Mahuleno komentáře u knih

Trochu rozpačitý dojem. Genetická manipulace, začínající u rostlin, postupující u zvířat a vrcholící u lidí je jistě mimořádně závažné téma, a to pro život, nejen pro knihu. A nepochybně, jak je i popsáno v knize, by se by této "příležitosti" chytily komerční firmy. Román o závažném tématu, postavený na pozadí souvisejících dramatických událostí, je docela čtivý, mě jenom vadila druhá polovina knihy, kdy jsem se nějak vnitřně bránil přijetí souvislostí (nechci konkretizovat, částečně bych prozrazoval děj). Trocha nadsazení některých věcí, patří ke sci-fi. Zatím to sci-fi je, ale bez silné etické regulace k tomu věda v budoucnosti zřejmě může dospět.

12 18.02.2021

Mohu se přidat ke komentáři čtenáře "konicekbily". Skutečně velký rozdíl v názoru na knihu v rozpětí let. Také jsem ji kdysi dávno četl, tentokrát jsem se k ní vrátil s jistým očekáváním a dočetl s poněkud, řekněme zklamáním. Spíš než vtipné a lechtivé je to, tak jak je pojmenováno ve zmíněném komentáři, úsměvné. Dočetl jsem s námahou a přiznávám velmi nepozorně a možná, že bych knihu odložil nedočtenou, kdyby nespadala do Výzvy 2021. Tím se tak trochu přiznávám k účelovému znásilnění svého čtenářského vkusu :-(.

11 18.02.2021

(SPOILER) Povídky Františka Nepila to je pohlazení. A když si vzpomenu na jeho autorské čtení v rozhlase, jeho nezaměnitelný hlas a dikci, no kouzelné. Úžasně mě baví jeho vlídný humor, sebeironie a schopnost třeba náznakem vystihnout či popsat určitou situaci nebo status quo. Já jsem sice upozornil na možnost traileru, ale toto není detektivka, abych citátem prozradil, že „vrah je zahradník“, takže myslím, že si to mohu dovolit a případný čtenář mého komentáře neutrpí žádnou úhonu nějakým prozrazením děje.
Například v povídce 28. říjen píše Nepil o svém výkresu, který jako kluk namaloval
-
Na tom mém výkresu – aniž jsem tušil, že to zdaleka není samozřejmostí – povlávaly podle tehdejšího a dnešního zvyku jen prapory naší republiky. O pár let později přestal náš prapor vlát samostatně a kdykoli stoupal na stožár, vztyčoval se vedle něho jako varovný prst i další prapor, jakýsi prapor-dozorce či prapor-četník.
-
A takových pasáží je tam víc, ale to bych mohl opisovat téměř celou knížku. Tak vám ji raději doporučím k přečtení. Určitě vám udělá radost.

22 07.01.2021

Staří lidé jsou jako děti, vzpurní a zlí – motto první povídky. Nešťastná volba vydavatele, nešťastné vyjádření autorky, Petry Soukupové. Hluboce s tím nesouhlasím. Dovolím si malé odbočení - shodou okolností jsem právě viděl film Na střeše, v prvních chvílích se zdálo, že toto motto může být pravdivé. Ale stejně, jako ve filmu, tak i v povídce se ukazuje, že pokud tomu tak je, mají k tomu tito staří lidé důvod. A bohužel důvod přichází většinou od těch mladších, kteří vzpurní a zlí nejsou. Omlouvám se , tento komentář nemá být filosofováním nad tímto vyjádřením. Má být o této knížce povídek českých autorů, respektive autorek a jednoho autora. Takže stručně – výběr mě nijak neoslnil a je docela možné, že jsem byl při čtení ovlivněn právě tou první. Na pomyslnou „bednu" bych nechal vystoupit poslední dvě – Ireny Hejdové a Markéty Hejkalové. Čekal jsem víc.

12 01.01.2021

Edice Smaragd - evokuje to dobu čtvrtečních front v knihkupectví. Pastvina zmizelých - zajímavá detektivka, zajímavá svým podáním. Jako by ani nešlo o detektivní žánr. Vše tak nějak plyne v klidu, rozhodně to není akční záležitost. Ale to vůbec není na škodu, je to takové příjemné čtení a hlavní postava, vždy elegantní kapitán Exner jako by ani nevyšetřoval záhadné mizení lidí v chatové oblasti, kde se všichni znají. Zdánlivě jen tak mimochodem sbírá informace od starousedlíků i ostatních chatařů, aby nakonec neomylně označil pachatele. Velký rozdíl proti severským thrillerům, klidně řeknu někdy až hororům, kde při otevření knihy na vás vytryskne proud krve. Dobře se čte, Václav Erben.

18 03.12.2020

Ebena mám rád. Dobře se čte, i v této knížečce jsou vtipné postřehy, komentáře k celkem běžným životním situacím. Vyhovovaly mi krátké kapitolky. Nápad s možným vytržením listů docela vtipný, ale nebylo třeba něco trhat. Možná někdo čeká jakési hlubokomyslné úvahy a životní poučení. To tady není a není to zřejmě ani účelem a posláním této knížečky. Ale je to lehké čtení a rozhodně přispívá k dobré náladě.

27 12.11.2020

Na obálce knihy jsem si přečetl pár recenzí, z nichž některé ji přirovnávaly ke knihám Dana Browna. Takže jsem se těšil. Velké očekávání bylo ale vystřídáno rozpaky. První kapitoly jsou vlastně nezbytným úvodním seznamováním s hlavními postavami, ale jejich geografické a i časové skoky, jak je zřejmé z názvů kapitol – Acapulco, Boston, San Antonio, Varšava, Sao Paulo, New York... Florencie kolem roku 1500 mě trochu vadily a připadaly mi až chaotické. Nicméně jsem se s tím do jisté míry smířil, neboť posléze se ukázalo, že taková je celá kniha. Snad to tak děj vyžaduje. Pokud jde o srovnání s Danem Brownem, byl bych trochu opatrnější – jsou zde sice jisté podobnosti ve skladbě románu – hlavní postavy muž a žena, Helen a Patryk, ke kterým později přistupuje policista Millner, velké cestování, napojení na historii (Leonardo da Vinci), kulisy kulturních institucí - pařížský Louvre, museum Prado v Madridu (mimochodem, nevěřil bych, jak snadné je ukrást Monu Lisu či Monu Lisu del Prado…), ale...
A co mi vadilo nejvíc – jakási záhadná postava objevující se všude a ovlivňující události. Jakýsi duch, ale velmi materiální. Její či jeho totožnost zůstává tajemstvím. Tajemno, o kterém se pochvalně zmiňují některé recenze z obalu knihy???
-
„A kdo byl ten muž, co nám dal ve vlaku to číslo?“
„To kdybych věděl!“ povzechl si Millner „...bylo na něm cosi...“
„Děsivého!“ doplnila Helen jeho větu.
A Millner kývl.
-
Nemám prostě rád, když příběh odehrávající se v současnosti má zakomponován jakýsi nadpřirozený prvek, který pomáhá s řešením různých situací. Jakási směs reality a sci-fi. Snad měl autor oprávnění to použít, protože příběh spojuje moderní dobu s dobou Leonarda a jeho Mona Lisa je v podstatě středobodem děje. Lépe řečeno „zlatý řez“, kterého má být obraz geniální ukázkou.
Naopak se mi líbily odkazy na neuroestetiku, zakomponování fenoménu synestézie do děje (Helen) a zmínka o memech, což by čtenáře mělo podnítit k vyhledání bližších informací o těchto termínech. Připouštím, že i v tom je jistá podoba s Danem Brownem, protože (alespoň já jsem tak dělal, což v dnešní době není problém) čtenář vyhledává, nakolik se autor řídil fakty při zahrnutí reálných staveb, událostí atd do děje své knihy.
Samotný leitmotiv příběhu – jak je ovlivňováno vnímání krásy a pokus narušit a zvrátit zaběhlé přístupy v jejím vnímání prostřednictvím viru Mona Lisa, je zajímavou, snad i trochu děsivou myšlenkou. I když, jak sám autor říká v doslovu:
„Dodnes nebylo objasněno, co vlastně krása znamená a jak přesně funguje její vnímání.“
Tak proč ne virus?
Bezprostředně po přečtení jsem, pod vlivem všech uvedených výhrad, hodnotil třemi hvězdičkami. I když „si mě autor usmířil“ svým doslovem :-), chvíli jsem váhal mezi třemi a čtyřmi hvězdami a nakonec to zůstalo podle prvního dojmu.

13 07.08.2020

(SPOILER) Jsou zde vlastně příběhy dva – ten, který vypráví, Taťána Alexejevna sousedovi Sašovi a druhý příběh Sašův, respektive jeho ženy Světlany. Přesněji jejího neuvěřitelného těhotenství (o jeho realitě v daných letech lze pochybovat) a narození dcery.
Taťána, stará paní s Alzheimerovou chorobou je žena, které se za 2. světové války naskytne šance, pouhým administrativním zásahem zachránit pravděpodobně život svého manžela, Pavkova, sovětského vojáka v zajetí. Současně tím ale zvýší pravděpodobnost trestu pro jiného neznámého vojáka, Pavkina, kterého uvede v seznamu zajatců dvakrát.
Celý zbytek života potom žije jednak s výčitkou ohrožení neznámého člověka a jednak ve strachu, že její čin bude odhalen a potrestán.
Kniha je obžalobou nelítostného stalinského režimu, děsivým svědectvím o režimu, krutě a nemilosrdně trestajícím absurdní, či dokonce fiktivní provinění svých občanů, který na druhé straně projevuje naprostý nezájem například o zlepšení podmínek sovětských válečných zajatců v zajateckých táborech – protože
-
„Jak nám vysvětlili,“ říká Taťána „ statečně bojující sovětský voják nemůže padnout do zajetí. Nu
a pokud se voják přece jen vzdá, mluvíme o něm jako o zbabělci. Sovětský voják se musí bít do poslední kapky krve.“
Taťána Alexejevna pracovala na lidovém komisariátu zahraničí a tam platila direktiva, podle níž mohly být rodiny vojáků, kteří se vzdali a padli do zajetí, nejen odeslány na patnáct let do lágru, ale i popraveny. Což byl i její případ.

Její muž byl skutečně popraven, ona sama zatčena s koncem války, strávila deset let v lágru. Dceru jí odebrali a ta zemřela hladem v dětském domově.
-
V sedmdesátých letech Taťána našla dětský domov v Kazachstánu, kde byla ve společném hrobě pochována její dcera s dalšími dětmi „nepřátel lidu“. Přes nesouhlas ředitele domova nechala vyrobit a instalovat prostý kříž.
-
Uprostřed pole stál kříž. Prostý, ale hrdý. Jak byl svařený ze dvou starých trubek, vypadal ten kříž jako rudý. Nebyl politý krví, on jí byl prosáklý odspoda, ze země, jejíž byl historií a metaforou, varováním i milníkem.
-
Po smrti Taťány našel Saša Pavkina, který se po osvobození dostal ze zajetí do sovětského filtračního tábora:
“Jak to přijde, že vás pustili z tábora?“
“ To je jednoduchý! Hned mi nabídli spolupráci, tak jsem jim to všechno řek, jak to bylo. I vo tom vašem Pavkovovi a jinejch podobnejch antisovětčících. Tak mě pustili domů. Poctivejm lidem sovětská moc vlásek na hlavě nezkřivila!“
„A kolik dalších lidí mohlo s váma z tábora odejít?“
„To nevím, já teda vodcházel jedinej.“
-
V knize je citována řada textů i ze sovětských archívů, ale především z archívu Mezinárodního červeného kříže s návrhy na výměnu válečných zajatců, repatriaci těžce zraněných a další. Dopisy MČK zůstávaly podle záznamů v drtivé většině bez reakce ze strany sovětů.

13 30.07.2020

Oběšení psi
První kniha ze serie Oxen. Po zkušenostech se severskou krimi jsem byl před čtením trochu na rozpacích. Čtenářská výzva si žádala dánského autora, tak jsem do toho šel. Ale nebylo to drsné, jako některé z těch thrillerů, se kterými jsem se z uvedené autorské oblasti seznámil. I když mrtvol tam je také poměrně dost, ale autor nepoužívá tak syrové způsoby líčení těchto „mordů“. Spíše se věnuje zápletce a ta je docela zašifrovaná a autor k tomu využívá něco z dánské historie. Příběh je ukázkou toho, jak touha získat moc, udržet si ji, vládnout a ovládat, může vést k bezskrupulóznímu chování a činům. A to platí samozřejmě obecně, nejen pro Dánsko. Kombinace vysoké politické hry a kriminální činnosti, která vychází z osobní msty. A oba tyto motivy jsou úzce provázané. Do toho se nechtěně zaplete válečný veterán, který se snaží v samotě lesů, jen se svým psem, odpoutat od traumatů, které si jako profesionální voják přinesl z mezinárodních, především balkánských misí.
Ke zmíněnému motivu z dánské historie sám autor uvádí v Doslovu: Rozhodl jsem se nechat splynout fikci a fakta - Dánský dvůr v Nyborgu existoval. Snažil jsem se ve zkrácené formě popsat jeho historii. Navzdory jedinečné a fascinující mocné pozici ve středověku zaujímá kupodivu příběh Dánského dvora v dánské historii jen skromné místo.
Jens Henrik Jensen, původně žurnalista, byl za sérii Oxen nominován v roce 2017 na cenu
Readers´Crime Award.

10 30.07.2020

Je to dávno, co jsem viděl film Bílá velryba (natočeno 1956) , ale v mých vzpomínkách to byla dramatická honba a souboj kapitána Achaba s bílou velrybou. Proto jsem byl už trochu netrpělivý, když se v knize první zmínka o Moby Dickovi objevila až na straně 140, což je téměř třetina knihy. A sice ve vzrušeném provolání kapitána Achaba k posádce velrybářské lodi, kdy naplno vyhřezne jeho nenávist k tomuto tvoru a touha po pomstě:

„Ano, byl to Moby Dick, kdo mě připravil o můj stěžeň. Moby Dick mi pomohl k tomu mrtvému pahýlu, na kterém teď před vámi stojím. Ano“ zakřičel děsným hlasitým zvířecím hlasem, jako sob zasažený do srdce. „Ano a budu ho pronásledovat třeba kolem plamenů pekla než se vzdám myšlenky, že ho dostanu. Proto jste se, muži, vydali na moře, abyste honili tuhle bílou velrybu po obou půlích země a na všech stranách světa tak dlouho, dokud nebude chrlit černou krev a nerozloží ploutve!“
-
Slib odměny už za pouhé spatření zvířete vyvolá bouřlivý souhlas posádky, mírněný však prvním důstojníkem:
„Pomsta na němém zvířeti!“ křičel Starbuck. „Omámil tě slepý pud! To je šílenství!….Přišel jsem lovit velryby a ne mstít svého velitele! Kolik sudů oleje vynese tvá pomsta, když ho ulovíš, kapitáne Achabe? Moc ti na natucketském trhu nevynese!“
-
Román přináší napínavou cestu lodi Pequod s různorodou posádkou pod kapitánem Achabem. Ten promění loveckou velrybářskou výpravu v sebevražednou honbu za obrovskou bílou velrybou, zvanou Moby Dick. Ta ho totiž kdysi připravila o nohu.
Děj je prokládán rozsáhlými kapitolami o velrybách a velrybářství s detailním, místy velmi nápaditým popisem anatomie velryb. Anatomie, funkcí, chování i potíží a nemocí:

Člověk musí dýchat ustavičně – jeden dech mu stačí na dva nebo tři tepy srdce. Ať vykonává jakékoliv zaměstnání, za bdění i ve spánku, musí dýchat nebo zemřít. Vorvaň dýchá pouze sedminu svého času, čili jen v neděli.
-
Občas si autor pomůže i drsnějším humorem, třeba v kapitole Ambergris (což je ambra):

Kdo by si pomyslel, že jemné dámy a páni se zdobí látkou, která se vyskytuje v neslavných útrobách nemocné velryby? Ano, skutečně je to tak. Podle některých je ambra považována za příčinu, podle jiných za následek zažívacích poruch velryby. Těžko říct, jak takovouto dyspepsii léčit. Nejvýš snad dát velrybě tři nebo čtyři plné čluny Brandrethových pilulek a pak honem zmizet z dosahu tak, jako dělníci trhající výbušninou kámen v lomech.
-
Vzhledem ke způsobu, jakým autor tyto „odborné“ pasáže podává, rozhodně nejde o suchý a nezajímavý popis. Stejně tak popis vlastního lovu velryb, autor to musel osobně prožít - osmnáct měsíců sloužil na velrybářské lodi. Například v kapitole „O obludných zpodobeninách velryb“ se pouští do nesmlouvavé kritiky obrazů, zpodobení velryb, což předpokládá znalost těchto obrazů a jejich autorů. Často používá biblická nebo jiná velmi nápaditá přirovnání, především, ale nejenom, z antiky, takže je nutno obdivovat autorovu sečtělost. Koneckonců mj studoval antickou literaturu.
A mezi tím jsou filosofické úvahy takřka básnickým jazykem:

A černé moře se vzdouvalo a vzdouvalo, jakoby jeho široké vlny byly svědomím a velká duše světa se zoufale trápila pro své trvající hříchy a utrpení, které způsobila…
...
Jakési nepochopitelné sladké tajemství leží na tomto moři (pozn. Tichý oceán), jehož hrůzné oddychování jakoby prozrazovalo uvnitř skrytou duši podobně jako ono pověstné vlnění efezského trávníku nad hrobem svatého Jana Evengelisty.
-
Konečně Achab na své zuřivé pouti Moby Dicka nalézá -
kapitola Pronásledování – první den:

Vznešeným klidným tropickým mořem, mezi vlnami, jejichž pleskot dusil nesmírné okouzlení, se pohyboval Moby Dick. Velryba plula lehce a vesele – odpočívající síla při rychlém pohybu. Ani bílý býk, v kterého se proměnil Jupiter, když unesl Evropu a klidnou rychlostí mířil ke svatebnímu háji na Krétě, ani Jupiter, ten velký majestátní a nejvyšší bůh, nebyl lepší než proslulá bílá velryba během této božské plavby.
-
Co mi trochu vadilo při čtení, ale to není vina autorova – všechny vzdálenosti jsou samozřejmě uváděny v mílích, míry či rozměry u velryb a jiné potom ve stopách a palcích. To čtenáře samozřejmě nutí k přepočtům na metrickou soustavu. Okamžitě si dovedu představit rozměr např 50 cm nebo 3 metry. Ale při údaji například 15 stop nebo 6 palců musím pro představu přepočet použít.
Není to lehké čtení, ale stojí za to, a doporučuji číst pozorně, protože síla knihy není v ději samotném, ale v tom, jakým způsobem je příběh vyprávěn, v košatosti vedlejších příběhů, v obšírném a vtipném popisu dějů, postav a událostí. A to i přesto, že dějová podstata románu - vlastní „souboj“ Achaba s Moby Dickem se „smrsknula“ na poslední tři kapitoly – mistrovsky napsané vyvrcholení knihy:
Pronásledování – den první,
- den druhý
– den třetí:

Posádce zpěnila lovecká horečka krev jako staré šumivé víno. Jestliže předtím cítili bledý strach a neblahé obavy při pohledu na stupňující se Achabovu vášeň, teď obavy potlačili a dokonce zlomili. Strach se rozptýlil jako bázliví prérijní zajíci, prchající na všechny strany před pádícím bizonem. Ruka osudu uchvátila duše všech. Drásavé nebezpečí předchozího dne, čekání minulé noci a slepě krkolomný nebezpečný způsob, jakým se jejich divoká kocábka řítila za letící kořistí, to vše rozrušovalo jejich srdce. Vítr nadouval mohutná břicha jejich plachet a hnal loď neviditelnými rameny, jimž nešlo odolat. Byl neviditelnou mocí, která z nich učinila otroky této honby.
-
Doporučuji k přečtení.

Ještě bych si dovolil podotknout, že se mi moc líbil Morteho komentář a zvlášť druhá polovina – to mohu podepsat. Hezké!

Pozor, částečné spoilery!
Policie vedená Redem Garnettem pronásleduje dva uprchlé trestance – Butche a Jerryho. Policista Red je zkušený, ostřílený Texaský jezdec, tak trochu macho. Ke skupině je samotným guvernérem Texasu přidělena mladá kriminoložka Sally Gerberová, vyškolená k praktické aplikaci sofistikovanějších metod při pronásledování uprchlých trestanců. Tím se vymyká ze zaběhlých praktik, kterými se řídí i Red.
-
Red si nasadil hnědý kovbojský klobouk ve správném úhlu a zastrčil si pistoli do západnického kabátu. Když mířil ke dveřím, sledovala ho Sally pohledem. Než tam došel, otočil se a obdařil Sally svým osvědčeným pronikavým pohledem.
„Především, slečno Gerberová...“
„Sally, prosím,“ řekla.
„...především, Sally, nejde o situaci, kdy jen tak někdo uteče z kriminálu. Tohle je honba za zločinci. Nějaké hraní se slovíčky teď vůbec není k ničemu.“
„A co pomůže?“ zeptala se Sally.
„Zatraceně dobrý čich, ostrý pohled a sakra moc kávy.“ A s tím vyšel Red ze dveří.
-
Nicméně se Red a Sally nakonec svým způsobem začnou respektovat. Sally vycítí, že Red je nějakým způsobem na případu osobně zainteresován. Ukáže se, že Red a Butch se už v minulosti setkali a s okolnostmi ji Red po určitém váhání seznámí.
Mezi pronásledovateli je i ostřelovač FBI.
-
Vycítil něčí pohled, otočil se a viděl, že ho Sally pozoruje. Sebejistě se na ni usmál. Sally mezitím došla jeho pochmurná role v tomto honu na člověka. Odvrátila se znechuceně, aby zjistila, co se bude dít. Měl ostrostřelec zájem zachránit dítě, anebo prostě jen někoho zabít? Sally bylo jasné, že rozdíl mezi obojím nebude velký.
-
Butch, už sám, prchá s rukojmím, kterým je malý chlapec Phillip. Mezi mužem a chlapcem se vytváří určitý kamarádský vztah, protože jak vysvětluje Sally „Butsch si pěstuje představy, bere chlapce a jedná s ním tak, jak by si kdysi on sám přál, aby se jednalo s ním.“
Se vzpomínkou na svoje dětství, především otce, a trauma, které si s sebou nese, Butch ztrácí všechny zábrany, vidí-li, že je ubližováno dítěti. A trest z jeho rukou je fatální. Ale právě to přinese zásadní obrat do příběhu a svým způsobem i jeho zakončení.
„Za celý život jsem zabil jenom dva lidi. Jeden udělal něco mé matce a ten druhý tobě“.

Velmi dobře a věrohodně vykreslený vztah a jeho vývoj, zločince a malého chlapce, a také různé charaktery a přístupy policistů. Stejně tak účelové zainteresování guvernéra před volbami.
Rozhodně mohu doporučit k přečtení. K vidění je i povedené filmové zpracování, kde je příběh zvýrazněn hereckým obsazením. Hlavními postavami, které proti sobě stojí, jsou Clint Eastwood a Kevin Costner.

13 19.06.2020

Bussi si se čtenářem rád hraje a v jeho kombinace v čase, osobách jsou hodně odvážné. Jeho Černé lekníny se mi přesto líbily i když zápletka příběhu byla také hodně komplikovaná a řešení  řekněme překvapivě zajímavé. Ale v Černých leknínech byly  bonusem reálie o Monetovi.
„Nikdy nezapomenu“ je podle mne překombinovaný příběh, který nutí k přečtení ze zvědavosti, jak se autor vymotá z někdy až fantasmagorických kombinací. Začátek je dobře rozjetý, slibný, postupně se ale Jamal, hlavní postava, dostává až k pochybám, zda skutečně všechno proběhlo tak, jak si to pamatuje, chvílemi pochybuje o svém duševním zdraví. Trochu přitažené za vlasy. Některé pasáže byly příliš rozvláčné a souhlasím s niknikitou, že "méně je někdy více“. Pro mne jenom tři hvězdičky. A nespravila to ani závěrečná kapitola. Neprozradím, proč by měla mít tuto ambici.

16 31.05.2020

Román reaguje na třicátá léta dvacátého století, kdy nacistický režim v Německu vyhání řadu lidi z vlasti (především, ale nejenom, Židy) a dělá z nich tuláky Evropou. Vyprávění o osudech těchto uprchlíků, či spíše vyhnanců, je obžalobou nejen totalitního režimu v Německu, ale i dalších států západní Evropy, které tyto běžence nepřijímají. Obžalobou fašismu a jeho zvrácené ideologie:
-
Marill vyprázdnil sklenku: „Tvrdé doby. Mír se stabilizuje děly a bombardovacími letadly, lidskost koncentračními tábory. Žijeme v přehodnocování hodnot, Kerne. Dnes je útočník ochráncem míru, bitý a štvaný člověk kazimírem světa. A to existují celé národy, které tomu věří.“
-
V postavách románu představuje autor různé charaktery, city a vztahy: nezištné kamarádství, solidaritu, zradu, bezmocnost, zoufalství a strach, ale také nenávist a lásku. Příběhy emigrantů jsou někdy pro čtenáře zdánlivě všední, ale nekončící souboj běženců s ostrahou hranic státu, do kterých míří, nepostrádá prvky napětí a dobrodružství. Nechybí ani humorné okamžiky (např karetní „bitva“ Steinera s rakouskými celníky při jeho zadržení na hranici):
-
Steiner roznesl celou celnici. Vyraboval ji, především v době mezi třetí a pátou hodinou. Celník s vousy a la Franz Josef v zoufalství zavolal pomoc. Telefonoval tarokovému přeborníkovi z Buchsu, který se přiřítil na motorce. Ale ani to nepomohlo; Steiner svlékl i jeho. Poprvé, co ho znal, byl Bůh na straně potřebného; Steiner měl takovou kartu, že litoval jen jedné věci: že nehraje s milionáři.
-
Remarque umí psát, umí vyprávět, umí velmi citlivě a působivě popsat i krátké emotivní okamžiky; starý Moric Rosenthal, Steinerem nazvaný „poslední potomek Ahasvera“ se na svém putování vrací do Paříže umřít:
-
Edit Rosenfeldová se usmála a křehkým hlasem začala zpívat starou židovskou píseň. Její hlas zněl měkce jako něžná melodie staré hrací skříňky. Moric Rosenthal si zase lehl a poslouchal. Zavřel oči a klidně dýchal. Stará žena zpívala tichounce v holém pokoji zádumčivou melodii o životě bez domova...
...Ruth a Kern seděli mlčky a poslouchali. Nad hlavami jim šuměl vítr času – čtyřicet, padesát let přelétlo za hovoru staré ženy se starým mužem, a oběma staříkům se zdálo zcela samozřejmé, že uplynula. Ale mezi nimi seděly dvě dvacetileté bytosti, pro něž byl už jeden rok čímsi nekonečným a téměř nepředstavitelným a které cítily cosi jako plíživý strach; že všechno pomine a musí pominout a že to jednou sáhne také po nich.
-
V závěru knihy postavil autor do dramatického kontrastu dva příběhy; zatímco pro jednu dvojici emigrantů končí románový příběh velkou nadějí, právě díky kamarádství a solidaritě, druhá dvojice se po nuceném odloučení shledává ve vlasti a zároveň tragicky končí.
-
Vlak se pomalu rozjel. Nikdo nepromluvil. Steiner zvedl ruku. Ti tři na nádraží se za ním dívali, dokud vozy nezmizely v zatáčce.
„Zatraceně!“ promluvil konečně Marill chraptivě „Pojďme, musíme si dát něco ostrého. Už jsem viděl hodně lidí umřít, ale ještě nikdy jsem nebyl při tom, když někdo páchá sebevraždu.“
-
Miluj bližního svého bývá někdy označován jako nejangažovanější autorův román. Nevím, netroufám si až tak posoudit, Remarque se válečnými, či spíše protiválečnými motivy zabývá často a dělá to velmi dobře. Každopádně je to jeden z mých oblíbených autorů a každý román rozhodně stojí za přečtení.

19 31.05.2020

Komentář píši už docela dlouhý čas po přečtení románu a zjišťuji, že to není dobře. První a bezprostřední dojmy z knihy se tiše vytrácejí a blednou a je to znát.
Na druhé straně jsem mezitím viděl film Skleněný pokoj a mohu trochu srovnávat, doufám, že to není kontraproduktivní.
V knize je například větší prostor věnován samotnému vzniku vlastního domu (románově Vila Landauer) a diskuzích o něm, jak mezi architektem (románově von Abt) a zadavatelem (v knize podnikatel Landauer), tak mezi manžely Landauerovými - Liesel a Viktorem. To chápu, to je přirozené, v knize je na to větší prostor, film musí být více akční.
V románu jsou zajímavě popsány názory na dům u různých generací. Liesel je svým domem nadšená, snad i proto, že ona postupně projevovala větší invenci v požadavcích na dům a diskuzích s von Abtem a pochopení pro architektův přístup, než Viktor.
--- Viktor vytahuje z kapsy dopis a čte: “Mám představu domu, který se nebude podobat žádnému jinému, představu životního prostoru, který mění své funkce podle přání svých obyvatel, místa, které je přirozené, ale zároveň stojí mimo přirozenost… Tak to píše on. Nevím přesně, co tím chce říct.“
„Mně to připadá krásné.“
„Rozhodně je to jiné. Jako ten obchodní dům, co staví Baťa na Jánské. Ale chceme my žít v obchoďáku?“
„Ztrácíš nervy, Viktore. To tys chtěl dům budoucnosti, a teď se zdá, že bys raději solidnost let minulých.“

Lieselina matka podrobila dům kritickému pohledu devatenáctého století. „Je to jako kancelář“, prohlásila nesouhlasně. „Jako laboratoř, jako nemocnice. Rozhodně ne domov!“
„Mami, tohle je budoucnost.“ „Budoucnost!“ odsekla starší žena a znělo to jako nadávka. Ale Viktor a Liesel sledovali, jak kolem nich vyrůstá jejich budoucí svět a měli za to, že je svým způsobem dokonalý, že je to dokonalý prostředek pro bydlení a život.
……….

Do skleněného pokoje nainstalovali onyxovou stěnu … zdálo se , že kámen zachycuje světlo, zastavuje ho, odráží zpět, teplejší o měkký, jakoby ženský dotek a nakonec, když slunce stálo nad Špilberkem a svítilo přímo skrz skleněnou stěnu, rozzářil se onyx ohnivou červení.
„Kdo by to byl řekl,“ poznamenala Hana, když to poprvé viděla, „tolik vášně v mrtvém kameni.“
---
Hana – další výrazná postava románu – její citovaný komentář k domu vystihuje její románový charakter - zde se jeví trochu jako sexuální predátor „spíše lesbického charakteru“, ovšem není v tom sama. Ptal jsem se, zda tento její příběh v knize musel být. Románově přidaný do příběhu domu. Ve filmu, vrátím-li se k porovnávání, je to naopak - příběh Liesel – Hana je nosným motivem a dům je jenom kulisou. I když to může být optický dojem, přece jenom vměstnat více než 400 stran knihy do běžné metráže filmu, je asi problém. Ale i to je, podle mne rozdíl mezi románem a filmem. Výrazný rozdíl, zřetelný právě v závěru knihy a filmu. Ale jak jsem už napsal, film je jiný formát a má na to právo.
Můj komentář se má primárně týkat románu a ten je podle mého názoru komplexnější a u mne vyhrává, a poslední kapitola „1990“ knihy je podle mne skvělým finále celého románu. Snad jenom může trochu zarazit věta: „Chodí sem návštěvníci, znuděné skupinky z bratrských států socialistického bloku – hlavně odborářské delegace a papaláši...“ - V roce 1990 už socialistický tábor v podstatě neexistoval, ale z kontextu je možno chápat vztah věty k létům do roku 1989, takže v tom není třeba hledat problém.

Dům prochází dějinnými etapami, jako republika sama a mění se v nich jeho poslání – vysněný domov pro rodinu v době vzniku, před válkou, biometrická laboratoř pro zkoumání genetického profilu Židů za německé okupace. Krátká epizoda s ruskými vojáky při osvobození v roce 1945, jakási ozdravovna či klinika pro děti postižené obrnou za „socialismu“. Pak období výstižně přirovnávané k nemoci encephalitis lethargica Tomášem, doktorem kliniky:
--- “...Zrovna jako tahle země, přesně to se tu teď děje. Myslíte, že za šest měsíců mne tu najdete? Kdepak. Budu zametat chodníky nebo něco podobného. Tahle země upadá znovu do kómatu. Jen Bůh ví, jestli se ještě někdy probudí.“
---
A všemi metamorfózami dům provází Josef Laník, bývalý domovník, který přežije všechno...
Každopádně, přečíst si knihu i vidět film, stojí za to, i když každý z nich umožní čtenáři nebo divákovi trochu jiný pohled. Nebo právě proto.

23 02.05.2020

Využiji pro svůj komentář částečně zkrácený a upravený citát kapitoly PAST z knihy, kterým ovšem nic neprozradím, to by nebylo fair, vždyť je to detektivka. Je to jakási promluva či výzva autora ke čtenáři.
---
Řadu let jsem jsem prosil čtenáře, aby potlačovali sklony k hádání a hráli hru vědecky. Je to těžší, ale nepoměrně zábavnější.
Proč nezačít s problémem vraždy Josepha Kenta Gimballa?
Na tomto místě příběhu máte všechna fakta, potřebná k vypracování úplného a logického řešení zločinu. Vaším úkolem je najít klíčové momenty, uspořádat je v účelném pořadí a vyvodit z nich jediného a jedině možného zločince. Můžete to dokázat; už se to povedlo, jak uvidíte.
---
Když jsem říkal, že tím nic neprozradím, nebyla to tak úplně pravda. Prozradil jsem na sebe, že detektivem bych být nemohl :-). Já jsem tu autorovu výzvu nedokázal naplnit, i když, abych k sobě nebyl tak přísný, jisté podezření jsem měl. Ale bylo to přece jenom spíš trochu z té oblasti hádání, připomínkou jedné indicie spíše z počátku příběhu…
Ale ještě ke knize samotné – po citované kapitole následuje PRAVDA, kde je zločin perfektně objasněn či vysvětlen. Skutečně vše do sebe perfetně zapadá a vede k jedinému řešení, jak autor tvrdí.
Přestupní stanice se dobře čte, přestože je děj dost komplikovaný a řešení je založeno na důsledné dedukci odkrývaných faktů. Nicméně to není nudné a vliv americké „drsné školy“ je u Queena trochu cítit.

13 01.05.2020

POZOR - částečné spoilery!
Kdybych chtěl a mohl důkladně napsat komentář ke knize Hotová zlodějka, byla by to především zřejmě úvaha o Marcelu Duchampovi. K tomu nemám dost znalostí a ani to není není cílem a smyslem mého komentáře. Tohoto svérázného konceptuálního umělce ale zřejmě detailně prostudoval autor Augustus Rose, o čemž svědčí kniha sama a také seznam zdrojů v Poděkování v závěru knihy (kromě odkazů na Marcela Duchampa a jeho dílo, ale také např. Kvantová mechanika, Holografický vesmír atd...).
Kniha Hotová zlodějka vrcholí „zprovozněním“ Duchampova stěžejního díla Nevěsta svlékaná svými mládenci, dokonce (jinak též Velké sklo), které sám Duchamp prohlásil za „definitivně neukončené“. O to se celou dobu snaží obskurní až zločinecká organizace Société Anonyme.
Pozn.: Sama společnost Société Anonyme ve skutečnosti existovala, i když ne v tomto formátu a s tímto cílem. Sám Duchamp byl jedním z jejich zakladatelů.
S využitím skutečných děl Marcela Duchampa (setkáme se zde i s jeho posledním dílem Zadání: 1) tekoucí voda, 2) plynové osvětlení dále Se skrytým zvukem - vystavěl autor docela zajímavý příběh a kdo se přenese přes poměrně pomalý rozběh v začátku knihy, což se týká i podivných drogových večírků v režii S.A., dočká se i dramaticky napínavé četby a do jisté míry poučné části. To, co z počátku (Kniha I Pěstování prachu) vypadá jako nepříliš povedený příběh nekonvenční dívky Lee – něco z urbexu, útěky z nápravného zařízení, se začíná vybarvovat v Knize II - Přechod od panny k nevěstě. Poté seznámení s Tomim, ze kterého se zvolna vyvíjí hlubší vztah.
---
Pokoušela se klást mu otázky – Kde vzal klíč? Co tu dělají? Jak dlouho tu budou čekat? - ale on si pokaždé dal prst před rty, aby ji umlčel. Lee začala přemítat, proč se sem v první řadě nechala odvést a proč tu zůstala. Jenže už bylo příliš pozdě, Teď už byla nucena mu důvěřovat.
---
Tajemné muzejní prostory, squaty, opuštěné továrny - vše stále trochu tajemné a záhadné, vynořuje se Société Anonyme a do její záhadné hry je Lee postupně a cíleně vtahována. Protože, nejen pro svoji neuvěřitelnou podobu s někdejší Duchampovou milenkou, je podle S.A. klíčovou postavou ve snaze o „dokončení“ Velkého skla.
Když se Lee v Knize VIII - Před zlomenou rukou - konečně setkává (byť nedobrovolně) s Prelátem - přezdívka či pseudonym, jak chcete - hlavou S.A., odehrává se následující rozhovor:
---
„To vy jste mě sem dovedl. Chtěl jste mě tu mít celou tu dobu. Proč, kdo vlastně jsem?“
„Jsi nikdo. A přesto se nemůžu dočkat, až ti řeknu, kdo jsi, protože jsi v centru všeho.“
„Čeho všeho?“
„Duchampova celoživotního díla, přirozeně. To ovlivnilo umělecké prostředí celého dvacátého století, ale lidé stále nechápou, že to, na čem Duchamp pracoval má potenciál změnit směřování lidského vědomí, změnit chápání světa takovým způsobem, že Einsteinova teorie relativity proti tomu bude vypadat jako jednoduchá matematika.“
---
Mně, jako běžnému čtenáři, není zcela jasné kde končí skutečnost a začíná fikce, (snad až na rozhýbání Velkého skla), příběh je tak provázán s reálnými artefakty i místy. Sám autor přiznává, že např. umístění zábavního centra (Křišťálového zámku) a drogové laboratoře do bývalého raketového sila střel Atlas má své kořeny ve skutečnosti.
Jak jsem napsal, zpočátku jsem četl trochu s rozpaky, s pocitem, že je kniha určena trochu mladší generaci čtenářů, ale děj má gradaci a podivná tajemství, která chcete znát, i když v samotném závěru zase trochu „ubírá plyn“ - její napětí má průběh Gaussovy křivky. Přesto stojí za přečtení, třeba i pro hrubé seznámení s dílem Marcela Duchampa.

9 01.05.2020

Rozhodně zamotaný příběh a kdo správně odhalil pachatele, klobouk dolů. Tím nemyslím tip, ale odhalení na základě indicií. Zvláštní styl psaní, ale líbil se mi, stejně jako úvahy inspektora Belota. Příběh je oživen vložením "slečny Marplové" - půvabné a zvídavé paní Coletové. Bavily mne názvy kapitol, např "Čtvrtek šestého října od čtrnácti do devatenácti. Policejní kuchyně." Nebo "Kdy dvě půlky nedávají zase jeden celek." K závěru a vyluštění příběhu, nemohu říci nic, prozradil bych překvapivý konec. Takže "vrah je zahradník". :-)

14 15.03.2020

Dobře napsaná kniha – jsou v ní základní fakta z Vincentova života, spolu se spoustou reprodukcí jeho kreseb a obrazů a u řady z nich fundované vysvětlení okolností jejich vzniku. Ale také obraz toho, jak zoufale se van Gogh snažil se svojí nepřizpůsobivou, svárlivou povahou, slovy autora „bez míry a porozumění sobě samému“ najít svoje místo
v životě, ve světě. Neměl mnoho přátel, protože se málokdo s ním dokázal po delší dobu shodnout. Viz např Gaugin a s ním spojená známá historie s Goghovým uříznutým uchem...Snad jenom jeho bratr Theo, ale ten ho podle mne spíše „snášel“, vědom si jeho talentu a zřejmě obdařen značnou mírou empatie ke svému podivínskému bratru.
Gogh prošel mnoha vizemi svého života, svojí existence.

„Pokoušel se prodávat obrazy, založit rodinu, být teologem, kazatelem, misionářem, ale vždy narazil na zeď. V této zdi byla pro něho jen jediná neviditelná brána. Brána malíře. Vincent ji nalezne a projde.“

Lamač přibližuje čtenáři vývoj Gogha – malíře a jeho duševní rozpoložení při malování:
„ V Saint Rémy ovládne obrazy nový rytmus vyvěrající zevnitř, z horečnatého vypětí Goghovy psychiky, ještě stimulovaného porušenou duševní rovnováhou.
...
Van Gogh dostal při křtu jméno Vincent Willem. Stejné jméno jako rok před tím jeho bratr, který se ovšem narodil mrtvý. Kdykoliv šel malý Vincent do kostela, míjel náhrobek, na němž četl svoje jméno. Psychiatři a psychoanalytici vyslovili hypotézu, že bezmála každodenní připomínka smrti v podobě jména mrtvého bratra, které bylo jeho vlastním jménem, hrála roli při formování Vincentových zvláštních povahových rysů.
...
Svět byl pro něho labyrintem, v němž namáhavě hledal orientaci. Zatlačoval Vincenta do samoty, z níž nejhorší byla cela v blázinci.“

Lamačův výklad Goghových obrazů je plný velmi emotivních a přiléhavých přirovnání:“...tvary pulzují v extatickém proudění...zeleň luk plyne jako řeka… barva se valí jako žhnoucí láva…“
Ale někdy až abstrakcí, často překračujících schopnost vnímání umění, v tomto případě obrazů, „běžným“ pozorovatelem a jdoucích za hranici chápání těchto pojmů laickým čtenářem:

“Každý obraz má svůj zcela autonomní prostor, v němž se střetají zbytky lineární perspektivy se svébytnou vibrací jednotlivých dynamizovaných ploch.“
Nejdříve mne napadlo, že to ubírá jednu hvězdu z hodnocení knihy, ale nakonec jsem usoudil, že právě toto expresivní vyjadřování autora koresponduje s Goghovým extatickým přístupem k jeho vlastní tvorbě, malování a celému životu. Nechávám plný počet hvězdiček.

16 20.02.2020

Bart Templeton, příslušník australské okupační armády po válce nasazené v Japonsku, se při návratu domů setkává se svou někdejší láskou.
Bart, který se zpočátku jeví jako trochu lehkomyslný a cynický, se zásadně mění při zjištění, že jeho dívka Jana je velmi vážně nemocná. Stává se z něj zodpovědný muž, který obětuje vše pro uzdravení Jany. Autorka ukazuje, jak se vztah Barta a Jany upevňuje a prohlubuje právě společným zápasem o Janino uzdravení. Příběh částečně připomíná Remarqueovy Tři kamarády.
Kniha Dymphny Cusackové může být chápána jako kritika současného společenského systému, ve kterém se poskytování zdravotní péče odvíjí od movitosti pacienta.

11 14.02.2020

„Když si mě najmete, musíte brát, co je,“ řekl jsem. „Mě. Takového, jaký jsem. Jestli si myslíte, že v téhle profesi najdete nějaké převlečené řeholníky, musíte být nadobro pomatená. Praštil jsem vám telefonem, ale přesto jste za mnou přišla. Je vidět, že pomoc potřebujete. Jak se jmenujete a co vás trápí?“

Je vidět, že soukromý detektiv Philip Marlowe se se svými klienty „moc nepárá“. Přímý, drsný a s typickým „šarmem“ :-). Tak, jak celá kniha a styl Raymonda Chandlera. Některé pasáže jsou psány v „ich formě“, takže na dvěstěpadesáti stranách je Marlowových „hlášek“ poměrně dost. Ale prostě nejen Marlowe, celý styl psaní se nese v tom duchu. I když některé hlášky jsou docela vtipné:

- Na terase U Tanečníka se pár ranních ptáčat připravovalo, že si vypijou oběd. -

Nemám s tím celkem problém, ale v některých momentech, podle mne hezky rozepsaných, mi to připadá přece jenom trochu nucené, humor či sarkazmus za každou cenu. Budu konkrétní – speciálně 13. kapitola, kde se vlastně nic neděje - Marlowe projíždí po dálnici kolem oceánu a způsobem sobě vlastním komentuje Ameriku - by vypuštěním některých přirovnání vyloženě získala. Stala by se z ní krátká oddychová pasáž s docela zajímavými úvahami.

- Zajel jsem až k oxnardské zkratce a tam jsem se otočil a jel zpátky podle oceánu. Obrovské vozy o osmi a šestnácti kolech proudily na sever, celé ověšené oranžovými světly. Po pravé straně se mohutný, těžkopádný Tichý oceán trmácel proti břehu jako posluhovačka cestou z práce domů. Žádný měsíc, žádný hluk, sotva znatelné šumění příboje. Žádný pach. Ani potuchy po drsné, divoké vůni moře. Kalifornský oceán. -

Samotná zápletka poměrně složitá, respektive čtenář dlouho neví, co se vlastně přihodilo a koho podezřívat.
Oddychové čtení s nevelkým napětím, Pro čtenáře, kterému nevadí Chandlerův styl, docela zábavné.

16 14.02.2020