jadran komentáře u knih

Pan Petiška byl v tom nejlepším slova smyslu vypravěč. To, jak zpracoval báje starých Řeků včetně údajně Homérovy Illiady a Odyssei je zcela famózní. To převyprávění není určeno primárně dětem. Je to skvělý přehled toho, co společně se Starým a Novým zákonem tvoří základ evropské kultury.

Jsem přesvědčen, že ony báje nejsou výsledkem geniality Řeků a jejich vyšší úrovně a schopností oproti jejich sousedům ve východním Středomoří, jedná se podle mě spíš o syntézu z celé této kulturní starověké oblasti. A řečtí vypravěči ji dokázali dát konzistentní tvář a dopilovat jednotlivé vazby mezi bohy i lidmi. A je třeba připomenout, že to byla také věc, kterou Řekové opravdu na rozdíl od řady převzatých vynálezů hmotného i nehmotného charakteru (hláskovým písmem počínaje a třeba triérou konče, jak by si dovolili upozornit Féničané) skutečně vyvinuli v podobě, v jaké se dochovala dodnes - divadlo a vlastně i literaturu jako takovou, poezií počínaje a dramatem či komedii konče. Řeky víc než nadřazenost nad ostatními národy v regionu charakterizuje schopnost přejímat, přijímat a modifikovat. Nakonec sfinga, Minotauros nebo třeba labyrint jsou toho nejznámnějšími příklady.

Bez znalosti řecké mytologie neporozumíme řadě naprosto jednoznačných rčení ani smyslu celé řady obrazů, hudebních děl, ale i označení celkem běžných situací v každodenním životě. Zkuste opsat třeba Achillovu patu. Slabé místo? Pouze částečně. Nebo Pandořinu skříňku. A budete-li chtít v češtině, ale i třeba v angličtině vyjádřit totéž, těch vysvětlovací slov budete potřebovat mnohem víc.

A právě z tohoto důvodu je vyprávění Eduarda Petišky tak důležité. Bez zjednodušování na straně jedné a bez naopak zbytečné popisnosti a rozmáchlosti nám objektivně představuje duchovní svět starých Řeků, nebo lépe řečeno to, co jeho základ spoluvytvářelo. Řečtí bohové nepředstavovali onu dokonalost a objektivitu, jak ji vnímáme v křesťanství, nakonec z jiné skvělé Petiškovy knihy víme, že židovský Jahve byl sice jeden bůh jediný, ale dokázal se chovat nezřídka kdy i velmi lidsky, myšleno v negativním slova smyslu. A řecký pantheon tvoří záletník Zeus, ješitný Apollon, žárlivá Héra, mstivý Poseidon, zákeřný Hádés, feministická Artemis, sympaticky darebácký Hermes, flamendr Bacchus a nějak tak za všech okolností prořecky neobjektivní Pallas Athéna. A samozřejmě Afrodité. Ony ty pověsti jsou docela krvavé, plné brutálního násilí (nakonec Starý zákon taky) a rozhodně tady ne vždy dobro vítězí nad zlem. Jenže tak to prostě v životě je. Jsou zde vlastně jenom dvě výrazně pozitivní situace a dvě dvojice - Filemon a Baucis a Odysseus a Penelopé. A pan Petiška to popisuje bez zbytečných detailů a v nádherné češtině.

Malá knížka vydaná v roce 1969, kterou vlastním, je doplněna nádhernými ilustracemi Zdeňka Sklenáře. Stylizace v podobě vyrytých obrázků na řecké keramice se mi líbila i v době, kdy jsem měl nejradši co nejrealističtější zobrazení.

A tak, podobně jako řada přispěvovatelů, kteří se zde svěřují, které báje se jim líbí nejvíc, se spíš přiznám, že z bohů mi je dodnes nejsympatičtější i přes onu nekritickou prořeckost Athéna, samozřejmě Afrodita, z hrdinů Odysseus (v něm jsem vždycky pozitivně vnímal spojení fyzických schopností s rozumem), zákeřnou lstivost jsem v jeho počínání nikde nenašel. Ono totiž používání intelignce a invence místo hrubé síly je jedním z atributů moderního člověka. A z věcí bych uvedl Pandořinu skříňku, kterou chápu jako symbol lidského bytí víc než cokoliv jiného.

A panu Petiškovi děkuji, že svým vyprávěním dokázal skoro nemožné - seznámit mě na vlastně pár stránkách s něčím tak barvitým, vzrušujícím, občas i smutným, jako jsou staré řecké báje. A přeji co nejvíce ostatním, zejména mladým začínajícím čtenářům, aby je kniha uchvátila na celý život, protože jim dá mnohem víc, než se na první pohled může zdát.

52 26.07.2022

Popravdě řečeno - z hlediska vlastní literatury to není absolutní skvost, ale z hlediska toho, co popisuje, se ukazuje je to jedna z nejdůležitějších knih XX. a bohužel i XXI. století. Napravený anglický levičák Orwell zatraceně dobře pochopil (i v tom je jeho velikost, netřískal z tohoto prostředí na rozdíl od ostatních kapitál pro vlastní sebeoslavu), ale my zase chápeme, že to není jenom o tzv. komunismu a národním socialismu, ale že se zase (jak skvěle píše RyonMathrin, ale i řada dalších ve svých komentářách) ocitáme v možná zatím méně drastickém, ale technologicky Orwellovi mnohem bližším prostředí, kdy jsou naše životy sledovány, kontrolovány a především směřovány nejen prodejnými médii (a mezi Soukupem a ČT skutečně žádný soudný člověk neuvidí rozdíl, stejně jako mezi Babišovou a Bakalovou mediální "grupou"), ale ještě horší je ona vlezlá snaha všech těch státních orgánů i vlastně soukromých organizací o vás zjišťovat, co se dá, shromažďovat údaje o vás i nejrůznější data a nejnaivněji na mně působí lidé (především Piráti), kteří mají plnou pusu svobody a na druhou stranu propagují maximální elektronizaci všeho možného, což není nic jiného, než onen Velký Bratr, která nás může sledovat všude. Přitom zdánlivě nevinně a jakoby v náš prospěch. Stačilo mi, když jsem si nastavoval naposled google a co mi dalo práce zablokovat všechny ty strašně lákavé nabídky na "individualizaci" reklam. A ať jsem se snažil, jak jsem se snažil (A opravdu to chcete? ptal se mě jeden z těch BB. Nechcete? Rozmyslete si to! Nebudou vám chodit reklamy podle vašich preferencí! Jste si jist?), bylo mnohem obtížnější tyhle vlezlosti zablokovat, než je otrocky jedním klikem odsouhlasit. A stačí, aby si člověk nakoupil něco přes internet, a už mu vyskakují reklamy na produkt, která má a dostává nabídky na další a další, pokud ovšem opět mnohem složitěji danou věc nezablokuje...ano, to je 1984 v praxi. A EU? No ta je ještě víc než ony údajně k zániku odsouzené "národní" státy oním obrazem, který vykreslil v temných barvách George Orwell. A pokud chcete mít pohled všezahrnující, doporučuji Zánik civilizace od Aldouse Huxleyho a Vonnegutovo Mechanické piano. Pak je i ten obraz naší současnosti kompletní...

50 05.03.2019

Snad nic nevystihuje postoje a povahy lidí v Česku, než jejich vnímání, hodnocení a vysvětlování téhle nesporně nejznámější literární osoby, pocházející od nás. Podle určité skupiny takzvaných intelektuálů a příslušníků "elit", kteří si osobují právo všechno hodnotit a vysvětlovat druhým, je obchodník se psy z Prahy a potom pěšák jednadevadesátého pěšího pluku z Budějovic Josef Švejk přímo ztělesněním české zbabělosti, vypočítavosti, vlezlosti, a neschopnosti chápaní čehokoliv velkého a vznešeného. A samozřejmě naprosté absence respektu, úcty a podřízenosti nezpochybnitelným autoritám a "velkým" idejím. Jenže tak to prostě vůbec není. Švejk rozhodně není zbabělec. Jeho komunikace i aktivity vyžadují nezřídka kdy značnou odvahu. Ze svého počínání rozhodně žádný výrazný profit nemá. A o jeho intelektuálních schopnostech maskovaných onou předstíranou „blbostí“ svědčí, že se umí vždycky trefit naprosto přesně a adresáty svých aktivit vysoce převyšuje, protože je vždycky dostane tam, kde je chce a potřebuje mít. Švejk má řadu předchůdců, vrstevníků i následovníků. Asi není náhoda, že i v české literatuře má své souputníky, ale nikdo nedosahuje jeho úrovně. V zahraničí je oblíbený, je pozoruhodné, že hloupé řeči o české zbabělosti jsou domácího původu. Ve skutečnosti je Švejk zrcadlo. Nemilosrdné, hladké a nezkreslující. Jisté přísloví, jehož autorství si střídavě nárokuje ukrajinská slovesnost a samotný Gogol, nabádá, aby člověk nenadával zrcadlu, když má sám hubu křivou. A přesně tohle platí pro Švejka. Ti, kteří v něm vidí zbabělce, hlupáka a vyžírku mají tyhle vlastnosti podvědomě sami v sobě. Zejména onu zbabělost a vyčůranost. Švejk není odpůrcem autority jako takové, ale autority předstírané, dané ne vlastnostmi nositele, ale autority vynucené a dané jenom vnějšími znaky. S nadporučíkem Lukášem – podle mě kladnou a sympatickou osobou, vychází dobře a je ochoten pro něj i leccos udělat. Nejlépe to dokládá scéna, kdy ho Lukáš pošle s milostným psaníčkem k paní Kakonyiové. Když se to celé zvrtne, také vinou maďarobijce a sapéra Vodičky, nadporučíka Lukáše zaštítí a nepodrazí. A není to zdaleka jediný případ. Lukáš představuje určitou přirozenou autoritu, stejně jako třeba drogista Vaněk. I potrhlého, ale v jádru sympatického feldkuráta Katze je schopen hájit do roztrhání těla. Ve skutečnosti je ve Švejkovi jiná osoba, která je předobrazem oněch negativních vykladačů Švejka – rezervní lajtnant Dub, největší pitomec u kumpanie, všeználek – je přece středoškolský profesor, a navíc o všem už někdy mluvil s panem okresním hejtmanem. Na všechno má hned ten jediný správný názor. Přitom podvědomě chápe, jak ho Švejk vysoce převyšuje, ale nemá absolutně na to, aby ho někdy a nějak „dostal“. Nepřipomíná nám to leckoho z naší žhavé současnosti? A tak se Dub aspoň vybíjí na pod ním se nacházejících vojácích, kteří ho ale rovněž nerespektují a jehož autoritu představuje právě jen ta jedna hvězdička na límci. A samozřejmě nebohý Kunert. A pak ještě hipster (smál jsem se snad celý zbytek dne, když se mi vybavilo, že ho takhle označila jedna moje kamarádka, která byla nucená Švejka ze studijních důvodů přečíst) kadet Biegler. Tihle dva spolu představují dvojku, ve které i dneska můžeme vidět rádoby inteligenty a myslitele, znalce všehomíra a lidi nadřazující se oné šedé mase dole. No, a tím se dostávám k tomu jedinému, co mi na tomhle svým způsobem úžasném díle vadí. Tím je, jak se od chvíle, kdy marškumpačka míří do Haliče, začíná dosud perfektně sevřená struktura děje rozpadat. Jistě, kniha je nedopsaná, ale s tím se nedá nic dělat. „Vaňkovinu“ bych do ruky nevzal, o podobný počin, jako bylo dopsání Švejka, se pokusil jiný „lajtnant Dub“ – pokračovatel Jirotkova Saturnina Macek. A tak nezbývá, než být rád, že tohle dílo máme, ale spoň v takové podobě, jako je. Ono se totiž primárně nejedná o antimilitaristické a nebo dokonce protirakouské dílo, jak je také někdy vykládáno. Je to sžíravá satira, mající svou trvalou platnost i dneska. Poručík Goodbody je sice ještě prvoplánově zábavnější, Černí baroni rovněž, ale je to zábavnost klouzající po povrchu a více svázaná s čistě vojenským prostředím, a to ještě v určité konkrétní situaci. A tak na závěr děkuji Mi-380 za přesnou citaci onoho parku na Karláku na stromech s vojáky bez disciplíny...to je přesně to, o čem ta kniha je.

44 03.12.2021

Samotný román je neskutečně zábavný, ale můj obdiv má Pavel Eisner, člověk který napsal mimo jiné Chrám a tvrz - nepatetickou oslavu našeho rodného jazyka, ale i stejně vtipnou povídku Jak jsem učil češtině, která nemá chybu v podání Karla Hogera. Překlad rozšířeného vydání páně Rostena už neznám stejně jako překlad Antonína Přidala - kdo jiný další mohl dokázat přeložit knihu dokonale. Smysl pro humor v kombinaci s nepředstíranou kultivovaností byl Antonínu Přidalovi vlastní, takže nemám pochyby o kvalitách jeho překladu, nicméně dostal se mi do ruky Eisner a tím jsem se od Kaplana dostal k Chrámu a pochopil jsem, co oba pánové svým překladem dokázali - čeština je úžasný jazyk! Asi zkusím sehnat originál, abych si aspoň rámcově dovedl představit, jak se ony hlášky liší v angličtině a v češtině. Jinak hláška pana Hymana, kde měl použít slovo pasák a prohlásil, že "voják pozdravil lam pasáka" mně rozesměje kdykoliv si na něj vzpomenu. Mám hodně rád dílo Betty McDonaldové a cítím tam nějakou sounáležitost a nejvíc při jejím popisu návštěv kurzu tvůrčího psaní...jinak děkuji moc všem zdejším dobrovolným kritikům, osvěžil jsem si řadu hlášek, které jsem pozapomněl a jsem hrdý - jsem v dobrém klubu.

42 05.05.2019

Zajímalo by mně, jestli tahle kniha byla taky přeložena do jiných jazyků a jaká je její "penetrace" jinde. Protože se jedná přes onu dobrodružnost o maximálně realistický popis toho, jak to v oné době skutečně vypadalo. Jedná se o ojediněle zpracovanou látku, kterou ostatní asi řeší buď optikou fantasy nebo nejrůznějšími nesmysly, které dokážou do knih (nebo i filmů) z pravěku naplácat. Není to běžná dobrodružná kniha pro děti. Když si ji přečtete v dospělosti, díváte se na řadu věcí úplně jinak. Vidíte tu "nesnesitelnou těžkost bytí", každodenní nebezpečný a úporný boj o to nejholejší přežití a přitom už můžete vysledovat ony drobné záchvěvy nastupující civilizace. Tohle prostě nemá chybu a vlastně jsem si o Štorchovi jako autorovi nikdy nic nezjišťoval, ale to, jak kniha odpovídá tomu, co lze najít v naučné literatuře nebo i v muzeích z ní dělá asi největší klenot ve svém tematickém okruhu.

P.S. Otázkou, do jakých jazyků byl tento podle mě domácí literární skvost přeložen jsem se začal zabývat až po napsání původního příspěvku a kromě zajímavého objevu databáze NK, kde je možné zjistit, do jakých jazyků byla která kniha přeložena mně zaujalo, že Lovci mamutů byli přeloženi prakticky do všech evropských jazyků (včetně ne zcela běžných - tuším tam byl i překlad do litevštiny), překvapivě i do francouzštiny, byla přeložena třeba do japonštiny, pouze dosud nikdy do světového jazyka č. 1 - angličtiny. Zvláštní. A tady bych viděl i prostor pro propagaci české kultury...

42 06.09.2018

Drtivá většina toho, co bych k Babičce Boženy Němcové chtěl napsat už tady je. A tak jsem jenom palcoval a palcoval a mnohem méně, než jsem čekal, jen výjimečně - jsem zakroutil hlavou. Právě u některých příspěvků jsem slyšel hlas Oldřicha Kaisera, když hraje puberťačky. Naprosto souhlasím s tím, že se jedná o knihu, která má neskutečně pozitivní náboj. Že to je kniha, kterou asi primárně Božena Němcová psala asi sama pro sebe - nakonec velcí spisovatelé primárně píšou pro sebe, Zbabělce napsal Josef Škvorecký vysloveně do šuplíku, vyšly mu až snad po deseti patnácti letech. Jiní svoje i řemeslně nepříliš zdařilá díla chrlí, až to hrozí zadřením tiskařských strojů. Osobně také pokládám povinnou četbu za nesmysl, mám to už jak na základní tak na gymplu hodně dlouho za sebou, ale asi jsem měl lepší pedagogy - mohli jsme už před dávnými lety číst, co jsme chtěli, hlavně abychom četli.

Podle mě byla Božena Němcová první moderní ženská v tomto národě. Emancipovanost ve jejím případě nebyla póza za každou cenu, jako tomu bývá nezřídka kdy dodnes. Pokrytecké rozhořčování nad jejím osobním životem mně neskutečně vytáčí, protože její mužští vrstevníci nebyli rozhodně lepší, ale u nich se o tom nějak tak moc "nemluví" (Neruda, ale třeba takový Smetana...). Dneska by sice paní Božena vydatně zaplňovala stránky bulváru, ale na rozdíl od řady dnešních celebrit by ony paparazzi přezíravě přehlížela a nikdy by se nesnížila k tomu, aby s nimi spolupracovala. Ti co píší o nudě v Babičce bych nechal přečíst za trest třeba Psohlavce a nebo jinou tlustou knihu profesora Jiráska. Nemohu si pomoct, ale Božena Němcová prostě psát uměla a ten kdo si stěžuje na její jazyk, tak podle mého názoru nemá šanci ocenit jazyk ani řady dalších českých spisovatelů včetně Karla Čapka. Inu - jak říká jedno, tuším ruské - přísloví: "Nenadávej na zrcadlo, když máš sám hubu křivou."

Ale zpět k Babičce jako takové. Nedá se říct, že by zde ty osudy byly tak idealizované. Jenom si je člověk musí sám domýšlet a těch tragičtějších poloh je tady víc, než jenom Viktorka. Co třeba komtesa Hortensie? A že na babičku i paní kněžna takhle dala? Poznal jsem v životě řadu lidí, kteří měli onu přirozenou autoritu a v kombinaci se skromností a onou vnitřní kázní dokázali zapůsobit i na mnohem výše postavené lidi. Kněžna je napsaná tak, že se jednalo o nesporně inteligentní ženu (rovněž), takže si živě dovedu i v reálu představit, že by se s babičkou, jednající s respektem, ale bez podlézavosti bavila jako rovný s rovným spíš, než s bandou devótních služebníků a sluhů. Jistě, takový ten svět nebyl, není a ani nebude. Ale střípky z toho, co Božena napsala lze nalézt všude. A v tom je podle mně cena tohoto díla. A skutečně jedna z největších v naší literatuře a to dodnes.

39 28.05.2019

Karel Čapek sice nenapsal žádný detektivní román, ale jeho povídky z obou kapes jsou nejen zcela mimořádné svým stylem, skvostnou češtinou, ale také způsobem přemýšlení nad věcmi "nad námi" i v nás. Co se mi ale zdá stejně zajímavé, že ty detektivní romány za něj a v jeho stylu napsali jeho následovníci. Místo supermanů, rabiátů a nebo geniálních mozků jsou ti luštitelé kriminálních (i jiných) záhad normální lidé, kteří mají i své slabosti a často i onen iracionální přístup. Zdá se mi, že Karel Čapek ovlivnil třeba i Zdeňka Jirotku (viz. ono vyprávění o panu Brudíkovi ze Saturnina), ale nepřímo byl i otcem české detektivky, a je jedno, zda se jedná o inspektora Klubíčka nebo poručíka Borůvku. Z každé ryze detektivní povídky by udělali klasičtí detektivkáři udělali celý román (napadá mně třeba G. Simenon) a jiní by z oněch povídek zabývajících se třeba náhodou nebo naopak morálními dilematy udělali psychologická veledíla s ambicemi na Nobelovu cenu. Nejvíc mně vždycky pobaví Ukradený spis 139/VII odd. C, který ukazuje, že nejjednodušší řešení se všem zdá příliš obyčejné, proto také fámy mají větší přitažlivost, než strohá a prostá pravda. K dnešku a politickému (i jinému) aktivismu promlouvá Případ Selvinův, který získává na aktuálnosti čím dál tím víc a nemusí se jednat jenom o justiční omyly, ba právě naopak, nicméně nejsilnější pro mě je Poslední soud, ta hluboká a čapkovsky lidská úvaha o spravedlnosti a člověku jako takovém.

„Proč vlastně vy… proč ty, Bože, nesoudíš sám?“ tázal se Kugler zamyšleně.
„Protože všechno vím. Kdyby soudcové všechno, ale naprosto všechno věděli, nemohli by také soudit; jen by všemu rozuměli, až by je z toho srdce bolelo. Jakpak bych já tě mohl soudit? Soudce ví jenom o tvých zločinech; ale já vím o tobě všechno. Všechno, Kuglere. A proto tě nemohu soudit.“
„A proč tedy soudí… ti lidé… i na nebi?“
„Protože člověk patří člověku. Já jsem, jak vidíš, jenom svědek; ale o trestu, víš, o trestu rozhodují lidé — i na nebi. Věř mi, Kuglere, je to v pořádku; lidé si nezasluhují jiné spravedlnosti než lidské.“

Neblednou před tímto prostým dialogem poněkud ony úvahy, krkolomně definované a násilně vytvářené rozpory a často velmi vlezlé a ultimativní závěry zástupu daleko více známějších filosofů, světoznámých spisovatelů, ale i dalších, nezřídka kdy prázdných, ale o to více halasných všeználků?

39 01.05.2019

Černí baroni od Švandrlíka jsou asi jeho nejlepším a nejuznávanějším dílkem, i když kupodivu, v dětství jsem miloval jeho Příhody žáků Kopyta a Mňouka, které mě oslovily i po mnoha letech. V té době jsem ani netušil, že napsal cosi, co se rozhodně tehdejšímu režimu nemohlo líbit. Přitom kultovní hlášky z Černých baronů poletovaly mezi lidmi se stejnou samozřejmostí, jako ptáci na nebi.

Pak jsem musel v polovině 80. let narukovat jako absolvent k silničně stavebnímu praporu a tam nám oni terazkyové vykládali, že nejsme žádné černé baróni, ale řádná součást lidové armády a hrdí vojáci obránci socialistické vlasti, kteří mají svoje bojové zástavy i zbraně. Když vyšli Baroni po roce ´89 se zájmem jsem si je přečetl a společně s řadou přátel a známých jsme konstatovali, že ony příhody a charaktery, které Miroslav Švandrlík tak famózně popisuje a skládá do knihy jsou vlastně zcela realistickým obrazem lidově demokratické armády a je jedno, jestli v padesátých, šedesátých letech, nebo na sklonku vlády jedné strany, jak jsem to poznal na vlastní kůži i já.

Jenže i přes dokonalou humoristickou stránku věci mě i s ohledem na osobní zkušenosti začaly zajímat i širší souvislosti a skutečnost, zejména, když se po roce 1989 ozvaly rozhořčené hlasy, že Švandrlík zesměšňuje utrpení obětí komunistického režimu. Ozvali se "černí baroni", kteří se začali domáhat náhrad za utrpěná příkoří. Jednoho takového člověka, navíc navrátivšího se emigranta, znám osobně a velmi dobře. I on se "rozhořčoval" a "dožadoval", až mu bylo sděleno, že u žádných Pomocných technických praporů nesloužil, protože na vojnu nastoupil na normální dva roky k silničně stavebnímu vojsku v roce 1958. Jak to tedy bylo? Pro pobavení a potěšení z Černých baronů sice moje následující řádky nemají sice příliš velký význam, ale možná je i někdo další, koho věci zajímají i z jiných stran.

Takže, na zámku Zelená Hora u Nepomuku nesídlila žádná jednotka Pomocných technických praporů (PTP), ale Technický prapor (TP), shodou okolností jednotka, která byla v rámci stavebního vojska výběrová a měla sloužit k realizaci těch staveb, které armáda nechtěla svěřit civilnímu sektoru z důvodu utajení. Vlastní jednotky PTP vzaly svůj počátek v roce 1949, (báňské dokonce po skončení války za tzv. demokratického režimu) a PTP i rukováním k nim na oněch až šest let skončilo v září 1954. Vlastní Pomocné technické prapory, kam byli v rozporu s platným právním řádem i tehdejšího režimu odváděni politicky nespolehliví branci, klasifikovaní jako E a dokonce i nevojáci tedy trvaly šest let. Pak byly rozpuštěny, včetně těch lidí, kteří v nich strávili čas od samého počátku jejich existence. A dál už to bylo normální vojsko, se vším, co s tím souvisí. Sám Švandrlík, kterého si všichni představují jako onoho Kefalína u PTP strávil pár měsíců před zrušením a nebyl tam jako politicky nespolehlivý, ale jako normální služby neschopný. Lidé, kteří u těchto jednotek sloužili do onoho čtyřiapadesátého byli skutečně oběťmi režimu, jejich strádání ale není možné dát na úroveň muklů z uranových dolů, nebo lidí přímo zavřených v nesčetných věznicích. Jednalo se tedy o jistou formu soft gulagů na tehdejší československý způsob.

Zásadní rozdíl mezi Švandrlíkovými Černými barony a třeba Haškovým Švejkem je tedy vlastně hlavně ve vylíčení onoho historického backgroundu, ten je u Haška až cynicky reálný a realistický, u Švandrlíka jen tak klouže po povrchu. Přesto mu to na zábavnosti neubírá, a co nedokázal Švandrlík knihou, dotáhl svým filmem Zdenek Sirový. Tady přes zachování většiny humorných situací a nesmrtelných hlášek teprve pochopíme bez drastických scén, že snad s výjimkou onoho generála byli všichni ti antihrdinové ve své podstatě chudáci, hodní politování, i když z rozdílných důvodů.

38 05.12.2021

Každopádně skvělé dílo a vezměme si, kdy to Cooper napsal. Není to mayovka, tohle je trochu "jiná" kniha. Neadoruje Indiány za každou cenu, ukazuje, že na "problémy" mezi sebou zas tak ty bělochy nepotřebovali a navíc je tady ten historický beckground, který je zcela reálný (mám na mysli události kolem dobytí pevnosti William Henry - stačí si přečíst literaturu faktu, tedy Opatrného Války Mohykánů). Plukovník Munro (Monro) je historicky doložená osobnost, stejně jako celá ta kauza obléhání pevnosti, kolem které se děj románu točí.

Problém onoho masakru britských vojáků přes garance, které jim dali francouzští důstojníci sice podává Cooper v intencích své doby (negativní hodnocení Francouzů v USA obecně), ale skutečností zůstává, že situace, kdy Francouzi nedokázali přimět své indiánské spojence, aby respektovali jimi dohodnutou kapitulaci Britů (na které se Indiáni nijak nepodíleli) je ukázkou nedostatku pochopení mentality Indiánů i paternalistického až přezíravého vztahu k nim víc, než nějaké zákeřnosti vůči Britům. Nakonec, že byla většina britských vojenských velitelů namyšlení, arogantní hlupáci se ukázalo už v této válce, stejně jako v té, která nedlouho potom následovala - válce o nezávislost.

Příběh a jeho jednotlivé periepetie je hodně silný, pro mládež to primárně až zas tak není a s tou romantikou bych byl taky poněkud opatrný. Spíš je to mnohem reálnější, než o cca osmdesát let později psané mayovky. A vůbec - nemá cenu to srovnávat.

Souhlasím se všemi, že film z roku 1992 se hodně povedl a je paradoxně lepší, než všechna předchozí zpracování pro filmové plátno. Ocenil jsem autory filmu, že nechali přežít (na rozdíl od románu) Madelein Stoweovou, i když tragický závěr zde zůstal v intencích knihy zachován. Vlastně je to něco podobného jako v Annaudově filmové verzi Jméno růže, tam taky vlastně hlavní hrdinka na rozdíl od knihy přežije.

Kniha a film z roku 1992 pozoruhodně "souzní", rozdíly jsou dané možnostmi a potřebami žánru, i když nic si není tak blízké jako literatura a film a nic se tak neprolíná. Knihu jsem četl v agličtině, v plné verzi, ale převedenou do současného jazyka a na rozdíl od některých dalších anglicky psaných knih, které jsem jako čerstvý absolvent BC začal číst (Ivanhoe, Moby-dick) mně jazykově připadala snazší a srozumitelnější. A to jsem na rozdíl od oněch jmenovaných znal děj mnohem méně a jenom rámcově.

No a nakonec, i když nejsme na ČSFD, mnoho lidí tady připomíná hudbu k filmu a tak si sem dovolím uvést její autory - Trevor Jones a především Randy Edelman.

36 02.06.2023

Jak píšu k vlastnímu Václavovi Kaplickému, nejlepší historické romány jsou ty, které dokážou na konkrétních událostech z konkrétní doby ukázat to všeobecnější, nadčasové, co se třeba v určitých modifikacích znovu a znovu opakuje. To předvedl V. Kaplický v Táborské republice, to je smyslem Velikého Theatra a v nejkoncentrovanější a paradoxně i v nejkratší (dějově) a nejmenší (místně) podobě i v Kladivu na čarodějnice. Ti, co tady poukazují na Boha a víru bych chtěl upozornit, že zde je nakonec předvedeno, jak se dají zdeformovat a zneužít i ty nejlepší a nejušlechtilejší city a pokud někdo napadá katolickou církev, pak bohužel - čarodějnice pálili i jinak likvidovali i protestanti a to i v Anglii, nebo třeba i v korunní kolonii Massachusetts - viz Salemská aféra. Ono to není o náboženství, ale o zvláštní směsi fanatismu a brutální bezohlednosti, lhaní, prospěchářství a lhostejnosti či zbabělosti a dějiny nám přinášejí tuhle situaci, kterou Václav Kaplický popsal skoro až dokumentárním způsobem, znovu a znovu. Vždyť čím se liší hony na čarodějnice včetně jejich "vyšetřování" a trestání od moskevských procesů třicátých let nebo téhož z let padesátých u nás a v okolních zemích? A čím jsou svým způsobem dneska podobné fanatické kampaně odlišné? Metal Messiah připomíná agendu globálního oteplování, jak bych přidal ještě aktuálnější obdobu - kampaň MeeToo. Jsou oběti vypočítavých obstarožních zlatokopek, které mají už to lepší za sebou, zas tak odlišné od obětí Boblinga, nebo zde rovněž několikrát zmiňovaných Urválka nebo Vaše? Nikdo soudný se nebude zastávat onoho už od pohledu nechutného Wiensteina, ale co ta zbabělost jeho obětí (i tady je v zásadě jistá skrytá paralela vzhledem ke Kladivu na čarodějnice - teď se mně to netýká....) a jejich vypočítavost, která je stejně nechutná, jako fakt, že kromě těch pár oprávněných (namítnete, že čarodějnice neexistují, Weinstein a pár podobných ano - stejně jako skutečné a nejen opovrženíhodné sexuální obtěžování a vydírání) případů je tady balast dehonestace se snahou na sebe upozornit a vytřískat z toho, co se dá......Jistě, jejich oběti nikdo nemučí fyzicky a nebudou upáleni. Ale připravovat touhle cestou někoho o majetek a "mučit" ho duševně i třeba tím, že už nebude moct dělat to, co umí a má rád (nejvíc mně to popudilo trochu paradoxně v případě K. Spaceyho…) je přece v principu úplně stejné. V padesátých letech to byl senátor McCarthy, který využil pochopitelného a oprávněného strachu z komunismu k obdobné likvidaci řady zcela nevinných lidí, dneska jsou to všechny ty neznámé a často i neidentifikovatelné osoby a organizace s agendami životního prostředí, "lidských" práv či třeba oné politické korektnosti....v tom je síla literatury, tedy té kvalitní, že ukazuje, že tohle se už událo a ne jednou a co je nejhorší, v jiném hávu, s jiným ideologickým balastem se to vrací.

Drobná knížka, kterou většina lidí miluje především pro její prostou a neokázalou moudrost, kterou do ní vložil člověk, který své knihy skutečně na rozdíl od většiny spisovatelů "prožil". Zdánlivě banální pravdy, podané jednoduchým způsobem a s geniálně vypointovaným světem Malého prince v jeho konfrontací s naším světem a s naším životem. I když si nejsem tak úplně jist, jestli skutečně správně vidíme jenom srdcem (tady se Exupery dostává do sporu s jiným velikánem světové literatury Shakespearem, který ústy Hamleta říká, že blažení jsou ti, v nichž se cit a rozum pojí tak, že si s nimi nemůže Osud zahrávat jako na flétnu, jak se mu zamane), jsem si naprosto jist, že jsme zodpovědní za to, co si k sobě připoutáme a že co je důležité, je očím neviditelné. Exupery není rozhodně jenom autorem Malého prince, ten tvoří jakési vrcholné shrnutí jeho poměrně stručných románů (mj. Let na jih, Válečný pilot) a stojí skutečně za to, nezůstat jenom u této jedné, byť tak pohádkově pravdivé knihy. Kdo se rád opájí přespekulovanou stavbou knihy, komplikovanými dějovými zvraty a "hlubokou" psychologií postav na tisících stran, bude u slavného lyonského rodáka zklamán, ale ten, kdo skutečně touží pochopit srdcem ( a nakonec i rozumem), tomu těch pár desítek stran bude bohatě stačit. Často na celý život.

34 27.08.2017

Je jenom málo dějin národů, které mají pozitivní vyústění, nebo jsou ukázkou vývoje národa nebo státu bez děsivých období a katastrof. Arméni patří k nestarším evropským národům (kde je skutečná hranice mezi Evropou a Asii je jedno) a jejich stopa od dob ještě před antickou érou, v období římské a byzantské říše je dost výrazná. Stejně jako jejich přímá i nepřímá účast v ne docela pozitivní epoše křižáckých válek. Ale nejnovější epocha jejich dějin patří k tomu nejhoršímu, co se můžeme kde dozvědět a dočíst.

V období starověku i středověku Arménie, první oficiálně křesťanský stát světa zahrnovala mnohonásobně rozsáhlejší území, než je dnešních ani ne 30 tisíc kilometrů čtverečních Arménské republiky. A v diaspoře žije několikanásobně víc lidí, hlásících se k arménské národnosti než na území dnešní republiky. A ti, kteří zde žijí, se už jenom přes hranici dívají do Turecka na svoji posvátnou horu Ararat...

Popis holocaustu nebo genocidy (je to totéž) v období devatenáctého století a především během děsivého období první světové války je ukázkou, co dokáže mašinerie moderního (v případě Turecka s velkým přivřením očí) státu, když se rozhodne zlikvidovat nepohodlný národ. Stejně jako střílela zvláštní komanda SS Židy na územích obsazených za druhé světové válce, stejně likvidovali turečtí vojáci, četníci, dobrovolnické nepravidelné jednotky a místní muslimští obyvatelé své včerejší spoluobčany arménského křesťanského vyznání. Vraždili staré lidi i děti a znásilňovali ženy. Při četbě o těchto zvěrstvech, která jsou popisována autory s pozoruhodnou střízlivostí cítí člověk znechucení i zlobu. A napadne ho, kolik už viděl filmů o likvidaci Židů nebo četl knih a článků o šóa. O Arménech toho byl jenom zlomeček a to si myslím, že jsem poměrně vnímavý člověk, který už narazil na ledacos. Jenže onen arménský holocaust neskončil pádem staré osmanské říše. Znovu se rozjel v souvislosti s nástupem tureckých nacionalistů k moci a i když Ataturk genocidu jednoznačně odsoudil, při odvrácení řecké agrese do nitra Anatolie a zpětném dobytí maloasijského pobřeží byli Arméni opět vyvražďováni společně s Řeky, kteří ovšem tohle další kolo krvavého šílenství rozpoutali. A ony vyspělé a demokratické mocnosti jako vždy přihlížely a hlavně sledovali svoje zájmy. Snad nejšpinavější úlohu zde sehrála Velká Británie, kterou zajímalo hlavně Baku a naftová pole. A tak pouze Američané a především jejich nejrůznější dobrovolnické organizace pomohly a v nejtemnějším období zachránily možná statisíce lidí.

A vznik nezávislé Arménie na vlastně jen dva roky je ukázkou, jak se daří malým národům ve spárech lokálních velmocí. Za "záchranu" alespoň těch třiceti tisíc čtverečních kilometrů a Jerevanu museli Arméni zaplatit podřízením se Sovětskému Rusku a sovětizací se vším, co k tomu patřilo. Byla to ze strany Rusů prostě "pomoc", jak si ji představují oni. A dodnes. V tom je kniha zase tak strašlivě aktuální.

Bohužel, ne vše je dosud dokončeno a uzavřeno. Jak nakonec dopadají multietnická území vidíme na Kavkaze dodnes, víc jak třicet let po pádu sovětského režimu a ruské nadvlády. Náhorní Karabach, území, které z důvodu ovládání podřízených národů nikdy SSSR nepřipojila k Arménii i za cenu zcelení a civilizované výměny obyvatelstva (kdy za jiných okolností byli Rusové schopni brutálně vyhnat z vlastního Ruska a Ukrajiny miliony lidí skoro ze dne na den - třeba Němce nebo Tatary, Čečence a Inguše). Je celkem jasné, že podobně jako jiné koloniální mocnosti bylo tohle udržování národnostních rozporů nástrojem jak menší národy ovládat a manipulovat s nimi, když si k nim vzájemně znepřátelené strany utíkaly pro podporu. Přitom vlastní pád SSSR odstartovaly právě boje mezi Armény a Azery o Karabach.

Proto se nedivme, že Arméni jsou dnes velmi opatrně vděční za podporu, kterou jim poskytuje Putinovské Rusko. Všichni ostatní na ně totiž kašlou. Plyn a ropa z Azerbajdžánu má pro většinu "vyspělých" zemí mnohem větší význam, než nějaký kavkazský nárůdek s mnohonásobkem svých příslušníků rozsetých po celém světě.

Všem čtyřem autorům knihy děkuji za další maximálně objektivní zpracování tématu, docela rád bych si od kvarteta Pecha, Košťálová, Řoutil a Sochová přečetl i o dějinách ostatních národů na Kavkaze. Ani to ale nebude veselé čtení. Ale tak děsivé jako v případě Arménie ne.

33 25.06.2023

Vizionář, tedy hra, mimo jiné skvěle podaná v rámci stejně krásného, i když ne vždy tak veselého filmu Nejistá sezona je v jednom momentu pro mě tím nejemotivnjším, co se v jejich hrách kdy objevilo. Mám na mysli onu scénu, kdy Smrtka opouští scénu a loučí se. Nejprve směrem k Hlavsům a panu Ptáčkovi a pak se otočí k divákům a zopakuje ono Nashledanou. Jakkoliv preferuji v řadě jiných rolí Ladislava Smoljaka, tady je Zdeněk Svěrák naprosto nealternovatelný. Při tomhle jeho pozdravu mně při prvním shlédnutí přebehl mrát po zádech. Při poslechu nebo dalším shlédnutí zase a znova a znova. A myslel jsem si, že je to pouze můj osobní pocit. Ale pak se mi s tím svěřili další lidé a já jsem pochopil, že to zasáhne každého, kdo má v sobě trochu citu, empatie, ale i rozumu. I za to díky, za tu připomínku. A pozdrav tam nahoru, pro ty cimrmany, kteří už spokojeně sedí v onom českém nebi...

32 04.07.2022

Podle mě je tahle kniha jednoho z nejlepších spisovatelů všech dob (odborníci ať si píšou a vykládají co „chcou“) v jeho kvalitní a rozsáhlé tvorbě jednou ze tří nejlepších, jakkoliv bych chtěl snižovat řadu ostatních děl, Černým obeliskem počínaje a třeba Nebe nezná vyvolených nebo Stíny v ráji konče. Ale Na západní frontě klid, Tři kamarádi a Vítězný oblouk jsou pro mě pomyslným vrcholem Remarqueovy tvorby.
Doktor Ravic přežívá prakticky ze dne na den v zemi, kde je sice bezpečnější než v rodném Německu, ale ne zas o tolik, protože v případě zadržení mu hrozí vyhoštění domů, což by znamenalo dost jasný osud. Samozřejmě, že je snadnou „obětí“ svých francouzských lékařských kolegů v tom smyslu, že pro ně pracuje, ale peníze, které dostává, jsou pouze zlomkem toho, co tito francouzští doktoři inkasují a ti nemají tím pádem zájem na legalizaci jeho pobytu. Nějaká kolegialita a nebo dokonce solidarita se tady nekoná. Využít a nechat plavat. V tehdejší Francii a v osobním měřítku jako někde jinde a třeba v měřítku celých států nebo národů i dneska. Zabití Haakeho jsem nevnímal pouze jako pomstu, ale jako snahu bojovat proti zlu a likvidací jeho malé částečky přece jenom alespoň přiblížit konec zrůdného režimu v zemi, odkud musel uprchnout. Jak už to u Remarquea bývá, dokáže bez rozsáhlých úvah s pomocí popisu prostředí i třeba denní doby a počasí perfektně vystihnout celkovou atmosféru doby, přičemž ona závěrečná věta celého románu (kterou zde odcitovala martinka-d) je toho více než příznačným důkazem. Ve chvíli, kdy ho vezou do internačního tábora jako kdyby něco skončilo a on cítí úlevu s nadějí v to, co přijde. Stejně jako řada dalších zdejších kolegů jsem měl pocit, že pro Ravica byl začátek války vysvobozením, i když lze jen domýšlet, co by ho asi ale čekalo za dalších devět měsíců. Většina lidí si myslela, že začátek války znamená rychlý konec Hitlera, první obětí naivity víry v bojovnost a vojenské kvality Francie (i Anglie) se stali během dvou týdnů Poláci. Spoustu uprchlíků z Německa později, po oněch devíti měsících vichystičtí Francouzi velmi ochotně předali nacistům. Jenže to ve chvíli, kdy nebylo vidět Vítězný oblouk, jeden ze symbolů Paříže, ještě nikdo nemohl vědět, natož, aby to očekával. Ravic má na rozdíl od Paula Bäumera nebo Roberta Lohkampa alespoň maličkou naději. Remarqueovy knihy mi tak trochu připomínají onu pověstnou Pandořinu skříňku. Ta naděje je v jeho úžasných románech taky až někde na dně. Ale je tam.

Kromě oné humorné stránky věci, kterou tady velebí 90% a možná i o něco víc recenzentů bych připomněl i onu love story, jejímž středobodem je asi nejdokonalejší žena, která se v české literatuře objevila - slečna Barbora, oficiálním příjmením Terebová, neoficiálním Dokonalá. Tady se musím přiznat, že ono filmové zpracování mně až zas tak nenadchlo, protože obsadit tento skvost jest úkol nadlidský. Obsazení Lucie Zedníčkové, která postrádá pro danou roli absolutně všechno, sexappealem počínaje a laskavou ironií konče bylo velkým zklamáním. A znalec starých aut musí zavýt hrůzou, když spatří, co je v seriálu (či filmu) vydáváno za bílého Rapida.....

No, ale třeba pasáž, kde Zdeněk Jirotka radí, že v případě samé (slovy Shakespeara, haha) bouři vášně je nejlepší mlčet je stejně moudrá, jako použitý komický příměr pomocí představení ochotníků, kde (tuším) paní lékárníková deklamuje" "I já vás pane, miluji" se shodnou dikcí, jako by říkala: "Lidi, to je ale horko...".

Na druhou stranu stojí za úvahu, kdy kniha vznikala a kdy vyšla. Jako by Zdeněk Jirotka (podobně jako Karel Poláček svým Bylo nás pět) v těch nejtěžších dobách a zdánlivě zcela beznadějné situaci chtěl alespoň na papíře a asi hlavně sám pro sebe vytvořit snově dokonalý svět, do které by se uchýlil z děsivé reality, která ho obklopovala. A to je možná i ten důvod proč se svými dalšími díly se k Saturninovi nepřiblížil ani na dohled a zůstává vlastně autorem jedné knihy. No, ale je to kniha dokonalá a je stejně lepší napsat jednu z nejlepších knih a pak dál už skoro nic, než zahlcovat nakladatelství rukopisy pomalu několikrát do roka, a nějak tak kde nic, tu nic......

32 09.09.2016

Napsat komentář k této knize je pro mě dost obtížně, naštěstí ji přečetla spousta lidí a (v měřítkách Databáze knih) jí i spousta lidí okomentovalo. Nemá cenu opakovat, co zde řada lidí v pětihvězdičkových komentářích napsala. Spíš bych dodal, že díky příběhu Josefa Hasila, se kterým jsem se seznámil až před pár lety, jsem si paradoxně vyjasnil otázku, týkající se bratří Mašínů. Tedy, kdo je skutečný hrdina. Je hrdinstvím podřezat svázaného člověka? Byť by to byl řadový esenbák sloužící komunistickému režimu? Není. Nebo zastřelit civilistu, převážejícího peníze? Taky ne. Bratři Mašínové jsou pro mě něco jako Jesse James a jeho banda. Na poraženém americkém jihu je oslavovali. Řada filmů je oslavuje dodnes. Zabíjeli přece seveřany a vykrádali seveřanské banky a vlaky. A proč ani jedny ani druhé za hrdiny nepokládám? Protože to nikomu, kromě aktérů samotných neprospělo.

Josef Hasil převedl přes hranice, zejména hlavně "ven" dost lidí, kteří prostě jen díky jemu mohli přece jenom začít jinde a uniknout všemu, čemu by byli po ocejchování "třídní nepřítel" vystaveni. Že za jejich svobodu a lepší život zaplatili lidé kolem Hasila cenu často nejvyšší, není chyba jeho ani jich samotných. Komunisté se přímo vybíjeli v líčení zvěrstev nacistů, ale přitom se chovali úplně stejně. Čím se vlastně liší počínání nacistů při honbě za Gabčíkem a Kubišem od toho, co předváděla StB v této kauze? Ničím. Zatímco Gabčík a Kubiš potrestali ještě během války masového vraha a jednoho z největších zločinců druhé světové války. Dnes je tento čin hodnocen jako největší přínos domácího odboje v rámci druhé světové války v celé Evropě. Hasil hlavně pomohl řadě v zásadě obyčejných normálních lidí. Nebyl sice sám, ale nemělo by to být o porovnávání kdo víckrát přešel a kdy. To, že byl, a zase nejen on, zneužíván pro zpravodajské hry, je věc druhá. Ale zbytečné to rozhodně nebylo. Nakonec jeho úvaha o svém poslání při hlídání hranice je hned na začátku knihy.

Kromě Josefa Hasila a jeho souputníků bylo těch skutečných odbojářů samozřejmě dost. Ale ti jsou neznámí. Stačilo, když někdo pomáhal třeba rodinám pronásledovaných, zavřených nebo i povražděných lidí. Toto mučení a vraždění zabalené do frází o socialistické zákonnosti a právu se opíralo o údajný souhlas mas, které byly ale ke svým souhlasným projevům donucovány. Nakonec nejvíc komunistů vybili – nacisté. Nejvíce nacistů – sovětští a ostatní komunisté. Stačí znát protinacistický odboj v Evropě, aby člověk poznal, že lidské oběti i tady pro z Moskvy řízené odbojáře neznamenaly nic. Naopak, čím víc krve, tím líp.

A nakonec malým hrdinou pro mě byl každý, kdo se sebral a přes onu horkou hranici utekl. Aby aspoň jinde mohl žít důstojněji, beze strachu a ponížení. Byly to jiné útěky, než jako v osmašedesátém nebo s cestovkami na západ v pozdějších obdobích. V raných padesátkách nečekaly utečence luxusní utečenecké tábory a všemožná péče za strany „hostitelů“ jako o pár let později. V této době, v rozmlácené a z války se teprve sbírající západní Evropě nebyl na uprchlíky z východu nikdo zvědavý.

To, že komunisté všude ukazovali Mašíny a o Hasilovi věděli pouze místní na tajemné a čarokrásné Šumavě mělo důvod v tom, o čem jsem psal na začátku. Mašíny bylo možné bez výrazných fabulací předvádět jako brutální vrahy. Že byli komunisté hlupáci a celou story si ještě přibarvovali třeba tím, že o všech třech zavražděných tvrdili, že byli členy KSČ (což vůbec nebyla pravda), je jenom ukázka jejich arogance a hlouposti. O Hasilovi se muselo radši mlčet. Josef Hasil a jeho souputníci vyhráli. Ne jako agenti. Ale jako převaděči ke svobodě.

Josef Hasil se dožil 95 let a zemřel tedy loni. Že se na něj při onom vyznamenávání čekalo až do roku 2002 je o to horší, že Havel vyznamenal řadu prokazatelných agentů StB (třeba V. Chramostovou), ale dokonce i lidi typu Šilhánové, Rumla st. a Miloše Hájka, tedy osob, které byly v Hasilově „době“ kovanými a iniciativními bolševiky.

Pro nás normální ale Josef Hasil zůstane člověkem, na kterého budeme vzpomínat s úctou. I díky téhle skvělé knize.

31 15.06.2020

Knihu Nabarvené ptáče jsem dostal do ruky ještě nějakou tu dobu před tím, než začal V. Marhoul do světa s obvyklou okázalostí hlásat, že natočí další „oskarový“ film. Měl jsem být jakýmsi předčtenářem a v tomto směru jsem zklamal. Nedočetl jsem se ani do půlky a knihu jsem odložil. Proč, to tady skvěle vysvětlují svými příspěvky např. Matty nebo Evaho73. Spíš mě zaujalo, kdo byl autor a proč toto dílo vytvořil. A to, co jsem se o Jerzym Kosinském postupně dozvěděl, mně přivedlo k tomu, že u autora se organicky propojila snaha se prosadit, využít onoho „průmyslu“ holocaustu a také tak trochu pohovět svým temným pudům. Co se týká toho druhého, tak podrobné sadistické popisy nejrůznějších zvráceností nejsou známkou nebo prezentací ukázky toho, jak jsou lidé zlí a zvrácení, anebo dokonce jak nenávidí vše, co se od nich odlišuje, ale vypovídá to spíše o autorovi samém. Nabarvené ptáče svým způsobem připomíná de Sadeho nedokončených 120 dnů Sodomy, které jsou ale dodnes vydávány a některými chápány jako znak absolutní svobodomyslnosti, ale skutečnost je podle mého názoru poněkud jiná.
Kosinski se narodil v židovské rodině, která ovšem celá přežila onen holocaust na území dnešního Polska právě díky pomoci oněch v knize tak negativně vykreslených venkovanů. Ti celé rodině umožnili onen přerod z židovských Lewinkopfů na polské katolíky Kosinské. A ještě jeden přerod se v této rodině po válce odehrál. Z otce Kosinského se stal komunistický funkcionář, díky jehož postavení mohl synek Kosinski nejen studovat sociální psychologii (tedy obor, který byl za totality vyhrazen jen skutečně vybraným „jedincům“), ale nakonec i vyjet na stipendium za studiem do USA (v roce 1957), kde ovšem zůstal. Podle vlastních představ asi proto, aby se stal světoznámým spisovatelem.
A zahájil Nabarveným ptáčetem. Ten obalil řadou „tajemství“, dokonce se ho snažil za jistých okolností představovat jako jistou autobiografii. A román vyvolal řadu kontroverzí, byť některým jednodušším jedincům, pokládajícím se ovšem za intelektuály (a nejen tehdy) jistě připadal úžasný. Problémem byl už fakt, že Kosinski neovládal dostatečně dobře angličtinu, musel tedy využívat služby rodilých mluvčích, kteří se později ozývali, že dílo je jejich. Kniha sama ovšem nemá k problematice holokaustu ani komplikovaným polsko-židovským vztahům co říct. Brutalita, násilí a sadismus, kterými byl Kosinski posedlý a které se táhnou jako červená nit celou jeho tvorbou v kombinaci s plagiátorstvím a sebepropagací nejsou pro skutečnou literaturu jako takové dostatečně nosným tématem. Spíš připomínají pornografii, která se leckdy (zrovna v onom díle markýze de Sade) balí do umělecko kritického hávu. Přitom příběh osamělého malého židovského chlapce, odloženého rodiči na venkov je příběhem dětství jiného a rozhodně známějšího polského umělce židovského původu – Romana Polanského. Ten ovšem ve své tvorbě vytvořil mimo jiné skvost, problematikou holokaustu a vztahů Poláků a Židů se zabývající – Pianistu. I tenhle film obsahuje řadu velmi brutálních scén, ale ty scény nejsou samoúčelné.
No a přes Polanského film se nějak tak dostávám zpět k tomu, co onen zájem o Kosinského román vyvolalo. K Marhoulově filmovému zpracování, bez jehož bombastické reklamy a režisérovy sebeprezentace by Nabarvené ptáče znal málokdo. Marhoul má s Kosinským společnou právě tu až křečovitou snahu se prosadit a proslavit, a tak není divu, že vezmeme-li si jeho předchozí veledílo Tobruk, zjistíme, že přes nákladnou výpravu se scénáristicky jedná o nepovedený plagiát ze dvou skvělých děl – Weirova filmu Gallipoli a Craneova krátkého románu Rudé znamení odvahy. Co dodat ke knize víc…

Tak jsem nějak nevěřil, že země jako Švédsko by i za normálních okolností (natož dneska) mohlo přijít něco tak nekorektního a přitom úžasně zábavného. Už dlouho se mi nestalo, že bych se u knihy smál nahlas a navíc ji musel na chvíli položit. Světe div se, Jonas Jonasson stvořil jakéhosi křížence Waltariho knih s Forrestem Gumpem (ne Švejk to opravdu, ale opravdu není....), který tak nějak provede čtenáře celým dvacátým stoletím. a v humorném hávu ukáže leccos, co bylo hodně za hranou. Tvrzení, že levičáci by se mohli zlobit (nakonec Švédové jsou společně s Nory taky takoví ti komouši s lidskou tváří, hlavně dík prachům, které si pilně nastřádali za druhé světové války, kdy jednou kasírovali od Spojenců, že nedodají Němcům a podruhé od Němců, když jim dodali), nicméně Jonasson tohle lehce vynechává, ale zato předvádí jiná esa a modly typu Stalina nebo onoho severokorejského vůdce, který dodnes jezdí v každém autobusu na první sedačce....ke knize jsem přistupoval hodně rezervovaně jako ke všemu, o čem všichni básní, ale tentokrát jsem musel konstatovat, že to básnění je oprávněné. Jen se trochu bojím dát se do Analfabetky, zdá se mi, že tohle je natolik mistrovské dílo, že jenom přiblížit se mu bude pro Jonassona setsakra problém.

30 02.04.2017

Mám vydání z roku 1966 s ilustracemi Vladimíra Fuky. A v dětství patřila k tomu nejlepšímu a nejoblíbenějšímu, co jsem mezi knihami měl. Bavilo mě jít pěkně od začátku do konce a doslova se kochat obrázky. Co se týká politické tendenčnosti, která je Říhovi vytýkána (otázka je, jak a v čem je to oprávněné) tady je to i dneska skoro až bez ztráty kytičky. Na rozdíl od slovníku, který zhruba ve stejné době vydala ČSAV. Ten je místy i dneska o "přes d...u". Některé hlášky spíš pobaví naivitou. Pedagog a znalec dětského světa se prostě nezapře. Nejvíc se mi na konci líbily přílohy včetně oněch "otevřených" domů u hesla Práce na vsi a ve městě. A dodnes mě fascinuje, jak je tady jednoduše podaná kvantová mechanika i jaderný reaktor. Výběr zemí je nicméně dost pozoruhodný. Nechybí Albánie a všechny státy Varšavské smlouvy, ale USA je zahrnuto do hesla Amerika bez jakýchkoliv pejeorativních vyjádření, naproti tomu Japonsko má vlastní heslo. V Evropě není ani zmínka o Španělsku nebo Portugalsku, zato má svoje heslo Řecko a dokonce i Rakousko. Asi jako blízký soused. Zasmál jsem se u hesla o Německu, západní je prý kapitalistické, východní demokratické. Ale slova, kterými komunisti "oblažovali" v rámci ideologické výchovy a propagandy tady prakticky vůbec nejsou. Slovo Mír je podáno naprosto střízlivě, slova jako komunista, třídní boj, stávka, revoluce, pracující (lid) tady nenajdete. Jinak ta "příběhová" hesla jsou neodolatelná, jakmile jsem vyhledal slovo Neštěstí, s obrázkem auta na střeše a udivenou postavičkou chlapečka, který následně vypráví, co se stalo a co tedy znamená neštěstí, vrátil jsem se na kratičký moment zpátky do dětství.

29 09.05.2023

Oba autoři jsou původní profesí pedagogové, takže vlastně až zas tolik hrát nemusejí. Nápad s diváky jako žáky je geniální a hlavně, je zde několik nesmrtelných hlášek, potěší, pobaví, ale jak tady někdo píše, ta hra je až moc dlouhá a hlavně absurdita, ta neodmyslitelná součást všech jejich her ještě není tak dotažená a vypilovaná. Kdyby ale měli všichni spisovatelé a dramatici a vůbec všichni, kdo něco literárně tvoří takhle "slabší" díla...no a na závěr děkuji za citaci Karoley o debilech a blbečcích a RyonMthrinovu de fakto připomínku v češtině nesmyslného dvojího záporu...ale tady za čtyři.

29 04.07.2022