KillHurt
komentáře u knih
Proces změny
Martha Wells
Druhá kapitola z Robokatova nového života. ART je velkým oživením a podtrhává vývoj hlavní postavy. Bohužel samotný příběh není až tak kulervoucí. Jedná se o jednoduchou misi, která nezaujme ani nepotěší. Samotný Robokat neví, jestli má lidské postavy rád a nebo jsou mu putna. Takže si odškrtneme druhou misi, druhý díl a jedeme dál.
Výpadek systémů
Martha Wells
Nenáročná rychlovka, která však přichází s několika svěžími nápady na téma lidství, vědomí ad. Robokat je dostatečně odlišný od jiných pohledů na roboty. Možná je to tím, že se autorka odklání od obvyklých klišé, možná tím, jak je hlavní postava vykreslena (introvert se sociální fobií). Poměrně osobní příběh dokáže rozdat karty pro nadnesení dalších dějových linek v dalších dílech.
A jestli neumřela, vyšiluje dodnes
Skottie Young
Po Krysích královnách jsem si říkal, že mě jen tak nic nepřekvapí. No, spletl jsem se. Nesnáším Pohádkov je nádherně ujetá hovadina, která se nebojí a neštítí absolutně ničeho. Je to šílené a já to miluju.
Útok vyšinutých zmutovaných zabijáckých obludných sněhuláků
Bill Watterson
Opět smích, nostalgie nad ztraceným dětství i hluboké zamyšlení. Nejraději mám Calvinovy chvilky trudomyslnosti, kdy komentuje vlastně celé lidstvo i se všemi našimi neduhy. Navíc jeho hry se čím dál tím víc blíží spíše psychické poruše než přebujelé fantazii.
Vědecký pokrok dělá „žbuch“
Bill Watterson
Stále se bavím. Stále mě Calvin dokáže rozesmát i donutit se zamyslet. V případě duplikátoru si myslím, že Calvinovy hry začínají mít prvky začínající schizofrenie.
Venom
Rick Remender
Venom je skvělá postava a Flash se jako jeho hostitel hodí výborně, akorát mi přijde, že dostal za uši od života víc než bylo třeba.
Tajemství Morie
Vladimír Šlechta
Fajn oddechovka, u které je třeba zapomenout, že navazuje na fantasy ságu, ne kterou se nesahá a je skoro svatá. Osobně jsem uvítal jiný pohled na na klasiku klasik a přišlo mi to osvěžující. Jde poznat, že se autor opravdu nad některými věcmi zamýšlel. Možná proto pravověrným fanouškům nejde Tajemství Morie pod vousy. Šlechta se zamyslel nad věcmi, které Tolkienovi trochu drhnou. Na druhou stranu si Šlechta poměrně ulehčil práci a úspěšně vykrádá sám sebe. Během celého příběhu se dá narazit na spoustu prvků z autorova Pohraničí. Každopádně jde poznat, že Šlechta Tolkienovo dílo miluje. To ale neznamená, že si z něj nemůže udělat srandu.
Za stíny
Brent Weeks
Předně autorova práce s postavami je skvělá. I když mi 20 bylo už před pár lety, tak jsem se do Kylara a jeho vrstevníků dokázal vcítit. To že máte zachránit svět je fajn, ale pokud jste u toho pořád panic, tak je to pořád pruda. Druhý díl jsem četl před půl rokem a první před roky čtyřmi. Z těchto důvodů jsem se ztrácel v některých postavách a podrobnostech. Třeba doteď si nejsem schopen vybavit, že se v prvním díle vyskytoval Dorian a spol. Chtělo by si to dát v rychlejším sledu. Přesto mě autor dokázal udržet v příběhu a všechny cestičky navedl do zdárného konce. Osobně mám raději delší rozloučení s postavami, ale možná by takto zastínil bombastický závěr. Weeks se nebojí některé dějové linky nechat ladem a chtít po čtenáři, aby si vše domyslel (např. loďka se dvěma černými vlajkami). Místy to působí jako neuvážené škrty, ale mi to vyhovovalo.
Hedvábník
Robert Galbraith (p)
Kniha by potřebovala seškrtat. První díl byl o dost svižnější. Chápu, že autor/ka potřebuje vylíčit vztahové problémy svých postav - v čemž je skvělá a ne že ne - a dokreslit okolnosti vraždy. Vzhledem k tomu, že úmrtí Owena je vykecané už v anotaci, tak možná není třeba se snažit o jeho nalezení na x úvodních stranách. Druhá půlka už dostává tempo a dá se říct, že přestává čtenáře nudit. Opravdu jsem se v první půlce nudil a to i přes pokus o naturalistické popisy vraždy. Upřímně by mě zajímalo jakými osobnostmi se nechala Rowlingová ve svém románu inspirovat.
Likario
Vladimír Šlechta
Šlechtova představa o Draculovi byla skvostná. Opět se nezalekl šedi. Svět přece není černobílý, tak proč by měl být hlavní záporák zloun, který chce zničit svět a na klíně má bílou kočku. Takový Wolferin rozhodně není. Wolferin je posedlý mocí, má řadu "zlých" aspektů, které - světe div se - se mnohdy dají pochopit. Wolferin dělá chyby a je trošičku posedlý, ale rozhodně to nemyslí úplně špatně. Moc se mi líbí, jak autor dokáže nepotřebnou vedlejší postavu uklidit stranou a ještě to vyzní jako skvělý vývoj charakteru. Kniha si dělá sama ze sebe legraci a podtrhuje věčné deus ex machina z předcházejícího dílu - dědeček vždycky zachrání situaci. Příběh je poměrně jednoduchý, ale velice zábavný. Jak akcí, tak humorem. Thompson nemá moc prostor na své antihrdinovské výstřelky, protože je na domácí půdě a moc dobře si uvědomuje, komu může šlápnout na palec. Přesto je to stále "hrdina", který se nebojí tasit meč a propíchnou někoho, kdo se mu zrovna nelíbí. Arrieta se skvěle zapracovala do skupiny a dokázala si urvat své místečko a to i přes přetlak silných hrdinek s elfí krví. Opět kvituji malé náznaky pro další díly a pokračování.
Šílený les
Vladimír Šlechta
Oproti Krkvavému pohraničí je nástup Šíleného lesa o dost pomalejší. Velice rychle si odbudeme úvod. Hlavní postavy skončí v lese a děj se pomaličku line. I přes existenci akce se první půlka snaží spíše vykreslit postavy a celou nastalou situaci v Pohraničí. Při příchodu do Progessu jsou už tak karty vyložené na stole a stačí jen sledovat, kam nás to všechno zavede. Opět je přítomen jistý detektivní prvek, kdy je nám postupně odhalováno, kdo je hlavním viníkem. Obrovským plus je, že zas a znova je hodně těžké určit, kdo je dobrý a kdo zlý. Všechny postavy mají své motivy a pohnutky a Pohraničí rozhodně není černobílé. Čím dál tím víc to připomíná fantasy western než klasickou tolkienovskou fantastiku.
Thanos Nezbytný
Dan Abnett
To byl zase maglajz. Jako u mnohých jiných komiksů mi i tady zážitek kazí má velká nevědomost. I když čtu komiksy už nějaký pátek, tak stejně jsem narazil na řadu postav, o kterých jsem slyšel poprvé. Bohužel americký hrdinský komiks je součástí naší pop-kultury jen chviličku a zatím nejsme na takové úrovni, abychom zvládli tento kousek zkousnout. Ale jinak se jedná o zdařilou a krásně barevnou space operu nevídaných rozměrů.
Útok titánů 20
Hadžime Isajama
Z tohoto dílu sálá zoufalství a strach a právě tím je nejvíc podobný samotným začátkům. Zkušenosti hlavních postav pokročily. Stejně tak pokročila i hrozba, které čelí.
Útok titánů 19
Hadžime Isajama
Opět pořádná akce se závěrečným cliffhangerem. Předcházející díly byly fajn, ale postrádaly akci, které je v tomto díle vrchovatě.
Útok titánů 16
Hadžime Isajama
Ty jo. Mám pocit, že mi to dalo více otázek než odpovědí. Nicméně jsem rád, že některé linky si můžu škrtnout a zase se boj přesune mimo zdi.
Hrobař 3 a 4
Xavier Dorison
Předcházející díly daly znát, že Hrobaře jen tak někdo nepřečůrá. Hle. Zde je úctyhodný soupeř moriartovsko-lectorovského ražení. Postavy jsou zaběhnuté a čtenář se je naučil mít rád. Díky tomu o ně může mít i strach. Navíc se trošičku poodhalí minulost hlavního protagonisty.
Hrobař 1 a 2
Xavier Dorison
Bál jsem se, že Hrobař bude nezáživnou postavou, která vše sleduje z dáli. Má však svou minulost a děj je zasazen do míst, kde není třeba mít hrobaře v každém městě. Tudíž je třeba za prací putovat. První dva díly uvádějí hlavního hrdinu a staví ho proti místním balíkům, kteří jsou evidentně mimo jeho ligu. Komiks se dobře veze na vlnách westernu. Dokáže však i přispět svěžími nápady.
Říše stínů
Andy Diggle
To bylo tak fajn občas se dozvědět, jak to bylo dál. DD jako záporák sedí výborně a dokonce mu člověk věří jeho motivaci, která je nosná i bez našeptávače. Já bych se toho nebál a nechal ho kopat za zlo už napořád.
Krvavé pohraničí
Vladimír Šlechta
Neuvěřitelné, že máme takhle výborného autora high fantasy. Postav je přehršel, ale čtenář se v nich neztrácí. Každá osoba, každé místo i každá nestvůra má svou historii a účel. Nic není prvoplánové. Příběh místy spadá až do detektivky a v závěru, kdy vše zapadlo do sebe mi (už po několikráte spadla čelist). Už dlouho se mi něco nečetlo tak dobře. To že se zaseknu v noci u dobré knížky se mi stává pravidelně, ale že bych knihu dočetl a i přes brzkou ranní hodinu si vzal do ruky hned pokračování, jen tak obvyklé u mě není. Jak já se těším na další díly. Kvituji volbu vyprávění v přítomnosti při bojových scénách. Získaly tím na akčnosti a nevyhnutelnosti. Konečně nějaká fantasy, která neřeší likvidaci arcipadoucha. Pohraničí totiž řeší, co bylo po tom.
Útok na pekárnu
Haruki Murakami
Murakami mě nikdy nelákal. Tato útlá knížečka pro mě byla dobrým navnazením na obsáhlejší jeho kusy. Děj ubývá velmi rychle a nenudí. Jako seznámení s autorovým style ideální. Co dál?