového posunu, znamenaly pro mne opravdový čtenářský zážitek, který se tímto pokouším nabídnout dál.

30 12.04.2020

Sérii nečtu chronologicky a nevadí to. Z kusých poznámek lze dobře odvodit, že se cosi v předchozím díle přihodilo, co dál ovlivňuje Tomáše Volfa v aktuálním příběhu.
V obou přečtených knížkách oceňuju jak autenticitu prostředí a stejnou hodnověrnost vztahů, tak pozoruhodná témata; v této - 3. části - mě moc bavilo zapojení lidí z různých oborů při experimentálním hledání metody provedení předmětného zločinu.
Vysloveně mi sedí styl Jiřího Březiny, neexhibující, nápaditý a čtivý. Bylo to napínavé, musela jsem dočíst, i když tou dobou už jindy dávno spím. :)
Zaujalo mě (čtvrté) Mizení a za pět hvězdiček je taky Vzplanutí.

29 22.10.2022

Agatha... Divím se, že dosud nemám čichový orgán přinejmenším dvojnásobné délky. Jak ta dovede člověka "tahat za nos"!
A jak já to miluju... :)

Vražda Rogera Ackroyda patří určitě k jejím nejlepším detektivkám...
Průběh vyšetřování je opět založen (jak je u Poirota zvykem) na trpělivém shromažďování titěrných kousků skládačky - skutečně mi to vždycky připomíná stavbu lodě v láhvi -, až jsou odkryty všechny detaily a zloduch je odhalen.
Klamná pomalost děje ukolébává, člověk se ochotně utvrzuje v nabízených verzích (jasně, je to ten a ten, jinak to být nemůže, proč se to tak vleče?!), ale zdánlivě seriózní až trochu nudné značení cesty je prostě jen návnada, na kterou netrpělivý čtenář zpravidla skočí, aby byl důmyslnými rozuzleními znovu a znovu ohromován a coby amatérský detektiv na hlavu porážen malými šedými buňkami. :)

Tentokrát je můj obdiv zcela mimořádný.
Poslouchala jsem jako audioknihu; nevzrušené, poklidné podání Ladislava Lakomého se hodilo výborně.

29 04.06.2022