jaroslav0572 komentáře u knih

Pat Peoples si ve svém životě, který se s ním namaže naplánuje dennodenní schedule: posilování na moderních strojích, běh, sezení s terapeutem Cliffem ( to neovlivní, má to nakázané), čtení dosti depresivních románů, tak jak to chce jeho manželka Nikky a oblékání se do dresů Orlů, což je pojítko mezi ním a jeho poněkud odtažitým tátou. Všechno tohle dělá z jasného důvodu: nechce zpátky do Ústavu, pročež plánuje návrat ke své manželce.

Patřím k těm, kteří prvně viděli vynikající film z roku 2012, s fenomenálními výkony Bradleyho Coopera, Jennifer Lawrence či Roberta De Nira. Tak jako v každé adaptaci i tam byly některé scény poněkud jiné (třeba ta, kde Tiffany v restauraci zešílí a pošle Pata doslova do řiti). Vycházíme-li však z toho, že Pat žije vlastně v iluzi o tom, že na něj jeho manželka čeká, pak nás okolo půlky této knihy docela zamrazí. Vcítil jsem se do něho, a do jeho nenaplněných potřeb. Tiffany velice dobře zaplnila místo poněkud svébytné a neokázalé ženy, jež nedokáže napřímo vyjádřit své city, tak si vymyslí roličku prostředníka mezi Patem a Nikky.

Velice dobrý počin, řekl bych však, že východisko ze situace, kterou Pat prožil si musí najít každý sám. Dávám 75%

3 27.12.2021

Naprosto do detailu popsaný život barokního malíře. Začátky byly svým způsobem pro Brandla podobné jako pro Jacka Londona: chudí rodičové, přilnutí k chlastu, nepochopení malířské pudu... Od chvíle, kdy se Brandl dostal do Kolína a pobouřil tamní oficíry jejich portréty, které tvrdošíjně namaloval, byl svým vlastním pánem. Je mi až neskutečně líto, jak hrubý a nesnášenlivý byl vůči manželce Heleně, která jej přes svůj rovněž složitý zevnějšek nade vše milovala. On od ní odcházel, aby se pak ožralý do jejího lůna skleslý vracel. Nechápejte mne prosím zle, malíři (zejména ti vrcholoví, jímž „Petrus Brandl pinx“ bezesporu byl) to mají sesumírované v kebuli trošku jinak; potřebují víc soukromí při ateliérní práci a když se k něco nepovede, nebo je jejich chlebodárce urazí, tak si zlost vybíjí na svých nejbližších. S Brandlem se však život nemazal a svým do jisté míry kavalírským životem ukazoval, že potřebuje práci a zase práci. Konec jeho života- opět v Kutné Hoře- Jaroslav Humberger popsal takto: „Jednoho zářijového večera roku 1735. seděl při sklenici kořalky u Mědínků. Hovořilo se o nemocech a malíř se přihlásil k slovu se svým srdcem. Držel sklenici v ruce a vykládal, jak to tady uvnitř má na padrť. Ruka se mu zachvěla a kořalka se rozlila do dubové desce stolu. Zavanula vůně lihu a Brandl se křečovitě chytil za srdce. Na čele mu vyrostly krůpěje potu vymačkané náhlou bolestí. Lidé k němu přiskakovali a Brandl jim ukazoval bezmocně na prsa a se škytáním říkal, že tady, tady... Někdo se začal polohlasem modlit. Rozepjali mu halenu a vynesli na dvorek po čisté zářijové hvězdy. Brandl jednou, dvakrát zhluboka vydechl jako před slavným uvolněním. Na jakubské věži odbíjela právě devátá. Pak v tom večeru umřel v náručí několika hospodských lidí Petr Jan Brandl, dle kumstu svého malířského druhý Appelles.“ 85% dávám za krásné ilustrační dílo nakladelství Obelisk, za nádhernou staročeštinu a za brilantní popis malířovy práce se štětcem, šerosvitem a vůbec za pochopení Brandlovy práce. I když jeho život zůstane zahalen tajemstvím. Good job.

3 28.05.2021

Přiznám se, že nejprve jsem zřel film z roku 2016, který je oproti nepovedeně fantasmagorické „prostřední" části Andělé a démoni o dost na výši. Zaujala mne teze o přelidněné planetě; přiznávám, že mne otázka rapidní změny klimatu dosti zajímá. Kniha je napsána bravurně, skvělé jsou dialogy mezi Langdonem a mladou sestřičkou, která mu zprvu zachránila krk. Ona je velmi sečtělá, její empirické znalosti o Dante Alighierim a Florencii jsou opravdu úctyhodné. Spousta zápletek, nádherná renesanční Itálie+ jasná zpráva: Vše je v našich rukou, ne v Zobristových krvavých myšlenkách. 90%.

3 14.12.2020

Daniel Prokop je jeden z mála pravidelných hostí na ČT24, kteří nepropadli bludu dokonalosti a kteří poměrně seriózně hodnotí socio-ekonomickou situaci v českém hájemství. Na tuhle knížku jsem se těšil, zklamán nejsem. I já vnímám, že populismus (populační klam) má v naší politice zelenou, naběhává na témata rozsévání strachu a vypichování jen toho, co se rádoby demokratům hodí do krámu. Vpravdě je v této studii vypovězena i tristní situace v českém školství, kdy se záměrně segregují lidé na ty „potřebné" a na ty „nechtěné". Skončit to nemůže dobře.

Jednu škarohlídskou poznámku si neodpustím. I Prokopova PAQ Research přeci může být hybatelem nálad ve společnosti, dokonce může veřejným míněním sama valchovat. Neříkám že tak činí víc než různé CVVM a podobné hlásné trouby, ale tohle riziko nelze zcela vyzmizíkovat. Hvězdičku dolů dávám za neustálé ostrakizování Trumpa a Zemana; zde možná až příliš sociolog dává najevo své rozšafné emoce.

Jinak ale hodnotím velmi vysoko, konkrétně 75%.

2 22.12.2023

Až z rozhovoru mj. o Kukačkách jsem se dozvěděl, že paní Marta ráda píše a pozoruje osudy obyčejných lidí. Dílko o Nesmělých tedy pro bylo jasnou volbou. Souborník povídek o těch, jimž není v životě zcela přáno je psán podmanivým byť s ne zcela srozumitelným jazykem. Paní Marta (ale teprve začíná, takže se bude jistě zlepšovat!) mnohdy zbytečně odskakuje od podstaty sdělení, frázemi, že jí zaskočil kousek ananasu z pizzy Hawai"(o Rudovi), nebo až příliš uondanými frázemi, nevedoucími ke společnému poznání Vaška jr. s Vaškem sr.

Jenomže sílu těmto kraťoučkým textům dává Dancingerová právě poznáním každodenních zápasů hrdinů/outsiderů s nepřízní osudu, když jsou manipulováni někam, kde jim není přirozeně dobře. Za začátek spisovatelské kariéry dávám 65% spokojenosti svého ega. A těším se, co dalšího tato vynikající herečka napíše.

2 04.03.2023

Nakladatelství Naše vojsko je instituce, jež se vždy zaobírala pojmem vlastenectví a činí tak (v různých podobách) dodnes. Utrpení vězňů v Terezíně na Litoměřicku, zejména tedy v tzv. Malé pevnosti bylo zdokumentováno vícekrát, avšak ještě nikdo si nedal tu úmornou archívní práci, aby zevrubně popsal základy této mohutné stavební a bludištní konstrukce, tedy to proč vznikla, jak vznikala a jak se účel jejího působení když ne měnil (uvědomme si, že sloužil výhradně jako ochrana státu před nepřítelem a kasemata pro nepohodlné jedince), tak alespoň modifikoval. Ačkoli si největší slávu když to tak řekneme Naše vojsko vydobylo za socialismu, nepůsobí více jak 300 stránková kniha jako glorifikace soudružské sounáležitosti, ačkoli velmi správně autoři uvádějí, že za období nacistické genocidy tvořila největší část vězněných, mučených a vražděných komunistická elita napříč zaměstnáními (novináři, lékaři, politici etc.) a Rusové.

Dnes už si ani to neuvěřitelné utrpení tisíců jedinců v Malé pevnosti neumíme ani představit; naše schopnost pochopit tu bídu, strach, ponížení a přeci i obdivuhodnou odvahu zachraňovat životy druhých, končí tím, když se na ono činu pojedeme podívat a zavítáme i k památníků obětí. Tak či onak, nemohu než dát plné, tedy stoprocentní hodnocení.

2 07.07.2022

Není to úplně biografie mládenečka či stařečka Rudolfa II., následníka trůnu v rakouském soustátí, jehož si za císaře přál především španělský královský dvůr. Úvodní kapitoly patří olbřímímu pohřbu Rudolfova otce Maxmiliána II., na něhož se sjeli mnozí velmoži tehdejší Evropy. Pan Boček přistoupil k této historiografii jako k náhledu do Rudolfových milostných i erotických vzplanutí, což zcela inkognito dokládá Rudolfova matka, jež svého nečestného synáčka nachytala s dvěma lehčími ženštinami v posteli, zatímco její dcerka (Rudolfova sestra) Anna umřela. Velmi vtipně až prostopášně nabízí Boček obraz seancí u Popelů z Lobkowicz na jejich panstvích, kde se řeší ulovené jídlo, děvčata a pochopitelně velká politika. Dávám za ten odlišný „pracovní postup" 90%, středně dlouhé dílo si to zaslouží.

2 18.04.2022

Paní Millie zaslouží obdiv. Přirozeně nevím, zdali ještě v roce 2022 je naživu, ale její příběh, jejž se rozhodla ženě s níž se v USA spřátelila povědět, je srdcervoucí. Jak byla coby ani ne šestnáctiletá odvedena z ghetta do továrny na německé zbraně, jak jí odvedli jejího milého Henieka, s nímž se oženila, co zažívala v otřesných přechodech mezi jedním vyhlazovacím táborem za druhým, tak už jen za to, že se rozhodla svěřit, paleček nahoru. Nechci se paní Millie dotknout, ale úplně si nemyslím, že osvobození americkými jednotkami, které „seskočily z padáků" bylo zcela vypovídající, ale chápu, že po těch zvěrstvech, kterých se dopouštěli nacističtí pohlaváři, se leccos raději z hlavy- automaticky- vytratí. Líbilo se mi, jak se coby polská židovka stále snažila věřit v židovské tradice, ale nebránila se i dobovým konvencím.

Závěrem: to co Millie Werber a mnozí další zdaleka ne pouze Židé za Druhé války prožili, je pro nás naprosto nepředstavitelné. Je dobré o tom vědět a poučit se, aby se podobné hrůzy již nikdy nestaly. Jsem rád, že si Werber a její Jack našli své místo na slunci v USA, mnozí další takové štěstí neměli. Za všechno dávám 95%.

2 05.02.2022

Většina z domestikovaných členů řadu Societas Iesu byli uvědomělí mužové, kteří chtěli prostřednictvím víry, školského vzdělávání a teologické učenosti převychovat „heretiky“ a všechny se „špatnou" vírou na pravé křesťanské vyznání. Činili tak samozřejmě maximálně oddáni pánu Bohu, Ježíši z Nazaretu a Svatému otci. Paní doktorka Čornejová se v první třetině svého možná nejpůsobivějšího díla zaobírá zrodem, přerodem a postupným lidským vývojem sv. Ignáce z Loyoly, jenž jak známo Tovaryšstvo založil. Postupně však-musím říci velmi plynule a posloupně- přejde k tomu, jak se řád vyvíjel z hlediska odrazu v habsburské společnosti či jaké peripetie patres zažívali při změnách svých rozsáhlých sídel a kolejí. Nevynechává silné misie, do vzdálených koutů světa, jimž se prostě Jezuité nevyhnuli. Můžeme konstatovat, že zlomovým bodem směrem k upevnění autority byla pro učené může Bílá hora, koneckonců Čornejová popisuje detaily jejich rekatolizační práce. Dávám 80%, Jezuity beru jako rozporuplné avšak nikoli jednostranně odsouzeníhodné osoby.

2 19.09.2021

Petr Hampl umí velice kvalitně a bez ostychu popsat to, co má na jazyku nebo to, co zrovna společnost děsí. Není mu po vůli politicko- novinářský mainstream, tak kotví v přístavech alternativních. To však vůbec nevadí, jemu podobných vlastenců je čím dál více. Mám docela problém (a proto nemohu dáti plný počet hvězd) s pojmem neomarxismus, jejž neustále Hampl i třeba další jinak bravurní sociolog Jan Keller neustále používají. Je však patrné, že sklony k řekněme násilné levicové (až extrémistické) levici mají tací, jež se zaklínají pojmem „liberální demokracie".

Hampl se po boomu s knížkou Prolomení hradeb více zaměřil na vztahy generací- jedněm říká tzv. mileniálové, jiné prostě nazývá staršími lidmi. Jeho názory a studie vycházejí z mnoha literárních a sociologických prací autorů napříč evropským a koneckonců i světovým spektrem, což této práci nakladatelství Naštvané matky dodává patřičnou sílu a výpověď ob generace. Zároveň si neodpustí ještě více do hloubky rozčeřit vody jak on říká „nové aristokracie", jež postupně pronikla do státních, chcete- li nadnárodních struktur.

Za kritické ale věcné poznatky jednoznačně několik emotikonů, za sociologické nadání v prozaickém textu poklona až k zemi, k některým poněkud vágním termínům lehce zamračený obličej. Celkově hodnotím 80%. Velice dobře, jen tak dále.

2 23.08.2021

Předem říkám, že se nejedná o face to face rozhovor nějakého Božího kohouta s legendárním fotografem. Ne! Je to interview v přátelském duchu; a to dvou chlapů, rodičů, manželů, kteří se léta letoucí znají. To nás hned od počátku četby staví před otázku: Bude to objektivní ohlédnutí se? Ne, nebude, páč tohle oba katolíci nemají na jazyku. Jedná se o několik vět mistra Saudka, kterými bilancuje svůj život a všechno dává (jakpak by ne) do souvislosti „s nebem a zemí". Nikoho nemoralizuje, jen se občas neudrží a řekne od plic co si myslí. Mezi pasáže jsou vyplněny Lovašovými myšlenkami o Bohu a vlastně o tom, že si nás služebník vezme k sobě, i když jsme párkrát zhřešili. 75 % dávám mj. i proto, poněvadž s drtivou většinou myšlenek, frází a se suchými konstatováními se s mistrem Saudkem shodnu. Líbí se mi rovněž, že do svých aktů se nebál zařadit i muže a děti. Důraz na tradiční rodinu (byť samotný Saudek se považuje za alkoholika a muže, jenž se ke svým ženám- rozuměj milenkám, manželkám, náhodným múzám- chová jako prase) z textu přímo překypuje.

Saudek na otázku „jste úspěšný"?... odpovídá: „Není nic tak úspěšné jako úspěch a není nic tak zahanbující jako neúspěch. Čas od času mi někdo potřese rukou nebo mě pozdraví. Pro mě je úspěch, když se někde na Moravě ptám na cestu a oni mi řeknou: To jedete blbě, musíte se obrátit a jet zpátky, Pane Saudek. Být pozdravený rodnou řečí v rodné zemi. Všichni čeští a slovenští fotografové se považují za světové. Já sám sebe nazývám fotografem českým." Jak říkám, 75% si oba Pánové zaslouží.

2 04.04.2021

Dnes v době dávno posttotalitní jasně bez okolků víme, že mráz nepřichází tak úplně z východu, nýbrž paradoxně ze západu. Tehdá to bylo období, kdy reformní komunisté věřili v restrukturalizaci; nikdo z nich nechtěl, aby se pokračovalo v monstrprocesech (viz. Horáková, Slánský aj.). Autor těchto řádků byl jedním z nich, jak vidno, byl dost naivní. Přesto si však udržel odstup, a zcela výstižně popsal zákulisní dění padesátých let. 75%.

2 18.12.2020

Úžasné dílo. Krásné citace z dobých výpovědí jednotlivých aktérů- za každým z Pánů byl nějaký příběh. P S: Na Paní Polyxenu z Lobkowicz si v té době nedovolil nikdo ani čárečkou křiknouti. Dávám 90%.

2 24.11.2020

Mimořádně čtivé, elegantní a vlastně lidské. Pan Goldflam je působivý člověk, velice křehký a zároveň mimořádně talentovaný na vícero činností. Samozřejmě, ústředním motivem je zde jeho vztah k otci; jednoduché to spolu neměli, ty hádky co vedli, jež většinou ke kompromisnímu řešení nevedly, byly často dost bizarní. Ale jsem rád, jak „Riša" vyzvedává oblast brněnského Krpole, jak mu docela předčasně odešel jeho milovaný dědeček a s jakou krásnou češtinou vypráví třeba o svém prvním pohlavním styku s brněnskou lehčí ženou. Kapitola o masovém vrahovi, jejž smrtelně bodnul kudlou (pořád nevím, jestli to je pravda) mne uhranula. Zároveň naplno rozumím problémům, jimž čelil při vyprazdňování se, avšak stejně jako já (pokud možno) to využil ve svůj prospěch.

Čtivá kniha, dávám plný počet hvězdiček a směle konstatuji: Arnošt Goldflam je především spisovatel a divadelní režisér, až teprve pak herec.

1 06.04.2024

Táta mi tuhle knížku doporučoval, coby „tu echt" s pravým jménem ryzího nácka, kterého jinak známe jako Engelchena. Strašný osud nejenom Valašské Ploštiny, hrozné co se tam odehrálo. Neodpustím si jednu výtku; snaha vykreslit Tuttera jako pozdějšího chráněnce komunistů, je docela hloupá. Ano, mocnost za oceánem si vysoké šarže SS grupy schovávala, a malé ryby laskavě poslala před Norimberg. Ale Sověti tohle nepotřebovali dělat. Každopádně mrazivá knížka, dávám 85% hodnocení.

1 24.02.2024

Vždy je zajímavé číst díla trošičku se zpožděním. Ani tato více jak pětiset-stránková studie Ruska není výjimkou. Dnes je těžké na ulici, před kamarády, na pracovišti apod. vyjádřit solidární chcete-li nekonfliktní postoj k RF. Okamžitě se na vás sesypou jako na mršinu... nepusťej vás k lizu.

Tím, že jsem ještě ani ne dva roky dozadu slyšel o panu profesorovi Krejčím jen velmi zběžně z akademické půdy, neznal jsem jeho práci. První jsem zaslechl jeho masterclass v díle o Číně. Čili tu jsem četl první, ačkoli vyšla o pár let později než tato o RF. Je to excelentní ucelená práce, jež je vyzbrojena neporazitelnou zdrojovaností. Dávám 100% a deset navíc za mapy a i mnohé grafy mého oblíbence Štěpána Kotrby.

P.S. stejné hodnocení i u Geopolitiky Číny, čili nebudu tam psát komentář.

1 07.11.2023

Za dráhy Šmuclera moderátora a baviče se mi pan doktor hnusil. V posledních zhruba dvou letech zastává realistická stanoviska s přesahem do geopolitiky. A tady spolu s kolegyní dává moudré rady, jak nenaletět falešných lékařům a jak o sebe pečovat. Velmi pěkně ladí i design (smajlíky na ohodnocení péče), plus čas od času nějaká ta peprná historka ze života. 80% mohu s čistým svědomím dát.

1 06.08.2023

O nezapomenutelný čtenářský zážitek se žel bohu nejedná, to se pánové a dámy z nakladatelství Columbus pěkně zmýlili. Očekával jsem silně rozvinutou linku ohledně dávno zesnulého otce" Martina Pembertona, třebaže cesta v dostavníku po tajuplné Broadway až do samotného srdce Nového Yorku může být strastiplná i dobrodružná zároveň. Nic z toho nepřišlo, naopak jakoby by Doctorow nevěděl kam dříve; novinařina v každé druhé větě, jednou je hlavní hrdina na opulentním večírku, pak se ztratí, pak leží ve špitále, ale lyrika, tedy to, co vlastně Pemberton chce, není ani trochu naznačena.

Tohle se jinak velkému spisovateli nepovedlo. 30-40 ode mne.

1 31.05.2023

Autora této překotné knihy sotva můžeme obvinit z příklonu na bolševickou stranu, o to je tedy cennější, že něco takového sepsal. Podivuhodní bratři vykukové John Foster a Allen Dullesovi shromáždili politickou moc, úředníky, velmožná sídla, když zákonem o National security aggency stvořili monstrum na rozvracení politických systémů (jak jinak než prokomunisticky orientovaných) po celém světě. Tento příběh v sobě kloubí touhu po moci bez nitky politování na milionech zabitých duší a zpitvořených rodin, s využitím osob, které byly snadno manipulovatelné.

U nás téma procesů z raných padesátých let znovuotevřel Miloslav Ransdorf, když se dostal až k samé podstatě „agenta chodce", tajné službičky plk. Moravce a zločinné skupiny soudruha Slánského. Bohužel, krátce po švýcarské anabázi byl umlčen(†).

Poučení bych hledal různá, jen mi nejde do hlavy chování polských činitelů i dnes, v roce 2022. Ti snad chtějí býti místodržícími navěky! Poučné, mrazivé a samozřejmě degradující jakékoli propagandistické manýry naší doby tzv. postkomunistcké. Autorovi děkuji, a dávám 80% hodnocení, jen nesouhlasím s jeho rozborem sovětského „klidu zbraní" při varšavském povstání z druhého viselského břehu.

1 28.12.2022

Román jinak bezvadného spisovatele jsem moc nepochopil. Ze začátku docela slušně popsána situace na patologii, kde vládne chronicky naštvaný leč spravedlivý doktor Pearson, pak přicházející nová tvář, jejíž manželka je před porodem, ale konečný dojem se jaksi vůbec nedostavil. Mezi řádky lze vyčíst silný podtext střetu konzervativního a liberálního přístupu k medicíně. Ale těch spletenců a zbytečných úhybů od podstaty sdělení je tam přespříliš. 55% mohu dát.

1 01.11.2022