Hanka_Bohmova komentáře u knih
Nehledaný úlovek z knihobudky, a rozhodně ji už nedám z ruky. Je takovým skvostným způsobem šílená, hned jsem vzpomněla na Jeevese, ale tady se díky pohádkovosti nabízí značně širší prostor možného.
Tohle byla poslední z dlouhé řady "rusalek", které jsme letos s dcerou přečetly. Taková malá podvodní výzva, už mi z ní trochu šplouchá na maják.
Zde vodní princezna mnoho prostoru nedostává, opera se soustředí na titulního muzikanta-obchodníka. V paměti mi zůstaly především halasné konfrontace a veselice nad vodou i pod ní.
Krásně napsáno. Vnímala jsem motiv "vzpříčené minulosti" v srdci Kristiny i Šimona: oba udělali rozhodnutí, které jako by nikdy cele nepřijali, zůstali nějak připoutaní k utrpěné křivdě. To se nedá přebít zatnutím zubů, oddaným opečováváním manželky (Ramborga stejně věděla svoje) nebo fixací na děti. V určitých chvílích stačilo málo, aby se "vyvalily vlny zdola"... A v kontrastu Erlend jak z jiné planety, vždycky jednoduše srdcem u toho, co žil, protože neváhal opouštět cokoli, u čeho srdcem nebyl.
Dívali jsme se na televizní inscenaci z roku 1981, ne všemu bylo dobře rozumět, takže text libreta při ruce. Zatímco libreto Rusalky lze číst jako samostatné literární dílo, u Prodané nevěsty to spíš neplatí. Zato si ji děti oblíbily coby zdroj hlášek - "všecko je hotovo", "to je ovšem smutné", "ještě nepochopuješ?", "maminka by se zlobila, maminka by křičela" :o)
Kniha nemá nadarmo na obálce koláč - uvnitř totiž najdete recept. A také dobové fotografie, úryvky z děl Sabiny a Tyla s dohazovačskou tématikou nebo např. stránky z dobových kalendářů. Ty rozhodně stojí za přečtení. Škoda, že už si dnes nemůžu od obchodního zástupce vyžádat adresu onoho zemědělce, který celých 7 let bez všeliké správky používá parní mláticí stroj firmy Garrett a synové, o čemž se každý přesvědčiti může...
Ještě lepší než první díl, tady už s výjimečným hodnocením neváhám. Velká hloubka. O Undsetové jsem četla poprvé u Čepa, což je pro mě silné doporučení. Sice jsem si na ni ještě několik roků počkala, ale nezklamala jsem se. A mám velkou radost, že jsem se nezklamala, takový objev se mi poštěstí vzácně.
Libreto Rusalky perfektně funguje i v podobě "pouhých" veršů ke čtení. Zhuštěnost příběhu do několika obrazů zesiluje účinek. K tomu mimořádně povedené ilustrace J. Gruse.
Mužíček Šibeníček je zábavný a napínavý příběh s trochu umělým koncem, který vylepšuje vtipné poučení o tvrdosti měny. Zato s Rusalkou jsem se natrápila. Předmluva cituje sto let staré vyjádření překladatele, chválícího pohádku jako "útlojemnou". To mi připadá výstižné. Záleží pak na osobním vkusu, zda vás to spíš naláká, anebo odradí.
Pamatuju si z dětství i s ilustracemi, přišlo mi to tehdy strašidelné. Dneska jsme k tomu s dcerou poslouchaly Fibichovo zhudebnění.
Myslím, že knížka má docela potenciál oslovit lidi, kteří by chtěli nad ničivými návyky čerstvě a sami za sebe přemýšlet. Třeba proto, že se naučili tak akorát odrecitovat desatero. I nevěřící člověk by si mohl leccos odnést, přestože řada argumentů pro něj nebude relevantní.
Bylo zajímavé sledovat, co si předchozí čtenáři v knížce podtrhali. Nadprůměrně se mi líbila závěrečná kapitola o nespokojené, omrzelé pasivitě - o hříchu lenosti. Běžný význam slova nám dnes brání na první dobrou chápat, o čem je vlastně řeč.
Doteď jsem znala McBaina jen z jedné Plíhalovy písničky, ale když se člověk nudí při nemoci, přečte (skoro) všecko. Přestože to pro ukrácení dlouhé chvíle nebylo špatné, mám v oblibě jiný typ detektivek a k autorovi se už nejspíš vracet nebudu.
Hodně mě pobavily bezvýznamné dialogy policistů, které se blíží až absurdnímu humoru (Kobylky a Mravenci). Připomnělo mi to mou práci pro jazykový korpus - tohle jistě muselo být odposlechnuto v reálu!
Výrazné ilustrace se k černohumorné moralitce výborně hodí, výsledek je zábavný, ale o level výš básničku posouvá závěrečné vyprávění o panu R. L. Stevensonovi a jeho nevlastním synkovi s dětskou tiskárnou.
Manson je rozporuplná postava, střetávají se v něm ideály, odhodlání něco dokázat, také nezůstat dlužen a nebýt nikomu za hlupáka. Výslednice v průběhu času kolísá - co pro sebe považovat za úspěch? Pěkně napsáno, zajímavé prostředí, ale na mě místy příliš sentimentální a didaktické. 3,5 hvězdičky
Trošku mi to připomínalo kdysi dávno čteného Arrowsmithe.
Vombaten a vombata mají spolu... to už si musíte přečíst v knížce. Anotace má pravdu, je trošku praštěná. Překladatel projevil slušnou invenci, když všechny ty blbiny převáděl do češtiny.
Teda, číst Northangerské opatství hned po Radcliffové je mnohem zábavnější než číst ho jen tak. Ve své prvotině Austenová ironicky až jedovatě tepe nemravy a pošetilosti a dvě stovky let jí nijak neubraly na svěžesti.
"Máme-li dobrou hlavu, vybavenou vědomostmi, znamená to, že postrádáme schopnost zalichotit marnivosti ostatních, a toho by se rozumný člověk měl vždycky vyvarovat. A zvlášť to platí pro ženu: pokud se jí stane ten malér, že něco umí, měla by vynaložit všechen svůj důmysl, aby to na sobě nedala znát."
Po pár stránkách je zřejmé, kdo je cílovou skupinou knihy. Za nás vycházely Stopy hrůzy, dneska upírská YA, jak se tahle skříňka jednou otevřela, už ji nikdy nikdo zavřít nedokáže.
Sama od sebe bych si Otrantský zámek určitě nepřečetla, ale když mám plasticky vyučovat literaturu, nemůžu se tvářit, že na světě jsou jen Puškin s Máchou, žejo. Naštěstí tempo je svižné a počet stránek skromný, tak akorát na delší cestu vlakem. Pokud jde o příběh... no, snažila jsem se ho číst s otevřenou myslí :o) Vyskytuje se tu nezvykle komunikativní přilba s chocholem (představovala jsem si ji podle tohoto obrazu: https://1url.cz/vrxot) a k dokonalosti chybí snad už jen slavné mistrovo: "Ty nejsi Vlasta? Ty jsi Vlasta?!"
Když se mě manžel ptává, jakou kytici bych chtěla k narozeninám, vždycky říkám červenou, oranžovou a žlutou. Žádný div, že se mi líbí železáky.
Knížka je pěkná ke koukání a užitečná při hledání, ale nejvděčnější jsem, že mě konečně přiměla sehnat někoho, u koho je možné kameny rozříznout a vyleštit. Bez toho zůstane většina krásy schovaná.
Když se dostanu k "zemi krásnou, zemi milovanou", tak u toho bulím...
Pohádkový příběh mě úplně neoslovil, ale verše stály za to. A věnování! Člověk by čekal, že na začátku takového díla bude něco o národním pokladu nebo moudrosti předků, a zatím by pan Puškin rád vzbudil u děvčat "trochu zájmu o autora" :o))