HTO komentáře u knih

„Jednou odpoledne, zrovna když jsem se tak koukal na na úplně nejhořejší větve těch úžasně vysokých stromů, jsem si začal všímat, že ty větvičky a lístečky, co jsou úplně nejvýš, jsou jako lyrický šťastný tanečníci, co jsou rádi, že byli přidělený až na samý vrcholek, kde mají ten burácivý zážitek celýho stromu, co se pod nimi kýve a dělá z jejich tance, z každýho jejich trhavýho pohybu, obrovský společný tajemný a potřebný tanec, a tak se tam nahoře v tý prázdnotě jen tak vznášejí a tančí o smyslu stromu.“

Dharmoví tuláci, kapitola 25

Byl jsem touhle knihou tak nadšený, že jsem ji přečetl i v originále. Inu, i já míval bohatýrské dny! Doporučil jsem ji i svému drahému anglickému příteli, milovníku a prodejci knih Henrymu Coningsbymu, který byl nadšen poněkud míň. Jeho recenzi – pozor, spoilery – sem s jeho dovolením překládám:

„Zápletka Ságy o Volsunzích pojednává ponejvíce o různých členech rodiny Volsungů, kteří dělají ošklivé věci těm, kdo je urazili. Jednou za čas se objeví Ódin ve svém oblíbeném převleku za jednookého poutníka, hlavně proto, aby navrhl další geniální způsoby zabíjení lidí, a jednou, bez zřejmého důvodu, aby roztříštil meč krále Sigmunda svým oštěpem. Zlomený meč je znovu zkut Reginem pro Sigmundova syna Sigurda a je pak tak mocný, že rozetne kovadlinu. To je teda vážně meč za všechny peníze, zachichotá se Sigurd, teď sejmu draka. Hele, Regine, znáš nějaký draky? No, vece Regin, je tu Fafnir, který nebyl vždycky drak, býval to můj bratr. Nevím, či se to počítá? Někde začít musím, dí Sigurd. Vykope příkop, takže Fafnira, když se nad ním plazí (člověk se nemůže zbavit dojmu, že Fafnir asi v dračí škole moc dlouho nepobyl), bodne do srdce. Vynoří se Ódin a řekne mu, aby vykopal jiný příkop, aby nebyl zlit krví. Sigurd, který nezná strach, a zcela určitě nezná žádné hygienické a bezpečnostní předpisy, se krve tak jako tak napije a výsledkem je, že umí mluvit s ptáky. Nazdar, ptáci, říká. Musíš zabít Regina, odpovídají. Zabít, zabít, zabít! Ach, a pak se tam taky píše o prstenu – náš vypraveč se nemůže tak úplně dobrat toho, proč je ten prsten tak důležitý, ale naštěstí ani nemusí, protože to za něj důkladně udělali Wagner v Prstenu Nibelungově a Tolkien v tom, jak se to jmenuje... Všichni to znáte, to s Orlandem Bloomem na obalu. Četl by někdo kromě fanoušků Wagnera a Tolkiena Volsungaságu pro zábavu? Velmi o tom pochybuju. Je pošetilé spojovat velké stáří s velkou hodnotou – mistrovské dílo z knihy nedělá černá obálka edice Penguin Classic. Jsou to jednoduché příběhy pro jednoduché časy a těžko si představit něco vzdálenějšího bohatství a komplexnosti Vergilia a Homéra. Pokud chcete rozdíl mezi klasickou a norskou mytologií v kostce, vizte vlky. V římské tradici vlčice kojí Romula a Rema. Ve Volsungasáze vlk sežere všechny Sigmundovy bratry (dané do klády jakýmsi pomýleným králem, který se rozhodl jednou provždy s těmi otravnými Volsungy skoncovat) a chystá se sezřat i Sigmunda, který mu ovšem svými zuby vyrve jazyk. Založí potom město a civilizaci, která dobude svět? Samozřejmě že ne: zabije královy děti, sluhy, krále samotného, a nakonec ještě pro dobrou míru spálí jeho palác. Všechno je to neuvěřitelně nechutné. Člověk si dovede představit, proč se tohle líbilo alkohulvátovi jako byl Wagner, ale co v tom pro všechno na světě viděl Tolkien?“

10 27.02.2014

Kniha se mi hrozně líbila, od jednotlivých žen, které byly každá jiná, po obecné, vlastně dost smutné postřehy. A toto mě neuvěřitelně pobavilo:

Joe Washington stál u okna. „Hele, koukej, támhle přechází přes ulici William Burroughs. Má pokoj hned vedle tvýho. Čte zítra večer.“
Přešel jsem k oknu. Byl to skutečně Burroughs. Otočil jsem se a otevřel si nové pivo. Byli jsme ve druhém poschodí. Burroughs vyšel po schodech, minul moje okno a vešel dovnitř.
„Chceš se s ním seznámit?“ zeptal se Joe.
„Ne.“
„Já za ním na chvilku skočím.“ (...)

Joe Washington se vrátil. „Řekl jsem Burroughsovi, že jseš ve vedlejším pokoji. Říkám mu: 'Burroughsi, ve vedlejším pokoji je Henry Chinaski.' A on na to: 'Ale, opravdu?' Zeptal jsem se, jestli tě chce vidět. Odpověděl: 'Ne.'“

9 26.02.2014

Velmi dobré povídky z, jak jsem ke své radosti zjistil, celé řady antologií vydávaných nakladatelstvím Domino. Autoři odvádějí skutečně profesionální práci (ehm). Z povídek nad ostatní ční Retrospektiva, pojednávající o bývalém válečném fotografovi, která mne velice zaujala i díky tomu, že jsem před jejím přečtením viděl film Oči války. – – A co vás jistě pobaví, je originální název knihy.

4 22.02.2014

Stejně jako Jedenadvacet detektivů (ano, hříčka je záměrná, viz. anotace) velmi doporučeníhodná knížka! Je pravda, že starší antologie je lepší, ale je také pravda, že je nemožné vyrovnat se legendám našeho dětství. Takže máte-li rádi detektivky, neváhejte ani chvilku! Antologií je mnoho, ale takovýchto málo: jedná se tak trochu o „učebnici“, neboť zde najdete nejproslulejší detektivy 20. století v chronologicky seřazených povídkách, podle toho, kdy se poprvé objevili. Každá povídka je navíc opatřena úvodem. Kniha je krásně udělaná a překlad výborný.

Je jasné, že z takovéhoto typu knihy je těžko vybírat nejlepší povídky, ale přesto mi dovolte některé vyzvednout: Dalzielův duch je vynikající kousek s dvojicí Dalziel a Pascoe, u nás vydavateli nepochopitelně zanedbávanou; Falešné noty od Sary Paretskyové mi představily Viky Warshawskou, s níž jsem si hned pořídil román, a která se mi nesmírně líbí tím, že se člověk dozví mnoho z jejího rodinného života (což je možná výhoda ženského psaní); a konečně je tu doslova otřásající povídka od D. E. Westlakea. – Vysoce doporučeno!

A ještě P. S.: pokud máte rádi záhady, zkuste vypátrat, proč Maigret oslovuje svou ženu Henrietto, když v jiné knize se jmenuje Louisa.

11 18.02.2014

Výpisek, který bych sem rád dal, je z knihy Marsyas – nedávám ho pod ni, protože vlastním toto vydání, kde je doplněna neobyčejně zábavnými knížečkami na téma Jak se co dělá. Marsya vůbec nelze dost doporučit; především bych ji dal na noční stolek jako povinnou četbu některým nafoukaným a snobským literárním kritikům, a vůbec literárním snobům obecně. V naší literatuře tuším první, ale rozhodně ne poslední obhajoba tzv. „nižších“ žánrů, napsaná s neuvěřitelným vhledem a nejen chytře, ale také moudře. Kromě toho neskutečně vtipně! – „Přečetl jsem tisíc dvě stě osm stránek ze dvě hodiny padesát minut“ (řeč je o krvácích), nebo věta, která mě rozesmála, až jsem málem spadl pod stůl (řeč je opět o krvácích): „Muži jsou stateční, toť pravda; jenomže do všeho vlezou.“ – Vůbec, každá kapitola téhle knihy, ať se týká novin, anekdot, básníka Stanislava Mráze, pohádek, pornografie, proletářského umění nebo kalendářů (rozumí se těch ke čtení), to je malý klenot, a máte-li rádi knihy a svou řeč, pak vás ve jménu Dášeňky prosím, přečtete si tuhle knížku! Vydání z roku 1984 ve spisech má navíc bonus v podobě přítomnosti geniálního Františka Jungwirtha, jenž ve Vydavatelské poznámce pomáhal s názvy starých detektivek.

Výpisek, s pocitem, který A. Pope charakterizoval jako to, že tohle si mnoho lidí myslelo, ale nikdo to dosud tak krásně nenapsal – mně se to, o čem se v něm píše, díky Bohu přihodilo i loni, když jsem prolezl kusem lesa, o kterém jsem myslel, že se tudy prolézt nedá: „Teoretikové pohádek se domnívají, že motiv „jiného světa" pod zemí, v hloubi jezera, za černým mořem nebo podobně pochází ze snů a halucinací. Myslím, že k představě jiného světa není třeba snů ani halucinací! Jiný svět je totiž všude, kde jsme ještě nebyli: je za čarou obzoru, na dně vody, za zdí nepřístupné zahrady. Když jsem se jako kluk vkradl přes plot do cizí zahrady, přísahám vám, že jsem tam našel květy zázračnější než kdekoliv jinde a trhal ovoce chuti neznámé a nádherné. Dále jiný svět je i tam, kde aspoň nebyli ti druzí a neviděli ony věci podivné a neobyčejné, které jsme tam spatřili my. Jiné světy jsou všude, kam přišli poutníci a dobrodruzi okouzlení tím, že vidí víc než jiní. Za každou hranicí, která omezuje naši zkušenost, jsou jiné světy.“

15 18.02.2014

Výpisek: „Číňané mají výbornou vlastnost soustředění myšlenek, ale tato vlastnost jest u nich až příliš silně vyvinuta. Podobají se v tom Rusům. U Rusů se jeví ono přílišné soustřeďování mysli v přehnaném theoretickém hloubání, jež se mine velmi často praktického výsledku a zacházívá i v absurdnost. Mnoho nadějných hlav tím zaniklo. U mužiků se jeví ona přílišná vlastnost přemýšlení o témž předmětu upadáním v melancholii. U Číňanů následkem té vlastnosti je přehnaná konservativnost.“

Vzápětí čteno v knize Renesance rozumu (1994): „Logika je pouze jednou ze schopností rozumu, i když nesmírně důležitou. Ponechána sama sobě dochází k absurditám.“

Tradičně výborná, napínavá knížka. Navíc okořeněná báječným, typicky anglickým humorem – Slečna Hartnellová mluvila hlubokým basem a neúnavně navštěvovala chudé, ať se sebevíc vyhýbali její péči. nebo „Skoro celou cestu byl ponořen do Timesů. Víte, jako by nechtěl mluvit.“ Farář přikývl. Plně Bantryho chápal. – a výtečně ukazující způsob ostrakizace typický pro anglickou vyšší třídu, totiž náhle odvolávaná pozvání ke společenským akcím; a konečně, ale ne v poslední řadě, v portrétu manželů Bantryových skvěle vykreslující na první pohled nenápadnou, avšak při bližším seznámení hlubokou, vroucnou a oddanou manželskou lásku.

22 12.02.2014

KLID A MLČENÍ

Pastýři pohřbili slunce v lysém lese.
Rybář vytáhl
v žíněné síti z mrznoucího rybníka lunu.

V modrém křišťálu
bydlí bledý člověk s tváří opřenou o svoje hvězdy;
anebo sklání hlavu v purpurovém spánku.

Vždy však toho, jenž hledí, dojímá
černý tah ptáků, svatost blankytných květů,
vždy myslí blízké ticho na věci zasuté, na zhaslé anděly.

Opět se smráká čelo v měsíčném kamení;
sestra, zářivý jinoch,
zjevuje se v jeseni a v černém tlení.

5 10.02.2014

U Georga Trakla můžeme být pyšní na řadu věcí – na pověstné české zřece mezi překladateli a nakladateli, kteří nám Trakla zprostředkovali dávno před tím, než se o něm dozvěděl zbytek světa; na různá vydání jeho díla, od Reynka přes L. Kunderu a skvělé (myslím, že ale bohužel málo známé) překlady Ivana Wernische, až po nejnovější počin od Radka Malého; na inspiraci českých umělců jeho dílem (viz. knihu Radka Malého Spásná trhlina) – jednoho autora hry o Traklovi, velkého M. H., mám dokonce tu čest znát osobně, a tak dále.

Pokud byste se s tímto básníkem rádi seznámili (Trakl měl, mimo jiného, onu fascinující schopnost, jíž je synestesie), Šebestiána ve snu lze doporučit možná nejvíce: tradičně skvělý překlad L. K. je oproti jeho dřívějšímu odeonskému vydání opraven a doplněn dle kritického vydání originálu, obsahuje – opět typicky pro L. Kunderu – inciační doslov a mnoho, mnoho faktografických materiálů; v obrazové příloze pak naleznete mnoho fotek a také díla českých výtvarníků Traklem inspirovaná. Ukázku, Traklovu báseň, dám do samostatného komentáře.

7 10.02.2014

Sluší se ještě dodat pár věcí:

– baronka P. D. Jamesová, matka Adama Dalglieshe (proč to tak nenapsat, když A. C. Doyle může být otcem Sherlocka Holmese, ne?), nyní mláda 93 let a mozek mající stále jako břitva, jak říká skvělý V. Janiš, považuje tuto knihu za jednu z pěti nejvíce strhujících detektivek

– knížka je dedikována Philipu Larkinovi, významnému básníkovi, na nějž je v desáté kapitole ohromně vtipná narážka

– knížky s Fenem jsou proslulé i tím, čemu se říká proboření čtvrté stěny, tedy tím, že postavy o sobě náhle mluví jako o literárních postavách, případně komunikují s čtenářem. Tady například Fen, zavřený s Cadoganem ve skříni, brumlá různá jména, a byv dotázán, co to dělá, říká, že vymýšlí Crispinovi titul pro tuto knížku.

6 08.02.2014

Jedna z nejlepších současných básní, které jsem četl:


Pečuj o to cos budoval
I když to byl omyl
Pečuj o to co miluješ
I když –

Přinejhorším
Mezi rozedněním a probuzením
Je otvor v realitě

Tudy lze vystrčit palec
A ucítit

Jiný vítr

10 08.02.2014

NĚKDY SE BOJÍM

Někdy se bojím lidí
kteří si bez zeptání sednou vedle mě

to pak synchronizuji náš dech
abychom si nebyli tolik cizí

8 31.01.2014

Každý něco umí – já chodím tak ladně, že si mě lidé pletou se Shakirou, Erich Segal umí psát slaďáky. Každý taky něco neumí – já když zpívám, plaší se zvěř, Erich Segal, když se snaží psát vysokou literaturu, shazuje laťku. Pokud k téhle knize ale přistoupíte jako k lepšímu čtivu, proč ne. Navíc je tady povedený vtip s Biblí a bigotním důstojníkem, a Dušan Zbavitel, jako vždy, knihu přeložil skvostně.

Nádherná knížka. Už jenom Dášeňka!

Výpisek (s myšlenkou Tak už i tehdy?!): „To tedy je to nejhorší na houbařích: že jdou do lesa, který není jejich a není jen pro ně, a že s ním zacházejí s takovou hloupou nenávistí. Vidět v letošním na houby požehnaném roce lesy, — nebylo by se co divit, kdyby v dohledné době byl vstup do všech lesů lidem zakázán. Copak víme vše o tajemné symbióze lesa, copak víme, jak spolu souvisí život hub a život stromů? Ale i kdyby toho nebylo: je hřích brát lesu skřítkovitý život hub, tak jako brát loukám a mezím elfí život květů; a lidé, kteří nedovolí, aby tam, kudy prošli, zůstal kousek nedotčené přírodní poezie, nenáleží do lesa a zaslouží si, aby z něho byli honěni hajnými s jazyky plamennými a holí sukovitou. Snad by v tom směru trochu pomohlo kázání ve škole; a hlavně — i to je, řekl bych, věc demokratického citu: co nejmíň upírat právo na život čemukoliv, co je mimo nás, i když jsou to jenom skřítkové lesa.“

14 08.01.2014

Stojí za koupi už kvůli vynikající závěrečné studii Wandy Heinrichové „Proč poezie?“ — to je text, jakých se rodí málo, skutečně zásadní. A potěšte se předmluvou Ivana Wernische:

— Když mě redaktor Martin Stohr přesvědčoval, že bych ročenku nakladatelství Host měl tentokrát uspořádat já (nejspíš proto, že jiného kmeta na tu nevděčnou práci nesehnal), zdráhal jsem se. Povolil jsem teprve, když mi slíbil velkou finanční odměnu.
Teď opět váhám. Neměla by částka, kterou dostanu, být vyšší? Neměl jsem žádat ještě nulu? Jak vysoké bolestné vynahradí ústrky, které mě očekávají? Mám se pro pár mizerných Kč vystavit spílání za to, že jsem dal přednost tomu, a ne onomu?
A proč já? Novou, svěží literaturu nesleduji, čtu z ní jen to, co se mi tu a tam namátkou dostane do ruky. V současné české básnické produkci se nevyznám. Proč zrovna já bych měl být tím, kdo rozhodne, které básně jsou letos nejlepší?
A podle čeho mám poznat ty nejlepší básně? Předpokládám, že se jaksi předpokládá, že budu spravedlivým sudím; jak ale mohu v soutěži rozhodovat spravedlivě, když nemám k dispozici pevná pravidla? Neměli by se posuzovat zvlášť muži, zvlášť ženy? A v kolika věkových a váhových kategoriích by bylo vhodné soupeřit? A může závodit šermíř s veslařem a šachista s jezdcem na koni?
Aspoň trochu spravedlivé by možná bylo, kdybych texty, které mi předložila Wanda Heinrichová, zamíchal jako karty a vybral z nich každý desátý. A ještě spravedlivější, kdybych vybral každý pátý. Anebo — a spravedlivěji už bych jistě rozhodnout nemohl — kdybych prohlásil za nejlepší všechny. Měli by mě pak všichni rádi? No to jistě.
Když jsem, jen zčásti, nastínil své pochybnosti panu Stohrovi, odpověděl, že mi dává naprostou volnost, že básně pro tuto ročenku mohu posuzovat podle vlastních měřítek. To mě na chvíli uklidnilo, ale teď, když jsem se lépe zamyslel a když už je pozdě, rozpomněl jsem se, že vlastně žádná pevná vlastní měřítka nemám.
Záleží na tom, jak se báseň přečte. Nebo: báseň je taková, jakou ji shledá její čtenář. Nebo: báseň je dobrá pro toho, kdo je schopen přečíst ji jako dobrou. To jsou jen bonmoty, vtipné, či nevtipné, záleží na tom, jak je kdo přečte.
Co když to které dílo přečtu špatně a někomu ukřivdím? Vím já, zdali s tím, co se mi nezdálo dost dobré, jsem neodložil báseň plnou úžasné, mně nepřístupné, pro mě neviditelné krásy?
A vím já, kterak uspořádat celek? Co se mi zalíbilo, jsem roztřídil a poskládal jen podle citu a spoléhal při tom hodně na náhodu, tak jako bych sestavoval vlastní sbírku básní. A tu je další otázka: co když nakonec možná ani tak nejde o soutěž a hlavním účelem této publikace je dát mi možnost, abych se blýsknul, poskytnout mi prostor a materiál k tomu, abych ukázal, jaké jsou mé záliby a jaký já mám vkus? V Praze 29. 8. 2013 IVAN WERNISCH

11 23.12.2013

Výpisek: „Nemáme-li odvahu obnovit pravý smysl pro lidské distance a osobně za ně bojovat, zahyneme v anarchii lidských hodnot. Drzost, která znamená pohrdání jakoukoliv lidskou distancí, je charakteristickým znakem chátry, podobně jako je vnitřní nejistota, smlouvání a vtírání do přízně drzého člověka a spolčování s chátrou nejjistějším způsobem, jak se s ní ztotožnit. Když už nevíme, co jsme dlužni sobě a druhým, když vyhasne smysl pro lidskou kvalitu a schopnost udržovat distanci, je chaos přede dveřmi. Když kvůli hmotnému pohodlí připustíme drzost příliš k tělu, vzdáme se tím sami sebe, necháváme vlny chaosu prorazit hráz v místě, na které jsme byli postaveni, a neseme spoluvinu za celek.

V jiných dobách mohlo být posláním křesťanství svědčit o rovnosti lidí; dnes se bude muset právě křesťanství vášnivě zastat respektování lidských distancí a lidské kvality. Musí odhodlaně čelit nesprávnému výkladu, že jedná ve svůj prospěch, a lacinému podezření z asociálního smýšlení. To jsou trvalé námitky chátry proti řádu. Kdo bude v těchto věcech měkký a nejistý, nepochopí, oč jde, a tyto námitky jej dokonce asi postihnou plným právem.

Procházíme všeobecným úpadkem postihujícím všechny vrstvy společnosti, a současně stojíme při zrodu nového ušlechtilého postoje, který spojuje lidi ze všech dosavadních společenských vrstev. Ušlechtilost vzniká a udržuje se obětí, odvahou a jasným vědomím toho, co dlužíme sobě a druhým, samozřejmým požadavkem úcty k vlastní osobě, a stejně samozřejmým zachováváním úcty k těm, kteří jsou nám nadřízeni, i k těm, kteří jsou nám svěřeni.

V každém ohledu jde především o znovunalezení zasutého smyslu pro kvalitu, o řád založený na kvalitě. Kvalita je nejsilnějším nepřítelem zmasovění všeho druhu.

Společensky vzato to znamená vzdát se honby za pozicemi, rozejít se s jakýmkoliv kultem hvězd, svobodně hledět směrem nahoru i dolů, zvláště pokud jde o volbu užšího okruhu přátel, radovat se ze života soukromého, stejně jako mít odvahu k životu veřejnému.

Po stránce kulturní znamená smysl pro kvalitu návrat od novin a rozhlasu ke knize, od shonu ke klidu a ztišení, od rozptýlenosti k soustředění, od senzací k zamyšlení, od virtuozity k umění, od snobismu ke skromnosti, od ztráty smyslu pro míru k jeho znovunalezení. Kvantity si vzájemně ubírají prostor, kvality se navzájem doplňují.“

Jan Zábrana, Celý život: Drobná vzpomínka: když někdy v polovině 60. let odcházel z nakladatelství Mladá fronta do důchodu Oldřich Nouza – dost hodný člověk, ale prapodivný škrhola, rozhodli se v nakladatelství, že mu vydají „na rozloučenou“ ještě knížku jeho básní. (Nevím už přesně, jestli to byla nová knížka nebo výbor ze starších věcí.) Dlouho hledali název: Šiktanc, Diviš, který už byl v MF zaměstnaný, sám autor… Pak někdo přišel s názvem Z kamene čas, pod kterým později knížka taky skutečně vyšla. Šiktancovi, tehdy šéfredaktorovi, se ale zpočátku nelíbil, a náhodou jsem se přitrefil k tomu, když nutil Diviše, aby s autorem vymysleli něco jiného. Diviš nejdřív namítal, že ostatní navržené názvy jsou ještě blbější, ale pak se rozzuřil a začal na Šiktance křičet: „Proč ne Z kamene čas? Proč by se knížka nemohla jmenovat Z kamene čas? Na tom není nic špatnýho. Spíš by moh Nouza mluvit o tom, že má Z PRDELE KLIKU, že mu to vůbec vydáme…“

Ze čtení jsem si odnesl tři poznatky: zaprvé, autorčino jméno se čte Nájou, nikoliv Ňo, jak mi bylo řečeno. Zadruhé, běloši na Novém Zélandu dávali svým dětem už v době autorčina dětství domorodá jména, a to je přece skvělé: Ngaio znamená „světlo nad vodami“. A konečně, slečna Marshová píše, opět v rozporu s tím, co jsem slyšel, dobré knihy. Navíc vaší pozornosti doporučuju výborný doslov.

9 06.11.2013

Výpisek – začátek kapitoly Veliký zlý vlk: „Vlk z Gubbia je natolik známý, že není třeba ho představovat. Je to nejméně zázračný zázrak ze všech Františkových zázraků. Největší zázrak by byl, kdyby vlk byl sežral Františka, protože neexistuje ani jediný příklad, že by nějaké zvíře bylo ublížilo tomu drobnému muži v hrubé kutně. Z důvodů, které nám zůstávají neznámy, ho celé zvířecí království respektovalo. Konstatujeme pouze, že ho zvířata milovala. Viděla na něm snad auru lásky, kterou naše oči nemohou rozeznat, která ale na ně působí a činí je šťastnými? Možná se jim jevila jako aureola, kterou vídáme na portrétech světců. Příkladů je mnoho. Jeden z nejslavnějších je příklad svatého Sergeje z Radoněže, jehož společníkem v lesích byl medvěd, s nímž se dělil o chléb. Nezapomínám také na lva svatého Jeronýma, který si trpělivě nechal vytahovat z tlapy trn, což bylo počátkem dlouhého přátelství mezi dvěma osobnostmi, s nimiž jak s jednou, tak s druhou bylo dost těžko vyjít.“

9 06.11.2013