Malarkey
komentáře u knih
Jak jsem se reinkarnoval coby sliz 1
Fuse
Další z řady mang, ke kterým jsem se dostal přes Pevnost, a kde pravděpodobně skončím u prvního dílu. Leč ztráta času to jednoznačně nebyla.
Kniha je to totiž velice zábavná, vtipná a mnohdy i nápaditá a velice pěkně nakreslená. Na to, že nápad byl autorův spíš vtípek, je to úctyhodná záležitost, u které se vůbec nedivím, že se stala různě po světě tak oblíbenou.
Temný les
Liou Cch'-sin
Kdy jindy se pustit do druhého dílu trilogie Problému tří těles, než po shlédnutí seriálu, který před nedávnem vyšel na Netflixu. A který, musím říct, se docela i povedl.
Díky němu jsem si totiž připomněl příběh a rovnou v něm mohl plynule pokračovat. A pokračování je to úctyhodné. Čínský spisovatel je podle mě génius v oboru. Napsal totiž sice neskutečně popisné a poměrně těžkotonážní sci-fi, ale provázal tím mnoho nesmírně zajímavých myšlenek, kde nejzajímavější je zapracování teorie Temného lesa.
Šestset stran sice v některých momentech utíkaly pomalejc, než by řádná dynamická záležitost zvládla. Ale v kontextu s tím, co je obsahem této knihy, musím říct, že i pět hvězd by pro tento titul bylo málo. Posledních sto stran pak ani nedýcháte a jen hltáte. To prostě jinak ani nejde. Co bude obsahem třetího dílu je pro mě záhadou, ale už teď tuším, že to bude nářez, který se bude řadit mezi to nejlepší, co jsem v rámci žánru sci-fi měl čest číst.
Smrt budějovického hejtmana
Tomáš Sterneck
Historické knihy mám obecně hodně rád. Rád se dozvídám historická fakta zasazená ve čtivém příběhu detektivkovitého charakteru. Tedy přesně to, co Vlastimil Vondruška, tradičně svými texty nabízí. I proto jsem zkusil dalšího autora…ale hned po prvních stranách bylo jasné, že jsem se spálil.
Tomáš Sterneck bezesporu má velký historický rozhled a navíc se evidentně vyzná v českobudějovickém historickém prostředí. Problém je, že detektivní žánr tu napsal vysloveně nečtivě. Neustále jsem musel studovat, co bylo jak myšleno, na co kde kdo naráží. No a po chvíli mě to prostě přestalo bavit. Přeskakoval jsem, měl co dělat, abych to nezaklapnul okamžitě. No, je vidět, že na jinak žánrovém nakladatelství můžou vyjít i kousky, které kdyby zapadly, vůbec nic by se nestalo.
Program Nosferatu
Miroslav Pech
Podle toho, co jsem od Míry Pecha už četl. Nebo co jsem četl, že napsal a já ještě nečetl, bych řekl, že Program Nosferatu je někde na půli cesty mezi nechutností a pohodovým příběhem.
Každopádně je to béčko. Béčko jak vyšité. Námět se v průběhu dost proměňuje. Nejdřív to začne jako běžný příběh hororového spisovatele, který za živa nedostává tolik pozornosti, kolik by si zasloužil. Jenže vše se mění momentem, kdy umře. V tu ránu, kdyby tento nápad měl v 80. letech John Carpenter nebo Dario Argento, jsem přesvědčen, že by to zfilmoval.
Míra Pech ale umí psát a tak i ryzí béčko napíše čtivě, zábavně a nápaditě. Takže Program Nosferatu je určitě kouskem, který se mu v portfoliu neztratí.
Okřídlení tvorové v bouřkových mračnech
Karin Novotná
Od Karin Novotné jsem už četl povídky ve sbírce Červi v hlavě a tak jsem tušil, do čeho jdu. Určitě jsem počítal s tím, že tato novela bude čtivá a řádně hororová. Což se bez potíží splnilo.
Líbí se mi, že zde nejsou žádné vulgarismy. Nic, co by bylo vysloveně nechutné. Prostě se tu pracuje s mladou hlavní postavou a ta žije v čistě reálném, mnohdy pro mladé těžkém, prostředí. Moment překvapení ale přichází ve chvíli kdy se setká s neznámem. V tu chvíli jsem z knihy prosycené popkulturními prvky cítil atmosféru jak ze Stranger Things a po dobu pár kratších hodin si to tu vysloveně užíval.
Mise na planetě
Michael Mammay
Žánr vesmírná detektivka jsem za ta léta již párkrát potkal a musím říct, že vyšetřovat ve vesmírném prostředí nebo na jiné planetě otevírá hodně skrytých možností a když se to dobře napíše, nemůže to čtenáře zklamat.
A ano, je dost reálné tuto knihu vnímat jako další z epizody vesmírné variace na JAG. Jenže je to epizoda zábavná, vtipná, napínavá a akční. A ve všech ohledech z pozice knihy napsaná čtivě. Takže za mě spokojenost a když budu moct, do druhého dílu se s chutí pustím.
Ve stínu magie
* antologie
Mám za sebou další z řady vysloveně vydařených tematických povídkových sbírek z nakladatelství Fantastická Epocha a po přečtení knihy a otočení poslední stránky musím říct, že se jedná o zatím asi nejlepší kousek, který jsem si v mnoha ohledech vysloveně užil.
Magie je obecně téma, které je hodně obecné. Hm, to je myšlenka za milion. Chtěl jsem tím ale říct, že se dá uchopit vysloveně všelijak, protože magie, když čtenář dobře kouká, může být všude kolem nás. A tak každá z povídek v této knize přišla s nějakou osobitou vizí, mnohdy i se světem, který daným autorům není cizí. A tak i já jsem se tu setkal s povídkami, které bych hodnotil pětihvězdičkovou dardou.
Tyto povídky jsou dvě. První je Infernographia perpetua – hodně precizně napsaná loupež po vatikánsku s historickým přesahem. A druhá Vítejte v pekle. Ta je doslova nářez. Surrealisticky-realistický pohled na peklo a „život“ v něm.
Každopádně jsou tu i ale i další povídky, které stojí za pozornost. Gienah, kde jsem si při čtení představoval, že autorka se inspirovala legendární počítačovou hrou Stíny nad Rivou. Lesy mají oči jsou takový teen horor. Muzeum zrůd pro změnu pracuje s pekingským prostředím s detektivním přesahem, na které jsem osobně také rád vzpomínal. Nájemné meče potvrzují autorkou vyhlášené dialogy mezi dvěma výraznými postavami, které prostě musí bavit. Obléhání je ryzí syrové fantasy, které bych si představoval klidně i v knižní podobě. Sitarane mě uvedlo do světa umírněného Koska a nalákalo na všechny jeho ostatní příběhy. A poslední, která z mého úhlu pohledu stojí za pozornost je Stáčení nevinnosti, která opět pracuje s hodně originálním nápadem v prostředí ryzího magického fantasy.
Terminus
Tom Sweterlitsch
Tak tohle teda byl nářez. Respektive dobrá divočina plná časových paradoxů. Cestování časem, dopředu, dozadu, alternativní reality a všechno s tím spojené. To je to, co od knihy Terminus můžete očekávat.
Začátek příběhu je taková solidní severská detektivka. Tedy drsná škola, hutná atmosféra jak se patří. Jenže se sci-fi nádechem, který jak kdyby do námětu úplně nepasoval. Později, ale když se hlavní hrdinka párkrát otočí v budoucnosti, aby se vrátila zpět do minulosti, se začnou dít divy a sci-fi žánr začne převládat. Až tedy do doby, než příběh pohltí kompletně.
Osobně musím říct, že ve druhé polovině jsem se čtením trošku bojoval, zatímco první polovina se četla prakticky sama. Alternativní reality se totiž začnou dost tříštit, postavy začnou být více a více různorodé a celé se to začne silně komplikovat. Čtenář ve druhé polovině musí být hodně důsledný a v posledních kapitolách nevynechat jedinou větu. Výsledkem je pak krásný zážitek, se kterým se každý den nesetkáte.
Tma
Ondřej Neff
Ne vždy se naskytne příležitost si nechat půjčit knihu, která má v sobě takový ten punc jedinečnosti dané doby. Tu totiž Tma jednoznačně má, ne nadarmo Ondřejovi Neffovi přidala věčnou slávu ve svébytném sci-fi žánru.
Co kdyby ze vteřiny na vteřinu všechno zhaslo, elektrika přestala fungovat a nastala celosvětová tma? O tom Ondřej Neff totiž pojednává. V českých reáliích, které si užije nejenom Pražák, ale třeba i Českolipák. Překvapilo mě ale jak drsná, krutá a brutální kniha mnohdy je. Autor se s tím v pravdě vůbec nemaže. Rozkládá společnost v několika dnech a vytváří peklo na Zemi. A to čtenář ještě netuší, co si na něj nachystá ve druhé polovině knihy, která je svým obsahem a vzezřením o dost jiná, než polovina první.
První část knihy mě obecně hodně bavila. Je hodně o tom poznávání postav, rozkladu společnosti, o takové té ryzí post apo atmosféře, se kterou se lidé učí žít. Druhá polovina knihy už v poměrně velkém časovém horizontu vypráví, jak si lidé na dobu bez elektřiny zvykli, jak je ovlivnila a jak se v ní naučili fungovat. Takový Šílený Max z prostředí českých luhů a hájů. Krutější Šílený Max, ale s mnohdy fantastickými nápady. Třeba ty paneláky:-)
Arabella z Marsu
David D. Levine
Kromě názvu mě u této knihy zaujala nejen obálka, ale i žánr, ke kterému se hlásí – sailpunk. A ano, je to přesně takové, jako když si na první dobrou vybavíte steampunk, ale příběh přesunete do vzduchu. Střelené, ale zábavné.
Kniha vypráví velice čtivý příběh Arabelly, která se po přesunutí z Marsu na Zemi tak nějak nudí a tak skočí do dobrodružství s cílem vrátit se zpět do své domoviny. A to v prostředí alternativní reality, kde Mars už je kolonizován a bavíme se o 19. století, kde se všichni k sobě chovají, jak ve světě Jane Austinové.
Počítejte tedy s tím, že je to takové zábavně svojské, trošku předpotopní, ale zatraceně čtivé. Až mě překvapuje, že nakladatelství se neodhodlalo a nepustilo se do přeložení dalšího dílu. Na tomto příběhu přeci nemůže být nic nezajímavého (a to ani po prodejní stránce). Nebo se snad pletu?
Meč a jeho rytíř
Radovan Kolbaba
Ke knihám Strak na vrbě se velice rád vracím a pokud můžu, tak žádnou z nich nově vydanou nevynechám. Jedna z těch novějších, která se mi v knihovně příliš dlouho neohřála je právě Meč a jeho rytíř. Po přečtení se ale rázem stala jednou z těch nejlepších středověkých fantasy, která v nakladatelství vyšla.
Už když jsem věděl, že pan Bronec chystá knihu vydat, jsem s napětím očekával, o jaký příběh se zde bude jednat. Zhruba jsem věděl, jen ten název mě svojí neoriginalitou úplně nepřesvědčil. Radovan Kolbaba ale pojal svůj příběh mladíka a meče, který k němu promlouvá naprosto epicky. Bavila mě každá kapitola, každá stránka, každá věta. Prostě jsem mu to sežral i s navijákem a když bych mohl dostat víc, vůbec bych neváhal.
Obrovská výhoda knihy je její čtivost, ale i autorova představivost, která si pro sebe uzurpovala kus fantasy světa středověkého charakteru plná hradů a romantických zřícenin. Jediné, co jsem v tomto případě litoval, tak že tu chybí nějaká mapa, která by se k podobnému námětu fantasticky hodila. Jinak ale odvíjí ryzí fantasy příběh, který nejen, že je čtivý a plný autorovy podařené fantasy představivosti, ale je i nápaditý a vtipný. Splňuje tedy všechny požadavky žánru a já doufám, že neskončí u jednoho dílu. Závěr k pokračování vysloveně vybízí.
Studené světlo hvězd
Pavel Fritz
Pavel Fritz je autor, jehož knihy a většinu povídek jsem za poslední léta prakticky zhltnul. Má nadání na originální náměty a hlavně dar na úderná finále. Hlavně tedy v povídkách. Studené světlo hvězd jsem tak musel v knihovně prostě mít. Chca nechca.
Během čtení mě ale překvapila jedna věc a to ta, že tato sbírka povídek mnohdy přebírá povídky ze sbírky Archa zrůd, která vlastně vyšla před lety u stejného nakladatelství. Jenže tak, jak sbírka Archa zrůd, tak i tato nabízí pár těch jedinečných, takže se vyplatí mít v knihovně obě dvě. Osobně to ale nechápu. Popravdě bych klidně pár povídek v této knize oželel pro její snížení tloušťky, aby ostatní povídky z Archy zrůd dostali jedinečnější charakter.
Zde hlavní důvod, proč tuto knihu chci ponechat a čím je jedinečná oproti Arše zrůd je poslední – spíše novela – Kam plují harmy. Výborné hard sci-fi s military nádechem, jak autor umí. A opět s důmyslným finálem. V podstatě toto je jediný vůdod, proč si knihu ponechat i v případě, že máte tu druhou. Ale abych úplně nekecal, povídka Čau zítra je taky pecka. Joo, kéž by autor do budoucna zase něco přichystal. Jeho příběhy budu doporučovat kudy budu chodit.
Hráč
Iain Banks
Na rovinu se přiznávám, že po přečtení románu Pomysli na Fléba se mi do pokračování s názvem Hráč vůbec nechtělo. Naštěstí jsem ale přeci jen okusil a ocenil to, že autor pracuje s jeho vymyšleným prostředím, ale s naprosto novým příběhem. Hráč je totiž rázem úplně o něčem jiném.
Dobrý, trošku sarkastický námět, vypráví příběh hráče, který moc rád hraje hry. A jelikož je v nich jednička, dostane nabídku, která se neodmítá. Na pár odletět do jiné galaxie zahrát si místní galaktické šachy v boji o chod samotné planety.
Četlo se to hodně dobře, místy to tedy bylo zbytečně dost popisné, ale rázem mi to na sérii Kultura hodilo úplně jinej pohled. Jen teda škoda, že autor se s tím světem hodně vybláznil a tak je potřeba připravit se na to, že v tomto světě neexistují zřejmější pravidla a možné je tu doslova cokoliv. Hráč si ale své čtyři hvězdičky zaslouží a jsem rád, že mě nalákal na další příběh ze světa Kultury.
Divoké karty II: Trumfová esa
George R. R. Martin
Ne, tenhle námět není nic pro mě. Mistr Her o trůny tu sice chtěl rozjet absurdně realistický svět divokých karet, ale rozbil to už v prvním díle, který byl nesourodý, nelogický a plný postav, které si za boha nelze zapamatovat.
Je ale pravda, že druhou knihou se snaží sjednocovat. Postavy opakovat. Příběhů ubírat, byť těch autorů tu pořád je relativně dost. Jenže i když tu bylo pár dobrých nápadů, jako koncept si tato kniha povšimnutí nezaslouží.
Pořád mám pocit, že tu je série průměrných povídek a pár těch dobrých, které si svojí vlastní místo v knihovně nezaslouží.
Tajemství černé dámy
Kateřina Loučková
Další poctivé Straky, ve všech ohledech. Jen ne v úplně typickém formátu měkké vazby velikosti A5, takže jsem musel vymýšlet, jak to udělat, aby se mi v knihovně hezky vyjímala.
Jinak se ale jedná o skvělé středověké fantasy, kde je hodně středověku a letmo fantasy. Řekl bych, že něco na způsob Vladimíra Šlechty. Jen ne tak drsné a kruté. Přeci jen je znát, že tento příběh psala křehká ženská ruka.
I tak mě ale toto vyprávění hodně bavilo. Bavilo mě jak se tu odvíjí ty královské šachy napříč postavami, ale i vztahy mezi nimi. Sice to trošičku spěje do romance, ale ono to vždy včas zastaví a přehnané emoce si nechá spíš pro sebe. Ostatně podobné je to u další Stračí knihy – Dům roztříštěných snů – kde to taktéž psané ženskou rukou udržuje emoce hezky na uzdě a nesklouzne to do laciné růžové knihovny.
Jednoznačně tedy vkládám pět hvězd a přál bych se k této knize taktéž jednou vrátit a přečíst si ji s chutí znova. Sice se jedná o poměrně velký špalek, ale četlo se to krásně.
Rezavé panny
Gwendolyn Kiste
Zatím jednoznačně nejlepší kniha z nakladatelství Medusa. Hodně realistická, ale zároveň syrově zrezivělá kniha, kterou by byla veliká škoda vynechat. Určitě se totiž jedná o jedno z těch nejzajímavějších čtení posledních několika let.
Nakladatelství Medusa má evidentně slabost pro americké spisovatelky a ryze americká témata. Toto se odehrává v prostředí raných 80. let 20. století v Clevelandu. Tam, kde je tak nějak chudo, ale dětství je dětství. A tak i děti a dospívající si v tomto lehce ponurém prostředí umí najít zábavu sobě vlastní.
Horší ale je, když tu někteří začnou reznout. A to doslova. V tu ránu se z tohoto námětu stává takový psychologický horor, kde každou další stránkou netušíte, co se bude dít, ale neuvěřitelně Vás to zajímá. Jednak se tu někteří lidé přeměňují, ale jednak je tu i nějaký skrytý problém ve společnosti. A teď se Vám to tu postupně otevírá a vy tak nějak tušíte, ale vlastně ve výsledku úplně plavete a snažíte se neutopit. Jen jste fascinování a dokud to nerozlousknete, tak se z toho nevyhrabete.
Sudetenland
Leoš Kyša
Představte si, že k Benešovým dekretům vůbec nedošlo. Po druhé světové válce odešel z pohraničí jen ten, kdo odejít opravdu chtěl. Nebo pro to minimálně měl důvod. Ti ostatní zůstali, komunisti tu společnost jaksi taksi pod tlakem drželi a jak došlo k Sametové revoluci, rozjelo se parádní lidské peklo plné hyen a hnusu.
Leoš Kyša alias František Kotleta touto knihou představil alternativní svět, kde v prostředí bez existence Benešových dekretů pracuje s přesmyčkou, která tu do dnes před mnohými otevírá řevnivost české národnosti a pospolitosti. To vše ale založené na skutečných událostech a reáliích. Zajímavé, hodně zajímavé.
Největší kámen úrazu této knihy nicméně vnímám v tom, že vlastně nevím, co je realita a co fikce. Co je představivost autora a kde svůj námět zakládá na skutečných událostech. Některé názory nebo historické popisy jsou až k neuvěření a dokud jsem se nedočetl o průmyslníkovi Fiedorovi (po kterém je pojmenovaná Fidorka), tak jsem ani neuvěřil.
I tak se ale jedná o hodně zajímavou myšlenku a nejen zajímavé zpracování. Klidně bych si podobných příběhů z tohoto prostředí dovedl představit víc.
Pomysli na Fléba
Iain M. Banks (p)
Touto knihou jsem chtěl zkusit po delší době nějaké další sci-fi/space operu sérii, která by mě mohla pohltit. No a musím říct, že na první dobrou se mi to u Pomysli na Fléba nepovedlo.
Pochopil jsem, že kniha vydaná na Planetě9 má být s lepším překladem, než původní vydaná kniha v 90. letech. I tak jsem ale s překladem dost bojoval. Námět je řádný epos ze světa, kde všechno je pokroucené a jiné oproti našemu světu.
Chvíli se na ten svět zvyká a i když jsem tu nevnímal ani kdoví jaké hrdiny, spíše mi to přišlo jako úvod, popis prostředí, světa, který je třeba řádně dostat pod kůži. Jinak Vás to nepřesvědčí. Mě nepřesvědčil, ale popravdě jsem rád, že jsem sérii i nadále dal šanci. Druhý díl s názvem Hráč je totiž úplně jiný.
Dům v blankytně modrém moři
TJ Klune (p)
Na rovinu hlásím, že nebýt Pevnosti, asi bych se k této knize v životě nedostal. A musím se přiznat, že se jednalo o velice milé a zábavné čtení.
Dům v blankytně modrém moři není vůbec složité čtení. Vypráví příběh Linuse Bakera, který celý život jezdí kontrolovat sirotčince pro nebezpečné čarodějné děti a žije poměrně smutný život. Žije ho ale především proto, že ví, že je jiný, ale nějak to nemůže pojmenovat. A tak se raději uzavře do sebe a pasivně se staví ke všemu, co vyjadřuje jakoukoliv emoci.
Jenže pak se mu naskytne příležitost dostat se do sirotčince, odřízlém na ostrově, který mu změní život. Doslova.
Celá kniha je poměrně čitelná, ale nesmírně poutavá. Navíc pokud máte strach z LGBT témat, tak vězte, že zásadní to bude až na závěr knihy. A tam to bude všechno tak přirozené a upřímné, že to vezmete za absolutní samozřejmost.
Krev pro divoženku
Kristýna Sněgoňová
Druhý příběh navazující na prostředí rusalek, divoženek a víl z pera Kristýny Sněgoňové mě hned od oznámení hodně zajímal. Přeci jen Krev pro rusalky byla těžkotonážní pecka, takže jsem čekal minimálně něco podobného.
No a minimálně něco podobného jsem nakonec i dostal. I když to tedy s divoženkami není pětihvězdičková darda jako u rusalek.
Těžko soudit, kde je ten rozkol. Možná v hlavní hrdince, ze které je hodně cítit girl-power, ačkoliv ji to tamní souputníci a kolegové úplně nepřisuzují. Ve druhé polovině se ale z lokálního příběhu z maloměsta stane poměrně globální záležitost epických rozměrů samotného světa, který si autorka vymyslela.
Čte se to ale samozřejmě pořád hodně dobře. A co je na knize opravdu nejlepší, tak že tu autorka naprosto perfektně pracuje s emocemi u jednotlivých postav. Tady si můžete být jistí, že žádná z postav nebude černá nebo bílá. Naopak se tu Vaše emoce budou nad jednotlivými postavami komíhat nad stavem miluji ji, přes nechápu, k nenávidím je. A naopak. A co je nejdůležitější, bude to působit naprosto přirozeně.
Krev pro divoženku není na pět hvězd a možná za to může i šok z prvního dílu a samotného světa. Tady je přeci jen plno věcí již samozřejmostí. Pořád je to ale kniha, která je hodně slušná, baví a s mnohými odkazy na předchozí příběh minimálně hodně potěší.