kackahracka komentáře u knih

Řeknu to takhle. Úvodní dvě souvětí povídky charakterizují celé dílo:
Nepřestala jsem honit, protože bych v tom snad nebyla dobrá. Přestala jsem, protože jsem v tom byla nejlepší.
Je to divné a blbě se to čte.
Takže tak.

9 15.06.2020

Prosímvás, četli jsme stejnou knihu? Tohle byla jedna z nejhorších slohových prací, co jsem se kdy pokoušela strávit. Dala jsem na komentář jedné ze zdejších uživatelek, která upozorňovala na nudný začátek a snažila se přetrpět prvních pár desítek stran.
Bože, odpusť mi, že jsem svůj čas věnovala něčemu tak otřesnému.
Předpokládám, že autor není doktor, jinak by nemohl vyprodukovat tak nestravitelný popis situací z pohledu nemocničního lékaře. Navíc stvořený jak automatem na strojový překlad. Jeden příklad za všechny, a to z okamžiku, kdy psychiatrička Ellen přijímá pacienta Brennera odeslaného s diagnosou paranoidní schizofrenie:
..........................(začátek úryvku)...............
Obrátila se k panu Brennerovi a natáhla se po jeho ruce, která připomínala na dotek mumii. Za to si Ellen poprvé vysloužila Brennerovu pozornost. V mužově pohledu se však nezračil ani náznak toho, že by svůj protějšek poznal, alespoň ve smyslu "Aha, to je nějaká žena v bílém plášti". Způsob, jak se na lékařku podíval, vypovídal přesně to, co muž vzápětí artikuloval:
"Agnnngalll."
Ellen štípla do tuhé kůže na Brennerově zápěstí. Vráska zůstala trčet jako kousek plastelíny.
"Neuvěřitelné!"
Když si Ellen všimla tázavého výrazu na obličeji sestry Marion, dodala: "Co nejrychleji mu dodávejte infuze chloridu sodného. Myslím, že za pár hodin budeme mít co do činění s úplně jiným člověkem."
Sestra svraštila čelo, takže chvíli vypadala jako mops. "Prosím?" "Malé zázraky může konat nejen Bůh, viďte, pane Brennere?" podotkla
"Garrrrsssllll," reagoval pacient a hlasitě si ubrzdil.
Ellen byla vysloveně šťastná, že se odsud může vytratit
............................(konec úryvku).....................

Připomínal na dotyk mumii...
Svůj protějšek poznal ve smyslu...
Způsob vypovídal...
Hlasitě si ubrzdil (???)
Ale hlavně - vsadit lékaři do úst větu "Co nejrychleji mu dodávejte infuze chloridu sodného", je jako přinutit pokladní za kasou vyslovit: "Vyskládejte si své zboží na ten elektronicky poháněný pojízdný pás z pogumovaného materiálu." Nevěřím, že věty podobného typu nervou uši i lidem, co o zdravotnictví neví vůbec nic.

Dále. To, že některá z postav reaguje nesrozumitelně, netřeba čtenáři doslovně a opakovaně předkládat detailním přepisem jeho slovního salátu. Vypadá to pak jako by si autor omylem lehl na klávesnici-čili otravné vsuvky typu: "zimmmzzzeeegnnnn", "šššdlo", případně "garrrrssssllll", mi vážně hýbou čtenářskou žlučí. Stejně jako potřeba zdůraznit hlasité volání stylem: "NIIIKDYYYY", nebo také: " ODEEJDĚTEE!" nebo "NEEEE!"

Autor evidentně trpí obsedantně kompulsivní potřebou popsat čtenáři jakýkoliv nepříjemný zápach. Nimrá se v přirovnání jak nadšený sekundář v játrech na pitevně, ve mě konkrétně to ovšem, místo sblížením se s reálnou situací, zanechalo jen pocit hnusu. Hnusu k autorovi.
................(začátek citací)..............
Ve vzduchu kolem Brannera se navíc vznášel čpavý zápach připomínající přezrálý camembert. Byla to směsice moči, potu a tuku, která tu smutnou postavu halila do neviditelného oblaku.
(...)
"Až přijde, musíš odsud utéct," zasyčela na ni žena. Strašlivě jí páchlo z úst. Ellen se neubránila pomyšlení na červy v tlející psí tlamě-jaká absurdní představa-a musela vynaložit veškeré sebeovládání, aby se nepozvracela. Hlavně to ještě chvíli vydržet...
(...)
Puch v pokoji svědčil rovněž o tělesné zanedbanosti, ale zároveň se mísil s něčím, co se dalo jen těžko popsat a ještě obtížněji snést. Zdálo se, že by ten smrad mohl vést k trvalému poškození, pokud by mu člověk byl vystaven příliš dlouho. Strach, projelo Ellen hlavou. Takhle páchne strach.
......(konec citací)................

"Takhle páchne strach"...Ano, ani podobných duchaplných myšlenek nejste ušetřeni.

Ale co děj skutečně zabilo, byl detailní popis situací, bez respektu k představivosti čtenáře. Zmíním jen scénu, kdy se chce jeden z pacientů psychiatrie zabít hozením fénu na podlahu plnou vody:
.......(začátek úryvku)..............
Bjork se třásl jako osika. Klouby na ruce, ve které křečovitě svíral vysoušeč, mu pod bledou kůží ještě víc zbělaly.
"Můžete mi hrozit, čím chcete, ale já svou Margot nesním."
"No jistě, odtušil Mark. "Hned to proberu s naším kuchařem. A na co vlastně byste měl chuť?"
Ta otázka nechtěně vyzněla tak komicky, že se Ellen na okamžik zarazila. Vzápětí pochopila, že ho Mark chce vyprovokovat. Dokud Bjork zuří a zuby nehty se brání, nedokáže svůj sebevražendý záměr uskutečnit.
"Přestaň si ze mě utahovat, chlapče! Jen proto, žes něco vystudoval, si ještě nemůžeš myslet, že mi úplně přeskočilo. Opravdu věříš tomu, že jsem neprohlédl, že jste mou Margot rozsekali na kusy, vy surovci?"
"Pročpak si myslíte, že jsme to udělali?" opáčil Mark vážně, klidně a věcně.
To je ono, napadlo Ellen. Jen takhle pokračuj, udržuj s ním konverzaci. Potřebujeme čas. Čas - a nějaký nápad.
......(konec úryvku).............
A pokud byste snad stále byli na pochybách, tak vás snad přesvědčí tohle:
......(začátek)...........
Margit se rozhodla k drastickému kroku. Den před propuštěním z nemocnice sebrala při obědě nůž a tupým ostřím si přeřízla krční tepnu. Když nešťastnici našli, bylo na jakoukoliv pomoc příliš pozdě. Krátce před smrtí pacientka napsala vlastní krví na linoleum podlahy tři slova: Nikdy mu neuniknu.
....(konec úryvku)............

Otřesné. Tak strašně otřesné, že odpad je ještě nadprůměrné hodnocení.
Tento autor never more!

Začíst se do téhle knížky, to je jak schovat se pod páchnoucí navlhlou deku a těšit se, že si tou bezva činností zpříjemníte večer. Dolehne na vás tíha cizích traumat, a to ve dvou paralelách. Budete sledovat otce, co zoufale osamocen hledá svou ztracenou dceru, a pak dívku bydlící opodál, která se snaží vypořádat s osudem, který jí vybrala její nemocná matka. Tyhle dva oddělené příběhy si jedou ve vlastních kolejích a nejsou napsané úplně zle. Mrazí vás a vtáhnou, to ano. Ale nedají se strávit. Když už se odprostíte od toho, jaké téma knížka nabízí (dobře, skandinávský thriller, nic k nedělní kávě), a přesvědčíte se, že chcete vědět, co se stalo, týrá vás autorka zákeřným opakováním popisu tří základních činností: kouření cigaret, pití kávy a odhánění komárů.
Prvních sto stran knížky její postavy dělají něco z toho NEUSTÁLE. A tím myslím na KAŽDÉ stránce. Já osobně jsem sklouzla k tomu, že jsem zhruba po prvních třech kapitolách pročítala text s modlidbou na rtech a přáním, abych si už nemusela číst o tom, že někdo:
-kouřil (strana 13, první věta celé knížky)
-si zapálil další cigaretu (strana 13, první odstavec)
-mu došly cigarety (strana 13,poslední odstavec)
- že kouří jednu cigaretu za druhou (strana 14, horní odstavec)
-koupil si další krabičku lehkých marlborek (strana 14, odstavec níž)
-otevřel si novou krabičku cigaret (strana 14 dole)
-vykouřil jedenadvacet cigaret (strana 15)
-odklepl cigaretu z okna a vyfoukl kouř. (strana 15)
-si zapálila cigaretu a vyrazila (strana 16)
- má v ústech žvýkací tabák (strana 16)
-strčil si do pusy další cigaretu (18)
-kouřila a měla na sobě neznámou flanelovou košili (20)
-podala Meje cigarety (21)...vzala si cigaretu...potáhla z cigarety...(stále strana 21, věty v různých odstavcích).
A takhle se to táhlo a táhlo a táhlo, jak ten cigaretovej čmoud. Hnus. Nikdy předtím jsem nečetla knížku, ve které by popis jedné činnosti zabral tolik místa v textu. Se zadostiučiněním jsem se s knihou po 100 stranách rozloučila, udělila jednu hvězdu a oddechla si, že to mám za sebou. Ale pak mi to nedalo a dočetla jsem. Od druhé půlky chytne vyprávění spád, ubyde vět o cigaretách (i když obsedantně kompulzivní potřeba, činnosti kuřáků neustále zmiňovat, je nejspíše autorčiným prokletím) a vše to vygraduje docela zajímavým finále. Hvězdná bída v mém hodnocení nechť autorce poslouží jako varování, že opírat se o cigaretové berličky, coby spolehlivou vatovou výplň děje a sázku na ponurou atmosféru, se nevyplatí.

9 05.03.2020

Přečíst nejdřív Tmu, tak od Trhliny nic nečekám. Jenže já to udělala obráceně. Takže mě Tma hodně, hodně zklamala. Začátek mi přišel skvělý, a to až do prvního zvratu. Pak jsem se musela trochu přemlouvat ke čtení, připadalo mi, že hlavní postava jedná naprosto nelogicky a podělá, co může. Přišlo mi, že se některé pasáže opakují a listovala jsem, abych zjistila, kolik stránek mi do konce ještě zbývá, abych se dočkala rozuzlení. To se mi u dobré knížky rozhodně nestává. Pár momentů mi přišlo opravdu děsivých, ale samotný závěr mi přinesl tak hluboké zklamání, že se s tím nedokážu srovnat. Knížku číst znovu nechci a ani nevím, jestli jí někomu doporučím. Mrzí mě to.

9 17.08.2019

Ten příběh mě tak pohltil, že jsem nestačila obracet stránky a zhruba v půlce jsem se zařekla, že ať to dopadne jakkoliv, dávám pět hvězd, protože takovou jízdu jsem dlouho nezažila. Jenomže - je to jako byste jeli veteránem skrz úchvatnou krajinu a těsně před poslední zatáčkou vám oznámili, že projekt je financován z dětské prostituce. Prostě celý ten fantastický pocit, který ve vás narůstal, je jak mávnutím pryč a vy jen zmateně vrtíte hlavou, proč vám to někdo udělal. Proč vás tak bezvadně bavil, aby vám v závěru takhle vyrazil dech. Knížku bych nominovala na zlatou příčku v kategorii "nejhorší rozuzlení", a to vůbec ze všech, které jsem kdy za život četla. Ten zbytek, čili jízda předtím, naopak na zážitek roku. Vychází mi z toho čtyři hvězdy, i když sama nevím, co si s nima počít...

9 29.06.2019

Obálku i název knížky považuji v tomto případě za nešťastnou volbu. Tedy v návaznosti na soudobé hitovky plné násilí, pedofilie, peverzností a traumat z dětsví. Tak nějak automaticky jsem se knížce vyhla obloukem a nehodlala jsem se nechat zas a znova nechat nachytat na příběh, který se budu snažit tak akorát zapomenout. Jenže - Kříďák se jako hnusárna jen tváří. Pod obalem se skrývá dost dobře promyšlený a zajímavý příběh z minulosti, kdy se , pravda, událo docela dost málo uvěřitelných zvratů, ovšem podaných tak, že máte chuť jim věřit. Sem tam to skřípe, závěrečná kapitola značně podprůměrná, ale ve výsledku fajn zážitek. Doporučuju.

9 26.05.2019

Na knížku jsem se tak těšila, že jsem si jí dokonce nechala rezervovat, což nedělám tak často. Příslibu podobnosti s Dívkou ve vlaku se prostě nedalo odolat. Po prvních stránkách se dostavila ostražitost - traumatický zážitek z minulosti spojený s dítětem - už ZAS?! To někdo nemůže napsat knížku, ve které se nehraje na mateřské city? Navíc se mi motaly postavy i časové linie, nebyla jsem schopná se pořádně začíst, prostě jsem knížku odložila a začetla se do jiné. Jenže nedalo mi to a vrátila jsem se. Zodpovědně jsem si dokonce nakreslila časovou osu (ano, je to trapné), neboť jsem měla dojem, že to, že děj stále nechápu, je kvůli mé chabé koncentraci. Jenže ono popisovat jednotlivé kapitoly stylem-"Jaro 2013", "Před dvěma lety", "Léto 1993"... a v kapitolách navíc děj ujasňovat větami: "Je to už sedm let, co manželka ...", "když byly chlapci tři roky...", případně-"stalo se to již před 20 lety...", je zkrátka zlomyslné. Navíc jsem narazila na dvě kapitoly, které byly označené chybným časovým údajem, který jsem ve vzteku nekompromisně přepsala. A jako bonus mi při prolnutí příběhů absolutně neseděl věk jednoho z hrdinů, ale hledat, kde jsem já, či autor udělali chybu jsem vzdala. K tomu všemu nezajímavý vykonstruovaný příběh s románem, který si vycucal z prstu někdo, kdo u událostí nejspíš ani nebyl. Píšu "nejspíš", protože knížku jsem v půlce odložila, a tak ani nevím, jak dopadla. Dávám palce nahoru komentářům od "hellena 1523" a "Owen_CZ", kteří naprosto přesně vyjadřují to, co si o knížce myslím já. A vlastně jen díky nim jsem "Dokonalého cizince" s úlevou definitivně zaklapla, jinak bych se s ním marně trápila doteď.

9 27.02.2017

Četla jsem před léty, nyní se ke knížce vrátila a doufala, že jsem dostatečně zapomněla děj. Bohužel ne - rozuzlení všeho bylo tak skvělé, že se zkrátka zapomenout nedá. Doporučuji všem, co se seznamují s Agátou.

9 15.02.2017

(SPOILER) Námět zajímavý, ale to zpracování!!! Věty, přirovnání i samotná pointa! Děs, běs, hrůza. Nedalo se to. Pro příklad-autor strašně rád používá "barvy":

(...citace):
-Pod očima vytřeštěnými hrůzou zasychá na lícní kosti slza krémové barvy.
-Holubi pod nimi s prudkým máváním křídel hledají úkryt. Tóny se proměňují. Z půdy barvy jater rozčesané prsty obrů vyrůstají různé druhy obilí.
-V šeru stromového porostu mají jeho větrem ošlehané boky brčálově zelenou barvu.
-Ztmavlé dřevo a omítka změklá vlhkostí. Chemická a pudinková vůně barvy.
-Odřené lišty natřené silnou vrstvou barvy vanilkové zmrzliny.
-Ta představa mu zatemňuje myšlenky strachem stejné barvy, jako je šero místnosti.
-Vrzání pod nohama tlumí koberec v barvě býčí krve.
-Lino má barvu kuřecí polévky.
-Blednoucí světlo cínové barvy dopadá na stříbřité větve, tmavě zelené listy, křupavě hnědé křoví i bledé kopřivy s chlupatými listy, které štípou do nohou.
-voskovým listům barvy limetek
-její oči mají barvu popraskaného šálku.
-spatří hromádku barvy pečené krve, ale nepříjemně lidského vzhledu.
-Stojí pod oblohou zbarvenou chladným vesmírem, posetou vzdálenými temnonukleárními výbuchy.

Nechci, děkuju, odkládám.

(SPOILER) Knížka u mě bohužel narazila a míjím se s nadšením mých spolehlivých doporučovatelů (Raduš, promiň). Jako-být v jiném rozpoložení, asi bych tendlenc příběh taky slupla, ale já se v půlce přistihla, že se mi děsně nechce číst. Přišlo mi to jako dlouhé, trýznivé trápení všech zúčastněných (postav). Připomnělo mi to televizní sérii Nevinné lži (nebo jak se to jmenovalo)-kdy divák sleduje bezpráví na obyčejných lidech. V momentě, kdy v příběhu na povrch vyplulo zabití dítěte, jsem prostě zaklapla a řekla si, že s těma hajzlama z kížky už víc času trávit nechci. Ale chápu, že chyba byla tentokrát ve mě, holt špatná čakra, či co.

Jé, Karle, já se spletla!
Po knížce jsem sáhla ,protože mi ji někdo doporučil a teď čtu a čtu a říkám si-kruci-ty jsi tak nesmírně náročná! Co to máš za období, že se ti nic nelíbí. Přece nemůžeš odložit DALŠÍ knížku! A tak se nutím a potím a nakonec kouknu sem na hodnocení-a sláva! Nejsem v tom sama! Díky vám všem! FAKT je to divně napsané a FAKT se to nedá číst!

Asi jsem se omylem pustila do úplně jiné knížky, a jak tak koukám, ještěže jsem se netrápila dlouho. Sloh byl nesmírně krkolomný, často se opakovala stejná slova, některé věty na sebe ani nenavazovaly. Přítomný čas se míchal s minulým, některá souvětí jsem musela číst víckrát, abych pochopila, kde myšlenka začíná a kde končí:

..........
"Číslo stolu?" zeptá se barista, když se Sarah konečně dostane na řadu. Stejně jako je Camilla na WhatsAppu, tak i ona byla myšlenkami někde úplně jinde. Zdá se, že se nedokáže na nic soustředit, a přemýšlí o tom, jestli je pravda, že cukr ovlivňuje plodnost, na svou perimenopauzu, a jestli právě to není původcem všech jejích problémů s otěhotněním. Potom v myšlenkách zabrousí k tomu, aby si připomněla, že si musí zajít nechat zkontrolovat jednu divně vypadající pihu (nesmí zapomenout s sebou k doktorovi vzít iPad, aby se s ním Casper zabavil), a potom začne přemýšlet o tom, jestli vlastně nezapomněla zapsat Caspera na hodinu tenisu. Jestli má večer podruhé naplnit pračku, než se začne koukat na Na mušce, nebo jestli bude příliš unavená a usne dřív, než pračka dopere.
"Do pytle. Pardon. Já jen..." Mávne rukou nad hlavou. "Promiňte, zapomněla jsem. Jsme hned vedle herní zóny. Víte, ten stůl u okna. Ten, u kterého chce každý sedět." Zasměje se, ale číšník na ni koukne, jako by ji chtěl politovat. "Děláme to stejně jako Němci, když si na pláži rezervují lehátka ručníky." Zakucká se svým špatným vtipem. "Ale nic, zapomeňte na to."
"Ten, ze kterého je vidět na kriketové hřiště?" pomalu se jí zeptá, jako by měla potíže se sluchem. "To je stůl osmdesát sedm." Klepe prstem do pokladny, dokud necinkne. Sakra. Myšlenkami už je zase jinde.

.......
Odkládám a vracet se určitě nebudu.

Příliš mnoho špíny, bláta, smradu a moči. A krutosti a bezohlednosti a tuposti. Ono to zasazení děje do 17.století asi vyžaduje, ale já ne. Dokonale se mi vybavilo, proč jsem nemohla přijít na chuť autorovo první knížce (Sedm smrtí E.H.). S díky odkládám, a tímto považuji setkání s autorem za uzavřené.

Dojem z knížky jistě ovlivnil fakt, že jsem jí louskala přes svátky. Tu jsem odběhla vyválet těsto, tu připravit salát. Ke čtení se ne a ne dostat...Když už jsem se do něj pustila, drželo mě, nebylo to napsáno zle, ale něco mi na tom vadilo. Nevím, jestli to bylo tím, jak jsem si děj rozkouskovala, ale nerozuměla jsem pohnutkám hrdinů, jejich myšlenkové pochody uháněly někde před těmi mými a já se s nimi ne a ne ztotožnit. Ke konci mi to celé bylo příšerně protivné a vlastně mi bylo naprsoto fuk, jak to dopadne. Nesedlo mi to.

8 27.12.2021

Skvělá obálka, parádní rozjezd příběhu. Neměla jsem tušení, o čem knížka je, proto mě pár prvních odstavců velice mile překvapilo. Takové Ruiny řízlé Záhadou Blair witch a Lesem sebevrahů. Něco na způsob knížky "Síla přírody", kde se ovšem v lese ztratila parta holek místo skupiny protivných, vulgárních alfa samců. To byl asi první problém. I když proti mužským choutkám a jadrnému slovníku v knížkách veskrze nic nemívám, tady mi postavy lezly krkem. Repertoár měli chlapci vskutku pestrý, buď na sebe pořvávali "píčusi", nebo "ty prázdná kebule" (eh?). Další překážkou se ukázalo samotné pojetí vyprávění příběhu. Věty na sebe navazovaly v dost podivném tempu a občas předbíhaly samy sebe. Jako čtenář jsem se nepříjemně často zarážela a vracela očima zpátky, jestli mi něco neuniklo. Pro představu například:
......
První věta prologu: Ani druhého dne se věci neobrátily k lepšímu.

První věta první kapitoly: O čtyři hodiny dříve.

Začátek čtvrté kapitoly: Čtyři kilometry východně od svého nálezu na stromě našli stavení. Předcházely tomu další čtyři kilometry prodírání se břečťanem, kopřivami, polámanými větvemi, oceáněm mokrých listů a neprostupnými pichlavými hradbami zformovanými z malých smrčků.

(následuje vyprávění o tom, jak se skupina mužů plahočí přírodou. Celá čtvrtá kapitola vrcholí nálezem stezky, jenž vede k opuštěné chatě. Tedy ke stavení, o kterém byla řeč na začátku celé kapitoly...)
.....
Prostě divný.
Dalším nešvarem bylo opakování slov, za příklad nechť poslouží předchozí úryvek-nález, našli, čtvrtá kapitola, čtyři kilometry, čtyři kilometry...)

Prvních 50 stran jsem si musela přečíst dvakrát, abych se zorientovala v charakteristikách postav. Skákalo se mezi nimi, neměla jsem zdání, kdo zrovna přemýšlí, kdo vypráví, kdo vzpomíná...

Zkrátka - prokousat se odstavci nebyl úplně pohodový zážitek, čert to vem, příběh se mi líbil a byla jsem ochotná přihmouřit kuří oko. Do chvíle, než jsem pochopila, že půjde o krvavou, nechutnou vyvražďovačku, což mi potvrdily i komentáře tady na databázi. S díky se vzdávám pokračování v četbě, odkládám a vracet se nebudu. Škoda. Slušný potenciál.

Předchozí knihy autory jsou pro mě tím nejlepším, co jsem kdy četla. Proto nedokážu zpracovat zklamání, které se mnou momentálně lomcuje a fascinovaně pročítám nadšené komentáře ostatních-kde se, kruci, stala chyba? Vůbec mě to nechytlo, nebavilo, spíš mě to otravovalo. Zhroucený čas, ztracený čas. Jsem v půlce a bojuju s nutkáním knížku definitivně odložit. Vždyť je to absolutně zmatená fantasmagorie bez špetky napětí i logiky. Asi nejsem dostatečně nadšený fyzik, ale třeba v Temné hmotě mi předložené téma nedělalo žádný problém. Tady ano-vždyť to vůbec nedávalo smysl! Neustále to skřípalo. Podle mého je to totální slátanina. Nevěřím, že to konec nějak zachrání. Blakeu, jak jsi mohol?

I když měl příběh (krom první kapitoly) pomalý rozjezd, i když to místy drhlo jak zanedbaná artritida v koleni, i když byl závěr extrémně přitažený za vlasy, užila jsem si to a fakt jsem se bavila. Ten styl psaní, ta sebeironie, to polopatické podání myšlenkových pochodů. Super:

(...)
Mám přístup ke všemu. Moc ikonek s aplikacemi tam není. Některé poznávám, některé vypadají cize, ale většinou jde jen o základní aplikace, žádné dodatkové, žádná hra Candy Crush. Klepnu na mail. Vyskočí doručená pošta. Všechny emaily jsou v ruštině. Sakra. Napadlo mě, že by se něco takového mohlo stát. Tedy, no, hádám, že jsou v ruštině. Rozhodně je to abeceda, kterou neumím číst. Dobrá. Nejsnazší věc je to okopírovat a vložit do Google překladače. Není to zrovna elegantní, ale znova zdůrazňuju: já nejsem špion.
(...)

Čert vem absurdní zápletku, mě se to líbilo. Radím jediné, nečtěte anotaci (na přebalu ani jinde), připravíte se o pěkných pár momentů. Určitě doporučuju.

8 26.05.2021

Už jste při psaní ve Wordu použili „odrážky a číslování“ ? A nepřehnali jste to někdy? Tak autorka jo.

Otvíráte knížku. Začínáte natěšeně číst.

Úvodní stránka příběhu nese označení „První část“ (Aha, říkáte si, tak knížka bude mít minimálně dvě části, možná i víc, dobře.)

Na druhé stránce knížky stojí: "1, nyní" (Aha, takže jednotlivé kapitoly, v každé části, budou nejspíš rozděleny na různé časové roviny. Dobře.)

Následující kapitola nese označení: "2, Karen, 25.října" (Aha, takže časové roviny budeme navíc sledovat z pohledu různých osob, a to ještě s dodatkem, který den v měsíci k události došlo. Tak to už ať se jde autor vycpat! )

Neblahé tušení se potvrzuje u kapitoly 3, označené prostým: Bea.
Pak Karen. Pak nějaká Eleanor.

Ovšem labužnický zlom nastává u kapitoly 8. Bez jakéhokoliv dalšího jména, času, vodítka. Vypráví jí někdo, ale nevíme kdo. Někdy, ale nevíme kdy. Vzpomíná na něco, co nám zatím nemá být příliš jasné…

Jakože cože????

Je to nepřehledné, rozvláčné, utahané a nepravděpodobné. Je to plné náznaků, které čtenář nemá šanci pochopit, asi jako když rozmotáváte červené klubko a z něj najednou čouhá modrá niť, jež pokračuje nádechem do zelena. Prostě divné. Kostrbaté rozhovory, i celé scény. Pro představu ukázka:

(...začátek citací)

Kdybych si bývala raději připravila dopisy ještě předtím, než jsem toho dne vstoupila na poštu, kdybych si bývala vzpomněla a vzala si balík obálek ze své zásuvky v kuchyni, místo abych musela jít a ukrást několik z hromádky ve skladu kancelářských potřeb v práci, kdyby se rodinka krys zrovna ten týden nerozhodla prokousat se elektrickým vedením na místní pobočce pošty a nedonutila mě tak vyrazit až do centra, mohly se životy čtyř žen ubírat úplně jiným směrem.
...
Byla sobota večer a Bea trčela doma. „Beatricie Barkerová, koukej se sebrat,“ mumlala si pro sebe, a když přihlouplá slečna a muž s extrémně vyběleným úsměvem zjistili, že nakonec přece jen hledali jeden druhého, rychle z té sentimentální slátaniny, na kterou se dívala, přepnula na jiný kanál.
(...konec citací)

Zvláštní, že se některé pasáže četly hodně dobře, vlastně jen díky tomu se mi podařilo knížku přelouskat více jak za půlku. Pak mi došlo, že se ke čtení přemlouvám, asi jako, když mi na střední hořel termín odevzdání úkolu na nudné téma. Proč si to dělám?
Tak jsem nalistovala závěrečné kapitoly (už se u toho přestávám stydět), jenže se z nich vyklubal tak neskutečně zamotaná, zbytečná a překombinovaná blbina, že jsem jí ani neměla chuť přijít na kloub. Dvě hvězdy za pár zajímavých odstavců. Nedoporučuju.

8 26.03.2021

Zpočátku se mi nedařilo chytnout ten správný dech. Myšlenky mi neustále odbíhaly jinam, načaté téma mě příliš nelákalo rozvíjet. Skoro jsem si říkala, že to vzdám. Těšila jsem se, že mi při čtení bude běhat mráz po zádech, místo toho mi bylo tak nějak smutno. Psychická traumata spojená s dětstvím, k tomu další v podobě čerstvé smrti manžela, námět se mi prostě netrefil do vkusu. Ale ve výsledku - opravdu dobře se to celé četlo a od druhé třetiny děj nabral grády. Za přečtení knížka rozhodně stojí.

8 05.08.2020

Cítím se zvláštně rozpolcená z celkového hodnocení. Začátek bezvadný. Absolutně jsem netušila, o co jde, dokud autor neodkryl karty (a znovu opakuji, co už jsem napsala mockrát jinde-nečtěte přebaly knih, ani anotace, připravíte se o silné zážitky z momentu překvapení. Prostě si nechte knížku jen doporučit). Pak přišlo zděšení, následované rozpačitým pobíráním skutečnosti. Nějak moc nesrovnalostí a situací přitažených za vlasy. Pak taky povídání o nešťastném dětství a taky jedno o utýrání zvířete. To si to ti autoři fakt nemůžou odpustit? Docela DOST mi to kazí celkový dojem. V jakékoliv knížce. Sloh místy krkolomný, ale těžko říct, zda neleží vina v překladu. Námět ovšem vynikající. Trhliny zřetelné, ale přes to všechno vás to nutí číst na jeden nádech. A závěr bezchybný. Hlavně poslední odstavec. Ten mě dostal. Tři a půl hvězdy, Chtěla bych dát víc, ale přece jen, celkově si vlastně přeju, na knížku zapomenout. A to se mi u těch pětihvězdičkových nestává...

8 12.05.2018

Příšerné množství postav, každá kapitola vyprávěná někým jiným. Stejné události viděné jinýma očima. Napsané to je výborně, čte se to dobře, ale vyčerpá vás to. Musíte neustále přemýšlet, kdo co kde už viděl, řekl, jestli to tenhle ještě neví a tamten proč se tak tváří...Navíc zápletka propletená tak dokonale, že se při rozmotávání po celou dobu docela ztrácíte. Nic to, to by se ještě dalo. Ale hlavním tématem byly pocity matky, jež ztratí dítě, a pak taky pocity dítěte, jež vidí zemřít svou matku. Nic, o čem byste chtěli jako rodič číst poté, co ty vlastní děti uspíte. Dávám tři hvězdy, za tu kvalitu psaní...

8 08.01.2018