Luciefever komentáře u knih

Přiznávám se veřejně - četla jsem to poprvé. Věděla jsem o čem kniha je, Velkého Bratra nevyjímaje. Znala jsem pojem antiutopického žánru, znala jsem tu neskutečně pravdivou a mrazivou předpověď autora o směru vývoje totalitního režimu.
A jestliže mě v životě Farma zvířat zlákala k trojímu přečtení a pokaždé bylo nad čím se zamyslet a znova a opět souhlasit, kniha 1984 mě dostala dvojnásob.
Sledování, absolutní kontrola Strany nad občany, potření jakékoliv formy individualismu, odosobnění, vymazání lásky a zničení pojmu rodina, udržování permanentního strachu obyvatel díky umělému vedení světové války mezi třemi superstáty, vymývání mozků, a falšování minulosti - to vše je natolik současné, až je to děsivé.
Kdybych mohla, přála bych si, aby se tohle nikdy nestalo. Jenže ono se to už stalo.. a děje se to dál..

Já toho zeměplošskýho Smrtě žeru. A proč by si taky nemohl dopřát trochu té lidské legrace? Jako antropomorfní personifikace moc příležitostí nemá.. Je to sice příznačně lehce pochmurné, ale taková už smrt bývá. A že pak všechno Mort dokonale zkoní (nic proti Truhlíkovi ten je z obliga), to je prostě život...
Bavila jsem se báječně, tady byl Terry opět v brilantní formě.

9 28.08.2020

Mí Francouzi mi rozumějí! Nebo je to naopak? Z mého pohledu mají totiž frantíci zvláštní dar povýšit podivínství na půvabnou a nezaměnitelnou lidskou vlastnost. Takhle kniha je na první pohled hubeňour, ale uvnitř skrývá nutričně pestrou a vyváženou stravu pro duši knihomola. Příběh tu vyprávět nebudu – co kdyby se našel někdo, kdo by se chtěl taky nakrmit;)

9 30.05.2018

Půvabné, křehké, zdánlivě jednoduché, přesto hluboké, provoněné kávou.

8 03.01.2022

Na počátku bylo Slovo. To slovo bylo od člověka, vepsané v šému golema. Pár vět, které měly jako koryto řeky směrovat konání těch zvláštních stvoření z jílu. Jenže každá řeka se čas od času vylije z břehů a pak nastanou potíže...
Ovšem to by nebyla Hlídka Hlídkou, aby tomu nepřišla na kloub. Dobrá týmová práce, hoši! A samozřejmě taky, ehm ehm, dámy.

7 25.05.2021

Po patnácti letech jsem knihu znovu otevřela a vnímala ji jiným pohledem než tenkrát, kdy nečíst Kunderu rovnalo se být barbarem ve společnosti "naší" literární kavárny. A taky jsem samozřejmě chtěla nasbírat body kvůli svému bohémskému profesoru filosofie.. Bytí bylo lehké. A v mém případě i značně povrchní. Ačkoliv bych se cítila silně dotčená, kdyby mě někdo před tuto skutečnost postavil.
Dnes jsem si čtení užila, nespěchala jsem jako tehdy. Koupala jsem se ve větách, které byly předpokojem pro myšlenky nesoucí skutečný obsah. Neznamená to, že bych se ztotožňovala s některou z postav. Snad jsem trochu záviděla Franzovi jeho nově nabytou svobodu a Sabině její nevyčerpatelnou energii jít stále dál. Ale nebylo mým přáním prožít jejich životy.
To, co bylo pro mě v této knize maximálně uspokojující byla plnost, fakta, přemítání, pravda, objektivní pohled i vnitřní znalost národa, nesoucího trauma ruské invaze.
Díky, pane Kundero. ♡

7 29.03.2021

Bábi Zlopočasná se v příbězích ze Zeměplochy objevuje poprvé. A já jsem strašně ráda, že tenhle syrový horský charakter Prattchet rozvinul, dobrousil a zešpičatěl v dalších knihách. Ani mnohočetné vrstvy spodniček pod obnošenými šaty nezamaskují, že Esme je čarodějnická femme fatal. A co teprve její Pohled! Však víte, Hlavologie...

7 05.03.2020

Moje třetí Brownova kniha a musím říct, že už mi Langdonova dobrodružství připadají jako kolovrátek. Tak jako tak to byla parádní historická jízda Florencií a Benátkami, zakončená v Istanbulu. A to palčivé téma přelidnění populace je ku*va závažný problém...

7 04.01.2020

Arigato Gozaimasu, pane Murakami.
Hluboká kniha o jednom z milionu, o jednom zdánlivě bezbarvém uprostřed osamělého davu. A komu vadí otevřené konce, ať radši tohoto autora vynechá. Murakami v příběhu dává spostu indicií a nápověd, ty úvahové pasáže (které některým připadají zdlouhavé) ukazují způsob Cukuruova myšlení, a pokud toto nedokážete vnímat, nepoberete ani zakončení knihy.

6 16.07.2018

Je to příběh z černošského slumu v proklaté i požehnané nejmenované Africké zemi (investigativně jsem se z nenápadných zmínek v textu dopátrala, že jde o Zimbabwe), ve které po bojích za nezávislost a osvobození se z kolonizační nadvlády angličanů " šlo všechno do háje". Takhle to vidí desetiletá vypravěčka Miláček.
Mě bylo při čtení úzko, někdy se mi zvedal žaludek, chvílemi mě mrazilo, občas jsem se musela usmát.
Taky jsem si ujasnila pár věcí:
-že jsem dítě Štěstěny - a vy ostatní taky - protože jsem se narodila na padesáté rovnoběžce
-že na dovolené v tropické zemi nikdy nebudu jíst kvajávy (guave) ve větším než malém množství (děti ze slumu je z hladu chodili krást do zahrad bohatých bílých afričanů, a pak kňučeli bolestí když se šli vykadit do buše, protože semínka z tohohle ovoce jim trhala zadky)
-že je totální blbost, když neziskovky vozí dětem do rozvojových zemí, zmítajících se v občanských válkách, hračky jako jsou pistole a samopaly
-že přestanu fňukat, když mi dojde kukuřičná, kokosová nebo špaldová mouka v jednom tejdnu, protože vždycky mám ve špajzu aspoň tu obyč, a hlavně, jak nám říkávaly naše mámy - co by za to děti v Africe dali...
-chtě nechtě jsem musela přehodnotit svůj názor na uprchlíky - teda myslím na ty, kteří vážně utečou před hladem, bídou a krutostí ve vlastní domovině a chtějí prostě jen někde v klidu žít a pracovat. Tečka. Přečtěte si to sami;)

6 30.05.2018

Když většina lidí na zeměkouli přes noc náhle oslepne, poté co s úžasem sledovali neznámý roj meteoritů…
Když toho využijí trifidi – dosud přísně hlídané a na speciálních farmách pěstované chodící divnokytky, jejichž zbraní je vystřelovací žahadlo se smrtelným jedem…
Tak tu máme zaděláno na slušnou post-apokalyptickou sci-fi pecku!

Starej Jack - za mě nejlepší příběh. O téhle vzducholodi a její posádce bych ráda četla víc! Na Paraboloid profesora Barina jsem se těšila moc, protože psaní páně Medka je pro mě srdcovka a opět se to potvrdilo. Igor byl rozkošný, tohohle chlapíka si nelze nezamilovat, a oproti Pratchettovým Igorům tento nehuhlal:) Jako klasiku, tu pravou, s řízem silného anglického čaje vnímám Poslední zakázku p. Ch. Davise. Grimoár 2: Gonyalax mě naopak přenesl do krajin, kde víc než technika hraje roli magie a alchymie. A nebylo to vůbec špatné, skoro jako bych jela na výlet k sestřenici mé milované Zeměplochy. A pak tu byl ještě Konec pašířů v Hřensku, kde mazanost a notná dávka odvahy soupeřily s blíž neurčeným druhem světla "živeného magií".
Tyto příběhy mě oslovily nejvýrazněji.

5 04.02.2022

Svižná detektivka, prosycená mlhou, která člověku ráda kalí zdravý úsudek a nechává probouzet přízraky.
Syrová skotská metropole je jedinečným dějištěm pro zdánlivě nevysvětlitelná úmrtí, ovšem postupně se objevující indicie vedou rozum ke správnému - a děsivě smutnému - rozuzlení.
Nemůžu se dočkat překladu dalších dvou knih z trilogie.

5 01.11.2021

Dokud se děj odehrával v New Yorku, byl zajímavě divný. Tak nějak pro tohle město příznačně ujetý, s nádechem záhady, která si mě pomaloučku získávala. Ráda vidím mísení fantasy se reálným světem. Ovšem už tady byly určité skřípající pasáže. Ok, říkala jsem si, ještě nebudu soudit.
V lese Na půl cesty už jsem obracela oči v sloup, tak tohle je "tenhle" druh knihy... Bum, jsi v kouzelném světě, takže veškerá pravidla logiky padají. Hele, já se neskutečně ráda nechám unášet fantazií, ale ne tak, abych měla pocit, že mi dal někdo vypít lysohlávkový koktejl... A pak jsem prošla bránou do Lískového lesa. Chvílemi ten rauš nesouvislých obrazů protkala celkem slušná dějová linka, ale držet se jí mi dávalo zabrat. Buď jsem byla oslněna jasnou září nebo jsem se prodírala hustou mlhou. Nebo tu byla mlha, kterou - a teď přijde něco nečekaného - proťala oslnivá záře. Hm. Nemůžu se zbavit dojmu, že když dojdou autorovi rozumný argumenty, nastrčí do vyprávění magii. A proti té já nic nemám, ale musí být použita zkrátka v tu správnou chvíli, a ne když chybí důvtipnější nápad. Ukázala se tu spousta nakousnutých cizích příběhů, které byly odsouzeny k věčnému nedovyprávění. Nebavilo mě brodit se množstvím jakoby kouzelných momentů, které asi měly vykreslit atmosféru místa, ale byla to spíš obyčejná cukrová poleva, která se chtěla tvářit jako gurmánské labůžo ze sna malého jednorožce.
Na druhou stranu, potkala jsem i pár charakterů, se kterýma bych si na pintu ležáku zašla s chutí - třeba s Finchem nebo s Janet a Ingrid.
Škoda, pro mě je tenhle příběh snadno zapomenutelný.

5 22.10.2021

Když si chlap, který vídá dno flašky víc než příležitostně, a který ztratil motivaci (no, možná ji nikdy před tím ani nenašel), jednoho dne shodou různých okolností sáhne do svědomí, tak zjistí, že i když je lump s funkcí, má celkem slušnej pojem o tom, co je správné a co zas už tak moc ne. A když s tím tenhle týpek začne něco dělat a vzchopí se (vivat lady Sybila), pak tu před námi stojí velitel Elánius s nově vyklepaným hrudním plátem - anepomlouvejtemihoneboměnas*rete.

Uznávám, že veliteli držím palce ze staré sympatie. Uznávám, že mě tentokrát dost iritovaly ty jeho dlouhé proslovy, zvlášť v okamžicích, kdy jde o každou vteřinu. A uznávám i to, že mi už pak lezl na nervy hovínkový epos malého Samíka. Ale ptám se : Byla aristokracii přistižena křidýlka? Získali skřeti místo ve společnosti? (kdo četl i další knihy tak ocení jejich schopnost obsluhovat klikačky) A poznali venkované, jak má fungovat zákon? Aha!
No tak dobře... Elánius je malinko podpantoflák, ale zdá se, že šťasnej. Tak mu to, lidi, přejte. Však už si zažil svoje ;)

P. S. Na komentáře lidí, co přečetli dvě knížky a už jsou na Zeměploše domorodci,
radši reagovat nebudu.

5 13.09.2020

Jestli to měl být humor nebo satira, uniklo mi to dokonale. Knihu jsem sice dočetla, pořád jsem doufala v nějakou pointu, jakoukoliv! Slohové cvičení s dávkou ujeté fantazie.
Týpek vypadne z lodi, stojí celou noc po pás ve vodě, k ránu vysuší mobil (???) a zavolá si pomoc... Pak šťastlivec Dalajláma, že ho navštívili tihle dva finští chlápci, darovali mu použité ponožky a sandály, aby ho netrápily bolavé nohy z malých bot... Cestou do Tibetu finští borci jako jediní dva zamezí požáru na náhorní plošině, aby ožehnul vlak a s ním všechny cestující...Čínská tajná policie sleduje cestovatele, nakonec je zatkne, zabaví jim foťák a další věci, ale ponechá ten šílený vynález - modlitební mlýnek, který má v sobě důmyslnou elektroniku... A to jejich nové "náboženství" a tisíce následovníků? No, když to takhle sepíšu, mohla by to být skvělá vtipná kniha. Jenže nebyla. I přes všechny neuvěřitelnosti a jistě dobré autorovy úmysly to pro mě bylo bez šťávy. Jediná věc, které jsem ochotná uvěřit, je ten Čínou placený Kyzgyz, který se potloukal po Himalájích v kožichu obří pandy a dělal habaďůru na turisty, aby uvěřili ve sněžného muže.

Já tohle můžu, Murakami je skvělý. Čím víc jeho knih přečtu, tím víc poznávám. Japonská literatura je hluboká, pro našince často špatně uchopitelná. V próze bývají indicie a skryté symboly, aby pozorného vedly k nalezení významů. A poezie? No pokud nejste filozof či snílek, pod kůži se vám nezapíše, protože to nepochopíte;) I když jde třeba jen o haiku s třemi řádky. Pro mě je prostě čistá. Bez zbytečných slov a balastu. Podivná knihovna ve mě zanechala stopu, přestože se její okraje ztrácí v lehkém oparu tajemna.

5 26.08.2018

Buřinku dolů, bylo to skvělé.

4 01.10.2021

Musím uznat, že zeměplošský Smrť je sympaťák. VO-STREJ.
Ale nejvíc jsem se bavila díky děkanovi, jeho bojové nasazení a nadšení bylo strhující :D :D Krleš!

4 27.02.2020

Esme Zlopočasná opět potvrdila, že je čarodějkou jak se patří - i bez magie, Magráta se konečně zmohla, no a Stařenka Oggová ? To je bábinka k zulíbání ( a nejen pro trpaslíky!). Zkrátka, Terry Pratchett ve formě.

4 14.11.2018