jisimi komentáře u knih

Zklamala jsem já, jako čtenář, zklamala kniha.
Jsou světla, která nevidíme je kniha, kterou jsem nedočetla. Dvě stě osmdesát stran přečtených, přesto jsem k ní nenašla cestu. Nezáživné vyprávění, rozvleklý příběh bez napětí. Přeskakování v ději a příliš krátké kapitoly, které končí dřív, než se do nich začtu, mi prostě nesedí.
Pulitzerova cena a kladné recenze sice říkají o této knize něco jiného, ale nemůžu si pomoct…Zřejmě jsem pro takové dílo ještě nedozrála.

5 22.04.2017

Po prvním hrobu napravo, je to pro mě trochu zklamání. Vtip a sarkasmus sice ani této knize nechybí, ale u té první jsem se bavila rozhodně víc. Chci sledovat vraha a hlavní hrdinka místo toho pátrá po těle svého nadpřirozeného idola…Jo, taky dobrý, ale co ten vrah? Je vidět, že tenhle díl táhne hlavně Reyse. A to mě moc neba…Největší zklamání přichází na konci. Když se do toho konečně autorka obuje a začíná to být napínavé, vraha mi najednou naservíruje absolutně bez gradace a napětí v několika málo větách. Tak to je on. Tečka. No tak to Ti pěkně děkuju. Mám se do Třetího hrobu uprostřed vůbec pouštět? Nebýt sarkasmu a osobitého humoru, který mě tak baví, asi bych to zařízla rovnou. Takhle si dám pauzu a po čase tomu dám ještě šanci.

4 19.02.2017

Audiokniha
V dětství jsem se této knize úspěšně vyhýbala, navzdory tomu, že to byla povinná četba a všichni o ní mluvili. Pokaždé, když se mi dostala do ruky s přesvědčením, že na ní něco přece musí být, když ji všichni čtou, ve mně po přečtení několika vět, vyvolala domněnku, že je to hrozná blbost. Myslela jsem, že je to nějaká sci-fi. Ale proč princ? A proč mluví s růží? A s liškou?
Nejspíš jsem tenkrát na toto dílko nebyla dostatečně zralá. A teď, bezmála po pětatřiceti letech, na mě vykoukne na youtube a nabízí se mi k poslechu. Čte Viktor Preiss. No neberte to!
Překvapení se dostaví hned na začátku příběhu, s větou, kterou vysloví Malý princ: ,,Když jde člověk stále rovně, daleko nedojde“.
A pak už jenom poslouchám nádhernému tónu hlasu Viktora Preisse a žasnu nad moudrostí a laskavostí tohoto díla. A už se nedivím, že jsem tenkrát nerozuměla…Chvíle Malého prince měla přijít až teď.
Už je to nějaký ten týden, co mi Malý princ prostřednictvím Viktora Preisse dovyprávěl svůj příběh. A já pořád slyším jeho hlas…

3 07.02.2017

Audiokniha
Pytel kostí je neuvěřitelný hororový příběh vyprávěný samotným hlavním hrdinou. Při jeho poslechu mě to neustále nutí přemýšlet, analyzovat a moje touha přijít tomu všemu na kloub je čím dál tím větší. Moje fantazie tak běží na plné obrátky. Jenomže TOHLE, se vymyslet prostě nedá. Zjišťuji, že Stephen King je úžasný vypravěč. Dokáže každou situaci tak barvitě popsat, že mám pocit, jako bych se v ní ocitla. Kniha je plná trefných přirovnání, metafor a aforismů. Příběh je napsaný tak čtivě, že mě baví i v pasážích, kde se toho zrovna, ,,moc neděje“.

2 21.01.2017

Tak tohle mě pobavilo. Bylo to trochu drzé, trochu sexy, určitě originální a trochu i provokativní, řekla bych. Ale rozhodně vtipné. Každopádně mě tato kniha oplývající sarkasmem bavila od první chvíle, co jsem ji otevřela. Příběh soukromé vyšetřovatelky Charley Davidsonové, která vidí duchy a hovoří s nimi. A to nejen zesnulých obětí vražd. Duchové ji provázejí vyšetřováním vražd, bydlí u ní doma, zjevují se jí náhodně. Kromě toho se kolem ní motá jeden, který ji přivádí k šílenství. A tak musí přijít na to, kdo to je, co od ní chce a proč ji tak přitahuje.
Není to bůhvíjaké literární dílo, ale rozhodně Vás pobaví. Nepřemýšlejte, jenom se bavte, je to skvělá oddychovka.

10 28.12.2016

,, Nemusíme přece čekat, až budeme zoufalí a cítit velkou bolest, a teprve potom poprosit o pomoc; měli bychom žádat každý den, každý měsíc nebo apsoň jednou do roka: ,,Přeji si, aby moji andělé byli ve všem se mnou.“ Tato prostá žádost povzbudí anděly k činnosti.

Do hodnocení této knihy se mi ale vůbec nechce. Tak ráda bych řekla: ,,WOW!“. Už kvůli těm andělům. Bohužel…Čekala jsem neuvěřitelné, dechberoucí vyprávění o věcech mezi nebem a zemí. Dostalo se mi nezáživného popisu neveselého života ženy, komunikující s anděly. Jako bych psala já, co jsem dělala včera. Jen bez těch andělů…Takže literární zážitek nic moc. Škoda…V knize je hodně duchovních okamžiků, místy je dojemná, ale místo očekávané naděje ve mně vyvolala spíše rozporuplné pocity. Nevím, jestli bych dokázala žít od svého mládí s vědomím, že mi zemře blízký člověk. A jeho nemoci a umírání, léta nečinně přihlížet, jenom proto, že mi to řekli andělé. Jestli je osud opravdu nezvratný, pak je lépe dopředu nevědět, co přijde. Spojení autorky s anděly v tomto případě bylo spíše přínosem pro lidi, kterým později poskytovala duchovní útěchu, než pro ni samotnou. Ale možná právě to mělo být v životě jejím posláním.

4 09.12.2016

Čerstvě dočteno. Měla bych být plná dojmů. Tak proč je tedy nemám?
Příběh sám o sobě není špatný, i když poněkud jednoduchý. Majitelka pohřebního ústavu na mstivém tažení proti padouchům, kteří jsou jí naservírováni na zlatém podnosu. Každý, byť je to cizí člověk, s kým se setká, jí ochotně řekne vše, co ví a dovede ji tak k dalšímu násilníkovi. Nic se nekomplikuje, všechno je předem dané. Hlavní hrdinka, má být, nejspíš prvoplánově, podobná Dexterovi. Tato postava je dokonce v knize zmíněna. Jenže já postavu Dextera miluju, takže sorry, pokud tady s ním měla být nějaká podoba, tak z toho Blumová vyšla dost neohrabaně. Na styl psaní jsem si za celou knihu nezvykla. Holé věty, které jinde obvykle přidají na napětí, mi tady vůbec nesedli. Bylo jich prostě víc, než je zdrávo. A nepřirozeně na mě působily i úsečné rozhovory:

- Pivo, prosím
- Velké?
- Rozhodně.
- Jedete daleko?
- Dělám jen malý okruh.
- Je tu hezky, že?
- Připadá Vám to tak?
- Vám ne?
- Ne.
- Proč jste potom tady?

Tři hvězdičky dávám jenom proto, že příběh měl spád a díky pár postavám jsem nemusela přemýšlet o tom, kdo je kdo.

7 09.11.2016

Po této knize jsem sáhla proto, že jsem si přečetla Vypravěčku od Jodi Picoultové. Téma mě díky Vypravěčce zaujalo natolik, že jsem lačná po dalších informacích týkajících se holocaustu. Zjistila jsem totiž, že i přes můj velmi dospělý věk jsem o tomto nejhorším zločinu všech dob dost mizerně informovaná.

,, Není pochyb o tom, že toto je pravděpodobně největší a nejstrašlivější zločin, jaký kdy byl spáchán v celé historii“. Winston Churchil.

,, Knihu Rudolfa Vrby je možno číst různým způsobem.
Jako strhující příběh, plný nečekaných zvratů a setkání.
Jako zprávu o vzniku a osudu jednoho nejzávažnějších dokumentů druhé světové války. Jako svědectví o vyhlazovacích táborech.
Jako zpověď člověka, který má sílu mluvit otevřeně o věcech, o nichž se téměř hovořit nedá.
Jako dobrodružnou zprávu o jednom z velkých útěků historie.
Jako vyprávění o mladém muži, který vzdoroval nespravedlivému osudu za jakýchkoliv, i zcela nelidských okolností a přitom si dokázal zachovat lidskou tvář."

Tolik anotace knihy, kde je řečeno vše.

Pocity z této knihy, bych si s dovolením tentokrát nechala pro sebe.
Každopádně každému doporučuji přečíst!

Zastavil jsem se u dveří bloku čtrnáct a ohlédl se zpátky.
Zapisovatel, kterého jsem znal mi řekl:,,Jsi zatracený pitomec! Chybělo málo a skončil jsi v peci!“ Neodpověděl jsem mu.
Sotva jsem ho slyšel. Náklaďáky začaly vztekle vrčet a pohnuly se směrem k bráně jako tanková divize. Zvuk motorů naplnil celý tábor a rval mi uši.
Potom jsem skrze tu nelítostnou hudbu zaslechl nový, sladký tón.
Zpěv tisíce žen.
A tou písní byla československá hymna Kde domov můj.
Slábla, jak náklaďáky mizely.
Nastoupily nové hlasy s novou písní, inspirované stejnou myšlenkou.
Tentokrát to byla židovská hymna Hatikva, Naděje.

5 30.10.2016

Vlk samotář není román, u kterého bych dychtivě hltala každou stránku. Vlk samotář je román, který vybízí k zamyšlení. K zamyšlení nad rodinou jako společenským uspořádáním i rodinou vlastní. Autorka vystihla spoustu myšlenek, které se v hlavě honí nejedné matce. Možná proto jsem si z této knihy vypsala zatím nejvíce úryvků. Paralelně s vyprávěním příběhu se odvíjí příběh hlavního hrdiny, žijícího s vlčí smečkou, která je úžasným příkladem rodinného soužití. Příběh chytře zapadá do hlavního děje knihy a je skvělé alespoň na chvíli být součástí vlčí smečky. Čtenáře navíc kniha nutí k zamyšlení nad otázkou eutanazie. Jak dopadne rodina, jejíž členové mají na tento problém odlišný názor, a přesto musí o dalším osudu jednoho z nich rozhodnout? Semkne ji to, nebo zničí?
Zvrat, který jsem od autorky čekala na konci knihy, byl tentokrát předvídatelný již na začátku knihy, což trochu ubralo na napětí.

,, Máme-li ochránit svoji rodinu, neexistují omezení, kam až zajít. Přejdeme oceány, spolkneme hrdost.“

6 30.10.2016

Mnoho informací, které jsou v této knize už jsem věděla. Přesto mě kniha šokovala díky své naléhavosti. Znovu mi připomněla, že je potřeba se řídit zdravým rozumem a naslouchat svému tělu a ne slepě věřit všemu, co je nám předkládáno farmaceutickými a kosmetickými firmami jako,,pro nás to nejlepší".

Od knihy A hory odpověděly jsem očekávala příběh dvou sourozenců, kteří od sebe byli násilně odloučeni, o jejich lásce a naději ve shledání. Ve skutečnosti ale jde o několik příběhů, které se odehrávají v různých časových úsecích. Tisíce planoucích sluncí od téhož autora jsem odkládala, protože jsem ty emoce prostě nemohla unést. Tuto knihu jsem odkládala, protože jsem si musela srovnat myšlenky. Díky množství postav a dějů zasazených do různých období to pro mě bylo trochu složitější čtení a naléhavost díla nebyla až taková, na jakou jsem u autora zvyklá. Každopádně jsou zde vykresleny lidské osudy, které spolu více či méně souvisí a jsou protkány citem. Ať už jde o již zmíněné odloučení sourozenců, o nenaplněnou lásku, obětování se pro druhého, nezvládnutý vlastní život, neschopnost pomoci člověku v nouzi, uvědomění si sebe sama nebo nalezení lásky k vlastní matce. Je jenom potřeba tu rozbitou mozaiku osudů poskládat do jednoho velkého obrazu.

3 26.07.2016

Začátkem jsem se musela trochu prokousávat. Seznamování se s velkým množstvím členů Vangerovic rodiny a s jejich osudy značně potrápily moje mozkové buňky. Autor má bezesporu originální způsob vyprávění, příběh má zajímavou zápletku s překvapivým rozuzlením. Nejzajímavější pasáže knihy pro mne byly ty, kde se vyskytovala Lisbeth, která je pro knihu opravdu originálním stvořením. Bavily mě její hackerské schopnosti, její vypořádávání se se svým ,,podělaným" životem, její způsob ,,přežívání".

V tomto případě dávám pět hvězdiček seriálu. Jeho tvůrci si skvěle poradili s rozpolcenou postavou Dextera Morgana. Donutili nás Dextera milovat, navzdory tomu, že je to psychopat a vrah. Všichni mu držíme palce, aby nikdy nebyl dopaden. Autorovi děkuji za fenomenální námět.

Padesát odstínů šedi - fenomén, který zná snad každý. No nepřečtěte to...I mne to nakonec potkalo, i když jsem se tomu dlouho bránila. Jediné slovo, které mne napadá je vzrušující. Ano, musím přiznat, že to bylo občas vzrušující, ale to je bohužel všechno. Takže jako okořenění manželského života možná dobré, ale literární umění v tom rozhodně nehledejte.

Lovec draků se mi dostal do ruky náhodou. Šla jsem do knihovny pro knihu A hory odpověděly, na kterou jsem narazila náhodou v nějaké recenzi, ale ta nebyla volná. Byl tam ovšem Lovec draků. Myslela jsem si, že z prostředí válečného Afgánistánu nebudu nadšená a od knihy jsem mnoho neočekávala. Po přečtení musím říct, že kniha patří k tomu nejlepšímu, co jsem zatím četla. Literární schopnosti autora jsou nezpochybnitelné. Příběh je naprosto uchvacující, plný přátelství, oddanosti, lásky, ale i zbabělosti, nenávisti a krutosti. Tuto knihu stojí za to mít ve své knihovně.

3 03.06.2016

Zpočátku jsem se do knihy velmi snadno začetla, psychologické prvky a spousta nejasných okolností mě nutily číst dál. Ale později jakoby autorka ubrala v příběhu na naléhavosti a s tím i zesláblo tempo mého čtení. Nicméně hodnotím kladně zajímavý námět, nenudila jsem se, ale do knihovničky toto dílko nepůjde.

4 03.06.2016

Vím, že teď několik dní nebudu moci sáhnout po další knize, protože myšlenkami budu stále u Vypravěčky, která ve mně zanechala hodně emocí. Příběh babičky Minky byl pro mě tím nejvíc z celé knihy. Nikdy jsem nebyla holocaustu blíž než s ní, nikdy jsem vlastně o něm za celý život nepřemýšlela tolik, jako teď. Je to opravdu silné vyprávění, které mě dojímalo, brečela jsem, otřásala jsem se hrůzou, kroutila hlavou a nemohla uvěřit. Přesto jsem se nemohla od knihy odtrhnout. Autorku upřímně obdivuji, to ona je paní VYPRAVĚČKA. Citlivě podala hrůzy holocaustu a neuvěřitelně propletla příběhy několika postav včetně vymyšleného příběhu upíra, který, ač se to zpočátku nezdálo, má v knize velký význam.

8 02.06.2016

Začala jsem číst s určitou dávkou pochybností, nemám tato ,,nastavovaná" díla moc v oblibě. Začátek ale vůbec nebyl špatný, což mě příjemně překvapilo. Potom mi ale začalo vadit, nepřirozené přeskakování z postavy na postavu a místo toho, aby mě to nutilo číst dál, byla jsem z toho otrávená. Asi ve dvou třetinách knihy mi připadalo, jako by to autora přestalo bavit a chtěl to mít co nejdřív za sebou. Klíčovou akční scénu nechal odvyprávět náhodného svědka v několika větách policii. Vrcholem literárního umění byla věta:,,Pak odjela k Rogerovi Winterovi a dala mu co proto". Těšila jsem se na akční scénu a autor mi místo ní ,,dal co proto". No a při poslední větě knihy už jsem se musela smát: ,,Na nočním nebi padala hvězda". Amen.

3 07.05.2016

Anita Moorjani si mne našla zrovna v nejtěžším období mého života, kdy mi zemřela maminka. Ležela hned u vchodu do knihovny v doporučených knihách. Nemohla jsem ji přehlédnout. Měla jsem ji přečtenou za dva dny. Dostala jsem všechny odpovědi na otázky, které jsem si v poslední době pokládala ohledně života a smrti a ještě něco VELKÉHO navíc...

Toto bylo moje první setkání s Jodi Picoult a po přečtení jsem věděla, že rozhodně není poslední. Kniha mě neuvěřitelně bavila a zvrat na závěr, který bych si nikdy nedomyslela mi vzal dech. Vyprávění o životě slonů bylo nádherným oživením celého příběhu. Od přečtení této knihy slony ještě více obdivuji.

5 02.05.2016