messi@h komentáře u knih

V rámci Martinovy tvorby je kniha spíš podprůměr (což v porovnání s ostatními SF autory ale stačí pořád na slušný průměr). Výchozí zápletka je zajímavá (klonoloď s nepřebernou zásobou různých nestvůr), první povídka je slušná (hlavně mě bavila právě různorodost příšer, Martin má opravdu bohatou fantazii) a Tuf je opravdu netypický hrdina, což považuji za plus. Ale bohužel mi samotný Tuf moc k srdci nepřírostl, je to takový podivný asociál, sice velmi inteligentní, ale nijak zvlášť sympatický. Jednotlivé povídky jsou docela zajímavé, ale jedno přečtení stačí, vracet se ke knížce určitě nebudu.

1 19.06.2015

Těžko něco dalšího napsat, protože Torgal níže to podle mě vystihl nejlíp. Pokud máte Geralta rádi, knížka by vás neměla (příliš) zklamat, bylo to příjemné a čtivě setkání po letech, u kterého jsem se netěšil, až s poslední stránkou skončí. Na druhou stranu, jak píše Torgal, zápletka opravdu není příliš nosná, děj je spíše lyrický, než epický, závěr je trochu slabší. Geralt mi také přišel až moc nepřemožitelný a to, jak mu všechny ženy lezou do postele, je spíše otravné a nepříliš uvěřitelné. Ze sebe bych knížku zařadil kvalitou někam doprostřed, pod povídky ale nad románovou pentalogii o Geraltovi, kterou nemám příliš rád (a její závěr taky nebyl nic moc, zřejmě Sapkowského slabina při psaní delších literárních útvarů). Přesto se mi Bouřková sezóna četla moc dobře a 70 % bych jí v klidu dal.
P.S. Jedna zajímavost: Už když jsem kdysi četl první povídky se Zaklínačem, podivně mi připomínal Rada Haagera z Pána modrého meče od Ondřeje Neffa (Haager je vynikající bojovník s hodně světlými vlasy, který nosí svůj meč také šikmo přes záda). Ale bral jsem to jen jako podobnost čistě náhodnou. Ovšem monstrum, které Bouřkovou sezónu otevírá i uzavírá, je až moc podobné jedné scéně z Nefova Pána modrého meče, ke které vznikla i následující ilustrace Mirka Schönberga v Sedmičce: http://i.lidovky.cz/pes/07/033/pmaxi/HPE19cef0_pmm10.jpg
Je to znovu jen náhoda, nebo Sapkowski četl Neffa? Připomínám, že Sapkowski v minulosti přiznal, že jako inspiraci pro jména postav používá i česká jména a že Pán modrého meče je z roku 1988... ;)

3 15.03.2015

Výborný komentář napsal "zahadum", souhlasím i s "Dudek", že autobiografie klouže spíš po povrchu, než že byste jejím prostřednictvím nahlédli do Arnoldova nitra. Vyjádřil bych to asi takhle: Spíše než zpověď je tahle knížka PR propagací osoby Arnolda Schwarzeneggera a obhajobou některých jeho kostlivců ve skříni. Myslím si, že knížka nebude v mnoha případech příliš objektivní, spíš je to takové překroucení reality k Arnoldovu obrazu vidění světa.
Když jsem psal, že jde o PR propagaci a obhajobu, tak namátkou dva příklady: Arnold řeší škraloup v podobě nacistické minulosti svého otce a svých občas až fašounských výroků tím způsobem, že se na spoustě fotografií v knize ukazuje se svými významnými židovskými přáteli a nezapomene u těch fotek zdůraznit, že jsou to Židé (a samozřejmě své židovské známé neopomene dostatečně zdůraznit i v textu knihy). Další škraloup, který má trochu aktuálnější datum - tzn. zahýbání svojí manželce - řeší pro změnu zdůrazňováním toho, jaký byl úžasný otec (nechybí fotka z maskérny, kde si údajně čte jakýsi časopis pro maminky, s důkladně polopatickým popiskem fotografie apod.).
Pokud ale budete číst mezi řádky, přeci jen trochu duši Arnolda Schwarzeneggera porozumíte. Např. tomu, že on je to opravdu Terminátor, bohužel ale i v tom negativním slova smyslu. Po přečtení autobiografie bych mohl parafrázovat slova o nelítostném neúnavném stroji, který bez výčitek svědomí a pochybností usiluje pouze o splnění jediného cíle, který dostal do svého programu. V případě Arnolda je tímto cílem úspěch a jde za ním doslova přes mrtvoly. Samozřejmě že ta neúnavnost a zarputilost je svým způsobem fascinující: Z knihy se například dozvíte, že Arnold vůbec nic neponechává náhodě, vždy se umí seznámit se správnými lidmi - v kontextu čehož jeho manželství s členkou klanu Kennedyů nabývá jiný naprosto neromantický rozměr - takže po Joe Weiderovi, který byl jeho kulturistickým mecenášem a ochráncem (a pořadatelem soutěží, ve kterých Arnold vítězil), uměl Arnold velmi rychle získat další cenné poradce v oblasti podnikání, ekonomie, politiky, ale dokonce měl i vlastního mentora, který ho učil být vtipný ve společnosti.
Za velmi symbolické považuji, jakým způsobem získal svůj první titul Mr. Olympia (jednoznačně podraz na dosavadního krále profesionální kulturistiky Sergio Olivu, za který se ale ani s odstupem času vůbec nestydí a naopak se s ním v knize spíš vychloubá). Některé důležité momenty svojí kulturistické kariéry Arnold naopak naprosto ignoruje a zamlčí, například podivné machinace jeho ochránce a mecenáše Joe Weidera při soutěžích Mr. Olympia, jejichž byl Weider zároveň pořadatelem (při prvním a druhém Arnoldově vítěztství nad Sergio Olivou v letech 1970 a 1972 Weider na poslední chvíli vyměnil rozhodčího, mezitím bylo v roce 1971 Olivovi zabráněno s Arnoldem měřit síly kontroverzní diskvalifikací) - mnoho expertů dodnes tvrdí, že zejména při druhém vítězství Arnolda byl Oliva v lepší formě a titul měl náležet jemu (koho zajímá více informací o této problematice, doporučuji tento odkaz: http://en.wikipedia.org/wiki/Sergio_Oliva). Není těžké se domyslet, že podobných zamlčených okolností Arnoldova života bude v knize mnoho.
Jinak kniha má podle mého názoru trochu slabší rozjezd (pasáže o dětství a mládí v Rakousku jsou asi nejméně zábavná část, zřejmě i proto, že Arnold na svoji rodinu nemá příliš příjemných vzpomínek), ale přesunem do Ameriky a hlavně okamžikem, když Arnold začne točit filmy, stoupne faktor zábavnosti o 100 % nahoru. Překvapivě zajímavá byla pro mě "guvernátorská" část, i když znovu - všechny politické problémy a vyhrocené situace sledujeme jen z pohledu Arnolda, který je přesvědčený o svojí pravdě.
Stejně jako zdejšího uživatele "zahadum" i mě překvapilo, že ve své vlastní biografii Arnold na mnoha místech vlastně potvrdil pravdivost informací v Neschváleném životopise od Wendy Leigh, který v minulosti zažaloval pro údajné lži.
Vzhledem ke čtivosti ale na druhé straně k jednostrannosti a určité manipulativnosti knihy bych ohodnotil tak 65 - 70 %.
P.S. Jen abych uvedl věci do širších souvislostí - spoustu Arnoldových filmů mám velmi rád a některé z nich považuju za úplnou špičku žánru (např. Conan, Terminátor 2, Predátor, Pravdivé lži) a ani nijak nezpochybňuju jeho vůli a pracovitost. Jen jsem po přečtení jeho biografie zjistil, že jako člověk mi příliš sympatický není...

3 06.03.2015

Díky knihám Písečníci a Píseň pro Lyu jsem Martina vlastně objevil. A ať si příznivci ságy Piseň ledu a ohně říkají, co chtějí, Martin je pro mě především mistr povídek a novel, ve kterých dovede neuvěřitelně žonglovat s žánry a vypravěčskými styly. Svojí fantasy ságou podle mě Martin nepřekonal, ale ani se nevyrovnal (pozn. zatím jsem přečetl 5 dosud napsaných dílů Pisně ledu a ohně) svým stěžejní povídkám jako jsou Píseň pro Lyu, Portréty dětí, Písečníci, Proměna kůže, Netopýři, Stanice Šerá voda...
Z výše uvedených povídek obsahuje sbírka Píseň pro Lyu jen stejnojmennou novelu, která podle mě patří k vrcholným povídkám nejen v rámci žánru SF, ale i napříč všemi žánry beletrie. V podstatě filozofickou povídku o hledání lásky, smyslu života a nečeho vyššího (boha?) by si měl přečíst každý, kdo má rád dobrou literaturu.
I když je Píseň pro Lyu v téhle povídkové sbírce bezkonkurenčně nejlepší povídka, nedovolil bych si říct, že zbytek povídek je průměr nebo podprůměr... Naopak, všechny povídky mě bavily a rozhodně musím smeknout klobouk před množstvím nápadů, které Martin předvedl v téhle knize. Všechny povídky sbírky Píseň pro Lyu považuju za nadprůměrně nebo přinejmenším zajímavé... A pokud chcete poznat, co to znamená melancholická SF/hororová povídka, je Martin tím nejlepším učitelem ;)

4 11.01.2015

Snad můj nejoblíbenější díl HP a pokud ne úplně nejoblíbenější, potom první ze série, který mě bavil se vším všudy a po kterém jsem věděl, že musím dočíst celou sérii až do úplného konce. Teprve po přečtení HP a Ohnivého poháru jsem si přestal klást otázku, co na tom HP všichni mají.
První 3 díly jsou víceméně pořád knihy pro děti, od čtvrtého dílu ale můžu s klidným svědomím říct, že už nejde o pohádku, ale o kvalitní fantasy knížku jak pro děti tak pro dospělé. Vzpomínám si, že když jsem 4. díl četl poprvé, občas jsem si říkal - dočtu do konce kapitoly a jdu spát - jenže konec kapitoly skončil většinou tak zajímavě, že jsem si přečetl ještě několik dalších kapitol :)
Snad jen jako poznámku pod čarou uvedu, že mě svět knih Harryho Pottera okouzlil snad i ještě jednou věcí - tzn. jak moc mi připomínal studentská léta. Ale tím nemyslím studentská léta na střední škole, ale na vysoké, kde jsem bydlel na koleji a užil si studentský život se vším všudy :)

G.R.R. Martin patří k mým nejoblíbenějším autorům vůbec, ale rozhodně to není kvůli jeho fantasy eposu Píseň ledu a ohně. Vlastně jsem se téhle fantasy sérii dlouho vyhýbal, protože nemám rád nekonečné fantasy ságy (a Píseň ledu a ohně se bohužel ukazuje s postupem času být prototypem takové nekonečné fantasy ságy).
Zatímco první, druhá a možná i třetí kniha mě celkem nadchly, s postupem času se mi zdá, že Martin neví kudy kam. Pokud bude postupovat tempem, které nasadil v téhle knize, nebude stačit ani 10 dílů a Martin se bude muset dožít aspoň 130 let, aby ságu vůbec dokončil.
POZOR SPOILERY: Když se kniha jmenuje Tanec s draky, očekáváte, že se dějová linie s Daenerys jaksepatří rozjede. Tzn. že draci dorostou, Daenerys se i s nimi přesune do Sedmi království nebo se k nim aspoň výrazně přiblíží, dojde k setkání s Tyrionem... Za celou knihu se vlastně ale dějová linie s Daenerys neposune nikam, Daenerys téměř nevytáhne paty z paláce a pořád dokola řeší ty samé problémy (nenávist mezi otroky a pány, úklady pánů vůči její osobě a neovladatelnost draků), od začátku knihy do konce... Že k ní Tyrion za bezmála 1200 stran (!) nestihne ani doputovat, to už je taky na pováženou.
Pokud jsem na začátku psal, že Martin podle mě neví kudy kam, tak to je ještě ta lepší varianta. Trochu se obávám, jestli se nezačlo projevovat, že je Martin placený za počet stránek a dílů...
Jinak se jako obvykle kniha čte dobře, ale to už mi nějak přestává stačit. Za mě 65 % - 70 %. G.R.R.Martin pro mě evidentně už zůstane mistrem povídek a novel a budu ho mít vždycky raději jako autora SF a hororů s podivným melancholickým nádechem než autora nekonečných fantasy cyklů s grafomanickými sklony...

2 02.01.2015

G.R.R.Martina mám rád. Objevil jsem ho ještě jako autora povídek a novel, fascinovalo mě na něm, jak dokáže střídat žánry a i styly (dokáže napsat krátkou vtipnou SF povídku, vážné hardcore SF, gotický horor atd.), úplně nejradši mám ale jeho melancholické povídky (Píseň pro Lyu patří k mým nejoblíbenějším literárním záležitostem vůbec).
Nicméně teď k téhle povídkové sbírce. Jako obvykle se čte výborně, Martin snad ani neumí napsat něco, co by se četlo špatně. Hlavní postava hromotluka Dunka je sympatická, zápletky jednolitvých novel jsou dobré, příběhy syrové a uvěřitelné (hlavní hrdina ani navzdory tomu, jako je obrovský, není žádný nezranitelný superhrdina). Proč tedy nedám knize 100% hodnocení? Když srovnám Rytíře Sedmi království s Martinovými dřívějšími povídkami, chybí mi jejich hutnost, údernost. Psaním tlustých románů na pokračování podle mě Martinův styl získal mírně na rozvláčnosti. A i když se povídky čtou dobře, táhnou se tak trochu odnikud nikam - je v nich zachycený jeden příběh z Dunkova života, ale chybí většinou nějaký důvod (až na první povídku), proč právě tahle příhoda by měla být zapsána, protože neposune hlavního hrdinu nikam dál, ničím ho neobohatí. Jak zaznělo několikrát od ostatních uživatelů, postav a rodů a jejich historie je víc, než je zdrávo. Za mě 65 %.

2 02.01.2015

Na poli akční SF patří Running Man k povedeným knížkám. Knižní předloha se hodně liší od filmu se Schwarzeneggerem (což je víceméně komixový souboj superhrdiny se záporáky), v knížce je hlavní hrdina fyzicky normální člověk, který využívá především svojí inteligence a nikoli bicepsů.

4 30.11.-0001

Povídka Prám, to je hororová klasika!

2 30.11.-0001

Některé povídky jsou spíš takové nenáročné hříčky, ale titulní Dolanův cadillac stojí za to!

1 30.11.-0001

Moje úplně první setkání s Kingem, které se odehrálo před spoustou let. Bylo to setkání natolik příjemné, že si od té doby dávám schůzky s tímhle pánem opakovaně.

5 30.11.-0001

Podle mě nejlepší povídková sbírka od Kinga, obsahuje dvě moje nejoblíbenější povídky tohoto autora - Prám a Mlhu.

2 30.11.-0001

Musím se přiznat, že Hvězdná pěchota mi pije krev. Knížka se nečte špatně, ale myšlenky v ní obsažené, glorifikování války a v podstatě fašistické společnosti, to je něco, co nepřekousnu. Vtipné je, že tuhle knížku napsal člověk, který nebyl odvedený ze zdravotních důvodů a sám tak nikdy válku nezažil. Jsem si jistý, že kdyby měl možnost ji zažít, napsal by úplně jiný román. Heinlein byl normální zelený mozek, to mi nikdo nevymluví. Jsem rád, že stejný pohled na věc měl zřejmě i režisér Paul Verhoeven, když točil filmovou adaptaci Hvězdné pěchoty - film obsahuje spoustu parodických prvků na fašistickou propagandu.

Kdo si chce přečíst opravdu kvalitní kousek válečné literatury, tomu doporučuji např. Věčnou válku od Joe Haldemana, Hlavu XXII od Josepha Hellera, Na západní frontě klid od Remarqua nebo Nahé a mrtvé od Normana Mylera.

8 30.11.-0001

4. Kniha krve se mi četla ze všech Barkerových knih krve asi nejlépe. Zdálo se mi, že tady už konečně vystupují postavy z masa a krve, které mají své problémy, úzkosti a obavy. V předchozích knihách krve postavy spíš připomínaly nereálné archetypy, které jednají tak, jak autor potřebuje, ale jejichž motivace je neznámá. I tak ale Barker zůstává Barkerem, nic příliš nevysvětluje, na všechno se dívá nezúčastněným pohledem pozorovatele.

1 30.11.-0001

Naopak, žádná nuda a šeď, ale inteligentní a vtipná knížka. Podivné příhody lidí z Guslaru nádherně odkrývají lidský charakter humornou cestou, je přitom znát, že autor má svoje postavy přes všechny jejich nedostatky opravdu rád. Povidky z Guslaru si můžu číst pořád dokola.

6 30.11.-0001

Kouzelná knížka, která mě jako malého přivedla ke čtení SF. Původní vydání bylo opravdu vypiplané, plné krásných ilustrací.

3 30.11.-0001

Po řemeslné stránce se nedá knížce nic vytknout, je čtivá, zajímavá. Chápu, proč Viewegh patří mezi naše nejčtenější autory. Ale přesto mi chybí nějaká hlubší myšlenka, hlubší poselství, protože hlavní hrdina je až příliš ironický, až příliš negativní a jeho osobnost se nijak nevyvíjí.

1 30.11.-0001

Moje nejoblíbenější sbírka povídek od Neffa.

30.11.-0001

Tenhle románový cyklus jde opravdu mimo mě.

30.11.-0001

V porovnání s konkurencí na poli SF v ČR jde samozřejmě o velmi povedenou knihu. Navíc patří do mého oblíbeného měsíčního cyklu. Přesto mě ale několik věcí na knize mrzelo. Místy působila jako ušitá horkou jehlou, na několik místech se bohužel stalo, že Neff odporuje svému textu napsanému o několik stran dříve (to bohužel svědčí i o nízké úrovni našich nakladatelů, na podobné kiksy by měl nakladatel autora upozornit). A úvod mi přišel až příliš upovídaný a to mám upovídané knihy rád. Přesto pořád dobré čtení.

30.11.-0001