Matty komentáře u knih

(Abych předešel dalšímu putování tohoto komentáře mezi sekcí komentářů a diskusí, upozorňuji pro jistotu, že text obsahuje stejně jako kniha popis násilí na zvířeti a může tudíž stejně jako kniha někoho pohoršit nebo znechutit.)

V určité části příběhu je hrdina pověřen tím, aby zabil a stáhl z kůže samici králíka (nevím, proč bylo pro Kosińského podstatné specifikovat, že jde o samici, pravdou ovšem je, že při líčení násilí páchaného na ženách zabíhá po celou knihu do větších detailů). Následuje několikastránkový popis toho, jak se pouze omráčené zvíře s napůl staženou kůži probere, začne zmateně běhat po dvoře, jeho kůže se zachycuje o různé překážky a z králíka při tom stříká krev. Nakonec jej muž sekerou přepůlí a rozmlátí na kaši. Podrobný popis utrpení zvířete, které se děje v důsledku nešťastné náhody (ne kvůli něčímu úmyslu) v tomto případě vyjma „zakončení“ nepoukazuje na krutost člověka poznamenaného válkou (stahování králíků se provádí běžně, smyslem je získat potravu, ne zvířeti způsobovat trápení), nesděluje nám nic o protagonistovi (pozornost je upřena k trpícímu zvířeti), době či kultuře, nijak nerozvádí ústřední téma knihy (nesnášenlivost k cizímu, rozklad civilizace) - je pouze odrazem krutosti samotného autora. To je společně s několika dalšími faktory (nízká literární úroveň, repetitivnost, nedůsledné rozvádění určitých motivů, nekonzistentní balancování mezi specifickým a obecným, reálným a metaforickým, vydávání knihy za autobiografickou) důvod, proč Nabarvené ptáče považuji za solidní exploatační brak. Podobně jako torture porn filmy podněcuje zvědavost akorát tím, jakou další zvrácenost auto popíše. Jiná gradace než gradace brutality v knize není. Kosiński jen zas a znovu mechanicky ždíme ten samý postup, přičemž se ve snaze přijít s něčím ještě víc šokujícím dostává za hranu uvěřitelného (obcování s kozlem). Např. nenáviděný Hostel ukazuje východní Evropu stejně jednostranně, jako místo samých primitivů, kteří si libují v tom nejodpornějším (sexuálním) násilí. Přesto je považován za umělecky mnohem méně hodnotné dílo. Nabarvené ptáče, jehož autor dává průchod svému sadismu s mnohem větší bezelstností než Eli Roth, bychom kvůli alibistickému rámování reálnými historickými událostmi (které ale sám Kosiński v této podobě nezažil) měli považovat za vysokou literaturu. Ne, je to jen vulgární a postupně jen stále víc úmorné čtivo bez hloubky a invence, kolem něhož byla uměle vyvolaná velká senzace.

Když si namlouváte, že jednáte s těmi nejčestnějšími úmysly, ale uniká vám, že sebe popíráte a druhým něco nalháváte... Zweig napsal psychologicky přesný portrét muže, který vlastně neudělal nic špatného... aby ukázal, že neudělat nic je někdy to nejhorší. Postavy nejsou z podstaty dobré či zlé, každá má pro své jednání srozumitelný motiv, dokáže jej v rámci svého vidění světa obhájit. Hlavní hrdina jedná neupřímně ze soucitu, z pohodlnosti i obav, že by ztratil tvář. Drobná milosrdná přetvářka či lež ovšem vytváří podloží jen pro další a další lži, nutící jej nakonec žít dva životy a znemožňující mu kdy najít klid duše. V popisu trápení člověka, který nedokáže sejít z nastoupené cesty ústupků a kompromisů, je román bolestně pravdivý a nesmlouvavý. Jsou situace, které nemají „správné“ řešení. Tím, že se je rozhodneme neřešit, ovšem v důsledku pouze prohloubíme bolest, kterou sobě i druhému působíme. Netrpělivost srdce je neocenitelná kniha v tom, že vám umožní včas si uvědomit, kam až může podobné chování vést.

17 04.12.2019

"Ti, kdo vědí, nemluví. Ti, kdo mluví, nevědí." Lao C‘

Kniha, v jejímž případě egoisticky lituji, že nevznikla o nějakých dvacet let dříve. Nemusel bych pak celé mládí prožít s pocitem, že se mnou něco není v pořádku a nepatřím do téhle společnosti.

Kdo po přečtení nabyl dojmu, že Cainová oslavuje introverzi a odmítá schopnost být hodně vidět a slyšet, zřejmě Ticho četl s předem vytvořeným názorem a vybíral si pouze myšlenky, které se mu hodily.

Autorka logicky věnuje více prostoru a pozornosti introvertům, aby jim pomohla s hledáním místa v extrovertní společnosti (příruček pro lidi, kterým nedělá problém vystupovat na veřejnosti, ostatně vychází každý měsíc dvacet), ale netvrdí, že lidé, kteří víc naslouchají, než mluví, jsou a priori lepší. Lepší mohou být, naučí-li se spolupracovat s extroverty. Kniha poskytuje návod, jak této spolupráce dosáhnout ke spokojenosti obou stran. Cílem je rovnováha, které lze docílit jedině ústupky jak ze strany introvertů, tak extrovertů, nikoliv prosazováním jednoho přístupu jako ideální normy.

Samotní introverti díky Tichu lépe pochopí, proč jsou jim určitá prostředí příjemnější než jiná, proč si nemají co říct s lidmi, kteří jim pokládají pouze povšechné otázky typu „co nového?“ nebo „jak se máš?“, proč cesta k úspěchu nemusí být nutně podmíněna extrovertním vystupováním atd.

Autorka postupuje od historického kontextu (přenesení důrazu z povahových vlastností na schopnost sebeprezentace, zrození mýtu o silném vůdci) k bodům, v nichž může docházet k vzájemně obohacujícím průnikům introvertního a extrovertního přístupu (týmová vs. sólová práce). V následující části přechází od vnějších (společenských) determinant hlouběji pod povrch a zkoumá introverzi z biologické a psychologického hlediska. Ve třetí a trochu nadbytečné části se na příkladu asijských studentů zabývá kulturní podmíněností ideálu extraverze. Ve čtvrté části se dostává od teorie k praxi a nabízí doporučení, jak mohou introverti dosáhnout lepších pracovních výsledků či lepšího porozumění se svým extrovertním partnerem. V poslední a zřejmě nejužitečnější kapitole o ševcích a vojevůdcích pak Cainová poskytuje pár užitečných tipů rodičům introvertních dětí.

S ohledem na výše popsané mi nepřijde, že by kniha měla zmatenou strukturu a skákala od tématu k tématu. Směr autorčina uvažování je poměrně jasný (od obecného ke konkrétnímu, od teorie k praxi), přičemž celou knihu zároveň sjednocují individuální příběhy, které jednak zvyšují čtivost, jednak se pro někoho mohou stát inspirací.

Ticho vlastně neříká nic světoborného (buďte sami sebou, pracujte na tom, v čem jste dobří, hledejte zlatou střední cestu), jako jedna z nemnoha knih ovšem mluví přímo k těm, pro které je snazší mlčet, a dodává jim odvahu, aby se sami ujali slova. Budou-li přitom někteří introverti po přečtení Ticha více slyšet, pak paradoxně i díky tomu, že se přestanou cítit nepatřičně během okamžiků, kdy – na rozdíl od ostatních – nic neříkají.

16 21.01.2017

Dlouho jsem nečetl nic tak brutálního. Hlavní linii tvoří popis obludně toxického, několik let trvajícího vztahu, v němž se „komunikace“ mezi partnery postupně scvrkla na verbální a fyzické násilí občas prokládané sexem. Vše je vylíčené do detailů a bez cenzury. Není to příjemné čtení. Jestli jste měli o člověku Pavlu Juráčkovi i po přečtení jeho deníků nějaké iluze, přijdete o ně, ale to, co autorka s ikonou československé nové vlny zažívala, si žádné zjemnění nezaslouží (nemluvě o tom, že sama k sobě je stejně přísná jako k Juráčkovi a jeho přátelům). Z pekla zakoušeného v malém jednopokojovém bytě odbíhá k obnažujícím medailonům dalších obdivovaných osobností čs. disentu a jiných emigrantů. Zároveň se snaží o Juráčkův hlubší psychologický portrét ve snaze pochopit skrze něj a svůj nezdravý vztah k němu také sebe samu. Kvůli tomu se vrací do jeho dětství v Příbrami a k jeho fixaci na matku, případně za využití psychoanalýzy a filozofie (ze které má doktorát) nachází a rozvádí pozoruhodné paralely mezi tvůrcem Případu pro začínajícího kata a reálnými i fiktivními postavami.

Nejde o bulvár, pornografii nebo parazitování na slavném jménu, ale o nekompromisní podemílání mýtu o nepochopeném velkém umělci, pro který Juráček svými deníky, od začátku zamýšlenými pro budoucí generace (podle čeho se v nich stylizoval), vytvořil tak pevný základ, že jej nebude snadné narušit. Taky jsem tomu mýtu podlehl, ale zároveň jsem přesvědčen, že každého člověka, zvlášť pak takového, k němuž vzhlížíme jako k morální či umělecké autoritě, bychom měli nahlížet z různých úhlů a snažit se jej pochopit se všemi jeho rozpory a temnými stránkami, ne pouze skrze to dobré, pro co si zaslouží obdiv. Tahle kniha představuje v případě Juráčka dost důležitý korektiv.

13 16.06.2020

Vrcholné dílo ruské literatury, vyznačující se neobyčejnou tematickou vrstevnatostí. Většina filmových adaptací (z roku 1927, 1935, 1948 a 2012), posunujících důraz na vztahovou rovinu vyprávění, jej bohužel zploštila na tragický příběh jedné ženy, která se svým jednáním vzepřela společenským normám (nejvěrnější knize je střízlivě pojatá ruská verze z roku 1967). Tolstého román přitom půdorysu mateřského melodramatu využívá ke kritické výpovědi o stavu jeho domoviny, nacházející se v mravní a společenské krizi. Společenské rozpory v návaznosti na metafyzickou filozofii konfrontuje s nadčasovými mravními příkazy, kterým se lidská přirozenost mnohdy vzpírá. Ego vítězí nad altruismem, rodina se rozpadá. Zatímco velké vášně mají destruktivní charakter (Anna), pravá láska (Levin) člověka navrací k lidem a činnosti vedoucí k nápravě společnosti. Můžete přelouskat všechny příručky snažící se vás naučit, jak správně žit, ale nenajdete v nich tolik životní moudrosti jako v Anně Karenině.

„Tvůj život byl hypotézou.“

Znepokojivé. Znepokojivé, protože na konci, po uzemňujícím posledním odstavci, zřejmě pochopíte. Domnívám se, že toto byl Levého záměr. Nikoliv obhájit sebevraždu, ale podívat se na ni nejen optikou pozůstalých, ale také samotného sebevraha, a pokusit se ji pochopit.

Sebevražda je především maximálně věcný, veškerých ornamentů a zbytečných odboček zbavený portrét jednoho člověka v depresi (přesná diagnóza není určena, ale popisované symptomy depresivním stavům odpovídají). Člověka, který nechtěl být na okraji a nedokázal být ve středu, člověka, kterého těšila radost druhých, ale sám se radovat nedokázal, člověka, který raději poslouchal, než mluvil, člověka, který žil víc ve svém nitru než navenek… do momentu, kdy si uvědomil, že sám se sebou již (a s druhými stále) žít nedokáže.

Rozhodnutí hrdiny je o to víc zneklidňující, že nevzešlo z náhlého afektu a jeho důvodem nebyla vážná nemoc nebo těžká existenční situace. Učinil tak po zralé úvaze. Možná proto, že coby člověk víry uvěřil v lepší život po životě („(…) sebevražda je konec. Nebo jsi ji považoval za začátek?“), možná kvůli nesnesitelnému vnitřnímu smutku a únavě bránící mu zužitkovat nahromaděnou energii, možná proto, že v něčem tak nezvratném jako je smrt spatřoval hlubší význam než v životě bez smyslu. Svou smrtí sdělil vše podstatné. Včetně toho, co svým životem vyjádřit nedokázal. Jeho definitivní odpověď se ovšem pro druhé stala zdrojem velkého množství otázek. Bylo snad jeho cílem přimět pozůstalé, aby se ptali? Aby se ptali nejen po smyslu jeho činu, ale i vlastních životů, a případně je začali žít jinak, s větší intenzitou a menším strachem?

Nebude ovšem, jak se zamýšlí Levé, život toho, kdo se dobrovolně rozhodl nebýt, zpětně posuzován výhradně ve světle jeho posledního aktu? Nepřekryje sebevražda všechno ostatní, co jsme udělali a čím jsme byli? Nebude důkladně promyšlený čin, plošné odmítnutí všech budoucích radostí života (protože víme, že většinu z nich nikdy nezakusíme a protože je pro nás přijatelnější odmítnout všechno, než žít s vědomím, že nemůžeme mít to, po čem nejvíce toužíme), interpretován jako projev zoufalství? Cožpak nemůže být neúcta k vlastnímu životu projevem úcty k životům druhých, kterým z důvodu nezměnitelného vnitřního nastavení nedokážeme věnovat tolik lásky a trpělivosti, kolik by si zasloužili?

Nejsou to právě obavy, že ani po své smrti, která by nespojitým fragmentům měla dodat celistvost a význam, nebudeme pochopeni, které většinu z nás drží při životě?

Édouard Levé napsal neuvěřitelně sugestivní a myšlenkově hutný text, z něhož mrazí bez ohledu na to, zda jej budeme číst ve světle autorovy vlastní sebevraždy. Pro mne jde společně s Barnesovým Vědomím koncem o nejsrozumitelnější vysvětlení toho, proč se člověk na jedinou skutečně naléhavou filozofickou otázku (žít/nežít) rozhodne odpovědět záporně.

„(…) chuť žít nelze nadiktovat.“

12 02.07.2017

„Kriticky uvažovat je vždy obtížné, ale máte-li strach, je to téměř nemožné. Máte-li mysl zamořenou strachem, nezůstane v ní prostor pro fakta.“

Úvod do kritického myšlení. Čtivě napsaný, ale příhodami z autorovy praxe přesto poněkud zbytečně natažený na skoro tři sta stran (skutečně bylo třeba, aby nás Rosling seznamoval se všemi slavnými lidmi, které za život potkal?). Pozdvižení okolo knihy, která v zásadě nepřináší nic nového, chápu hlavně jako doklad zvýšené poptávky po literatuře, která lidem připomene, jak důležité je nepropadat panice, nenechat se řídit strachem a respektovat fakta.

Změnit něčí myšlenkové schéma je ale mnohem složitější, než jak to Rosling předkládá, což si zřejmě uvědomuje každý, kdo četl třeba Myšlení. Rychlé a pomalé. Shrnout na konci každé kapitoly do pár bodů, čeho bychom se měli držet, je sice pěkné, ale trvalá změna vyžaduje dlouhodobý trénink a každodenní úsilí. Nemluvě o tom, že u lidí, kteří si knihu sami koupí a přečtou, lze jistý stupeň kritické práce s informacemi a povědomí o kognitivním zkreslování skutečnosti předpokládat.

Rosling má jistě pravdu v tom, že většina světové populace chce dosáhnout čtvrté úrovně (ačkoliv se dle jeho výkladu skoro zdá, že materiální zázemí vyspělé části světa je elementární podmínkou štěstí), opomíjí ovšem, jak neblaze na životní prostředí dopadne, když bude mít celý svět stejně vysokou spotřebu a životní nároky, jaké mají dnes Spojené státy nebo Evropa. V tomto případě jsou myslím obavy na místě a elity by měly být ve střehu, ne se uklidňovat tím, že vše v zásadě směřuje správným směrem a jedenáct miliard lidí planeta hravě ustojí. Jinými slovy, „lepší“ může být z jiného úhlu pohledu (k čemuž Rosling také vyzývá) stále dost hrozné.

Díky přístupné formě každopádně neuděláte špatně, když knihu darujete příbuznému nebo kamarádovi, který se například bojí létat kvůli častým leteckým neštěstím a za největší hrozbu dneška považuje terorismus.

11 03.01.2019

Novela nadčasová a současně hodně poznamenaná dobou svého vzniku (a proto poněkud vyhrocená, psaná bez odstupu), kdy svět svíral strach z jaderné katastrofy, v USA probíhal McCarthyho hon na čarodějnice a (západní) intelektuálové se obávali úpadku vzdělanosti pod náporem televize a dalších masmédií. Monta(i)g(ne)ovo prozření nastává symptomaticky díky setkání s dívkou reprezentující nonkoformní, antisystémově smýšlející mladou generaci. Z hlediska naplňování žánrových konvencí může být kniha pro současného čtenáře příliš přímočará a předvídatelná. Nemluvě o tom, že řada pasáží má charakter krátkých úvah o moderní civilizaci a tempu vyprávění dělají medvědí službu. Jako vyznání lásky k psanému slovu, v jejíž vrcholné fázi se s knihou přímo sžíváte, jde ovšem o knihu, které je těžké nepodlehnout. Obzvlášť, pokud v sobě máte alespoň kousek bibliofila.

11 05.11.2018

„Je lepší promluvit, nebo zemřít?“ Hledání výrazů náležitě postihujících city k milované osobě je určujícím tématem většiny coming outových narativů s queer hrdiny, kteří zápasí s přijetím a vyjádřením vlastní sexuality. Málokterý z nich ale osvojování milostného diskurzu postihuje tak přesně, přesvědčivě a nenuceně jako Call Me By Your Name. Jak odhadnout správný moment, kdy je vhodné dát druhému najevo, že si jej vážíte, že jej máte rádi, že jej milujete? Kniha zlehka a pomalu směřuje ke zrušení pomyslné bariéry mezi intelektem a tělesnou rozkoší, při které jdou přemýšlení a intelektuální odstup stranou a nahrazuje je bezprostřední prožívání přítomnosti. Najít sám sebe v tom druhém je možná, jak naznačuje název, nejúčinnější způsob, jak překonat nedostatečnost jazyka. Následně ovšem společně s milovanou osobou můžete ztratit i sami sebe, jak Elia v bravurně napsaném monologu varuje jeho otec. Call Me By Your Name je jedním z nejpodmanivějších vyjádření stavu, v jakém se člověk nachází, je-li přesvědčen, že potkal jedinou bytost, která jeho životu dává smysl. Společně s Barthesovými Fragmenty milostného diskurzu stěžejní literatura k tématu lásky (homosexuální, heterosexuální i jiné). (Přečteno v originále. Dvakrát. Pokaždé jsem na konci brečel.)

11 26.06.2018

Třebaže jsem již četl pár klasických románů a viděl pár (stovek) filmů, jejichž důsledně sevřené vyprávění z oněch románů čerpá, preciznost, s jakou se všechny dějové linie střetnou a navzájem vyřeší v závěru Hugových monumentálních Bídníků, pro mne byl zjevením.

Nic nezůstává trčet do prostoru nebo viset ve vzduchu, každá příčiny se dočká svého následku, všechny motivy jsou vyšťaveny do poslední kapky. Prostor tak sice nezůstává nejen pro žádné nejasnosti, ale ani pro čtenáře, který nicméně může přemýšlet alespoň nad tím, co v románu je (když už ne nad tím, co v něm úmyslně chybí). A že toho v něm je!

Třeba jen ten minuciózní a přitom vtahující, s hlavním vyprávěním přímo nesovisející popis bitvy u Waterloo na několika desítkách stran. Takhle by měly být psány učebnice dějepisu. Hugovo oživující prokládání hlavního textu pseudo-intertextovými doplňky (vyúčtování nákladů na bydlení, dopisy, poznámky z okraje knihy) shledávám velmi moderním, trochu na způsob nondiegetických filmových vsuvek.

V Bídnících je toho skutečně hodně a těším, jak „TO" budu znovu objevovat v mnohých filmových a televizních adaptacích, z nichž ovšem žádná – odvažuji se tvrdit – nemůže plně obsáhnout myšlenkovou hloubku Hugovy knihy. Hlavně mne už ale žádné pozdější zpracování svým bezchybně naplánovaným rozuzlením nenadchne tolik jako originál.

11 28.07.2017

Mlčky akceptovaná škola pro katy jako důkaz absurdity doby nedávno minulé. Komickou a zároveň děsivou ústřední myšlenku rozvětvil Kohout do všech směrů, někdy za cenu jisté přeplácanosti. Přemnoho motivů jakoby ovšem bylo nevyhnutelným vedlejším efektem zběsilého tempa knihy. Kapitoly jsou odděleny poněkud zákeřným způsobem (musíme číst stále dál a dál), prvky groteskní v rychlém sledu střídají scény těžce hororové a lehce pornografické. Jenom občas dojde ke snížení otáček či dezorientujícímu vypravěčskému skoku (Šimsa jako aspirant poddůstojnické školy). Vše za četného citování jiných literárně činných osobností (Goethe, Remarque, Capote) nevyhnutelně spěje k nezapomenutelnému finále, dávajícímu konečně prostor také Lízinčině intelektu („Ani se mi neuprd“). Katyně je dílem možná až příliš ambiciózním, ale čtivým, a ač věci úmyslně nenazývá pravými jmény, snadno si z ní lze odvodit, co nám chtěl autor sdělit. Aktuálnost jeho sdělení nezanikla. Stejně jako komunismus v Čechách.

11 19.12.2016

Román, ze kterého mrazí. Jak prozrazuje i soupis použité literatury v závěru, Simmons si popisovanou dobu a prostředí pečlivě nastudoval a kniha má svou informační hutností takřka encyklopedický charakter. Nejde přitom o zdržující odbočky od vyprávění. Detailní popisy všech nepříjemností, s nimiž se hrdinové vypořádávají a dobových společenských poměrů (přičemž loď představuje svébytný svět s vlastními pravidly), dotvářejí atmosféru, pomáhají pochopit bezvýchodnost nastalé situace i jednání postav a umožňují nám spoluprožívat všechno trápení. Nemusíte zkrátka být zrovna hladoví a číst knihu uprostřed zimy, abyste měli pocit, že jste přímo tam. Kromě toho, že je Terror velmi vtahující, intenzivní a obohacující, má zároveň bravurně strukturované vyprávění. Hlediska jednotlivých vypravěčů se doplňují mnohem organičtěji než například v podobně koncipované Hře o trůny a jejích pokračováních. Některé události jsou pokrývány z více úhlů a sami si musíme poskládat ucelenou výpověď o tom, k čemu vlastně došlo. V Goodsirových deníkových zápiscích se odráží i charakter a momentální rozpoložení pisatele, čehož je znamenitě využito v jeho poslední kapitole. Nikomu přitom nenáleží dominantní pohled, nositelem sdělení může být i zprvu zcela marginální postava a každý je tudíž zároveň v neustálém ohrožení života (na nikom jinými slovy nezáleží, bude-li příběh pokračovat). Inuitský epilog pak v podobném duchu relativizuje klasické dobrodružné narativy o mocných bílých objevitelích, kteří se střetávají s divochy a svět přetvářejí ke svému obrazu (přičemž náznaky tohoto podvratného přístupu k tradičnímu ideologickému rámování daného žánru jsou rozesety po celé knize).

Větší problém jsem měl pouze s jednou rovinou příběhu, kvůli které teď budu muset SPOILERovat: ve fikčním světě knihy se vyskytují čtyři homosexuální postavy. Dvě, o kterých se dozvídáme poměrně pozdě, jsou pozitivní (svou homosexualitu „nechaly doma“) a svou přítomností mají očividně pouze vyvažovat monstrózní jednání druhého páru (jinou funkci ve vyprávění neplní). Vzhledem k tomu, že motivace pro Hickeyho psychopatické chování není dostatečně ozřejměná (nevíme např. přesně, co by následovalo, kdyby se jeho pohlavní styk s Magnusem provalil), svádí to k hledání spojitosti mezi jeho zrůdností a jeho homosexualitou, kterou je definován primárně. Seriálové zpracování je v tomto ohledu obezřetnější a nevyznívá tak homofobně, neboť zášť Hickeyho konkrétně vůči Crozierovi osvětluje dlouhou a ponižující scénou bičování (bez přímé spojitosti s obavou z toho, že by mohla být odhalena jeho sexuální orientace).

10 06.04.2018

Neocenitelný studijní materiál k pochopení komunistického Československa, klinické deprese a práce básníka a překladatele. Celý život by měl být (společně s Juráčkovými deníky) na seznamu doporučené školní četby spíše než řada prozaických knih z popisovaného období.

„Od roku 1969 se v tomhle státě všichni - odshora dolů a odleva doprava - neřídí ani tak marxismem jako alibismem. Je to věru vyspělý alibistický stát. Vedení se stále stará o alibi vůči Rusům, ministři si stále opatřují alibi vůči partaji, ředitelé pro ministry, straníci pro partaj, nestraníci pro partajníky. Žijeme ve vyspělé alibistické společnosti."

10 02.04.2018

"Na sklonku týdne jsem byl pořád ještě panic, úplně sám v temném pokoji, co prcá lubrikovaného robota."

Naprosto chápu, proč Ready Player One mnohým čtenářům přivodil mnohonásobný nerdgasmus. Ta kniha všechny nerdy/geeky přebývající ve virtuálních světech a dělící svůj čas mezi brouzdání po internetu, hraní videoher a sledování seriálů, ubezpečuje, že jim znalosti a schopnosti získané těmito aktivitami jednou mohou přinést velké bohatství a slávu (což je ostatně pravda i v reálném světě - viz e-sporty nebo youtubeři). Rádoby hluboké poučení v dovětku je zde spíš jen "aby se neřeklo" a kniha k němu rozhodně od začátku nesměřuje.

Netvrdím, že mne vyzobávání všech těch odkazů (žel, příliš explicitních, aby jejich rozkrývání vybízelo k opakované četbě) na knižní sci-fi, komedie Johna Hughese, Rocky Horror Picture Show nebo staré videohry nebavilo. Když si je ovšem odmyslíte, zůstane vám strašlivě tuctový young adult román s jednorozměrnými postavami, které ztvárňují pouze určité typy (nechybí ani to nejvysmívanější klišé děl, která předstírají sociální uvědomělost - černá lesbička), napsaný podle vrcholně předvídatelného hero's journey mustru.

Cline si uvědomuje, že hlavní ozvláštnění jeho knihy spočívá v eklektickém odkazování na (převážně, ale zdaleka ne jenom) osmdesátkovou popkulturu. Proto věnuje velký prostor popisu herních mechanik různých her a jejich easter eggů, což je zprvu zábavné, ale postupně to stále více působí jako autorova otravná geekovská exhibice.

Popisností trpí celá kniha. Namísto toho, aby byla pravidla fikčního světa (v němž stejně obrovská spousta věcí nedává smysl, zvlášť na úrovní světa základního - reálného) vysvětlována za běhu, vyprávění se vždy zastaví a na několika odstavcích následuje popis toho, jak věcí fungují nebo k čemu došlo kdysi dávno v minulosti.

Problém je paradoxně zároveň také v tom, že vyprávění plyne příliš hladce a záhy se stává lehko odhadnutelným a poněkud mechanickým. Protagonistovi se úkoly často daří plnit díky tomu, že má obrovskou kliku a náhodou zná přesně tu informaci, kterou k postupu do dalšího "levelu" potřebuje (protože teenageři budoucnosti zřejmě nebudou dělat nic jiného, než se učit zpaměti hlášky ze stand-upů Billa Hickse, Válečných her a Svatého grálu).

Ready Player One je ledabyle vystavěná, nepříliš oslnivým jazykem napsaná oddechovka, z jejíž každá stránka křičí, jak moc se chce zalíbit geekům. Ve skutečnosti jde o zábavu na úrovni casual her, přístupnou bez jakékoliv přípravy ihned každému. Hardcore geekovina by se podobnou masovkou stát nemohla, což je v pořádku a uvědomuji si, že má nespokojenost částečně pramení z očekávání knihy nejen zábavné, ale také kvalitní, na kterou nezapomenete pár minut po přečtení poslední věty. Věřím ovšem, že Spielberg dokáže emocionální i myšlenkový potenciál námětu vytěžit důkladněji.

10 11.09.2017

Rozsáhlý román z velmi sympatického středozemního prostředí mne dokázal poučit o řecké historii, nahlas rozesmát (což se mi u knih stává ještě vzácněji než u filmů) i dojmout (ač ne k slzám). Střídání nálad není samoúčelné a myslím, že docela věrně odpovídá proměnám, jimiž Řecko v běhu času procházelo. Odpovídá tomu i postupné zklidnění zprvu velmi košilatého vyprávění - počet vyprávěčů se s přibývajícími kapitolami zmenšuje, klasický románový styl vytlačuje výstřednější stylistické postupy. Nejedná se o literární zázrak, "jen" o vtahující, s fakty svědomitě pracující, dobře vyladěný a příjemný dojem zanechávající příběh o nerovném střetu krutostí války s radostmi života. Jestli vám je blízká mentalita Italů nebo Řeků, jděte do toho.

10 18.03.2017

Hodně podobný dojem jako z přednášky (která představuje vítaný doplněk, protože na ní uvídíte fotografie, k nimž autor v textu odkazuje) – o Nepálu ani Číně jsem se toho moc nedozvěděl, ale bavil jsem se skvěle. Na knize i přednášce bylo oproti Jeruzalému více znát, jak moc se Zibura za každou cenu snaží odvděčit čtenářům/posluchačům. Sice se mu daří být vtipný skoro na každé stránce, ale místy to působí hodně chtěně a přípraveně, chybí tomu bezprostřednost předchozího povídání.

Lze samozřejmě zaujmout i opačné, těšitelské stanovisko a radovat se z profesionálně „učesané“ práce bez hluchých míst. Zibura je sebevědomějším vypravěčem naživo i na stránkách knihy. Narozdíl od mnoha jiných lidí, kteří se v Česku živí tím, že baví druhé, dokáže být přitom vtipný i bez toho, aby byl sprostý. Namísto vulgarismů své psaní koření výrazy a slovními obraty nepatřičně kultivovanými (na dnešní dobu) a knihu je tak radost číst i během pasáží, kdy se nic poutavého neděje. Těch je více zvlášť v poslední třetině, která má podobu poněkud monotónního výčtu domácností, do kterých se autor dokázal svým pasivně invazivním způsobem vetřít. Jako kdyby pro něj už nebylo důležité, kudy prochází. V tomto kontextu si nejsem jist, nakolik sebeironicky byl míněn název kapitoly „Zažívám první dějový zvrat“, poukazující na nedostatek vícero podobných zvratů v celé knize. Pro Pěšky mezi buddhisty a komunisty tak platí totéž, co pro nejnovější, zbytečně natahovanou trabantí dokumentární sérii (z Austrálie do Asie) – rozsah mohl být lépe uzpůsoben menšímu množství událostí hodných zaznamenání.

Každopádně jde o jednu z nejvtipnějších knih, které jsem letos četl (nejen díky nezapomenutelnému vtipu o pohřbívání morčátka), navíc doplněnou vydařenými ilustracemi a básničkami tak neodolatelně špatnými, že vás možná vyprovokují k tomu, abyste sami zkusili nějakou složit. Jen se nabízí rýpavá otázka, zda autor musí cestovat do tak vzdálených zemí, když dokáže být stejně vtipný (a o vtipnost jde v jeho případě především) při popisování výletu na Kokořín…

P. S. Zajímalo by mě, zda v obsahu chybějí čísla stránek záměrně, nebo se ztratily cestou do tiskárny.

10 11.12.2016

„Od počátku jsem věděla, co je mým cílem, a podle toho jsem vybrala dráhu.“

Každá jedna povídka je napsaná s péčí, jako kdyby šlo o mnohasetstránkový román. Nedivil bych se, kdyby tomu odpovídala i autorova příprava. Přesvědčivé vědecké podloží jednotlivých příběhů vzbuzuje dojem, že je napsal odborník na danou problematiku, ať už jde o matematiku, lexikologii nebo kognitivní psychologii. Chiang na nás přitom pozoruhodná fakta nevytahuje jen proto, aby předvedl, kolik si toho nastudoval. Smysluplně je zapojuje do vyprávění a přestože se pořád pohybujeme na poli sci-fi, díky logicky (a fyzicky) možnému podkladu se zároveň vnucuje otázka „co kdyby?“

Co kdybychom dokázali „upgradovat“ lidský intelekt, co kdyby bylo možné vypnout hodnocení druhých primárně na základě toho, jak vypadají, co kdybychom od narození věděli, jaký je účel našich životů? Všechny povídky jsou vtahující a intelektuálně nesmírně podnětné. Jedna z nich mne ovšem uchvátila natolik, že jsem si ji musel přečíst dvakrát po sobě a na jejím základě jsem následně začal o světě přemýšlet v trochu odlišném kontextu, což se zatím nepodařilo mnoha knihám (a když už, tak šlo většinou o nonfikční literaturu).

Jednalo se o Příběh tvého života, podle kterého Denis Villeneuve natočil film Příchozí (a kdyby jej nenatočil, knihu si zřejmě nikdy nepřečtu). Navenek tradiční příběh o setkání s mimozemšťany, který se ovšem oproti zvyklosti soustředí více na to, jak návštěvníci z kosmu komunikují a jaký to má dopad na lidi, kteří se s nimi snaží vést dialog, než na to, co se snaží sdělit. Jde vlastně o variaci slavného výroku „medium is the message“. Rozhodující je způsob přenosu informací. Zároveň jde o pěknou ukázku toho, proč je dobré učit se cizím jazykům – pokud se jimi naučíte nejen mluvit, ale budete v nich i přemýšlet, může vám to změnit život. Pochopit rozdíl mezi sekvenčním a simultánním vědomím není snadné už proto, nakolik se to druhé vymyká mantinelům, v nichž běžně uvažujeme. Chiang nás ale k velkému odhalení vede po malých krocích, pomáhá si srozumitelnými příměry (heptapoidské kaligrafické písmo jako notový zápis, lom světla „hledajícího“ nejrychlejší cestu) a rozkrývanou teorii průběžně aplikuje na působivý, univerzálně srozumitelný příběh matky a dcery (mnohé paralely mezi tím, co se vypravěčka od mimozemšťanů dozvídá a tím, o čem vypráví, přitom zřejmě doceníte teprve při druhém čtení).

Kombinace hard sci-fi a intimního mateřského dramatu je ohromující (mj. i zásluhou zlidšťujícího humoru) a zážitek z četby ve mně bude ještě pár dnů doznívat. Těším se na film, byť zároveň pochybuji, že se při něm bude opakovat stejný „wow“ efekt jako po dočtení povídky.

10 21.10.2016

Stručně: s nadhledem napsaná kniha, díky které lépe pochopíte člověka a svět.

Podrobněji: Deprese a obezita zabíjí víc lidí než války a terorismus. Po překonání hladomoru a epidemií a zajištění štěstí pro každého (s pomocí biochemie) je na řadě vítězství nad smrtí. Homo sapiens se proměňuje v homo deus. Skutečně je ovšem individuální spokojenost, které málokdo dosáhne (protože když získáme jedno, chceme už něco dalšího), nejvyšší společenskou metou, skutečně je odvracení se od přírody (mj. kvůli pochybné víře, že zvířata nemají vlastní vědomí a tudíž musí být člověku podřízena - dokázat ostatně nelze ani existenci lidské duše) a nadvláda humanismu cestou k sebezáchově civilizace?

Neměli bychom si z historie odnést především poznání, že k dominantnímu společenskému modelu existují alternativy? Jak píše Harari, před vznikem teismu byl člověk jen jedním hercem v komparzu tisíců, nikoliv ústředním hrdinou. Bible člověka přesvědčila o jeho morální nadřazenosti nad ostatními živými tvory. Díky vědecké revoluci pak lidé pochopili, že mohou zastoupit také Boha.

Přestože humanismus oslavuje jedince, výlučnost homo sapiens spočívá především v jeho organizačních schopnostech. Bez svých druhů by člověk takového (evolučního) pokroku nedosáhl, jenom duše a vědomí mu dominanci nezajistí (proto jsou podle Harariho sporné výzkumy pracující s jednotlivci nebo malými skupinkami - nezohledňují mnohdy určující celospolečenskou dynamiku).

Moderní společnost přitom paradoxně funguje nikoliv na základě objektivních, vědecky změřitelných jevů (alespoň dokud nebude „fikce přetavená do genetického a elektronického kódu“), nýbrž zejména díky sdílenému subjektivnímu (!) přesvědčení, víře v příběhy, které si vyprávíme a které nemusí mít mnoho společného s realitou. Věříme v hodnotu peněz, společenské rituály a zákony, ale protože víra nestačí, lidské jednání je stále více usměrňováno písemnými nařízeními, čímž dochází k ještě většímu odtržení pravidel, podle kterých žijeme, od žité skutečnosti, ve které žijeme. Administrativa vytváří alternativní univerzum.

Výsledkem vyjednávání dohody o spolupráci mezi vědou a náboženstvím je podle autora současný kult humanismu. Pravdu má dneska člověk (čehož kromě obchodníků rádi zneužívají také populističtí politici), ne příroda či Bůh, který by psal příběh našeho života. „A protože chybí scénář a lidé ztratili svou roli ve velkém dramatu, nikdo nás před katastrofou nezachrání a nedá smysl našemu utrpení. Nečeká nás ani dobrý, ani špatný konec, vlastně žádný konec. Události se jen tak nějak odehrávají jedna za druhou. Tento svět nevěří v účel, jen v příčinu, a kdybychom hledali motto modernity, znělo by nejspíš: občas se to posere."

Univerzálním řešením problémů přinejmenším od kolapsu státního socialismu ve velké části Evropy není víra, ale navyšování produkce a spotřeby. Nepřetržitý ekonomický růst je nadřazen náboženství, rodině i morálce. Zastavit jej může leda vyčerpání všech zdrojů nebo ekologická katastrofa. Jedna z komodit, která hraje stále významnější úloha, se ovšem zdá být nevyčerpatelná - (osobní) data. S pomocí nich za nás počítače mohou dělat rozhodnutí i vykonávat práci. Lépe, než bychom to dokázali sami.

Je zřejmě otázkou času, kdy si bezchybné stroje svou moc nad nedokonalým člověkem uvědomí a převezmou kontrolu. Do té doby můžeme žít v iluzi, že jsme svobodnými pány světa, a na Facebooku, který nás pravděpodobně zná lépe než náš partner/partnerka, dál lajkovat videa s roztomilými koťátky a spokojeně konzumovat vše, co nám volný trh nabízí.

9 06.06.2018

Pro Kafku jsou charakterická dlouhá souvětí, psána spisovným a strohým jazykem. Popisu postav a prostředí, stejně tak samotnému vyprávění Příběhu věnuje pouze minimální prostor. Více jej zajímají myšlenky a jejich prezentace. Činí tak jednak formou dlouhých monologů, jednak popisem mentálních pochodů hlavního hrdiny, při nichž zřejmě čerpal z vlastních pocitů v podobných situacích. Důsledně se vyhýbá věcem konkrétním, vše je spíše jenom lehce načrtnuto, zahaleno v mlze a obestřeno tajemstvím. V tomto případě se to týká především ústředního procesu. K. neví, z čeho a proč byl obviněn, neví, jak probíhá (zda vůbec probíhá) soudní řízení, neví, kdo mu může pomoci a kdo uškodit. Neví to on a nevíme to ani my.

Spočívá snad podstata románu ve faktu, že jsme všichni něčím vinní? Jenže čím, kdo o tom rozhoduje? Naši příbuzní a známí, soud, nějaká vyšší moc? A jak lze vyhrát soudní řízení s naším vlastním svědomím? Množství otázek je na knize nejvíce fascinující a zároveň je to hlavní důvod, proč bude mnohým připadat příliš „těžká“ – nenabízí uspokojivé odpovědi. Nehledě k tomu, že ve fikčním světě Procesu, ve světě bez naděje a možnosti úniku, byste pravděpodobně nechtěli žít. Kniha je prostoupena beznadějí, deziluzí ze sebe samého i ze společnosti. Pokud se ovšem nenecháte odradit a zkusíte do ní proniknout, dost možná vám, stejně jako mi, změní život (nebo alespoň poupraví způsob, jak o životě přemýšlíte).

9 03.07.2017

Na pátou knihu Písně ledu a ohně jsem se po nevýrazné Hostině pro vrány těšil nemálo, doufaje, že si spravím chuť. Po strhujícím čtenářském zážitku z ještě delší Bouře mečů mne neznepokojoval ani vysoký počet stran. Přesto jsou mé výsledné pocity natolik rozpačité, že nevím, zda ještě někdy chci s touto ságou trávit další dny a noci.

Martin splnil, co slíbil. Vrátil do hry o trůny oblíbené postavy a neopomenul ani ty, kterým patřila Hostina, třebaže se některým „hráčům" zjevně věnuje jen pro to, aby mu fanoušci nemohli vyčítat, že na někoho zapomněl (Cersei, Jamie). Bohužel nabízí také celou řadu nových postav a také čtenář mající předchozí knihy v čerstvé paměti se tak znovu ocitá v téže pozici, do jaké jej uvrhlo čtení Hry o trůny – ve spleti jmen ztrácí orientaci (a abychom to neměli jednoduché, některé postavy v průběhu knihy opět mění jména, případně jsou „schované" v nejasně pojmenovaných kapitolách).

Sága v Tanci s draky roste hlavně do šíře, nikoli do hloubky. Známí hrdinové tentokrát neprodělávají stejně fascinující proměnu jako dříve Jamie nebo Tyrion (možná s výjimkou Smraďocha, který by si ale zasloužil více prostoru), jenom se dostávají do stále většího svrabu, se stále mizivější vyhlídkou návratu na výsluní.

Samozřejmost, s jakou Martin své postavy vystavuje nejrůznějším druhům psychického a fyzického ponížení, nese znaky sadistické zvrácenosti, pročež násilí už ani nedokáže šokovat a působí dost samoúčelně. Neméně nemilé je, že autorův styl se stává čím dál rozvláčnějším. Neboť se Martin při popisování krajiny, lidí a jiných bytostí navíc zdaleka nepřibližuje jazykovému mistrovství např. Tolkiena, popisy přinášejí jen mizivou estetickou satisfakci a především zdržují od dramatu, kterého je v knize v důsledku mnohem méně, než slibuje její rozsah. Dříve nepřetržitě napínavý politický thriller se stal rozvláčným tápáním několika (bez)mocných.

Kniha stále obsahuje překvapující situace, odvážné zvraty a zdatně vygradované „scény", ale musíte se k nim prokousávat stále větším množstvím slov, která jsou ze všeho nejvíce projevem autorovy grafomanie. Jestli se šestou knihou nedojde k uskrovnění a návratu ke kořenům, vychutnám si konec ságy zřejmě jenom v seriálové podobě, která se ze své podstaty věnuje pouze tomu podstatnému, což by měl učinit také Martin.

9 10.05.2017