LenkaStr
komentáře u knih
Runy osudu
Christina Courtenay
(SPOILER) První díl mám o něco radši. Ano, i tahle kniha mě bavila, ano měla zápletku a spád, příběh byl napínavý, vztahy mezi hrdiny se vyvíjely pozvolna a uvěřitelně, podíl "padouchů", nebezpečí a intrik byl tak akorát, aby nezačal být otravný (na rozdíl třeba od Cizinky, když už jsme u toho cestování časem), takže ano, užívala jsem si příběh a před koncem jsem uronila i nějakou tu kroupu. Ale...
No jasně, nebýt tam to ale, dala bych plný počet, to dá rozum. Takže přes to všechno, co jsem napsala výše, to přece jen trochu drhlo. Jednak, stejně jako u prvního dílu, konec knihy je trochu uspěchaný, příliš snadné rozhodnutí, skoro žádná dilemata atakdále. A pak jsem také očekávala trochu víc odkazů na předchozí díl než jen ty sotva letmé zmínky, ale hlavně jsem stále vyhlížela nějaký náhled do současnosti, jak Haakon s Miou šílí a strejda profesor mlátí hlavou o zeď, že to dopustil a probíhá nějaké to marné pátrání (případně obviňování policajtů z neschopnosti). A za druhé se na můj vkus Linnea se vším vyrovnávala až moc snadno a ***** POZOR SPOILER ***** až moc snadno a ochotně se vzdala svého života v současnosti. Nekonalo se žádné velké dilema, že opouští rodinu a přátele a také samozřejmě vymoženosti naší doby, co si budem. Totéž platí o Haakonovi. Vážně by to otec přijal s takovým klidem? Ani trochu by do dcery nehučel, ať to nedělá? Mimochodem, to, že jim to dilema usnadnila ta opakovaně použitelná brož, to vlastně trochu shazuje, bylo to až moc snadné a bez následků. ***** KONEC SPOILERU *****
A jelikož vím něco o překládání (a také proto, že první díl přeložil někdo jiný a níže uvedené se v ní nevyskytuje), troufám si tvrdit, že to, co v knize drhlo nejvíc, jde za překladatelkou. Myslím tím styl vyprávění, minulý čas použitý tam, kde zní přirozeněji přítomný (pro ilustraci, něco jako: "Řekl jí, že se jmenoval Hrafn", což je očividný otrocký překlad a školácká chyba 2v1) a místy neobratně zvolené výrazy (namátkou mě napadá třeba "položil své rty na její" namísto "přitiskl" nebo "začal se hýbat" namísto "pohybovat", když jde o to, co následovalo krátce po tom polibku). Trochu jsem váhala, zda i tohle neoznačit jako spoiler, ale však to bylo předvídatelné, nebo ne? No nic, abych se vrátila... Takže jmelí.... Všimli jste si, co se letos... Ne, dělám si srandu, ten překlad! Hlavně ty nešikovné formulace tak nějak podporují můj názor, že pro překládání nestačí umět cizí jazyk. Když chcete překládat knihy, musíte mít cit i pro ten vlastní a nejspíš i kousek toho spisovatelského střeva. Plus by tedy profík (nebo aspoň jeho korektor, ale ideálně samozřejmě oba) měl vědět, že se píše "šel JSI" a ne "šel SI"! Na to, aby to byl překlep nebo přehlédnutí jsem si toho všimla přece jen víckrát, než je zdrávo. Nechci tím v žádném případě říct, že překlad tu knihu vysloveně znehodnocuje, to v žádném případě! Jak jsem řekla, prostě to drhlo. A upřímně, setkala jsem se už s mnohem většími perlami.
Fantom Manhattanu
Frederick Forsyth
Jako velká fanynka Fantoma opery jsem po tomhle volném pokračování samozřejmě také kdysi sáhla. No, co bych tak…
Pokud mám tenhle příběh skutečně hodnotit jako pokračování Fantoma opery, tak neobstojí ani v jednom bodě, vždyť v kontextu původního příběhu nedává v první řadě smysl sám Erik. Ale budiž, dejme tomu, že nezemřel v Paříži, dejme tomu, že by si skutečně vybral prchnout za oceán, kde ho nikdo nezná, dejme tomu, že by nedokázal zapomenout a po letech tam chtěl vylákat i Christinu. A tím veškerá logika končí, nic dalšího nedává smysl.
Když se od Fantoma opery oprostím a budu knihu hodnotit jako samostatný příběh, tak, dejme tomu, vznikl docela dojemný příběh, který funguje a docela by člověka i vtáhnul, ale i tak nic převratného nebo ohromujícího. Plus nemám moc ráda příběhy sestavené jako kaleidoskop vyprávění příliš mnoha postav. O předlouhé předmluvě a nesmyslně mnoha stránkách věnovaných na konci autorovi nemluvě.
Pokud je tahle kniha skutečně předlohou k Webberově Love Never Dies, tak s ní naštěstí naložil dost volně a vynechal, co mě nejvíc dráždilo, ale i tak ji moc nemusím. Platí o ní totéž, co o knize: jako pokračování Fantoma nedává smysl. Plus i hudebně mu sahá tak s bídou po kolena, abych nebyla tak úplně drsná, ale to sem fakt nepatří.
Jen mezi námi
T. L. Swan
Celá tahle série je naprosto boží. Hned první díl nasadil laťku vysoko a udržel si ji po celou dobu. Tahle série je taky jak horská dráha: chvíli srandičky, srandičky, a vzápětí emoce, že by jeden vylít z kůže. A přitom je oboje tak akorát v rovnováze a hlavně jsem se ani na moment nenudila.
Jednou za život
T. L. Swan
Byly chvíle, kdy mě Emily iritovala a byly chvíle, kdy jsem Jamesonovi chtěla dát pěstí, ale to je nejspíš důkaz, jak dobře to je napsané. A přesto, že zde je po milion první obehrané téma šéf versus podřízená, tak to ani trochu nevadí, protože o něj vlastně primárně nejde. Jo, užila jsem si to a slovy jistého R.S., áchla jsem si. Výhradu mám vlastně jedinou: proč zase ta kreativita v českém názvu? Co je špatného na původním Mezipřistání, které aspoň dává smysl? No nic, jede se dál, Tristan čeká.
Anglická lekce
Natasha Boyd
Jedním slovem: Wow!
Autorka rozhodně umí vtáhnout do děje, píše tak sugestivně, že je snadné vcítit se do hrdinů, rozumět jim a prožívat jejich emoce. A že tohle byla jízda! No vážně, po dočtení Francouzské lekce jsem si nemyslela, že by ji jen tak něco předčilo, ale za mě jí Anglická směle nakopala zadek. Možná to bylo tím přesahem, možná mi hrdinové byli bližší, ačkoli nedokážu říct čím, ale rozhodně jsem příběh Andrey a Evana prožívala intenzivněji, než ten předchozí. Jedinou výhradu mám vlastně jen ke stylu vyprávění z Evanova pohledu, použitý slovesný čas mi hlavně zpočátku brnkal na nerv, protože mi obecně ve vyprávění nesedí. Souhlasím, že závěr je trochu do ztracena, ale nakonec o něj tak úplně nejde a za mě je lepší nechat zbytek na fantazii každého čtenáře, než celý příběh shodit něčím přeslazeným.
Láska online
Penelope Ward
Musím konstatovat, že jsem dlouhodobě úplně mimo, pokud jde u knih o očekávání. Od tohohle jsem nečekala nic moc, takže jsem nakonec docela příjemně překvapená. Příběh sám o sobě by mě asi tolik neuchvátil, jak už to někteří zmínili dříve, je to tak americký, až to bolí. Potěšilo mě, že za Edeninou motivací, proč se živila, čím se živila, nebylo nějaké ultradrama, ale prostá potřeba nějak se protlouct, díky čemuž to bylo mnohem uvěřitelnější než cokoli, co si moje paranoidní mysl dokázala vykonstruovat. Plus celou tu story za mě posouvá na další level Ollieho linka. Což bude trochu i mnou, mám pro tyhle nějakým způsobem znevýhodněné hrdiny zkrátka slabost. A Ollie je miláček a to jak školil Rydera mě dostávalo.
Láska mého života
Penelope Ward
Varování: jestli se nechcete nas*at hned v úvodu, přeskočte prolog a přečtěte si ho až po skončení první části, protože přesně tam patří.
Jo, já vím, tyhle příběhy mají vždycky stejné schéma: dva se potkají, postupně a s překážkami vzniká vztah a když to začne vypadat růžově, totálně se to podělá. Ale přesto, přečíst si hned v úvodu, jak zhruba a kdy tak asi se to stane, je podpásovka a já to fakt nesnáším. Koneckonců, proto nečtu anotace, že vždycky vyslepičí víc, než by se mi líbilo. No nic, tak jsem se vyvztekala a teď ke knize:
Ne u každé story se mi stane, že ji současně se čtením opravdu prožívám, ale u téhle to fungovalo na sto procent a emoce tomu odpovídaly. Jo, vytáhnout tohle v práci, když máte chvíli prostoj, je fakt blbej nápad. Ta jedna hvězda dole je vlastně jen za ten prolog.
Řekni něco legračního
Penelope Ward
Uf, tohle mi moc nesedlo. Zpočátku mě poměrně dost iritovala Rana, jednak svojí lehkomyslností ohledně toho pošahaného spolubydlícího, ale hlavně tím, jak se cukala Landonovi ukázat. Ta křeč, v jaké ohledně toho byla, mi vůbec nepřišla adekvátní. Když odhlédnu od tohohle a budu příběh hodnotit jako celek, musím říct, že mi přišel zpracovaný docela uspěchaně, chemie mezi hrdiny pro mě nefungovala a celkově to na mě působilo spíš jako takové klouzání po povrchu. Emočně se to trochu zvedlo, až když začali analyzovat ty adopce, ale celek to už moc nezachránilo.
Bez závazků
Vi Keeland
Je to čtivé, je to předvídatelné, je to od autorky takový, řekla bych, standard. Hunterova backstory mě rozhodně zaujala víc jak Nataliina, ale asi je to logické, on měl tajemství, ona ne. Jestli jsem něco něčekala, tak že se u čtení i dojmu.
Hříšné dopisy
Vi Keeland
Tak jo, když se nad tím zamyslím zpětně, mohla bych kritizovat nereálnost postav, protože ruku na srdce, Griffin je až moc dokonalý v tom, jak se k Lučinu problému staví a vztah doktor – pacientka zase více než nadstandardní. Ale víte co? Sama jsem to řekla: zpětně. Při čtení mi ani jedno z toho nepřišlo na mysl a nijak mě to nevyrušovalo, takže nevidím důvod, aby to mělo mít vliv na moje hodnocení. Takže: je to čtivé, je to romantické, je to dojemné a paradoxně, i když místy bolavé, je to stejně pohlazení po duši. Rozhodně doporučuju. A tomu pytlík bonbonů (Luca říkala, že lékořice je fajn, a já to podepisuju) a balíček kapesníků.
Touha
Vi Keeland
Ježíš, tohle byla tak osvěžující změna! Místo klasického stereotypu tohoto žánru, totiž namachrovanej macho borec, který nechce vztahy a za maskou drsného bad boye skrývá zlaté srdce, a křehká květinka, která ho vytáhne z ulity a samozřejmě vyléčí jeho raněnou duši, tu máme úplně normálního, upřímného, hodného chlapa bez nějakých významnějších démonů z minulosti a ten kdo kličkuje před vztahy a potýká se s démony, je ona. Příběh je navíc primárně líčen jeho pohledem, to se také často nevidí. Jestli vůbec, fakt si teď nevybavuju, že bych četla jinou romanťárnu zprostředkovanou mužskýma očima. Donovan je možná tak trochu jednorožec, jak moc je dokonalej, ale překvapivě jsem nad tím oči v sloup neobracela. Trochu jsem je naopak obracela nad tím potrestaným zlem, protože co si budem, víme, jaká je realita. A pokud jde o tu závěrečnou party, tak ta je teda hodně přestřelená. Ale možná ti amíci takoví vážně jsou, co já můžu vědět. Jo a mimochodně, na to že jsou knihy Vi Keeland označovány jako erotické romány, v nich té érotiky zase tolik není. To si nestěžuju, jen řikám ;-)
Pan Náladový
Penelope Ward
Moje první setkání s autorkou, takže nemůžu hodnotit ve srovnání s jinými tituly. A přiznávám, vybírala jsem namátkou podle obálky, protože za a) ty macho shirtless mě obecně na první pohled odrazují, za b) Moody je sympaťák s pohledem raněného koloucha. Vlastně ani nevím, co jsem čekala, podle anotace spíš něco laciného, ale odradit jsem se nenechala. Naštěstí, protože překvapivě jsem dostala tak trochu jinou love story s přesahem, která byla až na pár vtipných slovních přestřelek a gagů vlastně docela moody. To jsem čekat mohla, co? Rozhodně bych to nenazvala oddechovkou jako někteří, sama jsem při čtení byla taky dost moody. A i když mám ráda happyendy, v tomhle případě by mě možná víc uspokojil závěr, který by zůstal v duchu celého příběhu. S autorkou rozhodně hodlám pokračovat, přinejmenším dokud někdo nepřeloží nějakou další Miu Sheridan nebo ideálně další Runy do Christiny Courtenay.
Kylandovo vykoupení
Mia Sheridan
Já nevím, je to spoiler, když to shrnu jako pohádku o tom, kterak chuďas do ještě větší nouze přišel, aby se z ní nakonec, díky svému čistému srdci, zase vyhrabal a za odměnu získal princeznu? Nebo už to stejně prozrazuje anotace, tak je to fuk? Každopádně, jedno se Mie musí přiznat, pracovat s emocemi umí, ždímala je ze mě od prvního písmenka skoro do posledního. Skoro, protože ten přeslazený sluníčkový happyend je opět na facky, a celou tu předchozí depresi trochu shazuje. Ne že bych ho nečekala, koneckonců pohádka ne asi. Naštěstí nečtu anotace ani štítky, takže jsem jí šanci dala. A ano, i přes tu naivitu a neuvěřitelnost, v tom nějaké poselství bylo a za přečtení to rozhodně stálo.
A nemůžu si odpustit jeden frustrovaný výkřik na adresu nakladatelství:
Proč, u psí nohy, někdo nedokáže respektovat název knihy tak, jak ho zvolila autorka a musí do toho – opět – cpát svoji invenci? Možná není, na rozdíl od Stingera, tak zavádějící, ale to není omluva. Dokonce ani polehčující okolnost ne. Cifix, tohle mě fakt rozčiluje!
Nevděčný
Penelope Ward
Četlo se to dobře, celkem nemám, co bych na tom analyzovala, prostě další oddechovka. Akorát ten epilog mi nesedl, to co měla být vtipná žádost o ruku mi přišlo spíš trapné, ale na druhou stranu asi lepší než ty pokaždé přeslazené proslovy v pokleku. Jo, a za tu kreativitu při vymýšlení českého názvu by měl někdo dostat nakopáno do zadele, marně se snažím přijít na to, co tím chtěl ten zneuznanej básník říct.
Její keřík
Penelope Bloom
Knihy v téhle sérii vlastně opakují stále stejné schéma: Popelka, co má sotva na nájem potká vlivného bohatého týpka na pěst, vytáhne ho z jeho ulity a on jí zase ze s*aček. Ale i tak to bylo pokaždé jiné a pokaždé více či méně zábavné. V tomhle případě méně, ale i tak pořád dobrý.
Její tajemství
Penelope Bloom
Svým způsobem jsou všechny knihy v téhle sérii nereálné pohádky (nebo ptákoviny, chcete-li) a tohle není výjimka. Ale je to jako obvykle dobře a vtipně napsané a to koneckonců u podobných oddechovek stačí. Co mě dost rušilo, byla ta z angličtiny otrocky převzatá větná skladba překladu.
Jeho zákusek
Penelope Bloom
Jo, souhlasím, je to hovadina, ale vlastně docela roztomilá a tak nějak ulítlá tím správným způsobem, aby mi sedla. Nasmála jsem se a někdy to zkrátka stačí.
Její třešničky
Penelope Bloom
Roztomilá oddechovka. A vtipná. Za mě vtipnější než Banán.
Srdce v plamenech
Casey Jones
Nesuď knihu podle obalu! Nesuď knihu podle… Furt dokolečka! Ale já né, já stejně skočím na špek. Nepoučitelná, fakt!
Ale abych byla upřímná, úplně špatný to nebylo, nenudila jsem se, jen mi to nějak drhlo. Myšlenka skvělá, ale zpracovaní bylo takový… místy jalový, místy překombinovaný, stíhat Damonovy myšlenkové pochody byla docela výzva, neustálé odskakování ke Corymu a jeho pomatené sestře mě iritovalo a naprosto jsem nepobrala smysl členění na tolik částí. Proboha, proč?! A jak už tu zmínili jiní, závěr byl dost uspěchaný. Jedna hvězda za obálku a druhá za to, že jsem dočetla do konce.
Anti-přítel
Penelope Ward
Tohle byl za mě od autorky asi lepší průměr. Po „Řekni něco...“ jsem si každopádně spravila chuť.
Akorát musím říct, že už mě delší dobu štvou ty místy prkenné překlady. Otrocký anglický slovosled a podobné legrace. Ono holt k překládání nestačí umět cizí jazyk, chce to i trochu spisovatelského citu pro ten vlastní. Ale zase na druhou stranu chápu, že liga mistrů nebude překládat červenou knihovnu, no.