jerisno komentáře u knih

Pro mě jedno z nejoriginálnějších pojetí cizích světů ve sci-fi, které jsem měl tu čest číst. Už neokoukanost nápadu založeném na rostlinné zmutované "civilizaci" je nedostižný. Přesně takovéto pojetí fantastiky mám rád. Neznámo, tajemno, možnost čehokoliv, kdekoliv a kdykoliv. Mám doma 1. vydání z roku 1992 od tehdy vzmáhajícího se Laseru s výtvarným doprovodem Martina Zhoufa. Toto vydání má jen 214 stran, pozdější jsou lehce objemnější (možná to bude problém ne příliš vstřícných recenzí zde na webu. Nemohu ale posoudit, novější vydání jsem nečetl). Autorovo pojetí, samotný děj, téměř bezbřehá fantazie i výborný překlad Jana Vaňka, dělají z této útlé knihy zasloužený čtenářský zážitek i požitek. Pětice přidělených hvězdiček je jen skromným oceněním tohoto dílka.

16 13.12.2022

Čerstvý příspěvek pode mnou mi po čase opět připomněl tento titul a moji vzpomínku na něj.
Přešel jsem z naší vesnické malotřídky na měšťanku do vedlejší vesnice. Byl jsem v 6. třídě a na dějepis (s tělocvikem můj nejoblíbenější předmět) jsme dostali mladou, štíhlou a energickou paní učitelku. Na škole už nějaký čas učila (spolu se svým manželem) a starší spolužáci nás strašili, že je hrozně přísná. Nevím, mně se zdála v pohodě, ale na dějepise já jsem zásadně nezlobil. Ke konci šestky už paní učitelka věděla, že mám historii rád a že rád čtu knížky z pravěku. A protože byla zároveň i školní knihovnicí, občas mi nějakou knížku nabídla.
Bylo to v období 1970-71, začínalo přituhovat, z nezvaných hostů z východu se postupně stávali ti srdečně zvaní a v televizi, novinách a občas i dětských časopisech, se opět začali objevovat různí hrdinové práce, v každé fabrice, dílně, závodě, nebo JZD byly nástěnky s nějakými úderníky, budovateli, nebo čestnými hrdiny.
Takže, když si mě jednou paní učitelka zavolala a sdělila mi, že do knihovny došel nový výtisk "Hrdiny Nika" (předpokládaje, že vím, že jde o Štorcha ... což jsem ale nevěděl) a jestli jsem ho už četl, nějak se mi to všechno spojilo (a popletlo), vykouzlil jsem lehce udivený pohled a s dětskou naivitou a upřímností jsem ji řekl, že knížky o práci a hrdinech moc nečtu. Následoval lehce udivený pohled i u paní učitelky, ale potom se začala smát, vrazila mi knížku do ruky a rázně poručila : "Čti !". A tak jsem četl a trochu se styděl.
A samotný příběh ? Tak, jako všechny příběhy od pana Štorcha, které jsem vnímal očima tehdejšího šesťáka : Když tam pobíhali polonazí chlapíci v kožešinách s oštěpy, u ohňů jim polonahé dívky v kožešinách brousily pazourky, před jeskyněmi se potulovalo divoké zvířectvo od mamutů, přes jeleny, až po medvědy a nedaleko byla nějaká (ne nutně veliká) řeka, na které občas zatroubili kupci s nákladem soli, primitivních nástrojů, šperků a ozdob, nemohlo to být jiné, než DOBRÉ !
Paní učitelka je už nějakou dobu tam nahoře, ale kdykoliv narazím na tento titul, tak si na ni s poděkováním vzpomenu.

16 05.02.2022

Tímto velmi poutavým příběhem jsem si, v hloubi 80. let, krátil čas na vojenském cvičení (což je situace sama o sobě slušně deprimující). Netvrdím, že jsem to přežil jenom díky této knize, ale svůj podíl určitě měla. Po přečtení za mnou přišel můj tehdejší nadřízený s prosbou o zapůjčení. To bylo naposledy, kdy jsem ji spatřil (tu knihu). Asi se mu líbila ještě víc, než mě. Vše nakonec dobře dopadlo, cvičení skončilo (asi jsme, jako vždycky, vyhráli) a knížku jsem si koupil novou. Nezapomenutelné dílo.

15 25.02.2018

K této populárně-naučné knize o vzniku života na Zemi, jsem se dostal díky mému oblíbenému a štědře zásobenému antikvariátu. Že jsem po knize (mimochodem velmi zachovalé) sáhl, rozhodlo jméno autora (Josef Augusta patřil vždy mezi mé oblíbence), ilustrátora (osvědčený Zdeněk Burian) i to, že jsme s touto knihou (druhé vydání, 1959) stejný ročník :-(
Nejde o žádné povídkové příběhy, jak jsme u Augusty většinou zvyklí, ale o plnohodnotnou vědeckou publikaci, psanou ovšem velmi přístupným způsobem. Uměl bych si představit, že ve své době mohla velmi dobře posloužit jako učebnice pro studenty biologie a paleontologie. Josef Augusta nás zde seznamuje s tehdejším vědeckým pojetím vzniku a vývoje života na naší planetě od starohor až po čtvrtohory. Ve svých závěrech vychází z tehdejších poznatků (zejména z teorií A. I. Oparina a Ch. Darwina). Nejsem biolog, ani paleontolog a tak netuším, zda je Oparinova teorie dnes již překonaná, nebo stále respektovaná. V této knize ale působí velmi logicky a věrohodně.
Jazyk knihy je lehce zastaralý ("Risikový faktor", fysikální jevy", "druhová specialisace"), tedy tak, jak se dříve psalo. Pobaví také některé zastaralé biologické pojmy ("ústrojenci" místo dnešních organismů, "drobní ústrojenci" jako dnešní mikroorganismy a pod.).
I přes tyto faktory je kniha velmi čtivá a pokud se vypořádáte i s množstvím latinských názvů (já osobně jsem je občas přeskakoval) není to rozhodně ztráta času. Knihu si nechám i proto, že představuje zajímavý náhled na dávné události, optikou nedávného vnímání světa.

14 07.04.2022

Okolo téhle útlé knížečky jsem chodil několik let s odhodláním si ji "někdy" přečíst. Mezitím jsem zhlédl francouzské filmové zpracování i českou televizní mutaci. Na knihu však došlo až v závěru loňského roku a určitě nezklamala. Dostalo se mi všeho, co jsem očekával. Laskavého humoru, typicky francouzských reálií, hektolitrů vypitého vína, spousty zemitě upřímných pšouků, receptu na zelňačku i trochu té sci-fi (můj hlavní čtecí obor). Velká spokojenost.

14 23.02.2018

Knihu Karin Krajčo Babinské mi doporučila manželka, které se docela líbila. Protože jsem zrovna neměl ke čtení nic svého, nechal jsem se v letních vedrech i já spláchnout vlnou Tsunami.
Příběh je napsán poutavě a napínavě. Paní Karin umí děj dramaticky zhustit, ale i odpočinkově popustit otěže. Je s podivem, jak zašmodrchané, zauzlované, spletité a složité mohou být někdy vztahy v jedné rodině. Dramatická cizokrajná koncovka jenom celé napětí a dusno spolehlivě odšpuntovala. Konec lehce překvapivý, ale ledacos jsem tušil již během četby.
Jde o mé první setkání s dramatickou tvorbou Karin Babinské a musím uznat, že tato pohledná mladá dáma "umí".
Pochválit musím i napohled příjemnou a graficky jednoduchou a čistou knižní obálku.
Přiděluji 4 hvězdné vlny.

13 03.08.2023

Osm žen z Hradu jsem zakoupil po revoluci, hned jak vyšla a daroval své mamce pod tehdejší stromeček (1993). Hned jak ji máťi zkonzumovala, přečetl jsem si ji také. Jméno Pavla Kosatíka jsem znal jen z oblasti sci-fi, kde se občas potulovalo a i to asi o koupi rozhodlo. Osm portrétů našich prvních dam (celkem je jich ale deset) je psáno zajímavě, svižně a zbytečně nekomplikovaně. O manželkách a partnerkách našich prezidentů se moc nemluvilo, ani nepsalo a jejich životní osudy, postoje, názory i stupně ovlivňování svých manželských protějšků byly velmi zajímavé i poučné.
Pan Kosatík zde potvrdil to, že umí psát literárně přitažlivě, historicky poučeně a ideologicky nezkresleně. Později byla kniha doplněna o Dagmar Havlovou (Devět žen z Hradu) a ještě později, jiné vydání i o Lívii Klausovou (Manželky prezidentů : Deset žen z Hradu). Tato nová, rozšířená vydání jsem ale již nečetl. Obě ženy jsem dostatečně znal z tehdejší přítomnosti a knižní profily by můj pohled asi nijak významně nerozšířily.
Historicky přínosná publikace. A líbila se i mé mamince.
Teď už zbývá jen vydání i s paní Zemanovou. No a po lednu 2023 i s panem Nerudou / paní Babišovou / nebo paní Pavlovou (nehodící se škrtněte). Je se na co těšit ?

13 09.12.2022

Pan Otčenášek (zpětně) promine, ale toto je kniha, kterou upřímně nemám rád !
Ve třeťáku na střední nám češtinářka přidělovala knihy k blížící se maturitě, které jsme měli nastudovat a poté s nimi seznámit celou třídu. A na mě vyšla právě tato. V mladické rebelii jsem si ji dovolil veřejně odmítnout, že takové příběhy nečtu a číst nechci. Soudružka češtinářka byla, bohužel, kovaná a začala po mně docela důsledně cválat, až jsem podlehl a dílo "zkonzumoval" (probíhaly normalizační sedmdesátky a já chtěl odmaturovat). Naštěstí nás soudružka do čtvrťáku už nenásledovala a všechno se v dobré obrátilo. Občan Brych ale už nikdy nebude můj kamarád.

13 29.11.2022

Také tuto pozoruhodnou, několikastránkovou hříčku jsem si užíval u své tety, která mě, coby malého zvídavého caparta, často hlídala (žádná školka, ale hodná a laskavá teta :-)).
Opakovaně mě fascinovalo, jak se po otevření knihy všechny postavy, budovy i krajina zvedly (že jde o nějaké 3D jsem tehdy netušil) a se zavřením opět schovaly.
Knížka mě spolehlivě zabavila na dlouhou dobu a teta tak měla čas na vaření oběda a na domácnost.
Za tetu, tyto příjemné vzpomínky i za samotnou knihu, musím udělit zaslouženou pětici hvězd.

13 07.04.2022

Tahle výpravná bichle byla moje nejbližší kamarádka v ranném dětství (spolu se sousedovic Evičkou) a zažil jsem s ní mnoho hezkých a poučných chvil (stále mluvím o knize !).
Soubor těch nejhezčích říkadel, básniček, hádanek, příběhů a pohádek, doprovázený krásnými a povedenými ilustracemi.
Měli jsme doma vydání z roku 1961 (SNDK) a postupně jsme ji četli všichni. Protože jsem nejmladší, dostalo se na mě úplně naposled a tak už byl tenhle pozoruhodný věnec docela "jetý", až se počínal pomalu rozplétat.
Ještě dnes si v paměti vybavuji některé stránky i s obrázky a jen tak na tuhle dětskou společnici nezapomenu (vlastně na obě dvě).
Uděluji nekonečný věnec zářivých hvězdiček !

U Kira Bulyčova (nebo pana Možejka, chcete-li) jsem oceňoval, že dokázal stejně kvalitně psát příběhy pro děti (vesmírné příhody Alenky), humornou fantastiku pro dospělé (Mimozemšťané v Guslaru), napínavou a temnou sci-fi klasického střihu (Osada) i populární publikace o historii, záhadách, či divech světa (Sny zmizelých králů, 27 divů světa, Pod pirátskou vlajkou). Vše mělo přitom špičkovou, nebo minimálně velmi dobrou úroveň. Já jsem ho nejprve poznal coby vesmírného šprýmaře, abych posléze ocenil i jeho vážnější tvůrčí tvář. S jeho příběhy pro malé čtenáře (v tomto případě malé Alenky) jsem se potkal úplně nakonec a to při četbě mým dětem. Tato vesmírná alegorie na klasickou Alenku se u nás stala velmi oblíbenou knihou a tak trochu jsem doufal, že moje ratolesti si oblíbí fantastickou literaturu stejně, jako kdysi já. No, povedlo se to jen u nejmladší dcery. Nic to ale neubírá na faktu, že je tahle knížka velmi milá, zábavná a určitě pomáhá nejmenším posluchačům a čtenářům rozvíjet jejich fantazii a tvůrčí myšlení.
Kir Bulyčov (Možejko) byl v rámci literatury v zásadě renesanční autor, rozkročený nad několika žánry a právem patří k mým nejoblíbenějším spisovatelům.

13 04.03.2022

Zapomenutá kniha mého ranného dětství. Pamatoval jsem si obálku, ilustrace pana Sekory i to, že to bylo něco od zeleniny, ale přibližný název jsem z paměti "vydoloval" (doslova) až nyní. Jenomže po zadání do vyhledávače mi to nabízelo jen "Cibulkovy seznamy" konfidentů ... :-)
Ale nakonec se pátrání vyplatilo a správnou knihu jsem nalezl. Jako malý capart jsem ji četl velmi rád a obdivoval pěkné, barevné ilustrace.

13 03.03.2022

Knihy o pravěku (s kresbami Zdeňka Buriana) jsem v dětství a dospívání "baštil" i s chlupama.
První vydání "Velké knihy o pravěku" mi nějak uteklo a když jsem zjistil, že má kniha opět vyjít (1988), neváhal jsem a ve svých třiceti letech si poctivě vystál frontu na toto vydání. Opožděně jsem si tak splnil svůj dětský sen, mít doma ucelenou encyklopedii o pravěku, navíc od českého autora (ilustrace pana Buriana tomu jenom dodaly punc výjimečnosti). Ikonická kniha pro "pravěké" nadšence !
Od pana Špinara jsem si později pořídil ještě titul "Velcí dinosauři", také pěkný.

13 18.02.2022

Black Sabbath jsou kapelou mého života a na tom se už nic nezmění (občas se o první místo "prali" s kanadskými progresivisty Rush, ale "Sabbati" jsou starší a stáří má přednost). Z klasické zakládající čtyřky jsem Ozzyho měl rád nejméně. Na můj vkus to byl asi moc velký šílenec a blázen. Jeho sólovou kariéru, po odchodu z Black Sabbath, jsem téměř nesledoval, chyběl mně tam ten společný esprit starých nahrávek. Vyhýbal jsem se tedy i jeho dosavadním biografiím, které u nás vyšly. Vyjma jedné a to je právě tato kniha (byla mi doporučena). Je psána velmi zajímavě, poutavě, zábavně, živě a já jsem se na osobu pana Osbourna začal dívat trochu jinak, chápavěji.
Ano, Ozzy byl magor (nechtěl jsem to slovo použít, nemám ho rád, ale když ono je tak výstižné), než ho Sharon trochu zkrotila, ale bez něj by nebyli staří "Sabbati" tím, čím se v mých očích a uších stali. Proto jsem si tuto knížku nakonec zařadil do své knihovny, spolu s již dříve vydanými profily samotných Black Sabbath i nedávno vyšlou vzpomínkovou knihou kytaristy Tonyho Iommiho.
Určitě stojí za pozornost a mohu ji vřele doporučit. Lidé "čtěte" !

13 11.02.2022

Tuhle laskavou a hravou knížku jsem si poštou objednal někdy ve třetí třídě ZDŠ. Dorazila, když jsem byl už ve čtvrté. Byl jsem tehdy nemocný (asi nějaká chřipka) a nejstarší brácha ji začal číst, aby mi ukrátil dlouhou chvíli. Hned od začátku jsme se oba chechtali jako "střelení", až se k nám přidal i prostřední brácha a řehot byl trojnásobný. Od té doby jsem ji četl nepočítaně, jak v dětství, tak posléze svým dětem. To už byla jiná doba, přibyly další díly, ale laskavost a přítulnost téhle geniální série zůstala a to i zásluhou nedostižných ilustrací pana Sempého. Osobně se mi líbilo i francouzské filmové zpracování (2009), včetně vynikajícího hereckého obsazení.

Zajímavý Harrisonův pohled na alternativní vývoj života na Zemi. V době vydání této trilogie jsem od něho již něco znal (většinou z povídkových sbírek), ale ke koupi a následnému přečtení tohoto prvního dílu, mě přivedla hlavně velmi vyvedená obálka. Pro mě, milovníka pravěku a sci-fi, byl zobrazený válečník na mamutovi příliš silné lákadlo (narozdíl od obálky třetího dílu). Po přečtení a zjištění, že jde o velmi podařený příběh, jsem automaticky políčil i na díly zbývající. Celá série je dostatečně napínavá, propracovaná a jak je u Harrisona obvyklé i přiměřeně drsná.
Že může tato paralelní historie zaujmout i čtenáře o generaci mladší, jsem si ověřil, když jsem knihy půjčil své oblíbené, tehdy dospívající neteři na dovolenou k moři a vrátily se mi plné plážového písku. Takže je opravdu četla a jak mi později přiznala i s chutí a zaujetím.
Jedna z knižních sci-fi sérií, které mám opravdu rád a ve své knihovně si ji náležitě považuji. Celé trilogii přisuzuji patnáct (3 x 5) hvězdiček.

12 21.03.2022

přečteno v letech 1980-81 (opakovaně), hned po vydání v Odeonu (edice GaMA). Bylo mi lehce přes dvacet, posluchačsky jsem jel tvrdě v rockové muzice, měl za sebou silné folkové (protestní) období a začal nakukovat do jazzu. Když k tomu přičtete i vysokoškolské, lehce volnější prostředí, nemohla mě tato zásadní kniha beatnické generace minout. Děj mě velice bavil a těšil jsem se na další a další průsery (pardon ... příhody) hlavních hrdinů.
Pokud by u mě Sal s Deanem tehdy zaklepali, asi bych si sbalil bágl, vyrazil s nimi a bral to jako hold svobodnému životu.
Z dnešního pohledu a optikou současné mladé generace to asi bude méně pochopitelné, ale tehdy nám stačila i takováto kniha k hlubšímu nadechnutí.
Román "Na cestě" mě přivedl i k jiným dílům Jacka Kerouaca, jako "Mag", či "Dharmoví tuláci".
Jak zpívával Wabi Daněk (volně parafrázuji) : "... spolu s Deanem, každý týden, On the Road ..." !

12 04.02.2022

Každá kniha má dva příběhy. Ten vnitřní, který dělá knihu knihou a je pro její čtivost nezbytný. A potom příběh vnější, který přímo ovlivňuje samotnou fyzickou existenci knihy.
V době vydání této knížky jsem, jako každoročně, řešil vánoční knižní dárek pro manželku. Ale mnou původně vybraný titul knihkupectví nedodalo, do vánoc zbývaly dva dny a tak musel naskočit plán B.
Pár záložních titulů jsem měl, ale ani jeden jsem nemohl nalézt. Nakonec mi padla do oka tato kniha. Něco jsem už o ní slyšel a věděl, že je lehce kontroverzní. A tak jsem po tomto titulu, v nouzi, sáhl.
Když žena dárek pod stromečkem rozbalila a přečetla název, její obočí se udiveně nadzvedlo a vyslala ke mně laškovný výraz. Stihl jsem utrousit jen něco o posvátnosti štědrého večera a přítomnosti dětí.
Knihu načala hned druhý den a vše se zdálo být v pořádku. Po nějaké době se však z vedlejší místnosti, kde příběh konzumovala, začalo ozývat tlumené mumlání, prokládané hlasitou samomluvou : "To snad ne !", popř. "To si dělá pr... srandu ! ". Autorku očividně nešetřila. Myslím, že se několikrát ozvalo i freneticky se opakující "fuj" a nakonec také temně zlověstné "brrr". Tehdy mi došlo, že dárek asi nebyl to pravé ořechové.
Kniha byla nakonec dočtena, neboť moje polovička knihy zásadně dočítá. Hned potom za mnou přišla a nevině se zeptala, zda ji může někam odnést. Evidentně měla na mysli před domem stojící kontejner. "Přece nevyhodíš takovou pěknou knížku", pokusil jsem se o chabou záchranu. Nakonec jsem to uhrál na remízu a výtisk odnesl do knihobudky na autobusovém nádraží. Třeba udělala radost nějaké jiné cestující.
Od té doby, když přijde řeč na případné knižní dárky, pravidelně se ozývá rezolutní a rázné "Už žádná vlhká místa" ! A já mám po "he he".
Ani vlhká místa totiž nemusejí být tím, čím se zdají být !

Tak tohle je vnější příběh této knihy.
Na dotaz, kolik mám přihodit hvězdiček, manželka lakonicky odvětila : "Maximálně dvě". Když dvě, tak dvě. Jedna za to, že tato knížka se dá asi i dočíst a druhá za graficky čistou a příjemnou obálku.

12 03.02.2022

Přiznám se, že některé věty, odstavce, dokonce i celé pasáže této úchvatné knihy, jsem musel číst zas a znovu, abych se alespoň přibližně dopátral, kam mě to autor vede, do čeho mě příběh vtahuje a jestli mě tenhle mýtický les vůbec někdy vyplivne zpátky.
Nevyplivl. Jsem tam pořád. Fascinující kniha, nepřekonatelná série.

Tuto knihu Radky Třeštíkové jsem již dříve zakoupil pro manželku k nějaké události (asi Ježíšek s r.o.). Dlouho jsem kolem ní brousil v naší knihovně (přehlížeje ji) a vlastně ani neplánoval, že bych s ní mohl vejít v jakýkoliv styk. Neboť tento druh příběhů není zrovna mým šálkem. Až letošní začátek léta mě zaskočil absencí něčeho zajímavého ke čtení a tak jsem nakonec dostal na bábovku (y) chuť. Nedávno jsem navíc zhlédl i filmové zpracování, které mě sice nijak nenadchlo, ale ani ho nezatracuji.
Musím s pokorou přiznat, že příběh, ale zejména styl kterým je psán, mě nečekaně sedl. Paní Radka umí psát sarkasticky, vtipně a čtenářsky přitažlivě. V postavách jsem se nijak neztrácel a moc se mi líbilo jejich postupné dějové propojení. Jen ten konec jsem nečekal. Příběh mě solidně zaujal, což mě překvapilo a zároveň navnadilo i na jiné knihy Radky Třeštíkové. Na nočním stolku již v pohotovosti leží (ještě teplá) novinka "Kde jsi, když nejsi". Na pět to není, ale čtyřka zcela určitě a zaslouženě.

11 02.08.2023