juanito39 komentáře u knih

Styl Virginie Woolfové by jistě šel přirovnat k impresionismu - text se vás dotýká, cítíte ho, slyšíte ho, vidíte ho, aby vám za okamžik zmizel jako mlha nad mořem, a aby se vyjevilo zase něco dalšího. Na druhou stranu by byla škoda Woolfovou svazovat jasně definovanými a známými pojmy. Je totiž jako většina velkých umělců především “svá”. A přestože musím říct, že její styl spíše obdivuju, než že bych ho měl úplně rád, dílem K majáku mě dostala! Kontrapunktické prolínání vnitřních pocitů a dojmů s vnějšími jevy, zkoumání hranice mezilidské komunikace a vztahů, ale také silné pouto k různorodým postavám, které prožívají své životy, sny, nenaplněné cíle i touhy… A když u vám nezbývá žádná jistota, chcete pevný bod, stačí vyhlédnout z okna, stačí se podívat na maják, který stojí stále na svém místě a rytmickými pohyby světla nezúčastněně sleduje vše kolem sebe.

7 07.03.2022

Působivý román, který se díky vypravěčské dravosti, syrovosti (ne však samoúčelné) a ironii vyhýbá lacinému sentimentu, idealizaci nebo moralizování. To však neznamená, že by o ničem nevypovídal... Havel v doslovu pronikavě interpretuje závěr románu jako nenápadný přesun od tragikomického příběhu jednoho českého emigranta a jeho rodiny k obecné výpovědi o člověku, který se potlouká společností (společnostmi), které nerozumí a která nerozumí jemu. Po dočtení zůstává pachuť; pachuť ztracených iluzí...

7 06.03.2022

"Tak nám zabili Ferdinanda." - tak začíná jedna z nejznámějších a nejpřekládanějších českých knih. Stejně tak mnoho dalších hlášek zlidovělo. Jsem však překvapen, nakolik k sobě (k Čechům) tuto knihu vztahujeme. Podle mě je to kniha relativně obecná a univerzální, která může platit všude a kdykoliv na světě. O tom podle mě svědčí četné překlady do cizích jazyků. Za fantastické považuji především I. a IV. díl, které si v budoucnu ještě několikrát rád přečtu. Humorná (někdy až překvapivě přímá a drsná) satira, která si bere na paškál policajty, soudce, lékaře, vojáky, kněze atd. Občas jsem byl unavený epizodičností, tj. neustálými novými a novými groteskními situacemi, postavami... Ale poslušně hlásím, že těch geniálních věcí tam ale bylo!

7 27.06.2020

Nemusel bych se ani rozepisovat, stačilo by napsat - fantastická a okouzlujicí kniha! Broch reagující na lidi "očarované" fašismem a nacismem. To koresponduje s jeho tématem rozpadu hodnot. Vše kombinuje s lyrickými popisy krásné a tajuplné krajiny, lidovými zvyky, mysticismem, křesťanstvím, imaginací, nejhoršími lidskými vlastnostmi. Vytváří komplexní dílo, kdy člověk na konci nemá pocit zadostiučinění a úlevy, ale zároveň má silný pocit, že přečetl opravdu NĚCO. Je velká škoda, že kniha má tak málo hodnocení. Zasloužila by si více čtenářů. A už teď vím, že Broch je dalším spisovatelem, od kterého chci přečíst všechno.

"Když člověk zbloudil, potřebuje ruku, která ho řídí, která ho provede úskalími, potřebuje pozemského bratra."

7 11.06.2020

Dnes ani zdaleka tak šokující jako kdysi. Není to vůbec šokující. Martin Hilský výborně ve svém doslovu vyslovuje, proč se o pornografii nejedná, a proč by proti tomu Lawrence bojoval stejně jako proti puritánství. Cílem této knihy není explicitnost, ale niterný, pomalý popis vzplanutí vášní. V mnoha ohledech je to i román sociálně kritický. Sám Lawrence pocházel z hornického prostředí a proti chladnosti tohoto prostředí se jasně staví.
Některé politické (filozofické) proslovy daných postav jsou možná provokativnější než samotné sexuální scény - např. Myslíme si, že jsme bozi... lidé jako bozi! Je to přesně totéž co bolševismus. Člověk musí být lidský a mít srdce a penis, jestli se chce vyhnout tomu, aby z něho byl bůh nebo bolševik..., poněvadž to je totéž: oba jsou příliš dobří, než aby to byla pravda.
Ani jedna z postav nejedná stoprocentně morálně, jednoznačně.

Ze začátku jsem byl nadšen, pak to trošičku opadalo, ale i tak se mi to moc líbilo a chápu, proč je to jedna z nejvýznamnějších knih 20. století...

6 16.07.2020

Vyprázdněnost a povrchnost (některých) bohatých lidí v krušných 20. letech, kdy doznívala válka, ale ve velkém se hýřilo penězi, které často pocházely z pochybných výdělků. Gatsby, jehož život je jeden velký večírek, který mu pomáhá zakrýt prázdnotu jeho (nejen) milostného života, se stal jednou z nejznámějších literárních postav všech dob. Text je velice elegantní, působí vznešeně stejně jako prostředí, ve kterém se odehrává, a to se mi moc líbilo. Zároveň mě však samotný příběh nijak zvlášť neuchvátil. Poselství, sdělení je celkem jasné od prvních stránek knížky, a zdrcující konec na mě příliš zdrcujícím dojmem nezapůsobil. Jde však o literární klasiku, kterou lze přečíst během pár chvil a rozhodně má co říct.

6 13.05.2020

Kniha více politická než válečná. Kniha více analytická než existenciální. To není zase tolik překvapivé, když sám Orwell několikrát připomíná, že se do pořádného boje ani nedostal (a přesto byl postřelen). Povaha téhle knihy není rozhodně na škodu. Orwella zajímá především kontext celé této války. Už jen proto je v lecčem přínosnější politická analýza v dodatcích. Na první pohled může být překvapivé, že Orwell, byť socialista, nevěnuje příliš prostoru kritice fašismu, ale rozhodl se pro vnitřní analýzu a kritiku nejednotné levice, která se nebyla schopna společně postavit ani fašismu, ani Sovětskému svazu (respektive ani jejím pohůnkům, kteří byli po celém světě - třeba v novinách). Na Orwellovi mě fascinuje hned několik věcí. Je schopen přesně a jasně popisovat věci, které se dějí v jeho době. Nepotřebuje historický odstup. Pracuje s velmi dobrými argumenty, ale zároveň jako by vám nechával prostor pro váš vlastní názor, a i když je schopný vás přesvědčit, pořád nemá problém přiznat, že se může mýlit. My, s historickým odstupem, bohužel často zjišťujeme, že se nemýlí. Zároveň dokáže psát velmi poutavě, některé části knihy jsou až trochu ironické a upřímně jsem se u nich pousmál. Španělská občanská válka byla opravdu nepřehledná, ale především byla jakýmsi předstupněm druhé světové války. Orwell v tom velice dobře rozpoznal riziko, které hrozí (nejen) ze Sovětského svazu. Ten se totiž do války nezapojil způsobem, aby někomu pomohl, ale aby především mohl uplatnit vliv svou pomalou infiltrací a pozdějším narušením levicových struktur v daném státě (pomocí různých agentů atd.), čímž nakonec pomohl fašismu. Další Orwellovou výhodou je, že jak je z jeho textu cítit tolerance k jiným názorům, tak si knihu může přečíst v podstatě každý. I když jsem přesvědčen, že Orwell napsal lepší věci, nakonec jsem musel své hodnocení 3* změnit na 4*. Uvědomil jsem si, že jsem byl potěšen vším, co jsem pochvalil výš a že i takto krátká (v podstatě reportážní) kniha, může být velice důležitá pro pochopení španělské občanské války a toho, co následovalo poté.

6 03.05.2020

Abych řekl pravdu, jsem rozpolcen. Na knihu jsem se těšil, protože lidem, na které "dám", se líbila. Měl jsem tedy vysoká očekávání. Jenže jsem s tím bojoval víc, než jsem čekal. Kniha má vytříbenou formu. Vtipná přirovnání, hra se slovy atd. I samotný nápad je skvělý. Věčně malý chlapec (muž), který jinou perspektivou nahlédne do světa. Někdy je vypravěčem nespolehlivým, někdy trošku bláznivým (až groteskním), někdy naopak jediný normální. Zároveň jde i o náhled na dějiny, které jsou často velmi násilné, ale Oskar je spíše glosuje, než aby ho to nějak zvlášť rmoutilo. A jsou možná také trošku šílené (a nebo po zkušenostech - hodně šílené). To všechno zní fajn. Jenže ve skutečnosti přicházely kapitoly, které mě velmi bavily, ale také kapitoly, které mě velmi nebavily. Takže jsem někdy spíš plul na textu, než abych jej pořádně vnímal. Prostě jsem takový nerozhodný. Celou dobu jsem nebyl schopen se na to nějak naladit a libovat si v těch slovních hrátkách. Pro mě lepší forma než obsah. A není tato kniha právě založena na formě a ne na obsahu, který je v tom tak různě poschovávaný? Nejspíš ano, ale mně to prostě nějak nesedlo...

6 26.04.2020

Je neuvěřitelné, jak čtivá může téměř šest set stran dlouhá a dost rozměrná kniha být, aniž by ztratila něco ze své vážnosti. Tarttové bývá někdy vyčítaná vypočítává kýčovitost a využívání klišé a u jejího debutu tomu nebylo jinak. Autorka skutečně využívá klišé, naplňuje žánr a i ke kýči někdy nemá daleko (určitě se nakonec nabízí otázka, jestli text není povrchně “navoněný" stejně jako jeho hrdinové), jenže nikdy nepřekročí hranici, kdy by to bylo hloupé nebo neúnosné.

Velmi mě bavila první část knihy (mnohými označovaná jako zbytečně nudná a zdlouhavá), která je založena na objevování univerzitního světa - jeho fungování, pravidel - do kterého Richard vstupuje, i když do něj v podstatě nepatří. V druhé polovině by knize neuškodila proměnlivější dynamika, neboť se to někdy začíná nebezpečně blížit k zacyklení, přesto můžu říct, že jsem se ke knize vracel s velkou chutí a můj zájem o popisované události nikdy neochladl. Dobře napsaná působivá mlžná atmosféra plná výstředních postav, událostí, literárních citátů, alkoholu nebo drog vás vtáhne a myslím, že nepustí.

5 02.10.2023

Budu asi taky trochu v menšině, když budu nadšení spíše brzdit, byť má román v sobě mou oblíbenou kombinaci témat - historii, kulturu, politiku. Nemůžu románu vytknout čtivost vyplněnou mnohými zajímavými postřehy a úvahami, které nepůsobí kýčovitě nebo nuceně. Problematický je však můj vztah k postavám. A když jde o román, který právě na tomto vztahu stojí (podobně jako Ferrante a její Geniální přítelkyně), je to trochu problém. Vypravěč (Michel) totiž hlavní postavou vůbec není. Je jen pojítkem mezi prostředími a mezi jinými postavami, tudíž jeho vývoj je takřka nulový (ve svých 12 se chová mimořádně dospěle), což taky vede k prazvláštním vypravěčským švům, ke kterým dochází přibližně ve třetině knihy, abych od nich bylo opět v klidu upuštěno.

Rozhodně to není špatný román, přečetl jsem ho s chutí, ale vlastně nevím, co mi z něj nakonec zbylo

5 17.09.2023

Ano, Havířovina je čtivá, má drajv, cynismus vypravěčky umí pobavit a je často skutečně povedený, byť někdy jeho čtenářská vděčnost odvádí autorku od toho, co chce vlastně vyprávět a zbytečné věty tak zahlcují text, ale... Zhruba v polovině už tak relativně krátké knihy čtenář vlastně prokoukne, že se tam nic moc nestane, a ani styl se nijak neposune. Hlavní postava pořád jenom někam chodí, získává informace, které ji daní lidé z různých (ne)důvodů předtím zatajili a tím je nám celá "záhada" vlastně ozřejmena. Je pravda, že závěrečná odhalení jsou docela překvapivá, ale ve chvíli, kdy nemáte k postávám žádný vztah a jejich jména si skoro ani nepamatujete, protože text v ich-formě neustále strhává pozornost k vypravěčce (stejně jako zmíněný cynismus a věčné stěžování si), je jasné, že to nefunguje. A to se ani nechci rozepisovat o romantických scénách s truhlářem, který podle popisů vypadá jako z reklamy na Mrože nebo z filmu pro dospělé, což mě víc rozesmávalo než cokoli jiného. A i jeho funkce pro stavbu příběhu a formování hlavní postavy je dost pochybná.

Je to všechno škoda, protože Havířovina má dobré momenty, jen prostě nenabízí nic, co už bychom nečetli nebo neviděli jinde. V takovém případě by musela překvapit něčím jiným - a to bohužel nedělá.

5 22.03.2023

Šelma je pozoruhodná hned z několika důvodů – jednak se v ní mísí různé tradice detektivního žánrů, přičemž není možné jasně říct (aspoň ne po prvním přečtení), která z nich převládá, jednak se autorovi podařilo vypořádat s nešvary předchozího románu Slyšet jeleny zpívat.

Šmehlík se přiznaně inspiruje severskými a politickými thrillery, aby někdy přecházel až do procedurálního dramatu, kdy je sbírání, porovnávání a ověřování informací důležitější než "superhrdinské" schopnosti vyšetřovatelů (což by opět více odpovídalo těm thrillerům). Za ocenění stojí především to, že se mu i při tak velkém rozsahu, velkém množství postav a prostředí román nerozpadl do několika hrubě pospojovaných krimi epizod. Jedině na konci román možná trochu trpí nutností a touhou všechny linie protnout a uzavřít.

Na rozdíl od Jelenů zde nemáme stejně důležitý kolektiv vyšetřovatelů, ale jednu vyšetřovatelku, která je (ne)podporována rozmanitým množstvím vyšetřovatelů. I tato volba se jeví jako šťastná a funkční, jelikož nás dopředu žene nejen touha odhalovat svět detektivního případu, ale také touha objevovat vnitřní i vnější svět záhadné a odtažité vyšetřovatelky. Jak se dnes říká, dává nám to možnost se na ni "napojit" a zároveň se tak otevírá možnost pracovat s jejím životním příběhem v dalších dílech série.

Jsem zvědav, kam se bude příběh vyvíjet a rád si další díly přečtu. Pro příznivce české literatury a detektivek zřejmě povinnost.

5 30.10.2022

"Třicet pět let pracuji ve starém papíře, a to je moje love story."

Hrabalova existenciální kniha s četnými citacemi různých spisovatelů a filozofů (Nietzsche, Camus, Sartre, Lao-c´). Kniha černohumorná až groteskní. Kniha zvláštní.

V podstatě Hanťův monolog, který nám poodkrývá člověka, který se straní společnosti, je proti své vůli vzdělán a dělá si svá umělecká díla, která potom někdo jen tak slisuje. A knihy, které si nechá, na něj možná spadnou a zabijí ho...

5 08.08.2020

Jak je George prokoukl...

Jak sám Musil tvrdil, jde o román ideje. Už tady můžeme vypozorovat styl, díky kterému se stane tak slavný. Děj ustupuje rozšafnému esejismu, který míří do světa idejí i do nitra člověka. Postupem času se kniha začala číst také jako psychologická analýza a předpověď hrůz dvacátého století, zejména nacismu (kniha poprvé vyšla v roce 1906).

Zmatky chovance Törlesse mě skutečně motivovaly, abych se někdy v budoucnu pustil do Muže bez vlastností. Některé pasáže jsou tak strhujícím a přesným introspektivním popisem, že něco takového čtete málokdy. Jasně, někdy se v tom množství vzletných souvětí ztratíte, ale stojí to za to

4 17.09.2023

Předminulý rok mě nadchl obrovský román Rozhovor u Katedrály. A nadšení z Tetičky Julie a zneuznaného génia není menší, ačkoliv je to román v lecčem jiný. Jestliže takřka modernistický Rozhovor experimentoval s prolínáním vypravěčských, časových a prostorových rovin, Tetička Julie je román hravý, svěží. Už jen začátek úvodního citátu Píši. Píši, že píši. je láskyplným vyznáním k vyprávění příběhů.

Vargas Llosa se při psaní inspiroval právě rozhlasovými pořady a seriály, jejichž postupy na jedné straně paroduje a podvrací, na druhé straně k nim chová obdiv pro jejich vypravěčskou schopnost zaujmout a udržet velké množství posluchačů. Pracuje s klišé, nadsazenými situacemi a emocemi po vzoru telenovel a soup oper. Někdy je mírně ironicky komentuje, někdy se pomocí nich noří do víru těžko uvěřitelných mezilidských dramat - v Camachových pořadech, ale i v životě Maria.

Pokud si na Rozhovor zatím netroufáte, věřím, že Tetička pro vás může být dobrým začátkem do díla tohoto peruánského držitele Nobelovy ceny

4 17.09.2023

Relativně neobjevný, neoriginální příběh rodinných sporů je ozvláštněn způsobem vyprávění, kdy dvě časové linie ("současnost" vyprávěná retrospektivně a "minulost" vyprávěná chronologicky) pomocí krátkých a svižných kapitol míří ke vzájemnému střetnutí.
V souvislosti s touto knihou se však nejvíce zřejmě bude mluvit o závěrečné pointě. Věřím, že ve většině případů pochvalně... Já ale musím nesouhlasit. Ano, je to šok, ale nemůžu si pomoct, podle mě také kalkul, který má jen a pouze šokovat. Proč si myslím, že je závěr záměrně šokující? Subjektivizaci vyprávění do té doby totiž nic nenahrává. To znamená, že nebyl jiný důvod, že nám byla taková situace utajena než snaha napsat efektní (pro mě však o to méně efektivní) konec ...

4 18.01.2022

Jediný, čím jsem si po přečtení téhle knihy jistej, je to, že Thompson nebyl úplně v pořádku... :-) Příšery lezoucí po stěnách, policajti hádající se s recepčním, to vše zní tak neuvěřitelně, až to Thompson podává jako něco relativně normálního - prostě něco, co se v Las Vegas děje denně a většinu to ani nezajímá. Stejně tak si člověk může položit otázku, jak to mohl on a jeho právník všechno přežít. Brali snad všechny drogy na světě (až jsem musel googlit), ale pro ně je to prostě "v pořádku". Nespornou výhodou knihy je to, že Thomspon neprovádí bezúčelnou drogovou exhibici, ale provádí nás významnou americkou proměnou společnosti, kdy končí "květinové děti" a přichází vláda ním nesnášeného Nixona. Divoká pouť do srdce amerického snu. Existoval, existuje, bude existovat? Nebo shořel před pár lety na popel (abych citoval knihu - byť jde o záměnu s nějakým klubem)? Ke knize mě přivedl film Terryho Gilliama v hlavní roli s Johnny Deppem, který se až neuvěřitelně drží předlohy. I když to zní v podstatě nemožně.
Je to vážně dobrý, ale teď si chci přečíst něco střídmějšího...

4 13.02.2020

Saturnovy prstence jsou zvláštní kombinací cestopisu, asociativních vzpomínek, faktografie a také rozsáhlé eseje. Sebald lehce přechází mezi tématy, z přítomnosti do minulosti, navíc vše je prodchnuto zvláštní melancholií. Sebald se vrací k různým historickým událostem a epochám - od úpadku výroby hedvábí (má nejoblíbenější část), přes krvavou kolonizaci Konga až po bombardování Německa spojeneckými vojsky.

Jestliže jsem četl Kouzelný vrch, který lze označit za román konce, tak Saturnovy prstence na něj plynule navázaly. Téma pomíjivosti, zániku nebo ničení je totiž Sebaldovi velmi blízké. Pokud se na postupy knihy naladíte, věřím, že vás může zaujmout.

3 17.09.2023

Překračovaní hranic - skutečných i těch metaforických - toť téma druhého dílu tzv. Hraniční trilogie.

Nebudeme si nic nalhávat, není to lehká četba. Věčné, únavné putování z místa na místo bez většího úspěchu prolínající se s dlouhými filozofickými úvahami nad lidským údělem vyžaduje značnou dávku čtenářské trpělivosti a i mě to leckdy - přiznávám - až iritovalo. Jenže když si na to vyhradíte čas, ponoříte se do McCarthyho poetiky, dostane se vám velkého příběhu o samotě, ztrátě a (bez)naději s mnohými pohlcujícími pasážemi.

Jedná se o coming-of-age příběh (kdybych měl použít moderních termínů), jenže napsaný McCarthym. Obsahuje tak všechna témata, která můžeme znát z mnohých jeho románů - zánik starého světa (a čím tenhle svět vlastně byl?) a nástup modernity, cesta za poznáním, úvahy o Bohu, smrtelnosti nebo násilí. Dojde na archetypální souboj instinktů s vlčicí i na druhou světovou válku. Na bylinářky i na moderní lékaře jezdící v autech. A dojde také na mnohé ztracené iluze.

Byl to boj, ale stálo to za to. Těším se na zakončení!

3 16.09.2023