hana1070 komentáře u knih

Jiří Padevět je mistr mikropříběhů. Na neskutečně malém prostoru dokáže nastínit atmosféru, naladit vnímání, vykreslit hrdinu. A pak vše v poslední vypointované větě zboří - hrdinu představí pod pravým jménem, prozradí místo, či datum, kdy se událost stala. A čtenáři spadne čelist: spravedlivý otec rodiny zamíří do své práce v koncentráku, letní vzpomínka vygraduje v cestě na popraviště, počet svíček prozradí věk mladého vojáka. Je to nářez. Skoro každá mikropovídka způsobí zamrazení v zádech či obdivné pokývání hlavou, často ale i pousmání - příběhy jsou vtipné a někdy až anekdotické. Ne každá příhoda se stala, ale všechny se stát mohly - sedí osoby, datace i místo, jen to spojení všeho dohromady bývá překvapivé.

17 03.10.2018

Listopád je vlastně hodně drsná kniha. Alena Mornštajnová nás vrací do doby, kdy je země obehnaná ostnatým drátem a veškerý život je kontrolován armádou. Občas se v televizi objeví zmínka o něčem ze světových dějin (útok na Dvojčata), jinak se ale v socialistickém Československu žije v podivném bezčasí s velmi špatnými vztahy mezi lidmi. Prověřené seriály, omezená produkce všeho, benzín na příděl, internet a mobilní telefony jen pro ty nejprověřenější soudruhy. Pokud jste tak jako já z generace, která socialismus ještě zažila, budete tuto knihu číst s mrazením v zádech. Protože to, o čem se v knize píše, jsme v nějaké podobě prožívali a vlastně si umíme pořád představit, že to tak tenkrát klidně dopadnout mohlo. Pro mladší generaci bude tenhle příběh spíš cosi jako dystopie ve stylu Margaret Atwoodové. Jsem docela zvědavá, jak knihu, která ukazuje, jak to v Československu za socialismu chodilo, generace narozená ve svobodě přijme. Aleně Mornštajnové každopádně patří velký dík za to, že tehdejší dobu dokázala tak pregnantně připomenout a na malých osudech ukázat, že mohlo (a vlastně pořád může) být daleko, daleko hůř.

12 20.04.2021

Fakt dobrá kniha. Historie zapomenutého koutu republiky, severní Moravy, Karvinska, přes který se "přelévaly" dějiny... Osudy zdejších těžce zkoušených lidí, síla rodinných vazeb, národnostní spory... Doplňila jsem si vzdělání...

12 18.03.2020

Historická detektivka par excellence. Švédský Stockholm na konci 18. století, drsná doba plná bídy, válek, epidemií (kam se hrabe koronavirus). A do toho se najde fakt hrozným způsobem zohavená mrtvola (kam se hrabe Jo Nesbo). Nesourodá dvojice v podání právníka umírajícího na tuberkulózu a opilého válečného invalidy se pouští do pátrání... Ze zaplivaných putyk, přes ženskou věznici až po dekadentní bordel pro ty nejmocnější a nejzhýralejší... Dobrá kniha do karantény:-)

10 29.03.2020

Michaelu Klevisovou čtu ráda a detektivka Drak spí se jí hodně povedla. Vražda známé foodblogerky v malé jihočeské vesničce - nitky vedou na všechny strany: sociální sítě, psychické poruchy, dluhy, události z dětství i poválečný odsun Němců. Všichni si tu vidí do talíře a přesto má každý ze zdejších obyvatel nějaké tajemství a aspoň malý motiv...

9 16.09.2020

Jestli jste se těšili na detektivku, tak tentokrát přijdete trochu zkrátka. Celou knihou se totiž krom řešení složitého případu prolínají hlavně vztahy. V určité míře to tak bylo i v předchozích knihách, nicméně v tomhle svazku je romantická linka rozhodně na vzestupu. Robin se zřejmě vdala za toho nepravého, Cormoran se zase nechce uvazovat v trvalém svazku, do toho ingerují jejich partneři (a expartnerka), samozřejmě vzájemné jiskření mezi Robin a Cormoranem - to vše je zábavné, ale když to má v detektivce navrch, je něco trochu špatně. Já teda musím přiznat, že jsem si to poměrně dost užila (a se mnou zřejmě spousta dalších čtenářek), chápu ale, že ne každému to musí vyhovovat.

9 05.10.2019

Sněžný měsíc mě příjemně překvapil. První polovina knihy vlastně není ani moc detektivka, autorka nás poměrně obšírně uvádí do situace, čekejte spíš společenský román (trochu mi to připomínalo třeba Želary), vyšetřování se rozjede až v druhé části (to už jsem začínala váhat, jestli se tu ten Bergman nakonec vůbec objeví). Z knížky jsem měla až filmový pocit, třeba se námětu někdo ujme (Beskydy nejsou televizním Doktorem Martinem zdaleka vyčerpány).

9 31.07.2019

Skvělé, jako vždycky. Zbožňuju tuhle detektivní sérii a na další díl jsem se neskutečně těšila. Kim je v nejlepší formě, interakce s bývalým kolegou vnášejí do knihy humor a i samostatné vyšetřování osiřelého týmu je zajímavé. Jak osvěžující je číst názory britských policistů na témata, jako je rasismus a nenávist k menšinám. Tak odlišné od české reality... Potěšilo mě také, že kniha se tentokrát nepitvá v Kimině minulosti a že prostor nedostala ani ona psychopatická psycholožka, která naši lehce autistickou kriminalistku tak nenávidí. Nic proti těmto dílům, ale čistá kriminalistická práce mě baví víc.

9 19.01.2019

Musím říct, že mě tahle knížka velmi překvapila. Námětem se blíží Faberově Knize zvláštních nových věcí, ale známými reáliemi mi byla mnohem bližší. Blízko má i k Marťanovi, a to humorem i osudem osamělého vesmírného poutníka. Poetikou a vztahem k minulosti mi pak připomněla Foerovo Naprosto osvětleno. Ačkoliv knihu napsal vlastně mladík - Jaroslavu Kalfařovi je osmadvacet – vůbec to na ní není znát. Najdete tu všechno – humor, absurditu, místy až filozofické rozmluvy, znalost české historie i nadhled třinácti let prožitých v USA. Bavily mě návraty do dětství a na český venkov (jen si budu muset najít originál a podívat se, jak se anglicky popisuje taková typická česká zabijačka s jitrnicemi a jelity), hovory o lásce i smrti, reálie Prahy, jiný pohled osamělé manželky Lenky i fantomová ruská raketa. Konečně soudobý český román, byť netradičně z žánru sci-fi. Tleskám a díky.

9 29.05.2017

Island, detektivní zápletka a vypravěč se speciálními potřebami. To nemůže nevyjít. Teda může, ale v tomhle případě to klaplo geniálně.

8 25.02.2024

Nevyhnutelná opotřebovanost citů je velmi zvláštní kniha, zvláštní v tom, že se věnuje tématu, které se tak často nahlas neventiluje. Stáří, samota, smutek, sebelítost, rezignace - to se ještě sem tam v médiích objeví, ale vztah starých lidí, ošklivost stárnoucího těla v kontrastu s touhou po citu, lásce a sexu? Co by tomu řekli lidi?! Tohle všechno je v téhle knize podáno velmi citlivě, poutavě, s humorem. Dobře napsaný scénář (i když konec mi trochu vyrazil dech) je dílem sedmapadesátiletého Belgičana jménem Zidrou, za grafickou podobu (a podíl na scénáři) je třeba poděkovat jedenatřicetileté Holanďance Aimée de Jongh. Inu, v Belgii a v Nizozemí má komiks velkou tradici a rodí se tu tím pádem i díla značně neotřelá. Hořkosladký příběh, který vás zasáhne, i kdybyste se tomu bránili... Víc knih tohohle druhu...

7 07.01.2020

Hlavní hrdina Karel Kroupa nejmladší je desetiletý kluk, kterého strašně nebaví chodit do družiny. A tak napíše dopis Ježíškovi, jestli by s tím nešlo něco udělat. Šlo - každou středu začne Karla hlídat jeho dědeček, Karel Kroupa nejstarší, zvaný Krtek. Dědeček je trochu svéráz, hlavně ale dlouholetý zaměstnanec a fanda pražského metra, který se rozhodne, že svou vášeň předá i vnukovi. Těšte se tedy na pravidelná středeční dobrodružství, při kterých tato nesourodá dvojice prozkoumá všechny linky a stanice, navštíví depa, tunely i stanoviště dozorčích, potká se s řidiči, uklizečkami i s tajemnými specialisty, kteří metro hlídají a připravují na případné mimořádné události. To je metro, čéče, je kniha obrázková, ilustrace v ní ale neslouží jen jako obrazový doprovod, ale velmi často přebírají vyprávění děje. Formou komiksu z nich poznáváme výzdobu jednotlivých linek a stanic, typy vagónů metra, najdeme tu i plánky a obrázky představující původní orientační systém a jednotný vizuální styl metra.

To je metro, čéče, je báječně vypravená knížka nejen pro zvídavé kluky a holky, ale i pro dospělé, které zajímají dopravní prostředky nebo historie a současnost hromadné dopravy v Praze. A vlastně si touhle knížkou rád zalistuje asi každý, kdo se někdy pražským metrem svezl:-)

7 28.12.2019

Lukáš a profesor Neptun je kniha, která má ukázat malým čtenářům, co to znamená autismus, v případě Lukáše asi konkrétně Aspergerův syndrom. Potíže v komunikaci a se sociální interakcí, lpění na režimu a těžko přijímané změny, neobvyklé zájmy, snadné senzomotorické přetížení a z toho plynoucí afektivní záchvaty, to jsou symptomy, které děti z knihy nenásilně poznají jako součást diagnózy PAS (porucha autistického spektra). Pochopí, že i jejich divný spolužák ze školy možná touží mít kamarády a že své chování prostě někdy nedokáže korigovat. Dostane se jim i rady, jak s takovými lidmi komunikovat, či na co je potřeba si dávat pozor. Kniha ukazuje, jak by se asi ideálně mělo s lidmi s poruchou autistického spektra jednat a jak řešit problémy, které mohou nastat.

7 26.11.2018

Máte rádi "malé dějiny"? Příběhy obyčejných lidí, kteří žijí v převratné době? A zajímá Vás jak to vypadalo v Rusku těsně před vypuknutím druhé světové války? Pokud jste odpověděli 3x ano, pak mám pro Vás zajímavý tip: knihu Trosečník sibiřsky, která přibližuje léta 1925-1940 očima malého kluka.

Musím říct, že mě takhle kniha potěšila, bylo to moc příjemné čtení. Je to takový mix historického dokumentu o málo známých okolnostech českých dějin a dobrodružného příběhu malého kluka v exotických končinách. Kdybych to měla s něčím srovnat, tak třeba s Transportem za věčnost Františka Tichého, který letos dostal Magnesii literu za dětskou literaturu. Je tedy pravda, že pro klučičí dobrodružný příběh mi tu trochu chyběl dramatický oblouk s pointou na konci, ale vzhledem k tomu, že to je vlastně opravdovská autobiografie (Světlana Glaserová zpracovala autentické zápisky svého otce Václava), tak se s tím dokážu smířit.

Knížku mohou číst jak dospělí, tak dětští čtenáři, ta druhá kategorie navíc ocení i vcelku milé ilustrace samotné autorky. Trochu jiný pohled na historii, než jak ji známe z hodin dějepisu, si ale užijí všichni.

7 08.11.2018

Nesbøho Macbeth se od toho Shakespearova moc neliší. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že to Nesbø prostě celé opsal. Nebudou daleko od pravdy, celé je to totiž o tom, že tenhle příběh je totálně nadčasový. Je jedno, jestli je Macbeth nejprve generálem a pak králem, nebo šéfem speciálních jednotek s aspirací na místo starosty. Čarodějnice se klidně může stát transvestitou pracujícím v drogovém byznysu – omámit dokáže v každém případě. Touha po moci, po získání neomezených prostředků a přízně davů, ta je stejná jak v roce 1606, kdy Shakespeare tragédii Macbeth napsal, tak v roce 2018. Jen si to v těch téměř současných kulisách umíme lépe představit. Macbeth se čte jako skvělá detektivka, byť spíš než krimi se jedná opravdu o žánr tragédie či psychologický román. Temné prostředí, detaily, které Nesbømu tak jdou, krutost a zlo. Dobré.

7 30.05.2018

Musím uznat, že se Christopheru Paolinimu podařilo vytvořit obdivuhodný svět, který je zabydlený spoustou nadpřirozených bytostí, plný čar a kouzel. Elfové, trpaslíci, ra´zakové, kočkodlaci, urgalové, pochopitelně draci, kouzelníci, čarodějnice, stínové… Celé to překvapivě dává smysl, je to promyšlené, byť samozřejmě vzhledem k žánru trochu schematické. Je jasné, kdo je dobrý a kdo je zlý, děj se dá taky trochu předvídat, ale čte se to velmi dobře. Dobrodružná cesta mladého hrdiny plná nástrah a protivenství, neobyčejný vztah mezi chlapcem a drakem, pátrání po tajemství vlastní minulosti i historie celé země, boj dobra se zlem, do toho magie, to je prostě něco, co musí mladého čtenáře zaujmout. A to i přesto, že příběh samotný přece jen není úplně originální, pokud máte trochu načteno, určitě najdete inspiraci třeba Pánem prstenů, podobný motiv mají ale třeba i Hvězdné války, stejný typ hrdiny je vlastně i Harry Potter, sám autor udává jako inspirativní staroanglický hrdinský epos Beowulf.

Myslím, že kdybych tuhle knížku četla někdy ve čtrnácti, byla bych nadšená, ohromená, natěšená pustit se do dalších dílů. Přece jen, kniha od vrstevníka, která odráží jeho pohled na svět... O třicet let později mě knížka pobavila a zaujala, za životní román ji ale už asi považovat nebudu.:-)

7 28.05.2018

Tížívá láska se oproti Geniální přítelkyni nečte vůbec snadno. Čtenář má velmi často pocit, že se místo knihy nachází v nějaké surreálném snu, ze všech stran na něj útočí pachy, barvy, pocity, velmi často není jasné, zda se něco hrdince skutečně děje, nebo se jí to zdá, příp. zda se v myšlenkách nevrátila do minulosti. Byly chvíle, kdy jsem vypravěčku podezírala ze schizofrenie a vážně uvažovala, že knihu odložím a nedočtu, protože se mi z toho všeho točila hlava.

Nakonec jsem se ale překonala a vyřešení zápletky, objasnění tajemství celé téhle podivné rodiny, byť docela děsivé, mé čtenářské ambice vlastně nakonec uspokojilo a naplnilo. Nicméně, pokud jste od Eleny Ferrante dosud nic nečetli, pak Tíživou láskou rozhodně nezačínejte. Jejím geniálním dílem a bestsellerem, který svou kvalitu už prokázal, je prostě Neapolská sága, tj. tetralogie Geniální přítelkyně, Příběh nového jména, Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou a Příběh ztracené holčičky, tu mohu s klidným srdcem doporučit úplně všem.

6 18.04.2020

Stínka je rozhodně knížka, kterou by povinně měli číst rodiče, sourozenci, příbuzní, učitelé a spolužáci dětí s autismem. Ač autorka knihy opakovaně zdůrazňuje, že každý autista je jiný, že neexistuje "ten jeden správný autista", tahle kniha se dotýká potíží, které mnoho lidí s poruchou autistického spektra denně pociťuje. Senzorická integrace, komunikace, specifické zájmy - to vše velmi jednoduše vysvětleno, dokonce s humorem a nadhledem. Komiks je navíc forma, která informace zpřístupní i lidem/dětem, které jinak čtení moc nedají. Knihu si ale samozřejmě užijí i ti, kteří (zatím) s autismem neměli co do činění - mohou ji brát jako takový neobvyklý výlet k "mimozemšťanům".

6 19.09.2019

Vzplanutí jsem si nechala na zcela optimální dobu: včera i dnes se teplota pohybovala kolem + 35 stupňů Celsia ve stínu a já měla několikrát pocit, že k samovznícení mám opravdu blízko:-).

Ale vážně, musím říct, že se mi tahle kniha četla velmi dobře. Měla poměrně neobvyklou zápletku (i když samovznícení se loni objevilo i u Petra Stančíka a jeho nosorožic v Nulorožci - synchronicita?:-), předností je i úsporný styl, dobře napsané dialogy, navíc řešení se nedalo úplně odhadnout. Poměrně sympatický mi je i hlavní hrdina, není to žádný tvrďák či zkušený profík, ale spíš nejistý kluk, který má občas dobré nápady, hodně si toho ale poctivě odpracuje (i když: stejně pořád vzpomínám na dvojici pátračů z debutu Na kopci, tuhle dvojku bych si jako hlavní hrdiny detektivní série opravdu přála). Pobavil mě způsob rozuzlení a odhalení pachatele, jen jsem trochu zaváhala, jestli doma něco takového (a dávno propadlého) taky nemáme... :-) Jako bonus beru, že tu nejsou žádné brutální a krvavé scény, prostě příjemná kniha na páteční večer, nebo na letní dovolenou. Jednoduše: bavilo.

6 18.06.2019

Knihu tvoří čtyři kapitoly, které vyprávějí příběh několika rodin z jedné vesnice na Vysočině. Orientace v osobách není úplně jednoduchá, všichni se tu jmenují v lepším případě Jarin, Jiřin, Pavlin, Maruna, Heluna, v horším pak mladá Smejkalová či prostřední Moravcová. A všichni tu spolu a vedle sebe žijí a mluví nářečím, což je tedy mimochodem skvělý nápad a hlavní deviza knihy. Slovníček pojmů ze začátku knihy jsem nepotřebovala (tedy až na kotouček = kolečko), ale za jazykovou invenci dávám sto bodů.

Co se ale týče obsahu, tam už se takové nadšení nekonalo. První kapitola je o pětileté neposedné Petruně, kterou hlídá babička ze staré školy. Schválně, kdo může za to rozšláplé kuře? Hlavním hrdinou druhé kapitoly je Laďa, který se svou Marcelou čeká čtvrté dítě a chodí si přivydělávat jako řezník na zabíjačky. Jitrnice, jelita, prejt, rum, pivo, krev, sex, závist a nenávist... "na pívem politých stolech najít sebevědomí...". Třetí část mapuje rodinu Brabcových, dříve statkářů, dnes zase statkářů. Starý Josef chce znovu vybudovat to, co kolektivní hospodaření zničilo, jeho žena Maruna prodává v konzumu, s každým chce být zadobře a všechno dělá postaru, jak byla zvyklá z domova (vtipná historka o ořezávané sekané). Jejich syn Zbyňa má už všeho dost, chce se mít dobře a nechce se mu dřít (a hlavně nechce dojídat k večeři potraviny, kterým končí záruka a které by Maruna v konzumu neudala). Každý si něco myslí a myslí si, že ten druhý si něco myslí, ale velmi často to ten druhý tak nemyslí (to je pěkná věta, co?) - u Brabců spolu totiž nemluví, oni si "rozumí" beze slov, uff. Je to vidět.... No a co teprve u starých Vavírků... To je v kostce (bez odboček k provdaným dcerám, proradným snachám, nemocným psům a nevděčným kočkám) děj celé knihy. Čekala jsem, jestli se to nakonec nějak propojí, ale nedočkala jsem se.

Na druhou stranu - četlo se to samo, četlo se to skvěle, atmosféra jak u Petry Soukupové nebo Jiřího Hájíčka, k tomu to nářečí, no kam se hrabe Radka Třeštíková se svým Veselím. A samozřejmě: obraz české vesnice jak vyšitý - už tam skoro 20 let nebydlím a pořád se mi to zdá málo... Jen teda osobně doufám, že těch starých lidí plácajících se mezi kuřinci a vzpomínajících na to, že líp už bylo, přece jen taky trochu ubývá (i když někdo toho Zemana holt volit musí, že?) Vesnička má, středisková: kniha, která zaujme líčením konfliktů mezi mladými a starými, mezi tradicí a dnešní náročnou dobou, nepochopením mezi pohlavími, prostě zobrazením reality každodenního (a nejen venkovského) života. Jako román (nota bene dle anotace humorný) to ale na mě nefunguje, možná spíš jako sbírka čtyř více či méně samostatných (a tragikomickým) povídek.

6 02.05.2019