milamarus komentáře u knih

Čtivé dialogy, skutečné postavy na skutečných místech a především úžasný střih. Ten bych vyzdvihla. Bylo to lepší než film. Ano, konec byl takový, jaký se dal u takového názvu a za daných okolností předpokládat - Říše zvítězila, ale nikdo nemohl popřít, že čin, který většině Němců připadal nejen zneklidňující, ale přímo nežádoucí, se stal skutečností.

Jiří Šulc není jedním z těch autorů, kteří rádi opisují jeden od druhého a citují se navzájem. To je jasné. Podařilo se mu toto frekventované téma ukázat z jiného úhlu. Čtenářům představil parašutisty ne jako stroje na zabíjení, ale jako (ne)obyčejné muže, kteří si dokázali i v akci uchovat lidskost a trošku té bezstarostnosti. To mě moc bavilo.

38 05.11.2015

Zase jedna kniha z doby, ve které míra provinění jednotlivce nebyla důležitá, a opět neskutečně silné! Chvíli jsem se smála, chvíli brečela a v jednom kuse držela palce. I plešatému panu Stalasovi, který i skrz své sarkastické poznámky ukázal, že si je vědom hodnoty života.
Důraz na bytí ostatně kladli všichni. A každý jinak, což podpořilo atmosféru „nikdo přesně neví, co se bude dít; není nic jak vypadá; kdo ví, co hraje ten druhý“. Zaujal mě přístup Andriuse a paní Vilkasové, resp. jejich snaha o zabránění škatulkování na dobro a zlo, na vítěze a poražené, na ty, kteří mají pravdu a kteří se zmýlili. Ta je obdivuhodná!
Hvězdičku dávám též za kurzivou psané Lininy vzpomínky na tatínka a sestřenici Joanu. Ač se soustředily na dobu, která současnému stavu odloučení předcházela, vyprávění nijak nenarušovaly a umožňovaly adekvátně hodnotit a vůbec pochopit hlavní hrdinku a taky odhadnout, co s ní bude dál.

Je to pochmurné čtení, ale ten konec, ten konec! …

34 09.03.2016

Jedna ze čtrnácti knih, které jsou k dnešnímu dni vedeny na DK pod štítkem Jan Palach, 1948-1969. Jediná od zahraničního autora.
Poslední slovo v ní však má Petr Blažek, sám historik a spoluautor publikace o Janu Palachovi (vydané již v roce 2009). Píše: ,,(…) Příběh mladíka, který obětoval svůj život, aby zabránil nástupu tyranie, oslovuje mnoho lidí po celém světě dodnes. (…) Publikace Anthonyho Sitruka přichází do českého prostředí v situaci, kdy odkaz protestu Jana Palacha nabývá znepokojivých paralel. K moci se třicet let po pádu komunistického režimu opět dostává komunistická strana, byť její současné volební výsledky paradoxně slábnou. Pohled zvenčí, i když někdy klouzající po povrchu, je v tomto bolestivém kontextu cenný a umožňuje hlubší promýšlení nejen významných historických křižovatek v našich dějinách."

Podtrhuji sloveso “umožňuje“ a přidávám taktéž čtyři hvězdy.

Mám totiž ráda tyhle dvojknihy stojící někde na pomezí reportáže a biografie, které mi dovolí nahlédnout do zákulisí svého vzniku, do hlavy autora, do navzájem se předbíhajících asociací, tápání a psaní,… zkráceně do jeho boje s informacemi. Bezelstného boje. A líbí se mi, že i na úkor vážného tématu nechtějí být didaktické. Jsou nedotažené, kostrbaté, ale přesto v nich lze najít něco nového a neznámého (nějaké jméno, termín nebo lokalitu), lze nad nimi přemýšlet, opravovat je a hanit. Koneckonců, i to má smysl.

--------------------------------------------------------------------------
CITÁT:
O mimořádných činech se obvykle mluví jako o něčem nenormálním, psychopatologickém, ale v tomto konkrétním případě o to nešlo. Jan Palach nebyl nemocný, netrpěl sebevražednými sklony. Nechtěl primárně zemřít, chtěl probudit lidi. - str. 120

31 09.04.2019

Na světě se rodí příliš mnoho lidí a píše se příliš mnoho slov, a tak se stává, že spousta z nich (jak lidí, tak slov) zmizí. Aby se tomu předešlo, existují vzpomínkové knihy. Toto je jedna z nich. A proč ji číst? Protože nepřímo poukazuje na to, že vše, co se od počátku věků po člověku žádá, je, aby byl součástí společenství, aby se zařadil mezi ostatní. Bez ohledu na povolání. A nebýt zločincem nestačí!!! Nutno potlačit jednu z nejmocnějších a nejtemnějších sil: závist.

Díky vyprávění A. Mandlové poznáte prostředí stříbrného plátna, vztahy mezi jeho hvězdami a společnost vůbec. A snad dokážete odolat rychlým soudům. Těch, kteří byli připraveni ji potupit a pošlapat, bylo v minulosti dost.

Už dřív jsem zde vyjádřila své díky za knihy, které mi pomáhají zvednout oči z chodníku. Toto je jedna z nich. Ale napsat o ní jen to a nic víc, by nestačilo. Mně nestačí. Důležité je říct, jak ono vzhlížení probíhá, v čem tkví to kouzlo. (…) Nejsem si však jistá, jak to formulovat, proto si vypomůžu jednadvacátou stranou. Nezval je ladičem, který ,,převádí vše, co potkává, do jediné tóniny: do tóniny dojetí bez přecitlivělosti.“ Do tóniny plné krásných slov a dlouhých souvětí.
Mluví k čtenáři, k sobě, k prázdným i popsaným stránkám. Dovede zpřítomnit místa a okamžiky, a vzbudit v naslouchajícím pocit vzrušení, který cítí sám. Je někým, kdo vedle sebe potřebuje druhého člověka. (…) Takového, který chce být veden nejen ulicemi Prahy.

-------------------------------
CITÁT:
,,A kdyby naše setkání, které mi darovala náhoda, nemělo být k ničemu než k tomu, aby ve mně obnovilo kus rozkoše nebo nostalgie, nechť jsi to právě Ty, pro kterou jsem žil několik minut, několik hodin vzrušeněji, než jsem žil bez Tebe, pro kterou se staly mé kroky bludnějšími, má slova vřelejšími, mé čekání napjatější než bez Tebe.
Ale přijdeš-li, nechoď ani proto, abys zůstala, ani proto, abychom se loučili. Neboť – a to vím, to cítím -, neboť – to chci – až zapadne poslední slovo za touto knihou, uvidíš mě vycházet z jejího konce tam nahoru nebo tam dolů do ulic, kde nás znovu spojí, znovu rozloučí náhoda – a kde, aniž o tom kdo uslyší ode mne slova, jsem a zůstanu na všecky časy pražským chodcem.“

27 27.12.2018

Celoročně využitelná a po užití volající kniha. Rozkaz v názvu mi nevadí. Výběr míst mi sedl. A zdá se mi skvělé, znát odpověď na všechny otázky shora.

Doporučuji!

25 06.05.2019

S touto knihou jsem včera objevila Roberta Kessnera, a až se dostatečně vynadívám na jeho obrazy, půjdu se projít, protože…
-----------
CITÁT:
,,(…) – vidím-li obrázek večerní ulice mé rodné Prahy, ulice s rozžatými lampami, vybaví se mi ten okouzlený pocit z mého dětství – a postojím… a popojdu – s tím přáním vidět i další… a ještě – ještě…“

24 15.01.2019

,,(…) Když někdy večer vycházím, nechávám lampu rozsvícenou. Když se pak vracím, vidím její světlo za záclonou a usmívám se své neúčinné lsti, protože stačí otevřít dveře a samota mě přímo udeří do obličeje. Probírám se ve skříňkách, postrkuji lahvičky, otevírám kohoutky, ale slyším jen ticho tvé nepřítomnosti. Poslouchám je, nenahání mi strach, spíš mě fascinuje. Nemám nejmenší chuť je přerušit. Spánek nakonec přijde, tisíckrát už takhle přišel, když jsem poslouchala tvou nepřítomnost.(…)“ – str. 50

Těchto pár vět jsem si vypsala a doufala, že při jejich opakovaném přečtení přijdu na to, co mě tak vzalo a zasáhlo. A pomalu mi dochází, že je to ona lehkost, otevřenost a prostota, se kterou je toto vyznání sepsané. A taky absence touhy zalíbit se, maskovat a přetvařovat. Prostě jen potřeba nepřikrášleně vypovědět, co je… protože není chybou být smutný a zničený; filozofovat a toužit po nemožném, chvíli to vzdávat, chvíli chtít vítězit. A tak pořád dokola. Každodenně.

Za mě: Je to text, v němž je zachyceno nezachytitelné, a z hlediska rychle plynoucího času takřka návod, i lék.

,,(…) Smrt máme za dveřmi pořád. Jde o to nevědět, neznat. Dívat se, jak teče Seina, jak si slunce hraje na mostech, zastavit se, pozorovat, nestarat se o štěstí ani o neštěstí, o minulost ani o budoucnost. Žít okamžikem.(…)“
- str. 43

24 27.06.2018

Nejtlustší kniha jakou jsem doposavad četla!!!

Měli by jí však prodávat/půjčovat s doporučením, že vzhledem ke jménům hlavních postav je vhodné ji číst pouze doma, a opatřit ji papírem v případě, že budete mít v úmyslu číst ji na veřejnosti. Bez legrace!!!! Já žádné instrukce nedostala a byla jsem důvodem k několika zlostným (naštěstí jen slovním) projevům starších spoluobčanů: „Jak můžete číst o těch vrazích?“ - „Že se nestydíte!“ - ,,Zbytečně plejtváte časem!“

Myslím, že jsem časem neplýtvala. Tento poutavý příběh jsem přečetla až do konce a díky “tříkrálovské“ kapitole knihu hodnotím plným počtem. Jo, všech pět hvězd! (Přiznávám: necítím vůči žádnému z bratrů Mašínových zášť. Nic mi neudělali. Žádného z nich jsem zblízka nikdy neviděla, nebyla jsem na jejich místě a nevím, jak se cítili.)

24 06.08.2015

Když si ke čtení pustíte Chopinovu hudbu, je to ještě působivější...

24 02.07.2015

Nejsem dítě, ale moje znalosti o malířství na dětské úrovni bezpochyby jsou. Hledala jsem proto něco, čím bych postoupila o level výš. A volba padla na tuto velkoformátovou, barevnou a - jak snad také jednou doceníte - hravou knihu. (...) Nadšení z ní je ovšem stále příliš silné, takže dál raději stručně: tato úchvatná kniha nejenže čtenáře informuje o obrazech a těch, kteří je stvořili, ona ho učí se na obrazy dívat a prohlížet je, nutí vnímat barvy, vidět detaily, zastavit se. Pět!

23 28.04.2019

Velkoformátová kniha, u níž jsem zvažovala, zda si jí z knihovny odnesu či ne. Kniha, do které jsem už cestou domů nakukovala, v ní listovala a usmívala se. Kniha vskutku láskyhodná. A čtenářům s pečlivostí připravená.
Obsahuje přesně 639 fotografií, pohlednic a dokumentů poskládaných do skupin. Jedna skupina=jedno místo, jedno téma. Začít můžete třeba na Náměstí Kinských, pak popoběhnout k Jiráskovu mostu a nakonec rozjímat u kostela sv. Filipa a Jakuba na Malvazinkách. Je to na vás. Čas, ani počasí nemusíte zohledňovat, resp. když bude pršet, obracejte stránky, čerpejte informace, a když bude pěkně, jděte se na ta místa podívat. Jděte a rozhlížejte se! Snad se vám pak bude lépe porovnávat přítomnost s minulostí a snadněji hodnotit tato kniha.
Já jí dávám plný počet hvězd a rovněž doporučuji. Jo a díky za úvodní slovo a nostalgické vzpomínky, pane Jungmanne. Připomněl jste mi ty mé.

23 30.12.2018

Zařadil se. Bezpochyby.

-----------------------
UKÁZKA:
,,(…) Jistě bys mi ráda zase něco poslala na jídlo. Zatím mi však můžeš donést nějaké ovoce přímo sem do Příční ulice, a to hned jak dostaneš toto psaní a ovšem nějaké ovoce opatříš. Může toho být víc než dvě kila, dej to do nějaké větší krabice a přines to, mohlo by tam být i pár rajských jablíček a nějaké hrušky. Později, a už to nebude dlouho trvat, mi budeš moci posílat nebo nosit pravidelně jídlo spolu s prádlem, a také se už brzo někdy uvidíme, bude Ti dovolena návštěva. Ale prosím Tě, přijď potom jenom sama, Jakoubka přivedeš až někdy později. Znovu Ti připomínám, aby ses nestrachovala o mne a o mé zdraví, které je čím dále lepší, opravdu, ačkoli je to k nevíře. Ten pravidelný život, časné a dlouhé spaní a denní cvičení, které si dělám, jak mi je kdysi profesor Zahradníček předepsal, a také ovšem omezené kouření mi dělají náramně dobře. Až ještě budu moci chodit denně na procházku, bude to ještě lepší. Jinak se zabývám celým svým minulým životem, jak jsem na to neměl dříve nikdy čas. Věř mi, že nejkrásnější jeho období je těch posledních našich společných šest let v Černopolní ulici, náš Jakoubek a naše děvčátka. Je mi líto každého křivého slova, které jsem Ti řekl, a těším se tolik, až Ti to budu moci všechno vynahradit. Myslím si, že po svých ubohých rodičích, kterým se už mohu odvděčit jenom modlitbou, jsem nejvíce dlužen Tobě. Bude to už brzo dvanáct let, co jsem Tě poznal, nebylo to zpočátku nijak radostné, ale pak mi bylo všechno nahrazeno. Myslím na své básně, které jsem kdy napsal a snad ještě napíši, a opravuji při tom celý svůj život. Bylo v něm potřeba mnoho pozměnit a předělat a teď se mi naskytla ta příležitost. Věř, drahá Mařenko, že co se děje, dobře se děje. Kdybych byl na světě sám, snášel bych to všechno lehčeji, ale přesto bych nechtěl být sám. Jsem rád, že Vás mám, a kéž bych Vám byl ještě hodně platný a prospěšný. Líbám Vás všechny. Tvůj J.
K tomu ovoci přidej také pastu.“

23 18.11.2018

,,(…) Když jedu elektrikou známou cestou, zavírám oči a snažím se zapomenout stanice; když otevru oči, očekávám, že budu někde, kde jsem ještě nebyl. (…)“ , přiznává Karel Poláček v jednom ze záznamů. Kdyby tam bylo jen tohle jediné souvětí, stačilo by mi to. Dělám to totiž taky. // Silné svědectví. // O tom, co měli nebo neměli udělat, se hádat nechci. // Překvapily mě strany 21-22. březen nebo duben, kdy se do psaní nakrátko (jde o jeden záznam) pustila paní Dora, neboť jak píše: ,,Staroušek si přeje, abych zaznamenala věci, které mi napsal v dopisech a které se mu líbily.“ Pro ilustraci přidávám i začátek následujícího, ponávratového záznamu.

,,(…) A pak píše o baronovi, který se chlubí, že mu kdysi dávali snídani do postele. Vzteká se, když mu to nechtějí věřit. Staroušek mi k tomu píše, že myslí, že když se člověk octne na dně, že v první řadě musí zapomenout na to, že mu dávali kafe do postele.
(To chápu a jsem zvědavá, zda to dokážeme. O to kafe v posteli by nebylo, ale bude moci zapomenout, že byl člověk a byl šťastný a jeho život měl smysl?)
Dnes mu bylo 51 let. Ale nechce, abych sem psala věci subjektivní, a já to jinak neumím.

5. dubna
Vida ji: Ženská! Pověřím ji, aby za mě psala do deníku, a co učiní? Polemizuje. Polemizuje, ale datum nezapíše. A přece je datum to hlavní. V deníku nemusí být nic, ale data ano.(…)"

22 24.02.2020

Parádní, pětihvězdičková a mému laickému, v obrazech se teprve rozkoukávajícímu oku (tedy očím) rozhodně přínosná kniha. // Chválím její veliký formát - to tu, jak koukám, v komentářích ještě nezaznělo, který dává všem těm křehkým bytostem vyniknout jaksi víc. A spolu s textem nutí právě prohlížejícího prohlížet déle a obezřetněji. Nutí ho vidět i tu odkvetlou květinu. // Čtvrtá příčka letošní ČV obsazena.

22 01.01.2020

Nadšení a předpona nej- jsou namístě. Kniha je opravdu krásná. Zhltla jsem jí kus včera, kus dnes cestou do práce, a snad právě, že obklopena rozespalou civilizací a jejími příznačnými všude přítomnými čtyřkolovými vymoženostmi, jsem k ní v duchu utíkala, vítala a nechala se okouzlit. Co na tom, že nevím, jak melancholicky trylkuje brávník či jak hovorné je suché listí, když na něj padá sníh. Z těch stránek sálá klid, radost a spolu s nimi i veliká moudrost. To není málo.

Ukázku textu máte nahoře, já vím, přesto bych si sem z knihy zvlášť opsala ještě tohle:
,,Lesní architektura svislých, rovných a lomených čar je přece tak dokonalá, že musí navozovat harmonii těla i duše. (…) Každý má jiný čas svého probuzení, jen zákonitost je pro všechny stejná. Něco z toho, co sám prožíváš, procítí občas i ten druhý či třetí, možná, že se to v nich jen vteřinu zachvěje a už nikdy nevrátí. Lidé se bojí být svými…“ – str. 23

22 13.11.2019

,,(...) Snad proto, že podařený snímek vzniká nějakou milostí nebo čím nadpřirozeným, může se jím jeho autor docela neostyšně chlubit. Já například nikdy neběhám po lidech a neukazuji jim, jakou báječnou knížku jsem napsal nebo jak se mi povedl tenhleten článek; ale bez nejmenších rozpaků vytáhnu z kapsy fotočku, kterou jsem udělal, a hlasitě vymáhám, aby každý potvrdil, že se náramně povedla a že takový obrázek jakživi neviděli.
Tady přestává každá skromnost a ušlechtilé sebepodceňování: tady hleď, člověče, abys pochválil mé dílo a podivoval se mému úspěchu. (...)"

Inu, pane Čapku, dívám se a chválím. Chválím!

22 12.10.2019

Je toho mnoho, co bych mohla o této knize napsat, a za co její autory pochválit. Věřím však, že to udělají během pár týdnů další, tj. ti, kteří si jí vyberou pro 7., 9., 14. nebo 20. příčku letošní čtenářské výzvy, a tak budu stručná.

Napíšu jen: tahle kniha mě táhla ven. A já šla.

-----------------------------------
CITÁT:
,,(...) Vůbec nejpůvabnější procházky jsou v takových místech, když se den začne nenápadně přes rameno ohlížet k soumraku, ale ještě se nestmívá. Jen vůně květů a travin ztěžkne a táhne kolemjdoucího k zemi - aby se neztratil s hlavou v oblacích, kde se tak náramně rozmlouvá s Baudelairem o jednotě barev, vůní a tónů, šepotu větru v listí, o chvění okamžiku balancujícího na stéble trávy, a vůbec o tom všem tak nesmírně tajemném (neboť velmi prostém), co ani nejde pojmenovat, ale říká se tomu jednoduše život. (...)"

22 02.08.2019

Pro pravidelné diváky a obdivovatele televizního cyklu Hledání ztraceného času bude tato kniha krásnou statickou připomínkou oněch již viděných záběrů. Pro ty ostatní, ty, kteří se dostanou nejdřív k této knize a až pak k dílům jako “Tváře před kamerou pana B.V.“, “Lovec tváří“, “Česká paleta“, “Naši sochaři“ či “U českých osobností“, bude spolehlivým zdrojem informací, jakýmsi katalogem, a věřím, že i důvodem k vlastnímu samostatnému bádání.

Jsou tam tváře veselé, tváře vážné, tváře známé i neznámé, tváře, které kamera milovala a které by milovat mohla. Tváře spisovatelů, malířů, sochařů, vědců, sportovců či herců. A je tam také ten, kdo mnohé z nich nafilmoval - onen pan B.V. - pan Bohumil Veselý (1903-1971). Právě o něm jsou a jemu patří následující řádky ze strany 111. Nedá mi to, abych je neocitovala. Nejdřív však panu Čáslavskému píšu veliké děkuji za tohle báječné, protože podnětné a mnohovrstevnaté, putování do minulosti.

Děkuji a doporučuji!

--------------------------------------------------------
,,Podivuhodný a poněkud podivínský filmový nadšenec BOHUMIL VESELÝ (1903-1971), který sbíral (kromě jiného) staré filmy všeho druhu, zvláště záběry slavných osobností. Ty slavné tváře mu asi nepřibývaly tak rychle, jak by si přál – a tak se někdy na sklonku války (té druhé) rozhodl, že si je bude natáčet sám. (…) Pan Veselý měl nedokonalou kameru, materiál sháněl většinou pokoutně a světelné podmínky na té pavlači byly prabídné (a výsledky někdy podle toho), ale před jeho nadšením a tvrdošíjným směřováním k cíli je třeba smeknout. Jeho zásluhou byli, mnohdy za pět minut dvanáct zaznamenáni lidé, na které profesionální filmaři zapomněli. Mnohé z nich jste ostatně objevili i v této knížce.“

22 13.06.2019

Až je mi líto, že jsem velká a mám za sebou všechno to trápení, zmatek a nepochopení, když jsem se musela učit něco o gotice, renesanci nebo baroku, a pak si při testu hrát na odbornici…., protože mít tuhle barevnou knihu po ruce, dost možná by zmatek vystřídal zájem a nepochopení opravdová znalost.

Jsem okouzlená.

22 10.04.2019