Hyaenodon komentáře u knih
Moje první Murakamiho kniha. Část v "reálném" světě mě děsně bavila, obzvlášť skvělá byla ta část s metrem a následujícím podzemím. Část v kalkulátorově mozku mě bavila méně - čekal jsem, že se to nějak vyvrbí, že se dozvím, o co vlastně jde. Ale to jsem ještě Haruki Murakamiho neznal...
Knížka se mi líbila. Možná je to i dobou, kdy jsem ji četl. Michael Beard, hlavní hrdina, člověk, který (kromě Nobelovky před třiceti lety) nic dalšího nedokázal a jenom parazituje na svém okolí. Osobně si myslím, že je téma až nechutně aktuální.
Tak konečně dočteno. Knížka je to svižná, jednotlivé postavy působí skutečně a potěší drobné detaily (např. koberce na schodech z pletiva, aby se Sissix nezamotaly do ok drápy, bordelářka Kizzy s věčnými křupkami). Na druhou stranu knížka podle mě trochu postrádá děj, většinu textu sledujeme posádku, byť sympatickou, ale kromě závěru knihy schází akce. Jako vysloveně nadbytečné pak vnímám pasáže, kdy se jednotlivé postavy autocenzurují ve chvíli, kdy mají tentendci posuzovat nějaké ufony podle "homocentrických" názorů, protože výchova čtenářů podle mě ke krásné literatuře nepatří.
V dobrém slova smyslu zvláštní knížka. Kdo čekal jasné odpovědi, ten se nedočká, naopak. Autor řadu situací a jevů nevysvětluje, ale jenom lehce naznačuje. Navíc jako bonus dodá ranec nových otázek. Kniha mi trochu připomněla film Stalker, kde také není jasné, co se skutečně děje a co je pouze představa jednotlivých postav...
Moje další stará láska. Krásně melancholický příběh z chorobného maloměstského prostředí, kde existují jenom jednosměrné emoční vztahy.
Kniha je to jistě zajímavá a z historického hlediska nesmírně cenná. Co mi na ní vadilo bylo opakování jednoho schématu po celou dobu pouti Městem (všichni se hádají, Poutník se naštve a jde se jinam). Druhá část mi přišla paradoxně zajímavější, protože nalezení klidu ve vlastním nitru je něco, co myslícímu člověku umožňuje přežívat setkání s blby a praštěnými ideologiemi, kterými je dnešní svět (Město) přeplněno.
Naprostá klasika. Jaký malý Hyaenodon jsem je poslouchal z gramofonové desky.
Připouštím, že vměstnat cca 1000 let do necelých 400 stran textu je nadlidský úkol - autorovi se podařilo "orat" téměř celou knihu stejně hluboko. Osobně bych uvítal víc informací o banderovcích - buďto se jejich role přeceňuje, nebo je autor obchází. Každopádně mi kniha dodala celou řadu informací (a nutno dodat, že jsou díky nim současné kroky Ruska trochu pochopitelnější). Je ironií, že když jsem studoval dějepis, učili jsme se o kdejakém francouzském vévodovi nebo vzdorocísařích Svaté říše římské; o Ukrajině a Rusku však skoro nic...
Vlastně neveselé čtení. Píší to tu i jiní, ale jsme stále stejní...
Je to neuvěřitelné. Hlavní hrdinka nám 95 % textu knihy líčí, jak hospodaří v horách, a člověk se nejen že nenudí, ale nemůže přestat číst. Jen tak mimochodem se dozvídáme i střípky z vypravěččina života plného odcizení a neustálého spěchu za něčím. I přes (možná malinko nedotažený) motiv tajemné zdi velmi uvěřitelný příběh.
Za obrovskou péči s pořádáním materiálů patří oběma autorům velké uznání. Pročítal jsem si všechny ty "spontánní rezoluce" a bylo mi fyzicky nevolno. Popisovanou dobu jsem nezažil, takže se neodvažuji soudit, jak moc se bylo možné tlaku strany a vlády vzepřít. Každopádně to jednotlivci dokázali. Škoda, že jich bylo tak málo...
Za mě průměr. Některé pasáže byly podle mě až příliš dlouhé (novinařina), některé trochu moc krátké (ÚPK, zatčení, příprava procesu). Příjemný je jazyk knihy, který nenudil, ale celkově mě kniha nějak nenadchla. Londonovo Doznání mi přišlo poutavější.
Strašně nevyrovnaná kniha. První polovina, kdy sledujeme počátky kapely, pro mě byla čirým utrpením. Haldy postav, v první fázi ploší hlavní hrdinové, spousta názvů a jmen, které mi často nic neříkaly. Teprve zhruba od italské epizody nabrala kniha konečně spád. Ale co bylo záměrem autora, to netuším. Horologie je zde odsunuta do pro příběh nepodstatné vložky (potkáme Bolívara v další knize?) a pokud má jít o příběh kapely ve zlatých šedesátých, tak naopak až ruší. I když mi postavy ve druhé půlce knihy konečně přirostly k srdci, za mě u Mitchella průměr. Holt Nagano není každý den...
Nemůžu si pomoct. Knihu jsem dočetl před třemi dny a pořád se nějak nemohu zbavit pocitu, že se mi ve výsledku příliš nelíbila. Oproti velmi hutnému Druhému městu nebo nápady přecpané Cestě na jih na mě Města působí nesmírně řídce. První polovinu knihy se Adam pachtí za jakousi součástkou a musím se přiznat, že před odletem do New Yorku jsem už uvažoval, že knihu nedočtu. Jakmile se podařilo zachytit Oliviinu stopu, začalo se i příběh někam posouvat a závěr byl jako vždy snový, ale přišlo mi to celé trochu na sílu. Některé nápady či obrazy (nafukovací sochy, bojující roboti, neexistující spisovatelé) byly úžasné, jiné už za mě horší (král s písmeny, šílený stroj v Irsku). Iridius má pravdu, autor zde vykrádá sám sebe (neviditelní umělci byli v Prázdných ulicích, nevyjasněné rodinné vztahy naplněné nenávistí v Cestě na jih, zoufalí umělci tamtéž, víly nebo co to bylo na hausbótu již v povídkových cyklech). Kdyby to byla moje první Ajvazova kniha, asi bych hýkal nadšením, ale takto (šestá) na mě působí jako průměrné dílo.
Nějak nevím. Samotné příběhy se dají rozdělit v podstatě do dvou skupin - na veterány, kteří litují, že nejsou vnímáni jako hrdinové či trpí posttraumatickou poruchou, a matky, které přišly o syny. Jednotlivé příběhy jsou velmi působivé a nejvíc mě asi zaskočil neskutečný bordel, který byl v sovětské armádě na území Afgánistánu, ale i když jsem si dával mezi jednotlivými příběhy pauzu, stejně mi s ubývajícími stránkami přišly všechny na jedno brdo. Modlitba za Černobyl nebo Sólo pro dětský hlas mi v tomto přišly plastičtější a minimálně první kniha mě zasáhla velmi silně. Rozhodně jde o potřebnou knihu, ale za mě tři hvězdy.
Přečteno s odstupem asi šesti let a znovu úžasný zážitek. Nejvíc se mi asi líbil osud Fernandovy drátěné knihy, kde si každý našel, co se mu hodilo, ale nikdo ji vlastně nečetl...
(SPOILER) Knížka se čte hezky, ale trochu mi vadí nelogičnosti textu. Chlápek se pachtí možná roky se sčítáním a pak nechá jen tak kopii (kterou pracně napsal) na verandě, Olympia od šesti let vidí tvory, aniž by zešílela, ale řekne to Malorie až 15 stran před koncem knihy. Garyho smrt je divná a příliš optimistický konec shazuje knihu do průměru amerických filmů, kdy se nakonec objeví armáda a hlavní hrdinové zase mohou normálně žít... Nevím, no. Tři hvězdy za čtivost.
Tak nějak nevím. Kniha už svým rozsahem napovídá, že nepůjde o do hloubky propracovaný příběh, ale spíše o jakýsi nástřel a tak tomu (bohužel) i je. Děj mi utekl příliš rychle na to, abych si k nějaké postavě vypracoval hlubší vztah. Tři hvězdy za jazyk.
Že byl Jan Werich vynikající "vypravěč", vím už díky jiným jeho knihám. Knížka je to krásně nostalgická, ale rozhodně lehčí než třeba Korespondence V+W. Jediná výtka se týká toho, že text nepokračuje (proč asi?) návratem ze Spojených států a popisem toho, co se tu od roku 1945 dělo. Bylo by to jistě velmi poutavé a mrazivé čtení.
Pohodová oddychovka s nadčasovými popisy toho, jak to vypadá, když člověk dělá něco, co neumí, nebo když se setká s úřady. Přestože knížka vyšla před skoro čtyřiceti lety, dokázal Nepil přesně vystihnout lidské (amatérské) konání. Jelikož jsem chatař, který si na baráčku co chvíli něco doprasí a pak si to pochvaluje, tak jsem si knížku velmi užil. Tři hvězdy dávám za závěr knížky, protože kniha neskončí, ale prostě přestane...