Kristys komentáře u knih

Musím přiznat, že ačkoli též patřím mezi příznivce břitkého anglického humoru, tato kniha mě opravdu zklamala. Hlavní příčinou bylo vedle zdlouhavých a nudných pasáží hlavně vykreslení hlavního hrdiny. Většinou mi hateři v hlavních rolích příběhů nevadí, pokud jsou dobře napsaní, ale Dixon mi byl krajně nesympatický od samého začátku. Jednoduše jsem na něm nenašla vůbec nic, co bych mohla ocenit.

Kdybych měla být konkrétnější, nejdříve jsem nepochopila jeho vztah k Margaretě, jíž ve svých myšlenkách pohrdá, shazuje ji a jen se bojí, aby si nedělala nějaké naděje na vztah s ním, vzápětí jí však naprosto nepochopitelně kupuje dárky a zve ji na rande. Přitom stále přemýšlí, zda s ní nakonec skončí nebo ne a nikdy přitom neopomene zafňukat nad faktem, jak je nepřitažlivá. Když se pak do příběhu přimotá atraktivní Christina, tak to naprosto suverénně hraje na obě strany s tím, že pokud bude mít úspěch, konečně bude mít atraktivní kočku, pokud ne, tak mu teda zbyde aspoň ta tuctová myš.

Co se týče jeho smůly, ani mi nepřišlo, že by ho nějak pronásledovala, pokud se někdo na návštěvě opije jako zvíře a následně usne se zapálenou cigaretou, tak bych to nedávala za vinu smůle, ale tomu, že je ten dotyčný idiot. Opití se před přednáškou, na níž vystupoval se svým příspěvkem, si ani nezaslouží komentář.

Zmíním-li konec (pozor, teď budu spoilerovat), bylo mi jasné, že spokojená nebudu, protože to by Dixon musel dostat padáka z práce, kopačky od obou dam, a skončit na ulici, což bylo nepravděpodobné. Přesto závěr knihy dalece předčil má očekávání. Že se Christina nakonec rozhodla s ním zůstat, to jsem sice nechápala, ale vlastně jsem to čekala.. Ale fakt, že dostal novou práci snů na základě toho, že ho jeho budoucí zaměstnavatel viděl, jak totálně opilý na přednášce před celou fakultou mele pitomosti, díky čemuž poznal, jak je Dixon ze všeho znechucený, a bylo mu to sympatické, protože se občas cítí podobně, no tak to mě podrž..

Vím, že se tato kniha musí brát s nadsázkou, a většinou s tím u podobných knih problém nemám, ale ačkoli tam pár světlejších míst bylo, ten Dixon, na němž to celé stojí, byl prostě natolik nesnesitelný, že mi teď vlastně i ty dvě hvězdičky přijdou až až..

5 04.09.2013

Zpočátku se mi kniha nečetla příliš snadno, což bylo dané zejména tím, že příběh Adama Ewinga, kterým to celé začíná, byl navzdory historickým zajímavostem z Austrálie příběhem pro mě dějově nejslabším. Druhý příběh hudebního skladatele působícího v Zedelghemu už mne však zaujal a četl se mi hezky, proto mi také vadilo, když byl v polovině useknut a na řadu přišel příběh jiný, odehrávající se v úplně jiném čase a prostředí a s úplně jinými hrdiny. Totéž mi vadilo u všech příběhů - když jsem se konečně začetla, byly najednou useknuty a na řadě bylo něco nového a neznámého. Proto se mi první polovina knihy četla poměrně pomalu, zatímco druhá polovina, kde se čtenář k rozečteným příběhům vrací, se četla podstatně lépe a rychleji.

Co se týče příběhů samotných, jak jsem již zmínila, nejslabší mi přišel příběh Adama Ewinga spolu s příběhem Luisy Rey, který se po slibném začátku v první polovině knihy zvrhl v řadu bezpočtu pokusů o vraždu hlavní hrdinky, která vždy jako zázrakem vyvázla bez větší újmy, načež byla takřka okamžitě málem zabita znovu a to se opakovalo tolikrát, že mě nakonec už celý ten kolotoč a s ním i celý příběh Luisy Rey docela otrávil a dokonce jsem začínala doufat, že jí už konečně zabijí a já se budu moct vrátit k Dopisům ze Zedelghemu, které následovaly.

Oproti tomu si mě naprosto získal příběh Sonmi, což by mě ve snu nenapadlo, protože příběhy z budoucna a celkově sci-fi ráda nemám a do čtení této kapitoly se mi zpočátku vůbec nechtělo. Podobné to bylo s příběhem Zachryho z doby po pádu civilizace, který je dle mého také velmi vydařený a měla jsem ho přečtený za chvíli. Za pochvalu pak rozhodně stojí i nejvtipnější příběh - příběh Timothyho Cavendishe, nenávistného postaršího nakladatele, který se sice po prožité tyranii v domově důchodců nezmění ani o fous, ale člověk mu přesto musí fandit - a nakonec opět již výše zmíněné Dopisy ze Zedelghemu, jejichž hlavní hrdina má opět k vyloženě kladné postavě poměrně daleko, přesto si čtenáře získá a přiměje ho, aby si ho oblíbil.

Co se týče vazeb mezi příběhy, tato myšlenka se mi velmi líbila, ačkoli mi přišlo, že ne vždy stoprocentně fungovala a některá propojení příběhů na mě působila trochu násilným dojmem. Celkový dojem z knihy mi to však nijak zvlášť nezkazilo.

Navzdory některým z výše uvedených výtek se mi kniha velice líbila, zaujala mě svým provedením, myšlenkou i většinou příběhů, pročež mi čtyři hvězdy přijdou málo, hodnotím tedy plným počtem.

7 19.04.2013

Nejsem člověk, který by měl rád smutné příběhy a už vůbec ne v podobě pohádek. Proto je smutných příběhů, které bych si opravdu oblíbila, jen velmi málo. Šťastný princ a jiné pohádky k nim přitom neodmyslitelně patří. Odpověď na otázku proč tomu tak je, je v podstatě velmi prostá.. Šťastný princ, Slavík a růže, Sobecký obr.. Všechno jsou to vcelku kratinké povídky, které jsou přečtené za chvilinku. Přesto na čtenáře během té krátké doby, co je čte, stihnou silně zapůsobit, nutí ho, aby nad nimi přemýšlel a vzbuzují v něm řadu emocí. Zkrátka a dobře čtenáře nenechají chladným a nejen dějem, ale i stylem psaní, si ho zcela získají. Mezi mé nejoblíbenější pohádky patří Šťastný princ a Sobecký obr. Obě tato dílka mají sice smutný konec, zároveň je však tento konec spojen s nadějí. S nadějí, že ačkoli jedna etapa života tamějších hrdinů již smutně skončila, brzy začne etapa nová, mnohem lepší..

Pohádky od Oscara Wilda jistě nepatří k těm, které by se mohly číst malým dětem před spaním. Jakožto dospělá jsem jim však velmi ráda vyhradila místo ve své knihovně..

6 15.02.2013

Upřímně mě překvapily zdejší pozitivní ohlasy, neboť pro mě osobně patří tato kniha bez nadsázky k nejhorším, které jsem kdy četla. Důvodem rozhodně není to, že bych na odpočinkové romantické knihy kladla přehnané nároky ohledně kvality, přeci jen jsem realista, ale co je moc, to je příliš. V podstatě oba hlavní hrdinové mi naprosto neskutečným způsobem pili krev. Axton proto, že spíš než jako drsný milovník mi přišel jako despotický idiot, Linda proto, že její "nevinnost a naivita" dalece překročily hranici k nadlidské blbosti.

Kdybych to měla celé shrnout, Axton se k Lindě chová naprosto šíleně, ale to, že jí občas někde odchytne, aby si dali rychlovku, jí (do té doby neznalé sexu) bohatě stačí, aby se do něj zbláznila. Když k tomu pak její milý ještě přidá "erotickou pomůcku" v podobě jakéhosi řetízku, je z něj už pryč úplně, takže pokud se náhodou někdy tak nalije, že to spíš než na sex vypadá na bytelný výprask, tak mu prostě uteče, nechá ho, aby vzteky roztřískal ložnici a vrátí se, až vystřízliví a zase si bude chtít užít, vždyť o co jde. Poté, co je "osud" na nějakou dobu rozdělí, aby se tedy objevila i nějaká zápletka a nebylo to celé jen o sexuálních praktikách hlavního páru, a Axton má místo Lindy dostat její sestru, je z toho hrdinka samozřejmě zcela zničená. Aby toho nebylo málo, je jí pak ještě odebrán intimní řetízek, což už je poslední kapka. Naštěstí však nakonec přeci jen vše dobře dopadne, protože si Axton uvědomí, že Lindina sestra je sice stejně krásná jako Linda, ale je zdrženlivá, a dostane strach, že se to odrazí i v jejich sexuálním životě. A tak poté, co se Linda pokusí utéct, dojede si pro ní, aby jí řekl, že jí strašně miluje a že jeho život by bez ní neměl smysl.

Knihu bych označila jako takové (občas drsnější) porno bez obrázků, které o romantiku ani nezavadilo (s výjimkou posledních cca tří stran, kdy se Axton absolutně nechová jako Axton) a musím přiznat, že ačkoli jsem dost přeskakovala, nemám nejmenší výčitky svědomí, když hodnotím odpadem.