jan8470 komentáře u knih

Purpurová věž nabízí komorní příběh, který staví především na vztazích a interakci několika málo postav v zajímavém a atraktivním prostředí. Jako první díl trilogie to rozhodně není málo a já jsem opravdu zvědav jakým směrem se Karolina Francová a její hrdinové vydají dál.

2 06.01.2018

Dlouhá cesta na malou, rozzlobenou planetu je však v první řadě nádhernou oslavou přátelství. Možná na někoho bude působit až příliš sluníčkářsky, ale příběhů kde se všechny problémy řeší klackem, těch máme ažaž.

4 14.12.2017

Ohnivý kůň přináší do české fantastiky zajímavý příběh z atraktivního a českému čtenáři prakticky neznámého prostředí. Navíc vyprávěný krásným jazykem. Neosloví každého, ale kdo si zamiloval Stín modrého býka, neměl by váhat.

1 08.11.2017

Přestože mě ne všechny povídky oslovily, každá je svým způsobem originální a zajímavá. A je jedno jestli jde o alternativní historii jako v povídce Dieťa stepi, či neortodoxní detektivku Hvězdář se dívá nahoru, nebo o jakoukoli jinou z těch třinácti které se v tomto svazku objevily.

1 23.10.2017

Je zvláštní, že ačkoli v zahraničí jsou ryze ženské antologie běžné (například Alucindas I. a II., Millennial Women či New Women of Wonder), u nás je Žena se lvem svého druhu prvním počinem. O to větší radost můžeme mít, že se tak povedla. Já osobně doufám, že její tři sestřičky, které jí budou brzy následovat, si udrží stejně vysokou kvalitu, jako má právě Žena se lvem.

23.10.2017

Kniha je určena čtenářům od osmi let. Ale i když Davidovo a Koniášovo dobrodružství, které čítá necelých 70 stran, zhltnou za dva večery, budou se ke knize vracet i později. Protože informace které jsou v ní ukryty, se jim budou hodit i na druhém stupni základní školy. A je jedno jestli budou chtít být jednou knihovníky jako David, nebo ne.

1 05.10.2017

Stopy v krvi jsou solidně vystavěný a originální detektivní thriller se zajímavou zápletkou.
Jefferson Tate sice nenosí fedoru, neohání se bičem a nehonosí se mírami 87 - 61 – 69, přesto je svým způsobem neodolatelně zábavný. A pokud vám stačí i skromnější tajemství, než jsou Kristova krev, Longinovo kopí, Archa úmluvy či spiknutí Iluminátů, užijete si Stopy v krvi stejně jako já.
A nezabrání vám v tom, ani elektricky modrá Mazda, která se jako démon z mlhy vynořuje v mírně kostrbatém překladu Kateřiny Niklové.
Naopak trochu zamrzí absence genealogického stromu Fairbornových a třeba i jen jednoduchá mapka vesnice a jejího okolí v nichž se Jeffersonovo pátrání odehrává.

Tohle je hodně povedená prvotina.

1 26.05.2017

Od té chvíle kdy se opice postavila na zadní a stala se člověkem, si lidé vyprávějí příběhy. Od té chvíle, kdy se na světě objevila první hra na hrdiny, se začaly sepisovat a vydávat příběhy z herních světů. Některé si získaly světový ohlas, (kdo by si nepamatoval na skvělé příběhy temného elfa Drizzt Do’Urdena z herního světa Forgotten Realms?) a některé prostě časem zapadly.

O to aby nezapadly ty z našich luhů a hájů, se už nějaký ten pátek stará nakladatelství Mytago. To má již na svém kontě pěknou řádku knih, které se odehrávají v herních světech českých autorů. Například celou řadu knih které se odehrávají v nejznámějším z nich v Asterionu. K dalším patří i dvě antologie tematických povídek, Hry s příběhem: Zločin a trest a Hry s příběhem: Ocel a krev. Nyní nám tedy editor Jan Č. Galeta přináší antologii třetí, věnovanou lesům, pralesům, divočině, elfům a mnoha dalším bytostem, které ve fantastických světech v lesích žijí, bojují, milují a umírají.

Podívejme se tedy na jedenáct povídek, které nám Volání divočiny nabízí.

Váha přísahy – Takřka detektivní povídka ze světa jménem Taria , která ve mně vyvolala vzpomínku na film Rituál. Les tady hraje opravdu první housle, vlastně jediné co mi opravdu kazilo zážitek z povídky, byl „moravský“ slang vesničanů a Česko polský slovník jednoho z řádových bratrů. Obojí bylo zbytečné.

Dcery lesa nás už přivádějí do Asterionu a ukazují nám, co všechno dokáže udělat matka pro záchranu svého potomka. A pokud je to navíc dryáda…

Mé jméno bude znít. Mé první setkání s telepatkou Magnolií. Na první pohled by se mohlo zdát, že příběh o tom, jak hrdinka knih Drak bere vše a Magnolie a démon zabloudí v psychopatově mysli, se do povídkové sbírky o lesích, pralesích a lesních bytostech moc nehodí. Ale jak říká sama autorka „ Co je lidská mysl jiného než džungle?“

Život lovce. Každá antologie má své „slabší kusy“ to se bohužel stává. Pro mě je nejslabší povídkou této antologie Život lovce. Obraz životní pouti domorodého lovce Nuaka, který se snaží zachránit zbytky svého kmene, mi připadal mdlý a vyprávěný bez valného nadšení. Je to škoda, protože život vůdce (a je jedno, jestli je to Mojžíš, král Artuš nebo náčelník domorodého klanu) není špatné téma.

Šarlatová křídla smrti, jsou povídkou, která ukazuje že Asterion má i svou astrální dimenzi. Povídka o zkoumání astrálních bytostí mě zaujala spíše atmosférou, než samotným dějem, který jsem jako hrou nepolíbený jen těžko chápal. I tady se autorka zabývá historií Asterionu. Ale na rozdíl od Haniny Veselé, která nám ve své povídce Mé jméno bude znít, z historie světa vše potřebné vysvětlila, nás autorka Šarlatových křídel prostě hodí do děje a řekne „Plav“.

Řezno 1872. Příběhy impéria jsou herním světem na pomezí steampunku a fantasy, kde se můžeme setkat se vším, co oba žánry nabízí. Povídka Řezno 1872 nám na příkladu záchrany vílího dítěte ukazuje, že tento mix žánrů stojí za podrobnější prozkoumání. A ačkoli je povídka veskrze průměrná, autoři pěkně využili prvků, které herní svět Impéria činí tolik atraktivním.

Volání jaguára je první ze dvou povídek vycházejících z herního světa, ve kterém žijí a bojují potomci bohů. Jako iniciační příběh povídka splnila svůj účel a jako neotřelá young adult funguje také.

Druhým příběhem ze světa Potomků bohů je povídka Ozvěna dávného příběhu. Příběh dívky Silvie, která ačkoli žije v moderním světě, byla vybrána za matku poloboha.

Do herního světa Immortal fighters nás zavádí povídka Krkavec a vlk, která má nejen zajímavou zápletku, ale především hrdinku, která by si zasloužila vlastní román.

Tropický kraj divů, který se odehrává ve světě Unknown Armies . Sestry Lukačovičovy, nám na souboji dvou mágů ukazují nejen jak má vypadat kvalitní urban fantasy, ale také jaké jsou principy hry Unknown Armies. Ostatně Petra Lukačovičová ve své knize sbírka ctností tento herní svět již jednou navštívila. A přestože si autorky mohly dát větší práci s objasněním motivů obou mágů, je pro mě Tropický kraj divů jedním z vrcholů knihy.

Poslední povídkou je Kelpie. A i když moc nechápu pravidla hry Imaginárium, které je povídka zasvěcena, ten nově zpracovaný příběh o vodníkovi se mi moc líbil. Právě originální zpracování starého známého příběhu dělá z povídky Kelpie druhý pomyslný vrchol knihy.

Hry s příběhem: Volání divočiny (tak jako předchozí dvě antologie) nám mají přiblížit formou povídek herní RPG světy a to nejen ty, které byly vytvořeny jako moduly pro Dračí doupě.

Naštěstí si jsou všichni, kteří se na zrodu knihy podíleli vědomi, že bez popisu herních světů by se toto poslání kniha nikdy nemohla splnit. A tak je každému hernímu světu věnováno několik vět, které čtenáři vysvětlí, oč v kterém světě kráčí, jaké jsou jeho principy a kdo je jeho autorem. U mnohých je pak uveden i odkaz na domovské stránky.

Samozřejmostí u povídkové sbírky by pak měly být i medailonky všech autorů povídek a ani ty zde nechybí.

Myslím si, že kniha Hry s příběhem: Volání divočiny svůj účel splnila. Seznámila mě s herními světy, které jsem neznal a s autory kterým bych měl věnovat svou pozornost. Nebo kterým bych se měl vyhnout.

Pokud jsou čtyři z jedenácti povídek nadprůměrné, šest čtyři hodně dobré, dvě dobré a jedna průměrná, není to špatné skóre. Zvláště, když si uvědomíme, kolik z těch jedenácti autorů jsou profesionální spisovatelé.

Vlastně když tak o tom teď přemýšlím, i ten název Volání divočiny naplnila bezezbytku…

70%

1 06.02.2017

Andělí vejce je příběhem sedláka Augustina Hnáta, který nás provede nejen posledním dnem války, ale především pohnutým hrdinovým životem. Budete se smát, budete plakat dojetím a bude vám běhat mráz po zádech. Znovu si uvědomíte, že Augustinova babička měla pravdu když říkala : „Všecko se pořád opakuje, a lidi se z toho nepoučí“. I když autorova poslední kniha není zdaleka tak dekadentně opulentní jako byl Mlýn na mumie, Stančíkův styl vyprávění, květnatá mluva a košatá souvětí i Andělí vejce prostupují jako pára vzduch nad hrncem horké polévky. A pokud si mohu dovolit ještě jedno srovnání s Mlýnem na mumie. Jelikož je Andělí vejce o 150 stran kratší než Mlýn, má kniha větší spád a netrpí vycpávkamy a v podobě nudných pasáží. 91%

3 31.10.2016

Kniha zvláštních nových věcí - Michel Faber překlad jako vždy výborný Viktor Janiš

Nevím jestli budu schopen napsat standartní recenzi. Nicméně tady je pár postřehů. Myslím že příběh Petera a jeho ženy se sice tváří jako sci -fi, ale to jen klame tělem. Podle mého jde především o příběh krize víry a krize manželství. Celá misionářská cesta na jinou planetu je jen takový atraktivní kabátek. Vlastně ani o klasickou misijní cestu nejde, protože "domorodci" nejsou žádní pohané. Co se týká víry (buďme upřímní) celé se to smrsklo na pár pouček a citátů z bible. Celá první půlka knihy se skoro až nesnesitelně vleče a druhá půlka má sice spád, nicméně žádné pořádné vyústění. Hlavní postava mi byla nesypmpatická a vůbec jsem nechápal, proč si někoho takového Bea vzala za muže. Přes všechny výtky které jsem uvedl ale musím přiznat že jsem četl dál a dál v očekávání toho, že se stane něco zásadního.

Nicméně: Kdo očekává Sci-fi, tak bude zklamán, kdo očekává silnou křesťanskou výpověď, bude také nejspíš zklamán, vlastně nejsilnějším motivem knihy je vztah a krize Petera a Bey. Díky dopisům o to živější.

Podle mého skromného názoru se zázrak nekoná. 70%

Tahle knížka nás opravdu moc bavila. Nejen že se v ní dcera setkala se svými oblíbenými hrdiny, ke kterým přibyla oživlá nota Ludvík Tón. Ale navíc se zábavnou formou dozvěděla něco více o hudebních nástrojích.
Výhodou knihy je, že i když se odehrává na zámku a rámcový příběh (Spejbl je průvodcem na zámku a Hurvínek s Máničkou mu pomáhají) není nutné číst knížku od začátku do konce popořadě. Proč? Protože jde vlastně o sbírku pohádek které Mánička a Hurvínek vyprávějí čtenářům. A každá pohádka je uzavřená.
Také mi přišlo hezké, že hrdinové oslovují přímo malého čtenáře.
Poslední, ale zdaleka ne zanedbatelnou součástí knížky jsou originální písničky které každou pohádku hezky doplňují. Dcera si je zamilovala. Logickým a správným krokem pak bylo přiložení zpěvníku se všemi písněmi Heleny Štáchové a Milana Dvořáka. Protože co by byla knížka o hudbě bez zpěvníku. Já osobně bych si rád připlatil i za CD s nahrávkami písniček. To mi u knihy citelně chybělo. Ilustrace Miloše Kirschnera mladšího pak celou knihu která je v pevné vazbě a má i dobrý formát hezky doplňují. Myslím že Hurvínkovy hudební pohádky Heleny Štáchové a Jiřího Melíška si získají srdce nejen malých čtenářů, ale i rodičů.

27.09.2016

Pravdou sice je že, popis zničeného města by mohl být barvitější, a první čtvrtina knihy by mohla mít větší spád. Ale díky bohu alespoň za to, co nám autor nabízí. Proč?
Protože je skvělé, že se románu chopil někdo, kdo spolupracoval na scénáři hry, někdo kdo ví, že Detroit roku 2029 je temné místo a že Adam Jensen bývalý vedoucí ochranky Sarif Industries není žádný nýmad.
Díky tomu se čtenář dočká nejen obstojné detektivní zápletky, ale i spousty akčních scén, při kterých Jensen využije snad všechny augmentace a dovednosti, kterými ho technici Sarif Industries obdařili.
Zároveň musím ocenit autorovu znalost scénáře, protože Černé světlo nabízí spoustu odkazů na to, co se dělo v Deus Ex Human Revolution, což fanoušci hry jistě ocení.
A o humor díky jiskření mezi hlavním hrdinou a jeho parťáky či protivníky také není nouze.
Vlastně celou knihu kazí jen hodně kostrbatý překlad.
Pokud pominu to, že pouliční gangster těžko bude mluvit spisovně, měl by se překladatel vyvarovat vět: „Rozléval se jí pocit chladného uspokojení.“ Kterých je kniha plná. Takže zdatnějším angličtinářům bych směle doporučil originál.
Přesto si myslím, že nakladatelství Beronet vydáním Černého světla udělá radost všem fanouškům série Deus Ex. A nám příznivcům kyberpunku pomůže překlenout čekání na Infico Petra Heteši.
80%

07.09.2016

Juraj Červenák – Přízraky nad Devínem
Brokilon 2016
Zatím co Juraj Červenák sbírá body (a to nejen ve své domovině na březích Dunaje) s historickými detektivkami z rudolfínské doby a eposem o kapitánu Báthorym. Fanoušci jeho nejstarších a dnes již kultovních hrdinů se mohou radovat z nového dobrodružství černokněžníka Rogana a jeho věrného přítele vlka Goryvlada.
Příběh Rogana, Goryvlada a kněžice Pribiny je nejen vtipný. Črodějovy a vlkovy ironické komentáře často polechtají bránici, ale především svižný a čtivý.
Od Indiana Jonesovského úvodu, (kdy nás autor spolu s hlavními hrdiny bez dlouhých řečí vrhne do akce), přes zdánlivě jednoduchý hlavní příběh, až po vtipnou pointu celé knihy, se čtenář nezastaví. Vlastně nemáte čas se nudit. Stále se něco děje a najednou obracíte poslední stránku a říkáte si, chci víc.
Pro mě byl navíc ještě bonusem vývoj postavy kněžice Pribiny.
Pro někoho, je v knize té politiky možná víc než běsů a démonů. Ale já se domnívám, že poměr fantazie polita je na Devíně v přesné rovnováze.
Juraj Červenák nám znovu ukazuje nejen to, že politika byla svinstvo už za dob starých Slovanů, ale především, že je mistrem svého řemesla.
89%

6 01.09.2016

Robert Ervin Howard – Mořští tygři
Všichni víme, kdo byl R. E. Howard. Otec Conana a člověk, který je právem považován za zakladatele fantasy žánru a tím je Meč a magie.
Je zajímavé, že Howard (byť se proslavil především díky příběhům o Conanovi), věnoval své povídky i jiným hrdinům. A teď nemluvím jen o postavách, jako byli Kull dobyvatel či puritánu Solomon Kane, kteří si získali své pochybné místo i na filmovém plátně.
Howardova fascinace starými národy nám přinesla například hrdiny, jakými byl Turkogh Dubh, potomek Keltů, Gaelský válečník Cormac Mac Art, který se plaví či putuje se skupinou Vikingů, nebo hrdina Indiana Jonesovského střihu, Steve Clarney.
Právě tyto hrdiny nám představuje devět povídek, které mistrně přeložil Michael Bronec.
Myslím, že Tygři moře nám ukazují trošku jinou Howardovu tvář.
Většina povídek jsou spíš dobrodružné příběhy vikinských válečníků a magii v nich nenajdete.
V jiných, (jako například v povídce Ztracená rasa) je vidět jak moc autora fascinovali Piktové.
Báseň Lidé stínů, je pak holdem právě oněm Piktům a z celé sbírky jaksi nepatřičně trčí.
Aššurbanipalův plamen nám pro změnu ukazuje na příkladu dobrodružství amerického archeologa, jak blízko měl Howard k tvorbě H. P. Lowecrafta.
Když tak o tom přemýšlím, jediným typickým zástupcem žánru Meč a magie je povídka Bohové Bal-Sagothu.
Tím nechci říct, že to je chyba. Naopak. Vážím si lidí z nakladatelství Laser, že sáhli po vydání knihy, která nám ukazuje dílo slavného autora i z trochu jiné stránky.

3 30.08.2016

Parádní jízda má to, co většina memoárů reálných kapel ne. Totiž nejen vzpomínky na dětství a pubertu těch kluků a holky kteří si v Lutonu založili v osmdesátých letech kapelu. Ale především pohled do hlavy vypravěče a basáka Robbieho Goudlinga. Ano, kniha mapuje kus rockové historie a play list který si podle ní sestavíte vám vydrží dlouho. Ale o to tady snad ani nejde. Spíš jde o dobře vykreslené postavy muzikantů (a co si budeme namlouvat všichni, ale především Robbie a Frany jsou prototypy, které vlastní snad každá kapela.) Je to román, beletrie a ne memoáry, proto si tam bratr Sinéad O’Connor mohl dovolit vložit mnohem víc citů, vzpomínek, humoru a patosu. Protože, to jsou věci které dělají Ira Irem a které se mi na Parádní Jízdě tolik líbí. Jediné čeho lituji je, že the Ships jsou fiktivní kapela a nemůžu si poslechnout jejich písničky. A ta druhá věc které lituji je hrubě odfláknutá práce korektora a redakce. Tolik chyb v jedné knize se jen tak nevidí. Ale jinak? Skvělá práce Josephe, smál jsem se a plakal. Řehtal se a byl dojat.

1 29.08.2016

Hájíčkův vypravěčský styl je velice podobný způsobu, jakým vypráví své příběhy Kateřina Tučková.
Děj plyne zdánlivě pomalu jako tok řeky Nežárky v parném letním odpoledni. Ale vnímavý plavec (čtenář) vnímá ty temné proudy skrývající se nenápadně pod hladinou. A tady nemluvím jen o té dávný příběh, který genealog Straňanský postupně odkrývá. To je jen jeden z proudů, které Selský baroko skrývá. Druhým neméně temným proudem, je Straňaský a jeho minulost a tím třetím vesnice a její obyvatelé.
Musím přiznat, že Jiří Hájíček umí vyprávět a jediné, na co jsem si při četbě horko těžko zvykal, byl autorův filmový a místy až skoro násilný střih. Je zajímavé, že ačkoliv je příběh vyprávěn velice pozvolna, čtenář se nemá šanci nudit. Je to jako s tím horkým letním dnem. Podvědomě čekáte, že přijde bouřka. A i když ji vzdálené hřmění občas připomene, dokáže vás (až přijde) vyděsit k smrti. Takže i čtenář s hlavním hrdinou prostě zařve „Cože?“ A je překvapením bez sebe. Přitom všechno do sebe zapadá s precizností švýcarského strojku a žádná část soukolí nezaskřípe.
A poselství?
Jiří Hájíček, (Tak jako třeba Dominik Dán v knize Uzel) nám ukazuje, jakých zvěrstev se komunistický režim na lidech dopouštěl, ale na rozdíl od Dána nám ukazuje i druhou stanu mince. Po dočtení knihy jsem měl pocit, jako by nám autor chtěl říci. „Ne všechno bylo černobílé, ne všemu můžete rozumět, ne všechno musíte pochopit. A toho si vážím na Selském baroku možná více, než obrazu který nám o lidech na vesnici podává.

Do New Fiddlehamu na vlastní nebezpečí
Příběh, který nám začínající autor, (ale především muž který vystudoval folklor na Oregonské univerzitě) předkládá, není nijak objevný.
I když je Jackaby příjemně excentrický není hlavní hrdince (která vlastně celý příběh vypráví) až takovým partnerem jak by si zasloužil a je ho zkrátka málo. Hlavní hrdinka je vlastně taky celkem sympatická (a kdyby se stále nelitovala a neomílala stále dokola svou minulost) člověk by ji měl ještě raději. To je jedna z věcí, které tak jako i neustálé opakování již jednou vyřčených faktů příběh hodně ubíjí.
Detektivní zápletka je bohužel dost průhledná. A bystřejší čtenář velice brzy odhalí kdo je kdo a pak už jen čeká, až ke stejnému poznání doklopýtá detektiv se svou asistentkou.
Vlastně jediným přínosem celé knihy je kromě špetky spíše situačního humoru, to že autor využil své studium folkloru a osadil svůj New Fiddleham neotřelou sbírkou irských mýtických bytostí. (Ale ani to není nic, co bychom neznali například z geniální knihy Američtí bohové.)
Ke všemu čtení kazí dost odbytý překlad. Používat moderní spojení jako například „klučičí šaty“ se u fantasy, která se odehrává v roce 1892, by se prostě nemělo. A ne, v textu se to neztratí, i když jde o jednoduchou oddychovku.
Jackaby je prezentován jako Young Adoult a v tomto ranku, jde přeci jen o svěží dílko, které se mohlo stát jakousi alternativou všem dystopickým a upírským ságám. Přesto se domnívám, že nejde o žádný zázrak a své dceři (až na to bude mít věk) spíš raději doporučím Amélii Petry Neomillnerové.
60%

22.08.2016

Hned z počátku musím říct, že zápletka je vystavěná skvěle a i když čtenář z počátku vidí, kdo celý aktuální průšvih odstartoval, tak to ani moc nevadí, protože pohnutky kvůli kterým vyslal na pouť Prahou části tajemného magického artefaktu a důvod proč vybral právě ty a ne jiné adresáty čtenář poznává postupně (stejně jako Felix Jonáš).
Formálně vlastně není Bohu strachu co vytknout. Je to sice velice temný příběh, ve kterém se lámou charaktery a přátelství podstupují ty nejtěžší zkoušky. Přesto autor ponechal vyprávění lehkost a humor. Díky několika mistrně rozmístěným easter eggs pro zaryté fanoušky série a velice vtipných narážek na dnešní situaci ve světě i v naší krásné vlasti se člověk opravdu zasměje. A využití charakterových vlastností jednotlivých členů Jonášova týmu také přineslo několik humorných situací. Zároveň mě potěšilo, že Jan Hlávka (předpokládám, že po důkladné konzultaci s otcem zakladatelem) dokázal do akce smysluplně zapojit všechny frakce, které svět Kladiva na čaroděje obývají.
Ve výsledku je tedy Bůh strachu sice nejtemnějším, ale také jedním z nejlepších a nejzábavnějších dílů série.
Možná se to může zdát někomu divné, ale černý humor a temné příběhy k sobě pasují jako Felix Jonáš a jeho kladivo.
Vlastně jedinou poznámku k celé knize mám. Ač jsem redakci časopisu Pevnost a nakladatelství Epocha vděčný, že knihu Bůh strachu vybrali jako přílohu Pevnosti, nemyslím si, že se s Bohem strachu bude případným novým čtenářům do rychlíku jménem Kladivo na čaroděje naskakovat nejlépe. Spíš si ho užijí fanoušci série, kteří mají přeci jen větší přehled o vztazích mezi jednotlivými aktéry příběhu.
90%

4 20.08.2016

Petr Heteša nás v Tekutých krystalech přivádí do svého oblíbeného Baltimore a zase jde o klasický Hetešovský kyberpunk.
Vlastně i zápletka je dost ohraná. Kolikrát jsme to už vidělii, nebo četli. Člen agentury NSA, na kterého jeho kolegové ušili boudu, a on se snaží přijít na to, kdo konkrétně ho podrazil a proč a pak se dotyčnému pomstít. Jenže tahle jednoduchá zápletka se díky několika skvěle načasovaným zvratům nejen nestane nudnou, ale tak, jak tomu bylo i u knihy Morphin Red, člověka chytne a nepustí. Navíc je Logan Raynar hláškující sympaťák, kterému prostě musíte držet palce. Vlastně i vedlejší postavy jsou sympatické a skvěle Loganovi sekundují. A Chincoteague (předměstí Baltimoru s téměř gotickou bezútěšností, kde Logan nalezne své dočasné útočiště má na čtivosti knihy také svůj podíl. Navíc je vše prodchnuto cynickým a černým humorem. A několik easter egů je pak už jen třešničkou na dortu.
Sečteno a podtrženo, Tekuté krystaly možná nejsou nejlepší autorův román, ale rozhodně si v srdcích nás Hetešovců získá své místo.
A vám, kteří Petra Hetešu neznáte, mohu Tekuté krystaly jako iniciační knihu s klidným svědomím doporučit.

4 26.07.2016