Lu_books komentáře u knih

Skvělá příručka pro někoho, kdo s tvůrčím psaním začíná (a to jak v roli učitele/lektora, tak případně i v roli subjektu, který se o tvůrčí psaní sám pokouší). Pro literární výchovu (a vůbec pro školní praxi obecně) nabízí velice cenné tipy na cvičení rozvíjející kreativitu, tvořivost, schopnost interpretace, kritického myšlení, ale i poznání sebe sama a světa kolem nás. Oceňuji především příklady uváděné k téměř každé metodě.

16.01.2022

V průběhu čtení jsem si říkala, že tahle knížka, to je něco mezi Fuksem, Ajvazem, Kunderou a nakonec i Janem Němcem. Ale ne. Je to prostě Kratochvil. A jako vždy - nezklamal.

25.07.2021

Tahle sbírka má v sobě snad úplně všechno z Holubovy tvorby. Místy ještě každodennost a hravý optimismus raných sbírek, ale víc zklamání a deziluze. Vědecké termíny a experimentování (nejen) s jazykem jsou samozřejmostí. Nápisy na zdech mohou být předzvěstí sbírky Ne patrně ne. Místy se objevují i náznaky pozdějšího principu theatrum mundi. Několikrát narazí i na antiku, především poslední Ariadna a Minotaurus jsou pro Holuba typickými. A prostředí může odkazovat na cestopisné prózy.
Přiznávám, četbu Betonu jsem odkládala, netěšila jsem se na něj. Už jen název zní dost nezajímavě. Opak je ale pravdou. Opět geniální dílo geniálního básníka.

01.12.2020

Uff. Když porovnám Narození Sisyfovo s autorovými prvními sbírkami, je z toho hodně cítit, že tady už je básník někde trochu jinde. Vytrácí se optimismus, z veršů někdy čiší jen hnus a beznaděj. Mnohem víc se tu zajímá o metafyzično. A přesto je to pořád Holub. Básně jsou prošpikované vědeckými termíny, jsou tu i typické odkazy k historii a antice. A je to stále stejně skvělé.

25.09.2020

Pojednání vážné i humorné především o vědě, ale také o etice, filosofii... O nás. I po třiceti letech od vydání jsou některé velice aktuální.

13.08.2020

Ani po opětovném přečtení tak úplně netuším, o čem že ty povídky přesně jsou. Jsou totiž o všem. O všem podstatném. A to je dělá výjimečnými.

12.04.2020

Sbírka se liší od jiných autorových děl. Drží se fotografií a vytváří tak něco maličko jiného. Propojení slov a obrazů rozhodně není na škodu, dotváří to krajinu básně. A verše jsou tu takové jednoduchoučké a - nemůžu si pomoct - také miloučké (a to i přes pochmurnější témata některých básní). Radši mám Holubovu "klasiku", ale zároveň jsem ráda, že jsem si od něj mohla přečíst něco, co je z trochu (ale opravdu jen trochu) jiného soudku.

01.03.2020

Vždycky jsem žasla nad tím, jak Miroslav Holub dokázal spojit vědu a medicínu s poezií. Tím myslím v předchozích sbírkách autora. V Syndromu mizející plíce ale dovádí tento svůj um k dokonalosti. A není to "jen" o vědě a poezii, je tu taky spousta aluzí, spousta narážek na události minulé i současné, na věci všední i nevšední. Na svět. Na život. A to je geniální.

16.02.2020

Na to, že jde o autorovu románovou prvotinu, tak smekám. Příběh byl propracovaný téměř k dokonalosti (až na pár nesrovnalostí, které se dají přehlédnout), napínavý, nečekaný. Co ale obdivuji nejvíc je ta někdy zábavná, někdy vážná, ale v naprosté většině případů geniální hra s jazykem. Maličko jsem se bála toho trochu tuctového označení "thriller", sahala jsem po knize jako po oddechovce, ale nakonec to není "jen" thriller - skvěle kombinuje napětí s morálním přesahem, psychologizací postav a nutností na chvíli zastavit a zamyslet se. A ta kompozice, skákání v čase, které tu bylo několikrát kritizováno, pro mě bylo spíš pozitivem.

29.12.2019

Hodně zvláštní kniha... Divná. Povídky byly tak jiné, tak "přes čáru", že mě tím překvapily - některé i mile (i když se až bojím použít tohle slovo v souvislosti s takovou knížkou, hah). Každopádně mi žádná z nich neutkvěla tolik, abych hodnotila kladněji, než hodnotím.

01.12.2019

Autor podává komplexní rozbor české literatury z konce 50. a především začátku 60. let, zabývá se jejím vývojem, zkoumá její aspekty. Musím říct, že mi jeho eseje podaly celistvější obraz, spojily to, co jsem si o některých zmiňovaných dílech dosud nespojila. Samozřejmě některé pasáže o dílech, která jsem dosud neznala, jsem nejspíš plně nepochopila (moje chyba). Přesto doporučuji těm, kteří si chtějí rozšířit obzory v oblasti reakce české literatury na onen "čas krize".

24.11.2019

Po La Salettě a Čtyřech létech je to moje třetí přečtená sbírka od Zahradníčka a musím se přiznat, že mi jeho styl zkrátka nesedí. Téma určitě moc smutné a poutavé, ale forma zpracování mě nijak neoslovila. Na můj vkus je to asi málo poetické, i přes básnický jazyk a dlouhé verše mi to zkrátka přišlo takové... strohé. A to není nic pro mě.

21.11.2019

Autorka přemýšlí o literatuře (a vůbec o vztahu mezi řečí/znakem a člověkem) tak, jak by mě osobně nikdy nenapadlo o ní přemýšlet, vidí souvislosti tam, kde bych je já sama nikdy nehledala. A tím mě fascinuje. Neříkám, že naprosto souhlasím úplně se vším, co zde napsala, ale rozhodně má pádné argumenty a spousty úryvků a příkladů, o které se opírá a které čtenáři pomohou se zorientovat a lépe všechny ty myšlenky vstřebat.
Také si myslím, že čtenář, který nečetl alespoň většinu zmiňovaných textů, nejspíš podstatu některých částí nepochopí. Na druhou stranu musím říci, že až po přečtení této knihy jsem plně pochopila, o co šlo např. Věře Linhartové v jejích dílech (což je něco, s čím jsem se už nějakou dobu neúspěšně potýkala). Takže doporučuji číst nejlépe jako průvodce k prohloubení znalostí a k hlubšímu pochopení již přečtených děl.

17.11.2019

Prózy Linhartové jsou asi opravdu těmi nejobtížnějšími, co jsem kdy četla. Bez pomocné ruky odborné literatury bych nepochopila ani ten ždibeček, co jsem z toho (snad) pochopila.
O to větší wow efekt se pak ale dostaví, když např. v Métově životě v obrysech pochopíte, o co vlastně autorce celou tu dobu šlo. Tedy alespoň částečně, protože stále doufáte, že to chápete správně.
Každopádně obdivuju autorku, že si vůbec troufla něco takového napsat. Je to rozhodně jiné; něco, co balancuje na tenké hraně mezi beletrií a filosofií a možná i lingvistikou.

17.11.2019

Sbírka se čte hodně špatně. Ale za ten pocit, když se dostanete až k poslední básni a zažijete všechny ty pocity déjà vu a to vyvrcholení... Tak to rozhodně stojí za to.
PS: Autora považuju za GÉNIA.

15.11.2019

Celá série Tuláka je mojí srdcovou záležitostí. Na dlouhou dobu se asi bude jednat o můj nejmilejší příběh. Proč? Ani nevím, kde začít. Nejde ani tak o děj (i když musím uznat, že i ten se mi většinou líbil). Jde o víc. Jde o všechno.
Postavy. Všechny jsou svým způsobem dokonale nedokonalé. Některé budete milovat, jiné byste nejraději praštili. Všechny trápí jejich vlastní problémy a vypořádávají se s nimi, jak dovedou. Což je činí mnohem uvěřitelnější. Musím říct, že taková Vesper (a už vůbec nechci mluvit o Jemovi!) mi sice není ani trochu sympatická, ale to vůbec nevadí. Dostatečně to vyvažuje Tulák. Samael. Reela. Kozel. A mnozí další.
Svět. I když v posledním díle už si konečně zvyknete a (možná) už na vás nebude dělat takový dojem, jako v předchozích dílech, pořád je to Něco.
Jazyk. Tady nevím, jestli víc opěvovat autora nebo překladatele, každopádně smekám.
Kompozice. Postupné retrospektivní odhalování minulosti udržuje to správně napětí. A co víc. Strašně moc obdivuju autorův talent a odvahu umístit doprostřed bitevní vřavy kozlí lovestory. Všechny tyhle kozí pasáže prostě nutí čtenáře na chvíli zastavit, zamyslet se a zasmát se, zahřát ho u srdce.
No a konečně... Konec. Nemyslím celý ten vývoj situace, který se tak nějak dal předvídat. O ten nejde. Jde o to poselství. A poslední věta celé série jí dodala ten správný wow efekt. Co všechno může sdělovat tak prostý shluk slov...

20.09.2019

Tuláka zbožňuju. Proto musím říct, že mě Zlo maličko zklamalo. Ale jen maličko. Tulák je pro mě zkrátka tak dokonalé dílo, že ho nic jen tak nepředčí. Vesper jsem rozhodně měla radši jako malé užvatlané dítě než jako dvanáctiletou hrdinku. Každopádně svět stvořený Newmanem mě baví pořád, vždycky, když už si totiž říkáte, že vás tu nemůže nic překvapit, tak se to stane znovu. A musím říct, že jsem už dlooouho nečetla překladovou knížku s tak propracovanou jazykovou rovinou.
PS: Nejvíc mě mrzí, že už tu skoro nevystupuje moje asi nejoblíbenější postava (ano, myslím tím tu zatrpklou prospěchářskou kozu, kterou jsem si prostě zamilovala).

16.09.2019

Není to jednoduché čtení. Předmluvu člověk nepochopí, pokud lépe nezná historii literatury u nás i ve světě, ale oceňuji její originální zpracování.
Samotné povídky jsou skvělé, ale nejde je číst najednou. Asi nejlépe je přečíst si každý večer jednu před spaním a pořádně si ji "vychutnat", stejně tak, jako Měsíc každé noci jednu vypráví. Když se nad tím pak člověk zamyslí, vidí v tom tu spoustu skrytých symbolů a myšlenek. Každopádně je třeba mít tu obrovskou dávku fantazie. Byly povídky, které mi smysl zkrátka nedávaly, ať jsem se jim snažila porozumět sebevíc.
Jednu hvězdu přidávám za celkové zpracování knihy, které mi přišlo (i když se opakuju, tak to prostě musím zdůraznit) velmi originální.

30.08.2019

Po přečtení anotace jsem větřila podobnost s Olbrachtovým Jeseniem. Až jsem se bála, jestli dílo nebude jen jeho napodobeninou. Ale ne. Ačkoli je tam jistě nějaká podoba, a to otázky dvojnictví, hledání sebe sama a přerod v nového člověka (ale vlastně i motivy herectví a umění jako takového), dívá se Řezáč na toto téma zase z trochu jiného úhlu. Po první kapitole, jež se mi zdála poněkud zmatená a zdlouhavá, jsem se od knihy nemohla odtrhnout. Kdo má rád psychologické romány, určitě neprohloupí, když si příběh Jindřicha Austa a Viléma Haby přečte.

01.08.2019