Maki229 komentáře u knih
Zajímají mě staré národy, které žily na našem území a Keltové patří k těm, co zanechali významné stopy, které se propisují až do dneška. Byli nejen skvělí válečníci, jak se dovídáme z popisů Římanů, ale především výborní pozorovatelé přírody a všemožných jevů s tím souvisejících, včetně noční oblohy a pohybu hvězd na ní. Kniha, více než samotným popisem Keltů, se zabývá lidovými zvyky, které se praktikují stovky (tisíce) let a už dávno neznáme prvotní popud jejich vzniku. Proto jsem ráda, že jsem tady našla vysvětlení alespoň některých obyčejů a taky informace o bylinkách, které sama ráda sbírám.
A to už vůbec nemluvím o zvěrokruhu a "velkém slunečním roku" - tam je to teprve látka neprobádaná pro většinu z nás.
Libě znějící verše, krásné zacházení s naším mateřským jazykem.
Vše umocňuje vydání z r.1944 s ilustracemi Karla Svolinského.
Vzpomínám si, jak nám na základce na druhém stupni třídní češtinář říkal: "Když nebudete číst poezii a dostane se k Vám Jaroslav Seifert, přečtěte si ho, stojí za to." A mně nezbývá než to potvrdit. Verše pana Seiferta se s láskou čtou i v dnešní době.
"Čas, který jde a všechno boří,
tichý jak peří nočních sov,
má klíče k radosti i hoři,
k úsměvu dívek, pláči vdov.
Ovoce dní je na ošatce
a zardívá se, chutná sladce
den nakrojený v orloji.
Čas klíč má k radosti i hoři
a otvírá nám obojí."
Pohodové čtení z krásného kraje jižní Francie. Autor popisuje další zážitky a nebrání se postupnému prolnutí do místního běžného života. Druhý díl se mi četl rychleji než první, bylo v něm pro mě něco, proč se nešlo odtrhnout a to nepopsatelné NĚCO jako kdyby mi v prvním chybělo.
Pana Křesťana si vážím a jeho fejetony mám ráda. Doposud jsem je četla pouze nárazově nebo poslouchala v rozhlase. Toto bylo moje první ucelené setkání v knize a určitě ne poslední. Nejvíce mě pobavil Faux pas?...u úvah o vínu jsem se smála nahlas. U všech fejetonů si autor umí krásně hrát se slovy a slovíčky naší malebné řeči.
Protože jsem tuto knížku nečetla poprvé, dovolila jsem si luxus číst ji po Záhadě zlaté štoly, na kterou navazuje. Obě knihy jsou samozřejmě uzavřené detektivní příběhy, ale tato začíná v momentě, kdy Oldřich z Chlumu, panoš Ota a velitel Diviš odjíždějí z Prahy po vyřešení případu ztráty královského zlata a postupně se do ní zase navrací z úplně jiných důvodů. To nebývá u pana Vondrušky obvyklé - každý případ má z jiného časového úseku a ani přibližně nejdou chronologicky po sobě. To však nám, jeho oblíbeným čtenářům nevadí a proto je to tady příjemná změna.
Příjemný, nevtíravý, nenásilný rozhovor o víře, o lidech, o lásce, o práci faráře okořeněný humorem ukazuje na život jako takový a že hodně záleží na přístupu každého z nás, jak se postavíme k různým situacím, které nás potkají -
s úsměvem a poučením nebo s pláčem a vztekem.
Velice zajímavý popis života. Pokud bych napsala, že je o tom, jak jednoho dne profesor změní život a obrátí si ho celý naruby, bylo by to velké zjednodušení. Témat o životě je tu více a rozhodně stojí za přečtení. Dozvěděla jsem se i něco z historie Portugalska, tato země je pro mě dost neznámá. Chvílemi se mi kniha četla rychle a místy zase pomalu. Příběh je hodně našlapaný informacemi i postavami.
Pěkně se to četlo. Shrnutí od úsvitu našich dějin po 18.století - stručné formou krátkých kapitol. Líbí se mi, jak pan Šmíd boří historické mýty nastřádané za posledních 150 let. Už v úvodu upozorní, že on taky nemá patent na pravdu. Souhlasím s ním, že je dobré podívat se na ledacos z druhé strany a v dnešní době se dá v historických pramenech hodně faktických údajů dohledat. Je známá pravda, že dějiny psali vítězové a tak nic není stoprocentní, snad alespoň doložené počty - lidí živých, zemřelých a letopočty - co se zapsalo do místních kronik.
Rozhodně jsem se u knihy pobavila, někdy i nahlas zasmála a snad se i něco dověděla.
Knihu doporučuji všem, kteří se o naši historii zajímají a alespoň něco málo už vědí, aby neměli z těchto střípků informací chaos v hlavě.
Pěkný návrat do dětství. Dobrodružství s partou kluků a 2 dívek jsem si užívala.
Podobné knihy jsem náruživě četla celé dětství. Tuto jsem objevila v naší knihobudce a předčila moje očekávání. Léto, prázdniny, loď na jezeře a navrch opravdová detektivní zápletka. Za mě spokojenost.
Verše paní Pechové mám ráda, je to moje už druhá knížka od ní. Jsou laskavé, pohladí. Hodně jich je o lásce, radosti ze života, je tam i pár zklamání, rozchodů. V několika nám ukazuje i střípky z přírody.
Nejvíc mě oslovila hned první báseň - úryvek:
Prosté slovo
"Pět písmen, které v moci máme.
Stojíme při nich u zrození.
Osud je nikdy neoklame.
K rozmaru lidí jsou odsouzeni.
Ke štěstí, zradě, k lhostejnosti.
K nevěře, touze, k upřímnosti.
K pokoře, k víře, k poblouznění.
K nenávisti i k odpuštění."
Poslední sloku si už přečtěte sami :-)
Po pár stránkách knihy jsem si říkala, že jsem od ní čekala víc. Bylo to prosté popisování prožívání života. Ani humoru jsem tam moc neviděla. I když musím uznat, že v dřívějších letech nebylo běžné, aby se muž jakkoliv staral o dítě a už vůbec ne, aby zůstal na mateřské. V půlce se to pro mě najednou zlomilo a začalo mě to bavit. Nebo jsem možná přišla na chuť stylu psaní autora...
Za mě pěkná odpočinková knížka.
Ráda jsem se vrátila do dětství a vzpomněla si na tuto sérii. Na to, že je to pro děti, hodnotím i jako dobrou detektivku. V dětství 70. a 80. let jsme všichni chtěli prožívat podobná dobrodružství.
Úsměvná knížka přibližující naše nejstarší dějiny - od pověstí po upálení Jana Husa. Podle mě vhodné pro děti jako seznámení s naší historií v tom smyslu, že to jde udělat zábavně a třeba to časem některé chytne a budou se sami pídit po tom, jak to vlastně bylo. Knihu nemůžeme brát 100% historicky vážně, což píše i sama autorka. Čtení mě bavilo.
Před časem mě začala osobnost Josefa Dobrovského zajímat z jednoho prostého důvodu. Uvědomila jsem si, že ze školy ho známe z balíku národního obrození s ostatními známými jmény. Ale vůbec jsem nevěděla, že Dobrovský byl o generaci starší než všechny další postavy národního obrození: Jungmann z nich nejstarší, Palacký, oba narozeni na konci 18.století a pak už známá plejáda jmen 19.století: Božena Němcová, Karel Havlíček Borovský, Karel Jaromír Erben, Josef Kajetán Tyl a další. Já si uvědomila, že vše musí nějak začít a že ze všech těch jmenovaných byl Dobrovský první. Samozřejmě nebyl jediný, koho pozvednutí češtiny zajímalo, ale lidé kolem něho nebyli tak výrazní a někteří se báli moci úřadů, což se jim už vůbec nedá vyčítat, známe to z dob nedávno minulých a prakticky dodnes. Oproti tomu Josef Dobrovský se držel myšlenek, postojů, tehdejších věděckých poznatků, kterým věřil a které souzněli s jeho svědomím. To šel klidně hlavou proti zdi. V knize je to patrné především proto, že ho popisuje ve věku 25 let se vším co k tomu patří. Líbí se mi, že navzdory těžkostem, které provází každou dobu, je to kniha o naději. Hodnotím 4,5 hvězdami. Drobnou výtku mám pouze k místy zhuštěnému obsáhlému čtení na pár stranách nabitými informacemi, ale jen malinko, ostatní děj pěkně odsýpá. Doporučuji každému, koho zajímá historie
Forma rozhovorů rozdělená do několika tematických celků. Poutavá je i předmluva Zdeňka Svěráka. Je to zamyšlení o filozofii, ale především o nás lidech samotných. Jak žijeme, kam směřujeme, směřujeme-li v současnosti někam :) ? A že někdy stačí k vylepšení svého duševního stavu vyjít do přírody a dívat se kolem, což mohu osobně potvrdit. Uvědomit si, že chráněním našeho prostoru okolo nás - přírody, ale i toho společenského, vzájemného slušného chování k sobě navzájem, neděláme službu někomu...ale především sami sobě a svým dětem.
Dobře, jasně, stručně a humorně popsaná pravidla společenského chování pro puberťáky. Myslím, že i nejeden dospělák by si je měl přečíst a žilo by nám ve společném prostoru snadněji. Humor, nadhled a schopnost diskutovat - opravdu diskutovat, ne se hádat a vést samolibé monology potřebujeme totiž úplně všichni
Byla jsem k zbláznění nadšená, když jsem tuto knížku z ranného dětství objevila. Neváhala a přes antikvariát objednala. Zvědavost, jak se mi po téměř 50 letech bude jevit, byla. A přišla spokojenost největší, líbila se mi stejně hodně jako ve 3-5 letech. Napadlo mě, že moje radost léčit bylinkami co se dá, možná prvotně pramení odtud. Naopak ranní a večerní modlitbičky včeliček jsem si vůbec nepamatovala a ani dnes mě nevyrušovaly a míním, že tam i zapadly.
Vhodné pro všechny od 10 let do 100. Pouze pro ty, kteří mají rádi příběhy z dávných věků, rytíře a případně návraty časem zpět do minulosti. A k takovým já rozhodně patřím. Přečetla jsem za jediný den, za mě plný počet.
Albert Einstein se nám tu představuje svými úvahami o světě a o lidech jako člověk s hlubokým sociálním cítěním. Kniha je rozdělena do několika velkých kapitol a v té poslední jsou vědecké teorie včetně proslulé teorie relativity. Tato část byla pro mě už na čtení náročnější, přesto jsem i zde leccos pochopila :-)
Celkově je to zajímavý a lidský pohled na člověka, o němž si nepoučeni můžeme myslet, že měl v hlavě pouze fyzikální vzorečky.
Za mě letos nejlepší kniha, kterou jsem četla. Dovídáme se, jak si běžné ženy musely poradit za II. světové války a navzdory všemu žít "obyčejný" život, starat se o děti a sehnat potraviny na lístky i bez nich, jak se dalo. Kromě toho všeho je to bezva ženský román, mimo jiné i o kuchařské soutěži. A já mám ráda dobré konce. Doporučuji všem, jsou tu lásky, přátelství a to vše čtivě naservírováno.