KaRei komentáře u knih

Tak to si ze mě dělá Paolini srandu. Zabít je málo. To nestačí. Snad to napraví budoucím 5. dílem, který snad začne psát až vydá svou současnou sci-fi povídku.
Knížka byla dobrá a souboj z Galbatorixem zajímavý. Ale ten konec.... ten konec.....
Celou dobu jsem držel Eragonovi palce. Knížka končí takovým způsobem, že si říkáte, že vám prodali nějaký chybný výtisk, kde poslední stránky s tím správným šťastným koncem chybí.
To je konec? Takhle to skončí? To nepokračuje dál?

7 18.08.2016

Tuto knihu jsem si přečetl jen ze zvědavosti, abych mohl porovnat, o kolik jsou Petiškovy báje chudší například proti Mertlíkovu zpracování. Informacemi jsou chudší opravdu o hodně a například mě zklamalo, že zde zcela chybí zrození titánů a bohů, a začíná se až od Prométhea. Ale zato kvalitou vyprávění (když odhlédnete od množství informací) je kniha prvotřídní. Vyprávění je živé a poutavostí textu lepší než Mertlík (to neznamená, že by byl Mertlík špatný). Petiška nedává znát, že někde něco vynechal, a děj dokonale uzavírá. Pokud řecké mýty neznáte, ani si toho nevšimnete a kniha zanechá výborný dojem. Znalcům řeckých mýtů to může možná vadit, ale pro ně tato kniha určena není. Petiška přivítá neznalé do světa řeckých hrdinů nejlepším možným způsobem. A pak je na nich, zda si budou chtít rozšířit obzory například bájemi od Mertlíka.

6 16.05.2018

Když jsem knihu objevil zaprášenou a zapomenutou na staré půdě, nevěděl jsem, co přesně od ní čekat. Velice mile mě překvapila krásným romantickým příběhem zasazeným do antických Pompejí. Prostředí je popsáno znamenitě a v hlavě se mi tak utvářely obrazy římských ulic, domů, a zahrad. Ač obálka se dvěma gladiátory evokuje spíše dojem dobodružství a krvavých bitev, opak je pravdou. Většina příběhu je věnována mladému Glaukovi a jeho milé, a taky Glaukovým večírkům s kamarády.
Květinářka Nýdie působila velice mile a hned jsem si ji oblíbil. Škoda že se tak nešťastně zamilovala. V tom milostném trojúhelníku jsem byl hodně rozpolcený, komu fandit.
Závěr knihy ve mě zanechal hluboký dojem, a na tuto knížku, kterou jsem našel na půdě čirou náhodou, jen tak nezapomenu :-)

6 18.08.2016

Úžasná kniha, kterou jsem přečetl ve 3 dostupných českých překladech - Šrámkův, Mertlíkův, a Vaňorného. Už jenom to, že jsem ji byl vlastně schopný přečíst 3x za sebou, a ani jednou jsem se u toho nenudil, vypovídá o kvalitě tohoto díla, které přetrvalo tisíciletí.

Velkou výtku mám k modernímu Šrámkovu překladu. Je sice psaný modernější češtinou a tím i čtivější, ale vypouští Homérovská přirovnání a dokonce celou poslední kapitolu (usmíření s pozůstalými Ithačany po ženiších). Aby chybějící kapitolu laik hned neodhalil, rozdělil Šrámek jednu z předchozích kapitol na dvě, aby i on měl 24 kapitol/zpěvů, jako originál. Absenci přirovnání bych ještě jakž takž překousl, ale vypustit závěr, zvláště když v předchozích kapitolách Odysseus sám svému synu říká, že jejich úsilí není zdaleka u konce a musí se ještě vypořádat s pozůstalými, to je pro mě za čárou přijatelnosti. Šrámkův konec působí nedotaženě a je přímo do očí bijící, že tam něco chybí. Zápletka u něj zůstává nedořešená.

Mertlíkův překlad se mi líbil zřejmě nejvíce. Narozdíl od Šrámka je Metlíkův styl více básnický a dodává Odysseii půvab a vznešenost. U Šrámka čtete příběh, u Mertlíka čtete příběh a vychutnáváte krásu jazyka. U Mertlíka (i u Vaňorného) si navíc přečtete i tu Šrámkem vypuštěnou závěrečnou kapitolu, což považuji za obrovské plus. Mertlík ze všech 3 překladatelů zvládl podle mě nejlépe scénu s jazykovou hříčkou Odysseova jména "Nikdo" u kyklopa. Mertlíkova verze kyklopovy odpovědi ostatním kyklopům na otázku, kdo mu ubližuje, nemá prostě chybu. Ani Šrámek ani Vaňorný to nedokázali tak bravůrně.
Snad jedinou nevýhodou vydání Mertlíkova překladu (jiné než Odeon 1984 jsem nenašel) je formát - jde o velkou A4 místo kompaktnější a do ruky vhodnější A5.

Vaňorného překlad posouvá krásu jazyka ještě o kus dál. Je starší než Mertlíkův, obsahuje více archaismů, a větná skladba je také velmi odlišná (pochází ze začátku 20. století), ale to jí dodává její kouzlo, krásu, a vznešenost. Nicméně pro první čtení Odysseie (tedy pokud běžně nečtete knihy psané starou češtinou) bych Vaňorného nedoporučil, jelikož jeho text považuju pro čtenáře za nejnáročnější.

Je škoda, že všechna nová vydání (až na vyjímku od Rezka, který v 90. letech vydal Vaňorného překlad) vychází jen se Šrámkovým překladem (ke kterému mám silné výhrady), a že nejsou nová vydání Mertlíkova překladu. Pokud máte příležitost, rozhodně Mertlíka doporučuji.

Nesmrtelná klasika. Prvních pár odstavců jsem si musel zvykat na zpěvnou (básnickou) skladbu tohoto díla, kde je přece jen jiný slovosled, než na jaký je zvyklá moderní čeština. Po prvních stránkách jsem si na to však přivykl a text mě začal unášet a já jím volně plynul. Podotýkám, že jsem četl vydání od Rudolfa Mertlíka. Novější vydání od Vladimíra Šrámka je přeloženo jiným způsobem, a řekl bych, že o něco novější češtinou a pro někoho zřejmě i čtivější. Podle mě k této klasice antické literatury ale Mertlíkův překlad sedí lépe a působí lepším a vznešenějším dojmem.

Výčet vojsk je nejnáročnější pasáží na přelouskání a asi tak v jeho polovině jsem začal uvažovat, že bych jej přeskočil (přesto jsem jej dolouskal až do konce). Naštěstí je to jen část jednoho zpěvu a vícekrát se nic podobného v Íliadě už neopakuje.

Poměrně úsměvným dojmem působí situace, kdy se uprostřed bitvy na někoho řítí některý z hrdinů, a napadený nešťastník má čas k sobě najít druha, vysvětlit mu, kdo se to na ně řítí, vypovědět mu útočníkův rodokmen a jaké skutky vykonal, povědět mu legendu o tom nejslavnějším útočníkově skutku, vyzvat druha, aby se společně postavili k obraně proti němu, společně jej přemohli a tím si vydobili slávu, a nakonec ještě stihne nastavit svůj štít a zastavit tak útočícím hrdinou hozený oštěp. Člověk by nevěřil, co všechno se dá stihnout během letu vrženého oštěpu, dokud si nepřečte Homéra :D
Z bitev jsem také získával dojem, že většinu času tam vojáci nedělali nic jiného, než že stahovali z padlých jejich zbroj jako trofej, nebo postávali opodál a čekali až je někdo povzbudí. Při čtení Homérova popisu "bitevní vřavy" jsem si tak více představoval bandu hrbících se mužů nad padlými a svlékajícími jim jejich krunýře, zatímco zbytek vojska jen tak postává opodál a váhá jít do zteče s nepřítelem, než skutečnou bitvu, ve které se něco děje. Tvrzení, že starší doba nebyla tak uspěchaná, zde nabývá zcela nového významu. :-)

Osobní přítomnost bohů byla velmi zajímavá a dávala ději další rozměr navíc. Po pravdě, Héru jsem nesnášel už dříve, ale po přečtení Íliady nesnáším i Athénu. Pokud se pomáhá jen Řekům, je podle nich vše v pořádku, ale běda jakmile Árés nebo jiný z bohů začne pomáhat Trójanům. To mu hned začnou spílat, co si to dovoluje, a Athéna utíká k tatíčkovi Diovi fňukat mu na klíně a stěžovat si na ně. Takové potvory se jen tak nevidí. Připadá mi, že jejich prostřednictvím se Íliada snaží za každou cenu stranit Řekům - kdo pomáhá Řekům, je hodný, kdo Trójanům, je zlý. Od řeckého autora je to pochopitelné, ale u mě osobně tato křečovitost působila spíše opačným způsobem, a čím více se skrze Héru a Athénu snažila protlačovat správnost Řeků, tím více jsem fandil Trójanům.

Ještě musím říci, že mě hodně překvapil konec. Mylně jsem se domníval, že pověst o Trojském koni, pádu Tróje, a smrti Achillea jsou právě v Homérově Íliadě. Íliada však končí ještě před těmito událostmi, což je škoda.

Kniha se mi velmi líbila. Děj je plný zvratů, a Mertlíkův překlad mu dává vznešenost, kterou si Homérova Íliada zaslouží. Už se těším na Odysseiu.

5 29.01.2017

Super rozšíření k Silmarilionu.
Velice se mi líbila kapitola o Tuorovi (škoda že končí, jakmile je Gondolin na dohled), Númenorském námořním králi, a pak povídání o Drúadanech. Jestli se vám podařilo začíst se do Silmarilionu a máte chuť na další informace o Středozemi, rozhodně vám tuto knihu můžu doporučit.
Jen je škoda, že Argo tuto knihu nevydalo také ve formátu jejich ilustrované série.

5 01.09.2016

V druhém díle je docela klid. Eragon poznává Elfské království a učí se být dračím jezdcem. Hlavní napětí se zde pro mě přesunulo na vývoj vztahu Eragona a Aryi, který jsem hluboce prožíval.

5 18.08.2016

Skvostný odkaz starých seveřanů, který přežil již přes 1000 let. Obálka od Arga je parádní a už na první pohled vidíte, že jde o vyjímečnou knihu. Rychle jsem se do ní začetl a neustále jsem byl zvědavý, co se dozvím na dalších stránkách.

Mytologická část knihy byla trošku divočina. Pobrat všechny informace bylo trochu náročnější. Přece jen seveřané své písně/básně přednášeli publiku, které tuto mytologii znalo velice dobře a znali kontext, takže nemuseli rozvádět kdo je kdo. Stačila zmínka jména nějakého severského boha, nebo mýtického místa, a doboví posluchači byli v obraze. Já jsem se v tom trochu ztrácel a připomnělo mi to Silmarilion od Tolkiena - vychrlení míst a jmen a čtenář nevěděl, kde mu hlava stojí.
Budoucím zájemcům o přečtení bych tak asi doporučil nejprve přečíst prozaickou Eddu od Snorriho Sturlusona, která má text uzpůsobený pro neznalého čtenáře, a potřebný kontext severské mytologie krásně poskytne. Poetická Edda vám pak do toho krásně zapadne.

4 03.10.2016

Dílo Tolkiena vám ukáže propracovanost světa, který vytvořil. Překvapí vás hloubka a propojenost, vzájemné vazby, historické příčiny a jejich důsledky, které se samy pak stávají příčinami důsledků v dalších věcích Středozemě. Tolkien nevytvořil jen příběh o Středozemi, ale doslova epický svět gigantických rozměrů a neuvěřitelně titěrných detailů. Říct o jeho díle že je to skvělá fantasy zdaleka nevystihuje její mocnost.

Knihy jsem četl chronologicky podle děje, tedy jsem začal Silmarilionem. Začíná mýtyckým stvořením Středozemě, popisuje vznik elfů, trpaslíků a lidí, a vlastně kompletní historii Středozemě před událostmi Hobita a Pána prstenů. Je však psán kronikovým (faktografickým) způsobem. Jde po faktech a ne po květnatých románových popisech. Suše předkládá kdo, kdy, kde, jak a s kým udělal nebo se co se kde událo.
Pokud příběh Pána prstenů neznáte (ani z filmu) pak raději začněte od Hobita s Pánem Prstenů, a Silmarilion si nechjte až na konec. Poslední kapitoly Silmarilionu svým kronikovým způsobem shrnují děj I těchto knih a zbytečně by vám prozradil jejich jinak napínavý konec.
Při čtení Silmarilionu jsem musel neustále otevírat mapu a rodokmeny a hledat kam že to vlastně kdo šel, abych se v tom neztratil. Bez nich bych za chvíli nevěděl, která bije. Ta mapa s rodokmeny hodně pomohla a ke čtení Silmarilionu rozhodně doporučuju mít je po ruce a jezdit si po nich prstem. Názvy se pak v hlavě krásně spojí s místy na mapě a až budete v půlce, tak budete vědět že tady na východ od Doriathu je les, kde žil ten zlý elf, anebo že tady v těch kopcích se stalo to a tamto.

Hobit byl pak velice jednoduché čtení a ze stylu je znát, že jej Tolkien psal pro děti. Vyprávění je velice pohádkové.

Pán Prstenů byl parádní I když jsem viděl filmy. Spousta scén byla ve filmech podána jinak, nebo v něm nebyla vůbec. Bylo velice napínavé číst scény které se do filmu nedostaly a zjišťovat, co se tam všechno vlastně ještě stalo. Nebo naopak u scén které film pozměnil tak zase zjišťovat, jak to vlastně bylo "doopravdy" (tedy jak to pan Tolkien skutečně vymyslel).

4 18.08.2016

Moje nejoblíbenější knížka z dětství. Kam se na Modrý vláček hrabe Mašinka Tomáš :D

4 18.08.2016

Pěkně převyprávěný příběh s nádhernými ilustracemi. Ačkoliv jsem si u Rámájany posteskl, že je škoda, že není dostupný její plný překlad, ale jen prozaické zestručňující převyprávění, u Mahábháraty jsem tomu možná naopak rád, že byla předložena v takto zvládnutelné formě. Podle množství veršů v porovnání třeba s Homérovými díly odhaduju, že originál Mahábháraty by zaplnic celou jednu polici. Takto převyprávěná verze je však vměstnána do zhruba desetiny prostoru, který by jinak ve své skutečné šíři zřejmě potřebovala. Myslím, že z dostupných převyprávění je toto vydání Mahábháraty co do počtu stránek nejobjemnější. To hodnotím, stejně jako u Rámájany, jako plus, jelikož kniha má tak vice prostoru zachytit i drobnější detaily příběhu, než její hubenější alternativy.

Pokud jde o příběh samotný, je to buď fantasy přitažená tak moc za vlasy, že je téměř skalpovaná, nebo starověcí indové byli v aktivním kontaktu s pokročilou mimozemskou civilizací. Létající kočáry, nebo kočáry pohybující se bez koní se dá ještě považovat za standartní fantasy. Setkání s létajícím městem, které začne při napadení provádět úhybné manévry, už trochu začíná zavánět Akty X. A když kadence výstřelů indických lučištníků začne překonávat současný obranný systém Phalanx, a střet mocných nebeských zbraní začíná připomínat menší jaderný konflikt, nevím, jestli si nemám indické bohy začít představovat spíše jako zelené (nebo v případě Krišny asi modré) mužíčky z létajících talířů.

Absurdnost lučištnických soubojů zde vyniká Více, než v Rámájaně. Doteď třeba netuším, jak si vlastně mám představit scénu, kdy je hrdina popsán jako vystřelující šípy z luku oběma rukama najednou. V příběhu nad tím jeho spolubojovnící žasnou, a já žasnu s nimi. Stejně tak jen zírám na situace, kdy najednou vystřelují stovky šípů, a jejich soupeř je v letu sráží šípy svými. V Mahábháratě jde ale o tak běžnou věc, že to překvapí jen v prvních okamžicích, a za chvíli vám ani sestřelení tisícovky šípů v letu najednou nepřijde zvláštní.

Souboje se sice dost opakovaly, ale obsahovaly dostatek napětí a zvratů, aby jejich opakování nezačalo být až otravným.

Pokud jde o duchovní poselství, poskytuje kniha zajímavý náhled do filozofie indického náboženství. Příběh obsahuje dostatek různých situací, ve kterých hrdinové čtenáři předvádějí, jaké bylo indické chápání ctnosti a mravnosti, aby si čtenář mohl udělat docela slušný obrázek. Zajímavé bylo také sledovat nabourávání jednoduchosti určitých mravnostních pravidel Krišnou. První polovinu knihy totiž sleduje čtenář hlavní hrdiny a jejich mravní chování, které by se dalo jednoduše shrnout jako - vždy mluvit jen pravdu, vždy poslouchat starší, vždy dodržet slib, apod. A v druhé polovině nastoupí Krišna a začnou se objevovat různá "ale", kličky jak se dají některé závazky obejít, a jak ono "vždy" být čestný nemusí vždy znamenat vždy. Najednou se ukazuje, že mravnostní pravidla nebyla tak jednoduchá a přímočará, a že všude je nějaké to "ale". Ctnost a hřích se místy začínají dokonce prolínat, a v některých situacích dokonce jinak ctnostné chování by mohlo být hříchem, a naopak co by bylo jinak hříchem, může být za určitých okolností cností.

3 14.12.2018

Poté, co jsem si přečetl doporučení na tuto knihu jako lepší alternativě k Mertlíkovým Starověkým bájím a pověstem, měl jsem od tohoto díla vysoká očekávání. Robert Graves měl podle komentářů poskytovat mnohem více informací a širší výklad bájí, než dílo pana Mertlíka. Řecké mýty jsou informacemi skutečně natřískané a vskutku obsahuje informace, které se do Starověkých bájí a pověstí nedostly, nebo byly vynechány. Zároveň předkládá před čtenáře snad všechny známé varianty mýtů, a plusem je také vyčerpávající seznam referencí odkazující na díla antických autorů, ze kterých byly jednotlivé varianty načerpány. Člověku se tak dostane do ruky inspirativní seznam pro případnou další četbu, pokud by si snad chtěl přečíst originály. Gravesovy Řecké mýty (oba díly dohromady) jsou do počtu stran mnohem obsáhlejší než báje od Mertlíka, ale není to tak úplně detailnějším zpracováním bájí (ty sice detailnější jsou, ale není to ten pravý důvod, proč je Gravesovo dílo dvousvazkové), jako spíše pokusem každou báji vysvětlit a zasadit do historického politického, náboženského, a sociálního kontextu. Text bájí a Gravesův rozbor bájí je přibližně 50:50 - půlka kapitoly je báje, půlka kapitoly je rozbor. Ke konci prvního dílu si ale člověk začíná říkat, je-li to nutné, jelikož Gravesovo vysvětlení každého mýtů se točí jen a pouze kolem rituálních vražd králů v matriarchální společnosti archaického Řecka, nebo nahrazením matriarchální společnosti patriarchální. Toto téma se dokola opakuje, až to působí poněkud absurdně.
Bez těchto analýz zabírají texty samotných mýtů přibližně podobný prostor, jako u Mertlíka, což ve spojení se snahou poskytnout co nejvíce informací a navíc z několika různých variant mýtu vedlo ke znatelné strohosti prózy. Jazyk knihy je tak spíše encyklopedický, než výpravný. Jejím cílem je předložit informace, a ne si hrát se slovíčky nebo se snažit o poutavost vyprávění. Mýty samy o sobě ale dokážou zaujmout i v tomto encyklopedickém podání, to je ale spíše mýtem samotným, než kvalitou Gravesova vyprávění.
Jako encyklopedie mýtů je tato kniha výborná. Jako knížka ke čtení je příliš strohá a různé variace mýtů způsobují ve vyprávění chaos a pocit nekonzistentnosti. K dočtení do konce jsem se musel dost přemáhat. Kniha mě bohužel zklamala, protože jsem čekal dílo výpravnější, zatímco tuto knihu bych řadil spíše mezi literaturu naučnou. Jde tedy jen o úhel pohledu a očekávání. Pokud k ní přistoupíte jako k encyklopedii/učebnici, zklamat by vás neměla.

3 20.06.2018

Výborná kniha. Líbí se mi uspořádání mýtů přibližně podle dějové chronologie, takže posloupnost mýtů má hlavu a patu. Příběhy se dobře čtou, akorát konce mýtů jsou občas poněkud odbyty jednou nebo dvěma větami shrnující zbytek hrdinova života, což je trochu škoda. Nevadilo by mi, kdyby i zde šel autor do podrobnějšího vyprávění, i za cenu, že by se kniha natáhla na více svazků. Kniha i tak obsahuje velké množství informací a i když místy není psána tak popisně, přesto nepřekračuje hranici, kdy by ztrácela na poutavosti.

3 16.05.2018

Líbila se mi přítomnost textu i v původním jazyce. Škoda, že netuším, jak by se měl správně číst (výslovnost). Každopádně zajímavé seznámení se staroseverštinou. Knížka obsahuje jen ty nejdůležitější poznámky a komentáře, a nesnaží se čtenáře unudit k smrti dalekosáhlým rozborem písně. To má schované pro druhý díl, který by se měl věnovat čistě jen komentářům k sáze, a ten kdo má o něco podobného zájem, si jej tak může dokoupit.
Tato sága u mne patřila mezi ty záživnější. Nudnější pasáží byly hádanky pro krále Heidreka - příliš dlouhé, přitom to vlastně bylo o ničem. Ale jinak povedené.

3 07.12.2016

Skvělá kniha o severské mytologii pro neseveřana :D
Z básnické Eddy jsem měl v hlavě dost rozcuchané informace. Snorriho Edda mi je pomohla krásně setřídit a spoustu věcí, které mi byly z básnické Eddy nejasné, vysvětlit.
Sága o Ynglinzích v závěru knihy byla sice dost nezáživná, mě šlo ale hlavně o mytologickou část, která svůj účel splnila na jedničku.

3 03.10.2016

Fantastická encyklopedie, která obsahuje hesla i méně významných bohů a hrdinů, na které často v jiných knihách o řeckých mýtech ani nenarazíte. Na knize se mi líbilo životopisné zpracování každého hrdiny. V řeckých mýtech se vyskytuje spousta postav, které se objevují nebo jsou zmíněny v několika různých mýtech. Pokud čtete mýty jako ucelená vyprávění, začnou vám některá jména vyskakovat jako povědomá už z jiného mýtu, ale při tom množství postav v mýtech jsem ztrácel přehled, odkud danou postavu znám / co dalšího daná postava ještě vykonala. V této knize jsou naopak všechny skutky dané postavy shrnuty pod její heslo a spousta mýtů se tak začne zajímavým způsobem mezi sebou propojovat. Nechápal bych tuto knihu jako náhradu za jiné mýty vyprávějící knihy, spíše jako jejich doplnění, jako jiný úhel pohledu na spletitost řeckých a římských mýtů. Jiné knihy, např. Starověké báje a pověsti (R. Mertlík), vás provedou jednotlivými mýty. Tato kniha vás provede jednotlivými postavami.

2 27.08.2018

Tady praští do očí ten rozdíl mezi severským a moderním stylem. Před touto knížkou jsem četl překlad originálního Beowulfa, a při čtení tohoto současného převyprávění jsem si díky tomu mohl všímat rozdílů mezi nimi. V porovnání variant vedle sebe skutečně vynikne stručnost severských básní. V moderním převyprávění se tak, jak je u současné literatury zvykem, zaměřuje autor na mnohem detailnější popis prostředí, postav a scén, a snaží se tak čtenáře více vtáhnout do děje, zatímco u severské literatury mi připadalo, že její stručnost spíše udržuje odstup čtenáře od děje samotného. Tato knížka si oproti původnímu originálu tak musí spoustu detailů domýšlet, aby vyplnila místa, kterými se severská literatura zkrátka nezdržuje. Ze začátku to bylo milé a až k souboji s Grendlovou matkou se mi to líbilo. Zklamal mě ale zcela změněný konec. Začalo to jiným způsobem poražení Grendlovy matky. A souboj s drakem ve finále nemá s Beowulfem společného už skoro nic. Je to škoda. Víc by se mi líbilo, kdyby se autor více držel originálu.

2 14.12.2016

Příběh Beowulfa byl zajímavý a docela napínavý. Hezký odkaz staré anglosaské literatury.

Množství poznámek a komentářů k samotné básni je ale až ubíjející. Nevadí mi se dozvědět nějaké historické pozadí daného díla, nebo nějaké myšlenkové zamyšlení na jeho smyslem, skrytým významem, apod., ale mělo by to být napsané čtivě, případně v rozumné míře. Tato kniha vás na začátku potrápí rozsáhlým 60-stránkovým úvodem, pak vám na pouhých 150 stránkách předloží samotného Beowulfa, a ke konci vám naservíruje ještě dalších 150 stran rozboru díla, napsaných naprosto nestravitelným způsobem. Proboha, vždyť to povídání o Beowulfovi má více stran, než samotný Beowulf!
Ve výsledku tak kniha působí dojmem, že jejím cílem nebylo prezentovat báseň o Beowulfovi, ale že jejím jádrem je vlastně jen polemika o něm. Je to kniha komentářů, ke kterým máte navíc i původní báseň, místo aby to byla báseň, ke která máte navíc komentáře.
Ve výsledku se mi jedna polovina knihy líbila (báseň), zatímco u druhé poloviny jsem se nudil a usínal (rozbor).

2 08.12.2016

Legendu o Húrinových dětech jsem už znal ze stručnějšího podání v Silmarilionu. Věděl jsem tedy, jak příběh dopadne, ale přesto mě kniha uchvátila. Mnohem detailnější, než v Silmarilionu. Nádherný příběh, ač se smutným koncem. Nazval bych to takovým Tolkienovým Hamletem :D

2 01.09.2016

Začátek byl docela těžký, než jsem si přivykl na archaičtější jazyk a slovosled. Po několika stránkách si na to "uši" přivykly a už jsem se nemusel vracet na začátek věty, o čem že se to vlastně v tom zpřeházeném slovosledu mluvilo :-)
Děj nabíhá velice zvolna. Až jsem si říkal, jestli se tam vůbec něco stane. Od utržení ledu byl ale příběh velice napínavý a do poslední chvíle netušíte, jak to dopadne. Naděje hrdinům postupně hasnou a šance na záchranu jen o vlásek unikají. Už zbývá jen pár posledních stránek a vy se zvolna smiřujete s tím, že se všichni utopí.Až doslova na poslední okamžik Verne tasí poslední trumf (dějový zvrat) a vy si s posledními řádky oddychnete :-)

2 18.08.2016