jadran komentáře u knih

To, co je napsáno v anotaci k téhle knize je naprosto vystihující. V osmačtyřicátém mohl mít ještě leckdo iluze, že "nějak" bude, nebo že se to přežene a vrátí jakž takž do normálu. Ale tenhle rok je tím, kdy i ti největší optimisté pochopili, že režim se všemi odpornými průvodními jevy a spoustou zvráceností, kterým se vyrovná nacistické okupaci je tady na "večné časy", stejně jako naprostá podřízenost Sovětskému Svazu na čele s monstrem Stalinem - Pujmanovou ovšem nazývaným v servilní básni Generalissimus Mír.

A příznačné je, že to je také rok, kdy rok před smrtí vyjde Ericu Arthuru Blairovi jeho román 1984. A vznikem NATO, nenávistně komentovaným dobovým tiskem i naprosto stupidními prorežimními Pelcovými "karikaturami" se kruh uzavírá. Na dlouhá léta.

V knize je jasně napsáno, na co se po roce 1989 zapomíná a totiž že jedny z prvních obětí komunistického režimu byli vojáci, tedy především profesionální důstojníci, kteří bojovali ve druhé světové válce a to na obou stranách fronty. Při represích se nekoukalo na to, jestli to byli vojáci západní, nebo východní. Snad nekřiklavějším příkladem téhle skutečnosti je osud muže, který svoji tankovou jednotku dovedl v čele sovětských vojsk do centra Kyjeva - pozdějšího generála Buršíka, který za svoji účast ve válce na východní frontě dostal od soudruhů - deset let ne Mírově a protože se dovolil odvolat, přidali mu ještě čtyři roky navíc. Kupodivu, na rozdíl od generála Píky a řady dalších měl štěstí, podařilo se mu z nastupujícího komunistického ráje uprchnout. A jeho jméno bylo odevšad vymazáno, stejně jako v případě řady dalších. A ti, co tahle kola roztáčeli (Slánský, ale zdaleka nejen on) si na svoji šibenici ještě museli dva tři roky počkat.

V knize je zmiňován i Trajčo Kostov, bulharský komunistický funkcionář, popravený na základě vykonstruovaného procesu. Chybí tam ale jedna základní věc - Kostov byl jediný komunistický funkcionář ve východním bloku, který na rozdíl od všech těch Slánských před soudem vzepřel a odmítl všechna ta absurdní a nesmyslná obvinění. Život si tím sice nezachránil, ale páteř ano.

No a samozřejmě to byl rok, kdy začala strmě stoupat hvězda svazáckého básníka Pavla Kohouta, který se chvěl vzrušením, že jako kulturní atašé v Moskvě bydlí třistapadesát metrů od Stalina. Přesto se chtěl vrátit domů, aby mohl "pracovat". Je toho tady zase jako vždy spousta, kulturu charakterizují aktivity těch nejnižších kádrů, kterým ale ti nejvyšší zatli ještě v tomto roce tipec. Ale oboráři, vymáhající si zákaz promítání psychologického fimu nebo knihovníci o své vůli vyřazující "závadné" a podle nich "nehodnotné" knihy jsou rovněž obrazem doby.

A překvapila mě ona kauza, kdy dva mladí komunisté napsali parodii na nepříliš zdařilou prorežimní poému V. Nezvala a vznikla z toho aféra, která je stála jak členství ve straně, tak možnost studovat. Možná, že tahle kauza byla jednou z inspirací pro M. Kunderu, když psal Žert...

A při dalším přečtení mě zaujal následující fakt, který o režimu a jeho lidech vypovídá taky hodně. V roce 1949 vystoupilo z KSČ 116 tisíc dělníků. Tedy těch, v jejichž jméně vládli jiní - hlavně karieristé, dost často ze středních a leckdy i vyšších "vrstev" stejně jako levicoví "intelektuálové". A brigádníci zejména na Ostravsku měli "naředit" konzervatismus horníků. Co dodat. A to byl teprve devětačtyřicátý.

Další skvělá kniha obou autorek, která nám ukazuje naši nedávnou minulost daleko lépe, než nejrůznější "vědecky" nebo filozoficky se tváříci práce a rozbory i pokřivené a tendenčně ve vlastní prospěch podáváné vzpomínky a paměti již vymírajících současníků této doby.

Skvělá kniha, která nás seznámí se všemi aspekty nejen vlastního konfliktu, širších souvislostí, ale i "co" bylo dál. Na rozdíl od životopisu Bedřicha Velikého tohle rozhodně není suchopárné a přitom rozsah problematiky je až neuvěřitelný. Zaujalo mě, jak jediný ženský panovník na českém trůnu - císařovna Marie Terezie dokázala s úpornou houževnatostí bránit svoje državy i třeba starého Rakouska se týkající fakt, jak byl důstojnický sbor jeho armády "mezinárodní", ale císařovně zcela loajální. Překvapilo mě také, že v Rakousku (na rozdíl od Francie nebo Pruska) mohl člověk, který nepocházel z aristokratického rodu po dosažení hodnosti setníka a odsloužení tuším dvaceti let získat šlechtický titul. Tuhle knihu je možné směle srovnat s díly pánů Kovaříka a Taraby. Jestli u životopisu Fridricha Velikého jsem těch pět hvězd dával se zaťatými zuby, tady s lehkostí a plným přesvědčením.

15 26.04.2023

Pozoruhodný a kvalitní historický román o třicetileté válce, který zdaleka není jenom o Valdštejnovi. Vlastně zde vystupuje velké množství známých i vyfabulovaných historických osobností a s psychologickou dovedností jsou zde vylíčeny jejich myšlenkové postupy i zvraty v jejich chování. Onen Rašín, který působí dlouhá léta jako agent v protihabsburském odporu nekatolických stavů v zahraničí nakonec, po Valdštejnově smrti, mění stranu a je ochoten předat císaři dokumenty, dokazující Valdštejnovo zrádné jednání. Jenže jeho zrada mě ani zdaleka tak neznechucuje, jako počínání Valdštejna během celého jeho života. Unavený a zklamaný člověk, který Valdštejnovou smrtí ztratil veškerou naději na změnu musí najednou řešit, co s ním bude dál...

V románu je s maximální plasticitou předvedena doba, která přinesla českým zemím, střednímu a jižnímu Německu utrpení, které je možné srovnávat v historickém kontextu snad pouze s napoleonskými válkami a druhou světovou válkou.

Matouš z Těchenic, protestantský šlechtic, bojující proti Habsburkům i po Bílé Hoře, staroměstské exekuci a vydání Obnoveného zřízení zemského charakterizuje Valdštejna následujícími slovy: "Nelituji Frýdlantského. Je pravda, že zrazoval císaře a chtěl se spojit se Švédy. Ale dřív, než zradil císaře, zradil nás. Odpadl od víry, ve které byl vychován, aby urval bohatství i moc. Už před Bílou Horou zrušil přísahu moravským stavům, zběhl k císaři a ztratil čest. Bez rozpaků se obohacoval konfiskovanými majetky těch, kteří platili hlavou na Staroměstském rynku, nebo se museli zachránit za hranice. Ani tím se ale nenasytila ta zpupná bestie! Machinacemi s kutnohorskou mincí ožebračil všechny, kdo si ještě dovedli zachovat trosky majetku. Jinak s nikým, kdo se mu postavil do cesty neměl slitování." Pozoruhodný je i další jeho postřeh: "Ne, říkám vám otče, ten krvavý vévoda nezasloužil jiný konec. A třebaže exekuce posloužila císaři, nemohu ho litovat." Tady je podobnost (ať už vědomá, kniha vyšla v roce 1969) nebo nevědomá, ale logická v každém případě s komunistickou érou po roce 1948. Stejně jako Valdštejn dostal i Slánský a jeho nejbližší kumpáni, co si zasloužili, ale ne za to, co skutečně spáchali. Není ale dodnes jasné, co vlastně na konci života chtěl dosáhnout. Stát se českým králem? Rakouským císařem? Nebo knížetem míru pro zmučenou (nejen) střední Evropu. Po jeho likvidaci v Chebu ovšem válka trvala dalších 14 let. V románu je ukázáno, že na konci svého života se už jenom jako troska v poslední fázi progresivní paralýzy stal spíš objektem nenaplněných, a hlavně nereálných ambicí českých exulantů.

A také není od věci připomenout, že další vlna konfiskací tentokrát majetku Valdštejna a jeho druhů (zejména pak Trčků z Lípy) přivedla do českých zemí další vlnu cizí šlechty, jejichž potomci se dneska tváří jako ti nejušlechtilejší z nejušlechtilejších, zejména pokud se domáhají majetku zkonfiskovaného komunisty. Otázka, kterou jim ale servilní novináři nikdy nepoloží, zní, jestli si uvědomují, že jejich předci všechny ta panství získali vlastně úplně stejně jako o ně oni sami po roce 1945 přišli. A snad nejpozoruhodnější je, že největším křiklounem je panovnický rod miniaturního evropské státečku mezi Rakouskem a Švýcarskem. Jako kdyby zapomněli, nebo nevěděli, jak získal jejich předek Karel z Lichtenštejna (který podobně jako Valdštejn konvertoval ke katolictví, organizoval onu staroměstskou exekuci a podílel se hlavně na vyhnání desítek tisíc nekatolíků) ona rozsáhlá panství především na Moravě. Patřil k Valdštejnovým společníkům, i on jel v onom krácení mince. Po Vladštejnově smrti se ještě jeho syn dokázal vydatně přiživit na konfiskacích po něm.

Ve vlastním románu v samém závěru hodnotí Valdštejna Jan Amos Komenský: "Vévoda je spíše výstrahou, jak nezřízená touha po vyniknutí posedne lidi nadutostí, takže se ucházejí jenom o pocty a zapomenou na všechno ostatní. A pak se zaslepeným ctižádostivcům vede podle básníkových slov Stoupají do větší výše, aby tím ukrutnější byl jejich pád. O život máme stát proto, abychom z něho udělali něco, co je hodno života. Valdštejn promarnil všechny boží dary. Ne, prozřetelnost si jistě volí za nástroj muže jiné ražby, takové, kteří jsou schopni oběti a sledují velký, ušlechtilý cíl. Však už lidová moudrost praví, že nelze honit dva zajíce najednou. A on, jak slyším, chtěl jednou se Sasy proti Švédům, pak opět se Švédy proti císaři, a přitom si Habsburka zase tak docela nerozkmotřit. Myslil jen na svůj užitek a jednal podle okamžitých nálad a rozmarů."

Závěrečná kapitola je velmi povedeným shrnutím celé knihy a Komenského úvahy mají platnost časově i místně mnohem širší, a hlavně asi věčnou. Když se mi román dostal do ruky, překvapil mě podobně jako Tomanův Není římského lidu. Podle mě se jedná o nejlepší literární zpracování jedné z nesmutnějších a nejtragičtějších kapitol v dějinách naší země. A navíc velmi dobře souzní s Polišenského Třicetiletou válkou. Obě knihy jsou dokonalou ukázkou toho, co umí román a co literatura faktu.

15 25.07.2022

Sice mám přečteno v češtině - Úvahy o prvních deseti knihách Tita Livia, ale souhlasím s komentáři některých recenzentů k Vladaři, že tahle kniha je ještě zajímavější. Především je zaměřená spíš na republiku a ještě víc tady platí, že zde se perfektně hodnotí kolektivní systémy vládnutí a spíše bych řekl, řízení společnosti. Je zde spousta velmi pravdivých a aktuálně platných rozborů o organizaci společnosti, chování jednotlivých součástí společnosti - třeba vztah elit (a je jedno jestli těch dnešních, Machiavelli je už ve stejné době ztotožňuje s boháči, stejně jako je to dnes) a lidem, ale i rozhodčích, spojovacích a výkonných článků. Je zde spousta úvah třeba o počínání lidí i davu, jako například následující drobná perlička: "Skryti v davu jsou (lidé) nadmíru srdnatí, zejména pokud jde o slova, ale jakmile jim začne hrozit postih, nevěří jeden druhému a pokorně uposlechnou příkazů a zákonů". A nebo polemika s tvrzením, že "Je buď v povaze davu buď pokorně sloužit, nebo nadutě diktovat svou vůli." Ale Machiavelli to chápe úplně jinak a velmi moderně: "To, co připisují (někteří komentátoři nebo kronikáři) jako vlastnost davu, můžeme totiž stejně dobře pozorovat u jednotlivců. Nenajdeme však tuto vrtkavost a nadutost u egyptských ani spartských králů, ale ani u současných francouzských panovníků. Proč? Protože i oni byli a jsou vázáni zákony, které vymezují jejich moc a práva. A stejně je tomu i s lidem. V zemi zvyklé dodržovat zákony není dav ani podlézavým služebníkem, ani nadutým tyranem."
Machiavelli je už velmi moderním autorem, který sice ještě nechápe nutnost dělení moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní, ale v republikánských římských institucích ji untuitivně hledá a podvědomě chápe nutnost jejich vzájemné rovnováhy v oddělení pravomocí a agendy a především vzájemné kontroly. Tedy to, co "demokraciím" současnosti dodnes naprosto chybí. Vladař je dílo zajímavé, poučné a díky pověsti, kterou ho opřádají "intelektuálové" tak trochu skandální, i když samozřejmě nezaslouženě. Úvahy jsou věcné, podnětné a mají svoji možná i věčnou platnost. A tato kniha víc než Vladař ukazuje modernost myšlení jednoho z největších Florenťanů a nejen své doby.

15 21.09.2021

Kniha je napsaná na základě scénáře a doufám, že některého z té dlouhatánské řady neumětelů - českých seriálových scénáristů nenapadne to samé, co udělala paní Věra Peigerová, provdaná Němotová a totiž převést scénář pro televizi do knižní podoby. Představa mnoha desítek a možná o stovek dílů Ulice, Nemocnice, Ordinace a bůhví čeho, proti čemuž by Ottův naučný slovník vypadal jako (rozsahem) chudičký příbuzný mně až děsí. Tohle si ale skutečně mohla dovolit opravdu jenom Paní Scénaristka a paní Spisovatelka, která na rozdíl od těch současných to uměla, tak jako by oni všichni chtěli...Knihu jsem kdysi taky četl, ale celkem výjimečně se mi dostala do ruky audiokniha a při práci jsem si jí tedy zpříjemnil dobu strávenou nad výkresy. Teprve tady jsme se dozvěděl, že knihu "načetla", ale já bych spíš řekl skvěle nahrála Tereza Bebarová. I z jejího projevu slyším jednotlivé herce, tak je je mám zafixované už od dětství. Takže - obrovská úklona autorce a jenom o něco méně hluboká paní Bebarové. Vždycky, když tohle dílo shlédnu, sahám po knihách Betty McDonaldové a kdykoliv dočtu zejména Kdokoliv může dělat cokoliv, pouštím si Rodinku. A svět se zdá být v pořádku, i když paní Vavřincová už tady s námi není stejně jako většina herců, s výjimkou kdysi hezounké Dany Kolářové, která dneska hraje "ostré" baby a Jaromíra Hanzlíka, dneska už noblesního starého pána. Vím, že to bude znít možná pateticky, možná až hloupě, ale tohle je ona věčnost a hlavně tichá a hřejivá radost. Díky za ni. Všem, s paní Němotovou jako hybatelem a tvůrcem, s tím maličkým pánembohem, který dal téhle nádheře nejen formu, ale především život...

15 05.04.2021

Jediná knížka, která mi v poslední době trochu přes slunečné počasí za oknem prosvětlila duši. Miluji cestopisy a dokumenty o cestování, ale hlavně v oné vizuální podobě. Čtení o cestování není až zas tak moje doména, od nezapomenutelných Hanzelky a Zikmunda jsem nečetl nikdy nic, rád cestuji, ale odjakživa jsem zpohodlnělý, a i na cestách musím mít své jistoty. Přesto jsem si přečetl tenhle dárek - inteligentní, vtipný a zajímavý cestopis Ladislava Zibury, pohybujícího se po východním a jižním okraji střední Evropy a to autostopem. Tak poznáváme ty přezírané a pohrdané země, od Polska, přes Pobaltí až po Ukrajinu a Rumunsko a kniha mě trochu vrátila svým způsobem do mladých let, kdy jsem sice nestopoval, ale zato jsem se kochal krásou knih o vodácích z tehdy asi ještě psacího stroje Zdeňka Šmída. Mimochodem na vodě jsem taky nikdy nebyl, ale fascinuje mě to stejně jako ten autostop. A když k tomu L. Zibura přidá ještě nějakou tu přidanou hodnotu ve formě velice dobře podaných faktů a informací, člověka tak nějak uspokojí, že existují ještě blázni, kteří za podobnými dobrodružstvími vyrážejí a hlavně – mají schopnost se s námi o svých příhodách podělit.

15 06.04.2020

Z půvabné, zábavné a pohodové knihy (přes dobu děje) jakoby čišela autorova snaha udělat si prostě radost a podělit se o ni se svými čtenáři. Povídkoromán (což Škvoreckému nějak tak nejlíp sedí) není sice žádné přelomové dílo, ale zase možná (když se nad tím člověk zamyslí) je to daleko přesnější a objektivnější popis doby a především lidí, kteří v ní žili. Těch, kteří byli odvlečeni, zavřeni a třeba i zabiti byla menšina, i ta většina nějak žila. A představa mladičkého gymnazisty Josefa Škvoreckého - pardon - Danny Smiřického, jak každý večer sedí s rodiči u rádia a poslouchá Moskvu a těší se, jak přijedou sovětské tanky je zcela, ale zcela mimo, zatímco jeho loudění u Irenky a ostatních, hraní jazzu, protože to bylo in a zase to mohlo přitáhnout pozornost oněch náchodských krásek je zcela uvěřitelné, stejně jako "odboj" spočívající v přepisování matriky.....

15 25.07.2015

Trochu netradičně začnu citátem z konce knihy, který ale vypovídá o všem: "FSB (nástupce KGB) a SVR (nástupce GRU) jsou zpolitizovanými zpravodajskými agenturami, které sledují kritiky a odpůrce prezidenta Putina v zahraničí i samotném Rusku. Putin sice během prvního období, kdy byl ve funkci, ujišťoval, že je oddán demokracii a lidským právům, ale postupně se mu podařilo většinu opozice marginalizovat a získat kontrolu nad televizními společnostmi a hlavními médii. Živá veřejná diskuze o politických otázkách, která probíhala za Jelcinovy vlády, se teď z větší části vytratila. Místo toho zde vznikl nový systém společenské kontroly, v němž musí ti, kdo se příliš odchýlí od správné linie čelit zastrašování ze strany FSB a soudů."

Citát se hodí k dnešku velmi naléhavě, stejně jako celá kniha, i když je zdánlivě pouze historická. Je víc věnována politické a ideologické činnosti KGB a jejímu působené v zemích třetího světa. Z těch zajímavých chybí pouze Vietnam a možná i Austrálie.

Docela šokující je nenávistná nevraživost mezi Sovětským Svazem a Čínou, která by pro Putina měla být varující. A v této souvislosti se člověk nestačí divit, jak oni levicoví intelektuálové (třeba studenti onoho osmašedesátého na Západě) oslavovali a vzývali Maa, a vůbec jim nevadily milionové oběti "velkého skoku" a ještě horší "kulturní revoluce". A stejně tak vzývali jiného krvavého diktátora a pokrokovou revoluci na Kubě v osobě Castra i jeho pravé ruky Che Guevary.

Kromě přehledně teritoriálně dělených informací, umožňujících samostatně číst jednotlivé kapitoly je například pozoruhodný zuřivý antisemitismus sovětského vedení celou dobu své existence a brutální šikana a vydírání domácích Židů. Ta nenávist vůči nim a Izraeli jsou o to podivnější, že dlouholetý šéf KGB Andropov, vehementně prosazující tohle vše byl sám původem Žid. Až budou zase Rusové tvrdit, že za rudou revolucí stáli Rusy nenávidějící Židé, připomeňme si to.

Bývalí pracovníci KGB tvrdí, že jejich rozvědka byla nejlepší na celém světě s nepřeberným množstvím úspěchů. V lecčems skutečně Rusové úspěšní byli. Sekce A vyráběla množství takřka dokonalých falešných dokumentů s absurdním obsahem. Dokázala je velmi obratně podstrkovat veřejnosti zejména v zemích se svobodnými médii. Během období studené války se jí dařilo úspěšně diskreditovat CIA a to i ve Spojených Státech. Ale nebyl to jenom její úspěch. Chování novinářů, publicistů i různých aktivistů vedlo k tomu, že díky svobodě slova většinou neúmyslně šířili sovětské lži a výmysly. Jedním z mnoha příkladů je třeba to, že zatímco o porušování lidských práv za Pinochetovy vlády v Chile vyšlo 55 odsuzujících článků (levicoví aktivisté se dodnes nemohou shodnout, jestli za Pinocheta bylo zavražděno dva nebo tři tisíce lidí), ale o Kambodži, kde Rudí Khmerové ve stejné době vyvraždili 1,5 milionu vlastních lidí se objevily článků pouze pět a o Kubě? Pouhé čtyři. Castro i Rudí Khmerové byli přece pokrokoví a budovali nový, spravedlivější svět. Hybridní válka skutečně není Putinovým vynálezem, jak se domnívá řada dnešních politiků, komentátorů a novinářů

Pokrokový prezident dr. Allende byl na výplatní pásce KGB (nejvyšší jednorázová suma, kterou obdržel bylo sto tisíc dolarů), byl řízen pracovníkem KGB a jeho ochranku tvořili kubánští agenti. Jak to bylo s jeho pokrokovou vládou se dozvíme asi nejlépe z dějin Argentiny, Uruguaye a Chile.

Sovětský Svaz platil, cvičil a vyzbrojoval teroristy, vraždící po celém světě, kteří měli na svědomí desetitisíce obětí. Největší povyk se ale strhl, když Mosad omylem zabil v Norsku marockého číšníka, kterého pokládal za hlavního teroristu Černého září Salameha. Zvěrstva a zločiny financované Moskvou ovšem všichni ti správní, objektivní a pokrokoví aktivisté nebo novináři přehlíželi.

Z knihy vyplývá, že kromě dezinformací a terorismu vyvážela KGB hlavně revoluci s cílem naplnit starý ruský sen o ovládnutí světa, tentokrát s pomocí marxleninské ideologie. S jejich počínáním si ale dokázal poradit jak třeba Tito (s využitím stejně brutálních metod proti jejich domácím podporovatelům), tak vlastně i Číňané. Přelstít je dokázal i Sadat a další představitelé pokrokových blízkovýchodních režimů. Katastrofu pro Rusy představoval hlavně Castro, chovající se jako neřízená střela. Obrovskou zátěží se stala subsaharská Afrika (Angola, Mosambik a Etiopie), definitivně vaz Sovětskému Svazu zlomil ale až Afganistán. Tam ona "nejlepší" zpravodajská služba selhala úplně. V té Africe i na Středním východě si stěžovali představitelé tamějších zemí na ruskou přezíravost, neznalost problémů a - rasismus. Sovětský Svaz se svojí stále méně výkonnou a zaostávající ekonomikou nacpal do pokrokových režimů ve třetím světě stovky miliard dolarů. Nakonec zbytečně.

A tak se dneska nacházíme v situaci, kdy jako kdyby se všechno znovu opakovalo. Jestli Krasnov napsal knihu s názvem Od carského orla k rudému praporu, dnes by se mohlo nějaké podobné dílo jmenovat Od rudého praporu k carské orlici. Právě proto má psaní a vydávaní podobných knih tak velký význam, a je škoda, že zejména ti, kteří působí v médiích (často jako experti a znalci) neznají ani zlomek toho, co se zde dočteme. Hlavně nejsou schopni pochopit jak samotnou ruskou mentalitu (tady perfektně vystiženou), tak to, co je důležité pro dnešek.

14 20.08.2023

Pro toho, kdo nemá trpělivost věnovat se delším a složitějším textům, kniha moc není. Odkazy, vysvětlivky i rejstřík představují 131 z celkových 700 stran textu a samotných zkratek je na začátku 5 stránek. Rozhodně tady není nic akčního, vše je popsáno suchým a věcným způsobem. V textu se vyskytují nejen tisíce jmen, ale i stovky krycích označení a to nejen agentů. Kdo se nechce prokousávat dlouhým textem, bojovat se záplavou jmen a událostí i zkratkami a přitom se chce něco dozvědět, tomu lze doporučit závěrečnou kapitolu 31. kapitolu, která shrnuje celý obsah knihy a obsahuje ne vždy přesné komentáře a odhady. Zlověstně příznačné je to, že tato kapitola končí nástupem Putina do funkce předsedy vlády.

Knihu je možné brát jako dokument o specifické součásti historie. Pokud člověk obecnou historii zná, umožní mu to se daleko lépe v problematice orientovat. Občas ovšem zjistí, že některé dodnes opakované pravdy zas tak pravdivé nejsou.

Nebo kniha popisuje jak a čím se obecně zabývají tajné služby. Klasickou vojenskou, politickou i ekonomickou špionáží počínaje, přes likvidaci nepřátelských osob a diverzní akce až po ovlivňování politiků a veřejného mínění. Hlavně vyvolávání strachu a paniky. V čem spočívala specifika sovětské Čeky, OGPU, NKVD a KGB nám ukazuje zejména aktuální situace i jejího dnešního nástupce FSB. I když nikdo netvrdí, že ostatní tajné služby jednají vždy a jenom zásadně v rukavičkách a neporušují zákony svých zemí i mezinárodní dohody, KGB i její předchůdci i ruská následovnická FSB všechny v negativním slova smyslu vysoce převyšují.

To se nakonec ukázalo v posledních letech, ať už se jedná o vraždy domácích oponentů (Němcov, Politkovská, ale i podle všeho někteří oligarchové a možná i generál Lebeď), útoky na nepřátele v zahraničí (Juščenko, Litviněnko nebo Skripal), fingované teroristické útoky s cílem ospravedlňovat politiku doma (třeba atentáty v Moskvě a v divadle na Dubrovce) i v zahraničí (mimo jiné Vrbětice). Právě ta záplava znalců a expertů, kteří se k téhle kauze vyjadřovali u mě vyvolal nedůvěru v to, co tak zasvěceně vykládají. A pečlivé přečtení této knihy mě v té nedůvěře jenom utvrdilo.

V dobách zlaté éry zahraničních operací NKVD za války a po ní bylo až šokující, jak rozsáhlé špionážní aktivity byly vedeny proti vlastním protihitlerovským spojencům. A ještě horší bylo, jací lidé pro tuhle organizaci dobrovolně a nadšeně pracovali. Oni ti Philbyové, Rosenbergové i Sorgeové nebyli Rusové. Jednalo se o zaslepené fanatiky, kteří přes své vzdělání a příslušnost ke středním a vyšším třídám a pod dojmem nedostatků ve své zemi byli ochotní podporovat "vysněný a dokonalý" režim, jehož brutalita a asociální počínaní překonaly všechno to nejhorší, co se kdy ve světě objevilo. A to včetně onoho fašismu, tedy národního socialismu, režimu velmi blízkého onomu sovětskému. To si ovšem oni odmítali připustit. Fanatikům stačí vždycky nějaký ten ideál, ke kterému se upnou a jsou schopni v jeho jméně páchat nejhorší zvěrstva. Bohužel, lidé tohoto typu se na Západě (včetně naší země) rodí pořád dál a dál, pouze se zaměřují jinam.

Sláva KGB pohasla v šedesátých letech, kdy se podobní aktivisté zaměřili na podporu Maovy Číny, Castra a začali bojovat proti rasismu a kolonialismu a za práva často velmi obskurních skupin. Když jsme u toho výhradně bílého rasismu, zde KGB vykonala prostřednictvím loutkové Křesťanské mírové konference hodně práce, která pokračuje vesele dál, dávno po pádu SSSR.

A je zde i něco dalšího, co zasahuje do dneška a co díky pozorné četbě knihy pochopíme. Aktivní opatření, tedy hybridní válka, spočívající jednak v nenápadné podpoře všech organizací i jedinců, kteří ve jménu dobra a spravedlnosti podrývají státy, které dříve SSSR a dnes Rusko pokládají za nepřátele. Záplava falešných zpráv, ochotně šířená jak novináři a publicisty, tak užitečnými idioty i placenými agenty je toho více než jasným důkazem a eskaluje v souvislosti s agresí vůči Ukrajině.

Kniha je právě s ohledem na dnešek velmi důležitá a její přečtení je užitečné k pochopení toho, co zdaleka nezmizelo s pádem SSSR a přejmenováním KGB na FSB. Mitrochinovi je třeba vzdát hold za to, co udělal i s vědomím toho, že ani on nemohl tušit, jak nakonec rychle Sovětský Svaz padne. Ale pozornost si zaslouží i nenápadná poznámka autora Ch. Andrewa, že onen pád nebyl tak překvapující jako fakt, jak dlouho se podobný režim dokázal udržet. A dnešek nám ukazuje, že vlastně tak úplně neskončil. A kdo chce něco akčnějšího, doporučuji F. Forsytha. Porovnání faktů z této knihy s jeho špionážními romány ukazuje, jak vždycky vycházel z hluboké znalosti problematiky.

14 24.07.2023

Všichni znají mnohokrát zfilmované Alamo, kdy se poněkud nesourodá skupinka dobrovolníků a dobrodruhů pustila do boje proti "celé" (ve skutečnosti zhruba čtyřtisícové) mexické armádě pod vedením diktátora Santa Anny. A po slavném boji, kdy bránili pevnost, která vlastně ani tak pevností nebyla, všichni padli.

Jenže celá záležitost byla mnohem barvitější a hlavně časově i prostorově mnohem zajímavější. Dnešní stát Texas má rozlohu skoro 700 tisíc čtverečních kilometrů a je větší než Velká Británie s Německem dohromady. A na takovéhle ploše (i když původní republika Texas měla rozlohu oproti dnešku tak třetinovou) se honily jednotky texaské domobrany se Santa Anovým vojskem v počtech pár tisíců lidí, koncentrace sil, jako u Alama už nikdy mexická armáda nedosáhla. V rozhodující bitvě u San Jacinta se střetla pod Houstonovým vedením necelá tisícovka Tesasanů se čtrnácti stovkami Mexičanů. Takhle malé armády bojovaly o území velikosti dnešní Británie.

Z knihy ovšem taky zjistíme, že na straně texaských povstalců bojovalo i dost místních Mexičanů, kteří se rozhodně nechtěli stát "poddanými" nabubřelého diktátora, který se po porážce u San Jacinta zbaběle svlékl z honosné uniformy a snažil se skrýt jako obyčejný zajatec mezi ostatními Mexičany. Texasany na něj upozornili sami jeho vojáci. Jinak Sam Houston byl pozoruhodná osobnost, v bitvě u San Jacinta byl raněn a museli ho převést (tisíce kilometrů po cestách i necestách a nakonec parníkem do USA), kde se ho nakonec podařilo dát zase dohromady.

Nejzajímavější je, že Texas vytvořený přistěhovalci z USA se chtěl stát jejich součástí, ale s ohledem na vývoj (už tehdy) vztahů mezi Severem a Jihem byl odmítán až do nástupu prezidenta Polka. Celých deset let byl po vítězství nad Santa Annou a uznáním nezávislosti z jeho strany samostatným a nezávislým státem, který uznaly kromě Spojených Států i například i Británie a Francie. A samotný Houston byl natolik loajální k USA, že když se Texas chtěl připojit na počátku občanské války ke Konfederaci, museli před Samem místní secesionisté svoje jednání úzkostlivě tajit. A povedlo se jim to tak dobře, že se dodnes vlastně ani přesně neví, kde se odštěpenci sešli...

Kniha je jako ostatně vše od pana Opatrného skvělá, a přes řadu perliček a zajímavostí není ani manipulativní, ani bulvární, jak se to zejména v poslední době u řady knih "faktu", nebo i těch, které se za ně vydávají, dost často stává. Je psaná čtivým jazykem a snad jediná maličká výtka je k délce kapitol, ale to je u pana Opatrného nějak tak běžné.

14 24.05.2023

Je prima, že spisovatelé, jako Taraba, Kovařík, Opatrný nebo Hubáček mají zdatné následovníky. O občanské válce se nějak tak obecně moc v našich končinách neví, asi nejznámější budou pasáže z druhé řady Tří mušketýrů. S jejím průběhem jsem se mohl kromě dějin Velké Británie seznámit i v Churchillově epopeji Dějiny anglicky mluvících národů, ale Pavel Vodička je bezpečně nejsrozumitelnější i nejčtivější (a že byl Churchill vypravěč zdatný...). Jediný, kdo se téhle knize na téma anglické revoluce (nebo taky krvavé rebelie) vyrovná je Paul Johnson, jehož subjektivní názor a chápaní celé události je dost podobné tomu, jak ji podává pan Vodička. Jeho (i Johnsonovy) sympatie k O. Cromwellovi chápu. V samotné Británii ono označení "krvavá rebelie" mělo vyjadřovat už od doby návratu Stuartů na trůn odpor proti zásadní události, která ovlivnila a hlavně přesměrovala vývoj Británie poněkud jiným směrem, než tomu u kterékoliv jiné země tehdejší doby. Díky popravě krále, toužícího po absolutní moci ve stylu Ludvíka XIV., diktátu parlamentu a zklamání z vlády posledních dvou Stuartovců (zejména toho druhého) se konečně začal klopotně tvořit nový řád. Období Cromwellovy diktatury je samozřejmě dodnes dost tendenčně vykládáno jako doba nesmírného útlaku a temna (což je dokládáno třeba tím, že v neděli se nesmělo pracovat a byly zavřené hospody i ostatní místa zábav), ale už tito přepisovatelé a upravovatelé historie zapomínají zmínit třeba fakt, že díky převratným událostem tohoto období mohl jejich vrstevník John Locke vytvořit svoji státoprávní teorii, která vedla ke zdůvodnění principů, na kterých dneska stojí demokracie. A jako perličku je třeba uvést, že v neděli za Cromwella sice divadla hrát nesměla, ale zato v oněch zbývajícíh dnech v nich konečně směly ženské role hrát - ženy. Takže to s těmi temnými dobami asi bylo jinak. Vláda Karla II. byla obdobím, kdy Britové začali na Cromwella vzpomínat se slzou v oku. Třeba když se nizozemské loďstvo dostalo po Temži až k Medway, zničilo doky, řadu britských válečných lodí potopilo, některé odvleklo a totálně zesměšnilo Royal Navy.

Na druhou stranu souhlasím s komentářem Anjina, co se týká počínání britských vojsk v Irsku. To počínání by bylo asi lepší nazvat řáděním a dokonce možná i genocidou. A nelze ho omlouvat faktem, že Irové se postavili na stranu krále Karla I., s anglickými i skotskými protestanty měli své zkušenosti, v případě Angličanů už do normanských dob. Jenže pokud se budeme bavit o této otázce, mně osobě připadá daleko horší, když ona "vysoce" civilizovaná Velká Británie dodnes drží při životě ono "Severní Irsko" včetně jeho fiktivní státnosti, ačkoliv se vlastně jedná o jakési irské "Sudety". A vlastně se ani nedivím, proč měl onen vznešený lord Runciman při řešení sudetské krize v roce 1938 tak velké pochopení pro sudetské Němce s jejich touhou po připojení k říši Adolfa Hitlera.

14 04.05.2023

Finskej to napsal přesně a mám to úplně stejně jako Alix. Kdysi se mi skoro klepaly ruce vzrušením, když jsem tuhle knihu bral do ruky. To jsem ale historii neměl jako jedno z největších hobby. Zase na druhou stranu, podobné knihy mně k ní přivedly. Takže na jedné straně Artuš, Boewulf i Siegfried, vysloveně bájné osobnosti a na druhé straně už více či méně historičtí a literárně (kronikami) doložení skuteční lidé, v případě mého nejoblíbenějšího Rodriga de Vivar - Cida bez jakéhokoliv nadpřirozena. U Písně o Rolandovi jsem za nadpřirozenou považoval jenom jeho schopnost hlasitého troubení v horách a na vzdálenost mnoha kilometrů. Na druhou stranu - jak udělat z historické události pověst známe z vlastních luhů a hájů - třeba ony ženy, které položily na dno rybníka Škaredý svoje závoje a tím způsobily porážku královských v bitvě Sudoměře, protože se rytíři do nich při pokusu o pěší útok zamotali. A vlastně podobné pověsti na základě historických událostí vznikají dodnes, často se jedná jenom o tendenčně deformované nebo zcela vymyšlené události. Ty už ale zdaleka nemají tenhle půvab. Ale v dětství tahle kniha byla prostě něco. Jenom mi trochu vadily ty abstraktní ilustrace.

14 08.07.2022

Tak v téhle edici je to loterie. Rok 1959 byl perfektní, rok 1960 čistý odpad. Ale tady paní Breuerová odvedla perfektní práci, na knize je vidět, jak se jí věnovala do hloubky a jak se jí podařilo vystihnout onen rok, včetně detailu, že ve skutečnosti asi zatčení Slánského vedlo přece jenom k postupnému a sotva viditelnému, ale přes vše, co následovalo, změkčování stalinismu, jehož byl tento masový vrah nejvýraznějším představitelem. Průměrný plat v té době v výši celých 1008 Kčs po porovnání s cenami ("výživná" je kapitola o předvánočních nákupech a cenách - lahev francouzského koňaku 2.200,- tehdejších Kčs a jejich porovnání s cenou kabátu vypovídá o všem) vyvolává otázku, z čeho vlastně ti lidé žili. Pravda je, že bylo 6 let po válce, ale přece jenom...politika je tady zcela jasně v druhém plánu, pozoruhodná je kultura. A té vládl mladý svazácký básník Pavel Kohout. Citace z jeho básnických "veleděl" jsou stejně tak fascinující, jako odporná. Inu, taková byla doba.

14 15.08.2021

Churchill patřil vždycky k mým oblíbencům, ale nepatřím k fanatikům, tudíž mě občas něco u něj zarazí. Jeho tvrdohlavost a přesvědčení, že o všem ví líp než ostatní měla svoje kladné i záporné stránky. Jeho představa o uspořádání světa i prosazování některých plánů bylo sice politicky někdy správné, prozíravé a dokonce i skoro vizionářské, ale bohužel neuskutečnitelné. Tedy zejména "technicky", samozřejmě myšleno z vojenského hlediska. Představa, že by měli Spojenci vytáhnout přes Itálii na Mnichov je teoreticky správná, ale do srdce Třetí říše vedla skutečně nejkratší cesta ne přes Alpy, ale přes Rýn. Kdyby jeho milý Montgomery v rámci Arnhemské operace (naprostá šílenost - skvěle to je podáno v filmu Příliš vzdálený most) nevyplýtval síly a ještě víc nevyvolal odpor vůči britským generálům a především stále se prohlubující nedůvěru u Američanům, mohli dorazit západní spojenci do Berlína dávno před Sověty. Ve světle jeho umanosti a neoprávněné kritiky operace Anvil jsem si vzpomněl na Gallipoli v první světové válce. Winston byl (což málo lidí vůbec ví) absolvent vojenské akademie v Sandhurstu. Bohužel to ho dost limitovalo, protože přes zájem o vynálezy a moderní techniku zůstal při strategickém uvažování skutečně na úrovni svého vojenského vzdělání. A ještě více limitující faktor jeho počínání byla slábnoucí Británie, jejíž impérium bylo sice z hlediska plochy a počtu "hlav" imponující, ale z hlediska skutečného hospodářského a vojenského využití daleko za Američany, Rusy, ale i možná v době největšího rozmachu i Japonci. A tak mně bylo sira Winstona až líto, když v knize až zoufale dokazuje, kolik že tvořily jednotky impéria procent sil protihitlerovské koalice. Bohužel, ještě jedna věc ve válečném úsilí Británie hrála svoji roli a to si Churchill nebyl schopen připustit. Už od doby napoleonských válek (tam to ale vše vyvážil svými schopnostmi poslední skutečně velký britský vojevůdce vévoda z Wellingtonu) neměla Británie jediného aspoň schopnějšího vojevůdce. Spíš se jednalo o figurky a druhá světová válka nebyla výjimkou. A totéž platí i pro Královské námořnictvo. Zkostnatělý britský systém, založený na rigidním způsobu výběru politiků, diplomatů, ale i důstojníků a námořníků ze úzkého okruhu aristokracie, vystudované na "elitních" soukromých školách si prostě musel vybrat daň. A ve vazbě na můj momentální zájem - Jugoslávie, Tito a Djilas jsem věnoval pozornost i tomu, jak se Churchill choval a orientoval v problematice Balkánu. Určitá povrchnost a přitom přesvědčení, že Británie je něco mnohem "víc" a rozumí všemu mnohem líp než ty balkánské zemičky bohužel z řady jeho kroků a poctivě popsaných představ a názorů čiší víc než dost. A snad nejnepochopitelnější je pro mě, jak se už v předchozím díle donkichotsky snažil přimět ke spojenectví a vstupu do války neutrální Turecko. Proboha, to si ani nechtěl připustit, že by to Turecko válečným vystoupením absolutně nic nezískalo, kromě hospodářských ztrát a hlavně lidských životů. Ptal jsem se znovu a znovu. Proboha proč? Že se to Britům hodilo? Ale to přece není důvod. Oni taky kvůli nám v roce 1938 do války nechtěli jít. A proč by kvůli nim měli jít do války Turci? I v tomhle jsou ty jeho paměti hodně poučné. A jsou naivní lidé, kteří si myslí, že lísáním se k nějaké mocnosti mohou menší země získat svobodu, nezávislost a nebo prosperitu. Jenom hrstka politiků tohle pochopila. A zrovna nástupce Atatürka Inönü k těm nemnoha patřil a zachoval se podle toho. A stejně tak Mannerheim nebo Tito.

14 24.06.2021

Jedna z knih mého dětství, kterou mám spojenou s americkým historickým velkofilmem El Cid s Charlotem Hestonem v hlavní roli. Prakticky stejná doba (dědeček krále Alfonsa v tomto románu byl oním Alfonsem, který se střetával se Cidem a v románu je o tom i drobná zmínka), stejné prostředí a stejná tématika.

K dnešku zdánlivě povzbuzující popis prolínání a obohacování kultur (dneska už samy tyto pojmy ztratily svůj lesk tváří tvář jejich zneužívání), který ale ukazuje zcela jednoznačně, že oni kanovníci ani učenci se svými nesporně humanistickými postoji a vzájemnou tolerancí představují naprosto okrajový proud, protože rozhodují úplně jiné a podstatně významnější popudy. Královna, ženoucí manžela do války, aby se zbavila nenáviděné sokyně, král, který nechápe síly, které kolem něj jsou a je jedno, jestli se jedná na jedné straně o obchod a finance, reprezentované Jehudou, nebo ono rytířství a válečnictví a otec, který si omlouvá vydání dcery do postele "barbara" vyššími cíli. Jehuda ibn Ezra vychází ze všech svých bojů se škraloupem na štítu a paradoxně, jako osobnost je u mně "poražen" nebohým Izákem z Yorku z Ivanhoea, stejně jako jeho mentálně nevýrazná dcera mně připadá spíš jako loutka na rozdíl od inteligentní a hrdé Rebeccy rovněž z Ivanhoea.

Feuchtwanger se ale v tomto případě hned několikrát mýlí, když se dívá s pohrdáním na onen svět primitivních válkychtivých Kastilců. Ve skutečnosti to nebyli (na rozdíl od křižáckých válek na středním východě) oni křesťané, kdo válčili pro nic za nic. Oni zde tak oslavovaní a kultivovaní Mauři přišli jako brutální dobyvatelé a zastavily je až Pyreneje. Křesťané se vraceli zpět, na místa o které je čtyři století předtím připravila agrese onoho Džabraíla Tárika (po němž se dodnes jmenuje onen průliv a paradoxně i ona poslední britská kolonie v Evropě). Každá akce vyvolává reakci opačného směru a stejné síly. To platí nejen ve fyzice. Ona primitivní a hrubá společnost dokázala nakonec zvítězit ne proto, že by si to přál Bůh (ono Deus vult se tam opakuje dost často a má charakterizovat myšlenkově a argumentačně chudý svět křesťanských rytířů), ale proto, že dokázala být dostatečně rezistentní vůči jiné a stejně hrubé síle, kterou představovali ani afričtí "bratranci", kteří svým souvěrcům přicházeli na pomoc.

Afričtí Almorávidé byli v prvé řadě dobyvateli oné maurské části Pyrenejského poloostrova a i když porazili na druhou stranu neustále se hašteřící křesťanské státečky na severu, nedokázali už ovládnout trvale ani muslimskou část tehdejšího Španělska ani Portugalsko. To, že již v té době byla maurská společnost na Pyrenejském poloostrově rozložená, v románu není až zas tak zdůrazňováno, i když jeho důsledkem byl odchod Jehudy do Kastilie. Bitva, v níž byl Alfonso VIII. poražen u Alarcosu a která "způsobila" smrt doni Raquel v roce 1195 zdaleka nebyla tak ničivá a fatální, jak se z knihy zdá.

Tentýž král v klíčové bitvě celé reconquisty u Las Navas de Tolosa o sedmnáct let později Araby definitivně porazil a zlomil i přes skutečnost, že celá reconquista skončila vlastně až dobytím Granady. Nicméně Feuchtwanger s fakty nijak nemanipuluje, pouze vyznění jeho knihy je ve vazbě na pozdější skutečný vývoj poněkud zavádějící. A kniha sama o sobě je nádherná, a jako u Feuchtwangera vždycky, je zalidněna řadou až fascinujících postav a osobností.

Ale onen historický backgound by si měl každý čtenář po přečtení trochu upřesnit, aby nesklouzl k onomu zavádějícímu obrazu až idylické "koexistence" oněch tří náboženství.

Ale o tom mimo jiné historické romány jsou - nespokojit se jenom s příběhem a tím, co nám autor předvádí, ale zjistit si širší souvislosti. Nakonec, v onom Ivanhoeovi, kterého zde zmiňuji, ten oslňující Černý rytíř ve skutečnosti nebyl zdaleka takový "klaďas", jak je tam líčen. A přitom kdykoliv Ivanhoea i Židovku (kterou mám zcela iracionálně radši) čtu, tak mi to potěšení nijak nekazí - spíš naopak.

14 25.08.2018

No, perfektní horror. Když jsem to četl poprvé, byl jsem u vytržení. A nakonec se všechno krásně logicky a hlavně racionálně vysvětlilo....snad nejlepší samostatná mayovka s Old Shatterhandem a Winnetouem.....

14 19.08.2015

Naprosto souhlasím s komentářem JulianyH. Kniha je zajímavá, obsahuje spousty faktů, přináší dost "perliček" (nemám na mysli nějaký ten bulvár a la třeba Seutoniovy Životopisy dvanácti císařů), ale třeba na rozdíl od Sedmileté války tomu chybí větší jiskra nebo čtivost, těžko říct, jak to nazvat. Z těch perliček bych uvedl třeba moralizování mladičkého Fridricha vůči Machiavellimu nebo onu snahu, když se jakýsi mlynář soudil s aristokratem, a Fridrich dělal všechno proto, aby mlynář vyhrál. Chtěl tím dokázat, jak jsou si v Prusku před zákonem všichni lidé rovni. Přitom onen mlynář v právu rozhodně nebyl...Na druhou stranu jeho nesmrtelné hlášky - třeba ona z bitvy u Kolína, když hnal vyčerpané vojáky do útoku do kopce proti rakouské přesile ("Darebáci, copak chcete žít věčně?") nebo onen vztah ke konfesionálně rozdělené Evropě ("U nás v Prusku si každý může dojít do nebe svojí cestou") často v krátkosti vypovídají o jeho myšlení až překvapivě hodně...

13 26.04.2023

Byl to první kniha Františka Fajtla, kterou jsem si přečetl a už tehdy mě příjemně překvapil nejen námět knihy, styl psaní, ale především otevřenost, se kterou autor (v dobách "zuřící" normalizace) popsal celkem kriticky celé Slovenské národní povstání. Snad nejvíc mi po těch létech utkvěla v paměti ona drobná příhoda, jak se na letišti tuším ve Zvolenu pokoušeli partyzáni ukrást dodávku střeliva pro stíhačky. V knize je kromě všeho ostatního jasné ukázáno, že tíhu boje během SNP nenesli žádní partyzáni, ale slovenská armáda. Její přislušníci (včetně nejvyššího velitelského sboru - zde oba slovenští generálové Viest i Golian) nikdy na rozdíl od Tisova režimu nacisty nebyli a právě během SNP to dokázali. Ne sice všichni, ale fakt, že účast slovenské armády i účast 2. paradesantní brigády (80 % procent mužstva tvořili slovenští vojáci) byla komunistickými vojenskými "historiky" všelijak zamlčována nebo upozaďována, zatímco partyzánům byly přičítány zásluhy, které vůbec neměli, hovoří za vše. A právě třeba o účasti vojáků plk. Přikryla jsem se poprvé dočetl zde. Pozoruhodné podle mě je i to, že v roce 1988 natočili naši filmaři v koprodukci s těmi sovětskými film o našich letcích na východě a jeden z velitelů jednotky nebyl nikdo jiný - než František Fajtl. Jeho jméno tam sice nepadne, ale jeho naprosto atypický plnovous ho charakterizuje víc než jednoznačně. Přesto si myslím, že pokud někdo sahne po knihách nejen Františka Fajtla s problematikou druhé světové války, měl by sledovat bedlivě rok vydání. V těch po roce 1989 je už všechno, tam to všechno nekončí přistáním na Ruzyni v létě 1945. No a tahle kniha vyvrací (či spíše upozorňuje) na další falešný mýtus, který se do nás soudruzi snažili nacpat - nebyli hodní východní vojáci a ti špatní západní. Byli pouze českoslovenští vojáci a důstojníci, kteří se nikdy nezproneveřili své vojenské přísaze a bojovali jak na východě, tak na západě. A dalším mýtem je i to, že pouze tzv. západní vojáci byli vystaveni ze strany komunistů perzekuci. Z výše uvedených důvodů to není pravda a jedná se jenom o jinou manipulaci. Ve vězeních a komunistických koncentrácích končili všichni vojáci bez rozdílu, dokonce i bojovníci z Interbrigád. A proč? No protože bylo potřeba zlikvidovat všechny lidi, kteří prokázali mimořádnou statečnost a skutečně byli ochotní nasadit život za to, v co věřili a s čím se ztotožňovali. A takové lidi žádný totalitní režim nepotřebuje...František Fajtl přežil vše. Útěk, boje, sestřel nad Francií i boje nad Polskem a Slovenskem, v druhé půlce války už jako velitel, rok a půl na Mírově i práci účetního. Kvalitní lidé vydrží mnohem víc, než my lidé průměrní. Jeho život byl nakonec dlouhý a bohatý, využil jeho pozdní část, aby shromáždil co nejvíce autentických vzpomínek na lidi, po jejichž boku stál. Proto bychom si lidí jako on měli vážit. Ne je konjunkturálně vzývat, nebo jimi zaštiťovat svoje ne vždy upřímné počínání, ale pamatovat si je a památku na ně předávat dál. Na všechny, kteří skutečně v té válce bojovali a bohužel i umírali. Na konci 2. světové války měly ozbrojené síly exilové vlády sto tisíc vojáků, sto tisíc mužů a žen. Padla jich celá čtvtina...

13 14.06.2022

Jaký byl vlastně člověk Josip Broz Tito? Anglický právník a později spisovatel biografií Ridley nám přes všechny větší či menší nesmysly a řadu nepřesností zejména v obecných věcech nakonec podává plastický a pochopitelný obraz Josipa Broze Tita. Pro současné fanatické a povrchní antikomunisty krvavého komouše (v čemž si notují se stalinistickou propagandou, která v místních poměrech našla obraz v označení Tito krvavý pes). Pro každého, kdo se nad věcí zamyslí a zná i širší souvislosti člověka zajímavého a fascinujícího. Tito pocházel z rolnické rodiny v západním Chorvatsku na slovinských hranicích a rozhodně to nebyl onen formální vzdělanec, které už v té době produkovaly univerzity. Vyučil se zámečníkem, byl i šikovný elektrikář a v oblasti oněch společenských věd byl samouk. Kromě rodné chorvatštiny ovládal němčinu, ruštinu (díky pobytu v zajetí v Rusku) a také se později naučil anglicky. Už těmito životními zkušenostmi a jazykovým vybavením se odlišoval od komunistických vůdců tehdejší i pozdější doby. A lišil se lecčím dalším. Během pobytu v Moskvě totiž začal chápat, že komunismus je pro Rusy jenom jiná zástěrka pro jejich neukojitelné imperiální ambice a plány a ostatní komunistické strany a jejich vedoucí měli být pouze nástroji, plnícími ve svých zemích příkazy Moskvy podle Stalinových představ. Jenže Tito chápal celou věc jinak. Meziválečná Jugoslávie byla od počátku nefunkční, zkorumpovaný a chudý stát zmítaný vypjatým nacionalismem z více stran, který své děsivé plody vydal v apokalypse 2. sv. války. Titovou motivací byla skutečně sociální spravedlnost, ale také odpor k onomu vražednému šovinismu všech proti všem. V tomto smyslu skutečně komunistou byl a zůstal jím celý život na rozdíl od všech těch kariéristických papalášů od Gotwalda, Piecka, Gomulky až ke Kádarovi, Honeckerovi a Husákovi. A svými představami a postoji se nejvíc podobal asi Gorbačovovi. Ještě před válkou, jako vedoucí představitel jugoslávských komunistů se vrátil domů, kde raději čelil policii krále Alexandra, která se sice s komunisty v ilegalitě nemazala, ale její brutalita zdaleka nedosahovala "kvalit" tehdejší NKVD. Za války se projevil jeho nesporný organizační a vojenský talent i přirozená autorita. Na rozdíl od mnohých jiných si svoji maršálskou hůl rozhodně zasloužil, na konci války měla lidová armáda přes 800 tisíc příslušníků a Jugoslávie se dokázala osvobodit sama kromě materiální pomoci. Bylo paradoxem, že komunistu Tita podporovali Britové, zato Stalin brzdil revoluční snahy jugoslávských komunistů zcela podle svých potřeb. Jeho hlavním cílem bylo získat Polsko a dostat se co nejdál na Západ a předčasnost převzetí Jugoslávie komunisty mohla vyvolat nedůvěru západních spojenců. Přesto Stalina rozčílilo, když Tito v oficiálních projevech postavil pomoc Rudé armády při osvobozování Srbska na úroveň pomoci bulharské, tehdy ještě carské armády. Byl to jen jeden z mnoha kroků na cestě k definitivní roztržce, která vyvrcholila na přelomu čtyřicátých a padesátých let. Podstatu tzv. krize Informbyra Ridley nepochopil v širších souvislostech a hlavně hlubší podstatě, zato další Titovu politiku, jeho působení na čele hnutí nezúčastněných a odpor k imperiálním ambicím Sovětského Svazu, Spojených Států i Maovy Číny popisuje zajímavě a komplexně. Snad nejpřekvapivější pro mě byl jeho tvrdý nesouhlas s Castrovým posíláním vojáků do občanské války v Angole. A tak, na konci knihy se člověk musí zeptat, co znamenal Tito a co přinesl Jugoslávii? Odpověď je jednoduchá. Na rozdíl od ostatních socialistických satelitů jí přinesl klid, míru svobody jinde nepoznané a také životní úroveň, která byla pro ostatní socialistické země včetně Maďarska nedosažitelná. Za Tita vyšel v Jugoslávii Orwell, jenom tady mohl natočit Zafranovič Večerní zvony. A přes ony královské manýry (osobně je mám radši než předstíranou a falešnou skromnost jiných politických vůdců všeho druhu, těch domácích nevyjímaje) byl člověkem, který dal lidem ještě jednu možnost, která byla nejen u nás zcela nepředstavitelná - možnost odejít, odcházet a také se vracet. Tito dokázal být tvrdý, ale stejně tak dokázal odpouštět. Mstivost mu byla cizí. Nebyl rozhodně paranoidní psychopat, měl svoji hrdost a jeho pragmatismus měl své meze. Nakonec neustálé snahy o reformy a fakt, že odpor k nacionalismu vedl k tomu, že Jugoslávie byla spíš než federací konfederací to ukazuje víc než jasně. A tak asi nejvíc lze hodnotit Tita a jeho počínání optikou doby deset let po jeho smrti a devadesátkami v Jugoslávii. Dnes bývalé. A až bude někdo zase poukazovat na jeho komunistické přesvědčení, ať si taky vzpomene, co předvedly ty úžasně demokratické, humánní a vyspělé západní státy (tedy jejich politici, ale publicisté a novináři) při rozpadu Jugoslávie. A porovnání Titovy Jugoslávie přes všechny nespravedlnosti a přehmaty a dnešního stavu v tomto teritoriu dá tu odpověď více než jasnou. Jsem přesvědčen, že na pohřbu žádného jiného státníka, žádné jiné osobnosti se už nikdy nesejde tolik nejrůznějších nejvyšších představitelů. Alespoň ve chvíli svého pohřbu predsednik na chvíli sjednotil svět.

13 31.05.2021

Půvabná a příjemná kniha, navíc málokdy se podaří něco podobného tak dobře zfilmovat (vybavuje se mi třeba Bylo nás pět). Jediný rozdíl je v tom, že ten konec knihy je poněkud jiný, než ve filmu a odvody do války se prostě do protektorátní idylky nehodily. V své literatuře byl Drda pohodář a co se týká jeho tolik kritizovaných postojů v padesátých letech, na rozdíl od těch Vachků, Kohoutů, Řezáčů a podobných, on prostě psát uměl. Jeho čeština je nádherná a přitom to není takové "chtěné" a stavěné za každou cenu na odiv, jako třeba u Vančury.

13 17.03.2021