jaroslav0572
komentáře u knih
Mraky nad Barrandovem
Stanislav Motl
Je těžké až srdceryvné hodnotit a soudit protagonisty- lidi od filmu, v období nejtemnějším, tj. za Protektorátu. Jenomže tak jako v každé krizi či národní katastrofě, i v době, kdy byl vyvěšen nad Pražským hradem Hákový kříž, obnažily se charaktery. Stanislav Motl mrazivě píše o hercích, herečkách, režisérech, kameramanech etc., kteří museli, pakliže chtěli ve své práci pokračovat, zaujat postoj. Jedni se rozhodli pro cestu vzdoru, a často za to zaplatili životem, jiní pro změnu razili formu spolupráce a ti méně odvážní přímé kolaborace s nacistickými pohlaváry. Po úctyhodné Motlově práci, kdy s mnohými filmaři hovořil, a to zejména v devadesátých letech, když už byli přirozeně v důstojném věku, jsem přesvědčen: Václav Binovec byl prachsprostý udavač, který poslal na smrt mj. i Karla Hašlera. Argumentovat tím, že zpíval protirežimní písně a že si moc otevíral zobák, je zcela hloupé a vysoce arogantní. Motl několikrát v rozhovorech přiznal, že jeho oblíbenkyní a v podstatě modlou byla a je Lída Baarová. Věnuje jí spolu s Adinou Mandlovou asi největší prostor a zcela od píky popisuje její citové vzplanutí k ministrovi propagandy Josephu Goebbelsovi, jež on zcela opětoval, dokonce si tuto megahvězdu chtěl vzít za ženu.
Obrázek z června 1942, kdy českoslovenští umělci v čele s Karlem Högerem v Národním divadle vyjadřovali věrnost Říši hajlováním, je jakousi nechutnou skvrnou na jejich národovectví, bohužel to udělali, ačkoliv většina (Höger, jak Motl popisuje, financoval protinacistické iniciativy i vně Protektorátu) byla silně proti zvěrstvům, která se speciálně po atentátu na Heydricha děla. Stejně tak ošklivé a ničím nepodložené zabrání Ateliérů Barrandov českým fašisty, kteří se zviditelňovali v propagandistickém časopise Vlajka a odebrání práv akcionáře Miloši Havlovi, i to byl čirý hnus a satan nejenom v německých duších se skrývající.
Stanislav Motl má u mne plných 100% spokojenosti, a to i za to, jak popsal ortely, které byly vyřčeny soudně po válce, včetně „spravedlnosti ulice", při smrti režiséra Jana Svitáka u kostela sv. Martina na Starém městě pražském. Těžká pravda, nepředstavitelná traumata. P S: Co se asi honilo hlavou Emanuelu Moravcovi, když si ponechal v šupleti své kanceláře elaborát/hanopis Václava Binovce na spousty českých herců a židů?
Válečné paměti
Charles de Gaulle
Paradoxně s vlastenectvím sobě vlastním poznal pan maršál tu obrovskou deziluzi, že je s prachmizernými politiky (čest výjimkám) na stejné lodi, co se týče boje proti okupaci a nacismu. Vichistická vláda házela De Gaullovým aktivitám zejména v Africe klacky pod nohy a používala špinavé špionážní hry k oslabení maršálovi kredibility. Já obdivuji tu snahu domluvit se, rozverné disputace s Winstonem Churchillem či sirem Anthony Edenem daly základ pospolitosti zejména v námořních aktivitách na Černém kontinentě i v Asii.
Celkově hodnotím maršálovo vyznání se 90%, skvělý počin má na svých bedrech i pan Pantůček za mimořádně čtivý a seriózní překlad.
Kapitál v 21. století
Thomas Piketty
Francouzský ekonom se v tomto svém veledíle věnuje dominantně své domovině, Velké Británii a Spojeným státům. Na základě brilantních studií (nejvíce mne pochopitelně zaujaly ohromné rozdíly v nashromážděném majetku v různých epochách) dokumentuje, jaké jsou diference mezi kapitálem z příjmu a kapitálem zděděného či nakupeného majetku (pole, zemědělské usedlosti, ranče apod.) Zároveň skvěle glosuje to, o čem psali Jane Austenová či Honoré de Balzac. A mnohé se z Pikettyho prognóz naplňuje již teď: ne v roce 2030, ale právě dnešní době jsou rozdíly mezi národním majetkem vlastněným nejbohatšími osobami v USA čím dál masívnější a naopak chudina se dostává do naprosto neřešitelných existenčních potíží.
Dalším krokem pro mne v této oblasti bude Standingův „Prekariát". Každopádně z takřka 700 stránkové analýzy pohybu kapitálu poměrně mrazí. P S: Oceňuji, že se Piketty strádal dělat kategorické soudy na tou či onou skupinou, jež vytvářejí národní bohatství. Jednoznačně 100%.
Poslední mejdan
Jaromír Nohavica
Pracovně pojmenované jako „Kecy", je vlastně dosti příznačné. Neberte mě špatně; pánové rozebrali život na cimprcampr, udělali do něj hlubokou sondu, ale zároveň nepotlačili svůj umělecký akcent. Těžko se mi v roce 2021 po té snůšce blábolů a nehorázností četly Jarkovy chvály na Hutku, avšak rozumím jim. Co je plus, že pánové se takřka (až na jednu šňůru s Plíhalem, Wabim a Streichlem) nedostali z Moravy. Tu Zlín (Zapletalovo útočiště), tu Rajnošky, jindy pro změnu „Plíhalova" Holomóc či překrásně říční Třebíč. Leitmotivem těchto Keců je Jarkovo pití. Ano, vše nakonec skončilo v šaškecu (netušil jsem, že ve Šternberku), kde to musela býti očista se vším všudy. Pánové se vlastně navzájem neglorifikují, ale skrytě si vzdávají úctu. To se mi líbí!
Škoda že nebyly více zainteresovány ženy, ale jinak je to unikát. Proč? Poněvadž nikde takhle Jarka neuslyšíte mluviti. Proto jsem rád, že jsem mohl čísti. 70%
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic: Cesta intelektuála k popravišti
Marie Šedivá Koldinská
Úchvatně napsané řádky o pozoruhodném životu jednoho velmi renesančního a talentovaného muže. Rytíř Božího hrobu, pán na hradě Pecka je v tomto bezmála 600stránkovém díle chvíli velký cestovatel s nerozhodnou duší oscilující mezi umírněným katolicismem a svobodomyslným jedincem, jindy zase muž, dávající volnost všem svým čtyřem ženám v rozhodování o jejich nekončících tahanicích o léna, pozemky a peníze. Co se však Koldinské povedlo, že ukázala osobu Harantovu nejenom v odlesku pobělohorských represálií, nýbrž komplexně jej představila širšímu obecenstvu, jež si zajisté (tak jako má osoba) uvědomilo, co za strastiplnou námahu musely býti cesty do Svaté země či k neklidným pískům Sahary. Kryštof Harant je pro mne velkou osobností, stejně jako paní Koldinská. Vynikající dílo. 95%.
Slunce nad Slavkovem
Dušan Uhlíř
Stejně jako celé, rozjitřené a obrovské bitevní pole převážně pidi obcí a malých městeček na jihu Moravy, i já jsem měl v takřka poslední fázi oné rekapitulace dne 2. 12. 1805 co dělat, abych se prokousal. Autor si mne připoutal a již mne nepustil. Přiznávám, z Pana Uhlíře jsem vycházel, protože napsal v průběhu let celou řádku pozoruhodných děl, spisů, stafáží, které se týkaly a týkají našich i světových dějin. Skoro bych řekl, že dnešním pojetím sebeprezentace, coby úspěšného historika se silným přilnutím ke géniu loci se Dušanu Uhlířovi vyrovná, nebo možná lehce překoná jedině snad Petr Čornej. Měl jsem tu možnost čísti vůbec první vydání Mladé Fronty z roku 84, kde na přebalu ční plátno „Bataille d’Austerlitz" od barona Gérárda, které si u něj objednal samotný Bonapart. Pan doktor Uhlíř, jenž je stále na živu (a to je moc dobře, páč může svoje poznatky předávati novým kolegům, historikům) naprosto bravurně vyjma vojenských dispozic popisuje stavy obou resp. všech tří armád, kdy poukazuje jak na benefity, tak především na citlivá místa, od obyčejných vojínů počínaje, konče u všech generálů a maršálů. Osobně Pana Uhlíře podezřívám, že jeho přidruženou doménou je kartografie s geografií. Jeho popis všech míst, všech zákoutí, všech potencionálních semenišť bojůvek, to jsem snad u žádného odborníka jeho typu nezaznamenal. Je nezpochybnitelné, že francouzská anexe a gloriola Napoleona, zanechala na obyvatelstvu minimálně moravském značný vliv. Koneckonců, jak sám literát uvádí na konec: „...Návštěvník končí prohlídku bojiště. Odbočí za Slavkovem doleva a přes Křenovice a Praci dospěje k 'Mohyle míru'. Mine cestou hromadné hroby obětí bitvy. Má dost příležitostí k zamyšlení nad smyslem jedné války, která zasáhla naše území." Pane Uhlíři, bravo. 95%.
Na dvoře vévodském
Alois Jirásek
U všech „osadníků", či krátkodobých přivandrovalců nádherného Náchodského skvostu vidím značnou touhu po seberealizaci, a to klidně na úkor ztráty bližního svého. Vévoda Petr, konzervativní osvícenec nemá nic moc proti zrušení roboty, ale zároven nechce, aby se mu „spodní masa" producírovala kolem panství. Jsem strašně rád za ucelené sdělení o tom, co se na zámku stalo za dob Smiřických; princesa Johana v tom viděla analogii sama sebe, protože byla zblázněná do Taliána Arnoldiho. Hlasivec byl jasný- ač Pražák, tak jasný prostředník sedláků a tvrdě robotujících. Měl jsem možnost čísti jedenácté Jiráskovo vydání Mladé fronty Praha, a je opravdu pastvou pro uši, jak si mistr jazyka Českého poradil s výslovností. At už zastarale archaicky, nebo trendově s dobou. „Byltě krásný červnový den. Otevřeným oknem vlál čerstvý, čistý vzduch a vzdouval zlehka jemné záslony okna. Švehol ptactva až sem zazníval a zevzdálí kynuly lesnaté stráně, nad nimiž k modravým horám bělostné mraky spěly." 85%
Cesta k nesvobodě
Timothy Snyder
Velmi zajímavé dílo. Mj. zde autor osvětluje, že Trump Tower byl nádobou hříchů už od raných devadesátek, kdy zde své kšefty domlouvali dosluhující kágébáci a začínající příslušníci FSB. Dnes již samozřejmě víme, že žádné velké vztahy D. J. Trump→ V. V. Putin nejsou, ale kupříkladu Paul Manafort je zločincem par excellence. Jinak velmi slušné dílo, spousta faktů například o Krymu. 75% ode mne.
Hybridní politika
Jan Keller
Toto ne... psal jsem zde komentář, ale vymazali mi jej. Dávám jen 50%.
Geopolitika Číny
Oskar Krejčí
Vysoce erudované statě a prózy prof. Krejčího na alternativní scéně mne přivedli i k jeho-zdá se- opusu magnum. Velmi zeširoka pojatá knížka o čtyř tisícileté říši, která dnes hraje prim v geopolitickém ringu. Utváření prostoru okolo dvou obřích řek nebylo jednoduché, mnohdy i dost krvavé. Ale Číně se daří a Krejčí to potvrzuje. Zároveň velmi dobře popisuje, že útoky západních dravců přicházely vždy po vodě, ne po souši. Odnáším si mnohé poznatky včetně Konfuciových tezí. A už se vrhám na geopolitiku Ruska. 100% spokojenost.
Jak se dělá štěstí
Daniela Kovářová
Některé poněkud přehnaně dlouhé věty s dovětky přičítám ještě ne zcela vyzrálé právničky coby spisovatelky, takže jednu hvězdičku ubírám. Přirozeně coby ženská si dnešní paní senátorka bere na paškál chlapy, kdy se ženským pohledem mužům předvádí a oddává. Na tom není nic špatného, je to přirozený vývoj pozemského života. Paní doktorce jde především o spokojenou rodinu plnou dětí a vzájemné tolerance mámy a s tátou. Dítě za nic nemůže, pouze se narodilo, aby nakonec střídalo řidiče jako fusekle. Zajímavá pasáž se týká situace u zkoušejících v komisi před advokátními zkouškami; tam to je vždy na ostří nože, stejně jako třeba u maturit. 6 z 10 bodů mohu přidělit a budu se pouštět do dalších z Kovářové ranějších děl.
Pan ministr
Lenka Procházková
Problémem tohoto úzkého psaníčka je faktor čas. Tím že se jedná o poslední období diplomata J.M. nemohlo dojít ke kritickým postojům vůči tematizované osobě. Co dělá madam Davenport po Masarykově boku neustále, taktéž nechápu. Na druhou stranu oceňuji vyznačení kladných charakterových rysů mj. výborného hudebníka, který měl práci bránit ohroženou demokracii. Lenka Procházková (dodávám ad hoc.) je velkou ženou: za socialismu v disentu, v roce 2022 opět v disentu jen v opačné roli. Zvláštní paradox a ukázka absurdního údobí, v němž žijeme. Ale přeci jen u Masaryka mi chybělo důvěrnějšího popsání reálií, které vrcholily v poválečné Evropě. Přinejlepším tedy 60% bodů.
Vítězný oblouk
Erich Maria Remarque (p)
Jistěže téma nacismu a okupace roztodivných zemí touto odpornou mašinerií je vždy pohlcující a většinou k pláči, tomuto románu jsem nepřišel na chuť. Zarazilo mne už oslovování ve vokativu hlavního hrdiny chirurga ( „pane Ravicu"?!), nicméně to je otázka na překlad. Problémem je, že jsem postavy, kterých bylo v Paříži přehršel zkrátka nepochopil. Koho vlastně Ravic miloval? Joan, nebo pacientku na svém oddělení, které provedli císařský řez a on zcela „nezištně" šel až k jakési porodní bábě, jež všechny gynekology proklíná? A chtěl teda nakonec vzít roha, nebo se mu mlhavá Paříž zalíbila až příliš?
Promiňte pane Remarque, ale tohle se Vám až tak moc nevyvedlo. Mohu dát nanejvýš 45%.
Velká žena z Východu
Halina Pawlowská
Poměrně slabé svědectví ženy, jež miluje chlapy, sex a kdejakou roztodivnou kratochvíli. Paní Pawlowská zřejmě popisuje kus ze sebe samotné, ale žádné velké stopy ve mně tento útlý spis nezanechal. Možná že by lépe pochopila ženština, která má- snad se autorka neurazí- rovněž nějaké to kilo navíc. Dávám 50%.
Život a dílo skladatele Foltýna
Karel Čapek
Četl jsem šestnácté vydání z roku 1999 Knižního klubu. Poslední, Čapkem nedokončené dílo, je žel jeho nejslabším kusem. Chvílemi je geniální skladatel/umělec Foltýn Bedou Foltenem, jindy drzým hochem, jenž si vyskakuje na profesory, onde pro změnu plane po dívčích srdcích. Je zde vidět rozkol osobnosti, z dnešního pohledu bychom řekli, že Foltýn trpěl formou ADHD, jeho tvrdošíjné pohrdání kamarády mne dost žralo. Žádná smysluplná linka se zde v útlém spise neobjevila, myslím si, že Čapka dost ovlivnilo, že již trávil poslední dny svého života. Svým způsobem je nejzajímavější doslov Olgy Scheinpflugové, jejž prezentuje Jiří Janáček. Manželka Karla Čapka píše: „Byl (Foltýn) samá vylhaná fantazie a žádná pravdivá skutečnost, přerušil s ní svou mravní souvislost, víš- a jak z čeho chtěl potom, ten nešťastný hlupák, tvořit?"
Nemohu jinak než dát 30% (ne)spokojenosti.
Pivař a blondýna
Daniela Kovářová
Jedná se o jeden ze sedmi knižních titulů, jejž jsem si nechal v době zavřených knihkupectví doručit kurýrem České pošty rovnou domů. Nelituji! Jak pana Jakla, tak paní Kovářovou znám, respektive jejich životní postoje. On, coby blízký přítel Havlův a později dokonce Klausův, ona, žena jež se cítí být feminou, hájící tradiční uspořádání rodiny a manželství. Do chvíle, kdy Jakl přinesl několik vzorků různých piv v plechových lahvích Xaverovi Veselému jsem neměl párů, že má tuto „národní" kratochvíli tak v lásce. Jeho znalostí odborných termínů, většinou vycházejících z anglického jazyka jsem mile překvapen. Ano, i já jsem věděl, že chmel není tím klíčovým semenem či zárodkem pro finální podobu a stálost piva, ale dopodrobna vylíčené klíčení ovsa, žita, ječmene či několika libozvučnými průpovídkami vykreslené zhotovování kvasinek, to je skutečně krásné ozdobení útlého spisku. Zatímco tedy Jakl hovoří věcně o pivech a snaží se svou žačku Kovářovou něco doučit, ona- pilná studentka věcí zlatavého moku hltá ony rady, kdežto je sama umravňuje a ověnčuje svými historkami z pivoték.
Oba poměrně plodní autoři své strofy píší krásnou češtinou, nechybí zde nadsázka, umělecký přehled i pohled do historie. Vyjma zodpovězení několika faktů, o kterých jsem neměl šajna, se mi skýtá nečekaná příležitost: konečně přestat pít třeba pět piv v kuse stejné ráže, aniž bych mezitím něco dobrého (Jakl říká, že to může být cokoliv, včetně cukrovinek) zakousl. Zároveň to chce lepší informovanost hostů restaurací, kdy často nevíte, co vaše hrdlo právě pozřelo, ačkoliv na nápojovém lístku je psaná stupňovitost piva. Zkrátka a jednoduše: pijme pivo, buďme na něho hrdí, ale neničme si bezmezně játra a mozek. Pivo se dá ochutnávat, pěstovat, nabízet a především neustále inovovat. Tak ať slouží, pivařům a blondýnám zdar! 90%.
František Josef I.: Nikdy nekorunovaný český král
Jiří Pernes
Skvělá monografie o muži, jenž vládl neuvěřitelných 68 let. Od dětství a vojenského drilu, přes léta revoluční až po stáří. Franz Josef byl pečlivka, který šetřil na čem se dalo. Byl to VELIKÁN. Za mne 90%
Poslední Rožmberkové (Velmoži české renesance)
Jaroslav Pánek
Skvělá historiografie o Pánech, jež dali moderní, renesanční podobu překrásným Jižním Čechám.
Páni z Pernštejna: Vzestup a pád rodu zubří hlavy v dějinách Čech a Moravy
Petr Vorel
Super dílo o významném Českém rodě. 90%.
Emil Boček - Strach jsem si nepřipouštěl
Jiří Plachý
Velmi autentické dílo skutečného hrdiny druhé války. Krásné dobové fotografie. Už tehdá byla Francie kolaborantský národ, to jak se zachovali vůči našim stíhacím perutím, které víceméně zprivatizovali, byl hnus. Výborně Pan Plachý- čest Panu Bočkovi. 90%