marvan00 komentáře u knih

Kniha, na kterou jsem netrpělivě čekal už od prvního svazku Jungova Výboru z díla. Jung zde vystupuje spíše v roli kulturního antropologa a jeho úvahy se dotýkají témat, které jsou pro evropské myšlení i umění esenciální. V době krize evropské identity a sebedestruktivních tendencí v humanitních oborech, mohou právě jeho texty sloužit jako východisko k znovuobjevení toho nejlepšího z evropských myšlenkových tradic, stojících v příkrém rozporu s ideologickými a demagogickými směry jako je např. Frankfurtská škola.

1 21.06.2015

Ač je Barnes autorem anglickým, měl vždy blízko frankofonní literatuře a na textu je to znát. Kolem příběhu o setkání po letech rozvíjí Barnes úvahy o paměti a její nespolehlivosti. Hrdina konfrontuje své vzpomínky se skutečností a posléze dospívá ke zcela novému pohledu na sebe i dávné události.
Sympatické na Barnesovi je, že na rozdíl od frankofonních autorů zůstává navzdory komplikovanému námětu civilním a lehkým čtivem, jakoby mu anglický smysl pro humor bránil brát se příliš vážně. Sympatická kniha.

1 12.01.2015

Jakési Kainarovo Best of, tady najdete ty nejznámější Kainarovi básně, navíc s jeho malůvkami a v krásné grafické úpravě. Neznám lepší úvod do Kainara, než tento výběr. Možná jsme měli i větší básníky než byl Kainar, ale nikdy jsme neměli básníka s větším srdcem. Mám pocit, že Kainar v české poezii zastává obdobnou roli, jako Hitchcock ve světovém filmu: jeho básně jsou obecně natolik srozumitelné, že si jen málokdo uvědomuje, jak jsou zároveň i hluboké.

1 19.11.2014

Tohle je ta pravá kronika 17. listopadu. Mejstřík knihu sepsal dřív, než se obecně vžily pojmy jako "privatizace při zhasnutém světle", i proto mohl být veřejně ocejchován za naivního pomatence. Čas mu dal za pravdu víc, než by mnohé z nás před lety vůbec napadlo. Sametová revoluce? Po téhle knize už jen Ukradená revoluce.

1 19.11.2014

McEwanův pokus sloučit neslučitelné, klasicky vyprávěný příběh a narativní experiment, takový autorský průzkum bojem. To zdejší nízké pochopení pramení z toho, že většina čtenářů vyhledává klasicky vystavěný příběh a těm pak může román přijít příliš odtažitý. Jedno z těch přínosných autorských selhání, které umožní čtenáři nahlédnout do spisovatelovy "kuchyně".

1 15.11.2014

Maughaumova nemilosrdná satira konfrontuje oficiální legendu o váženém spisovateli s méně úctyhodnými fakty, na kterých tato legenda spočívá. Ta satirická poloha Maughamovi opravdu svědčí, dává vyniknout jeho největší přednosti, ironií prodchnuté psychologické drobnokresbě. Předobrazem klasika, kterého s takovou chutí dehonestuje byl evidentně Thomas Hardy. Kdopak by si pomyslel, že klasik byl takový mamlas :)

1 03.11.2014

Další román od Goffy a další údiv nad tím, co všechno lze v téhle zemi vydat knižně. U překladové literatury hodnotím obsah a způsob sdělení, ale u české literatury jsem v koncích. Co mám hodnotit, když často chybí nejen to nejzákladnější řemeslo, ale dokonce i slovní zásoba nebo cit pro jazyk? Co je to proboha "zrzoun"? Neměl na mysli autor spíš "zrzek"? A mohl bych tu předložit celé věty nebo slovní spojení, které při čtení svou kostrbatostí a neuhlazeností doslova rvou uši a tak místo ponoření se do příběhu si jen říkám: WTF? Je snad autor autista? Vydaly snad tenhle krimi román chráněné dílny? A jak je možné, že takovýhle paskvil je v červených číslech? To opravdu nikomu nevadí takováhle literární šmíra? Půlku knihy pak tvoří dialog mezi vězněm a vězeňským psychologem, přičemž vězeň má být sice nepřízní osudu stíhaný, přesto přirozeně inteligentní člověk a psychologem dokonce bývalý vysokoškolský pedagog. Když pominu, že dialog zní jako by jej četli z papíru a předstírají hovorovou řeč jako někdo, komu je evidentně zcela cizí, ve výsledku působí oba jako laciní debilové. V druhé půli knihy dojde na samotnou zápletku, přičemž v momentě kdy dospěje do finále ji autor utne a ex post nám ji v závěru dovypráví postavy. Vzrušující jak přerušovaná soulož. Opět: Goffa jako bývalý policajt disponuje jak silnými příběhy tak i sociálním cítěním, dokáže vymyslet a rozvrhnout kostru příběhu, nechybí mu při tom ambice, ale samotné zpracování: katastrofa.

12.05.2024

Steinhauer mě lákal dlouhou dobu jako autor považovaný některými za následovníka Johna Le Carré. To sedí v tom smyslu, že i Steinhauer se pokouší psát o prostředí tajných služeb s jakýmsi společenským přesahem, nejde tedy vysloveně o prvoplánovou zábavu, ale tím veškerá podobnost končí. Až když jsem knihu dočetl, jsem si uvědomil, že vlastně jde o výborný příběh, ovšem napsaný zcela umrtvujícím způsobem. Autor podává svůj příběh zmatečně a nejasně, což se mění teprve ke konci knihy, jakoby si snad autor až během psaní ujasňoval smysl některých situací a motivaci postav. Tomu by odpovídala i rozporuplná charakteristika postav. Autor na jedné straně píše o důležitosti rodiny pro Mila, na straně druhé se přitom žena i dcera chovají k Milovi lhostejně až vypočítavě, žena místy působí vysloveně jako sebestředná kráva, takže Milova oddanost rodině nedává absolutně žádný smysl. Za mě celkově velké zklamání. Nesrovnatelně lépe dopadl špionážní seriál Berlínská mise, ke kterému Steinhauer dodal námět a podílel se i na scenáři. Každopádně jako autor knih u mě fenomén Steinhauer definitivně propadl.

12.03.2023

Tímto titulem (opět jde o rozšíření staršího titulu Operace listopad 1989) završil Vladimír Čermák svou třídílnou studii o klíčových událostech novodobé české historie (únor 1948 - srpen 1968 - listopad 1989). Na rozdíl od prvních dvou knih se mohl v tomto případě autor osobně setkat s mnohými zainteresovanými osobami a získat pro svou studii pozoruhodný materiál.

Za klíčovou postavu listopadových událostí označuje autor Zdeňka Mlynáře, spolužáka a blízkého přítele Michaila Gorbačova, kterého Mlynář dokonce seznámil s jeho pozdější ženou Raisou. Po roce 1968 odešel Mlynář z obsazeného Československa do zahraničí a sestavil zde pracovní skupinu zkoumající možnosti reformace hospodářství východního bloku. Svoje závěry předal Michailu Gorbačovovi, který na jejich základě zahájil perestrojku. Nápadné podobnosti tzv. perestrojky a "socialismu s lidskou tváří" si povšimli v 80. letech i čeští komunisté. Zdeněk Mlynář byl pravděpodobně i původním autorem textu Charty 77 a byl předurčen stát se hlavou polistopadového českého státu, což z důvodu nemoci nakonec odmítl a byl nahrazen Havlem.

Hybnou silou listopadového převratu se stalo mladé křídlo KSČ, tvořené mladými komunistickými kariéristy odsunutými od moci starými strukturami. Právě z nich se rekrutovali budoucí "kapitalisté", protože měli znalosti, styky a uměli jazyky. Prvních 30 nejbohatších Čechů bez výjimky dnes tvoří tyto kdysi komunistické struktury. Jsou to (dle Havlíčka) oligarchové ruského typu, kteří nabyli majetek legalizovanou formou loupeže (privatizace při zhasnutém světle) a dnes místo podnikání jakožto tvorby hodnot provozují tzv. dobývání renty, tedy žijí ze státních zakázek (předražených a špatně odvedených, získaných korupcí). Ve svém myšlení ani podnikání nikdy vlastně neopustili socialismus. Společnost i nadále ovládají a deformují ve spolupráci se svými bývalými stranickými kolegy (ředitel ČT Dvořák - bývalý komunista, předseda Ústavního soudu Rychetský - bývalý komunista, atd.). Havlovo listopadové heslo "Nebudeme jako oni" (myšleno jako komunisti) vymyslela ruská rozvědka právě proto, aby zabránila odstavení komunistů od vesla a také aby zabránila odsouzení komunistů za vlastizradu. Právně vzato to byli po celou dobu normalizace kolaboranti spolupracující se sovětskými okupanty.

Podle autorových slov, ti, kteří naplánovali listopadový převrat jej s odstupem času hodnotí jako úspěšný. Rozuměj: co se dalo rozkrást se rozkradlo.

14.02.2022

Kalista má v našich končinách kultovní status i proto jsem čekal od knihy podstatně víc a byl jsem poněkud zklamán, jak málo jsem se o "duchovní tváři" Karla IV. dověděl. Částečně to může být způsobeno dobou vzniku, knihu autor napsal ještě v období protektorátu, ale částečně je to i tím, že autor patří k okruhu žáků Josefa Pekaře, jehož způsob věděcké práce (viz. Rádl a jeho kritika Gollovy školy) na jedné straně vysvobodil českou historiografii z nacionálního obrozenectví, na druhé straně na dlouho dobu omezil její možnosti dalšího rozvoje.

Kalista chápe Karla IV. až příliš omezeně, především jako produkt své doby a snaží se jej definovat v rámci myšlenek a myslitelů jeho doby. Kniha se skládá z několika kapitol, ve kterých srovnává autor myšlenkový svět Karla IV. s filosofií sv. Augustina, Tomáše Akvinského, Danta, Marsilia z Padovy, Petrarcy a Cola di Rienza a poukazuje, nakolik a v čem se s nimi shodoval. A v čem se s nimi rozcházel, což je znatelné především ve srovnání s italskými humanisty. Kalista předpokládá, že Karel IV. čerpal z výše uvedených myslitelů, ovšem to platí ve větší míře pouze u sv. Augustina a v menší míře u Tomáše Akvinského. Stručně řečeno, čím dále od Augustina autor jde, tím více shledává názorových rozporů, které bohužel blíže neanalyzuje.

Nejpřínosnější tak pro mě byla kapitola srovnávající filosofii sv. Augustina s názory a postoji Karla IV. a dále pak kapitola o jeho dětství, kdy navázal budoucí císař celoživotní přátelství s pozdějším papežem Klimentem VI.

Velikost Karla IV., dle mého názoru spočívala v tom, že stál nad svou dobou, že ji dalece přerůstal a i proto zůstal chladný k italským velikánům, kteří naopak byli produktem své doby a místa, i když Kalista, vycházející z chápání historie jako lineárního vzestupu, to vidí zřejmě jinak.

Karel IV. totiž velice dobře pochopil, že období gotiky s důrazem na duchovnost se blíží ke svému konci a snažil se naprosto cíleně tento vývoj zvrátit a nastolit "Boží království na Zemi", s Českým královstvím a Prahou jako centrem nové civilizace postavené na křesťanských základech. Což se mu nepodařilo a vlastně ani nemohlo podařit, protože takovýhle úkol znamenal v prvé řadě zcela inovovat křesťanství a oprostit jej od omylů, které do sebe nasálo už při svém vzniku. Karel nakonec neuspěl i z toho důvodu, že sám nepochopil rozsah nutných reforem křesťanské nauky, potažmo katolické církve a zopakoval stejné chyby, které byly příčinou rozkladu gotiky. Přesto po něm zůstalo obdivuhodné dílo a jeho upřímné duchovní hledačství poznamenalo jednou provždy země Koruny České a posléze vyústilo v husitské hnutí, které by bez prvotního impulsu duchovního hledačství Karla IV. bylo nemyslitelné.

24.08.2021

Zatímco Strindbergovy hry obdivuji, mají myšlenku i smysl pro pointu a gradaci, nad jeho prózou zůstávám v rozpacích. Jakoby ani nešlo o literaturu, ale jen o deníky s osobní, nikoli uměleckou hodnotou.

09.02.2016

Jacob Needleman je profesorem filosofie a zároveň poradcem v oblasti psychologie, tedy člověkem více než povolaným k tvrzení, že současná psychologie není schopna se fundovaně vyjádřit k tématu natolik elementárnímu, jako je láska. Proti pudově a sociálně podmíněnému chápání lásky staví lásku vyzrálou, jako partnerství dvou bytostí založené nikoli na kramářské etice má dáti - dal, ale na vzájemné podpoře osob směřujících k duševnímu a duchovnímu růstu. Předpokladem takového vztahu je dle autora poznání, že smysl života nelze nalézt v životě samém, ale pouze v tom, co jej přesahuje.

11.05.2015

Příběh oligarchy nepřináší žádné nové informace, pouze sumarizuje obecně známá fakta Babišova společenského vzestupu. Na druhou stranu, český novinář převážně nemá šanci věnovat se jednomu tématu dlouhodobě a kontinuálně. I proto je možné, že jeden den politik něco prohlásí, za rok tvrdí pravý opak, ale nikomu to nevadí, zapomínají nejen čtenáři, ale bohužel i novináři. Takže jen prostým seřazením faktů v dlouhodobém časovém horizontu, se před námi otevírá obrázek Babiše jako člověka, který si jde za svým a své názory mění, jak se mu to právě hodí. Autor diplomaticky mluví o mlžení, já bych se nebál to označit mnohem jasnějším výrazem: lhaní. Účelové lhaní a enormně rozvinutý "shromažďovací pud", jak to trefně pojmenoval lobbista Candole.

16.03.2015

Sbírka povídek původně vycházejících časopisecky, dnes jsou považovány za brilantní ukázku toho, jak psát povídky. Fitzgerald je psal na zakázku a zřejmě jim sám nepřikládal nijak velkou váhu. Plně doceněny byly až s odstupem času a dodnes překvapují svým nadčasově úsporným stylem.

10.03.2015

Název knihy vychází z citátu z Upanišad: "Je těžké přejít na ostří nože, tvrdí mudrcové, a právě tak svízelná je cesta k vykoupení". Popis cesty mladého muže, ovlivněného východní filosofií, k osvícení slouží autorovi k zamyšlení nad východní filosofií z hlediska západní kultury, střízlivá protiváha různým exaltovaným esoterickým spisům.

03.11.2014

Problémem současné české literatury není nedostatek talentovaných autorů, ale nedostatek odpovědné redaktorské práce. Kandovy vzpomínky na působení v řadách socialistické policie dosahují místy pozoruhodné poetiky. Tady se mělo škrtat a přepisovat a věřím, že z téhle knihy mohlo vzniknout něco opravdu mimořádného. Kniha se s každou další stránkou zlepšuje a zlepšuje, tak jak se autor zřejmě rozepisoval. Pokud by tady nastoupil schopný redaktor s vizí, kdo ví, možná jsme tu měli novou klasiku. Už ta postava geniálního násosky a patologa by si svůj román zasloužila.

29.10.2014