ivetka859
komentáře u knih
Smrt na kůru
Dalibor Vácha
(SPOILER) O Heydrichiádě jsem měla spíš základní znalost, spoustu věcí o odboji a spojených aktivitách jsem netušila. Tahle knížka je docela důkladně mapuje od seskoku Adolfa Opálky až po jeho smrt.
Styl je úsečný, jednoslovné věty, hesla, dodává to tomu punc vojenskosti a taky to umírňuje sentiment a cajdákovost.
Potřebovala bych ale vidět do vzniku románu, co je beletrická omáčka a co jsou fakta. Třeba Čurda byl už od začátku vymalovaný jako magor. Bylo to tak? A opravdu ho navedla jeho matka? A kde se tak detailní informace vzaly?
Knížka se mi četla skvěle, už dlouho mě něco tak nenapínalo a nepohltilo.
Vraždy podle abecedy
Agatha Christie
(SPOILER) Opět to bylo skvělé, opět jsem se snažila uhádnout, opět jsem neuhodla, opět mě to nutilo hltat stránky, abych co nejdřív zjistila rozuzlení, opět to bylo nepředvídatelné a opět mě iritovala úplně zbytečná milostná linka. Opravdu, bez té by to nejspíš nemělo chybu.
Prázdniny v Evropě
Ladislav Zibura
Od autora je to moje pátá přečtená kniha a řadí se na tu slabší část stupnice. Jestli mělo být záměrem nadchnout čtenáře pro stopování, pak se to nepodařilo. Popisů stopování, resp. jeho nudných částí, jestli se J.Z. postavil před nebo za křižovatku, bylo až příliš. Člověka to tak moc nebavilo, až se z toho nemohl soustředit na vyprávění o cestě jako takové.
Těch pár momentů opravdu cestopisných ale už stálo za to. Zábavné, neotřelé, lidové, poznávací, vtipné. I tak v nich ale panoval trochu arogantní tón, že autor je jaksi lepším cestovatelem, než ostatní.¨
Celkově jsem se do čtení musela tolik dokopávat, že se mě knížka držela snad čtyři týdny. Snad si spravím chuť Santiagem, už na mě čeká v poličce.
Krakatit
Karel Čapek
Kdybych to měla popsat zkráceně, tak "psychologická hra". Autor hlavní postavu často zasouvá do bezvýchodné role, do role vydíraného, bez možnosti dovolání nebo ho vede k Sophiině volbě. Na mě to bylo možná až moc silné a četné, stresující.
Nejenom tím, ale i dalšími hlubokými úvahami duše je knížka v detailu a v každém odstavci skvělá a vede neustále k zamyšlení.
O to větší zklamání je ale z celku. Děj se nepohybuje vpřed, obrazy a traumata se opakují bez východiska. Ve 2/3 knihy už se to celé vleče a člověk zoufale vyčkává to velké rozuzlení, ke kterému tenhle kolotoč směřuje. Je to celkově děsně plytké. Jak to dopadlo? 10 ani 100 dní po přečtení to nevím.
Hrbáč
Paul Féval
Román s velkým R. Milostné pletky a vyznání, šibalské intriky, výmluvy a pomluvy, ale hlavně rytířství a jeho ctnosti, symboly krásy nebo smutku, souhry náhod, Bůh to tak chtěl...
Z filmu si jako malá nepamatuju téměř nic, možná jen že hrbáč byl převlek, druhá identita. A tak se mi knížka četla dobře, bez spoilerů a ovlivněné představivosti. A četla se hezky, jedním dechem. Hlubokomyslné, srdceryvné monology byly občas až moc v naznačeních, ne vždycky jsem tomu dobře porozuměla. Ale tak nějak mi to pasovalo ke způsobům té doby a nakonec jsem vždycky zase chytla nit.
Nenapadlo by mě, že polovina knihy popisuje události sotva dvou dnů. Autor je mistr oddalování rozuzlení a natahování příběhu. Určitě od něj ale chci přečíst něco dalšího.
Vraždy v ulici Morgue a jiné povídky
Edgar Allan Poe
Ten fakt, že držím v rukou základní kámen detektivního žánru, mnohonásobně převyšoval četbu samotnou.
E. A. Poe tvořil svoje povídky i básně systematicky, silně analyticky a hlavně odzadu. Tak vznikly detektivky - nejdřív vezmeme chronologicky poslední událost děje - smrt zavražděného, a pak analyzujeme, co jí předcházelo. Číst ale slovo od slova myšlenkové pochody a dedukce, včetně slepých uliček a důkazů sporem, je silně náročné na hlavu, porozumění a orientaci v textu. Trvalo mi naladit se na tenhle styl, proto mi asi každá další povídka přišla lepší než ta předchozí.
Píseň o lítosti
Viktor Fischl
Čte se to jako po másle. Nebo spíš poetičteji: plyne to jako proud řeky, kam chodíval Jakub rybařit. Na útlém prostoru ale s velkým množství jmen a postav autor zachytává několik životních mouder, zákonitostí a úkazů v mezilidských vztazích ve víře a v uvědomění.
Lítost k druhým tu znamená lásku, respekt, péči o druhé a jejich upřednostnění před sebou samým. A uvědomění se nese v duchu smíření s chodem života. Autor neodsuzuje každé lidské chování má svojí příčinu a nikdo nám nemůže zazlívat, že konáme ve vlastním zájmu. Je to knížka, která člověka zklidí a jednoduše přináší mravní ponaučení. Samozřejmě nejlepší postavou je dědeček Filip pro svojí moudrost a rozvážnost.
Autismus & Chardonnay 2: Pozdní sběr
Martin Selner
Dvojka není ničím lepší, než jednička; plyne úplně stejně. Naopak člověk už ví, co od knihy čekat, a tak se žádné wow nekoná. I tak ale stojí za přečtení, už jenom kvůli těm okamžikům uklidnění, nadhledu a smíchu.
V jedničce mi stacionář a autisti přišli víc anonymní. Netlačil autor moc na pilu, aby uspokojil čtenáře? Nebo je chtěl naopak uzemnit, aby si zase nepředstavovali, že je jeho práce kdovíjaká zábavná show?
Pro ty terapeutický momenty při čtení mi za to tahle knížka stála.
Edith Piaf
Simone Berteaut
E.P. svůj život skládala a stavěla cihlu po cihle, učila se, posouvala, dřela... A přitom byla tolik bláhová ve vztazích s lidmi.
Byť je to bichle, je neuvěřitelně čtivá. Nešlo mi jí odložit ani, abych si dohledávala všechna jména a písničky, o kterých vypráví. A pár týdnů jsem měla v hlavě písničku Milord.
Předčítač
Bernhard Schlink
Celá první třetina byla "obyčejný" milostný román, pro mě bez hloubky a otázek. Věřím, že právě tahle romantičnost knížce přilákala širší publikum a podnět k zfilmování.
Na jednu stranu obdivuju, jakou má knížka strukturu a co všechno dokáže na 150 stranách příběhu postihnout, že se z romance překlene v polemiku, kolika témat a oborů se dotkne, kolik slepých uliček příběhu nechá doznít do ztracena. Na druhou stranu bych uvítala větší rozmach druhé a třetí části - té, která vám pak vrtá hlavou. Když vezmeme v potaz autorům vědomostní background a anotaci, čekala jsem to jiné a prvních 60 stran byla zklamaná. Rozhodně se ale chystám dát autorovi další šanci s jeho novějšími knihami.
Krvavý Bronx
Petra Soukupová
Antologie je neskutečně rozmanitá; střídají se formy vyprávění, doba, do které je povídka zasazená, nářečí s hovorovou češtinou, vážný příběh s úsměvnou ironií osudu. Kromě jedné nebo dvou povídek kdesi uprostřed mě každý kousek něčím zaujal a bavil, nápaditým zpracováním, zápletkou, jazykem, některé se prostě jenom velmi mile četly.
Líbily se mi zveřejněné předlohy - novinové články, stejně jako medailonky o autorech na konci každého dílka. Ty jsem nakonec zařazovala vždycky před samotnou povídkou, lépe se mi četlo, když jsem si umělá představit, z čí pera povídka vyšla. Zároveň pro mě antologie byla hezkým představením a přehledem českých autorů.
Příhody nebyly tak drastické, jak jsem čekala. Čtení bylo ideální dávkovat po večerech před spaním jako takové dospěláčtější pohádky.
Nultá hodina
Agatha Christie
Tahle autorčina knížka mi sedla! Vytáhla mě že čtecí krize, byla napínavá a čtivá, ale nijak přehnaně senzační. Celou dobu jsem tápala, podezírala postupně všechny postavy a stejně jsem neuhodla.
Ačkoli, když se zpětně zamyslím, bylo tam několik věcí, které mi vadily:
Kay mi lezla krkem od první zmínky, přišlo mi absurdní, že se vetřela k někomu jako byl Nevile. Psychologii Audrey, resp. jejímu vysvětlení, jsem nevěřila. A souhlasím, ten sňatek byl hodně hrc prc, na druhou stranu, A.Ch. takovou milostnou mašličku vměstnává snad do každé knížky.
Nicméně Battle se mi začíná líbit a zmínka o H.Poirotovi mě pobavila.
Náčelník
Aleš Palán
Rozhovor je zpovědí nejen o putování a trampování, jak jsem si myslela, ale celkově vhlíží do bohatého a dlouhého života přírodovědce, přírodomilce, tichého, ale odpůrce režimu, který skrze přírodu a samotu třeba našel cestu k víře. A taky má naprosto nepochopitelného pamatováka. Na jednu stranu hodně inspirativní, na druhou stranu je to už tak bytelně vyprofilovaný člověk, že se čtenář musí smířit s tím, že každý jsme nějaký a možná se v něčem neshodneme.
I kdyby člověk přečetl jen část, svým způsobem to nevadí: žádnou dějovou linku tím nepřetrhnete a inspirace zůstává.
Vnučka
Bernhard Schlink
(SPOILER) K autorovi jsem se vracela spíš ze zvědavosti, než z nadšení - co mi může jakožto současný spisovatel a právník nabídnout, když nebudu mít před očima už zpracovaný film (ano, první kniha byl Předčítač).
Mnohem víc pro mě tak vyvstaly idey, názory, kontext s dobou i s historickými událostmi, úvahy... ohromně mě zaujaly a vtáhly. O to víc mě ale zklamával děj, byl nerealistický. Že by hlavní postava zvládala tolik v takovém věku? Že by šli Kašparovi všichni tak ochotně na ruku? Zároveň vývoj a jednání Sigrun byly dost předvídatelné.
Kdesi v půlce jsem měla dokonce pocit, že autor dějem prostě jen tak nezáživně prolétává, aby se tak dostal k další úvahové pasáži.
O přesto byla knížka nesmírně chytlavá a pohltila mě.
Z Izrastiny s láskou
Jakub Szántó
Autor působí jako neskutečně inteligentní a průbojná persona s nadhledem a velkou mírou respektu. Z jeho pohledu tak můžeme pochopit historii území Palestiny a Izraele a současně nahlednout na praktické soužití tak roztříštěné společnosti.
V prvních 60-70 stranách jsem se nejdřív ztrácela, pak jsem ale zjistila, že autor omílá tytéž historické body z perspektivy různých osobních prožitků stále dokola a dokola.
Byla to výzva, asi jsem z ní nevytěžila maximum, ale určitě mi i tak rozšířila obzory.
Zápisky mladého lékaře
Michail Bulgakov
Překvapila mě čitelnost texu, nic složitého nebo nesrozumitelného. Ačkoli byla kniha poprvé vydaná před 100 lety, některé psychologické prvky a vývoje jsou aktuální, přenosné do dnešní doby.
Jedním sledovaným psychologickým vývojem je samotný příběh lékaře - mladíka v první samostatné praxi, kde najednou drží odpovědnost za životy, jeho dospění a vyrovnání se se situacemi, zmužnění a zdrsnění životem.
Druhým, který se mi vryl do paměti, byl příběh morfinisty zpracovaný jako deník.
Autor žil 1891-1940, kniha je částečně autobiografická. Jako jeden z mála umělců nebyl autor zatracen Stalinem, to čtenář pochopí z poslední povídky, která je laděná silně probolševicky.
Dvorní šašci
Viktor Fischl
S Viktorem Fischlem jsem objevila úplně nový tok myšlenek, nového autora co do obsahu a sdělení. Možná jsem si ale měla nechat delší prodlevu od Písně o lítosti, abych byla lačnější a vnímavější, možná jsem měla přehnaná očekávání.
Knížka je to skvělá, vlastně jí samotné není co vytknout, jen v porovnání nenabízí žádné posazení na zadek.
Líbilo se mi, že V. F. pojímá život Židů i po konci války, jejich všednosti a myšlenky, způsob vzpomínání. Znatelně se opakují autorovo myšlenky a polemika, které hrály prim v Písni o lítosti: Jsme nicotní, protože nikdy nebudeme vědět vše, existuje osud a k čemu jsme předurčení?, plníme naší roli na tomto světě?
V. F. se čte tak dobře, protože neplýtvá omáčkou, zbytečně a naprázdno. Na 150 stranách bylo tolik obsahu, děje a myšlenek, jako bych přečetla trojnásobek.
… stačilo jen říct Jáchymov
Anna Strnadová
Není to jen popis Jáchymova a režimu 50.let. Je to o vnímání všedností a o denních myšlenkách , o snech a vzpomínkách na dětství, o tom, co s mladým člověkem něco takového niterně udělá.
Četlo se to samo, bylo to úsečné a přitom tak obsáhlé. Číst to víc dní, asi bych měla depku. Takhle mi to ale prostě dalo silný zážitek ze čtení.
Malý Bobeš
Josef Věromír Pleva
Hezoučký, pohádkový, ve třetí čtvrtině už trochu zdlouhavý a konec už znatelně na ruku socialismu. Ale jinak jak když čteš večerníček se spoustou slov, kterými pak můžeš častovat svého milého.
Mlhy na Blatech
Karel Klostermann
Krásně psané, krásně čtivé, vtáhlo mě to, fandila jsem i nesnášela. Škoda, že to rozuzlení bylo takové hopem.