Lu_books komentáře u knih

Pro dnešního čtenáře možná nepochopitelné. Ta víra v socialismus z toho úplně křičí. Na druhou stranu člověk chápe, že po nacistických hrůzách lidé zkrátka hledali jinou cestu a určitě byly jejich záměry (alespoň některých) původně "čisté". (Až si říkám, jak by to asi dopadlo, kdyby byli tehdá všichni jako Bagár, haha.) Každopádně příběh velmi čtivý, spisovatelův um se nezapře.

8 28.07.2019

Tohle je možná trochu klišé, ale musím to říct. Jediné, čeho u Posla lituju, je to, že jsem si ho nepřečetla už dřív. Jako vážně. Wow.
Myslím, že je to dílo, které mě po dlouhé době zase vážně zasáhlo. Obsahově geniální, jazykově dokonalé. Není co vytknout.
PS: Konec opravdu stojí za to.
PPS: Sakra, já prostě miluju autora za ten konec!

7 07.06.2020

Já vlastně ani nevím, jak bych měla tuhle knihu hodnotit. S emocemi čtenáře si teda pohrává bravurně. A ještě jsem asi nikdy nečetla nic, co by mělo tak moc výstižný název... Celou dobu se ve mně svářely různé pocity, nevěděla jsem, co mám čekat, a neustále jsem se snažila činy postav škatulkovat na ty dobré a špatné, i když mi hned došlo, že tady to prostě není možné. Protože spousta je toho právě někde MEZI. Ale tak už to v životě bývá, že?

6 24.05.2022

Hodně je tu kritizována podobnost všech autorových příběhů, opakování stejného námětu apod. Nemyslím si ale, že je to dáno nedostatkem kreativity, ale samotným stylem psaní, jinymi slovy jde o autorský záměr. Nejsem znalec přes japonskou literaturu, ale přesně takhle si ji představuju. Klidné tempo, pomalé plynutí příběhu, neustále opakování událostí, které se již staly, a připomínání již vystupujících postav... Podívejte se jen na tu kavárnu, je pořád stejná, lidé se v ní obměňují, ale jejich problémy zůstávají podobné, stejně jako ve skutečném životě. Z toho pak plyne i ta podobnost všech příběhů. Autorovi totiž (podle mého skromného názoru) nejde o jednotlivé příběhy jako takové, ale o myšlenku, jež je všechny spojuje. Jde o myšlenku, kterou mají čtenáři v závěru dokonce shrnutou několika slovy Jukari Tokity.
Na druhou stranu ani mně se knihy z této série nečetly úplně nejlépe a přemýšlela jsem, jestli je to dáno tím, že my v naší kultuře zkrátka nejsme zvyklí na takový styl vyprávění. Ale v posledním příběhu mi došlo, co mi styl vyprávění neustále připomíná - vzpomněla jsem si na Platónovy (respektive Sokratovy) dialogy, na maieutiku. Možná tedy nejde o rozdílnost kultur, možná jde jen o to, že jako „moderní čtenáři” se už prostě neumíme jen tak zastavit, číst knihy takhle pomalým tempem a zároveň nad nimi filosofovat (nejlépe nad šálkem horké kávy s dalšími přáteli-mysliteli). Naše škoda...

5 08.05.2022

Kdo by to byl řekl, že se s růžovým vibrátorem ve tvaru delfína dá dělat revoluce...
Za mě má tahle knížka všechno to, co jsem ani netušila, že bych po ní chtěla (že by v tom měl prsty John of Us, Starouš nebo nějaký chytrý algoritmus?). Humor je něco, co pro mě nebývá hlavním kritériem pro výběr čtiva, ale tady jsem se u některých pasáží opravdu bavila. Zároveň se ale román dotýká i hodně vážných témat, která si však - stejně jako většina obyvatel QualityLandu - ne vždycky uvědomujeme. Kapitalismus, utilitarismus, řízení společnosti, internet a sociální sítě, UI, člověk (a jeho osobní data) ne už jako zákazník, ale spíš produkt... A mnoho dalšího. Vlastně bych neřekla, že se jedná o sci-fi, řekla bych, že jde spíš o odraz dnešního světa, který je jen přibarvený trochou nadsázky. Satira je to správné slovo. Zároveň se mi ale líbí i příběhy všech postav, které se v závěru propojí přesně tím způsobem, aby byl čtenář uspokojen, ale zároveň tak úplně uspokojen nebyl (totiž že od začátku někdo ve skrytu tahal za nitky a manipuloval všemi postavami, ale kdo to byl, kdo?!).
Celkově bych pocit z QualityLandu vyjádřila citátem Perryho z knihy: „Nejsem si jistý, jestli je to k smíchu, nebo k pláči.” Protože nebýt těch humorných pasáží, tak mám z četby této knihy dost slušnou depku (tu vlastně stejně mám, ale aspoň jsem se jí místy mohla vysmát).

A ještě jeden citát: „Zkrátka mě strašně štve, jak nikdo nechce převzít odpovědnost. Vždycky za všechno může systém. Ale vždyť za ním stojí konkrétní lidi, kteří způsobují, že ten systém funguje tak, jak funguje!”

5 13.04.2022

Tak takhle si představuju Literaturu s velkým L. Když jsem před pár lety přečetla Ajvazovo Druhé město, myslela jsem si, že ho v „jeho” stylu už nikdy nikdo a nic nepřekoná. A vlastně ani nechci říkat, že ho Erin se svými Sladkoboly překonala, možná že ani to srovnání není na místě, Bezhvězdné moře je zkrátka geniální zase svým osobitým způsobem. Představivostí, velkolepostí, napětím, ale i medovým klidem. A ty metafory člověka zkrátka pohladí po duši (smekám samozřejmě i za překlad).
Pure fantasy.

5 25.03.2021

Tak tahle knížka je opravdu ZVLÁŠTNÍ. Rozhodně originální. Na jednu stranu jsem ji prostě musela dočíst, protože konec vážně nebyl předvídatelný, mohlo se stát naprosto cokoliv, což oceňuji. Na druhou stranu (jak už tu bylo psáno) mi na celém příběhu něco chybělo, některé záležitosti mohly být podle mě více "dotaženy". Některé části byly naopak příliš zdlouhavé, takže se nemůžu rozhodnout, jestli by knížka snesla o polovinu méně nebo o polovinu více stránek...

5 23.10.2019

Nemám slov. Asi nikdy jsem nečetla verše, které by byly tak intenzivní. Wow.

5 12.10.2019

Souhlasím s komentářem níže, že bych Neviňátka co se obsahu týče přirovnala spíš ke kříženci Modré laguny s Betonovou zahradou, ale to rozhodně není vše. Ta jazyková vynalézavost zmiňovaná na obálce má určitě své opodstatnění (můj vděk patří samozřejmě i překladateli). V kombinaci s hlubokou introspekcí do lidského nitra, tělesnosti, intimity, ale i složitosti vzájemných citů (nejen) mezi sourozenci nabízí náročnému čtenáři hodně silný zážitek. Neříkám, že ten zážitek bude vždycky příjemný, spíš naopak. Občas budete mít chuť knihu radši odložit a už se k ní nikdy nevracet. Ale i o to přece literatuře jde, ne? Vyvolat silný zážitek. Po přečtení vám zůstane v hlavě spousta otázek týkajících se lidskosti jako takové. Kde leží tenká hranice mezi člověkem a zvířetem? V jakých situacích se stírá a v jakých chvílích si ji nejvíc uvědomujeme. A jaké pocity to v nás pak zanechává...
PS: Plusové body za jména hlavních postav! Trvalo mi, než mi to došlo.

4 20.04.2022

Mé druhé setkání s Hoffmannem a určitě ne poslední. Mrzí mě jen to, že nemám líp načteného Shakespeara a možná i některé další autory, jelikož ta kniha je intertextualitou přímo nabitá, žel ne všechnu jsem úplně pobrala.
Nejlépe hodnotím asi pokus o experiment (v roce 1821!), střídání dvou dějových linií, které mě jako čtenáře vlastně strašně štvalo, ale ve stejnou chvíli mě udržovalo ve střehu a napětí. Zároveň se toto střídání občas mění v zrcadlení některých postav, příběhů a myšlenek (že by zase ten Shakespeare?), přesto je naznačováno tak jemně, že ve čtenáři vzbuzuje pocit něčeho známého, něčeho, co už před chvílí četl, zároveň si ale přesně nevybavuje, v čem ta podobnost spočívá, takže tu zůstává i jakýsi tajemný opar, který se nad celým příběhem vznáší až do konce (i dál). Zkrátka jsou oba příběhy nesmírně propletené, jenomže stále ne a ne přijít nějaké finální spojení a celou skládačku si můžeme dávat dohromady jen z nekompletních útržků, což je tak otravné, až je to vlastně skvělé.

4 05.02.2022

Ach. Můj. Bože.
Knihy Jáchyma Topola jsou tím druhem knih, do kterých se mi nejdřív vůbec nechce, ale jakmile se do nich začtu, tak se nemůžu odtrhnout. Kloktat dehet ve vás vzbudí tolik rozporuplných pocitů, že se nemůžete dočkat, až příběh skončí a zároveň ho chcete číst věčně. Tuhle knihu je možné nenávidět a zároveň milovat. Příběh je tak bizarní a zároveň naprosto geniální. Neskutečné (a to doslova). Nemám slov. Jáchym Topol je pro mě prostě Spisovatel s velkým es a tohle dílo mi to zas a znovu dokazuje.

4 05.08.2019

Bible všech knihomolů-introvertů s romantickou duší, kteří mají slabost pro pana Darcyho. Ale uspěchaný konec mě trochu zklamal.

3 24.05.2022

Nemůžu jinak než se k celé trilogii vyjádřit trochu obsáhleji. Obsáhleji proto, že budu místy sklouzávat nejen k hodnocení Zlomené země, ale i k celému žánru fantasy. Proč? Protože čím víc čtu fantasy literaturu, tím víc jsem přesvědčená, že mnohem víc vypovídá o nás, lidech, než o nějakých vymyšlených světech / společenstvích / realitách.
Začněme trochu z jiného konce. Ať už se autor pokusí vymyslet sebefantastičtější svět, stejně může použít jen nám známé jevy. Nikdo nemůže vymyslet další barvu, další materiál, další vjem. Může pracovat jen s tím, co známe. Jistě – lze vzít nám známé jevy a namíchat je do neznámých formací. Ale vždycky budeme ve výsledku hledat to, co je nám alespoň zdánlivě blízké, něco, co naše mysl dokáže uchopit a pracovat s tím.
Jemisinová se ale tomu skutečně „neznámému“ přiblížila snad nejvíc, jak mohla. Nevzpomenu si totiž na jinou knihu (knihy), kde by byl fikční svět tolik vzdálený tomu našemu – a to i přes podobnosti, které tu stále jsou. Za svět Tišiny jí zkrátka patří můj obrovský obdiv, a to i přes to, že „neznámého“ dosahuje i obraty typu „stejně by sis to nedokázala představit, tak si prostě představ něco krásného“. (Navíc: jak sakra dokáže pojídání člověka kamenožravcem proměnit v něco až… něžného? erotického?!) Velký dík a obdiv samozřejmě i překladateli – protože správný překlad je někdy polovinou úspěchu celého díla.
K fikčnímu světu se sluší udělat ještě jednu odbočku, protože toto téma mě hlodá už delší dobu. Spousta lidí tady (myšleno jak u této trilogie, tak i u mnoha dalších fantasy knih a na jiných platformách) si stěžuje na to, že autoři – potažmo vypravěči – své světy dostatečně nevysvětlují, a pokud ano, tak třeba až dalece za polovinou knihy/série. Ale no tak, lidi. Vždyť o tom přece fantasy světy jsou, ne? Je to přesně to tajemno, naše touha dozvědět se víc a odhalit pravdu, co nás v četbě pohání dál. Nebo si alespoň myslím, že by to tak být mělo. Dle mého názoru dokáže jen opravdu dobrý autor odhalovat tajemství světa pomalu, zlehka, zkrátka tak, aby čtenář sice alespoň trochu chápal, co se děje, ale nedokázal ještě rozklíčovat, proč se to děje… A Jemisinová to dokázala bravurně.
Neodpustím si ještě další odbočku (ale na konci zjistíte, že se Zlomenou zemí souvisí, nebojte). V poslední době se setkávám s názorem, který zastává mnoho literárních teoretiků (vědců, historiků, znalců, říkejte jim, jak chcete). Je to názor, že fantasy (spolu se spoustou dalších populárních žánrů jako je sci-fi, postapokalyptické romány, ale třeba i červená knihovna, erotické romány apod.) je jakýmsi podřadným žánrem, nebo dokonce, že je fantasy synonymem pro brak. Ne, ne a ještě jednou ne. Ne každá fantasy je dobrá, to přiznávám. Taky jsem ochotná připustit, že u některých žánrů je těch braků zkrátka mnohem víc, než u jiných (ale to bychom mohli začít debatovat o účelu oddechové literatury jako takové, a to sem nepatří). Ale co je důležité, braky přece najdeme napříč všemi žánry. Myslím, že Autor s velkým A dokáže i „podřadný“ žánr (jakkoli s tímto označením nesouhlasím, tak tady ho použiju) proměnit v geniální umělecké dílo. Jakýkoliv. Žánr. A Zlomená země je toho nezvratným důkazem.
Podívejme se na to ještě jinak. Čím víc čtu fantasy, tím víc mám pocit, že bychom tento žánr klidně mohli nazývat sociologickou literaturou. A platí to i o většině sci-fi, postapo, dystopií a jim podobných žánrech. Pokud takové dílo (a autor) za něco stojí – a omlouvám se za ten výraz – vždycky nakonec dožene hrdinu/hrdiny k zásadnímu dilematu: jaký zaujme postoj ke světu. Světem je myšleno lidstvo, nebo ještě lépe společnost – protože hrdiny nejsou vždycky jen lidé, že? A oklikou se vracíme na začátek. Fantasy totiž nejsou jen smyšlené příběhy odehrávající se ve fantaskních fikčních světech, nenechte se zmást. Mnohem víc toho vypovídají o nás, lidech. O dnešním světě, ve kterém žijeme. A co je hlavní, donutí nás nad ním přemýšlet – a že jsou to někdy dost choulostivá témata snad ani nemusím zdůrazňovat. Bohužel mnoho lidí o vážných problémech nepřemýšlí rádo, proto to nevidí.
A když už nebudete souhlasit s tím sociologickým hlediskem, tak vezměte v potaz alespoň to psychologické. Podívejte se podrobněji na postavy Zlomené země. Ani jedna z nich není čistě kladná nebo čistě záporná (to nejsme nikdo, že?). Pokusit se o takové vymezení tady úplně postrádá smysl. Autorka totiž staví na bolesti. Smutku. Žalu. Zármutku. Ano, jsou to synonyma, ale všechna tuhle trilogii dokonale vystihují. A opět: je to něco, co je lidské, nám dobře známé. Přesto nemůžeme (oprava: můžeme, ale měli bychom? A troufneme si vůbec?) postavy soudit, ale co můžeme udělat je, že budeme trpět spolu s nimi. Můžeme je pochopit. Ruku na srdce, jak bychom se asi změnili my po osmapadesátém nebo kolikátém konci světa? Když už je i kanibalismus na denním pořádku a sám Země trpí zklamáním, žalem a nenávistí, jak bychom si vůbec mohli dovolit někoho odsuzovat za to, že chce takový svět zničit? Na druhou stranu – neexistuje vždycky alespoň nepatrná naděje na záchranu? Důvod k záchraně? A jsme zase u toho přemýšlení…
Zkrátka a dobře. Zlomená země je jedna z těch knih (sérií), po jejichž přečtení mám pocit, že se svět změnil a už nikdy nebude jako dřív. Není to tak, svět je stále stejný. To jen můj pohled na něj se trochu poupravil, dotvořil. Ale výsledek je stejný. Pro mě už možná svět nikdy nebude jako dřív (pardon za tak melodramatická slova). Ale to je v pořádku. Půjčme si Hoova slova: „nemám kam jít, jedině kupředu.“

3 05.02.2021

Asi zatím nejgeniálnější Máchovo dílo, co jsem četla, a to ve všech ohledech. Myslím si, že vůbec nejde o ten "jednoduchý" tragický příběh o lásce. Upřímně jsem si mnohem víc vychutnávala lyrické části, někdy mám pocit, že Mácha do prózy dokázal dát víc geniálních jazykových prostředků a myšlenek, než do poezie. Nicméně nemůžu říct, že bych tuhle prózu chápala. Večer na Bezdězu možná poskytuje jistá vodítka, ale ve finále mi po přečtení zůstalo víc otázek než odpovědí. Ale tak to má být. :)

3 11.05.2020

Páni. To je... Ani nevím, jaká slova použít. Je to prostě něco jiného. Mám ráda povídky s hlubším smyslem. Mám ráda sci-fi a fantasy. Mám ráda severské příběhy. A mám ráda tajemno.
Tahle knížka je taková "od všeho trochu", ale zároveň tvoří moc zajímavý celek. Hodně se mi líbily povídky Beatrice, Rebeka a Džagannáth. Ale otázka, která mi teď po nocích nedá spát, zní: Kdo je sakra Arvid Pekon?!

3 01.10.2019

Tahle knížka rozhodně předčila má očekávání. Řeknu k tomu snad jen to, že jsem při čtení úplně cítila, jak ze mě odlétávají knoflíky...

3 08.09.2019

Asi "nejatypičtější" kniha, jakou jsem kdy četla. Vymyká se pravidlům snad ve všem, v čem může. Geniálně pracuje s jazykem a zároveň sama přiznává, že je jazyk nedokonalý. Hledá odpovědi na mnohé (ty nejzákladnější) filosofické otázky - a najde. Totiž, že se smysluplné odpovědi dočkat nemůžeme. Množstvím metaforických a nepochopitelných definic dokonale vyjadřuje zmatenost a (jazykovou - a tudíž i rozumovou) neuchopitelnost bytí.
A nejlepší na tom je, že to tak vůbec nemusí být, že jsem to celé možná vůbec nepochopila a jiný čtenář v celém tom "veledíle" může vidět něco úplně jiného.
...
Na druhou stranu musím přiznat, že naprosto chápu lidi, co tuhle knížku hodnotí třeba jen jednou hvězdou, protože sama jsem měla někdy (čti často) chuť ji někam zahodit a už se k ní nikdy nevracet. Myslím, že ten správný "recept" na to, jak ji číst, je přečíst každý den maximálně několik odstavců. (Já se ji nejdřív - v rámci povinné četby - snažila přečíst najednou a musím přiznat, že jsem při tom snad víc textu přeskočila než přečetla.)

3 23.08.2019

Wow. Četbu téhle knihy jsem dlouho odkládala, slyšela jsem na ni jen negativní kritiku. A taky mi trvalo asi tři čtvrtě knížky, než jsem se do ní začetla (i když to nebylo dlouhým souvětími, jak jsem původně čekala). Ale poslední stránky mě přesvědčily, že to celé stalo za to. Jsem ráda, že jsem to s Dítětem nevzdala, celý jeho příběh je skvělý.

3 26.07.2019

Geniální! Četla jsem autorovy knihy Uprostřed nocí zpěv a Herec a obě byly výborné, ale Truchlivý Bůh je ještě o level jinde. Posledních několik kapitol nabízí tolik námětů k zamyšlení, že nejspíš několik dní nebudu přemýšlet o ničem jiném (možná u toho budu sedět u maringotky a krmit mlhu borovicovými šiškami :)). Zatím se mi hlavou honí jen změť pocitů a myšlenek a dohromady tvoří jedno velké WOW. A tak to má být :)

2 16.12.2020

Není to tak úplně obyčejná young adult fantasy... Je to něco víc. Dosaďte si místo pojmů aetling a Ódinovo dítě třeba černoch a běloch, křesťan a muslim nebo jakékoliv jiné kulturní odlišnosti a zjistíte, že ten příběh je mnohem víc o nás, lidech.

"Nezákonnost je podmíněna existencí zákona a zákon pochází od můžu a žen, jako jsme ty a já. Myslíš si, že žiješ bez pravidel? Copak nemáš žádná pravidla, kterými se řídíš?"

"Rime měl pravdu. Svět je na změnu příliš veliký."

PS: V žádné jiné knize mě asi ještě tak moc nedostalo věnování, jako v knihách od Siri.

2 13.11.2020