jan8470 komentáře u knih

Kvítek karmínový a bílý
(Ve skvělém překladu pana Viktora Janiše)
Příběh prostitutky Sugar odehrávající se ve viktoriánském Londýně.
V první řadě musím říct, že Michel Faber je brilantní vypravěč.
Na knize se mi líbil samozřejmě především vývoj a proměna Sugar (tedy její osobnosti) a také to, jak autor zručně provázal cesty a příběhy všech postav. Žádná není zbytečná, žádná není nevyužitá. Tomu říkám poctivé spisovatelské řemeslo. Stejně jako se Sugar však Michel Faber pracuje s ostatními postavami (William, jeho bratr Henry a v neposlední řadě Emmelína Foxová) jejichž pohnutky a charaktery jako zručný chirurg svým skalpelem postupně tkáň po tkáni ořezává až na kost. Tady není kladných hrdinů, protože doba je zlá a předsudky vládnou světu. Ze začátku mě trochu zarazila přílišná popisnost prostředí a (příliš mnoho slov), ale pak jsem se nechal strhnout příběhem a knihu si opravdu užil. Když jsem dočetl poslední stránku, uvědomil jsem si dokonce, že v poslední čtvrtině knihy má příběh takový spád, že i těch barvitých popisů které mnohého čtenáře mohou z počátku odradit znatelně ubylo. Zároveň si vážím autora který byť se považuje za ateistu, i když mohl, nesklouzl k zesměšnění katolického ani anglikánského náboženství. Kniha je často chválena za to jak přesně popisuje život ve viktoriánském Londýně a samozřejmě po právu.
Vlastně jsou jen dvě výhrady které k samotnému příběhu mám. Tou první je, že se mi nesmírně líbil začátek knihy, kdy je čtenář postaven do pozice voayera pozorujícího vše jakoby z dálky. Tento způsob vyprávění Faber záhy opustil. Chápu, že pro autora by bylo nesmírně náročné napsat příběh tímto stylem, ale přesto mi to bylo trochu líto. A samozřejmě mě moc mrzelo, že kniha skončila tak náhle a její finále bylo tak otevřené, že by se za to nemusel stydět ani scénárista soap opery.
Mnozí pak Faberovi vyčítají velký výskyt vulgárního a sprostého slovníku. Ale to je prostě hloupé. Kvítek je příběh prostitutky a sprostá mluva a sexuální narážky k tomu prostě patří.
K překladu: Pan Janiš na knize odvedl práci, za kterou by si zasloužil nejen tvůrčí prémii v rámci Ceny Josefa Jungmanna, ale i cenu Nejlepší překladatel roku.
Kvítek karmínový a bílý rozhodně není knihou pro každého. Nejen rozsahem 920 stran, ale také tématem prostituce. Přitom je to (jako většina opravdu dobrých příběhů) především vyprávění o lidech, jejich životech, touhách a strastech. 95%

18 15.07.2016

Tak to vidíte pánové. nemusíte nám věřit, ale to je asi tak všechno, co s tím můžete dělat. Opět k vám budu upřímný..."
Staří známí přijíždějí do Prahy a za nimi přichází takřka bouřka biblických rozměrů.
Ale jsou opravdu tak známí?
Druhé setkání s trojicí Stein, Barbarič a Jaroš je skvělá detektivka z rudolfínské Prahy.
Proč jsem si knihu užil?
Skvělá vícevrstevná detektivní zápletka.
Moc hezké zapojení známých historických postav do příběhu.
Barvitě vylíčená Praha rudolfínské doby.
Juraj nám zase o kousek poodhalil osobní historii hlavních protagonistů.
A taky se člověk lecos dozví o geografii rudolfínské Prahy.
Proto nemůžu jinak, než Krev prvorozených doporučit ctěné čtenářské veřejnosti,
Smekám svůj širák a s pokorou se klaním.
A staří známí se s námi (doufám ne na dlouho) loučí a za nimi se nad Prahou vznáší zkáza takřka biblických rozměrů...

13 28.08.2015

Vysoce subjektivní čtenářské pocity. Rudý vrabčák- Naprosto skvělý špionážní akční příběh ve stylu filmů Krycí jméno U.N.C.L.E. nebo Atomic Blonde. Jenže podle Kotlety a ve světě Legie. Fakt mě to bavilo. Navíc jsou tam vesmírní punkáči.

10 06.07.2022

Hájíčkův vypravěčský styl je velice podobný způsobu, jakým vypráví své příběhy Kateřina Tučková.
Děj plyne zdánlivě pomalu jako tok řeky Nežárky v parném letním odpoledni. Ale vnímavý plavec (čtenář) vnímá ty temné proudy skrývající se nenápadně pod hladinou. A tady nemluvím jen o té dávný příběh, který genealog Straňanský postupně odkrývá. To je jen jeden z proudů, které Selský baroko skrývá. Druhým neméně temným proudem, je Straňaský a jeho minulost a tím třetím vesnice a její obyvatelé.
Musím přiznat, že Jiří Hájíček umí vyprávět a jediné, na co jsem si při četbě horko těžko zvykal, byl autorův filmový a místy až skoro násilný střih. Je zajímavé, že ačkoliv je příběh vyprávěn velice pozvolna, čtenář se nemá šanci nudit. Je to jako s tím horkým letním dnem. Podvědomě čekáte, že přijde bouřka. A i když ji vzdálené hřmění občas připomene, dokáže vás (až přijde) vyděsit k smrti. Takže i čtenář s hlavním hrdinou prostě zařve „Cože?“ A je překvapením bez sebe. Přitom všechno do sebe zapadá s precizností švýcarského strojku a žádná část soukolí nezaskřípe.
A poselství?
Jiří Hájíček, (Tak jako třeba Dominik Dán v knize Uzel) nám ukazuje, jakých zvěrstev se komunistický režim na lidech dopouštěl, ale na rozdíl od Dána nám ukazuje i druhou stanu mince. Po dočtení knihy jsem měl pocit, jako by nám autor chtěl říci. „Ne všechno bylo černobílé, ne všemu můžete rozumět, ne všechno musíte pochopit. A toho si vážím na Selském baroku možná více, než obrazu který nám o lidech na vesnici podává.

Jak jsem ke knize Stolek s citróny přistupoval skepticky (Můj bože povídky o stárnutí) a knihu jsem si koupil "jen" kvůli tomu že ji překládal mistr slova Viktor Janiš, ale jsem ve třech čtvrtinách knihy a musím říct, že se mi ty povídky líbí. Jsou hodně smutné, ale vážně strašně až nepříjemně trefné. Třeba Hygiena, jak já se strašně bojím že takhle dopadnu, nebo povídka Co ty všechno nevíš, jak moc moc mi to připomíná mou mámu. A takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho. Prostě Julian Barnes napsal a Viktor Janiš přeložil knihu která mě mile překvapila a rozhodně ji neváhám doporučit.
Ještě chci říct, že se mě více dotkly povídky o manželství Hygiena, Apetýt, Zahradní klec a Příběh Matse Israelssona. Protože přesně vystihují mé strachy ze stárnutí a života v manželství vůbec. Někdo si možná může myslet, že Stolek s citróny je čtení pro staré lidi nebo lidi se starým myšlením. Ale to je omyl. Tahle kniha je čtením pro lidi bez rozdílu věku, protože je o nás o lidech. Jediné co mě opravdu mrzí, že u každé povídky není krátký povídání o tom jak vznikla. Proč tuhle skvělou věc má Gaiman a Barnes ne?

10 27.08.2015

Peter Heller – Psí hvězdy
THIS IS NOT MAD MAX…
Neznámý druh chřipkového viru vyhubil 99% obyvatel země. Infrastruktura, zdravotnictví a vlastně celá civilizace je v troskách. Apokalypsa jako podle šablony. Větší klišé už si Heller opravdu nemohl vymyslet.
Jenže.
Dobrodruh, cestovatel a dlouholetý dopisovatel National Geographic nám přibližuje svět po pádu ne optikou odstřelovačské pušky, ale naopak až skoro deníkovým záznamem zkušeného pilota, cestovatele a humanisty... Higa, který se snaží neztratit sám sebe nejen v čase po zániku civilizace, ale především v drsné přírodě která mu nedá nic zadarmo.
Pomocníky v přežití jsou mu nejen zbraně, ale především pes Jasper, letadlo Cessna , a partner Bruce který se na rozdíl od Higa nejen ví jak se používá minomet, nebo odstřelovačská puška, ale především nemá žádné morální zábrany.
Psí hvězdy jsou prostě příběhem muže, který má sice na první pohled všechny schopnosti umožňující přežití v drsném světě, ale jeho lidství a humanismus které jsou v něm přirozeně zakořeněné z doby před pádem ho přivádějí do každodenního střetu nejen s přírodou, která si postupně bere zpět vše co jí lidé vzali, ale i s „morálkou „ kterou nová doba přináší.
Vnitřní monology které Hig vede sám se sebou se střídají s akčními pasážemi zcela přirozeně a celá kniha je prodchnutá tak hlubokou lidskostí a vlastně i nadějí, jako žádná jiná kterou jsem z Post Apo žánru doposud četl.
Psí hvězdy opravdu nejsou žádný Mad Max.
Ale koho oslovil Malevil a nebo Cesta, toho by mohl oslovit i tento příběh obyčejného muže hledajícího lidskost ve světě ve kterém pro ni není místa.
Vím, že se k téhle knížce budu vracet.

8 29.08.2015

Ke knize samotné řeknu, že je smutná, místy dost depresivní a mnohdy až křehce dojemná, jako sám život. Je vidět, že autorka není jen životní teoretik a necucá si své postřehy z prstu. I když za sebou nemám sexuální delikt, nejsem rozvedený a nezemřela mi sestra, přesto jejímu Johanessovi v mnohém rozumím. Při čtení jsem si často říkal „ Ty vole Ivo, to je tak přesný.“ Ano, i muži mají své sny, strachy a fobie. A stárnoucí muži o to víc. „ Co já vůbec o dnešku vím? Nerozumím světu, ve kterým o sobě lidi uvažujou ,jako o něčem abstraktním, co se nedá nikam zařadit. Ani ženská, ani chlap, ani ryba, ani rak. Nerozumím světu, kde se musíte desetkrát rozmyslet, než ženský pochválíte šaty, a kde si dáváte pozor, jestli se jí do očí nedíváte moc dlouho. „ Johaness je normální chlap a já mu rozumím, stejně jako jeho frustraci ze sebe sama chápu i jeho komplikovaný vztah k dceři. „ Můžu ti nějak pomoct?“ Vysoukám ze sebe a potím se. Hlavně nic nepokazit. Ptát se, ale ne moc. Nehodnotit. Netlačit na pilu. „Snad to budu umět.“
Vlastně vůbec nechápu jak Iva Hadj Moussa dokázala tak perfektně vyhmátnou mužskou duši. Před tím prostě smekám. Ale abych nemlel jen o vztazích a duševních pochodech, které jsou logicky nedílnou součástí knihy. Velká část románu je věnována vzniku a klopýtavému znovuzrození Johanessovy kapely Heavy Souls. Autorka je fanynkou blackmetalu a je vidět že není jen pasivní posluchačkou. Probíráme se pestrou nabídkou jukeboxu, jednoho z posledních v Praze: "Mám tam dát Fear of the Dark, nebo Number of the Beast?" chce vědět Fakáč. "To je jako vybírat si mezi svíčkovou a vepřem knedlem zelem," kroutím hlavou. "Tak víš co? Já bych poprosil pořádnou flákotu. Vraž tam Run to the hills." "Jak je libo. Skvělá volba pane!" Za chvíli si prozpěvujeme:
White man came across the sea
He brought us pain and misery

Před časem jsem četl knihu Hendrixova kytara, která taky popisuje životní příběh kluka, který se jako bigbíťák snažil přežít v socialistickém Československu. Těžké duše na rozdíl od výše zmíněného románu popisují jeden rok v životě stárnoucího bílého muže který má rád metal, přesto mi jsou bližší než kniha Kateřiny Dubské.

7 14.03.2024

Dekadentní pohádka o bestiích v lidském těle.
Luisa přijela do města vydělat peníze aby mohla zaplatit doktora nemocnému otci. Ale jak ji postupně pounáváme, zjišťujeme že jsou její pohnutky mnohem složitější. Stejně tak na první pohled prostá holka z vesnice na úpatí hor začne během vyprávění působit díky pohledům do její minulosti značně jinak. A je nejen temná a ponurá, ale díky tomu jak je vše vyprávěné z Luisina pohledu tak i cynická i černohumorně vtipná. Přitom nutí člověka k zamyšlení. Co nás formuje, jsme už od začátku života předurčeni být zlí, nebo dobří? Můžeme se změnit. Ale Pomiluj smrt není žádná moralita, tahle témata spíš probublávají na povrch jaksi mimocodem. Je to povedený text, svižný a lehce dekadentní. Nepostrádá pěkné popisy, ale jeho předností je autorčin perfektní vled do lavy její rdinky. Fiedlerová znovu dokazuje, že kdyby měla víc času na psaní, klidně by se mola zařadit mezi čtenářsky nejúspěšnější autorky domácí fantastiky.

7 22.07.2023

Kniha s podivným názvem a se znepokojivě záhadnou, ale krásnou obálkou z dílny Milana Popelky.
Mysteriózní thriller s hororovým nádechem. Hlavní hrdinkou je pětadvacetiletá Matylda, která pracuje jako fotografka luxusního zboží pro firmu Wersent. Jenže na první pohled pohodová práce s nadmíru slušným platem se záhy po jejím zaběhnutí ve firmě začne postupně měnit v noční můru, stejně jako její pracovní náplň. Co jsou zač její zaměstnavatelé Alex a Sajn? Proč místo focení orientálních čajů začnou po Matyldě chtít fotit mrtvoly zavražděných dětí? A jak to všechno souvisí s její vlastní dávno zapomenutou minulostí? Pátrání po pravé totožnosti jejích zaměstnavatelů a odkrývání stop vedoucích až k vlastním hrdinčiným kořenům zavedou mladou fotografku až na samý pokraj příčetnosti. Příběh vyprávěný v ich-formě je nesmírně sugestivní a čtenáře po pár stránkách vtáhne do děje. Svozilová dokáže perfektně budovat a čím dál více prohlubovat tíživou atmosféru a hrdinčin strach a beznaděj umí dobře prodat. Stejně jako mystickou stránku věci. Protože tohle je příběh o síle slov, a kořenech mýtů a náboženství. Kdybych měl v souvislosti s touhle knihou zmínit jiné autory, tak by to byl asi Dan Brown a Miloš Urban. Ale zatím co Šifra mistra Leonarda se belhá vyšlapanými cestičkami, Kain jde svou vlastní originální stezkou. Tak snad tedy Santiniho Jazyk. Jenže ani ten nesahá Svozilové po kotníky.

7 11.01.2023

Chcete vědět jak se žije na Zemi , nebo alespoň v bývalé České republice pod nadvládou emzáků? Tak se tam vypravte s kapitánem Moravcem a jeho partou splnit deset posledních přání dědka Vodičky a vyzvednout mrtvou schránku. A co vás čeká? Westernový souboj na nože, ultimátní hospodská rvačka, honička ve slumech ve stylu Indiana Jonese, trocha těch pop kulturních odkazů, hrstka patosu, hodně dějových zvratů a ještě mnohem víc. A to vše v kulisách které vám připomenou život v Protektorátu a Komunistickém Československu. Místy vám bude běhat mráz po zádech, jindy se budete chechtat, ale bavit se budete zaručeně. Je to jízda která vás nenechá vydechnout. Těch tři sta stran jsem zhltl za půl noci. Kristýna Sněgoňová vtiskla již dávno Legii ducha humanismu a toho se drží i zde. A to aniž by vyprávění sklouzlo k moralizování a nudě, nebo ztratilo spád a čtivost. Za mě stejně skvělý díl jako Amanda. akorát škoda těch několika málo chyb v logice.

7 21.12.2022

Těch čtrnáct povídek nejenže představuje čtrnáct různých pohledů na Prahu, ale také jde o čtrnáct různých a často velice originálních pohledů na fantastiku.

Navíc je to nejen čtivá, ale i krásně vypravená kniha v pevné vazbě a s nádhernou obálkou od Tomáše Kučerovského.

První sborník fantastických povídek věnovaný Praze se rozhodně povedl. A brzy se můžeme těšit na jeho druhou část.

7 04.11.2019

Pamatujete si na povídku Karla Čapka Básník? Básník Jaroslav Nerad je jediným svědkem v případu, kdy auto ve čtyři ráno přejede opilou stařenu. Nerad o tom napíše báseň, ta je však pro vyšetřovatele dr. Mejzlíka absolutně nesrozumitelná. "Zkrátka Labutí šíje, ňadra, buben a činely." Tolik pro ilustraci, aby bylo jasno nakolik jsem políben poezií. Zkrátka za většinou toho co se nazývá Moderní či Současná poezie vidím (stejně jako dr. Mejzlík "jen tu labutí šíji, ňadra, buben a činely." A přesto jsem byl z knihy Básník nadšen. Proč?
Protože jde o pohnutý a zajímavý lidský příběh, ale nejen o něj. Tomáš Kaplan Fojtík mi řekl: "Blatného příběh je sám o sobě románem." A má pravdu ten chlapec. Blatného životní pouť vedoucí až do exilu v Británii je velice zajímavá sama o sobě. Zvláště, když na své cestě životem potkává takové učitele či souputníky jako byli Josef Kainar, Vitězslav Nezval či Jiří Orten. Martin Reiner se Blatným zabývá více než třicet let a na knize je to znát. Autor pečlivě přesívá veškeré dostupné informace o básníkovi Blatném a jasně říká, "toto je ověřená informace, toto jsou jen dohady." Tím kniha připomíná spíše literaturu faktu. Autor takto přistupuje vlastně ke všem informacím které nám v knize podává. Ať už jde o vznik Skupiny 42, či surrealistické avantgardě, nebo životě exulantů v Anglii a poválečné politické situaci u nás i v exilu. Přesto si myslím, že podtitul román o Ivanu Blatném je zcela na místě. Forma kterou Martin Reiner zvolil je vskutku spíše vyprávěním, než literaturou faktu. A nenarážím tu jen na úryvky Blatného básní či dopisů, ale především poetickou formu celého vyprávění. Právě díky tomu je kniha Martina Reinera nejen sumou suchých informací, ale také požitkem pro pozorného čtenáře. Ne nadarmo řekl překladatel Viktor Janiš: "Tak ono to Literu Magnesii nevyhrálo úplně náhodou."
Díky téhle knize pro mě moderní poezie už asi nikdy nebude jen "Labutí šíje, ňadra, buben a činely."

7 25.07.2016

The reader's confession.
"Ctihodný otče. Přiznávám se, že jsem horor nikdy nepovažoval za literární žánr. Vždyť u blahoslaveného Stephena Kinga já jsem doposud nepřečetl jedinou hororovou knihu.
Je to samozřejmě má vina , má veliká vina. proto prosím všechny fanoušky žánru, nechť mi odpustí mé hříchy a na milost mě přijmou.
Prvním krokem k nápravě mé čtenářské duše budiž Oddíl.
Knihu jsem zakoupil především proto, že jde o SKAUTSKÝ oddíl. (To, že jde o survival horor mi vlastně vůbec nešlo.)
Nick Cutter knihu pojal jako poctu mistru Kingovi a především jeho knize Carrie a je to pocta velice povedená.
Když se vůdce skautského oddílu (povoláním lékař) pokusí splnit naplnit jeden ze skautských zákonů a zároveň dostát Hippokratově přísaze, spustí tím takový řetěz událostí, že je z toho jednomu až úzko.
Ale popravdě řečeno. Jestli mi z něčeho bylo opravdu špatně nebyly to vyhřezlé mozky a vnitřnosti, ale bylo to zachycení toho, co je v člověku ukryto a co se z něj může v krizové situaci stát. A to se týká i dětí.
Myslím že Cutter přesně vystihl to co je v nás nejhorší a to bez ohledu na věk.
Domnívám se, že i různé dokumenty a rozhovory s aktéry celé nešťastné události na Falstaffově ostrově autenticitě čtenářského prožitku hodně pomohly.
Čím delší čas jsem Oddílem 52. strávil, tím víc jsem si ten příběh užíval.
Stejně jako mistr King i Nick Cutter umí skvěle vykreslit stinné stránky lidské duše které jsou často mnohem horší než jakýkoliv vetřelec.
Moje čtenářská zpověď je u konce. Jaké pokání mi uložíte ctihodný otče?
Mám si přečíst Kingovo To? Ale já ho třikrát začal číst a třikrát nedočetl. Cože? Že tentokrát ho dočtu protože jsem přešel na víru pravou? Máte svatou pravdu otče, svatou pravdu..."

7 28.08.2015

Jiří Walker Procházka a Klára Smolíková – Mrtvá šelma
(první kniha z detektivní série Souřadnice zločinu)
Vydalo nakladatelství Plus
Jiří W. Procházka, považovaný za otce českého kyberpunku, je držitelem Ceny Ludvíka Součka a také tří ocenění Akademie science fiction, fantasy a hororu. Společně s Miroslavem Žambochem vymyslel dobrodružnou knižní sci-fi řadu Agent J. F. K., do níž dosud přispěl šesti díly. Roku 2014 založil s režisérem Radkem Volfem audio vydavatelství "Walker & Volf, s.r.o.“
Tentokrát Jiří spojil tvůrčí síly se svou manželkou Klárou Smolíkovou, spisovatelkou, scénáristkou komiksových příběhů, publicistkou a velmi činorodou lektorkou. Klára je mimo jiné autorkou úspěšné dětské komiksové knihy Viktorka a vesmírná dobrodružství nominované na ocenění Zlatá stuha.
Klára prožila patnáct let v Táboře, kde deset let učila na střední škole knihkupce a knihovníky a poté pracovala ve zdejším Husitském muzeu. Proto není divu, že se manželé a zároveň spoluautoři rozhodli situovat své první společné dílo do tohoto slavného husitského města.
„Mrtvá šelma po stu letech ještě straší živé.“ (Ferdinand I. Habsburský)
Když ze dne na den zmizí profesor Kalandra, rozhodne se muzejní kurátorka Berenika Weissová nejen nahlásit zmizení svého kolegy místnímu oddělení policie, ale také požádat o pomoc bývalého policistu a nyní konzultanta na zabezpečení muzejních sbírek Roberta Štolbu.
Tím začíná spletitý detektivní příběh plný zvratů, přepadení, vražd a skrytých tajemství. Weissová a Štolba, byť jsou každý úplně jiný, musí pod tlakem okolností velice brzy spoléhat jeden na druhého. A svá tajemství nevydá Tábor ani potomci husitů zadarmo…
Nechci zbytečně moc prozrazovat ze zápletky knihy, abych tak čtenáře neochudil o skvělý zážitek.
Proto hnedle přistoupím k tomu, co mi na Mrtvé šelmě připadá skvělé a co mě na ní trošku mrzí.
Šelma je čtivá. Člověka chytne a nepustí. Myslím si, že je to dáno především tím, že skvěle funguje interakce mezi Weissovou a Štolbou. Obě postavy jsou tak rozdílné, jak jen může být bývalý policajt a životní ztroskotanec a rozvedená vysokoškolsky vzdělaná matka samoživitelka. Přitom ani Štolba a ani Weissová nemají daleko k ironickým komentářům. Skvělé jsou vnitřní monology obou hlavních postav a mně se osobně moc líbily Štolbovy vzpomínky na profesora Kalandru (škoda že jich nebylo víc). Zároveň mě moc bavil vývoj vztahu Weissové a Štolby. Dynamice ovšem nejvíce pomáhá, že se ve vyprávění střídají oba hlavní protagonisté. Čtenář má tak možnost vidět dění nejen optikou bývalého policisty a detektivky amatérky, ale především muže a ženy.

Detektivní linie je zajímavá a čtenář je vystaven neustálému napětí v podobě dějových zvratů a postupně odhalovaných tajemství. Protože svá skrytá tajemství má v téhle skvělé detektivce nejen pěkně vykreslené město Tábor (které zdaleka není jen kašírovanou kulisou), ale doslova každý z účinkujících tohoto dramatu.
Jedinou vadou na kráse jsou podle mého skromného názoru intermezza popisující Štolbovy noční můry. Tuším, že autorům šlo o to přiblížit čtenáři, co se bývalému policistovi honí v hlavě a čeho se obává. Ale nemohu si pomoci. Genialitě Štolbových vnitřních monologů jeho noční můry nesahají ani po kotníky a navíc vypadají, jako by vypadly z nějakého podřadného hororu.
Také mě trochu mrzí, že se z knihy skoro úplně vytratili vyšetřovatelé táborského policejního oddělení, kteří jako by se vyšetřování vůbec neúčastnili. A nečekaný příchod majora Černého (který přichází v pravou chvíli, ale bez jakéhokoliv vysvětlení) mi také přišel jako učebnicový deus ex machina, což je velkou vadou na kráse nejen tohoto sympatického policisty, ale i příběhu Mrtvé šelmy.
I přes všechny výše uvedené výhrady si myslím, že Mrtvá šelma (spolu s Rychlopalbou Štěpána Kopřivy), se může směle postavit po bok takových velikánů českého kriminálního románu, jakými byli a jsou Václav Erben, Jan Cimický nebo Eduard Fiker.
Už teď se nemohu dočkat dalšího dílu Souřadnic zločinu s názvem Stříbrná iniciála.

7 27.08.2015

Jaroslav Velinský byl spisovatel, skladatel, básník, zpěvák a člen trampské osady Island, s jehož texty jsem se seznámil už jako kluk. Ale tehdy šlo o jeho trampské písně, nikoliv o jeho tvorbu literární. K té jsem se dostal až v roce 2017 díky nakladatelství Mstery Press. To tehdy začalo vydávat případy Augustina velikého jako e-knihy. Jejich bohulibý záměr byl pak završen velkým souborným vydáním Velikého případů. Mystery Press ovšem pokračuje s vydáváním Velinského detektivek dál a to sérií případů bezděčného detektiva Oty Finka. Ty se odehrávají v 50. a 60. letech minulého století a jejich hrdinou je soustružník .p. Pragokov Ota Fink. Finkovky jsou psány lehkou rukou a s humorem. Oťas je vtipný a navíc docela sukničkář. „Bylo půl dvanáctý, chudinka Jituš si už ve svým krámě jistě zoufala a její slaný slzy dírkovaly šlehačku.“ V knize Strašidlo minulosti se Ota Fink po mnoha letech vrací na místo, kde se jako učeň brigádník poprvé bezhlavě zamiloval. Jenže dívka Lucie, která mu kdysi zlomila srdce byla po letech nalezena mrtvá a Ota se nyní vydává po stopách vraha. Jenže stopa už dávno vychladla a pátrání v socialistickém Československu toho horkého léta roku 1959 bude pěkně zapeklité.
Zkrátka a dobře, Ota Fink je zábavný a já se na jeho další eskapády ohromně těším.

6 09.01.2024

Takové malé české Stranger Things
Druhou knihou, kterou jsem si koupil na skvělém HororConu je kniha Karin Novotné – Okříkdlení tvorové v bouřkových mračnech. Kniha vyšla v edici Zrnka temnoty, v níž Martin Štefko ve svém nakladatelství Golden Dog, vydává novely a delší povídky s hororovou tématikou. Ani Okřídlení tvorové nejsou rozsahem delší než sto stran, přesto mají co nabídnout.
Beka je obyčejná holčina na prahu puberty. Má pár mindráků, velkou fantazii, a je to takový ten introvert, který má maximálně tak jednu dvě kamarádky a víc času tráví zalezlý někde s knížkou, než v chumlu obdivovatelů. Není ani divu. Beka má rozštěp horního rtu a s velkým nosem a jizvami v obličeji neaspiruje na titul třídní krásky. Dokonce občas musí pro svůj vzhled strpět nějaké ty posměšky od hloupých spolužáků a někteří z nich jsou opravdu dost neodbytní. Naštěstí má tahle citlivá holčina milující rodiče, starší ségru a především kamaráda Petra, kteří jí pokud jim to dovolí rádi pomůžou. Ale co když musíte čelit nestvůrným monstrům z hlubin temnot? A co když, jsou to jen výplody vaší fantazie? A naopak co když nejsou? A jakou roli v celém příběhu hraje holčička s Downovým syndromem?
Autorka je celoživotní fanynkou Stephena Kinga a na knize to je zatraceně znát. Navíc je vidět, že při psaní Rebeky těžila ze situací, které v dětství sama zažila. Tím nemyslím tajemné krvelačné potvory, které se skrývají v bouřkových mračnech, ale především strasti dospívající introvertky která nezapadá do škatulky nejoblíbenější holka ve třídě. Ale ačkoli se autorka těchto témat v příběhu dotkla několikrát, šlo jen o letmé náznaky, než o rozbor teenagera šikanovaného spolužáky. TOHLE jsou totiž Zrnka temnoty a je v nich především potřeba dát prostor strachu, děsu a monstrům. Toho všeho si čtenáři sice užijí více než dost, ale autorka (i na tak malé ploše jakou jí délka novely dovoluje) s nimi pracuje suverénně, jako by byla dcerou samotného krále hororu. Nejistota a plíživý strach, které se postupem času změní v opravdový děs, jsou v jejím podání hezky vystupňované. Novotná utahuje šrouby pomalu, čímž zvyšuje napětí nejen v mysli své hrdinky, ale i v mysli čtenářově. Rebeka není žádná Buffy, která pod vedením svého mentora kosí upíry po tuctech, možná i proto může u čtenářů vzbuzovat sympatie. Autorka píše lehkou rukou a příběh se čte opravdu pěkně, takže mu čtenář odpustí i těch pár chyb, které redakce neodhalila.
Ve výsledku je novela Okřídlení tvorové v bouřkových mračnech knihou, kterou bych se nebál za rok či dva podstrčit své dceři. Možná by z ní mohla načerpat víc naděje, než by se mohlo zdát a to navzdory tomu, že se autorka se svou hrdinkou nijak nemazlí.
Máte li potomka 13+, který ujíždí na stejně jako Beka a její kamarádi na seriálech Locke & Key či Stranger Things, máte díky Karin Novotné o Vánoční dárek postaráno. A vůbec nebude vadit, pokud to bude mizerný čtenář, protože tuhle útlou knížečku zhltne jak malinu dřív než řeknete Eleven.

6 13.11.2023

"Ranní ticho bylo tak hluboké, že skoro vydávalo vlastní zvuky. Pole se ztrácela v mlze a v dálce za nimi se temnala masa lesa. Po tom, co se stalo na Františku, jsem si poprvé uvědomila, co jsou ta přirozená útočiště víl, o kterých v noci mluvila Jana."
Kristýna Sněgoňová ví, že nevstoupíš dvakrát do stejné Svitávky. Proto je její druhý román ze světa v němž jsou rusalky na okraji společnosti mnohem osobnější než byla Krev. To však neznamená že by nebyl drsný, temný a nedotýkal se citlivých témat současné společnosti. Přitom autorka ještě více otevírá svět Pospolitosti, v němž je těžké žít rusalkám i lidem. Není to hezký pohled, připomíná spíš rozkuchaný hrudník divoženky, která leží na řezníkově pitevním stole. Eliška Blažková je mi bližší než Stolbenko. Ženská hrdinka nesemletá životem přináší jiný úhel pohledu. Je to bodobné, jako vidět Fargo, v němž Marge Gurdenson přes všechnu krev a cynismus jímiž příběh přetéká nabízí jistou naději, tu Stolbenko v Krvi pro rusalku nepřinesl, ta byla spíš jako Tahle země není pro starý. Za mě je Krev pro divoženku o rusalčí vlas lepší než Krev pro rusalku.

6 06.11.2023

Dočteno. Sérií Lovci monster nepolíben jsem k původní české sbírce z univerza Lovců monster přistupoval trošičku s despektem. Jo, zaručila se za ní generálka Monika Slíva, editorsky jí kočírovali Martin Fajkus za časopis Pevnost a Jakub Mařík jakožto překladatel původní série. Přinejmenším tohle mě mělo varovat, že půjde o návykovou záležitost. Sakra, jak já ty lidi teď nenávidím (protože si budu muset dokoupit celou sérii). Je to výborný. V podstatě jediná fakt slabší (přesto dobrá) povídka je přímo od Larryho. Spíš je to ale tím, že prostě nezná ty naše domácí monstra a vlastně ani reálie. I když Prahu navštívil. Jenže dál už to má jen a jen vzestupnou tendenci. Hejkalové, bludičky, bezhlavý rytíř, vodník. Prostě z oblud si může každý čtenář vybrat co si bude přát. Každá povídka se odehrává jinde a byť je modus operandi u většiny povídek stejný (vyskytne se průšvih, tým Lovců vypátrá kdo to způsobil a pak obludu sejme) každý z autorů to pojal trochu jinak a skvěle. Za mě je naprosto nejlepšejší povídkový duet Míša Merglová a Martin Paytok Barák za všechny prachy und Jak zacházet se strašidly. Ale Hejkalové Jakuba Maříka jim směle hýkají za patama. Já bych tuhle taškařici přirovnal ke své srdeční záležitosti kterou je Kladivo na čaroděje O krok před peklem. Ale tady jsem nenarazil na jedinou vyloženě blbou povídku. Correia může být spokojen. Čeští autoři mu rozhodně ostudu neudělali a zahraniční fanoušci série nám mají co závidět.

6 29.04.2023

Krev není voda.
Musím říct že docela chápu proč tahle knížka čekala na vydání tak dlouho. Přitom má na první pohled všechno kvůli čemu máme knihy Petra Heteši rádi. Sympatického hrdinu který má slabost pro dobrý chlast a hezké holky. A také průšvih do kterého se dostane a který je vlastně docela originální. Nicméně kniha nemá zrovna vyvážené tempo. Navíc je to lehce překombinované. Jako kdybyste smíchali tři koktejly do jedné sklenice. I humoru ubylo. Za Barcelonu ovšem přidávám hvězdičku na víc.

6 27.01.2023

Tohle není recenze, ale v podstatě vyznání lásky autorce a jejím knihám.
„Když jsem se vzbudila, bylo to s pocitem, že si lidstvo zaslouží druhou šanci. Že mu ji musíme dát.“
Svého času bylo pro mě Město v oblacích totálním zjevením. V recenzi jsem o něm tehdy napsal : Sněgoňová si pohrává s dystopií, hororem i žánrem postapo a to v originálním světě, který je nejen funkční, ale také velice přitažlivý a originální. Zároveň v něm však nechává žít, trpět a bojovat hrdinu, který je čtenáři až děsivě blízký. A ačkoli je Město v oblacích v mnoha směrech velice temnou knihou, všechny zmíněné ingredience okořeněné navíc velkou porcí perfektně vygradované akce z něj dělají velký čtenářský zážitek. A to jsem nezmínil opravdu krásnou obálku Žanety Kortusové. Jeden z nejlepších postapo románů za poslední dekádu. A sním svůj Pip – Boy pokud to není pravda.
O Zemi v troskách jsem napsal jen pár vět, ale stojím si za nimi i teď.
Je to jakoby Město v oblacích bylo divadlo, ve kterém se probudíš a myslíš si, že je to celý svět a pak někdo způsobí požár a ty vyběhneš ven a zjistíš, že venku je celý širý svět. Dlužno dodat, že komplexní a perfektně fungující svět. Stojí za to se tam vrátit a zažít ho s jinými hrdiny a jinak.
Teď jsem dočetl Svět v bouři.
Tak především jde o více než důstojné završení celé trilogie. Představoval jsem si, že nějak pojede v té linii, kterou načala v závěru předchozí knihy a z počátku to tak i vypadalo. Bylo by to logické a nejspíš by to byl dobrý příběh. Ale (stejně jako v předchozí knize) nás po pár stránkách vzala úplně někam jinam (ano, zdravíme Island), aby nám představila další část svého světa. Že vše ve finále dokázala propojit, tak, že do sebe děje všech tří knih dokonale zapadly, je velké vypravěčské mistrovství. Nevím, co mě na téhle knize nadchlo víc, perfektně propracovaný svět, akční scény, mistrovský jazyk, práce s emocemi hrdinů? (Protože to nejsou jen papírové postavy sloužící autorčině hře se čtenářem.) Asi všechno dohromady. A navíc Čapkovský humanismus, který je Kristýně Sněgoňové vlastní a který dokázala vtisknout i do příběhů ze série Legie. Přitom autorka sama ví, že si svůj svět musíme zasloužit a nedává svým hrdinům nic zadarmo. Město v oblacích pro mě bylo svého času na poli postapo v podstatě zjevením. Dnes můžu říct že trilogie Města je nejlepší postapo které kdo z českých autorů doposud napsal.
Já jen tiše doufám a modlím se ke všem literárním božstvům za to, aby pro Kristýnu Sněgoňovou bylo psaní vždycky především radost z vyprávění příběhů a nikdy se nestalo pouhou povinností.
S úctou a pokorou. Věrný a nadšený čtenář.