kokodaros komentáře u knih

Takhle nějak si představuju zdařilou prvotinu nadějného spisovatele. Ona je to sice Šindelkova prozaická "druhotina", ale dojem to nekazí. Je v tom hravost (s jazykem, náměty, formáty), potřeba uvolnit přetlak životních postřehů a zužitkovat různé nápady (Luk, Návrat, Zrcadlo). Vystupují tu předobrazy budoucích postav Mapy Anny a obrysy základů budoucích autorových posedlostí. Všechny povídky jsou dobré nebo vynikající, ta poslední Polaroid asi nejpovedenější. Takový přesný záznam duševního stavu muže ve 26 letech, hra s prázdnotou a očekáváním dusná a kalná, jak horké letní odpoledne.

Sbírka povídek je to možná nesourodá, ale čtivá a užíval jsem si Šindelkův um několika slovy vytvořit atmosféru, přesnými slovy vylíčit vztahové napětí a pobavit trefnou zkratkou.

"Andrea je typická mladá žena mezi pětadvaceti a pětatřiceti, pohledná, inteligentní, poskládaná ze zbytků svých předchozích vztahů.
...
Lenka je typická dívka mezi dvaceti a pětadvaceti. Pěkná. Nic víc mě nenapadá."

5 02.12.2018

Jak napsat komentář k takové knize!? Nakonec jsem ji s ročním odstupem přečetl podruhé. Poprvé jsem se nechal jen unášet jako vždy podmanivým jazykem a fantazií skvělé autorky. Až to množství obrazů, dějový spád a mnohost vypravěčů a jejich zvláštních jmen málem zakryly, do jak ambiciózního projektu se Olga Tukarczuková pustila a co všechno příběhem sděluje. Druhé čtení jsem začal doslovem, psaným autorkou. Obyčejně je nečtu, ale zde je dobře udělat výjimku. V tomto případě nejde jen o rozšíření obzorů laika uvízlého u Starých řeckých bájí a pověstí. Máme možnost nahlédnout do kuchyně autorky, její detektivní práci nad překlady dochovaných kousků tabulek sumerského písma, kde, jak autorka uvádí, stejně jako v dobrých detektivkách zrovna ty nejvýznamnější kousky skládačky chybějí, a tak nezbývá než hledat otisk archetypů o sestupu do podsvětí, o bohyni lásky a války a řádu našeho světa v mýtech pozdějších kultur.

Abych neodradil zájemce o četbu. V první řadě je Anna In velmi čtivým a svižným příběhem, jehož nevšední poutavost a napětí vyplývá už jen z kontrastu oživení tisíciletí starých mýtů ve sci-fi kulisách futuristického bezčasí, kde se dá do podsvětí sjet výtahem, kde zotročení obyvatelé města užívají internet, kde bohové sčítají faktury a kopírují otisky duší na cédéčka. Kde hrdinka, bohyně, připomíná spíše punkerku. Ano, i v této knize se autorka zaměřila na konflikt ženského a mužského principu, a nikoli samoúčelně - až naše civilizace Matku Zemi, Matku Přírodu nahradila Otcem a Pánem Bohem. Takže se nebojí nám, mužům, to v této knize nandat. Muži - a božské otce nevyjímaje - působí svou sebestředností a ješitností jako směšné a v důsledku zbabělé postavy.

Přitom odtušíme, že to vše autorka skloubila s obdivuhodnou precizností a pokorou k pradávným předlohám. Dokonce se snažila napodobit místy až rytmický způsob vyprávění, který na ni zapůsobil při studiu sumerských textů. Vyprávění navíc skvěle ladí ich-forma.

Přes až hororové kulisy a tísnivé vědomí, že i naše města a produkty se stanou archeologickou vrstvou nepatrnou a křehkou jak tabulky s klínovým písmem, příběh o Anně In, Inanně přináší naději a je oslavou svobodné lidské vůle a odvahy.

„Když bohové pijí, když ztrácejí vědomí, je z toho nějaká katastrofa. … Otcové se taky chechtají, ale mně do smíchu není. Cítím ve vzduchu dobře ukrývaný hněv uvařený naměkko, pomletý a ukrytý v paštičkách, cítím zklamání rozšlehané v křenové omáčce k masu, uraženou pýchu v sýru probodnutém párátkem…“

5 19.06.2018

Z titulního námětu knihy jsem byl nadšený a kniha předběhla mnoho jiných ve frontě k přečtení. Ústřední příběh si mě však nezískal, přišlo mi, že přes výrazný potenciál Květina dlouhého života a napětí mezi Květou a jejím vězněm, zůstaly obě postavy vykreslené příliš ploše a schematicky. Zejména onen pošťák, z něj zbyla spíše karikatura a příběh pozbyl uvěřitelnosti. Nevadí mi ženský rukopis autorky, záliba v líčení vaření a zahradničení, vůbec ne, ale stejnou péči by zasloužilo prokreslení postav. Přijde mi škoda promarněné šance hlavního námětu. Nejsilnějším příběhem knihy je nakonec vztah amerického (japonského) páru. Jemu nejvíce sedí úsporný literární styl autorky a strohost vyprávění. Toto je skvělý příběh o míjení a osamění, krásná smutná povídka.

5 10.05.2018

Popisy památek, krajiny, ani mystických zážitků od tohoto cestopisu očekávat nemůžete, ale to nebyl ani autorův cíl. Můj čtenářský přístup k této knize vlastně kopíroval Ladislavův přístup k putování. Nic neočekávat, přijímat cestu takovou, jaká je, a zážitky tak, jak přicházejí. Chůze nekonečnou a mnohdy pustou krajinou je především dřina a otestování vlastní vůle, je opakem gejzíru vjemů z poznávacích zájezdů a zážitkových agentur. Pak se přirozeně pozornost obrací k touze putujícího po odpočinku a společnosti - a tu nachází u lidí. Proto je věnována především vlídným hostitelům.

Vedle humoru a sebeironie oceňuji autorovu schopnost najít všemu rozumnou míru. Kdyby byly deníkové zápisky jen o něco delší, byly by už nudné. Řada životních mouder by od tak mladého autora mohla vyznívat jako samoúčelné floskule, ale jen o vlásek se tomu tak nestalo.

S ohledem na autorův věk a věrnost - snahu nic nepřikrášlovat, ani sama sebe - by si kniha zasloužila protekční čtyři hvězdičky, ale dávám nakonec tři. Věřím, že v dalších knihách se autor rozvine a s ním i náš čtenářský zážitek.

5 18.03.2018

Odříkaného chleba největší krajíc: mezi moje nejneoblíbenější předměty na škole patřil dějepis. Ale jak roste množství zpráv a dezinformací z Východu, potřeba dát si věci do souvislostí mě přivedla k této knížce. Ať už jste Putinovým odpůrcem či fanouškem, musí vám to ruské pojetí sebe sama jako "Spasitelů Slovanství" a aktuálního ruského "národního obrození" obdivuhodné a zároveň nesrozumitelné. Putin, dřívekomunistický KGBák, dnes ochránce pravoslavné církve. Proč nazývají Donbas Novorusko? Proč jsou Češi pro ně poněmčilí "zkažení" Slované a proč je musí Rusové zachránit? (autentický názor Rusů na mého známého při pobytu v Rusku) Kyjevská Rus? Proč vlastně Poláci nemají rádi Rusy a naopak?

Tahle knížka je napsaná celkem stravitelně i pro čtenáře, jakým jsem já, nekřesťana, a splní hlavní poslání: vplést dnešní rozervanou východní Evropu do historických souvislostí, které, jak se zdá,mají větší vliv než jsme si připustili na nudných hodinách školního dějepisu.

5 22.08.2015

Tak objemnou, historickou knihu jsem přečetl kvůli jedinému: autorce. Ba ne, vlastně i kvůli umístění většiny děje do osy dnešních území Turecka, Balkánu, Ukrajiny a obtížně představitelného silného mixu národností a náboženství, který se odtud nenávratně vytratil a zůstal jen slabý odvar, vzpomínky a podivuhodná místa.

Olga Tokarczuk mě vlastně vůbec nezklamala. Těch 850 stránek (můj rekord) jsem vydržel trpělivě číst celou zimu až do příchodu jara. Někdy mi padala na hlavu a nebyly to jen úsměvné chvilky před usnutím, kdy jsem si málem zlomil nos, stávalo se to i obrazně. Není lehké vstřebávat tak rozsáhlé a výpravné, vpravdě monumentální dílo. Plně se ztotožňuji s komentářem od mirektrubak, nechci jej opakovat. Je to úctyhodný román, cítím se obohacen (živým průnikem do historie a souvislostí), obdivuji nesmírné množství faktografické práce, kterou autorka vykonala. I jazykově se jedná o mimořádnou knihu. Přesto, kdo ji zná, ucítí, jak na několika stránkách se uvolní promazané soukolí jejích asociací, ponoření do vnitřního světa některého z hrdinů. A pak na dalších desítkách stran přichází trochu odcizené sledování záplavy postav a událostí, i když každá má své místo a význam, nic není zbytečné. Vždy se mi ulehčilo, když zas přišla autorčina typická pasáž, z niž jsem se mohl napít jak ze studánky.

Poznáme tolik lidí a souvislostí. Jedno však zůstane neodkrytým tajemstvím, a to je Jakub sám. Je zřejmé, že to byl autorčin záměr. A její nejlepší rozhodnutí, i když čtenáři působí značné utrpení. Kdo jiný dokázal napsat tak důkladnou knihu o příchodu mesiáše a zůstat objektivní, nenašeptat ani jedním směrem? I když možná přece jen ano, rozpoznáváme tu touhu po moci, manipulaci s druhými a podléhání nízkým pudům, které se dá zahalit do nejvyšších ideálů. A také touhu po vykoupení, osvícení a společenství. Něco, co je nám povědomé. Co se už tolikrát stalo a stává se pořád a vždycky jsme slepí a naivní. Přesto, mystérium zůstává. Díky autorce se ho můžeme dotknout.

"Mesiášská machina je jako ten mlýn, který stojí u řeky. Tmavá voda rovnoměrně, pomalu a trvale, bez ohledu na počasí, otáčí velkými mlýnskými koly. Člověk vedle nich vypadá, jako by neměl žádný význam, jeho pohyby jsou náhodné a zmatené. Člověk s sebou zmítá, stroj pracuje. Pohyb kol přenáší sílu na kamenné mlýnské kruhy, které melou zrní. Všechno, co se mezi ně dostane, semelou na prach.
Proto i odchod ze zajetí vyžaduje tragické oběti. A samotný Mesiáš musí sestoupit až úplně dolů, k lhostejným mechanismům světa, kde zůstaly uvězněny posvátné jiskry rozptýlené v mlhách. Tam, kde je největší tma a nejhlubší dno. Mesiáš bude sbírat jiskry světla, takže všude, kudy projde, za sebou zanechá ještě větší temnotu. ..."

4 30.06.2019

Historické romány obvykle nečtu, ale po tomhle jsem v audio formě sáhl, abych se naladil na návštěvu Zakázaného města. Svůj účel naplnil skvěle, bylo to poutavé vyprávění o období vyhasínání čínského impéria, o němž my Češi nevíme zhola nic. Všechny ty politické události se dějí na pozadí osobního života Cch’-si, jako jakési nevítané rušivé prvky zvnějšku, což byl vlastně i hlavní důvod pádu dynastie Čching i těch předchozích. Jak by se dobře žilo, kdyby ti zatracení poddaní pořád něco nechtěli, úředníci nekradli a barbaři se vyhnuli říši velkým obloukem i s tím svým protivným pokrokem. Jen ke konci je vyprávění příliš zkratkovité a děj méně přehledný. Dělo se toho však příliš na jeden román. Je to dobré čtení i po padesáti letech.

4 28.11.2018

Muž s fasetovýma očima je velmi zvláštní kniha, vyhýbá se kategoriím, které jsem doposud četl. Přiznávám, že nejsem znalec východoasijské prózy, a prostředí etnických menšin na Tchaj-wanu je samo o sobě dostatečně exotické. Ale není to hlavní důvod výjimečnosti této knihy. Splétá se tu několik dějových linií, kde každá z nich je silným příběhem o osobních ztrátách a hledání a je podtržena lehce nadpřirozenými momenty. Paradoxně tím nejneuvěřitelnějším a temně magickým dojmem působí něco, co je ovšem už dlouho součástí tvrdé reality: kontinent plastových odpadků uprostřed Tichého oceánu, jenž autor popohnal k asijským břehům. Apokalypsa, která završuje a spojuje příběhy hrdinů. Ano, hory, stromy i moře mají duši a už jsme ji dokázali tolikrát ranit. Probudili jsme síly, které jsou mocnější než my.

4 13.05.2018

Ruská literatura nezemřela! Pelevin je důvod, proč se občas podívat o pár tisíc kilometrů na východ a pár stupňů Celsia níže. Knihu jsem koupil a začal číst trochu s rozpaky. Ale teď už ji bez rozpaků řadím mezi mé nejoblíbenější. Pelevin je tím nejlepším možným následovníkem Bulgakova, vzal si z něho to dobré a originální a ještě ho o míle překonal.
Zamiloval jsem se do té filozofující prostitutky s liščím ohonem. Směs syrové reality novodobého Ruska a magie starodávných zvířat, která pamatují počátky civilizace je tak třaskavá a účinná. Nemusí přijít ropná krize, stačí jen pár výkyvů kurzu barelu ropy na burze a hned si vybavuju scény, kdy se mocní vládci materiálního světa zoufale uchylují v měsíčním světle ke kouzlům a čárám, aby vytryskl nový zdroj jejich petrodolarů. Tomu všemu se A Čuri z vysoka vysměje a včas předvede svůj potenciál. Závěr knihy nenechá nikoho na pochybách, rád bych našel to její odhozené kolo v moskevském parku.

4 28.12.2014

Čtu autorské knihy, nikoli knihy o autorech. O životě a názorech Tolstého si matně vybavuji jen vyprávění o něm v Hovorech s TGM, o jeho rozporuplnosti a jistém pozérství. Jen díky existenci audioknihy ve skvělé(!) interpretaci Ladislava Mrkvičky jsem se odhodlal poznat tohoto klasika.

Také se cítím zmaten, jak si toto dílo vyložit? Zpočátku jsem si říkal, že to snad autor nemůže myslet vážně. Ale nyní, po dočtení do konce, v té novele vidím mistrovství a podivuhodnou rafinovanost. Přece nikdo nemůže myslet vážně, že by se Tolstoj ztotožňoval s výroky ultrakonzervativního obchodníka z úvodu knihy a následně i s hlavním vypravěčem. A i kdyby, sám v detailech předvádí jejich směšnost a zatemněnou mysl. Do hrdiny Pozdnyševa se lze vcítit, lepší studii žárlivého patriarchy jsem dosud nečetl, ale rozhodně neprobouzí soucit (s mužskými hrdiny). Despota je vylíčen jako despota. A že takoví hlásají ideály, nereálné modely života? Vždyť tak se to děje i dnes! Možná se Tolstoj v proslovech hrdinů přece jen snažil prodat své extrémní názory, jurodivý pohled na svět, ale vylíčil je s takovou znalostí psychologie a dávkou sebeironie, že je nelze považovat za návodné. Od závěru, líčení hrdinova transu jsem se nemohl odtrhnout. Geniální, až autora podezřívám, že to samé musel spáchat a prožít ve skutečnosti.

3 31.07.2020

Autorku znám už léta coby čtenář jejích glos a reportáží v Respektu. Přesto nebo právě proto jsem neměl velká očekávání a prostě jsem chtěl zjistit, jaká je tedy vlastně spisovatelka, když to pokaždé napíšou za jejím jménem. Také jsem toužil po změně a chtěl se přesunout někam, kde to neznám, na opačný konec světa.

A tedy klobouk dolů! Po asi třiceti stranách se mi čtení zalíbilo a nakonec jsem po delší době litoval, že nějaká kniha tak brzy končí. Vynořují se v ní barvité a svěže načrtnuté postavy a jejich spletenec příbuzenských i milostných vztahů, jak se na ten region sluší a patří. Hadí téma se pozvolna prosmýkává textem, obtáčí se kolem postav jak škrtič Haré a přidává románu další, přitažlivý magický rozměr. A ještě se autorce podivuhodným způsobem povedlo naroubovat na latinskoamerické reálie slovanské pohádky a krutou minulost polských pogromů. Takže jsem se nakonec a nečekaně zase dostal na východ Evropy, kamsi na pomezí Polska a Běloruska. To už je snad můj osud. Nebude to má nejmilejší kniha, bude to kniha, kterou rád doporučím a možná se k ní ještě vrátím.

Hezké rozloučení milenců: "Nemohl jsi tady trčet celé věky se mnou, v téhle díře. Jsem ti ale vděčná, protože jsi mě probudil, znova jsem začala něco cítit, rozhýbal jsi mě jako nějaký mechanismus, který snad už bude fungovat. No tak běž!"

...
"Bílý had v kořenech spí
nemůže dál
nabírá sil

Líbej ho na jazyk
buď jeho očima
rozpleť ty kořeny, těma to začíná"

3 10.11.2019

Měl by to být ideální mix podle mého gusta: Dálný východ, drsná všednost, ženské hrdinky, různé pohledy, spisovatelka sympatickou vrstevnicí, přísliby poetického jazyka. A přesto jsem tuto knihu někde ve dvou třetinách vzdal, což se stává málokdy. Prvotina 22leté autorky v reáliích cizí kultury je ambiciózní počin, ale při četbě jsem nenašel nic, v čem bych našel zalíbení. To se prostě může stát. Minuli jsme se.

3 10.12.2018

Ze Dne sedmého mám velmi rozporuplné dojmy. Myslím, že jako Evropan nemohu plně docenit satirický osten ke skrývaným reáliím čínské společnosti a že v českém překladu je jazyk románu až příliš syrový a úsečný. Na druhou stranu je autorův námět i fantazie originální, román nenudí a vhled do života vrstev na dně státního kapitalismu poučný a místy děsivý. Jü Chua v tradici východoasijských spisovatelů navíc umí čtenáře dojmout i zcela banálními situacemi.

Možná Den sedmý trpí tím, že chce být vším najednou. Humornou satirou, sžíravou kritikou, dojemným příběhem, milostnou lyrikou, duchovní útěchou a ještě k tomu se snaží vypočítat co nejvíce čínských společenských neduhů. Na mě je toho až příliš, ale přesto četbu rád doporučím každému, kdo chce poznat Čínu i z jiné strany, než z propagačních materiálů s pandami a rudou hvězdou.

Je to asi první moje kniha, kterou bych raději shlédl ve filmové verzi, buď jako animovaný film, nebo mysteriózní fantasy v podání dlouhých, tichých záběrů poetické kamery. Den sedmý je totiž vlastně takovým filmovým scénářem.

3 30.06.2018

Přečtením Svaté knihy vlkodlaka jsem se rázem stal Pelevinovým fanouškem, úplně mě očaroval. S velkou chutí jsem se tedy začetl i do Snuffu a ano, i zde nalézám geniální nápady autora, čtivé dialogy a bezuzdnou zálibu v sondování těch nejtemnějších lidských pudů. To všechno Pelevin umí. Ale tentokrát ten příběh prostě skřípe, logika se zadrhává a apokalyptický svět trpí přemírou nedopečených nápadů, jež kazí kostrbaté popisy všech možných hejblátek a vulgarita zakrývající nedotaženost. Přitom autorovy oplzlosti mi ve Svaté knize vůbec nevadily, tam mě bavily a četly se s lehkostí.

Naštěstí je kniha skutečným gejzírem originálních nápadů, vtipných novotvarů a čtenář si tam najde dějové linky, které prostě baví. Já jsem si neskutečně užíval vztahu hlavního hrdiny s androidkou, robotickou milenkou - "surou" Kajou, u níž si v rozporu s návody výrobce a doporučeními sommeliérů (!) nastavil na maximum nejen Svůdnost, ale také Mrchovitost :-) a co nejhůře, i Oduševnělost! Tenhle smrtelný koktejl mučí hrdinu na tisíc a jeden způsobů, až jsem mu skoro záviděl. Pro tohle stojí knihu číst a třeba jiné pasáže o životě Orků přeskakovat.

Půvabným neologismem postmoderního líčení je slovo "manitou". Rozklad civilizace přetavil původního indiánského Manitoua v nového trojjediného boha: Stvořitele, Peníze a Monitor. Tohle jako satira naší civilizace a postfaktické společnosti funguje skvěle. Ale přesto ty čtyři hvězdičky dávám jen s odřenýma ušima.

3 10.05.2018

K Městečku mě přivedl Amos Oz a jeho vyznání k Andersonovi - byl pro něj životní inspirací. Kvůli němu se Oz rozhodl stát se spisovatelem. Dnes už se nedivím, tohle je mimořádná sbírka povídek. Amerika počátku 20. století, jak ji neznáme. Křehké, oduševnělé, citlivé příběhy, navzdory drsným reáliím amerického venkova.

3 28.12.2014

Nejlepší český román desetiletí. Obdivuji autora za odvahu a upřímnost. A schopnost předat svou zkušenost se světem i sebou samým bez příkras a přitom poutavě. A Sibiř? Od přečtení knihy mám dojem, že už jsem tam byl.

3 18.01.2014

Patlas mě mile překvapil, spousta vtipných nápadů, krásné ilustrace, baví mě snad ještě více než děti. Oceňuji i hezkou sazbu a vazbu. Mezi mořem komerčních (a odfláknutých) knížek pro děti je tahle pokladem.

Přeju autorce spoustu dalších úspěšných děl, ať už to bude cokoli.

2 06.01.2022

Úvodem chci připomenout, že mám slabost pro severskou kulturu a všemožné bizarnosti. Přesto se budu od ctěného obecenstva tentokrát odlišovat. Čmeláčí med je po velmi dlouhé první kniha, kterou bych si rozhodně znovu nikdy nepřečetl. Alegorii vztahu obou bratrů jsem pochopil a sama o sobě je zajímavým námětem. Ocenit lze i stručnost. Ovšem literárně je té úspornosti a strohosti přespříliš, dialogy v nepřímé řeči ještě více odcizují od už tak cizích postav. Z některých nechutností mi bylo špatně a nedokázal jsem je vyhnat z hlavy. Samoúčelný hnus. Z té knížky mi nebylo dobře a nic mi nepřinesla. Paradoxně si dovedu představit, že filmová adaptace by mohla být lepší.

2 05.07.2020

Ryšavého Cesty na Sibiř byly mistrnou zpovědí autora i realistickým záznamem ruského Dálného východu. Ve Vrači svou jinakostí atraktivní ruské prostředí zůstává, stejně jako vynikající autorův styl. Už ovšem tolik nevtáhne, i když stále baví a čte se dobře a plynule. Prostředí divadelníků mně není tak blízké, což se zřejmě promítlo do mého hodnocení. Přesto je to kvalitní četba.

Jedním darem mě kniha obohatila trvale: znovuobjevením (Gribojedov) slovního spojení "Hoře z rozumu." Asi nebudu sám mezi aktivními uživateli Databáze knih, kdo tím trpí :-)

2 13.05.2018

Kniha začíná a dlouho se tváří jako nepříliš originální dobové líčení opileckých historek z Moskvy v záchvatu rozpadu Sovětského svazu. Postupně je stále zřejmější, že hrdina Otto von F. se v deliriu stává akterém svého vlastního Procesu, propadá se stále hlouběji do útrob Moskvy, jakéhosi podsvětí, kde se mu převozníkem stává cikánský kapsář, jenž ho obírá o pomyslnou zpáteční jízdenku do života nahoře. Podsvětí ovládají běsi, kteří se, jak autor bezděky předpověděl, nesmíří se ztrátou své moci a úpadkem a vylezou opět na povrch. Propad z reality do surreálna podtržený podmanivou du-formou činí z knihy příjemný čtenářský zážitek.

2 25.03.2018