JakeTheDog komentáře u knih

Antonio di Benedetto - Zama

Rok 1790, kdesi na okraji španělské koloniální říše.

Čekání. Každý z nás na něco čeká. Na novou pracovní nabídku, na ideálního partnera, na to že jednou bude určitě líp.

Stejně tak to má i hlavní protagonista románu, úředník v jedné z španělských kolonií v Jižní Americe, ješitný egoista jménem Zama. Zama svoji pracovní pozici nemá rád, připadá mu, že neodpovídá jeho schopnostem a navíc je kvůli ní daleko od svojí ženy a dítěte, žijících ve Španělsku. Zama neustále čeká, až budou vyslyšeny jeho opakované žádosti o přeložení. Je opětovně ujišťován, že se svého přeložení brzy dočká, to však s plynoucími lety stále nepřichází. Jeho život koloniálního úředníka je rámován neustálým a ubíjejícím vyčkáváním, které Zamu stahuje až na uplné dno.

Se Zamou je ovšem nemožné sympatizovat. Je to egoistický, ješitný a zákeřný muž, který od svého okolí požaduje veškerou pozornost a úctu. Také je velkým misogynem a rasistou. Většinu dobrých skutků dělá pouze za účelem pochvaly a uznání jiných. Kniha ovšem dává náznaky, že takový nebyl vždy, ale že jsou tyto vlastnosti postupně více a více prohlubovány samotou a neustálým čekáním.

Zama je existenciální román, který otevírá několik zásadních témat. Primární je zmíněné čekání a nenaplněný život. Je dobré mít očekávání? Je lepší spoléhat na osud, nebo být aktivní? Jak na člověka působí opakované nenaplnění nadějí a slibů? Jsou naše očekávání reálná? A není lepší se po nějaké době nadějí raději vzdát a budovat nový život? Velkým tématem je také mužské ego. Zamovo ego je jedním z aspektů, které mu brání žít lepším životem, dělá z něj místy groteskní postavičku a ještě více ho uvrhuje do jeho osamělosti. Na pozadí hlavní linky se také otvírá téma španělského kolonialismu a jeho tyranství.

Zama je poměrně náročnou knihou. Styl Antonia di Benedetta je velice květnatý, používá archaické obraty a velké množství symbolů a metafor. Celou knihou se také táhne dusná atmosféra špinavé a upadající kolonie na "konci světa". Kniha není čtivá. Vyžaduje čtenářovu pozornost, ochotu nad knihou přemýšlet a nahlížet mezi řádky. Pozornému čtenáři se odhalí svojí hloubkou a krásným, precizním jazykem.

Hodnocení 4/5

1 26.05.2023

Ljudmila Ulická - Jákobův Žebřík

"Jákobův žebřík" je rodovou ságou z prostředí komunistického Ruska. Zaměřuje se především na Noru Oseckou, jejího syna Jurika a její prarodiče. Sleduje rozmezí let 1910 - 2010 a začíná v roce 1975. V tomto roce se narodí Jurik, o kterého se stará samotná Nora. Také v té době nečekaně zemře její babička. Při vyklízení babičina bytu najde její truhlu, ve které nalezne staré dopisy, které si v mládí psala s Nořiným dědečkem. Před čtenářem se tak otevírá historie jedné rodiny, odehrávající se na pozadí vzniku, fungování a pádu Sovětského svazu.

Vyprávění není klasicky chronologické, ale střídá různá časová období. Po chvíli čtení je zřejmé, že v knize dominují dvě linie. První začíná v roce 1975 narozením Jurika. Druhá začíná v roce 1911 a popisuje mládí a dospívání Nořiných prarodičů. Tato linie se odehrává z velké části formou dopisů.  

Autorka se v knize zabývá hledáním vlastní identity a místa v životě. Postavy také hledají něco, co přesahuje je samotné. Pro většinu z nich je to umění, na které je kladen velký důraz. Dalším ústředním tématem je vášnivá láska, které může člověka zaslepit a vzdálit od jeho životních cílů. Důležitý motiv je také dospívání a jeho ovlivňování nečekanými vnějšími událostmi, čímž kniha poukazuje na nejistotu a nepředvídatelnost budoucnosti.

Styl autorky mi připadá podobný jiným současným ruským spisovatelům, kteří si berou inspiraci od ruských klasiků a kombinují je s moderními postupy a tématy. Knize ale podle mého chybí nějaká osobitost, kterou by nad ostatními vyčnívala. Například knihy Guzel Jachiny jsou dle mého názoru stylově mnohem osobitější. Občas je vyprávění příliš zdlouhavé a přišlo mi, že se často opakuje a obsahuje zbytečné pasáže, které nepřispívají ději a neprohlubují ani emoce a atmosféru. Především části psané formou dopisů mi přišli chvílemi až ubíjející.

Jákobův Žebřík určitě není špatná knížka, hodnocení jsou obecně velmi pozitivní a věřím, že si najde mnoho spokojených čtenářů. Mě ovšem příliš nesedla. Nejlepší částí je posledních 50 stran, které jsou opravdu skvělé a je škoda, že taková není celá kniha.

Hodnocení 3/5.

1 16.04.2023

Příběh o dětech na okraji společnosti, o jejich využívání, o drogové závislosti a především o opuštěnosti a smutku.

Uprostřed města se nachází řeka  obtékající malý ostrov. Tento ostrov je všemi lidmi z města přehlížen. Na ostrově se nachází tři malí chlapci, kteří nikdy nesmí vyrůst a dospět. Chlapci jsou jejich šéfem izolovaní od lidské společnosti a jsou nuceni k drobným krádežím. Každý den se na malé loďce plaví do města, kde provádějí kapesní krádeže. Z krádeží dostávají od svého šéfa "za odměnu" drogu, Andělský prach, díky kterému se mohou na chvíli odpoutat od jejich izolovaných životů. Jednoho dne potká jeden z chlapců mladou dívku, u které začíná trávit čas a začíná poznávat běžný rodinný život.

Kniha je psaná formou krátkých kapitol, které jsou někdy dlouhé jednu stránku a někdy jednu větu. Kapitoly vždy zobrazují pouze jednu emočně silnou scénu. Jedná se tedy o uzavřené útržky ze života chlapců. Ty se po sobě rychle střídají a zobrazují události s větším časovým odstupem. Autorka  pracuje s nedořečeností, vše je jen naznačeno (poměrně jasně) a na čtenáři je, aby si náznaky a události mezi scénami sám domýšlel. Pokud čtenář na tuto hru přistoupí, tak dostane silný a pohlcující zážitek. Každá scéna skvěle zachycuje sílu okamžiku a je působivé, že na tak úsporném prostoru dokáže autorka budovat silné a komplexní emoce.

Velkou předností knihy je nádherný, silně poetický jazyk, který místy téměř připomíná poezii. Hojně využívá metafory a celý příběh je takovou smutnou paralelou na Petra Pana. Díky tomu kniha dostává i lehký pohádkový nádech, který působivě kontrastuje s velmi pochmurnou a tíživou náladou knihy.

Andělský prach je sociální kritikou a zároveň dojemným příběhem o osamělosti a uzavřenosti, ze kterých se vlivem dlouhodobé izolace jeví užívání Andělského prachu jako jediná cesta ven.

Další mé velké doporučení čtenářům, kteří mají v oblibě netradiční četbu a silné emoce.

1 14.11.2022

Bohumil Hrabal - Příliš hlučná samota

Sběrný dvůr na starý papír a v něm malý sklep se starým lisem na papír. Ten už 35 let mlčky obsluhuje Haňata. Muž, který míval své sny, svoji lásku a na svět pohlížel s citlivostí a nadějí. Dnes zahořklý člověk provádějící doslova sysifovskou práci, která spočívá v mačkání červeného a zeleného tlačítka. Haňata má velkou lásku ke knihám. Vybírá je ze změti starého papíru a jak sám říká, čtením těchto knih se "nedobrovolně vzdělává". Literatura je jeho posledním smyslem a knihy jsou pro něj stejně důležité jako živé bytosti.

Svět, který Haňata vnímá přes "silně černé brýle" je osamělý, prochází rozpadem a je plný absurdnosti. Celá kniha se tak nese ve velmi pochmurné atmosféře, kterou posiluje nihilistická filosofie. Ta prostupuje celým vyprávěním a odvíjí se od ní většina témat knihy. Hlavním tématem je absurdnost světa, ve kterém se stále dokola opakuje strádání všech živých tvorů a jak několikrát Haňata opakuje "svět není humánní a proto ani já nejsem humánní". Pocit z neustálého opakování je zdůrazněn častým vracením různých motivů. Jediná Hanaťova spása spočívá v umění, které je ale tehdejším režimem znehodnocováno.

Haňata často vzpomíná na svůj dřívější život a čtenáři je tímto způsobem ukázána změna z člověka citlivého, na člověka, který propadá rezignaci a depresi. Čtenáři je také formou podobenství znázorněno, že se v Hanaťovi stále pere dychtivost a naděje, s lhostejným přijetím svého osudu.

Celá kniha je psaná v dlouhých souvětích a působí tak dojmem vnitřního monologu. Střídají se emočně strohé pasáže s pasážemi silně emočními, které tímto střídáním nabírají na intenzitě. Celé vyprávění je také silně metaforické a symbolické.

Příliš hlučná samota je sice malá rozsahem, ale velká obsahem. Sám o knize po přečtení přemýšlím a dlouho ještě budu. Jsem zvyklý na podobně laděnou četbu, ale "Příliš hlučná samota " ve mě zanechala takový zvláštní, těžko popsatelný pocit "prázdnoty", který je se mnou i po dočtění. Výborná a hluboká kniha, kterou bych ale rozhodně nedoporučil všem kvůli její tíživé atmosféře

1 14.11.2022

Shaker Heights je poklidné předměstí, žijící podle jednoduché šablony: rodinné domy, posekané trávníky, tradiční výchova. Hlavně nic mimo řád a odmítání všeho, co se vymyká obecně uznávané normalitě. Do tohoto prostředí přijíždí spontánní umělkyně Mia se svou dcerou Pearl. Jejich příjezd ovšem odstartuje bouřlivé změny. Situaci dále komplikuje Číňanka Bebe, která v nouzi odložila své vlastní dítě a nyní se snaží zrušit adopční proces, který by její dceru přidělil jedné z amerických rodin.

Celeste NG rozehrává příběh o střetu dvou odlišných světů, jejichž náraz zažehne několik malých konfliktů, které se záhy rozhoří ve velké rodiné drama. Autorka se, stejně jako ve svých dalších knihách, zaměřuje hlavně na společenská témata. Je lepší pohodlný život řídící se přesně vymezeným řádem, nebo je lepší mít vlastní hlavu a řídit se vlastními pravidly? Kniha zachycuje jak rutinní, tak dramatické okamžiky rodinného života, během nichž se vrství drobná nedorozumění a neshody, které postupně přerůstají do velkých problémů. Přitom by se mnohým z nich dalo předejít prostou komunikací. Autorka tak opět zdůrazňuje její důležitost. Zásadním tématem je také mateřství, které se prolíná všemi výše zmíněnými tématy.

Celeste bohužel zobrazuje všechno velmi podobným způsobem ve všech svých knihách. Ohníčky jsem četl jako poslední, a proto mě už nedokázaly překvapit. Naopak jsem měl pocit určité šablonovitosti. V příběhu bylo trochu moc "nečekaných událostí", které posouvají děj přesně tam, kam autorka potřebovala. Celkově na mě kniha působila až příliš vyumělkovaně a uspořádaně. Ocenil bych trochu více spontánnosti, díky které by mi kniha připadala více "živá". Takto na mě působila trochu sterilně a nedokázal jsem se do ní tolik ponořit.

Kniha je napsaná velmi čtivým a přehledným jazykem, který umožňuje rychlé čtení. Zároveň mi ale přišlo, že jazyk není nijak výrazný. Je to kvalitně odvedená práce, která ale nijak nevyčnívá. Ostatní knihy od Celeste mi přišly výraznější.

Ohníčky se mi četly dobře a užil jsem si je. Je to zajímavé rodinné drama. Můj hlavní problém ale je, že jsem od Celeste četl již třikrát skoro to samé a tentokrát
mi kniha nedokázala předat mnoho nového.

3,5/5

02.06.2024

"Bílý šum" je kniha s velmi jednoduchou dějovou linkou. Vyprávění se točí hlavně okolo Jacka Gladneyho, univerzitního profesora ve středních letech, který žije zdánlivě klasický rodinný život s manželkou Babette a jejich dětmi z minulých manželství. Jacka a Babette spojuje obrovský strach ze smrti, který je neustále pronásleduje. Většina děje sleduje jejich běžný život, který je neustále nabouráván zmíněným strachem a snahami se s ním vyrovnat.

Donu DeLillovi se na jednoduché a nepříliš zajímavé dějové kostře podařilo vybudovat hluboký, mnohovrstevnatý román. Nic ale čtenáři nedává zadarmo. Do hlubších vrstev si čtenář "Bílého šumu" musí proniknout sám přes velké množství metafor, symbolů a aluzí. Snaha proniknout mezi řádky je pro zážitek z "Bílého šumu" naprosto zásadní. Bez ní z knihy zůstane jen nepříliš zajímavý pohled do života trochu výstřední rodiny.

Hlavním motivem románu je strach ze smrti v kontextu západní, materialisticky založené civilizace, který se lidé mnohdy snaží kompenzovat výdobytky moderní civilizace. DeLillo kritizuje především zmíněný přehnaný materialismus, který vede k odosobnění a určité vyprázdněnosti, jenž se dle něj může proměnit mimo jiné i v chorobný strach ze smrti. Ten pak každý člověk překonává více či méně zdařilými způsoby. K zmíněným tématům autor přistupuje hodně satiricky a celý román je hlubokou a poměrně vtipnou parodií na pohodlný život člověka na Západě.

Autorův styl působí na první dojem čtivě a jednoduše. Je to ale pouze povrchní . Text se sice čte velmi dobře, zároveň ale svou hloubku ukrývá mezi řádky. Je proto nutné číst pozorně i přes prvotní zdánlivou jednoduchost.

Pro mě byl "Bílý šum" poměrně netradičním čtenářským zážitkem. Užíval jsem si autorův rýpavý humor a zároveň myšlenkovou hloubku. Místy jsem byl ale trochu přesycen až přílišnou snahou text interpretovat. Také mi vadila až přílišná emocionální plochost. "Bílý šum" doporučuji každému, kdo hledá intelektuální četbu. Čtenáři hltající hlavně děj by se ale měli knize vyhnout.

Hodnocení: 4/5

02.06.2024

Ramiro, Juan, Gildo a Ángel jsou jedni z mnoha mužů, kteří po konci španělské občanské v. lky utíkají do hor, aby se v nich skryli. Stáli totiž proti Frankistům, kteří po převratu pronásledují a trestají veškeré své odpůrce. Naprosto izolovaní, v jeskyni na vrcholcích hor, pozorují dalekohledem svojí vesnici, své rodiny, kamarády a známé. Stačilo by sejít, aby byli znovu mezi lidmi. Zdánlivě stačí tak málo, aby mohli navázat na své dřívější životy a přece je to pro něco tak strašně vzdáleného. Roky v horách ubíhají a z mužů se stávají nebezpeční vlci, zahnaní do kouta, bránící se z posledních sil.

Z knihy je cítit tíživý smutek, osamělost a obrovská bezradnost hlavních protagonistů, kteří v nuceném vyhnanství ztrácí veškeré vazby a neustále balancují na hranici života a sm. ti. Kniha ukazuje jak se hlavní protagonisté vlivem izolace a naprostým odmítnutím společnosti mění, metaforicky animizují a stávají se jakýmisi osamělými, štvanými vlky. S každou další stranou kniha nabívá na tísnivosti a  pohlcuje čím dál silnější vlnou smutku.

Kniha je psaná úsporným, až lehce odtažitým jazykem, který umocňuje atmosféru osamělosti. Autor nijak výrazně nerozebírá myšlenky a emoce hlavních postav. Emoce jsou ukryty nepřímo, mezi řádky. Je to styl hodně podobný některým severským autorům (kniha je stylem podobná například Ostrovu o Roye Jacobsena) . Do těchto krátkých úsporných vět autor vměstnává krátké, ale velice silné poetické popisy, které skvěle kontrastují s všudypřítomným smutkem a strohostí a vytváří tak silný pocit melancholie. Tento styl ale není pro každého, určitě se najdou čtenáři, na které nebude působit.

Děj je v knize podružný, téměř ani není. Celá kniha je složena z krátkých, lineárně vyprávěných fragmentů, které sledují život můžu v rozmezí let 1936 - 1946. Jsou to spíš jen takové velmi letmé pohledy do jejich života. Na mě byly ale místy až trochu moc strohé a uvítal bych je delší.

Vlčí měsíc na mě svojí atmosférou hodně zapůsobil. Pocity z něj ve mně ještě nějaký čas zůstanou. Celkovým pojetím se jedná o poměrně originální knihu, kterou doporučuji především lidem, kteří v literatuře hledají i méně příjemné emoce a zajímavý, osobitý styl

Hodnocení 4/5

17.05.2024

Philip Fracassi - Sirotčinec v údolí

Peter, hlavní vypravěč příběhu, žije v roce 1905 se skupinou dalších chlapců v jednom odlehlém, starém pensylvánském sirotčinci. O chlapce se zde stará hrstka kněží, kteří je vedou velice tvrdou a nekompromisní rukou. Už tak dost tvrdý život v sirotčinci se naprosto změní příchodem neznámé, temné síly.

Svým názorem na Sirotčinec v údolí půjdu hodně proti proudu. Očekávání jsem měl velká. Na základě recenzí jsem se těšil na originální, dobře napsaný a velmi temný ho®or. Místo toho jsem bohužel dostal knihu, která je mezi jinými ho®ory se stejnou tématikou (kněží/klášter/démon) naprosto průměrná a předvídatelná. Většina příběhu jede přímočaře po vymezených kolejích, plných klasických žánrových klišé. Autor občas sice zkouší vybočit zvratem, který se snaží působit originálně, na mě ale bohužel tyto zvraty nijak nefungovaly a nemohl jsem se zbavit dojmu, že se autor jen snaží zabalit žánrová klišé do "hezkého obalu".

Ho®or ale samozřejmě nemusí být nutně originální, aby byl dobrý. Důležitá je děsivá, ponurá atmosféra a schopnost vyvolat strach. Autor Sirotčince v údolí ovšem rezignoval na popisné pasáže, kterými by dokázal atmosféru sirotčince budovat (potenciál je přitom velký). Jde poměrně rychle na věc a po krátkém seznámení s těžkým životem chlapců začíná ještě kratší poznávání tajemna a pak kniha rychle končí s pokusy o strašení a přechází do rutinní akce.

Autorův styl mi v rámci žánru přišel poměrně standardní a ničím zvlášť zajímavý. Zároveň ale není ani vyloženě špatný, řekl bych, že je to takový žánrový standard. Kniha se čte velmi rychle a před čtenáře nestaví žádné překážky. Celé vyprávění je hlavně o rychlém posouvání děje, s minimální snahou nabídnout něco víc.

Sirotčinec v údolí se mi opravdu netrefil do vkusu. Z velké části to je určitě i nenaplněným očekáváním. Obecně je ale mezi lidmi velmi oblíbený. Jako klasický žánrový ho®or fungovat může, o originální, zajímavě napsanou a děsivou knihu se ale dle mého názoru nejedná.

Hodnocení 2/5

17.05.2024

Obyvatelé malého městečka Svatý Jiří žijí i na počátku 20. století ve svém vlastním, izolovaném světě, kde je běžné, že lidé umí chodit po vodě, žijí mezi nimi andělé, kameník láme kámen hvízdáním a rybář ryby neloví na prut, ale prosí je, aby za ním vylezly na břeh. Pro obyvatele Svatého Jiří jsou to běžné, každodenní věci. Moderní doba se ale začíná pomalu dostávat i sem. Vše odstartuje příchodem Oddysea Pastýře, který se po 15 letech vrací z dalekých cest do svého rodného kraje.

Letnice jsou příjemným únikem do magického realismu z prostředí českého venkova. Celá kniha je takovou "pohádkou pro dospělé", která mi připomínala knihy Terryho Pratchetta svým laskavým humorem a zasazením do absurdního, magického světa. Kniha se dá číst jako příjemná oddechovka, zároveň ale mezi řádky skrývá i chytré narážky a odkazy. Zprvu jsem se bál stylu humoru; současný český humor totiž opravdu nemusím. Letnice mě ale nakonec mnohokrát upřímně pobavily.

Kniha pojednává především o příchodu nové doby a s tím spojenými změnami. Toto téma mi ale přišlo jednoduše zpracované a celé jeho směřování nebylo ničím překvapivé a ani výrazně zajímavé. Přišlo mi, že to platí i pro ostatní témata, která jsou také spíše jen načrtnutá a bez větší hloubky vyšuměla do ztracena. Autor se je snaží ukončit poučením, které do konceptu knihy poměrně zapadá, zároveň je ale předvídatelné. V takto stylizované knize by se mi líbilo, kdyby autor vymyslel nějaké originální vyústění. Vyprávěním se vine i romantická linie, která do knihy přináší několik milých a někdy i trochu smutných scén, které se hezky doplňují s humornými pasážemi.

Autor píše velmi dobře čitelným stylem, který sice není nijak zvlášť originální ani výrazný, zároveň ale hezky a příjemně plyne a dokresluje celkovou pohodovou atmosféru.

Letnice jsou ideální knížkou pro čtenáře hledající milou a vtipnou knihu, která ale zároveň není úplně banální. V tomto ohledu ji určitě doporučuji. Zároveň mě ale mrzí, že je originální pouze svým zasazením a humorem. V ostatních ohledech je velmi klasickým vyprávěním, které z mého pohledu nepřináší nic hlubšího. Kniha mnou spíše "prolétla" a po dočtení se mi poměrně rychle vytratila z hlavy.

Hodnocení 3/5

08.05.2024

Frank McCourt - Andělin popel

Andělin popel je obecně velice oblíbená knížka, kterou mnoho lidí považuje za jednu ze svých nejoblíbenějších. Já bohužel podobné nadšení vůbec nesdílím a ve svém příspěvku chci vysvětlit proč. Budu rád, když mi do komentáře/chatu napíšete vaše názory na knihu.

Andělin popel je autobiografií Franka McCourta, který v knize popisuje své dospívání v extrémně chudé rodině otce alkohol.,ka a životem zničené matky. Kniha začíná Frankieho prvními roky života ve čtyřicátých letech 20. století a většina vyprávění se odehrává v prostředí nejchudších obyvatel Irska, v období hospodářské krize.

Frank McCourt nešetří s popisy různých neštěstí, které se děly jemu a jeho sourozencům. Já osobně nemám problém s emočně náročnými knihami. Naopak, většina mnou přečtených knih se zabývá těžkými tématy a silnými, mnohdy negativními emocemi. Vždy ale požaduji, aby zobrazené neštěstí mělo i nějaký vyšší smysl, aby nebylo samoúčelné, s jediným cílem šokování čtenáře (například Nabarvené ptáče...). Toto se bohužel z mého pohledu týká i "Andělina popelu". Autor neustále střídá různá neštěstí, až na mě celá kniha začala působit hodně tendenčně. Autor se snaží až moc očividně a občas trochu lacině tlačit na čtenářovi emoce, čímž ve mně jakoukoliv emoci naopak potlačil. Během čtení jsem knihu musel srovnávat s nedávno čteným "Klubem lhářů", který stojí na podobných základech. Zde se ovšem autorce dařilo být kreativní a dařilo se jí předat i hlubší myšlenky.

Kniha je vyprávěna z pozice dospívajícího dítěte a autor se dle toho snaží stylizovat způsob vyprávění. Začátek vyprávění je poměrně naivní, jazyk je hodně strohý a jednoduchý. Jak ale Frankie dospívá, tak se mění i jazyk knihy. Je to rozhodně zajímavý způsob, jak stylem psaní vystihnout dospívání hlavní postavy a vnímám to jako největší pozitivum knihy.

Andělin popel je z mého pohledu poměrně povrchní kniha, která je jen jakýmsi výčetem neštěstí z autorova života. Nijak nezpochybňuji, že byl autorův život extrémně náročný a ani to, jakými těžkostmi musel projít. Od knih ale očekávám trochu více, než jen výčet životních těžkostí a proto hodnotím průměrnou známkou

Hodnocení 2,5/5.

13.01.2024

Snaha o šťastný život a hledání svého osobního ráje. Snad nejuniverzálnější téma, které spojuje všechny lidi. Kdo z nás nechce žít šťastný život? Kdo z nás ale může upřímně říct, že našel to, co hledal a dosáhl tak pravého štěstí? Tato témata otevírá nová kniha autorky velmi oblíbeného "Malého života".

Kniha je rozdělena na tři části, které na první pohled působí jako tři různé, nesouvisející knihy. Každá se navíc odehrává o 100 let později, než ta předchozí ( konkrétně v letech 1893, 1993 a 2093), s jinými postavami a ve zdánlivě jiných situacích. Pozorný čtenář si ale velmi rychle uvědomí, že všechny části spojují stejná témata. Každá z postav hledá svůj vlastní ráj, své místo, kde bude moci žít vysněný, svobodný život. Často za cenu svého předchozího, pohodlného, ale nenaplňujícího života. Části na sebe tématicky úzce navazují, vzájemně se doplňují a rozvíjejí. Všechny tři části fungují i sami o sobě a bylo by možné je vydat jako samostatné knihy. V jednom celku ale dostávají úplně jiný rozměr. Autorka díky vzájemnému tématickému propojení zobrazuje všechny motivy v širokých, velmi rozmanitých a komplexních souvislostech.

Všechny části také spojuje výrazná LGBT tématika, otázka lidské svobody, rasová problematika a především touha, lidská vášeň a láska, které jsou vykresleny jako to nejzásadnější, pro co se vyplatí žít. Jako to, v čem se dá najít ten nejopravdovější ráj.

Autorka dává obrovský důraz na niterné myšlenky a emoce všech postav. Kniha mě na mnoha místech opravdu hluboce zasáhla a často jsem si připadal, jako kdybych pocity samoty, smutku, ale i naděje a lásky sdílel s někým blízkým a ne s literární postavou. Autorka má úžasný cit pro popis emocí a jde v něm do obrovské, mnohdy bolestivé hloubky. S tím se pojí i krásný, velmi citlivý a dobře plynoucí styl.

Mnoho lidí píše, že je kniha diametrálně odlišná od "Malého života". Já si to nemyslím. Obě knihy spojují stejná témata a stejný styl. Jediný zásadní rozdíl je v jejich kompozici. "Do ráje" vnímám jako tu lepší knihu, které se vyhnulo hlavní negativum "Malého života". Tím je nerealistické a často až absurdní trápení postav.

Hodnocení 4,5/5

07.11.2023

Weronika Gogola - Po troškách

Veronika je mladá dívka, která vyrůstá v devadesátých letech v jedné malé polské obci jménem Olšiny. Světu kolem sebe ještě úplně nerozumí, ale o to raději ho prozkoumává. Vypráví nám o svém životě, který je plný nových objevů, kamarádů, příbuzných, ale bohužel také nemoci a smrti. O smrti jí táta říká, že "když se o někom hodně mluví, tak on jakoby žije" a proto nám bude vyprávět i o ní.

Kapitoly nejsou řazeny chronologicky, ale jsou časově roztříštěné a sledují Veroniku zhruba od mateřské školy, až po první stupeň základní školy. Každá kapitola je rámcovaná smrtí nějakého člověka. Smrt je hlavním motivem celé knihy a je zásadním předělem Veroničina dospívání.

Autorka používá několik technik, kterými se snaží navodit autenticitu dětského vyprávění. Primární je naivní perspektiva, se kterou Veronika nahlíží na svět. Výrazným prvkem je také neschopnost zůstat u jedné myšlenky. Veronika vypráví co jí zrovna přijde na mysl. Povídá příhodu ze života, kterou po chvíli přeruší jinou, tu chvíli rozvíjí a pak se opět vrátí zpět k té původní. V textu jsou také používaná vyplňová slova, které ještě přidávají na autenticitě dětského vyprávění.

Kniha je velice různorodá co se týče emocí. Během vyprávění vzniká spousta vtipných situací, které se povětšinou zakládají na naivní perspektivě, s níž vypravěčka pohlíží na svět dospělých. Díky tomuto pohledu také často vynikají různé absurdnosti, kterých se dospělí opakovaně dopouští. Vyprávění dokáže přejít i do smutné a dojemné polohy, když se vypravěčka poprvé setkává s těžkostmi života. Těmito momenty je především setkání se samotou a smrtí. V těchto chvílích se autorka snaží předat hlubší myšlenky a zdánlivě mimochodem předává skvělé zamyšlení nad lidským životem a smrtí. Během čtení jsem z knihy také cítil lehký sarkasmus. Přirovnal bych ho k pomyslnému koření, které přidává na spádu a lehce zostřuje humor.

Také jsem vyrůstal koncem devadesátých let na vesnici, takže jsem při čtení cítil i velkou dávku nostalgie. Knížka mě na svých 150 stránkách chytila za srdce a doporučuji všem, kteří chtějí zábavnou, dojemnou a chytrou knihu, psanou netradiční formou.

Hodnocení 4/5

17.04.2023

Zpověď masky je z velké části autobiografickou knihou zachycující dospívání autora Jukia Mišimy.
Ve velmi  otevřené zpovědi nás formou introspekce hlavní postavy (do jisté míry autorova alter ega) Kóčana seznamuje s jeho životem, počínaje narozením a konče rokem 1949, ve kterém je Kóčanovi 25 let. Kóčan už v poměrně mladém věku zjistí, že se liší oproti svým vrstevníkům. Silně ho přitahují maskuliní muži žijící "na kraji společnosti" a jeho první láskou je třídní drzoun Omi.

Kóčan veškeré své touhy tají a před okolím si nasazuje masku. Snaží se působit jako normální člověk a po celou dobu svého dospívání se cítí jako herec na jevišti. Přetvářka, různé formy sebeklamu a hledání vlastní identity jsou hlavními tématy celé knihy. Maskou se Kóčan brání odsouzení ze strany společnosti. Bohužel tím jde proti své přirozenosti, čímž si velice ubližuje. Nejlepším únikem před světem jsou pro něj s.xuální a silně s@disické fantazie o mužích. Strach z odsouzení je navíc posílen přísnou japonskou kulturou. Tato kultura a její proměna během vál(k)y je další z důležitých témat knihy.

Košan se v průběhu knihy snaží zamilovat do dívky. Případný vztah s dívkou je pro něj největší symbol normality, po které touží. Kniha tak řeší i povahu lásky a s.xuální touhy. Jedna z Košanových otázek je, zda může existovat láska k partnerovi bez fyzické touhy.

Jukio Mišima používá vytříbený, silně poetický jazyk, využívá velké množství metafor a daří se mu čtenáři přiblížit Kóčanovi pocity naprosté odloučenosti. Jedná se o velice smutné a sugestivní čtení, které mě nejednou silně znepokojilo. Mišima má navíc skvělou schopnost vystihnout určité hůře postihnutelné emoce a zachytit kouzlo okamžiku. Stylistika knihy je velice precizní. Pro někoho však může být čtení trochu náročnější a některé Mišimovy myšlenky mohou být hůře pochopitelné. Pokud vám však knížka sedne, tak doporučuji číst pomalu. Odvděčí se silným zážitkem.

Zpověď masky je výjimečnou knihou, kterou doporučuji všem se zálibou v emočně a stylově náročnější četbě.

Hodnocení 5/5

31.03.2023

Bezejmená hlavní hrdinka se vydá se svojí sestřenicí a jejím manželem na loveckou chatu, kde plánují společný odpočinek od městského života. Večer po příjezdu se manželský pár vydává do hospody v nedaleké vesnici, zatímco naše "hrdinka" dává přednost odpočinku v chatě. Ráno po probuzení si ale všimne, že se manželé nevrátili a vydá se po nich pátrat. Během pátrání ovšem doslovně narazí. Zjišťuje, že se přes cestu táhne průhledná, nepřekonatelná zeď. Poměrně rychle ji dochází, že je kvůli zdi v naprosté izolaci a mimo jakoukoli civilizaci. Jediné co jí v tu chvíli zbývá je horské údolí s vybavenou chatou a přátelský pes jménem Rys. Po několika letech v izolaci se rozhodne napsat zprávu o svém životě.

Kniha formou osobní výpovědi pojednává o smíření s osudem a nalezení smyslu života v maličkostech, které má člověk reálně k dispozici. Hrdinku udržuje při smyslech především práce a péče o její zvířata, která ji vytrhuje z cyklického přemýšlení nad vlastním životem. Láska ke zvířatům se stává jejím smyslem, který jí chrání před rezignací.

Zeď se ve svých tématech pohybuje mezi existencionálním románem a společenskou kritikou. Kritika směřuje především k lidskému odcizování (symbolizované samotnou zdí), které může vést až ke krutosti.
Pro někohoho může být pohled autorky až příliš kritický. Vše ovšem dává smysl v kontextu doby, kterou prožila.

Celou knihou se také táhne téma feminismu. Hrdinka popisuje přetrvávající mysoginii a každodenní zatížení ženskými povinnostmi, kvůli kterým cítila nedostatek možností, vlastní odcizení a ztrátu svobody.

Autorčin styl je na první pohled poměrně lehký a čitelný. Při bližším pohledu ovšem skýtá velikou hloubku. Své myšlenky často schovává do metafor a zdánlivě obyčejných vět popisujících běžné denní činnosti. Zeď rozhodně není pouze negativní. Autorka umí výborně zachytit kouzlo okamžiku a vytváří moc krásné chvíle.

S hrdinkou jsem strávil několik emotivních večerů a jen těžko se mi s ní a s knížkou loučilo. Emočně mě velmi zasáhla a často ke mě také hluboce promlouvala. Určitě si ji brzy znovu přečtu, ideálně někde v lese mimo civilizaci.

Hodnocení 5/5. Nová knížka v mé celkové top 10

31.03.2023

Iris je na první pohled úspěšná a spokojená žena. Je ředitelkou základní školy a má hodného manžela, se kterým vychovala dvě zdánlivě šťastné děti. Irisin život ovšem poznamenali dvě události. V 17 letech prožila životní lásku s chlapcem Eitanem. Ta byla ovšem z jeho strany ukončena poté, co mu zemřela matka a on se rozhodl začít nový život. Díky této události se Iris nikdy nedokázala otevřít nikomu jinému. Manžela Mikiho si vzala především z rozumu a celý dospělý život vnímá jako "vyprázdněný". Druhou negativní událostí byl teroristický útok, ze kterého vyvázla s těžkými zraněními a během rekonvalescence se ještě více vzdálila své rodině. Do Irisina života se po 30 letech vrátí její láska Eitan. Iris začne prožívat intenzivní zamilovaní, které ji změní pohled na její vlastní život

Cruja detailně a s velkou citlivostí popisuje pocity ženy ve středním věku, která zažívá velice silnou lásku. Ta je pro ni východiskem z nudné šedi života. Iris řeší dilema, zda zůstat s manželem a dětmi, nebo se má lásce plně oddat a rodinu opustit. Autorka dává Irisině lásce velký prostor a snaží se čtenáři co nejvíce přiblížit její pocity.

Postavy v knize zažívají bolest způsobenou svými blízkými. Tu spojuje nepochopení, zlehčení nebo přehlížení nějakého osobního trápení. Důležitá je pozornost, vřelost a empatie, bez kterých se všechny blízké vztahy postupně odcizují. Toto je zobrazeno na příkladu Irisiny dcery, nebo na jejím manželovi. Důležitými tématy jsou také komunikace a nevěra, která je zde zobrazena z pozice ženy, která po dlouhé době zažívá emoce a pochopení, které ve vztahu do té doby dlouho nenacházela.

Cruja Šalev píše krásným a bohatým jazykem, který se nebojí jít do hloubky především v popisech Irisinych pocitů a její lásky.

První polovina knihy na mě působila trochu sentimentálně. Také mi kniha nepřinesla nic vyloženě nového a některé motivy jsou trochu klišé. Její poselství je ovšem i tak důležité a je dobré si ho stále opakovat. Knihu jsem si i přes určité výhrady užil a doporučuji všem co mají rádi vztahové knihy, především fanouškům Soukupové a Hanišové.

17.02.2023

Musašiho je poměrně těžké hodnotit, kniha vyprávý silně idealizovaný příběh nejznámějšího japonského šermíře. Jedná se ale spíše o nenáročné, dobrodružné čtení pro lidi zajímající se o staré Japonsko. Na této úrovni funguje skvěle, i přes rozsah je kniha čtivá a zábavná . Na úrovni vážnější četby ale nefunguje. Styl psaní je velice jednoduchý, vedlejší postavy jsou dvojrozměrné a slouží pouze jako pěšáci a nástroj k Musašiho cestě. Především ženy jsou naprosto jednoduché postavy , jejichž jediný smysl je Musašiho milovat a nebo nenávidět. Můj největší problém je ale způsob, jakým kniha spoléhá na naprosto nerealistické náhody, kdy se neustále "náhodně" setkává 5 absurdním způsobem propojených postav.

Ale i přes všechny výhrady se stále jedná o zábavné čtení, které dokáže navodit správnou atmosféru starého Japonska, jen je potřeba ke knize přistupovat s velkým nadhledem.

27.04.2022