Životopis černobílého jehněte
Tomáš Zmeškal
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/25346/bmid_zivotopis-cernobileho-jehnete-0VV-25346.jpg
4
83
21
Není pravidlem, že autor, který svým prvním románem zaujme neotřelostí, hloubkou i pravdivostí, dokáže znovu zaujmout a s ještě větší silou přesvědčit, že jeho psaní není jen šikovným skládáním slov, ale především skutečným sdělením. Tomáši Zmeškalovi se to po úspěšném debutu Milostný dopis klínovým písmem jeho druhým románem Životopis černobílého jehněte podařilo. Čerpal tentokrát ze zkušenosti osobní, a přesto znovu podal svědectví o celé české společnosti, o nás samotných. Ukazuje čtenářům situace života a chování, které si většina z nás v naší bílé kůži vůbec nedovede představit, a to dokonce ani ti, kteří sami sebe považují za bezpředsudečné, otevřené a tolerantní. Zmeškal svým osobitým úhlem pohledu popsal dobu 60. až 80. let, kterou si dnes leckdo idealizuje, ať už pro její myšlenkovou plochost, a tudíž nenáročnost, nebo z hlediska vzpomínkového optimismu, protože tehdy jsme byli mladí a krásní. Ukazuje nám svět, v němž nic, co společnost nabízí, nefunguje normálně, a dokonce i to, nač se lze obvykle alespoň trochu spolehnout, tedy city a rodinné vazby, je deformováno k nepoznání, neboť – slovy samotného autora – „historie... svým velkým zadkem zasedla soukromé okamžiky štěstí a rozmačkala je k nepoznání."... celý text
Přidat komentář
knížka z levných knih asi za třicet korun - poměr cena výkon hodně dobrý. je to o sourozencích co vyrůstají za socialismu vychováváni babičkou - a jejich táta je odněkud z Afriky (ale musel je opustit už jako malý), takže se celou knihu - tedy dětství a dospívání - potýkají s rasismem. ale v ději je to zvýrazněný jen v těch nejzávažnějších situacích (který jsou teda šílený), čímž se to snaží autor asi zmírnit nebo přiblížit, protože se s rasistama potýkají pořád (občas to je zmíněný), nebo jen klade důraz na touhu nebejt "jinej" a zapadnout. občas mi tam přišli sem tam nějaký časový nebo charakterní nekonzistentnosti, ale jinak to bylo fajn - o trochu víc než oddechovka
Přečteno již po druhé...zase jedna kniha po které jsem nemohla usnout. Bylo mi smutno hned dvakrát, jednak z děje a pak jsem si uvědomila, že ten hnus nezmizel s pádem komunismu, ale že je zde pořád v genech dalších generací.....
Příběh dvojčat, česko-afrických míšenců z dob socialismu. Vychovává je babička a prastrýc Jindřich.
Vávlav a Lucie spolu umějí komunikovat i telepatií,natolik jsou si blízcí. Lucie je přesně o 6 minut starší.
Velmi drsný příběh o dospívání a rasismu v Československu 80.let 20.století.
(2009)
Tento příběh z období normalizace není o tom, že všichni Češi jsou rasisté. Je o tom, že někteří jsou polorasisté a někteří rasisté vůbec nejsou. Je o lásce, obětování, vzdoru proti režimu, který se snažil odstranit vše, co by vyčnívalo z nalajnované řady, naplánované učením, jež odporuje zdravému rozumu.A také o strachu z represí.
Vyprávěno vyzrálým stylem, místy s nenuceným, jemným, téměř noblesním humorem.
Tahle kniha by si opravdu zasloužila pevnou vazbu, lepší papír a hlavně pro mne trochu větší písmenka.
Doporučuji.
Tak tohle byl v mnoha ohledech fascinující zážitek.
Až dechberoucí kvanta lidskosti a opravdovosti, jemně moudrých zákoutí člověčí obyčejnosti, vtipných, neokoukaných a originalitou prosycených pohledů na život i v socialistickém marasmu. Hodně se mi líbilo vylíčení vzájemného 'napojení' dvojčat.
Příběh o rodině, její síle a absolutní nezastupitelnosti, křehkosti i zralosti vztahů se pomalu, ale jistě překlápí do příběhu o stádu a stádnosti kdy:
".... sprostota a sovětizace celé země prostoupily, jako elektrifikace Ruska za Lenina, již úplně všechno..."
Styl vyprávění je svou hloubkou a pestrostí nevídaný a já si nejen šetřila každou stránku, ale často se vracela a četla znovu.
Závěr je neúprosný, ale vlastně strašně logický a pravdivý v mnoha ohledech. Do těchto sourozenců je vloženo mnoho podobných osudů.
Deset hvězd a objev roku!
A ANO není tu lepší komentář než milé milary a ve všem mu lze věřit! Já ho četla předem a udělala jsem dobře :o)
Autorovu prvotinu jsem četla kdysi dávno, chvíli po jejím vydání. Od té doby už uplynulo hodně let, já přečetla hodně dobrých knih a ke druhotině T.Z. jsem přistupovala bez velkého očekávání.
Prvních zhruba 50 stran jsem vplouvala do příběhu a nijak jsem ho neprožívala; o to urputnější byly poslední stránky. Prožila jsem svá "nejlepší léta" jako vyskoškolačka právě v Dejvicích, takže jsem s hrdiny procházela známá místa - Kulaťák a nikdy jinak, sídlo MO, kino Svornost, parčík na Bachmačském náměstí. Postupně jsem ignorovala tiskové a gramatické chyby, kterých je tu bohužel poměrně dost, nevadilo mi ani střídmé dělení textu na odstavce, které mi zprvu přišlo velmi únavné. Soustředila jsem se na to neskutečné vyjadřování, koncert českého jazyka na dané téma (namátkou s.140 - první oddíl kapitoly Taneční, naprosto dokonalé a skvělé!).
V kombinaci se silou příběhu i jeho konce se momentálně cítím úplně "vyšťavená"; takový pocit mívám třeba při odchodu ze sauny.
A nakladatelství Torst velmi zazlívám chatrné brožované vydání, které rozhodně neobstojí v knihovnách, jakkoli nečekám zástupy dychtivých čtenářů!
"Při provětrávání zašlých vzpomínek a bezelstném přivolávání dávných časů splétaly stařenky, bezmocné matky rodů, ze šňůr úvah, pohledů a přeslechnutí nelítostné gobelíny, v kterých se váhavě a jakoby pozpátku odehrávaly příběhy dávno minulé i ty, které měly teprve nastat, a zatím byly pouze sazenicemi ve sklenících, vlastněných diskrétní společností Fátum a synové, s.r.o."
P.S. Zásadně nepročítám komentáře před vlastní četbou. Ale kdybych tak v tomto případě učinila, pak by mě komentář milary určitě donutil pustit se do téhle knihy mnohem dříve. Takže za něj aspoň zpětně děkuju!
Jsem tak stará, že pamatuju dobu, kdy roztrhnout si džíny na koleni znamenalo tragédii. Pamatuju si i verze ledasčeho z doby "předdžínové"; míra závažnosti situací se mi pak proměňovala s přibývajícím věkem a zkušenostmi. Žádné novum. Takhle člověk občas dospěje k mylnému dojmu, že je o určité době, kterou navíc sám zažil, víc než povšechně informován. Pak sáhne v knihovně po "Hluchavkách", "Životopisu černobílého jehněte" třeba - a zírá. Jako když skládá důvěrně známé kostky s výjevem z Červené Karkulky a výjde mu z toho - nevím - Drákula.
"Jehně " se tváří zpočátku neškodně. Živě líčí drobné peripetie mulatských dvojčat - kluka a holky, vyrůstajících v péči babičky a svérázného strejdy. Děj málokdy zakopne o soc. realitu tehdejšího Československa jinak, než víceméně úsměvně. Autor Zmeškal klame tělem; je to laskavé, milé, vtipné, krásně se to čte.
Ovšem - čas běží a dvojčata dospívají. I přes neběžnou propojenost každé po svém. Zakopnutí o systém se množí; to jak se jejich dosavadní verze vnímaného proměňují vlastními zkušenostmi a nabývají občas dost dramatické podoby. Čtení už není tak milé a laskavé. Nastupuje realita. Sourozenci, rodilí to občané a obyvatelé socialistické vlasti, zjišťují, že občanská práva ani zdaleka nepojímají do své zaštiťující náruče všechny bez rozdílu, a už vůbec ne ty s rozdílnou barvou pleti (není - li člověk čirou náhodou Angela Davisová), čemuž straní nemalá část "normální" populace.
Tomáš Zmeškal čtenáře nešetří. Přitvrzení ve střední části knihy pouze předznamenává atmosféru finále, kdy příběh vrcholí ve vlnách a láme se jako světlo na hranách invence a neuvěřitelné imaginace. Nevyčerpatelná škála výraziva skvěle vymezující jednotlivé části děje a množství metafor (obzvlášť v závěrečné části), které jsou ale skoro vždy logickým předobrazem dějového posunu, znamenaly pro mne opravdový čtenářský zážitek, který se tímto pokouším nabídnout dál.
Nemohla jsem se začíst, způsob vyjadřování mě rušil, protože jsem se musela soustředit na každou větu. Při téhle knížce se mi žádnej film před očima nespustil... Děj zajimavej, podán trochu moc černobíle ... Všichni Češi jsme rasisti ??
Tomáš Zmeškal mě podruhé překvapil. Dospívání a život černých sourozenců vychovávaných babičkou v rasistickém komunistickém Československu vystihl bez patosu a věcně, přitom velmi jemně a působivě. Doufám, že ne úplně všechno autor čerpal z vlastních prožitků a těším se na další jeho díla.
Bohužel, nemohu hodnotit, odkládám... Velmi mi vadí, že používá nespisovnou češtinu i mimo přímou řeč. Je to neskutečně nepříjemné, rušící a únavné si v hlavě překládat do "spisovna" i obsah knihy a ne pouze tu přímou řeč...
Klínové písmo je také tak psané. Takže s tímto autorem se loučím, ať už je samotná kniha sebelepší ...
Silný , hluboký a pravdivý příběh . Autor čerpal z osobní zkušenosti a podal svědectví o naší společnosti. Příběh se odehrává v 60. až 80. letech což byla doba velice složitá i pro lidi , kteří se nelišili barvou kůže.
Některé mezilidské situace se ale jistě odehrávají i v dnešní době a opět stačí jakékoliv odlišení se. Prostě být jiný je v naší společnosti těžké a záleží na tom jak je osobnost silná zda to unese nebo ne a jakým způsobem.
Knížka na mě velice zapůsobila.
Nejprve jsem se nemohla začíst... bylo to pěkné, ale stále tomu něco chybělo. Pak zhruba od poloviny jsem se začetla a nemohla se odtrhnout... na konci mi ukápla i slza. Na začátku bych nevěřila, že té knize dám 5 hvězdiček... Silný příběh.
Po Milostném dopise klínovým písmem byla pro mě tato kniha celkem zklamání. Obzvlášť poslední kapitola, což je zvláštní, protože poslední kapitola v Milostném dopise se mi také příliš nezdála. Stejně tak jsem u obou knih zhruba po sto stranách zažila malou ,,krizi´´, kdy se mi do dalšího čtení vůbec nechtělo. Nevím, jestli bych ještě sáhla po nějaké další Zmeškalově knize. (Jako velké plus ale beru vazbu knihy, písmo a grafickou úpravu.)
Stejně poutavé čtení jako Milostný dopis klínovým písmem, který ve mně ale probudil mnohem více emocí. Nejzajímavější byly okamžiky, kdy hrdinové prožívali svou jinakost ve společnosti, kde měli být všichni co nejvíce stejní, podajní, bez vlastního názoru.
Milostný dopis se mi líbil víc. Mnohem víc jsem to prožívala. V životopise bylo dobře zaznamenáno to vytrácení se babiččiny ochrany. Jakoby děti byly obklopeny nějakou ochranou bublinou, která se postupně rozplývá. Také se mi líbilo, že hlavní hrdina nebyl nijak patetický a nebyla to kniha o hořkém osudu míšence.
Čte se to dobře, ale Milostný dopis klínovým písmem se mi svou obsahovou a stylovou rozmanitostí líbil krapet víc.
Toto je naprosto geniální obdiv. Pan Zmeškal má můj neskonalý respekt, protože napsat dvě tak skvělé knihy za sebou, to se jen tak někomu nepovede.
To byla skvělá kniha! Milostný dopis klínovým písmem se mi hodně líbil, ale Životopis mě nadchl mnohem víc. Trochu jiný autor, úplně jiné téma a neznám nikoho ze současných českých autorů s kým bych mohla Zmeškala srovnat.
Autorovy další knížky
| 2008 |  Milostný dopis klínovým písmem |
| 2009 |  Životopis černobílého jehněte |
| 2013 | Sokrates na rovníku |
Začátek knihy je takový nic neříkající. Chápejte, neodhadnete, kudy se to bude ubírat. Konec mě dostal, spíš tedy "peripetie" ke konci... neřeknu.
Chvílemi mi přišlo, že autor musí znát mou rodinu (Příbram, mulati, Václav a Lucie). No comment :).